Moje články

Magdalena seděla pod rozkvetlou třešní. Obdivovala kontrast azurové oblohy a sněhobílých květů. Bezmyšlenkovitě hladila kocoura na svém klíně, který ovšem proti takové pozornosti nic nenamítal. Hlasitě předl.
Idylku ukončil zvuk přicházející bouře. Na Magdalenině klíně přistála vichřice. Kocour zavřeštěl. Zaťal drápy do Magdalenina stehna. Vysmekl se zpod klubka těl a prchl v dál.
"Vlacáku! Vlacáčku! Promiň, Vlacáčku!" křičely děti. Chtěly běžet za kocourem, aby mu pofoukaly bolístky.
"Dětičky moje...!" zadržela je Magdalena. "Nechte Vracáka být. Z toho se vylíže. Ten mizera má snad třináct životů."
"Babí.... Kočky maj jen devět životů!" namítal Matýsek. Julinka bráškovi přizvukovala.
"To povídej našemu Vracákovi."

-Po jevišti se klátí dvě postavy. První postava v hadrech, druhá v říze. Snaží se o tanec.-
První postava (tiše): Mám nůž. Nůž.
Druhá postava (zasněně): Já jsem praktická.
-rozhazuje motýly-
První postava (bručí): Spíš krásná.
Druhá postava (pořád zasněně): Děkuji. Děkuji.
-její slova se vrací ozvěnou-
-První postava bručí, ale není jí rozumět. Druhá tančí po jevišti. Rozhazuje květy.-
Druhá postava (zpívá):
Jsem pravda zahalená,
pláštíkem jsem obalená.
Jsem obláčkem, květinou,
tvou tajnou mýtinou.
První postava (zpívá, odporuje):
Zahalená jsi,
ale v nerozumu.
Překrásná jsi,
ale bez rozumu.
-Vedou spolu dialog a tančí kolem sebe. První postava poněkud nemotorně.-
Druhá postava (smutně):
Rozumem vládnu přece tvým,
nevítaný vždy jsem stín.
O lásce já toužím snít,
na jediný den bláznem být.
První postava (povzbudivě):
Krásný jsi stín.
Nevítaný,vím.
Však pohleď kol dokola.
Co krásy bys viděla.
-Ustanou v tanci. Druhá postava se rozhlíží. Scéna tmavne.-
První postava (hlasitě šeptá do tmy): Tanči zas, má milá. Vždyť, když krásná jsi spíš než praktická, poezie víc život tvůj má.
-První postavu ozáří bledé světlo. Je nešťastná.-
První postava (smutně, melodramaticky): Každý chceme, co nemáme. Ty krásu, já praktičnost. Žijeme v iluzích. Zbývá jen hořký smích.
-Druhá postava obejme první. Padá opona.-

Stromek byl malý a pokřivený. Rostl na ulici, po které chodilo mnoho lidí. Občas pustil lístek pod jejich nohy, ale nikdo si ho nevšímal. Jen někteří se divili, co tam ten strom ještě dělá.
Stromek byl mladý, ale nikdo by to do něj neřekl. Vždyť byl tak zkroucený... Část koruny měl navíc zničenou bleskem. Byla děravá a hnízdily v ní sýkorky. Lidé však ptáčky neviděli.
Stromku si všímali jen psi. Očůrávali mu kořeny. Ty pomalu uhnívaly. Nezdálo se, že stromek vydá plody.
Pak se u stromku zastavil muž. Naslouchal. Pohladil po větvích. Stromek rozkvetl tisícem květů. Muž utrhl první plod.

Dobré ráno, parťáku. Jak se dnes cítíš? V noci se mi zdálo, jak spolu procházíme severními tunely. Perleťové ještěřičky zářily namodralým světlem a mech přecházel od oranžové po ohnivě rudou. Ještěřičky v něm doslova svítily... Poletovali tam malí žlutí motýlci. Škoda, že pořád spíš. Je jejich čas.
Přinesl jsem ti dárek. Filosofické pojednání od Sókrata. Psal ho sice Platón, ale Sókratés mi na něj otisknul palec. Taky mi dal svůj sandál.
Doprovázel jsem totiž Aurelia na trh. Chtěl manželce k výročí přivézt nějakou zvláštnost. Nakonec se ale se Sókratem opili a celou noc hledali naději. Xantipa ji ráno zabila pohlavkem.

