Moje články

Začínáme s Biblí:
Owlicious: První budou poslední
Danae: Nic v hrobě
HCHO: Tomáš
Od Knihy knih se přesuneme ke zvířátkům:
eliade: Jako ryba ve vodě
netopýr budečský: Óda na úžasná zvířátka
Čarodějnice: Monolog vrány
Věda ve sto slovech:
mila_jj: Ze soudní síně: Přišel i o poslední elektron
Chrudoš Brkoslav Štýřický: Akční potenciál a akce drabblistova
Dain: Chtěli byste opravdové ticho?
Hesla na závěr:
Peggy: Vymknuta z kloubů doba šílí

Daniela von Draka navštíví v jeho kabinetě za školními sbírkami agent Stráže času právě ve chvíli, kdy vysvětluje kolegům Jaroslavovi L. a Markovi P. podstatu času. Společně vyrazí na dobroudružnou výpravu, která se kapku zvrtne.
Odkaz: http://www.profesordvondrak.estranky.cz/clanky/pribehy-s-vraspirem/omnia...

"Co tady děláš?! Co je s Danielem?" vypálil Jaroslav.
"Pracuji," odpověděl Jindřich. "Co se týká Daniela, bude asi lepší přesunout se do mé kanceláře," usoudil vzápětí. Pokynul na chodbu.
Na konci chodby byly jediné dveře. Na nenápadné jmenovce stálo Jindřich von Drak.
Vešli. Jindřich nabídl svým společníkům židle. Sám usedl za stůl zavalený hromadou složek.
Jaroslav se rozhlédl po místnosti. Viděl police prohýbající se pod tíhou knih a pořadačů, pootevřenou kartotéku, obrovskou nástěnku s nápisem OPERACE TICHO PO PĚŠINĚ a velikánský displej zobrazující síť nervových buněk s nepravidelně rozesetými barevnými body. Při bližším pohledu na obrazec poznal obrys České Republiky.

"Danieli...," vydechl Vraspír a v jeho hlase znovu zazvonil smích. Opatrně pohladil Daniela po rameni. "Přivedu ostatní."
"Počkej... Slyšel jsem tě zpívat...," řekl Daniel přerývaně. "Hymnu kadetů... Potom hymnus tunelů, přivolal mě."
Vraspír se uchechtl. "Tu jsem napsal, když jsi byl tenkrát v kómatu. Neříkej Jaroslavovi, že tě zpět přivedla moje písnička. Nepochopil by to."
Daniel se bolestně pousmál, jeho obličeji ten pohyb vadil. "Prosím... Je ochránce. Jako ty," žádal Vraspíra slabým hlasem.
"A oba strážíme to stejné," překvapivě neodporoval Vraspír.
"Prosím...," šeptal Daniel.
Vraspír pochopil nevyřčené. Zákon Danielovy prosby před ním jediný nikdy nepukl.
"Chce tě vidět," oznámil Jaroslavovi.

Jaroslav sledoval, jak si Vraspír přisunuje k Danielovu lůžku židli. Byla v pokoji jediná, přesto mu vadilo, že nemůže přítele navštívit přímo.
Proč mohl on? zeptal se Jindřicha v duchu.
Nestyděl se zeptat, pokrčil rameny Jindřich. Jaroslav zavrčel, protože se Vraspír zrovna v tu chvíli usmál.
"Statečný bratříček žárlí. Nepustili ho sem, nestihl se zeptat...," oznámil Vraspír nehybnému Danielovi. "Má dojem, že pro mne neplatí žádné předpisy," prohlásil. Po krátké odmlce dodal: "A vlastně má pravdu."
Na Danielově tváři vykvetl poloúsměv.
"Víš, proč se s předpisy nekamarádím," pokračoval Vraspír v monologu.
"Protože já mám stejný problém?" přerušil ho Daniel sípavě.

Jindřich hleděl na svého vnuka za sklem. Mlčel.
Dobře si vybavoval operaci, při které se trojice učitelů během návštěvy časových tunelů připletla do operace Nutrie, která skočila akutní záchranou Vraspírova života pomocí transfuze Markovy krve.
V Danielově případě však nebyl "rituál nevinné krve", jak se přezdívalo léčbě pomocí krve osoby nepatřící ke strážcům, nutný. Jeho zranění se nezdála být fatální.
Marka nyní zdobila malá rudá kapka na vnitřní straně pravého zápěstí. Tetovaný kantor díky tomu požíval mezi členy Stráže času značné vážnosti.
"Můžu za ním?" vytrhl Jindřicha z úvah Vraspírův hlas.
"Na chvíli. Jen vy," svolil lékař.
Jaroslav dotčeně sykl.

Doma kalhoty zanechav, doma kalhoty zanechav,
velitele svého zdrav, velitele svého zdrav.
Teď kadet jsi náš, teď kadet jsi náš,
žít nemohl jsi snáz, žít nemohl jsi snáz,
teď kadet jsi náš, teď kadet jsi náš,
vypij s námi piva máz, vypij s námi piva máz.
Času stráž do svých řad, času stráž do svých řad
bere tebe do svých řad, bere tebe do svých řad.
Levně nedá tobě nic, levně nedá tobě nic,
hnízdit nebudeš víc, hnízdit nebudeš víc.
Když tunelem zazní cink, když tunelem zazní cink,
Zbrklý nebuď nikdy flink, zbrklý nebuď nikdy flink.
Času stráž,
miluj dráž!

