Jsi…
jako voda, která teče
vestoje i v kleče
MIG, co se jen vleče
když se mu milá svleče

Jsi já.
Jsi jáááko

Šašek, co polyká meče
Střelci jdoucí z polní leče
Ajťák, co má z myši křeče
Beran, běžící beče
odbočkou na Hustopeče

Jsi moje všechno, přitom nejsi nic
Jako když v létě je mi hic
Jsi desky plný skic
Urputnej zápal plic
Pomalu tuhnoucí špric
A já jen baron z Nemanic
Co políbit by chtěl tvou líc
Nebo… víc?

Jsi já.
Jsi jáááko

Vůně pozdní letní seče
Přihrávky na smeče
Mikýřovy skeče
Štrůdl, kterej se peče
ale…
nedopeče.

Poslední nezhasne
už nemusí
účet beztak není komu vystavit
a zbytky dohoří samy
jako všechno
vždyť je to jedno, teď už jo

Zůstaly trosky a vyplýtvané životy
pozůstatky naší hostiny
není nikdo, kdo by sbíral zbytky pod stolem

A ticho nastává
a trvá
na omluvy není nikdo zvědavej
tak nač se ptát
kdo za to může

Co kdybysme to zkusili znova
a tentokrát celé správně, chce se říct
už víme, kde jsme udělali chybu
ale písek se přesypal a druhé šance se nedávají

Jen hvězdy žhnou a září
jako by je pořád někdo viděl
jako by se vůbec nic nestalo

Drncání vlaku srovnalo tempo s rytmem jeho srdce. Za oknem se míhaly barevné šmouhy. Zelená jako lesy, hnědá a žlutá jako pole, modrá jako čistá obloha. Možná to stačí. Možná se s tím naučí žit, když mu nepomůžou ani v Olomouci. Kdyby ale zmizely i barvy…
Willi zamáčkl slzu. Zaslechl, jak se rodiče jako na povel pohnuli.
„Říkejte něco, děláte hrozný randál, když mlčíte.“
„O čem chceš mluvit?“ zeptal se naproti němu usazený otcův hlas. Starší než ostatní, plný lásky.
„Mohli byste mi něco vyprávět?“
Už není malý, ale potřebuje slyšet jejich hlasy, tak jako kdysi pohádky v noční tmě.

Moje nejsmutnější ráno? Moje nejsmutnější ráno? 26. říjen 1917. 16. srpen 1935. V předzimním oparu utopený Petrohrad. Nejtemnější moře, z jehož vln se vynořuje sluneční kotouč. Tehdy jsem ještě neznala život. Tehdy už jsem život nechtěl znát. Tehdy začala další etapa mého života. Tehdy skončila poslední etapa mého života. Milovala jsem. Miloval jsem. Už tenkrát jsem věděla, že jednou si podmaním svět. Tenkrát už jsem věděl, že se nikdy nebudu moct vrátit domů, do Ruska. Tehdy jsem žila tancem, víš? Tehdy mě radost z tance navždy opustila, víš? A proto jsem se rozhodla žít. A proto jsem se rozhodl nežít.

Komu je připisován proslulý výrok „u Libušiných vousů“?
a) Přemyslovi
b) Jáchymovi z Budče
c) Malému Vašíkovi
Budeč má své vlastní vězení, jež vytvořila Kazi zasazením
a) Borovic
b) Habrů
c) Kaktusů
Absolvent nižší úrovně univerzity získává titul:
a) GRAM
b) LITR
c) TUNA
Od časů kouzelnice Moldawy v 5. století jsou v Budči uctíváni ptáci. Jde o:
a) Vlaštovky
b) Havrany
c) Supy
Jisté zkoušky zjišťují:
a) Používání taháku při písemných pracích
b) Přítomnost nelidských entit v prostorách školy
c) Příslušnost nových studentů ke konkrétnímu živlu

Bonus:
Jak vznikla nevyzpytatelná Spirálová chodba?
a) Čert ví
b) Ani čert neví

Ježek došel k hospodě. Plazívaly se tudy v podvečer zmije a on měl na jednu chuť.
Uvnitř se začali scházet štamgasti. Jejich hlasy doléhaly ven. Ježek poslouchal.
“Zdar Vencóóó! Jaký bulíky nám budeš věšet na nos dneská?”
“Všechno, co povidám je pravda pravdoucí!”
“Kecej!”
“Hele zrovna dneska jsem v lese potkal ježatou potvoru. Posadila se takhle doprostřed cesty a vodevřela si na mě tlamu!”
“Smrdělo jí z huby?”
“Ste blbci, když vodevřela tu tlamu měla uvnitř ohnivo, no jako v peci. Tak sem vzal kramle!”
Štamgsti se rozchechtali.
Ježek škytl. Z tlamičky mu vyletěla malá ohnivá koule a podpálila hospodu.