Z pravidel školních sbírek:
Nikdy nevstupuje do sbírek bez vyzvání.
Po sále se pohybujte pouze v doprovodu správce. Nikdy sami.
Nevolejte o pomoc. Nemá to smysl.
Volat o pomoc nejenže nemělo smysl, ono to ani nebylo možné. Lindě M. se nedostávalo dechu. Šla z jedné kostlivé náruče do druhé, až se jí nohy pletly. Uši jí zaléhaly rytmem polky vyhrávané na žebra kostlivce s červenou čapkou.
Daniel von Drak byl pro ni spásou. Pořádek zjednal lusknutím prstů.
"Danieli, j-já myslela, že bezpečí... Pravidla... Bledé," koktala Linda.
"Milá kolegyně. Pravidla jsou psána pro bdělé, to je pravda. Musíte je však dodržet."

Existuje reinkarnace?
Jako katolík v ni nevěřím. Jako cestovatel v čase jsem na vážkách. Jako pedagog neustále pronásledovaný hejnem samic kura domácího (po lobotomii) vím, že reinkarnace věří ve mne.
Musí to tak být. Jak jinak bych si měl vysvětlit, že i jinak inteligentní ženy mají v mé přítomnosti pohled zdrogovaného bonoba? Je to až odporné.
První nositelku tohoto pohledu je již po smrti. Přejel ji vlak... Jsem tudíž nakloněn možnosti reinkarnace. Pořád lepší převtělení než virová nákaza. Připouštím však, že ne o moc.
Byla by totiž škoda vyhladit ženské pokolení jenom kvůli reinkarnaci. Není-liž pravda?
(Nedostatečné však rozdávat můžu....)

U snědeného krámu bydlel skřítek Podařeníček. Byl to malý, trošku zaprdlý skřítek. Žil sám a vůbec ho to nebavilo. Možná proto se tolik toulal.
V jeho pařízku býval obchůdek, taková malá skřítčí sámoška to byla. Prodávávala v něm stará Vilemína. Jenomže ta umřela a krámek zůstal zavřený.
Jednoho dne přilezli dva státní oranžoví slimáci. Dveře krámku vyvalili spíš omylem, ale když už v něm byli, rádi si posloužili. Podařeníčekovi tak zbyly jen oslintané police a pár toulavých bot.
Boty už byly od věčného chození notně odřené. Podařeníček proto zamířil k ševci. Pozdravil jeho krásnou dceru a den byl hned veselejší.

Hledat někoho v tunelech času má mizivý smysl. Hledat duši bez těla? Marná snaha. Miluj ho, jak chceš, tady nejsi v pohádkách.
Tunely jsou bez citu. Jsou to jen cesty. Němé, ale ne tiché. Vždycky slyšíš aspoň svůj tep. Jestli ne, tak už je ti všechno fuk.
Tunely jsou temné. Ukryje se v nich oběť i vrah. Čenichej klidně po stopách. Vždycky nějakou najdeš. Ale bude to ta správná?
Hledat, kdo duši oddělil. Duše se vypudit nedá. Vyrve ji jenom bolest.
Bolesti můžeš být na stopě, jak chceš. Je jí prehršel. Nikdy nenajdeš tu správnou. Dřív tvé kosti okrášlí tunely.