Kde domov můj, kde domov můj?
Tam co čas je tvůj, tam co čas je tvůj.
Tam cestičkou hadí, tam cestičkou hadí
vine se a hladí, vine se a hladí.
Ještěřička modrá kmitá, ještěřička modrá kmitá,
motýlek žlutá lítá, motýlek žlutá lítá
zelenou svítí mech, zelenou svítí mech.
Kde domov můj, kde domov můj,
poklad můj i tvůj, poklad můj i tvůj.
Kde květ nerozkvétá, kde květ nerozkvétá,
kde pták nerad létá, kde pták nerad létá.
Tam čas se zastavil, tam čas se zastavil,
tam domova je díl, tam domova je díl,
kde slyším tvůj dech, kde slyším tvůj dech.

Stáli před prosklenou stěnou nemocničního pokoje. Daniel ležel na lůžku obklopeném futuristickými přístroji monitorujícími životní funkce. Jaroslav identifikoval pouze displej zobrazující čáru srdečního tepu.
"Fyzicky je na tom dobře, vzhledem k tomu, co prožil. Zlomeniny a vnitřní zranění se zahojí zhruba do týdne, povrchová zranění dříve," sděloval jim právě Danielův ošetřující lékař. Naslouchající Marek se znovu nestačil divit rychlosti regenerace strážců.
"Mentální stav?" zjišťoval Jindřich.
"To budeme vědět, až se probudí. Mozek každopádně funguje," řekl doktor.
"Budete potřebovat něco ode mě?" ozval se Marek. Co když...? Co když řeknu ne? obával se.
"Neboj, nebudeme potřebovat tvoji krev," ujistil ho Jindřich.

"Vraspíre, co jsi slyšel, když se objevily kvantové květy?" upravil Jindřich dotaz.
"Víš, že mám synestezii, takže barvy. Trhaný tunel ječel v rudé, ještěřičky padaly v záplavě bílého křiku, Danielova rosnička kvákala hráškově zelenou. Plech se trhal krví... Kaleidoskop zvuků skončil až v rosolu. Můžu ti to ukázat," nabídl Vraspír a odhalil spánky. Jindřich na ně přitiskl elektrody přístroje na snímání myšlenkových otisků.
Při přidávání otisku do systému, zkontroloval Jindřich Danielův úkryt. Byl stále hluchý. Neveselé myšlenky přerušilo zaklepání na dveře.
"Dále," vyzval Jindřich návštěvníka.
Vešel Josef následovaný Jaroslavem.
"Živý," oznámil, ale netvářil se šťastně.
Vraspír objal Jaroslava.
Jindřich strnul.

"Jsem zpět. Promiňte mi, že to tak trvalo. Objevily se nové skutečnosti," omlouval se Jindřich Jaroslavovi s Vraspírem.
"O Danielovi?!" vypálil Vraspír.
"Také. Bohužel jeho úkryt je pořád bez připojení k systému, stejně jako několik dalších útočišť. Potřebuji se vás teď na něco zeptat. Jednotlivě," zdůraznil velitel.
Vraspír beze slova opustil místnost.
"Jaroslave, co jsi slyšel, když se objevily ty údajné třešňové květy?" dostal Jaroslav stejnou otázku jako Marek.
"Nic. Kromě Vraspírových řečí. Ale viděl jsem záblesky. Takové ty skvrny, které vidíte, když se najednou zhasne. Modré světlo od toho rosolu. Pardon," odpověděl tázaný.
"V pořádku. Teď sem pošli Vraspíra."

"Prosím. Ptejte se," řekl Marek vstřícně.
"Děkuji. Co přesně jsi slyšel, když se objevily údajné třešňové květy?" zeptal se Jindřich.
"Nahráváte to?" zajímalo Marka.
"Jistě," byl ujištěn. "Všechny výslechy jsou nahrávané."
"Jaroslava s Vraspírem. Dohadovali se. Potom bylo ticho. Modré s cákanci rudého zvuku. Trochu bolel, asi jako když kousne kotě. Chtěl jsem křičet ´Pozor, kouše!´, jenže nahlas to nešlo a telepaticky to neumím. Zvuky pokračovaly. Slyšel jsem řev padající skály. Skřípot, dunění, trhaný plech... Potom až doktory," popsal Marek.
"Je to vše?" zjišťoval Jindřich.
Marek přikývl.
"Děkuji Ti, Marku. Pomohl jsi mi," ocenil ho velitel centrály a byl pryč.

