Moje články

"Proč to nejde?" zajímal se Jaroslav.

"Byl mimo svou časovou osu příliš dlouho. Nejdřív v minulosti, potom na základně. Lékařské procedury, které jsme použili, byly, mírně řečeno, velmi experimentální. Musí se zotavit v reálném čase," odpověděl Josef.

"Nelíbí se mu to." Námitka zněla spíše jako konstatování.

"Ne," pokrčil rameny velitel Stráže času. "Ale ví, že mu nic jiného nezbývá. Jeho tělo momentálně odmítá nanoboty. Bohužel se bez nich dlouhodobě neobejde."

"Jak je to možné?" nechápal Jaroslav.

"Nejsou jeho. Pravděpodobně je tam podobný problém jako u transplantací. Navíc se u Daniela vyvinul podivný metabolický syndrom. Musíme v laboratoři uvařit nové nanoboty."

Josef pozoroval Daniela opřeného o třešeň. Ten ho nemohl vidět. Seděl s nosem zabořeným do pojednání o životním cyklu poltergeistů. 

"Nějak se u toho mračí," komentoval to Jaroslav.

"Nedivím se. Jsou tam samé žvásty," prohlásil Josef. "Za chvíli bude chtít propisku a začne sepisovat errata."

"Mám mu ji dát?" ptal se Jaroslav.

Starší muž vzdychl. "Ale ano. Když bude v klidu, tak ať tu studii o poltergeistech klidně opraví."

Jaroslav se na něho podíval poněkud udiveně.

"Rád bych ho vzal mimo čas. Mohu zařídit, aby se léčil na základně. Jenže tomuhle pokušení musím odolat," řekl smutně velitel základny Stráže času.

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo horké.

Pálila.

Planeta byla horká a měkká. Prvky v jejím jádru se teprve formovaly. Plášť připomínal výtrysk hvězdného plynu. Planetární kůra dosud neexistovala, atmosféru tvořila směs toxických plynů a par.

Ohřívala se.

Blízká hvězda zářila minutu od minuty víc. Bílý trpaslík se měnil v rudého obra. Nekonečně velké síly přitahovaly planetu na její oběžné dráze stále blíž. Nedovolovaly jí utuhnout.

Vařila.

Nestabilita prvků vylučovala zformování pevného jádra. Plášť se tavil čím, dál víc. Atmosféra unikala do volného vesmíru. 

Vypařovala se.

Vesmír byl studený. Vyvrhovaná hmota tuhla a odlétala pryč. Atomová jádra se rozpadala.

Pozoruji tě den, co den. Koukám se moc rád. Mladý, krásný a naivní. Bez sebevědomí, bez opory v rodině. Ani nevíš, jak špatně bys bez mé podpory dopadl. Sežrali by tě tu zaživa.

Co na tom, že si chci vybrat odměnu? To je právo mocných. Pokušení, kterému podléhám rád.

Neboj se ničeho, vždyť cestovat časem taky znáš. Uvidíš věci, které ještě nikdo nespatřil. Hvězdičky, křížky, hroby...

Kolik jen uvidíš křížků a hvězdiček. Který z nich bude tvůj?

Spi sladce, dokud máš čas. Já se jen dívám. Brzy přijde můj čas a já se nakrmím. 

Já mám děs a hrůzu rád.

Jak bezmoc chutná mocným

Těm loutkovým figurkám

Neškodí se občas ptát

Za každým úspěšným mužem

Je úspěšná jeho žena

Nemusí být ani oficiální

Jak bezmoc chutná mocným

Těm, kdo třesou se na místa

Která tolikrát byla prokleta

Já jsem chytřejší, já jsem lepší

Já přece nikomu neškodím

Já chci jen dobro pro lidi

Jak bezmoc chutná mocným

Neškodí se občas ptát

Za scénou pavouk číhá

Dlouhou má loutka nit

Mocí pavouček se nadouvá

Loutka holou má řiť

Jak bezmoc chutná mocným

Jak chutná všem naivkám

Co rozbily si o ideály nos

Tiše v koutku plakaly

V hrobečku studeném

Sobě ustlaly

Jaroslav přišel právě ve chvíli, kdy Josef Daniela zachytil.

