Moje články

Na počátku bylo vejce. Rozprsklé na dlažbě jedné z Roklinských teras. Zastánce vajíčkové teorie si dovoluji upozornit, že hned vedle seděla slepice s notebookem na klíně. Na slepici, kterou pochopitelně byla moje Profesorská maličkost, shlížel zmatený Lord Elrond.
Nerozuměla jsem mu ani slovo.
Opodál se objevilo další vejce. Za ním spadl Rudý gentleman v celé své kráse. Vzápětí přistál Doktor.
Dnes je tomu týden, co jsme hosty elfů. Je nás tady víc, pouze my tři jsme schopni se spolu domluvit. Tardis totiž nefunguje.
S Doktorem probíráme oviparní živočichy. Nejspíš se začnu učit sindarsky. Přírodovědec se tady určitě neztratí.
Nenávidím vejce.

„Vinen jsi a hrdlem propadneš!“
„Vinen jsi a hrdlem propadneš!“
„Propadneš!“
„Hrdlem!“
„Vinen jsi!“
Byly v jeho hlavě. Hlasy. Mužské i ženské. Dětské. Byly v jeho hlavě, když se probouzel. Vyčítaly mu zneužití přítele. Vyčítaly mu, že by ho byl schopný zabít.
„Já bych ho nezabil!“ křičel v duchu. Chtěl se ospravedlnit. Ano, neřekl mu to a využil ho, ale nikdy by Marka nezabil. Raději by dal svůj život. On byl nahraditelný. Nevinný Marek ne.
„Vinen jsi a hrdlem propadneš!“
Všude kolem poletovala obrovská rozšklebená ústa. Odsuzovala.
„Vinen!“
„Nepředpokládej svou vinu,“ pronesl mu Marek u ucha. „Jsem Nevinný, ne hloupý.“

Magdalena Vytáčková slavila kulaté životní jubileum. Ona sama sice tvrdila, že si svůj věk nepamatuje (a možná to i byla pravda), ale dcera Zuzana jí potají nahlédla do občanského průkazu. Díky pátracím schopnostem ratolesti se tedy v domě Vytáčkových sešlo celé příbuzenstvo. Magdalena se širokým úsměvem kralovala shromáždění.
Pozdě večer přešla oficiální část „velkého mecheche“ v komornější oslavu a došlo na vzpomínání.
„Vzpomínám si,“ začal Magdalenin manžel, „jak si Zuzanka přivedla Patrika.“
Zuzanin manžel se raději vytratil.
„Vůbec se mi nelíbil. Byl to takový mrňavý přizdisráč bez kloudného řemesla… Jenomže Zuza byla těhotná. Aspoň, že ten obchod jeho rodiče měli.“

„D-dost, děcka! Duch je přemožen!“ zvolal Daniel von Drak z pod výskajícího klubka. Dítka pouštěla strýčka ze sevření jen velmi neochotně.
„Více strýce! Více strýce!“ vykřikovala na odchodu.
„Ty mě jednou zničí,“ stěžoval si Daniel, když se zhroutil vedle své sestry. „Hlavně Petřík s Danielkou se ode mne nehnou na krok.“
„Nediv se jim, Danieli,“ řekla tiše sestra. „Rády by tě viděly častěji. Jsi jejich milovaný strýček.“
„Já vím,“ vzdychl Daniel. „Jenomže to není tak jednoduché. Sbírky nemohu nechat bez dozoru.“
„Jaroslav by ti duchy na víkend pohlídal,“ namítla sestra.
„Ségří, prosím, nech to být,“ snažil se Daniel ukončit rozhovor.

Bod nula
Na počátku byla dvojice buněk s poloviční genetickou informací. Pluly prostorem. Větší byla osamělá, menší měla spousty přátel. Setkaly se v úzkém tmavém prostoru. Okamžitě pocítily touhu splynout. I stalo se tak.
Bod jedna
Byly si souzeny. Obě měly chromozom X. Spřízněné duše daly vzniknout hloučku buněk a ten se uhnízdil v děloze. Byl den šestý.
Bod dva
Embryu ženského pohlaví se vyvinulo srdce. Začalo tlouct. Nejdříve slabě, potom silně a mocně. Pohánělo krev do budoucích orgánů. Nastal týden čtvrtý.
Bod tři
Plod začal připomínat člověka. Nastal týden devátý.
Bod N
Děvčátko spatřilo svět. Jeho cesta životem začala.

