Potkali jsme se na půlnoční poušti.

Písek rozprostírající se, kam až jsem dohlédla. Teplý vzduch mě hladil na tvářích, ale teprve jeho dotek mě rozechvěl.

Zajel mi rukou do vlasů, rozpustil je, gumičku odhodil v dál.

"Já..." zašeptala jsem, aniž bych tušila, co řeknu.

"Ššš," přitiskl mě k sobě. Jeho kůže zároveň hřála a chladila, když mě svíral v náručí. Mohlo to trvat stovky let anebo jedinou vteřinu, ale když jsme se od sebe odtáhli, spatřila jsem v jeho očích hvězdy.

Tehdy jsem se zamilovala.

Vlasy jsem si na noc zapletla. Ale když jsem se ráno probudila, gumička byla pryč.

Nikolajovi je devatenáct.
Má ruské jméno, ruského tátu a ruskou mámu. Narodil se v Brně, ale celý život prožil ve Francii. Mluví rusky i francouzsky a někdy neví, kdo vlastně je. A tak si opakuje to, co ví.
Je skaut. Je syn hrdiny z první světové i občanské války. Je syn válečné zdravotní sestry. Je člověk. A to všechno ho zavazuje.
Mohl couvnout. Měl tisíc možností vrátit se ve zdraví. Promeškal je všechny. Poslední vlak domů právě odjel. Výpravčí v kožených kabátech ho posadili do toho druhého.
Dobytčák přeplněný k prasknutí, horko a krev.
Nikolajovi bylo devatenáct.
Nikolaj je mrtvý.

Horké kapky krve tiše ťukají o kamennou podlahu, kap, kap, zvláštní, že jsou v okolním hluku slyšet tak zřetelně, jako tikání neodbytných hodin, slévají se nejprve v tenký pramínek, pak přijde splav, červené řečiště si razí cestu dál a dál, bublavá říčka obklopí rozkřáplý skleněný stojánek s drahocenným zlatým vláčkem, maličkou lokomotivu čísi noha bezohledně rozšlápla, už není pomoci, všechno je zničené, nic se nenapraví, odlomený vagónek se topí v krvavém jezeře, zvolna se zanořuje pod hladinu, Elvíra široce rozevírá oči, ale rozezná už jen zlatou šmouhu uprostřed rudých vln, obraz se zamlžuje a zatmívá, a pak už nevidí nic.

Věrný oř má nad padlým hrdinou smutně ržát, poté symbolicky odejít vstříc zapadajícímu slunci a nechat se sežrat vyhladovělými vojáky.
Tenhle kůň se naštval.
Natolik, že to vzal přes hory, doly, bory k čarodějnici, která sehrála úlohu magické pomocnice v sedmém a třiadvacátém zpěvu eposu.
Úporně na ni zíral, až nakonec rozhodila rukama. „Tak jó! Ale pak si nestěžuj.“
A tak mladý B-oř-islav získal lidskou podobu, dar řeči a po pár týdnech i koordinaci.
Jakmile pronikl do síně proradného Chmelmíra, vrazil mu jednu pěstí.
Koňskou silou. Tudíž musel Chmelmíra nešikovně setřepávat z ruky, jež mu uvízla hluboko ve zrádcově lebeni.

Fyzika může být nahlížena zcela synteticky a komplexně, když máte mozek dostatečně veliký, aby pojal celý vesmír. Robertův mozek byl plný molekulární struktury, gama záření, kosmického vlnění a hvězd, byl přeplněný slovy v tolika jazycích světa, že se nezadržitelně řítil k explozi.
Kosmologická konstanta přestala dávat smysl tam, kde se hvězdy hroutily samy do sebe, Bůh byl jen předmětem na papíře, morálka a lidství končily tam, kde smrt desítek tisíc mohla být přijatelná cena za vítězství.
Nakonec ho zradilo všechno. Přátelé, žena, vláda, vlast, a dokonce i fyzika.
Ve světě nového atomového věku našel Oppenheimer jedinou jistotu - okouzlující verše Bhágavadgíty.