„Krychle, koule, kvádr, jehlan, kužel, čtyřstěn, válec, nekonvexní potvora,“ přeříkává si pro sebe Janek, zatímco jmenované útvary črtá na zeď. Jeden z nich – nebo možná kříženec několika – by měl být oním dlouho hledaným řešením. Vnější síť přece musí mít nějaký alespoň trochu stálý, měřitelný tvar. Jen přijít na to, které vzorečky jak poskládat dohromady.
Prokůpek sedí na vychladlé kovadlině, houpe nohama a tiše se ušklíbá: „Zkusil jsi už: pecen chleba, domeček, korbel, povoz, lopuch nebo krávu?“ Jen tak tak se vyhne letícímu uhlíku. „Proč se hned vztekáš, prosím tě? Je někde psáno, že síť nesmí být nohatá, rohatá a strakatá?“

Vidíš bílá a černá pole. Když si sundáš brýle, vypadají skoro jako klávesy klavíru. Stačí se zasnít a přehrávat si melodii, figury se rozběhnou po desce ve svém živoucím rytmu. Je to nádherné, všude kolem jenom klapání a cvakot hodin. Někteří hrají rychle a zběsile, skládáš z toho své jazzové partitury, jiní mlčí a s přimhouřenýma očima nepodobnýma kočičím dávají si na čas. Během obrany složil jsi synkopickou předehru a je ti jedno, že osmý soupeř dává ti šach mat. Ty vedeš jiný boj. Ten se světem. Se Stalinem. S cenzurou.
Tady můžeš žít a skládat bez dozoru. A vyhráváš.

Vzpomínky jim svázaly životy do pevného uzlu; je v něm večerní zpěv u táboráku, svorné rozdělení se o poslední zuhelnatělý špekáček, noci pod širákem, první lásky a nekonečná bezstarostná svoboda v žilách.
Tohle všechno, opakuje si v duchu Riki, nepřebije žádná nablblá ideologie.

Ferda stojí proti němu a má uhýbavý pohled, mluví o kompromisech a nutnosti se přizpůsobit moderní době a režimu, Riki si ještě vzpomíná, jak Ferda skládal slib, smích ve vzpomínkách tiše doznívá.
„Měj rozum, Riki, šátek jako šátek,“ Ferda se bodře zasměje.
Kdysi věčný uzel bolestně povoluje.
„S tím druhým bych něco podstatnýho ztratil, Ferdo,“ řekne potichu.

"Zdirade, co to máš na krku za bizarnost?" táže se Pankrác spatřiv na synově krku řetěz uzamčený visacím zámečkem.
"To je známka punku!" praví významně Zdirad.
"Punku? A proti čemu protestuješ?"
"Proti všemu a všem."
"To je houby odpověď."
Pankrác je rád, že syn své punkové sklony nedemonstruje třeba čírem, ale cítí potřebu něco výchovného sdělit.
"Už tě v tom viděla Tabita?"
"Ještě ne."
"Tak se jí tak ani neukazuj, nazvala by tě přinejlepším tatrmanem."
"Jsi si tím jist?"
"Naprosto. A už vůbec se v tom nezjevuj před jejími rodiči, to by bylo tvé renomé solidního mladého muže v čudu."

Vybrat správnou? Jde to ztuha,
kupky sena jedna, druhá.
Rozhodování ho mučí,
žaludek mu dávno kručí,
Oslík zkoumá, hlavu kloní,
kterou sníst, a kterou po ní?

Jiný mlčky sedí v lukách,
jablko zlaté má v rukách.
Předat má bohyni zdejší,
co je ze všech nejkrásnější.
Paris zkoumá, hlavu kloní,
Sliby všech tří v uších zvoní.

Kralevic to dánský dávný
(jak praví kus starodávný),
"být či nebýt" ptá se sebe.
Chmurně hledí v pusté nebe.
Hamlet zkoumá, hlavu kloní,
život, smrt se v mysli honí.

Z toho plyne, a to platí,
dejte pozor každým dnem.
Ať vás taky nezachvátí
paralýza výběrem.