Daniel běžel časovými tunely. Před očima ho strašil vyčítavý pohled přítele, který zjistil, čeho je schopný.
Běžel. Dokud nepadl.
Probraly ho jemné ruce, které mu otíraly tvář.
„Vítej, Danieli,“ usmál se muž laskavě.
Daniel zmateně zamžikal. „Kde…? Kdo?“
„Nikde. Kdo? To přece víš,“ usmíval se muž.
„Pane?!“ zdráhal se věřit Daniel. Boží syn přikývl.
„Jak?“
„Uběhl jsi dva tisíce let,“ vysvětlil mu Ježíš.
„Zradil jsem přítele, Pane. Třiceti kapkami krve,“ plakal Daniel.
„Soudíš se příliš přísně. Můj život si lidé cenili na třicet stříbrných, přesto jsem zachránil svět,“ uklidňoval ho Ježíš.
„Proč tyhle transakce vyžadují nevinnou krev?“ šeptal Daniel zlomeně.

„Babičko, povídej nám pohádku, prosím. Prosíím!“ žadonily děti.
„Jakou?“ rozhodla se jim Magdalena vyhovět.
„Stlašidelnou!“ vyhrkla Julinka.
„Tak poslouchejte. Bylo, nebylo, opravdu se stalo. Jednou v létě jsme šli s klukama do lesa. Hráli jsme si, hráli. Najednou byla večer a my jsme zjistili, že nevíme, kudy domů. Nevěděli jsme, co dál. Vždyť už byla pomalu tma.
Potom jsme našli domek. Byla v něm taková stará babka. Ani slovo nepromluvila. Jenom seděla u dohasínajích kamen. Chtěli jsme přinést dřevo.
Najednou bába za náma. Se sekyrou. Chtěla nás sníst!
Utíkali jsme jakou o život.
Baba za náma. Ale utekli jsme jí.“

„Neumírej, bratříčku,“ provlnilo se olověnými kruhy. „Potřebujeme tě.“
„Tebe také. Nevysiluj se. Zranění… Příliš těžká,“ zaznělo v odpověď.
„Vyléčím je.“
„Ne, bratříčku. Kotouč… Dostal se pod plášť. Řezal v břiše. Ucpává tepnu. Střeva jsou…,“ myšlenkový hlas se přetrhl.
„Nenechám tě, bratříčku! Bůh tě nenechá. On o nás ví. Zachrání nás!“
Olověné kruhy zbledly úzkostí.
„Bůh o nás ví,“ šeptal Daniel, když se vynořil z Vraspírovy mysli.
„Bůh o nás ví,“ šeptal, když obsidiánový nůž řezal do Markova zápěstí.
„Bůh o nás ví,“ šeptal, když kapky nevinné krve dopadaly do Vraspírova břicha.
„Bůh o nás ví,“ modlil se, než ztratil vědomí.

Magdalena Vytáčková seděla na lavičce před obchůdkem své dcery Zuzany. Byl vlahý letní podvečer, denní hemžení pomalu unikalo a ona chvílemi podřimovala, chvílemi vzpomínala na uplynulý den.
„Nazdárek, Vytáčková!“ přetrhl vzpomínání bodrý hlas.
„Máme zavřeno,“ oznámila babka a neochotně otevřela pravé oko.
„Ále jděte, Vytáčková,“ hlaholilo bodře individuum v otrhané montérkové bundě. „Potřebuju prostředek proti blechám.“
„Neprodáváme.“
„Ale no táák. Punťa se celý hemží blechama. Porád se jenom škrábe. To jako furt,“ upřesnilo individuum a poškrábalo se na olysalé lebce.
„A nejen on, co Toncku?“ Magdalena zkoumavě pohlédla na osloveného. Ošil se.
„Když ony se… Prostě tó… Hemžej!“ vykřikl vítězně.