"Co se děje?" zajímal se ustaraně.

"Chtěl jít do práce," vysvětlil Josef. "Tak jsem mu doporučil postavit se."

"A já myslela, že tě vezmu na zahradu," obrátil se Jaroslav k pacientovi. Ten se mrzutě zašklebil.

"Kvetou třešně. Usadím Tě pod nízké větve a můžeš si plnit plíce libou vůní květů," zkoušel to dál Jaroslav.

Kdyby mohl pohled zabíjet, padl v tu chvíli mrtvý k zemi. Nakonec však Daniel svolil. Návnada v podobě odpočinku pod rozkvetlými stromy zabrala. Možná bude mít čas a dočte pojednání o poltergeistech. Nebo to o oživených skeletech?

Pochybnost mou hlavu svírá

Jaká návnada nejlíp bude využitá?

Na žížalu neberou pstruzi,

na mušku zase ti druzí.

Třešeň má rád tloušť,

úlovků chci mít houšť.

Na kapra použiju boilí,

přesný recept nikdo neví.

Jen já, jen já těsto si míchám,

osvědčenou recepturu mám.

Pochybnost mou hlavu svírá

Jaká návnada nejlíp bude využitá?

Na rybu mám tuze velkou chuť,

večeři chytím si, buď jak buď.

Nastartuju a vyrazím k řece,

rybičku chytím tam přece.

Nejdřív křeslo pěkně složím,

rybičky trochu si zakrmím.

Pak nezbývá mi než čekat,

hrozné rýmy nic se nelekat.

Nakonec, když nechtějí brát,

žížalu ze břehu vyrýpat.

Odpoledne přišel na kontrolu Josef. 

"Jak se cítíš, Danieli?" ptal se.

"Jako moucha s utrženými křídly," zašklebil se Daniel. Vyškrábal se do sedu.

"Tak mi ta tvá křidélka ukaž," pobídl ho Josef a natáhl se po Danielově paži. Změřil mu tep, tlak i obsah kyslíku v krvi. Potom vytáhl malý přístroj, který mu přiložil ke krku.

"Máš málo kyslíku. Budeš muset na vzduch," oznámil pak.

"Tak mě pusť do práce." zkusil to Daniel.

"Ani náhodou. Žádná práce, chlapče. Minimálně týden," zazněl nekompromisní příkaz.

"Ale..."

"Žádné ale. Postav se!" přikazoval Josef dál.

Daniel to zkusil, ale bez opory ještě stát nedokázal.

"Dítě moje nešťastný!" spínala ruce Růžena Vopršálková, když její dcera zakopla na schodech před krámem a upadla. S dítětem upadly i tři jogurty, které nešťastnice zrovna strkala do tašky. Byly jahodové.

"Alenko! Jsi celá?" zajímala se matka. 

"Mám jogurt v koleni!" kvílela dívčina. Z rány na koleni odkapával jogurt smíšený s krví. 

"Magdaleno!" křikla paní Vopršálková. "Prosím vodu a dezinfekci. A kartáček!"

"Kartáček ne!" bránila se Alenka.

"Neboj, bude to bolet jen chvíli," uklidňovala Alenku Magdalena Vytáčková. 

"Drž!" přikázala matka. Z následného řevu by ohluchl i mrtvý.

"Děvče, ty nikdy nepracuj jako prodavačku, Tu bolí nohy pořád," prohlásila matka suše.

Každé ráno jim krásná dívka sypala zrní, vyháněla je na trávu a večer zase zaháněla zpět do kurníku. Slepičky snášely vajíčka se žloutkem žlutějším než slunce. Sedlák se stal výhradním dodavatelem vajec pro hraběcí dvůr. Nikomu nebylo divné, že slepice snáší stále stejné množství vajíček. Bez přestání.

S tím si ale Janek od Draka hlavu nelámal. Pilně dodával vajíčka, rozšiřoval své jmění i rodinu, až byl povýšen do šlechtického stavu a stal se zakladatelem rodu von Draků," zakončil příběh  Vraspír.