"Proč nezpíváš ve vánočním zpívání, Danieli?" zeptala se jednou u oběda Božena S.
"Nemám hudební sluch," odpověděl Daniel.
"Nevěřím," kroutila hlavou Božena. "S tvou barvou hlasu... Nevěřím."
Jaroslav L. se pousmál. Vzpomněl si na den, kdy Daniela slyšel zpívat poprvé.
Bylo to ve vlaku do Brna. Jaroslav dřímal. Potom ho uslyšel. Ten hlas.
Zpíval o prameni vlasů. Slova však nebyla důležitá. Byla jen květy ve větru, vodou zurčivou, ránem na horách...
Když hlas umlkl, Jaroslav otevřel oči. Spatřil tmavovlasého mladíčka se zeleným pramenem podél tváře.
To z jeho úst vycházel ten nadpozemský zvuk. Zvuk, který roztavil kov romantickou operní árií.

Daniel von Drak chodil do školy v džínách doplněných o více či méně slušivé tričko. Nikdy si neoblékl kraťasy. Ani v sebevětším horku ne. Vždycky měl džíny. Jeho nohy se tak staly jedním z nejpřísněji střežených tajemství gymnázia.
Mnoho dívek a žen snilo, že ty nádherné štíhlé nožky spatří právě ony. Musely být štíhlé, vždyť Daniel byl hubený.... Některé bláhové duše je dokonce toužily spatřit v legínách.
Daniel přišel v otrhaných teplákách. Odučil v nich tři hodiny. Potom zachytil báseň opěvující prosvítající kůži kolene.
Článkované nohy pavoukovců, ze kterých bylo nutné šetřít prach, si kupodivu žádný veršík nevysloužily. Neměly legíny.

Ten týden byl mizerný dříve než začal.
V neděli odpoledne vylezl ze dveří na konci deváté uličky jihoamerický démonický panter. Zraněná šelma stihla zlikvidovat polovinu bezpečnostních okruhů dřív, než stačil Daniel do sbírek dojet. Potom mu potrhala pravou tvář.
Nanoboti ve strážcově krvi se okamžitě dali do uzdravování. I tak ovšem Daniel věděl, že ho čeká týden s ochrnutou polovinou obličeje a migrénou, na kterou nebude moci použít žádné opiáty.
V pondělí ráno zvracel. Bolest hojeného svalstva ochromila i zdravou tkáň.
Před školou potkal Tomáše R., který ho provokoval. Zareagoval takovým pohledem, že dotyčný kolega trpěl po zbytek života překyselením.

Je nám líto, vidíš černé na bílém
Pozice jsou zaplněné
Dřív než soutěž proběhla
Jiné číslo přidělené
Než vytvořili start
Prožil jsi to tisíckrát
Zítřek na místě vysněném
Proto jsi pracoval
Za naději život dal
Avšak pohřbená je teď
Pokřivená a zničená
Co měl jsem dělat víc?!
Prsty kreslíš do mraků
Vysmívají se ústa bezertá
Na budoucnost sis sáh
Nesnaž se! Marný to máš!
Nedává smysl den tvůj
Mrakům je to vážně fuk
Jestli se snažíš nebo ne
Jestli se ukážeš nebo ne
Jim to vážně jedno je
Věř, já to vím
Nestojíš jim
Ani za ten stín
Vlastně proč

„Danieli?“ oslovil Marek P. kolegu při polední siestě v kabinetě za sbírkami. „Můžu se zeptat?“
„Povídej,“ vybídl ho Daniel von Drak, který měl po dobrém obědě a dopoledni s kostřičkami dobrou náladu.
„Je možné dostat se časovými tunely do budoucnosti?“
Teplota v kabinetě náhle prudce klesla.
„Ne.“
„Ono to jde, viď?“ obrátil se Jaroslav L. na Daniela po Markově odchodu.
„Jde,“ přikývl Daniel.
„Umíš to, že?“ Jaroslav znal odpověď dřív, než otázku dokončil.
„Nedělám to,“ řekl Daniel stroze.
„Předpisy?“
„Ano i ne. Cestování za vlastní časovou osu je fyzikální paradox. Znásilnění.“ Daniel mluvil klidně, ale svíral pěsti. „Bolí to,“ zašeptal.