"Vy jste velitel centrály?" divil se Marek sedící na lůžku.
"Ano. Omlouvám se za to překvapení," odpověděl Jindřich.
"Daniel to věděl?"
"Ano. Ty a Jaroslav nejste agenti, ty ostatně být nemůžeš, proto jste to vědět nepotřebovali," předešel Jindřich další otázce. Marek odvrátil tvář.
Jindřich ovšem neměl čas jeho zklamání řešit. Na displeji komunikačního zařízení se totiž objevila očekávaná zpráva od Josefa.
Tunely průchozí. Vyslání mise možné.
Jindřich ji přeposlal záchrannému týmu.
"Předpokládám, že víš, proč jsem tady," obrátil se zpět k Markovi. "Zřejmě si sedly kmitání pozadí, čili tunelu, s frekvencí zvuku zvolenou při pokusu. Potřebuji si ověřit jednu domněnku."

"Děkuji. Ostatní úkryty jsou prázdné?" zjišťoval Jindřich.
"Ano. Hlášení o poloze dotčených agentů jsou ve složce," odpověděl starší technik.
"Dobře, Josefe. Zkontroluj prostupnost tunelů. Pak pošlu záchranou misi," přikázal Jindřich. Momentálně ale potřeboval zajít za Markem.
Protokol z Markova výslechu měl tři stránky. Jindřich je přečetl cestou. Zaujalo ho, jak mladý muž popisoval působení ultrasonických rázových vln, které zlikvidovaly část tunelu.
"Z-adek!" zavrčel, když se srazil se spěchajícím lékařem.
"Sedím," prohlásil muž na podlaze. V záhlaví papírů, které se rozsypaly po chodbě, bylo ono vyslovené jméno, které se v lékařově rodině se dědilo pětadvacet století; on však pojmenoval syna František.

V Budějovicích rozkvetly kaštany
Jako svíce ční květy do temnoty
Jako jazyky planoucí nad apoštoly
V Budějovicích rozkvetly kaštany
V parku, kde poezie místo nemá
Jen bezdomovci zaplněné lavičky
Jen páry, které se radši líbají
V parku, kde poezie místo nemá
Když noc k sobě Tě zavolá
Musíš do ní samoten a ve snění
Musíš patřit lamp za větvemi
Když noc k sobě Tě zavolá
Poslušný zbloudilý místní
Tak nějak z jedné poloviny
Tak nějak sám a bez rodiny
Poslušný zbloudilý místní
Touhu však brutálně hasí
Psí zadek z mlhy vytesaný
Psí dárek pro Tě zanechaný
Touhu však brutálně hasí

"Přišlo to před půl hodinou. Chvíli nám trvalo to rozluštit," řekl technik Jindřichovi. Ten se zamračil.
"Nebyla už tou dobou čidla zkratovaná?"
"Byla. Hned jsme to ověřili, ale Danielův úkryt zůstává, stejně jako několik dalších, mrtvý."
Jindřich na to nijak nezareagoval. Nepromluvil, dokud nedošli do laboratoře, kde jim technik v modré kápi podal list papíru.
"Rozluštili jsme další kus."
"Bílo... Tančí jako drak zabitý antickým bojovníkem... Krůpěje padají na oltář...," četl Jindřich. "Pravděpodobně halucinace," usoudil.
Je živý? poslal neslyšnou otázku hlavnímu technikovi.
Nevím.
Jindřich zaťal pěsti.
Technik mu stiskl rameno. Uděláme všechno, aby tvůj vnuk nezaplatil za šíleného vědátora, slíbil.

"Experti vyhodnotili rizika jako stále přijatelná. Osobně však nepovažuji zhroucení části časového tunelu, zvýšený výskyt vysoce nebezpečné kvantové anomálie a smrt tunelových živočichů za přijatelnou daň," podělil se Jindřich o svůj názor na operaci.
"A co Daniel?" vyhrkl Vraspír.
"Je v útočišti," odpověděl nadřízený.
"Živý?" pátral Jaroslav.
Jindřich si namísto odpovědi protřel oči. Možná. Čidla v úkrytu selhala, dolétla k Jaroslavovi myšlenka. Z náhlého napětí Vraspírova těla poznal, že on ji slyšel také.
Rozhovor přerušilo zaklepání na dveře.
"Dále!" zavolal Jindřich.
Vešel muž v bílém plášti. Podal Jindřichovi složku. Ten se zamračil.
"Omlouvám se. Tohle je naléhavé," řekl a odešel.

Když dokončil obhlídku kanceláře, stočil Jaroslav pohled k Vraspírovi, který seděl s hlavou sklopenou. Vypadal dosti sklíčený, ačkoli mohl být jen unavený, to Jaroslav nepoznal.
Filia sub tilia nectit subtilia fila, ozvalo se mu v hlavě.
Co to znamená? zeptal se.
Nevím, přiznal Vraspír, ale hezky to zní.
"Dcera pod lípou svazuje tenké nitky," řekl Jindřich nahlas. Znělo to vyčerpaně. Vraspír kývl. Zdálo se, jako by i on pochopil, že Jindřich nemá na malebné latinské jazykolamy náladu.
"Měla to být v podstatě bezpečná operace," začal Jindřich. Nechtělo se mu mluvit, měl té v podstatě bezpečné operace dost. Protřel si oči.