"Vraspíre!" rozesmál se Daniel pobouřeně. "Mám díru v hrudi, ne v hlavě. Já jsem z Moravy. V budoucnosti k tomu!"

"Magdalenkó! Magdalenkóóó!" křičel Bohumil Vytáček z domečku se srdíčkem.

"Ano, Bohoušku?" zeptala se sladce Magdalena.

"Došel papír! Přineseš mi z domu?" škemral Bohouš.

"Nemáme," odvětila manželka.

"Krám je vedle," nedal se Bohouš.

"Přijde zítra. Zuza zapomněla objednat," zněla odpověď jeho ženy.

"A to si mám kvůli děravé hlavě naší Zuzy utírat pr... zadek," opravil se Bohumil, "rukou?"

"Utři se mechem. Listím, trávou, jehličím," dostalo se mu vlídného doporučení.

"Nedělej si ze mě legraci," kňoural Bohuš.

"Nedělám. Tuhle jsem četla knížku, kde o tom psali. Jak jen to tam... Už vím. Utírali se levou rukou. Proto si dnes podáváme čistou pravici."

Daniel se krátce probudil, když Jaroslav odcházel. 

"Spi, řekl mu. "Vraspír je tady." 

"Spi," zopakoval Vraspír, když za Jaroslavem zaklaply dveře. Nepochodil však.

"Já chci pohádku," zašklebil se Daniel, který se cítil lépe než včera. Z pod Vraspírovy kápě bleskl úsměv. 

Pohádku? Dobře. Povím ti tu o kurníku, řekl Vraspír v myšlenkách.

"Nahlas nebo ti neusnu," provokoval Daniel.

"Ty se nudíš?" zeptal se Vraspír.

"Ne. Nezvládnu soustředit," přiznal Daniel.

"Bylo nebylo. V jedné malé vesničce ztracené v hloubi lesů žil byl sedlák. Sedlák měl krávu, kozu, ovce, prase a slepice. Slepice žily v nádherném světlém kurníku. Žilo se jim dobře."

Magdalena Vytáčková byla na procházce. V líném letním odpoledni odmítala dělat těžší práci než načumování přes plot sousedům. Velice inspirativní a poučné rovněž bylo obrátit oči k nebesům a počítat oblaka.

"Dnes nebude pršet," zabrblala nespokojeně, když byla s prohlídkou nebeské báně hotová.

V tom se to stalo.

Hromová rána. Po ní menší dřevěné rány dopadajících prken korunované jedním "Kurník šopa!" 

Magdalena otočila hlavou. Zaposlouchala se do proudu nadávek. Vyrazila. 

Zdroj hluku objevila záhy.

Starý Vomáčka se hrabal z trosek kurníku a nadával, až se hory červenaly.

"Kurník v prdeli, babo!" nadával, když si všiml sousedky pohodlně opřené o vrata.

Když dorazili domů, pomohli Vraspír s Jaroslavem Danielovi na lůžko.

"Vzbuď mě, prosím, asi přeslechnu budík a nechci přijít pozdě do práce," prosil Daniel.

"Ty zítra nikam nepůjdeš!" prohlásil Jaroslav ostře.

"Ale...."

"Žádné ale!" utnul Jaroslav Danielovu zbytečnou větu hned v zárodku. "Josef ti zařídí neschopenku."

Daniel neprotestoval. Usnul. Propadl se do spánku plného neklidných a nepříjemných snů.

Probudil se s křikem. 

"Něco se ti zdálo. Jsem tady," pronikl k němu Jaroslavův hlas. "Zůstanu s tebou až do rána. Potom přijde Vraspír."

Jaroslav položil dlaň na Danielovo rozpálené čelo. Jemný dotek Daniela uklidnil a on odplul do spánku beze snů.

A potom si Severus Snape svlékl ponožku. Odložil ji do koše na prádlo. Dál se o ni nestaral, protože o prádlo se přece starali domácí skřítkové.

Jenže o tuhle ponožku se starat měl, i kdyby jen proto aby mu skřítkové nazítří nevrátili její sestřičku úplně osamělou. 

Jeho černá, špinavá, a po celém dni v kožených botách, nikterak libě vonící ponožka (Páchla lektvarem!) se propadla červí dírou do jiné dimenze.