Byl až příliš poslušný a tichý. Nenašla žádné modřiny, ale věděla, že krutost rány nepotřebuje.
Odmítal fyzický kontakt, málokdy se někomu podíval do očí. Bál se.
Uměl mluvit, hezky a srozumitelně, ale málokdy řekl víc než „ano“ a „ne“. Občas ale mluvil pro sebe… jen sem tam náhodné slovo. Je snad slabomyslný? Snad ne…
Jak se k němu přiblížit?
Potom našla tu kočku. Zubožený, hladový tvor, kterého odevšad vyhazovali. Tak vděčná za jídlo a pohlazení! Vyhublá… ale pod nejistou dětskou ručkou dokázala spokojeně příst.
Třetího dne se na ni podíval a tiše řekl: „Moje kočička, moje…“
A poprvé se usmál.

V rozespalém stavu pravá ruka otvírá skříňku. Druhá neomylně sahá po hrnku a sklenici. Naučeným hmatem dokáže vyndat obojí a nic nerozbít. Malíček už je k udržení hrnku vytrénovaný... Zvuk lžičky cinkající v hrnečku pozvolna proniká ušima do ospalého mozku. Ten nádherný zvuk navnazuje na věci budoucí.

Hrnek je odložen na stůl a ruce v stereotypním pohybu otvírají sklenici. Pravá ruka opatrně odkládá víčko, aby měla prostor na uchopení lžičky. Pomalým pohybem, za roky vypilovaným k absolutní dokonalosti, vklouzává do sklenice, kde...

"Nééééé!" ozve se zoufalý výkřik zatímco ruka s lžičkou marně loví v prázdné sklenici, kde měla být káva.

Dvě mlčenlivé postavy, ona, on, cesta večerním městem, spojeni společným cílem. Nejsou přátelé, na to se znají málo. Možná známí?
Měla bych něco říct? Zeptat se, jak se má? Chce si povídat?
Zvažuje slova, otázky, generátor náhodných konverzačních frází, většině lidí ticho vadí, co když jemu taky?
...
„To je milý, jenom tak jít a mlčet,“ pronese po chvíli on.
A najednou je všechen tlak pryč a je to v pořádku - protože to oba vidí stejně, protože mlčet s někým, kdo taky rád mlčí, je její oblíbená činnost. Zvolní krok, není kam spěchat. Zůstane opuštěná ulice, tiché porozumění, noc bez konce.

Na jedné straně my
A na druhé ty druzí
To život oněmí
Ve válce mlčí múzy

Stavíme barikády
Odkloňme davy lůzy
Kdo je tam a kdo tady?
Ve válce mlčí múzy

Už není kam se schovat
Střelba se mísí s chůzí
Lepší je neriskovat
Ve válce mlčí múzy

Duše je na smutné cáry
A mizí v chřtánu hrůzy
Naděje plní máry
Ve válce mlčí múzy

A ti, co bloudí sami
To nejsou dobrodruzi
Ti byli kdysi námi
Ve válce mlčí múzy

Než se mi zlomí hlas
Řeknu vám bez iluzí
Ten boj zuří i v nás
Ve válce mlčí múzy

Bylo jí šest, když táta postavil figurky na šachovnici, ukázal jí tahy a řekl: „Máš bílé.“
Ten večer prohrála. Táta jí usušil slzičky zklamání. Pak znovu postavil figurky, aby přehrál partii a ukázal, kde chybovala. Od té doby už po porážce neplakala, ale pozorně sledovala, co táta vysvětluje. Milovala ty chvíle, protože se k ní nechoval jako k malé holčičce ale jako k sobě rovné.

Tak to šlo několik let, dokud tátu poprvé neporazila. Tehdy máma uspořádala malou oslavu, vždyť táta byl proslulý šachista, nad kterým málokdo zvítězil.
Když pak přišla do Bradavic, Rose Weasleyová nenašla přemožitele ani mezi profesory.

Hermiona měla jednání s představeným a Rona s Hugem zavedli do dětského koutku.
Jakkoli nepravděpodobně to zní, v Budči je dětský koutek. Nic luxusního, pískoviště a krabice s hračkami ve slepé větvi jakési prastaré chodby.
Hugo spokojeně demontoval poslední kolečko z otriskaneho bagru a Ron si bezmyšlenkovitě kreslil obrazce do písku. Něco tu bylo. Cítil to. Nemůžete kamarádit s Harry Potterem a nemít jistý… instinkt.
Něco tu bylo. A Ron to ignoroval. Taky důsledek přátelství s Harrym a konec konců i manželství s Hermionou.
Ron si bezmyšlenkovitě kreslil obrazce do písku a kdesi daleko ve vesmíru vznikaly a zanikaly světy.

Nicholas forced his shoulders to relax as he drove. He couldn't get the case out of his mind. Who would want to steal butter from Mr. Grey's farm?

"Black sheep," Danny said.