„Bůh o nás ví,“ provlnilo se mu vědomím a jeho svět se rozpadl v oslňující bílé. Myšlenky se mu rozpustily jako olověná kola. Byl tvořený z mlhy. Byl první mlhou, která kdy bolela. Nehmotná mysl se rozpadla do chobotnic s fraktálovými chapadly.
Neuspořádanost celku se svíjela ve vzorcích z částic. Přesýpala v křečích. Měnila se rychleji než spin kvant. Pikosekunda měla tisíc let. Krvavých. Neexistoval směr. Neexistoval zvuk.
Bolest se zhmotnila jako houpací kůň bez pravého ucha. Měl žluté zuby a neřehtal. Na uzdě se třpytili korálkoví andělíčci. Vzlétli a rozpadli se v prach. Temně rudá pokryla zemi. Zazvonila. Třicetkrát.

Dobrý den, moji milí studenti. Chválím vaši snahu připravit se po mém boku na biologickou olympiádu. Pokud si ovšem myslíte, že vám asistence v mých sbírkách zajistí nějaké výhody, pak vás musím vyvést z omylu.
Potřeboval bych pomoci v oddělení nervové soustavy. Budeme vyhazovat poškozené mozky. Dám vám ochranné pomůcky, pochopitelně. Poškození vašich mozků není žádoucí.
Opravdu nežertuji. Poškození mozku je možné přežít, avšak změny osobnosti jím vyvolané vám zůstanou po zbytek života. Velmi nepříjemnou záležitostí je například poškození ventromediální korové oblasti čelního laloku koncového mozku. V takovém případě bych byl raději zbaven svéprávnosti, přestože můj intelekt by příliš neutrpěl.

U Bolavých měli salám málokdy. Možná proto, Toničičin otec nechoval prase a ovčí salám nebyl dobrý, jak Toničce říkali. Nikdo, koho znala ovčí salám nedělal. Jakoby to na křídě byl zločin, nebo možná pověra.
Stařenka Oggová jí jednou přivezla salám, prý z ježka (čemuž Tonička nevěřila). Celých deset deka. To bylo salámu... Tonička se o něj nechtěla dělit se svými sestrami, ani s ulepeným mladším bratrem, a tak si ho schovala u studánky pod čtyřboký kámen. To bylo naposledy, co ho spatřila.
Nemusela být zrovna detektiv, aby odhalila zloděje. Stačilo jít po chlupech. Kus chrohovada prý sebrala Jenny. Nehádala se.

Před čtyřmi tisíci lety nebylo nic, co by tě zajímalo. Věř mi, Danieli, já tam byl. Starověk je nuda. Hodně se tam perou a filosofují. Pravda, něco bylo fajn, ale to jsem minul.
Před čtyřmi sty lety se taky prali. I na našem území. Tam jsi byl zase ty, příteli. Říkali, ze ses většinu času měl dobře. Že jsi ani nevěděl, kdo jsi. To bylo možná tvé štěstí, parťáku.
Mrzí mě, že jsem tě neochránil. Měl jsem si všimnout. Měl jsem vědět. Možná bychom to tak nezpackali...
Teď jsme zpátky na startu. Ale za jakou cenu?
Čtyř tisíc ztracených chvil...

Ve tmě se může skrývat mnoho věcí. Je důležité, aby na ně nebyl člověk sám. Potřebuje přítele, někoho, kdo se s ním posadí na lavičku a vzdá se svého volného času, aby naslouchal.
Je zajímavé, že tma může být i ve čtyři odpoledne, aniž by muselo slunce zajít za obzor. Taková tma skrývá nejvíc. Sny, přání, skutky, bolesti, ale i nové naděje. Ve tmě je možné vidět příběhy. Někdy jim ale musí pomoci někdo jiný, někdy to autor sám prostě nezvládá. Potom je nutné najít nejbližší lavičku a s přítelem usednout.
Příběh pak přijde sám. V tmách se totiž bojí...