Letěla, letěla, točila se kolem dokola, až se obrátila naruby a zase zpátky. Potom znova. A znova. Nevěděla ani kolikrát.

Vypadla na kachlíčkovanou podlahu neznámé koupelny a točila se jí pata. 

"Nekupuj si ty deskovky. Nekupuj si ty deskovky, nebo se z toho zblázníš!"

Na Brnohraní si vezmu jen dva tisíce. Ušetřím a budu mít místo v pokoji.

Do toho knihkupectví se půjdu jen podívat. Maximálně si koupím pátého Dobrodruha.

***

Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Ta má naštěstí vedla jen do brněnského Bobycentra, přesto dokázala proměnit mé dobré úmysly v kupu zbytečných vět.

Už v knihkupectví v "Té velké přestupní stanici v srdci Čech" jsem nechala jeden a půl tisíce. Knih jsem si koupila pět. Na Brnohraní jsem nechala půl výplaty. Kallax nestačí už od Vánoc.

V roce šestnáct set dvacet se v Českých zemích káva nepila, třebaže Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic již měl to potěšení se s kávou setkat. Pil ji na cestách po Blízkém Východě. První kávovník v Českých zemích vykvetl ve skleníku pražské jezuitské koleje roku šestnáct set devadesát osm.

Daniel to kdysi kdesi četl a teď se mu to vybavilo, když se po obřadu pomazání nemocných za pomoci Vraspíra s Jaroslavem postavil na nohy a ucítil závan kávy následovaný měkkým žuchnutím spadlého balíčku kávy.

"Došlo mi kafe," vysvětlil kněz, když balíček sbíral. "Dnes je všude zavřeno, zachránila mě paní kostelnice."

"Dobrý den, Magdalenko," pozdravil pan František Zlatohlávek a tiše za sebou zavřel dveře.

"Dobrý den, Františku. Jak vám mohu pomoci?" zeptala se s úsměvem Magdalena Vytáčková.

"Boženka mě k vám poslala, protože doma došla káva. Potřebuje ještě nějaké jiné drobnosti, tady mi to napsala," podával František Magdaleně lístek.

"Je mi líto, Františku, kafe došlo i nám. Ostatní tu mám," řekla Magdalena omluvně.

"Co se dá dělat," pokrčil František rameny. "Budu muset k Židovi." 

Oči bělovlasého pána zajiskřily pobavením. Šibalsky se usmál. "Cikorku máte?"

"Samozřejmě. Speciálně pro vás. Vnučka vám na ni nakreslila kytičku," podala mu Magdalena plechovku s namalovaným tulipánem.

Jaroslav si při obřadu všiml, že Daniel pohybuje rty, jakoby opakoval slova spolu s knězem. 

On už to někdy zažil! blesklo mu hlavou.

Nezažil, četl. V latině, ozval se mu v myšlenkách Danielův hlas. Jaroslav sebou trhl. Stále ještě nebyl zvyklý na myšlenkový způsob komunikace. Vytřeštil na mladšího muže oči. Ten se však znovu soustředil na obřad. Ozval se, až když ho kněz pomazal olejem.

Když nemůžeš dělat nic jiného, přečteš bibli, misál i pohřební obřady. Četl jsem svatého Augustina, Tomáše Akvinského, regule řádu,...  Samozřejmě v latině, vyprávěl v duchu.

Jaroslav se zamračil. Tys do toho byl zažraný.

Musel jsem.

Daniel von Drak zdvihl polyakrylamidový gel z pufračního roztoku. Opatrně ho vložil do roztoku barviva coomassie blue a čekal. Ve vzniklé pauze odečítal hodnoty z počítače. Soustředěně vraštil obočí, občas si udělal poznámku do tabulkového procesoru.

Když do laboratoře vešel Josef, Daniel sebou trhl, divže neshodil kupičku materiálů vedle počítače.

"Omlouvám se," řekl Josef. "Jak to jde?" 

"Vůbec. Na polyakrylamidovém gelu mi vychází neprůkazné hodnoty. Vzorek je buď kontaminovaný nebo jsem v některém z předchozích kroků udělal chybu," odpověděl Daniel.