"Good thinking... an inside job! One of the kids; young Blanche or-"

"No, I mean there's a black sheep." Danny waved at the field outside. "Don't see 'em that often."

Nicholas sighed. "I'm doing it again, aren't I? Thinking too much?"

Danny smiled. "Just a little. You gotta learn to relax, love."

Nicholas leaned over to kiss him.

"White raven."

"What-"

"No, there's literally-" it hit the window.

“One more,” said Aziraphale softly and smiled. “Pretty, please?”
That fucking angel! He knew exactly what he was doing.
“One more,” Crowley repeated, gritting his teeth. “But afterwards, we are going home. And tomorrow, you are taking me on a date.”
Aziraphale quickly fluttered his eyelashes. “A date? This is a date.”
“Well, in that case,” Crowley smiled and pulled Aziraphale closer.
“Not yet!” Aziraphale lightly hit him in the shoulder. “I told you, there is one more ghost we need to save!”
Crowley sighed. "Right, that guy."
Alright, then. Set the ghost free first, kiss that annoying angel second.

Čím větší město, tím lepší (a dražší) bordel.
Byli jsme v hlavním městě království.
Oktar se nadšenej vrátil z pokoje: "Něco takovýho jsem jaktěživ nezažil. Nejen že má tu nejhezčí prcinu, co jsem kdy viděl, ale ..."
Mezitím se k nám přišoural vrásčitej dědek a skočil mu do řeči: "Takovej orgašmuš s jinou nežažiješ, jo jo. Ale požor! Každej štych tě štojí rok života. Je to šukuba či něčo takovýho vite?"
Feluriot mu nechtěl věřit: "Mamá, co tohle znamená, nás tady obtěžuje, to tu nemáte nějakej věkovej limit?"
"Ale jistěže pánové, letos mu bylo dvadvacet."
"Já bych rád ještě jednou," zasípal.

Slza spadne do zelené hlubiny prachů rozpuštěných v kapsách chamtivosti. Ruleta se točí a já neznám východisko. Mříže padoucha vlastní nenasytnosti. Drž mě za ruku, ať neztratím směr v křivolakých uličkách mrtvolně bledých bludiček proher. Na hraně chodníku a křišťálu toulám se nocí, jež zpívá o nových zítřcích. Pozbyta v probdělé noci je naděje, vzplála chladně na ciferníku poblouznění. Kde je onen výstřel z pistole protnuv tmu pikového esa? Povídej ten příběh trumfnutých párů vedle několikáté rundy whisky, kouře cigarety ztrácejícího se v prázdné peněžence doufajících očí. Na ulici teď číhá sázka života, omšelý samet kartónů však loudí úsměv milionáře.

Jednou, ne tak úplně dávno, přiřadili na Smíchovské nádraží první koduktérku. Slečna Trávníčková, to byla dívka jako míšeňské jablíčko, tváře měla červené, uniformu ušitou na míru a točila kleštičkami, až z toho některým železničárům padaly čepice.
Vlaky byly najednou čistější, mašinky jezdily s předstihem, aby se mohla na Smíchově zastavit, protáhnout si nohy a usmát.
Všichni ji milovali. Mašinky, výhybky i závory. Cestující na trati do Berouna přibyli. I nejvyšší pan železničář se dokázal usmát, když slečna Trávníčková procházela kolem.
Když se provdala za pana Valentu a odešla z dráhy do domečku ke králíkům a včelám, zlomilo to nejedno srdce.

Bohyně Héra, Athéna a Afrodíté se hádaly, kdo je ta nejkrásnější, protože té nejkrásnější patřilo zlaté jablko. Zeus je s tím poslal za Paridem.

***

"Paride, která z nás je nejkrásnější?" zeptala se Héra Parida.

Paris, který v životě neviděl bohyně, na ně zíral s otevřenou pusou. A tak bohyně začaly slibovat:

"Budeš vládnout celé Asii," slibovala Héra.

"Budeš slavný a vyhraješ v každé bitvě," slibovala Athéna.

"Oženíš se s nejkrásnější ženou na světě," slibovala Afrodíté.

Paris nevěděl, co si má vybrat a nakonec si vybral nejkrásnější ženu, protože byl tak retardovaný, že nevěděl, co je Asie a co je bitva.