"Chlapi, dnes poznáte mého dávného kamaráda Oktaviána, o kterém jsem vám už kolikrát vypravoval. Přijde sem za mnou, sejdeme se po delším čase," oznamuje Lev svým hospodským kumpánům.
Záhy vstupuje do lokálu seladon v nejlepších letech, přistoupí k výčepu a vypálí na Méďu:
"Martini s vodkou prosím. Protřepat, nemíchat!"
"Vodku bych měl, tím druhým ovšem neposloužím."
To už zasahuje Lev:
"Nazdar, Oktaviáne! Přestaň už dělat Jakuba Vazbu a dej si radši pivo. To tu má Méďa vynikající. A sedni si k nám! Takže, Méďo, pivečko pro kamaráda, ať nám netrhá partu a ať může ocenit tvou kvalitní péči o pivo."

Když ho potkal poprvé, byl strašlivý a nádherný ve své moci, přesto mu připomínal chlapce ztraceného v lese. Pan Blahoš se před třiceti lety rozhodl, že přestane usilovat o to, co mít nechce, a přestane toužit po tom, co mít nesmí. Bude pečovat o mašinky, to stačí. Teď, když mu bylo málem sedmdesát, se mu svírá srdce nad čarodějem, který se ztratil sám v sobě. Pomůže mu tak, jako jedna lidská bytost pomáhá druhé. Odvrátí zrak od temných očí plných smutku. Vysměje se snu, ve kterém dva stárnoucí muži naposledy pustí vláček pro dětský smích než společně zavřou svůj obchod.

Místo kladení podmínek zvát ke stolu a dělit se o dar, který působí skrze ně, ale ne z jejich moci.
Místo posuzování, kdo je či není hoden, pokorně přiznávat, že hodni nejsme, ale milostí je přijímán každý.
Místo opakování stále stejných slov naslouchat, s respektem k druhému a jeho volbě.
Místo lpění na posvátném tichu společně slavit dětský smích.
Místo prázdných slov sestoupit mezi lidi, natáhnout dlaně a přiložit ruku k dílu.
Místo na vlastní pěst vedených politických kampaní nabízet podporu a posilovat to lidské v člověku.
Místo ne občas říci ano.
Místo obracení druhých nejprve prosit o to vlastní.

Stál sám uprostřed válečného pole Právě zajali jeho posledního důstojníka, už neměl žádné vojáky, spolubojovníky, kamarády. Stál a čekal, nemohl víc, snad jen po malých krůčcích dostat se do bezpečí. Víc mu jeho indispozice neumožňovala.

Stál sám a přemítal, kde jen udělal chybu? Chybu tak fatální, že ho bude stát život?
Možná, kdyby ...
Kdyby bylo lepší počasí, kdyby rozbahněné pole neuvěznilo jeho pěšáky, kdyby poslal střelce na opačnou stranu, kdyby jízdu rozdělil a napadl protivníka ze dvou stran. Kdyby, kdyby kdyby.

Je pozdě. Nejsilnější válečnice protivníka už je mu na stopě, už brzy uslyší ta dvě osudová slova ŠACH MAT.

Vyšel z poustevny. Nejprve tančící dívka. Naznačil kříž; změnila se v nymfu … další kříž … nevěstka („Milenče!“) …kříž … ošetřovatelka („Manželi!“) … zaříkávačka … roztrojí se … nakonec opice. (Tak to bychom měli.)

Malý zlomený muž, mrzák, ještě chlapec, ubohý odsouzenec … jakmile se k němu se soucitem sehne, změní se v obra, piráta, kovového muže s hliněnýma nohama, majícího bič, metajícího oheň … Použije jméno Kristovo; bojovník mizí.

Hostinský, orosený džbán … (pivo jsem neměl, ani nepamatuju ….) „Apage!“

Císařův posel: „Budeš umučen!“ … „Ne, děkuji.“ (Lákavé, ale takto ne.)

Akefalos, okřídlený muž, náměsíčný blázen, elegán, obludy, ježci, tančící medvěd, minotaurus … (Jako obvykle.) „Znám vás, jste přízraky.“ Unikl.

Rodiče, věrný pes: „Vrať se domů!“ … (ale …) … kostlivec, hrobař, mrtvola, nekromant, létající lebka … „Ale vy jste přece mrtví!“ (A já - zde na poušti – ostatně téměř také.)

Stráže: „Obětuj císařovu geniovi!“ … „Nikdy!“

Dvě ženy, jako dvojčata, jedna s kraví a druhá s kočičí hlavou … „Modly!“

Poutníci odjinud s batůžky … „V době pokušení turisty nepřijímám!“

„Jsem, který jsem,“ oslovil ho ohnivý keř. Přichází královna žen, Panna Marie, spolu s Janem z Pathmu. Alexandrijský patriarcha mu klade mitru k nohám … Postřehl oči hada. “Ďáble, ty podvodníku!“ Jsou pryč.