"Zkontroluj gel. Měli jsme tu vadnou šarži," doporučil Josef.

"Podívám se na to," řekl Daniel a vrátil se k práci.

"Chci sedět!" prohlásil Daniel a začal se zvedat. Byl však velmi slabý a nedokázal se zdvihnout ani na lokty. Vraspír ho zachytil dřív, než se udeřil o podlahu.

"Opřeš se o mne, řekl. S Jaroslavovou pomocí docílil toho, že Daniel napůl seděl, napůl ležel opřený o jeho hruď. 

"Můžeme?" zeptal se kněz.

Daniel přikývl. Smrt na něj z dáli mávala kandidátní listinou. On věděl, že z kandidátky na nebožtíka už vymazán nebude, věděl však také, že přijetí svátosti nemocných ho posune o nějaké preferenční hlasy níž.

"Bratři, dříve než se budeme modlit nad tímto nemocným...," zahájil kněz obřad úkonem kajícnosti.

Dobrý den, milí studenti. Jsem rád, že jste dnes zavítali do mých sbírek. Noční bouře přivála do depozitáře množství poněkud neobvyklých předmětů. Naším úkolem bude pokus o jejich určení či jejich vyřazení. Vezměme první exemplář.

Nikoli, toto není plachta. To je velrybí kůže. Náhodou jsem ji kdysi viděl. Domnívám se, že je to plejtvák obrovský.

Věděli jste, že plejtvák komunikuje na frekvencích 10-12 hertzů? Existuje velryba, mezi romanticky založenými jedinci považovaná za kandidátku na nejosamělejší velrybu světa. Ta zpívá na frekvenci padesát dva hertzů. Je to velmi vysoká frekvence a ostatní velryby ji možná vůbec neslyší. Zaznamenána byla roku 1989.

Povrchové teplota Siria B je dvacet pět tisíc Kelvinů, v rentgenovém oboru je tedy jasnější než jeho známější a noblesnější bratříček Sirus A. Většina lidí o něm neví vůbec nic. Většina lidí neví ani o nás. 

Popravdě řečeno bych byl rád, kdyby to tak zůstalo. Kdyby se prostor a čas kolem nás zakřivil natolik, abychom zbyli sami a nedoléhaly k nám žádné bolesti.

Přemýšlím, kolik pochopil otec. Tenhle kněz je velmi chytrý. Má jemné způsoby, jeho matka prý byla šlechtična. Je bystrý. Doufám, že si nevšiml.

Sirius znamená blikotající, jiskřící. Ty jsi jiskra, Danieli. Kdo z nás je tvým průvodcem?

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás ve svém depozitáři. Dnes máme velmi horský den, doufám proto, že vám přijde vhod malý výlet mezi antarktické ptactvo. Budeme katalogizovat sbírku vycpaných tučňáků.

Jistě, tučňáci jsou velmi elegantní ptáci. Svůj frak s noblesou vynášejí den co den. Černá a bílá jsou velmi důstojné barvy. Podívejte se zde na tohoto tučňáka uzdičkového, na jeho proužek připomínající motýlka.

Tento pták má jeden zajímavý zvyk. Krade oblázky z okolních hnízd. Jeho rodové jméno Pygoscelis může být odvozeno z latinského scelis, což znamená zločin, krádež. Rovněž může jít o odkaz na způsob pohybu ve významu Opatřený smetákem.

Viktor W. potřeboval mluvit s Danielem von Drakem. U dveří sbírek nezazvonil. Nikdy to nedělal.

Ránu do hlavy dostal hned za dveřmi. Následně se stal součástí obrazu, který se vpálil správci sbírek rovnou do nejhlubších vrstev mozku.

Daniel spatřil Viliama ležícího na žehlicím prkně. Kolem něho poletoval Poplašnák v naškrobené bílé zástěrce a čepečku s krajkou. Mával napařovací žehličkou.

"Vyžehlit! Musím to vyžehlit! Má bouli!" křičel. 

"A kdo mu jí udělal?" zeptal se Daniel. Oči mu tentokrát nejiskřily vztekem, nýbrž pobavením. Poplašňák v oblečku pokojské byl nepopsatelný.