Bylo pondělí odpoledne a my se nacházeli na kopci Superga nad Turínem. Seděli jsme na lavičce za bazilikou v příjemném stinném hájku. Já mluvila, můj společník naslouchal, sbíral slova, kterými by mi mohl poradit.
Ta černá kočka přecházela plácek před námi. Příliš pozornosti jsme jí nevěnovali. Vím jen, že měla roztomilou velkou hlavu, asi ještě nebyla moc stará. Hlavou mi problesklo dnešní téma. Napadlo mě, že don Bosco, když byl malý, asi kočku neměl. Jeho maminka rozhodně neměla automatku. Takže u Bosců se kočky nejspíš nepraly.
Ani já jsem ještě kočku nevyprala. Vůni vyprané kočky tedy neznám. Naštěstí, říkám si.

Bohumil Vytáček trávil druhý den bez manželky. Snídani si udělat dokázal. Na bohoslužbu dojel jako vždy na kole. Naobědval se u dcery; Zuzanka mu udělala řízky a bramborový salát. Bohouš si k němu otevřel pivo. Spokojeně se rozvalil na lavici.
Jonáš si přisedl vedle dědy s jakousi obrazovkou v rukách.
"Co máš za udělátko?" zajímal se děd.
"Tablet, dědo," vysvětlil vnuk jezdící prsty po obrazovce.
"K čemu je to dobré?" vyptával se děda dál.
"V podstatě k ničemu!" zasáhla do hovoru Zuzana.
"Ale mami...," protestoval Jonáš.
"Žádný ale! Běž nasekat trávu přímo králíky!"
"No jo!"
Bohouš se zmocnil odloženého tabletu.

Nevidím zlo...
On ho viděl. Moc dobře. Viděl bídu každého jejich dne. Viděl, že nemají ani na chleba. Viděl, jak je bijí. Jak je zavírají do vězení. On to viděl.
Neslyším zlo...
On ho slyšel. Slyšel jejich řev, když procházel věznicí. Slyšel každý jejich vzlyk. Slyšel každou kletbu. Zoufalou prosbu jejich úst.
Nemyslím zlo...
On myslel jen na jejich dobro. Chtěl je vidět veselé, chtěl slyšet jejich smích. Miloval ho. Učil je ctít Boha a Pannu Marii. Učil je se postarat. Učil je, jak na zlo nemyslet.
Nevidím, neslyším, nemyslím, nemluvím...
Viděl, slyšel, mluvil. Myslel. Pomáhal.
Don Bosco, obyčejný kněz.

Bohumil Vytáček byl abstinent z donucení, takzvaný abstinent práškový. Proto, když doprovodil manželku Magdalenu k autobusu vezoucímu obyvatele vesnice na exkurzi do vinného sklípku, zatlačil slzu nostalgie. Čekaly na něho téměř tři dny slaměného vdovství.
Při ohřívání večeře si bručel po vousy. Zrovna v tu chvíli totiž došel plyn. Náhradní bombu pochopitelně doma nenašel. S mikrovlnnou troubou si nerozuměl. Večerel tedy studené špagety. Ty neměl rád ani teplé.
Druhý den byla sobota a Bohouš zaspal. Vzbudil se přesně v jedenáct hodin, když prodejna plynu dole ve městě zavírala. Zuzana plyn neprodávala a místní spolupracovník plynáren zrovna vyspával opici na Moravě.

„Dobrý den, Danieli,“ oslovila Josefa N., ředitelka gymnázia, svého mladého podřízeného.
„Dobrý den, má milá nadřízená. Dnes záříte jako sluníčko,“ pozdravil Daniel von Drak ženu dvorně, leč poněkud roztržitě.
„To bude tou žlutou halenkou,“ odmávla ho Josefa a přešla k věci. „Jak vycházíte se sbírkami? Už jste tu dva měsíce a zatím jste mi ani jednou nepřišel brečet do ředitelny.“
„Nevím, proč,“ odpověděl Daniel nechápavě.
„Žádný váš předchůdce nevydržel ani měsíc,“ vysvětlila ředitelka.
„Musíte si umět nastavit hranice,“ pokrčil Daniel rameny.
„Neříkejte mi, že jste to dokázal za dva měsíce?!“
„Ne. Stačilo ukázat sílu. S hranicemi své duchy obeznámím později.“