1. Ktorý z týchto dinosaurov patrí medzi sauropody?
a. edmontosaurus
b. saltasaurus
c. styracosaurus

2. Ktoré geologické obdobie nasleduje po silúre?
a. karbón
b. devón
c. ordovik

3. Počas ktorého geologického obdobia žil staurikosaurus?
a. neskorý trias
b. skorá jura
c. neskorá jura

4. Akou potravou sa živí zephyrosaurus?
a. mäsom
b. rastlinami
c. mäsom aj rastlinami

5. V ktorej krajine bol objavený elaphrosaurus?
a. Tanzánia
b. India
c. Španielsko

6. Ako sa nazýva skamenený trus živočíchov?
a. cristobalit
b. koprolit
c. natrolit

7. Názov dinosaura je ammosaurus. Preložte jeho význam.
a. ťažký jašter
b. rýchlonohý jašter
c. piesčitý jašter

Jutové měli pravdu. Závěje dosahovaly tří metrů a pevnost byla dávno opuštěná. Nabízeli jim pomoc, ale kdo by věřil smradlavým rudochům.
Neměl slibovat ostatním, že se vrátí.
Mokrý chlad pronikal do morku kostí a hlad ho připravoval o rozum.
Jinak by přece nemohl cítit vůni bublajícího vývaru.
U ohně seděl jeho společník a nožem vybíral z kotlíku kousky masa. Za ním ležela zmuchlaná, zakrvácená pokrývka.
Nechtěl přemýšlet o tom, co skrývala.
"Kde jsou ostatní? Cos, sakra, udělal, Belle?"
Podíval se na něj děsivýma, studeně modrýma očima.
"Co jako? Předpokládáš snad, že jsem nějakej zatracenej blázen? Samozřejmě, že jsem je snědl."

Nehybný svět rybníka. Zelené stříbro v odrazu světla. Dohasínající lekníny. Oči, propletené sítinou z rákosí.
Hladké tělo s pruhy plátna. Provazce vlasů jsou chaluhy, mořští hadi.
Hlas polétne nad vodou, snese se na hladinu list. Kaple v hájku objímá tichý pláč. Slaná chuť podzimu. Vzlyky modliteb.

Zvlněná hladina se zklidnila, když vystoupila z vody. Zavřel jsem oči.

Lidské tělo je krásné, když je nepoškozené.

Modré cáry v bílém poli, se zlatým klenotem. Heroldská figura je Blaumeise, místo přilby koruna z vlasů. Štítonoš je stesk. Neutop se, říká motto.
Erb ženy.

Promluv, nebo mlč navždy.
Divoká řeko, klidná vodo.
Ofélie, Siréno.

„Pane Spálený,“ oslovil Fanouše psycholog a usrkl kávu, „jak byste zhodnotil své dosavadní působení u podniku?“
„Jsem tu třicet let.“
„Čili spokojen?“
„Nestěžuju si.“
„Klidně můžete.“
„Nepotřebuju.“
„Směny vám vyhovují?“
„Víceméně jo.“
„Konflikty s cestujícími?“
„Neřeším.“
„Hmm…“
„Jako mohli by nám přidat… Za ten voser. Pondělí ve tři ráno budíček, pátek ve tři ráno spát, biorytmus v hajzlu, manželství v troskách, bezďáci, feťáci, Bolt, Wolt, Rohlík, dementi, co neumí zaparkovat, kolony až do prdele… Kurva, že se na to nevyseru!“
„Takže… za pět let do důchodu?“
„Ne, já pojedu z vozovny rovnou do krematoria.“
„To máte jenom dvě zastávky, že?“

Losna a Mažňák přeli se na souboj s velkými lopatami. Struska ve vysoké peci byla žhavá až do modra a uvězněný ježek čekal na svůj ortel. Kdo jako první vhodí ježka do pece, stane se novým Velkým Vontem.
Losna byl příliš čestný na to, aby použil vylepšenou násadu na lopatu a bojoval s prostou topičovou lopatou, zatímco Mažňákovi nebylo cizí podvádění i násilí. Lopata náhle disponovala ostnatým drátem i ošklivými trny. V šermovací technice měl sice mezery, ale doháněl je silou. Dotlačil Losnu ke zdi a...
"Jestřábe, tohle nemůžou chlapci a dívky číst. Považ, nestačil by ježek jen v kleci?"