"Vyžehli také tohle!" křikl správce na Poplašňáka a hodil mu svůj laboratorní plášť.

Utrpení blízkého člověka bolí víc než utrpení vlastní. Moc jsem to nechápal. Jenomže ona je to pravda. Jako rodička boží držela v klíně tělo svého mrtvého syna, tak já teď svírám v dlani jinou  dlaň a všechno v mém těle křičí "Naprav to!"

Jenomže tohle utrpení není žádná malicherná rozmíška, kterou lze vyžehlit omluvou, darem a trochou času. Nejen proto, že uzdravit se bude trvat roky. Fakt, že máme k dispozici veškerý čas světa a umíme se pohybovat i mimo něj, nepomáhá. Ani péče, která převyšuje možnosti běžného lidstva.

Jeho dlaň svírá tu mou. Teď nesmíš to vzdát, prosí oči. 

Kněz se zatvářil nejistě. Ani jeho poznámka nepobavila. Jaroslav dokonce evidentně zuřil.

"Ještě můžeš chtít poslední pomazání, Vraspíre!" zasyčel na svého společníka.

"Pomazání nemocných," opravili ho kněz i Vraspír zároveň. "Vlastně...," začal kněz v dobré víře, ale vědomý si toho, že vstupuje na nebezpečnou půdu, "to není úplně špatný nápad. Může napomoci k uzdravení. Není to svátost jen pro umírající."

Jaroslav knězovu dobrou víru nesdílel. Zasáhl však slabý hlas posledního z přítomných.

"Já ho chci...," vypravil ze sebe Daniel. Ztěžka otočil hlavu a zahleděl se na kněze.

"Jsi si jistý?" zeptal se Jaroslav. Opatrně přejel prsty po dosud odhalené hrudi.

Pátého dubna roku 1880 požádal papež Lev XIII. Dona Bosca o dostavbu kostela Božského srdce Ježíšova v Římě. V dobré víře, že otec mladých zvládne dostavět i jeden malý kostel v Římě. Nebo možná proto, že nikdo jiný tu díru na peníze na starost nechtěl. 

Don Bosco přijal. Byl sice velmi unavený, ale papeži byl vždy poslušný. Měl rozestavěné dva kostely, kostel svatého Jana Křtitele v Turíně a kostel Panny Marie Pomocnice ve Vallecrosii. Do toho budoval tři ústavy, v Nizze,  Marseille a ve Spezii. Finanční podporou budiž požehnání.

První, co Don Bosco udělal, byla kontrola hospodaření přímo na stavbě.

Muž v kápi položil ministranta na podlahu. Jeho společník sáhl bezvědomému do kapsy. Vytáhl pouzdro a z něj injekci plnou stříbřité tekutiny. Rozepnul mikinu a zabodl injekci do portu na hrudi.

Když stříkačku vyprázdnil, zvedl oči ke knězi, který vše vystrašeně pozoroval.

"Omlouvám se," řekl.

"Nemám zavolat sanitku, Jarku?" zeptal se kněz.

Jaroslav zavrtěl hlavou. "Nepomohli by. Daniel... Je nemocný, ale za chvíli se probere."

"B-bude pak... V pořádku?" 

A ještě tu o Popelce, pomyslel si Jaroslav, který viděl knězi na očích touhu slyšet pohádku, že bude lépe.

"Nebojte se, otče," promluvil muž v kápi. "Ze života se nedá uzdravit."

Uličkami školního depozitáře se procházela krysa. Byl to pěkně vypasený exemplář druhu Rattus rattus a podle vzhledu rovněž pěkně nabroušený. Ušel pěkný kus cesty dvacátou osmou uličkou, a pak se posadil.

Snad si chtěl tlapami urovnat zpřeházené chlupy na čenichu nebo se podrbat v uchu. To mu však nebyl dopřáno.

Kde se vzal, tu se vzal, podebral hlodavce proud vzduchu a odnesl ho ke stropu v devatenácté uličce. Depozitářem se rozlehlo vyděšené pištění.

"Chcete slyšet pohádku? Chceme slyšet pohádku!" zaznělo hromově. Modrá ústa se zlovolně smála.