Zcela nahé chlupaté stvoření … (???; ale to je přece kolega, poustevník apa Onufrios!) „Buď zdráv, ctihodný starče!“

Na počátku byla tma a ticho.
"Budiž světlo!" zvolal anděl a pozoroval, jak všechno ozářila teplá, jasná záře.
"Kolik jsi toho zase vypil?" zeptal se Crowley. Aziraphale se na něj uraženě otočil.
"Nepil jsem. Jen si užívám zázraky, kterými nás stvořitel obdařil. Podívej se na tu krásu!" Aziraphale dramaticky rozhodil rukama.
Crowley se rozhlédl kolem. "Myslím, že se tomu říká knížky."
Police v Aziraphaleově knihkupectví se nad nimi tyčily ze všech stran.
"Přesně! A každá začíná vznikem nového světa, postav a příběhu." Aziraphaleovi se zalesklo v očích. "Zázrak!"
Crowley si povzdechl. "Myslím, že je na čase vystřízlivět, ty můj zázraku."

Jen naslouchej šeptání hadímu. Syčení mé v uších zní jako zpěv sirén, jež tě hází do vln neklidu. Výhní ukovaný cejch pohlazení cítíš na kůži až krůpěje potu orosí těžce tvé čelo. Nemůžeš dýchat – vzduch se změnil v olovo sedící na prsou, zalkává; omotává se kdesi v útrobách černou stuhou beznaděje. Pach strachu rozbušil srdce, toho plachého koloucha, který teď utíká do mého pichlavého náručí. Lapen do sítí pavouka zlomyslnosti tkáš plány, blednoucí pod svitem nenávisti. Duši zaprodáš, duši zradíš – v mé přítomnosti pak poklekneš, otrok bez pout přec otrokem se státi má. Hlava skloněna hluboko klesla, oko bezmocně pláče.

„Ako sa darí pacientovi?“ opýtal sa Dr. Strážaj, keď vošiel do sálu.
Muž vo vysokom sklenom valci nejavil známky vedomia. Hadičkami, ktoré mu ovíjali polovicu tela, prúdila akási zelená tekutina.
Sestra zbežne pozrela na monitor. „Všetko v norme. Pokračujeme v detoxikačnej procedúre. Organizmus sa postupne zbavuje následkov nekvalitného životného štýlu.“
„Pre istotu zvýšte prísun minerálov. A nezabudnite na pravidelné ožarovanie slnečným svetlom. Keď si náš pacient zaplatil kompletnú biokúru, tak ju aj dostane.“
„Áno, pane.“
„Má rodinu?“
„Podľa dokumentácie – manželku a tri deti.“
„Iste budú spokojní. Keď im ho vrátime, môžu ho volať bioocko. Len dúfam, že prehodnotí svoju životosprávu.“

„Fahimah?“
Prudce se otočila, hadřík, kterým otírala pracovní stůl, jí vypadl z ruky.
„Renarde! Co tu –"
„Nedopatřením jsem – vylil čaj.“
„Půjdu to uklidit,“ usmála se.
„A rozbil šálek.“
„Který?“ vylétlo z ní.
„Modrý.“
Její oblíbený, se zlatým okrajem! U všech šejtánů, nemohl dávat pozor? Už už se nadechovala, aby mu vyčinila.
„Zaplatím ho.“
V hlase měl prach pouště, pohled matný a ruku celou od krve. Koutkem oka zahlédla i to ostatní… Mysl jako labyrint. Krůček od propasti šílenství.
Když zamrkal, všechno zase zmizelo.
„Omyj se,“ vyzvala ho laskavě a pokynula mu k vědru. „Byl to – jen obyčejný pohárek. Nic důležitého.“

Kája už podesáté kroutil silvestrovskou noční směnu.
Jindy pohodová linka 93 přestala být pohodovou, když u nonstopu na Stírce nabral třicetičlennou partu zatoulaných Skotů, kteří se v úseku nebezpečného klesání na trojské trati začali za doprovodu národní hymny polévat pivem.
V naprosté inferno pak přešla u Karlových lázní, kde musel zastavit, neboť v kolejišti před ním nahý muž tančil tango s obří lahví šampaňského.
„Rozumím, pane řidiči, nemůžete pokračovat v jízdě,“ hovořil dispečer klidným hlasem. „Nedal by se pán přesvědčit, aby uvolnil cestu?“
„To nevím. Teď uvolnil něco docela jinýho a na tu flašku si sednul. Ježíši, já chci domů!“

Někdo říká, že jsem se s nimi snad i narodila.
Kočičí chloupky jsem měla už na své první košulence.