Mám na tváři vrásky,
utkané jsou z lásky
Z čekání a usmívání,
někdy trochu ze strádání,
že nebudeš mne chtít

Mám na tváři vrásky
malované z lásky
Tahem štětce od malíře,
jsou jemné, až k nevíře,
z mé touhy s tebou žít

Mám na tváři vrásky,
přišly ke mě z lásky
Z lásky, co jsem tobě dala,
když jsem ti vyznání psala,
v tvém náručí chci být

Mám na tváři vrásky
pro všechny mé lásky
Co chovala jsem v srdci, v duši,
aniž o tom někdo tuší,
navždy tě u sebe mít

Tebe, tebe, tebe...
Navždy
Jsi
Mé
Nebe

Ty

Ale jen se neupejpej. Čerstvá mrkvička, sama jsem jí vypěstovala. Mám po tátovi starou motorku, pamatuje Velkou vlasteneckou válku. Zapřáhnu vozejček, naložím zeleninu, dovezu na trh. V Mykolajivě na rynku vyměním mrkev za chleba. Nebo za sýr. Někdo má mlíko, někdo vajíčka. Peníze tu nejsou k ničemu.
Počkej, dolů jdeme. Nahoře nebydlíme. Tam by mi v noci mohlo něco spadnout seshora do postele. Zvykneš si na všechno.
Nenechám se vyhnat z domova. Kam bych asi šla? Nebudu nikomu na obtíž.
Tohle? Jo, sama jsem malovala. Dřív se mi prožitý měnilo v obrazy. Teď s nima zacpávám díry po rozbitých oknech.

Nuže, vládče, slyš:

Polož prosím, světa kníže,
na políčko zrnko rýže,
na druhé pak zrnka dvě,
vejdou se tam v pohodě.

Na třetím pak čtyři leží,
to je to, o co tu běží,
ušetřím si spoustu slov,
prostě počet zdvojnásob.

Šachovnice už se plní,
sypou na ni pytle zrní,
vladař kouká jako hloupý,
z hory rýže trčí sloupy

velké síně paláce,
tady končí legrace.
"Vynálezče hrabivý,
tvůj úmysl marnivý.

Jestli trváš na svém přání
spočti nejdřív mé zadání:
řekni rovnou počet ten
zrn, jenž má být položen."

Zamračí se vládce host,
černě vidí budoucnost:
netuší, jak sečíst tuto
zatracenou posloupnost!

Proč to musí být tak složité? Proč se ti dva musí nesnášet? Nejlepší přítel a manžel spolu nevydrží v jedné místnosti. S jedním nemůžu mluvit o druhém, protože jsou z toho jen hádky. Chci je ve svém životě oba, ale oni se ve svých životech nesnesou.

„Já mu prostě nevěřím. Vždyť víš, co mi udělal!“
„Omluvil se ti. A nebyl to on, kdo tě mučil. Využil ho pro záminku, nemůže za to!“
„Kdyby nebyl úplnej idiot-“
„Není idiot! Kdyby to věděl-“
„Nesmí se to dozvědět!“

Teď to ví. Nebo aspoň tuší. Domyslel si to. A já už nemám nejlepšího přítele.

Marigold vystřídal řadu výrazů, celou paletu od "chce se mi zvracet" až po "to nemůžeš myslet vážně". Načančaný bard sledoval s nakrčeným nosem a děsem v očích zaklínačovo počínání.
Topivce zkušeně vyvrhl, oddělil maso od kostí a pak, rychlým pohybem rozlousknul topivčí lebku jako skořápku vlašského ořechu. Ostatně i obsah připomínal vlašský ořech ("Už asi nikdy nedokážu sníst vlašáky, ó né!").
Mozek vyňal a pomalu, aby ho neporušil, vložil do bublajícího kotle. Když nabral lžící a pokynul, aby tu vynikající polévku ochutnal, bardův žaludek to konečně vzdal.
Geralt se smál: "To je lektvar, ty přecitlivělý tvore. Ale dostal jsem tě!"

Při koncertech uchcával pod kiltem rovnou na zem

Chlubil se čerstvě vyškrábnutým ušním mazem

Vteřinovým lepidlem si číro vyztužoval

V hrnku co měl u dřezu si modrou plíseň choval
.
.
Půlku cihly na vodítku na procházky vodil

Jen do místní automyčky sprchovat se chodil

Levný pivo nasával přes brčko rovnou nosem

V zoologický zahradě se chtěl prát s velkým pštrosem
.
.
Když cestoval autem tak zásadně v kufru jezdil

V lese místo pěšiny si cestu křovím klestil

Přes přechody pro chodce chodil jen na červenou

Řidičák mu sebrali když projel domu stěnou
.
.
Ale kluci říkali
Je to moc dlouhý, to musíš sestříhat.

Můj druh je náladový a vůči lidem asociální a nehodí se moc na ukazování lidem, říkali.
Moje člověk je věděc, a tak hypotézu zkusila ověřit. Když už mám ráda návštěvy, proč bych nezvládla i předvádění se na stánku, že jo? Trvalo jí celý rok a tři čtvrtě, než na to přišla.
Lidi jsou takové... tupé pomalé stromy. Musíte jim dávat jednoduché pokyny.
Visení mimo úkryt: chci se nechat omatlat.
Zalezení do úkrytu: nechci.
Klidné sezení v ruce: můžete hladit.
Zalezení pod druhou ruku: Nesahat.
Nadávání: Chce se mi čůrat, máš přesně 0,3 s na to přendat mě do boxu.