"Nechceme!" šlehla vzduchem odpověď správce sbírek. "Jemně polož tu krysu a nastup. Pohovoříme si."

My lidé máme zvláštní osud. Hledáme štěstí, doufáme, že když unavené sedá i na hovězí dobytek, tak že trochu křepčeji přistane na nás. Obyčejně to nebývá pravda. Hledači štěstí jsou velmi často nalezeni problémy různých typů. Navzdory tomu se nedokážeme vzdát.

Vždyť kolik existuje různých doručení, pravidel, zaručených ("babských") rad a přísloví! Vezměte si například toto: "Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná najdou tě."

Ve kterém století mohlo platit toto přísloví?! Vždyť dnes panenka sedává u mobilního telefonu a hledá všechny okolo. Dává jim srdíčka, palečky a sama si mezi něžné rtíky strká ten svůj. Panenku na obrazovce hledají chatboti.

Bude z tebe králík. Budeš mí krásné hebké uši. Budou dlouhé a budeš jimi moci stříhat. Bude to  užitečné k odhánění dotěrných much.

Bydlení ti zařídí v pohodlném kotci s výhledem do zahrady. V létě tam bude příjemný chládek. Budeš pravidelně dostávat svůj příděl sena. V období vegetační sezóny budeš dostávat zelené krmení. Pochopíš, jakou delikatesou mohou být čerstvé mladé lístky pampelišek.

Budeš se rozvalovat na voňavé peřince. Neustále dorůstající zuby si obrousíš o stěny ze silných prken. Z legrace ohryžeš i pletivo. Nebude ti chutnat, ale pro zábavu to uděláš.

Jednou utečeš. Nažereš se spadaných jablek. Bude to naposled.

Kdo hledá, toho najdou, říká se prý. Jenže já jsem moc ztracený. Rozbitý na tisíc kousků. Bolavý vlastní zradou. Nedávám už smysl. Ostatním a nejméně sám sobě.

Vidím vzkříšeného Krista. Mluvil jsem s ním. Držel mě v náručí, když mi bylo zle. Procházel se mnou nejhlubšími tunely času. Pokládal obklad na mé čelo. Nesmál se, nevinil, když mě vina rozervala na kusy.

Kdo jsem já? Přízrak rozbitý na tisíc střepů a všechny je má v dlaních ten, který sám v sobě umírá. Jediný střípek ho může zabít, přesto je drží všechny.

Kdo hledá, toho prý najdou. Ale já se ztratil.

Veškeré dění pod nebem má svůj čas, 

lidská schránka je tolik pomíjivá.

Nepomine však ta, která skryta za oltářem leží.

V pruhu bílých pláten, dvojicí srdcí hlídána,

rozpoutá boj lítý časem proplétající se jako nit.

Srdce věrná milovati budou, to jež se rozbilo,

oporou srdce srdci by jedno druhé drželo.

Mnoho ztratí, mnoho najde srdce soužené,

úzkostí tisící tisíckrát stihne ho náš Pán.

Stezky skryté útočištěm mu budou,

pláštěm nekonečně proměněný čas.

Naději však v sobě nenalezne víc,

hledat v skrytém čase úkol jeho jest.

Až kapka ke kapce v moři k sobě se stulí,

anděl andělu naději předá zářivou.

"Brzdi trošku, hošku!" volal kněz na malého ministranta. Hošík  upaloval s pomlázkou ze sakristie - musel být včas před vchodem, aby mohl vyšupat maminku, babičku, ségru, tetu, paní Liškovou, Tůmovou, Matějkovou a.... Zkrátka všechny ženy, aby žádná neuschla. Nevnímal už, že při tom málem porazil tmavovlasého staršího kolegu a pana faráře.

"Omlouvám se vám," řekl kněz staršímu z ministrantů s úsměvem. "Je to takové třeštidlo."

"Vidím," usmál se ministrant. Opřel se o zeď. Byl bledý a začínal se třást.

"Jste v pořádku?" staral se kněz.

Ministrant zavrtěl hlavou. "Zavolejte...," nedořekl. Do sakristie vstoupili dva muži. Ten v kápi omdlévajícího ministranta zachytil.