Kruh se roztrhl. Vraspír padl k zemi zasažen žlutým kotoučem do lýtka. Jak padal, prosekl mu další kotouč kápi těsně vedle krční tepny. Daniel, sám krvácející z rány na skráni, k němu přiklekl. Vložil ruku do rány na krku. Vyslal sílu.
„Nevysiluj se, bratříčku…,“ chraptěl Vraspír.
„Neměj strach. Jára to zvládne. Je silný,“ odmítl námitku Daniel.
„A co Marek?“ zachrčel Vraspír malátně. Svět mu zešedl a před očima se rozpíjela olověná kola.
„Nevinný.“
„To nesm…íš…,“ chrčel Vraspír. I se světem z rozptýlených šedivých kol věděl, co Danielova slova znamenají.
„Mohu a udělám,“ drtil mezi zuby Daniel, jehož svět také šedl.

„In nomine patris, et filii, et spiritus sancti,“ začal kněz.
„Odpusť mi, otče, zhřešil jsem proti Bohu i lidem. Do nejčernějšího zoufalství jsem upadal, Boha neviděl, proklínal a žaloval. Jinou víru nevědouc jsem vyznával. Neuchránil jsem svou rodinu. Syn mi zemřel v náručí, ženy jsem se nedopátral.
Ač čaroděj nosím mnišský háv…“ Kajícníkův hlas se zlomil. Skryl hlavu do dlaní.
Kněz hodnou chvíli mlčel. Muž před ním byl jeho přítel. Znal jeho příběh. Nechápal ho zcela, věděl však, že přítel není splozenec satanův.
„Příteli,“ zašeptal. „Věz, že Pán tě miluje. Srdce tvé uzdraví. Zatím má zpovědnice budiž ti vždy útočištěm.“

Hlodavci s natupírovanými číry se blížili. Malé nutrie byly nahrazeny ještě menšími myšmi domácími s nabarvenou srstí. Marek cítil jejich odporný zápach. Opakovat Vraspírovo zaklínadlo se nepokoušel, neboť měl problém udržet žaludek alespoň v krku. Zavřel oči. I skrz clonu víček však viděl blikající číra.
Červená, modrá, zelená. Červená, modrá, zelená. Žlutá. Marek otevřel oči. Hlodavci byli mrtví. Jejich těly prorůstaly žluté květy pampelišek. Oddechl si.
Předčasně.
Sotva udělali první krok mezi mrtvolkami, ve vzduchu se objevila gilotina. Pampeliškám spadly hlavinky. Květy začaly létat vzduchem podobny uvolněným brusným kotoučům. S děsivou průřezností.
Vraspír vykřikl. Z přervané pažní tepny stříkala krev.

Zdravím vás, moji milí studenti, vítejte v mé říši. Latinsky bychom to pravděpodobně řekli in regnum meum, ale to nyní není důležité. Pojďte, prosím, za mnou. Je tu něco velmi zajímavého, o co bych se s vámi rád podělil. Galerie stromů života od doby, kdy se začaly vytvářet, až do daleké budoucnosti.
Doufám však, že je ty budoucí jsou pouhým vtipem. Podívejte se například na seznam říší. Ano, předpokládám, že příští pokolení budou díky pilné práci taxonomů znát více říší než my dnes, ale o lidstvu rozděleném na mužskou a ženskou říši chovám jisté pochybnosti. Zejména ohledně oblasti přirozené reprodukce.

Milena S. toužila zhubnout, proto se Zuzanou T. po pedagogické poradě probíraly přednosti různých diet. Přemýšlely, zda je kaloričtější šťáva z mrkve nebo z červeného grepu. Vedle sedící Daniel se uchechtl.
„Čemu se směješ?!“ ptala se uraženě kolegyně.
„Drahá kolegyně, velice rád bych tě seznámil se slečnou Karlou. Bývala výživovou poradkyní, ačkoli dnes bychom spíše řekli nutriční terapeutkou,“ pravil Daniel.
„To bys mohl zařídit? Kdy?“
„Klidně ihned. Slečna Karla se nyní nachází v mých sbírkách,“ odpověděl kolega nevinně.
„Danieli… Proč má ta kostra klobouček s fialkami?“ ptala se Milena.
„Můžeš se jí zeptat sama. To je slečna Karla. Představím vás.“