Dobrý den, vážení studenti, velice rád vidím, že máte všech deset prstů na rukách. Nohy máte v pořádku též? To jsem velice rád. Doufám, že příště budete volit lépe.
Dnes vás ovšem nutnosti zvolit si ušetřím. Dnes pro vás mám práci v oddělení masožravých rostlin. Není potřeba se jich bát, Adéla je již po večeři a Vilém se bude krmit až příští týden.
Opravdu se jich nemusíte bát. Některé masožravé rostliny z tropických deštných pralesů jsou sice schopny strávit kořist velikosti holuba, avšak žádná z nich není dostatečně velká na to, aby strávila člověka. Přestože jsou k tomu chemicky vybaveny.

Křemílek a Vochumůrka doporučují!
Nechcete-li zamořený dům, nekupujte sobě Verbascum!
Vysoko roste, žlutě kvete,
to vážně není fiala!
Než tahle kytka krpatá,
parádu vám udělá Viola odorata!
To je, paní, správná kytka před okna!
Fialová je, nebo bílá, tuze libě vonná.
Nikdy více Versbacum!
Viola, správná volba pro Váš dům!

Pssst!
Ať ho nevzbudíš…
Vždyť vidíš, že spí,
vodníček maličký.
Usnul nám jak na sucho hozený.
Spí vodníček, spí.
Konečně usnul, maličký.
Pssst,
ať ho nevzbudíš…
Měl dnes dlouhý den,
vodníček náš maličký.
S paní štikou po rybníce vozil se,
se sumcem do tůně plul.
Usnul nám, už spí.
Pssst!
Ať ho nevzbudíš…
S okouny v rákosí si hrál,
viděl lovit candáty,
běličky, co před nimi prchaly.
Unavený teď spí,
vodníček maličký.
Pssst,
ať ho nevzbudíš…
Podívej, jak se usmívá,
asi se mu něco zdá.
Možná o rakovi pod vrbou,
co krtkům kalhotky
z plátna stříhá.
Pssst!
Ať ho nevzbudíš…

Byl konec léta, čas žní. Do polí vjely kombajny, šedomodré pětsetšestnáctky, doprovázené nákladními auty. Na modrém nebi vysoko nad nimi zpíval jasným hlasem skřivan, v trávě povrzávaly kobylky. Magdalena Vytáčková s pšeničnými klásky v klíně podřimovala na lavičce před krámem.
Obecní pasáček Vojtěch chrápal ve stínu staré mlátičky za statkem. Stála, napůl zarostlá v kopřivách, pod statným ořešákem a skýtala příjemnou zašívárnu vedle pastviny. Ta byla obehnaná elektrickým ohradníkem, takže krávy stejně neměly kam utéct.
Zlatavá zrnka na své pouti na dno valníku stékala jedno po druhém a Vojta se dál oddával snům, jejichž hlasitost odlupovala nátěr ze staré mlátičky.

„V bažinách za naším domem se musíš pohybovat velmi opatrně,“ vysvětloval dědeček vnukovi, který hltal každé jeho slovo.
„Choď lehoučce a po špičkách. Takhle,“ ukázal dědeček. „Koukej, kam šlapeš, ale zbytečně se nezastavuj, mohl bys ses propadnout. Pozor na tůně s padlými stromy…“
„...co myslíš ty, Danieli?“ vytrhl Daniela von Draka ze vzpomínek hlas kolegyně Lindy M.
„Omlouvám se, milá kolegyně, zamyslel jsem se. Na co jsi se ptala?“ obrátil Daniel pozornost k Lindě.
„Mluvili jsme o jazycích. Který má podle tebe největší hloubku?“ ptala se žena.
„Latina,“ odpověděl biolog.
„Ty umíš latinsky?!“
„Ne, ale v latině vnímám ducha věků.“

Dobrý den, moji milí návštěvníci. Jsem potěšen, že vás války tunelových živočichů, ani vánice saharských písků neodradily od další návštěvy mých sbírek. Opravdu oceňuji, že vás kolega P. uvolnil ku pomoci s katalogizací sbírek.
Držte se, prosím za mnou, milí studenti.
Nehodlám se opakovat. Nebudete-li schopni se držet poblíž mne, pak ponesete následky. A můžete mi věřit, že úmrtí v mých sbírkách pojišťovna neproplácí.
Kam jdeme? Já jsem vám to neřekl? Přímo sem. Do oddělení pavouků.
Copak, copak, že byste raději dobývali mrkev v zimě, než sáhli na pavouka? Jak je libo. V roce 1970 zde byly opravdu hezké závěje.