"Danieli, dnes se mě kluci na hodině ptali, jaká je odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec," stěžoval si praktikant  Matěj B.

"Čtyřicet dva," prohlásil Daniel, který opravoval písemky a poslouchal jen na půl ucha.

"Hezké. Jen mi neřekli tu otázku," bručel praktikant.

Daniel se ušklíbl. "Tu nezná nikdo."

"Chtěl jsem jim vyprávět o nejnovějším úspěchu na poli syntetické biologie. Víš, že se vědcům podařila transplantace uměle sestaveného genomu do mrtvé bakteriální buňky?" zeptal se Matěj.

"Vím o tom, ale s vypravováním bych nespěchal. Pořád transplantují do nesyntetické buňky. Zajímalo by mne, ve které chvíli zahynula," mírnil nadšeného praktikanta biolog.

"Střetly se v divném souboji
život a smrt. Je po boji."

Sbor na kůru zpíval velikonoční sekvenci. Jásavé hlasy zpěváků se dotýkaly nebe. 

Je po boji? napadlo maně tmavovlasého ministranta s kadidelnicí. Asi ano, potřásl hlavou zadumaně. Koneckonců jsem přežil. 

Pořád se ale cítím, jako kdybych se řítil z oběžné dráhy bez padáku. Schází mi ukotvení v realitě. Jsem tu a nejsem zároveň. 

Zdvihl zrak k obličeji Vzkříšeného. Děkuji ti, že jsi mi poslal někoho, kdo mě drží.

Drží, ale neudrží, odpověděl Vzkříšený spasitel. Sám vede boj s vlastní příčetností.

Ministrant se zamračil. Nebojuje sám. 

Tak proč to někdy nestačí?

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás opět ve svém depozitáři. Dlouho jste zde nebyli. Těší mne, že se již cítíte dobře. 

Rád bych vás dnes požádal o pomoc se shromážděním pomůcek pro téma anemochorie neboli šíření semen větrem. Nalezneme je v uličkách čtrnáct a patnáct.

Jak vypadá plod, který se šíří pomocí větru? Obyčejně mívá orgán sloužící podobně jako padák. Může to být chmýří jako u pampelišky, křídlo jako plody javorů či drobná křidélka březové nažky. 

Vítr pomáhá rovněž stepním běžcům, jak se říká rostlinám, které se po dozrání utrhnou a vítr je honí po plání. Jmenovitě například katránu tatarskému.

Dým z kadidla se choulil v paprscích slunce pronikajících do kostela okny v presbytáři. Pramínky kouře budily dojem postav a obličejů. Nikdo si neuvědomil, že jeden z těch obličejů je skutečný.

Obličej muže s vousy a smutnýma očima shlížel z pomyslného vrcholku dýmového sloupu. Pozoroval shromážděné věřící. Mírně se usmíval. Sklopil zrak k ministrantům před oltářem. 

Viděl tvář dlouhovlasého služebníka s řetízky kadidla v rukách. Všímal si, jak se chvěje, jak přivírá oči zakalené bolestí.

Když okuřoval obětní stůl, všichni sledovali proužky dýmu, vycházející z kadidelnice. Snad zaslechli cinkání kovu o kov. Nikdo však neviděl zachvění tající v sobě smrt.

Strýček Para s tetou Doxí

vychovávaj sobě paradoxy.

Práce je to věru těžká,

paradox je horší než-li veška.

Všude skáče, kde co hledá,

disciplíně pranic nedá.

Pravda proň jen hříčka,

Amazonka potok, říčka.

Strýček Para s tetou Doxí

vychovávaj sobě paradoxy.

Na provázku, na řetěze,

paradox ten všude vleze.

Tetě tečou z toho nervy,

bolí strýčka srdce, ledví.

Paradoxy milují svět tuze moc,

život pospíchá jim na pomoc.

Strýček Para s tetou Doxí

vychovávaj sobě paradoxy.

Dětí mají hodně moc,

nové rodí každá noc.

U piva v jedné hospodě,

díky podivné náhodě

zrodila se paradoxů kupa,

po lokále hostinskému dupá.