Ti první byli jen malí a oškliví. Jenomže kousali a nebylo možné je odehnat. Jediná pochodeň nemohla ubránit čtveřici mužů, přestože ji posilovala magická sila nositele. Brzy krváceli ze stovek malých ran.
Semknuli se zády k sobě. Pomohlo to jenom trochu. Hlodavci s natupírovanými číry se mezi jejich těla nemohli dostat. Pořád ale útočili zepředu. Vraspír sevřel Danielovu dlaň na držadle pochodně. Mezi zuby drtil zaklínadlo.
Daniel okamžitě pochopil jeho úmysl. Stiskl Jaroslavovu dlaň. Jaroslav se chytil Marka a ten spojil kruh dohromady. Vraspírův stisk hřál.
Armády hlodavců se daly do pohybu.
Byli malí a oškliví. Jenomže jich byly stovky.

Když se poprvé setkáte, ani mu nepodáš ruku. Stěží na něj promluvíš. Jenom koukáš a máš z něj strach. Připadá ti ošklivý. Utíkáš.
Když musíš s utíkáním přestat, myslíš si, že je to počasím. Poprvé promlouváš a on ti dává šanci. Přijímá i to málo, co umíš dát, a je za to vděčný. Povzbuzuje, podpírá.
Když s ním mluvíš, vždycky tě poslouchá. Jenom tebe, nikdo jiný jakoby v tu chvíli neexistoval. Sebereš odvahu. Jdeš za ním se srdcem na dlani. Skrze vlastní bolest poznáváš jeho trápení. Jste si podobní. Spřízněni v boji s temnotou. Dvě duše spojené nití rodných hor.

„Tvůj oheň budu potřebovat!“ rozesmál se Vraspír. „Nyní mne, prosím, představ svým druhům.“
„Jak si přeješ. Jarko, Marku, tohle je Vraspír. Povede nás. Vraspíre, tohle jsou moji kolegové,“ seznámil muže Daniel. Vraspír jim podal ruku.
„Nikdy si nesundáváte kápi, Vraspíre?“ zeptal se Jaroslav.
„Nikdy, kurážný bratře, nikdy.“ Vraspírův hlas zvonil smíchem.
Ani nevěděli, jak se vlastně ocitli uprostřed galerie mramorových soch. Byly krásné, avšak znehodnocené. Anděl bez očí se živým srdcem svázaným ostnatým drátem stál uprostřed. Nemohli projít, než skrze rudý závoj jeho krve.
Když do ní vstoupili, padla na všechny podivná tíseň.
Za krvepádem číhali hlodavci s bělenými číry.

Jaroslav se otřásl. Z muže v kápi, který se dohadoval s Danielem, se mu ježily chlupy v zátylku. Daniel navíc nereagoval na jeho pokusy o telepatii. Přesto z něj byl cítit podivný klid. Na rozdíl od Marka, jehož úzkost vnímal empatický Jaroslav jako tisíc malých jehliček.
„Navštívíme jednu galerii,“ uslyšel říkat muže v kápi. Tón jeho slov sotva slyšitelně zledovatěl.
„Nemám umění rád,“ zavrčel Daniel.
Vraspír se rozesmál a jeho smích byl mrazovými zvonky. „Teď už máš. A dekadenci zvlášť. Uděláme si malou exkurzi světem lartpourlartismu.“
„L´art pour l´art,“ prskl Daniel. Teď už klidný nebyl. Pochodeň v jeho ruce zaplála.

V oddělení kostlivců to zachřestilo. Poplašňák prolétl kolem a po stěnách se rozzářila blankytná světélka. U stropu se objevila diskokoule a sálem se rozlehla divoká taneční muzika.
Kostlivec Matěj si posunul rudou čapku frajersky na stranu. Vykročil deštěm konfet. Zavýskl. Popadl za slečnu Karlu za kost pažní a jal se s ní chrastit chodbou. Ostatní kostry následovaly jejich příkladu.
„Včera to tu asi bylo divoké,co?“ ptal se Jaroslav, když dorazil do kabinetu za sbírkami.
„Bylo,“ usmíval se Daniel. „Kostlivci se poprali o slečnu Karlu. Matěj skončil s kudlu v zádech.“
„Cože?!“
„Zjevně to jde. Musel jsem mu přilepit žebro.“