„To máš tak, Jonáši,“ začala rozšafně Magdalena Vytáčková. „Já pěstuju kytky. Kluci mají děvčata. Děti maminky a babičky. Všichni potřebují kytky. To jsou fakta. A ta jsou z podstaty neměnná.“
Vnuk trápící se zrovna nad domácím úkolem z matematiky zabručel.
„Proměnnými tedy jsou roční období a počet druhů zrovna kvetoucích. To máš iks a ypsilon. A můžeš přidat i z, totiž počet chlapců, kteří si svou milou potřebují udobřit. Přičemž v každé té neprázdné množině najdeš vždycky nějaký objekt. I funkce, kterou k tomu potřebuješ bývá jednoduchá.“
„Babička šmejdila po wikipedii!“ zamumlal vnuk otráveně.
„A má pravdu,“ uzavřela Magdalena spokojeně.

Nocí problesklo modré světlo. Muž na lůžku se prohnul jako luk. Mnich, který o něj pečoval, ho stěží udržel. Znovu. Silněji. Křeče zmítající tělem nemocného odhodily ošetřovatele na protější zeď. Při pádu si zlomil klíční kost. Ledově se zablesklo.
„Ne!“ zachrčel. „Pane, prosím… Jestli někdo vidí… Vydají…,“ modlil se přerývaně, hypnotizuje kříž nad lůžkem, očekávaje jeho pád.
Kříž se nepohnul. Zůstával pevně na svém místě. Jenom oči ukřižovaného Syna Božího jakoby ožily.
„Neboj se, mé milované dítě. Vždy na něho budu hledět,“ uslyšel mnich laskavý hlas a uvěřil, že nemocný přežije, že sny, které ho provázely, se jednou opravdu stanou.

Na vlastní nebezpečí...
Daniel býval vždycky trochu sebevrah. Jeho pud sebezáchovy jakoby se v některých situacích zcela vypínal. Časem jsem si zvykl. Jenže teď jsem potkal Vraspíra. Muže s kápí, který si právě léčí rány v Danielově kabinetě. Zajímalo by mě, zda si svou kápi sundá alespoň před Danielem. Zřejmě ano, Daniel mu přece musí ošetřit zranění.
Bylo to opravdu... zvláštní seznámení. Ještě nikdy jsem z nikoho neměl takový pocit naprosté nestability. Jakoby těkal před očima. Jakoby mu na zakrytém čele blikal nápis Věříte mi na vlastní nebezpečí!
Navíc se zdá, že ho velmi dobře Daniel zná a důvěřuje mu.

„Tedy… Pac a pusu, přátelé. Děkuji vám za pomoc a péči,“ loučil se Vraspír. Obrátil se k Danielovi a jeho kolegům, kteří s ním stáli u dveří na konci deváté uličky.
„Pusu nechci!“ odmítl Jaroslav.
„Nashledanou, statečný bratře,“ pochechtával se Vraspír a stiskl Jaroslavovi ruku.
„Děkuji ti, příteli. Byla čest mít tě v boji po boku,“ řekl vážně Markovi.
Stanul před Danielem. Ten promluvil první.
„Rád jsem tě opět viděl,“ řekl s úsměvem.
„Bratříčku,…“ Vraspír ho objal a zmizel v tunelu.
„Hlavně se nenech do příště zabít,“ zabručel Daniel. Poškrábal se na krku, kde na okamžik ulpěly Vraspírovy měkké rty.