Kosti jsou zvláštní věc. Zůstanou po vás, když odejde duše, maso a vzpomínky. Zůstane jen vybělený podivně povědomý lidi děsící tvar. Symbolizuje předky. V temných dobách smrt. Heh.
Kamenem ostřím jedno menší žebro a marně vzpomínám na jméno toho starého boha. Chvilku. Daleko zábavnější je pozorovat bráchu.
Moment... co blbne?
"Co hodláš dělat s tím pískem?"
"Žádná magie, já vím. Musím dobrousit vnitřek na jemno."
"Seš vůl."

Z lebky ještě visí obratle.
"Nechceš to odseknout?"
"Ne."
"Budeš vypadat jako idiot."
Zvedne lebku... a nasadí si ji jako přilbu.
"Vypadáš jako idiot."
Neodpoví.
Když si přilbu sundá, jeho úsměv je pryč.

„Musíme do něj dostat vzduch,“ prohlásil Edward.
„To je tvoje hřiště,“ odsekl Sirius, který usilovně pracoval na tom, aby chlápek pod jeho rukama nevykrvácel z brachiální tepny.
Edward se rozhlédl po vnitřku havarovaného autobusu. Teď svoji lékařskou brašnu postrádal víc než kdy dřív.
„Tak fajn, uděláme to na pankáče.“
Mrtvému po svém levém boku vytáhl z náprsní kapsy verzatilku, rozšrouboval ji a vyklepal tuhu. Pak švýcarským nožem provedl tracheotomii, do otvoru nacpal duté tělo tužky a okolí rány utěsnil tampóny z něčí kabelky.
„Spontánní dýchání.“
„Bravo,“ ocenil Sirius, který právě zastavil krvácení páskem a izolepou. „Jak se cejtíš?“
„Jako MacGyver.“

„Pocem, neutíkej, vem si tuty bůty, jináč nastydneš! Jo a depa sem to skončila?“

„Mamííí!“

„Počkej, bobulko, než to dopovím…“

„Mamííí!“

„Počkej, beruško, až mi to babi dopoví, vona by jináč zapomněla, co chtěla říct. Copa si to řikala, mami?“

„No že voni ty Ježkojc se furt ne a ne domluvit, kam jako pojedou, vona furt že k móři a von do hor…“

„Mamííí! Nemůžu najít Čumáčka!“

„Počkej, beruško, pak se podíváme. No a jak to dopadlo, mami?“

„No jak tě to povídam, vona jela k móři a Ježek je v Peci.“

„Čumáček je v peci?“ rozplakala se malá holčička.

Snášela mu to. Všechno. Do poslední tečky.

To, že měl moc práce.
To, že byl pořád mimo domov.
To, že se vracel pozdě domů.

A i přesto všechno si na ni on dokázal najít aspoň nějaký čas. Sic to nebylo moc, tak i nějaký ten společný večer ve společnosti to dokázal zachránit. Ne-li sladké pomilování po náročném dni.

Ona tu pro něj vždy byla - doma. Starala se o jeho děti, i po tom, co on překročil hranice.

Trpěla. Možná chtěla od něj odejít? Ukončit to? Nemohla.

Musela při něm stát, i když v novinách byl na titulní stránce jako hledaný.

Dobrý den, vážení studenti. Vítám vás ve svých sbírkách. Rád vás vidím i po písemné práci z biologie. Výsledky se dozvíte následující hodinu.
Dnes se budeme věnovat neživé přírodě. Vzadu v uličce patnáct, která je věnovaná minerálům, jsem objevil i nějaké modely proteinů.
Máte bystrý postřeh. Opravdu jsem označil proteiny jako neživé. A ony vskutku živé nejsou. Jsou organické, ale z biologického pohledu neživé.
Poznávací znamení života podle vědců jsou pohyb, růst neboli vývin, rozmnožování, dědičnost, dráždivost alias reakce na podněty, metabolismus a také evoluce čili vývoj v čase. Věděli jste, že tuto definici nesplňují červené krvinky? Nemají totiž jádro.