Micka - tu mi donesla máma, když jsem se rozvedla
Matýsek - přivezla jsem ho v době povodní 1997
Zuzanka - zachránila jsem ji v práci
Rozinka - dostala jsem od své studentky, zvládla stěhování na baráček
Johánek - nejdéle sloužící kocour, 17 let
Terezka - byla statná kryso- a kunobijka
Kureček - vypiplaný od slepého miminka
To byla moje kočičí zlatíčka, která se nesmazatelně zapsala do mého života.

Další kapitoly v chlupaté kronice pilně zapisují Uhura (13) a Nebulla (3).
Obě dvě adventní kočičky.
Věděly, kdy přijít.

V těchto končinách prší jen velmi zřídka. Možná ještě méně, než si představíme pod pojmem zřídka. Kapky deště dopadají na vyprahlou zem, jen aby místní vyběhli ze svých příbytků a sdíleli společně tento posvátný okamžik. Stojí nehybně, jako by se snažili naslouchat dešti, který zastává funkci ztělesněného božství. Když jsem se ptal, proč jim deštivé počasí přináší pocity naprostého úžasu, každý mi dal vyhýbavou odpověď. Nakonec to byl místní šaman, který se přičinil o odhalení velkého tajemství. Spojují si déšť se smrtí. Kapky deště jsou ozvěny těch, kteří se vydali na dalekou cestu za hranice života. Hlasy mrtvých, poselství života.

Input: Mankind

Following Attributes Found:
Intelligence [Values 1-10; 1=Low]: 6,3
Toughness [Values 1-10; 1=Low]: 2,0
Development [Values 1-10; 1=Low]: 1,9
Conscience [Values 1-10; 1=Low]: 1,0
Perspective [P=Positive; N=Negative]: N/A

Command: Stop/Abort

Input: Mankind_Origin

Following Attributes Found:
Official: Basic_Evolution [Input Value For Definition]
Likely: Basic_Evolution [Input Value For Definition]
Desired: Basic_Evolution [Input Value For Definition]
Alternative: God [Input Value For Definition]

Input: God

Warning! You Do Not Have Access To See The Input Of [God]

Authorized Input: God

Error_000001 [Dangerous Information Leak] Terminating Soon!

Termination In 10...
9...
8...
7...
6...

To je tak nespravedlivé, pomyslel si d´Artagnan, když se vám povede na poslední chvíli schovat před davem gardistů, a pak vás prozradí blbé slepice.
Odrazil kordem útok gardisty vlevo, propíchl gardistu vpravo, chytil rovnováhu po uklouznutí na slepici a rozhlédl se. Athos se svou přirozenou důstojností stál na kurníku a učebnicově bojoval se třemi protivníky, Aramis uděloval poslední pomazání každému zabitému oponentovi i slepici, Porthos držel v každé ruce jednu nosnici a zuřivými pohyby odháněl útočníky ve snaze dostat se ke svému upadlému kordu.
Jediné pozitivum je, zkonstatoval d´Artagnan mezi výpady, že zítra půjde sehnat pár kousků velice levné drůbeže.

Opuštěný klášter. Přesně tam vedly všechny dopisy, které mu poslal. Tam se má stát další vražda. Opatrně vstoupil dovnitř a prohlédl okolní výzdobu. Renesanční sloupy a okna zanechávaly místu jistou stopu minulosti.

Najednou se ozval výkřik z patra. Vytáhl pistoli a vydal.

Dostal se až na půdu. Spatřil naproti sobě otevřené okno. Pomalu k němu vykročil.

Dostatečně blízko vyhlédl ven.

"Detektive... Začátečnická chyba." Zaznělo, než se stihl otočil, někdo do něho strčil a on vypadl z okna ven.

Bohužel ne do měkkého. Skrz hrudník mu prošlo kopí z plotu. Umírá... Zavřel oči.

Prudce otevřel oči, byl zpocen.
Ach, špatný sen.