Co bude za poslední stránkou
Posledním písmenkem
Až to všechno dopíšem?
Co bude za poslední stránkou
Stránkou do desek vloženou
Za posledním podpisem?
Co bude za poslední stránkou
Za odloženou pipetou
Vylitým roztokem?
Co bude za poslední stránkou
Za poslední poradou
Až to dopíšem?
Co bude za poslední stránkou
Kterou do hlavy si natlučem
A stejně zapomenem?
Co bude za poslední stránkou
Kterou stejně nepřečtem
A nikdo se nebude ptát?
Co bude za poslední stránkou
Kterou vynecháme pro jméno
Co nakonec nenapíšem?
Co bude za poslední stránkou
Nenapsaných slov a vět
Co měli jsme říct?
Co bude za poslední stránkou?

1. Moucha, která kontaminovala pracovní prostor rtutí, nejde zabít.
2. K pokusů o zabití mouchy nepoužívejte plácačku. Moucha je jedovatá a plácačka má i jiná využití.
3. V laboratoři se nejí. Pro mouchy a jiné živočišné druhy to platí také.
4. Nabízí-li vám někdo něco k snědku, umyjte si ruce. Hydrofobní lipidové sloučeniny jsou schopny za laboratorní teploty rozpustit i chlorid rtuťnatý.
5. Spatříte-li mouchu pochutnávající si na vašem vzorku, neprodleně zavřete všechna okna i dveře, aby nedošlo ke kontaminaci prostor institutu, a pokuste se mouchu chytit.
6. K likvidaci lapené mouchy použijte kontejner na toxický odpad.
7. Mouchu nejezte!!!

Dobrý den, moji milí návštěvníci. Jsem vskutku potěšen, že jste v tento překrásný jarní den navštívili mé zaprášené království. Ačkoli musím přiznat, že jaro přišlo i do mých sbírek. Tunelové žáby se začaly pářit.
Volání přírody to vskutku je, ale mne to nedojímá. Tunelové žáby jsou mimořádně agresivní zvířata i mimo reprodukční období. Letos se navíc páří nezvykle pozdě, díky čemuž se sešly s časem lásky tunelových mloků.
Tunelový mlok, druhovým názvem temnomlok zelený, je po většinu roku neviditelným živočichem, ale v období rozmnožování je ho až přespříliš. Právě proto jednou za několik let probíhají mezi těmito druhy tvrdé boje.

Proč stojí pumpa v širém poli? ptá se synek. A proč je tak bílá? Jako z mlhy utkaná?
Otec mlčí, neodpovídá. Jakoby mu to mlžné zjevení sevřelo hrdlo provazem konopným. Je celý bílý a jeho ruka je najednou tak ledová.
Tatínku, proč stojí pumpa v širém poli? A proč z ní voda neteče?
Otci slzy studené stékají. Svírá synkovu teplou dlaň.
Tatínku můj milý, proč tamta pumpa stojí v širém poli? Proč tobě slzy tečou?
Otec hledí na synka. Mlha skráně jeho ovíjí mrazivá.
Tatínku nejdražší, proč tamta pumpa v poli širém stojí? Proč je tak studená?
Otec syna objímá.

„Žením syna,“ oznámila u oběda Olina Z. a pochlubila se zdobným svatebním oznámením. Okamžitě se spustila lavina gratulací. Většinou i upřímných, pouze Viktor W. se uculoval. „Musí?“
„Tak, tak. Ale chce,“ usmála se Olina. „A co ty a to tvoje děvče?“ dodala šťastná budoucí babička.
„Uvidíme. Mě ženitba neláká,“ odmávl ji Viktor. „Já jsem rád volný jako pták.“
„Jen aby ti neutekla,“ varovala ho kolegyně.
Viktor pokrčil rameny. „Lepší být mrtvý, než ženatý! Že Danieli?“
„Nejsem si jist,“ odporoval Daniel.
„Snad taky nemyslíš na ženění?!“ divil se Viktor.
„Ne, ale už jsem byl mrtvý. Věř mi, nestojí to za to.“