„Zdravím tě, Danieli. Na cestách? Dlouho jsme se neviděli,“ oslovila objevivší se postava Daniela. „Koho to tu s sebou máš?“
„Také tě zdravím, Vraspíre,“ řekl Daniel stručně. „Kolegy. Vracíme se do mých sbírek.“
„A ztratili jste cestu,“ konstatoval suše Vraspír. „Čekal bych, že budeš opatrnější,“ vytkl Danielovi.
„Pronásledovali jsme zdivočelého ducha. Nejsme na cestách,“ ohrazoval se Daniel. Cítil znepokojení svých druhů a věděl, že dohadování se se škodolibým neznámým jim ke klidu nepřispívá.
„Teď už jste,“ vyvedl ho Vraspír z omylu. „Uděláme si malý výlet za zábavou.“
Vraspírův tón, byl lehký, takřka škádlivý, Danielovým přátelům však přejel po zádech mráz.

Dobré odpoledne. Vítám vás ve svých sbírkách. Opravdu si vážím toho, že jste přišli, pánové. Potřebuji pomoci přestěhovat několik nepatřičných exemplářů z oddělení hlodavců. Následkem změn v časoprostoru do něj zatoulali jeden primát z čeledi makakovitých, dva pratuři a jedno středně velké mamutí mládě.
Nerad mařím vaše naděje, avšak mamuta v hodině biologie neuvidíte, a bohužel ani při dějepise. Tento exemplář odešlu zpět do depozitáře, odkud byl odcizen neživými kriminálními živly.
Důrazně vás prosím o zachování maximálního klidu. Po sbírkách se nyní pohybují přízraky velmi zlovolného charakteru. Budete-li však klidní, nemělo by se vám nic stát. Přinejmenším nic vážného. Půjdeme?

Přijde. Pozdraví. Řekne své jméno. Kromě něj o sobě neví téměř nic. Dokonce i autorka, které se zjevil, ví jen, jak se jmenuje a co dělá. Neví, jak vypadá, jaké bude mít osobnostní rysy. Ví jen, že existuje. A že bude nádherný.
Čas běží. Slova přibývají. Příběh košatí. Sen už ví, jak se jmenuje a kam jde. Ví, jaké má povolání, dokonce i to, jak vypadá. Ví, že je ješitný, ale snaží se k sobě přistupovat s pokorou. Má trošku sklon k sebepodceňování.
Autorka už ale ví, že je nádherný. Dokonalý tvar pro dokonalou myšlenku. Nádherný zelenooký zlomený anděl. Daniel.

Šli dlouhou temnou chodbou. Ve světle skomírající pochodně stěží viděli, kam šlapou. Šli již dlouho. Oběma starším mužům začínalo docházet, že se ztratili. Zatím spolu mluvili jenom v myšlenkách, nechtěli mladšího přítele zbytečně děsit.
Nakonec to byl právě on, kdo vyslovil krutou pravdu.
„Neztratili jsme se, Danieli?“
„Pravděpodobně,“ ucedil Daniel skrz sevřené zuby. „V časových tunelech to není nic neobvyklého.“
„Co budeme…,“ nedokončil Marek.
„Tiše,“ řekl Jaroslav. Položil Markovi ruku na rameno.
Daniel se pokřižoval. Vyslal střelnou modlitbu k nebesům.
„Myslím, že byste uvítali mé služby,“ ozvalo se za nimi pobaveně. „Nechte velení na mě, vyvedu vás.“
„Vraspíre…,“ vydechl Daniel.

Nejdřív je ti těžko jako po dobrém obědě, takže si toho nevšímáš. Krunýř je ti trochu těsný v pase a občas v něm lupne, ale na to jsi zvyklý. Nejsi už žádný mladík.
Jenomže pak je ti těžko čím dál tím častěji. Nakonec ti připadá, jako kdybys měl v žaludku kameny. V krunýři ti lupe, vrže a skřípá, až si připadáš jako housle, na které hraje vodní proud.
Potom už se nemůžeš ani hnout. Je ti těsno, špatně a zle. Vnější kůže je ti malá. Jakoby snad ani nebyla tvoje. Drtí tě, skřípá. Puká.
Další svlékání máš zdárně za sebou.