Dneska by měl můj tatík narozeniny,“ prohlásil Hagrid, když utrhl další list z kalendáře.
„Mám s tebou zajít na jeho hrrob?“ zvedla hlavu od snídaně Olympa.
„Ale né. Máš hromadu práce. Stačí, dyž mi vyčaruješ přenášedlo.“
O hodinu později už stoupal na špičky, aby otřel smetí a prach i z vršku malého náhrobku.
„Tak sem tu zas, táto. Koukáš, jak vypadám, co? Řeknu ti, nejni to žádná sranda. A to sem myslel, že nejhorší je, bejt tak moc velikej. Ale neboj, já zas dorostu. Enom je asi dobře, že teď vim, jak se cejtí lidi, co sou navopak moc malý.“

„Pryč s tyranem!“
„Svobodu Ankh-Morporku!“
„Vari vari, Vetinari!“
Tlupa vzbouřenců vybavená improvizovanými zbraněmi zaplnila letní salónek. Patricij jim s mírným zájmem naslouchal, zatímco uvažoval, jak jim mohly nebýt podezřelé cedule s výrazným nápisem TUDY, které je vedly Palácem. Nejsou to žádní myslitelé, tvrdil Elánius. Inu, opravdu nebyli.
„Teď provedeme defekaci,“ oznámil mu vůdce bandy.
Vetinari pozdvihl obočí. „Vskutku?“
„Defestraci!“ navrhoval jiný.
„Zkrátka vás vyhodíme z vokna,“ zařval vůdce.
Vetinari zamyšleně vyhlédl do zahrady. „Neobtěžujte se, prosím. Půjdu sám.“
Vyšel otevřeným quirmským oknem mezi omamně vonící narcisy, právě když z druhé strany vtrhla do místnosti Hlídka v čele s kapitánem Karotkou.

ŘÍJEN 1815, BISKUPSTVÍ DIGNE, FRANCIE

„Zase olověný balonek, co?“ Bytost ve tvaru ženy, s tmavými šaty a černými brýlemi na očích, kývla bradou k budově staré tiskárny.
Tam stála kamenná lavice a na ní, vyčerpán únavou a bez veškeré naděje, ležel muž.
Propuštěnec, jemuž město pro žlutý cár papíru ukázalo svou nejhorší tvář.
„Běž tam!“ pobídla druhou, na pohled počestnou dámu, která právě vyšla ze dveří blízkého kostela.
„Já?!“
„Jistě,“ řekla madam Antonia c'Rowley, strčila ji do ramene a zmizela ve stínu.
Markýza de Az'Rafael klopýtla vpřed. Muž na lavici zvedl hlavu. Nebylo úniku.
„Noo, eee… Co zde děláte, příteli?“

Povinnost tohoto pole je mi záhadou.

Skřivánek voněl novým nátěrem. Frances pohladila dubové fošny. Preston odvedl dobrou práci. Cítila jak fregata omládla. S večerním odlivem vyklouzla z přístavu. Vítr přinášel závan časů, kdy Skřivánek býval šťastnou lodí.
Všimla si Miltona. Seděl vysoko v lanoví. Osten starostí umlčel kouzlo okamžiku. Vyšplhala za ním.
"Dobrý večer, Benjamine."
"Madam," vydechl. Nečekal společnost. Napůl nepřítomně hleděl k obzoru. Slunce barvilo horizont měděným plamenem. Hodnou chvíli mlčeli.
Pak Frances zvolna promluvila.
"Nejste ve své kůži."
Potřásl hlavou.
"Měla jste někdy strach, madam?"
Tichá otázka vířila myšlenky. Přikývla.
Chlapec vraštil čelo. Nic neříkal.
"Ale s vaším strýcem, jsme si vždy kryli záda."

"Je to svinstvo s tim Pellegrinim, že je gay. Kdyby to nebyla taková svině, tak změňim dres.“
"Dyť aňi nejseš Slovák voe," ohlásil se z druhé barové židličky Ludvík.
V gejbárku Freja bylo nad ránem ospalo. V pozadí duněla dýza, na které se svíjely všehovšudy dvě postavy.
„Ty debil já mám dvojí vobčanství!“ ohnal se iniciátor debaty a začal z kabely tahat pasy.
Ludvík mu vytrhl z ruky ten slovenský a ustrnul: „Sam Švončiarová?! Já myslel, že jsi jen gay?!“
„Nie, já som trans Luďi.“
Luďimu klesla čeľusť: „To teda čučim Same, ...“

V gejbárku Freja v tu ránu nebylo ospalo.