Děda byl morous. Pro napomenutí nešel daleko, ještě blíž měl k výchovnému řevu. S holí honil chuligány po dědině.
Nakreslil, ze sádry vyrobil a sám vymaloval všech sedm trpaslíků i se Sněhurkou, aby měly děti doma něco hezkého.
Neměl rád společnost. Většinu svého času trávil se psem v lese.
Vnoučatům nakládal zelí, i když ho nejedl, protože si ho tenkrát tolik pochvalovala.
Nesnášel komunisty. Pod nátlakem vstoupil jenom do ROH, kde na Vánoce fasoval čokoládovou kolekci.
O Velikonocích všem sousedům pletl pomlázky.
Byl tvrdý muž Vysočiny. Plíce si zničil v kamenolomu.
A na jaře domů vždycky nosil čerstvě nařezané kočičky.

"Pojď, má drahá, pojď." Nabídl jí ruku jako galantní hrdina. Plachty vlály ve větru, moře mělo barvu vína.
Za mořem byla jen prázdnota a smrt.
"Ber to jako výlet. Podíváš se do nových zemích, zapomeneš na tyhle ruiny."
Loď byla obtěžkána zlatem a poklady. Viděla na nich krev.
Slunce se jí vysmívalo. Apollo na ní hleděl z nebes.
"Víš, co tě doma čeká?" zeptala se a hleděla na jeho ruku.
"Má milovaná manželka. Již se nemůže dočkat mého návratu."
V lázni se vznáší horký opar. Šátek. Lapání po dechu. Dýka ve tmě.
Kassandra se nadechla a šla vstříc svému osudu.

Sotva kaper Skřivánka zmerčil, stočil loď po větru a vzal nohy na ramena. Moc dobře věděl, že s dvanáctiliberkami na palubě fregaty se sotva může měřit. Své svobody se však nehodlal vzdát.
“Budeme ho pronásledovat, madam? Do hodiny padne tma.”
“Ovšem, pane Whitfielde. Rozkazy máme jasné. Tak ať nám neuteče.”

Skřivánek rozkvetl plachtami. Umírající slunce je barvilo do zlatova. Kýlová brázda rozčísla klidnou hladinu. Hořela večerem. Frances vyšplhala na hlavní stěžeň. Sledovala prchající šalupu pohledem dravce. Pluli nanejvýš rychlostí osm uzlů. Vlahý vítr hladil tváře. Osamělost výšky osvobozovala mysl i ducha. Snad do rána vítr zesílí. A daruje jim křídla.

Vyšel z hospody. Trochu se motal, aby ne, když vypil to všechno. Chvíli se snažil jít po silnici, ale pak ho napadlo, že se vydá zkratkou. Vyšlapanou pěšinkou přes vzrostlé kukuřičné pole. Na chvíli se mu zazdálo, že zaslechl zvuk nějaké trubky, ovšem když se neopakoval, pustil to z hlavy.

“Panebože. A tos tvrdil, že v kukuřici nemůže být nic než divočáci!”
“Přece je jasné, že jsem ho nezastřelil schválně?”
“Nikdo se to nedozví. Pojďme, zvedneme ho.”

Účastníci honu na divočáky tvrdili, že v době lovu nikoho nezahlédli.
O případu nevysvětlitelného zmizení cestou z hospody se psalo ještě hodně dlouho.

Mezisvětí je skvělý místo! Zóna šedý smrti! Místy se sotva protáhneš, každou chvíli může odněkud přiletět nějaká zapráskaná entita.
Jenže pozor. Uděláš krok mimo a seš taky mimo. V některý prdeli světa za rozhraním.
A protože tě nikdo nezval, seš rázem lovná zvěř. Jak vy k my, tak my k vy, chápete.
Já takhle jednou vlítla ke gronghům. Miloučkým růžovým voslíkům. Zdrhala jsem před nima měsíc, než sem našla cestu zpátky. Prej si jenom líznou! Nicméně bych přišla jen o city, ne o život, takže nuda.
To Riaggon kdysi takhle omylem zmizel ve světě sukub. Vrátil se strhanej jak budík-

„Máš všechno?“ zeptal se Lucius a očima prohlížel Charlieho dosavadní ubytování, hledaje cokoliv, co by zůstalo zapomenuto.

„Asi ano,“ souhlasil krotitel s pokrčením ramen. Zakouzlil zmenšovací zaklínadlo na svůj majetek a strčil ho do kapsy. „Můžeme jít,“ vyzval ho.

„Určitě?“ ujišťoval se skepticky. „Máš toho nějak málo.“

Charlie se uculil. „Mám všechno, co potřebuju v novém domě.“ Přišel k němu, postavil se na špičky a láskyplně ho políbil. „Mám tebe. Nic víc už v životě není podstatné.“

Lucius se usmál a pohladil ho po tváři. „Je milé, že to cítíme stejně. Tak pojďme.“

Charlie zhasl a zamkl.

Šli.

Spolu.

Domů.