Magdalena Vytáčková měla nejhezčí zahrádku z celé vesnice. Ne snad, že by ji to tolik bavilo, ale šlechtitelskou stanici bílých tygrů jí manžel se synem zakázali. Prováděla pokusy s barvou květů u čeledi Astraceae a v rybníčku pokrytém pestrobarevnými lekníny chovala vlastnoručně vyšlechtěné plemeno masožravých žab.
Nocí se rozlehl strašlivý řev.
Zase mi někdo krade kytky, blesklo hlavou Magdaleně. Oblékla si župan a vyrazila na zahradu.
„Nepokradeš, Kájo, nepokradeš. To bys ty jako ministrant mohl znát. A dodržovat,“ kárala babka výtečníka. „Desatero přikázání je smlouva s Pánem Bohem.“
„J-já vím,“ popotáhl chlapec se zkrvaveným prstem. „Když ona Zuzanka chtěla leknín...“

Jmenuji se Siegfried. Jsem strážný duch školních sbírek na jistém nejmenovaném středočeském gymnáziu. Sloužím zde již dobrých čtyřicet let, od doby, kdy předchozího strážce potkala politováníhodná nehoda v podobě římskokatolického vymítání.
Pocházím z dávno zapomenutého hrádku na okraji blatenského panství. Chtěl jsem se stát knězem, nebylo mi to však dopřáno. Číst a psát jsem se vlastně naučil až dlouho po smrti.
O mém životě před smrtí není mnoho k vyprávění. Narodil jsem se jako druhorozený syn, žil jsem chudě a poctivě, přesto jsem se stal duchem. Dlouhá staletí jsem byl pouhým pomocným strašidlem.
Nyní strážím mnohá tajemství a jednoho poltergeista.

Byla už noc, když se Daniel vracel ze školy.
Mimoděk pohlédl na nebe. Mezi hvězdami visel srpek měsíce. Podobal se lodičce plující mořem tmy. Daniel si vzpomněl na starou ukolébavku.
Bože, pohoupeš mě na měsíčku?
Maminka už zhasla svíčku
a já musím jít spát.
S anděly radši bych poletoval
a na měsíčku se pohupoval.
Jenomže musím spát.
Bože, pohoupeš mě na měsíčku?
Slibuji na svou dušičku,
že potom budu spát.
Písnička mu zněla v hlavě celou cestu domů. Byl by se o ni rád podělil, ale všichni už spali. O něco později usnul i on.
S kouskem nebe pod víčky.

PŘÍSNÝ ZÁKAZ VSTUPU DO ŠKOLNÍCH SBÍREK BEZ DOPROVODU!
D. von Drak
Rudě napsaná výstraha se objevila na nástěnce sborovny i na dveřích sbírek. K přivolání správce sloužil stříbrný zvonek.
Varování i zvonek se objevovaly každý rok přibližně ve stejnou dobu. Přesto jich každý rok někdo nedbal.
Vítek S. spěchal. Odložil zvonek dřív, než jeho zvuk dolehl k Danielovým uším.
Vyděšený výkřik však Daniel slyšel. Vyběhl z kabinetu.
Vítek se vznášel v modré kouli vtahující do sebe vše živé v dosahu. Bublina mířila k oknu.
"Dost!" křikl Daniel. Koule zmizela. Vítek spadl na podlahu.
"Co to...," sténal.
"Poplašňák. Začala poltergeistí sezóna."

Daniel von Drak se potil nad písemnými pracemi čtvrtých ročníků. Chvílemi zatínal zuby, střídavě se pobaveně smál.
"Efektivní velikost populace? Těsně před přemnožením.... Kreativní," usoudil kantor.
I po něm, když se uživí. Bylo k odpovědi připsáno jiným rukopisem.
"Ale, ale. Spolupráce? Zdá se, že budu ve středu zkoušet," pomyslel si Daniel a vrátil se k opravování.
O nějaký čas později dosáhla hladina černého čaje v jeho hrnku dna. Daniel si povzdechl, odložil opravenou písemku a šel si udělat další dávku svého legendárního černého čaje dodávaného jistým velmi laskavým duchem ze Srí Lanky šestnáctého století zachráněným před vymítáním ve století jednadvacátém.

Dobrý den, milí studenti, vítám vás ve svých sbírkách. Opravdu si velice vážím toho, že jste vyhověli mé prosbě. Dnes nás čeká vskutku nepěkný úkol. Budeme katalogizovat netopýry.
Mohu vás ubezpečit, že nepřijdete k úrazu. Pravděpodobnost pokousání a poškrábání vysušeným netopýrem je i v těchto podmínkách prakticky nulová.
Vezměte si, prosím, ochranné pomůcky. Exempláře poněkud zapáchají, pravděpodobně kvůli nevhodným skladovacím podmínkám.
Budete pracovat s touto krabicí. Podle popisku obsahuje deset kilogramů netopýra hvízdavého.Viděl jsem v ní však nejméně tři exempláře upíra obecného a jednoho vrápence malého. Tyto netopýry budeme muset vyřadit, sečíst, změřit, zvážit a roztřídit do přihrádek dle druhu.

Ve stínu rozkvetlých třešní v klášterní zahradě se procházeli dva muži.
„Nerozumím tomu,“ promluvil menší. „Proč se chceš vrátit?“
Vyšší si povzdechl. „Protože tam jsem doma.“
„I po tom všem?“
Vyšší neodpovídal.
„Víš, že tu můžeš zůstat. Bratr představený říkal, že by ses mohl stát jedním z nás,“ prohlásil menší.
„Velmi si toho vážím, ale nechal jsem tam dědu a dům, který jsme spolu opravovali,“ řekl vyšší. „Už proto bych se rád vrátil.“
***
O čtyři století, pět měsíců a tři dny později stanul vysoký muž na rodné půdě. Vrátil se a byl zase mladý.
Tak proč mu klášter tolik scházel?

Vešel do místnosti a duch mu podal růži. Vděčně se usmál. Pohladil sevřené bílé plátky. Zdvořile požádal strážného ducha o vázu. Přendal hromádku písemných prací, aby měl květinu kam dát. Několik okamžiků ji nepřítomně pozoroval, než se s povzdechem odvrátil a opustil kabinet.
***
Ten den pracovaly všechny třídy, které Daniel von Drak učil, na skupinových interaktivních projektech. Profesor zasahoval do jejich činnosti jenom minimálně a téměř vždy jen na přímou žádost.
***
Po skončení výuky se zadumaný kantor vrátil do kabinetu. Stoupl si k oknu a vzpomínal.
„Nezapomněl jsem, příteli,“ zašeptal a dávno mrtvý celebrant v jeho vzpomínkách zrudl jako růžička.

Magdalena Vytáčková podřimovala na lavičce u krámu. Otevřenými dveřmi k ní doléhal šum hovoru. Natočila hlavu tak, aby slyšela co nejlépe.
„Nevím, co s Lukášem. Neučí se, kouří a chlastá. Co mi dalo práce ho na tu školu dostat…,“ stěžovala si Karla Spěvná.
Babka na lavičce se uchechtla. Všichni věděli, jak těžká „práce“ to byla.
„Nemáš to, holka, lehký,“ litovala ji stará Bartáčková. „Klukovo Patrik taky hulí jako fabrika.“
„Já to řikám furt! Zabít je někdy málo. Úctu ke starším nemaj!“ nadávala bába Milerů.
„To je ta moderní výchova. Prý, ať sami poznají, co je správné,“ přisadil si děda Fialů.

Když byl malý, věřil, že pod zelenou dekou od dědečka ho bubák nenajde. Spával pod ní za nocí, kdy se rodiče hádali.
Když povyrostl, utíkal do domku na hraní, který mu postavil dědeček. Deku si nosil s sebou. Byla trošku špinavá, ale bubáci se jí pořád báli.
Když odešel na vysokou školu, zůstala deka v jeho dětském pokoji. Už mu byla krátká.
Když odcházel z prvního zaměstnání, po letech znovu vyndal deku ze dna skříně. Věděl už, že bubáky nezahání, přesto si ji odvezl do svého nového domova.
Když málem ztratil svého nejlepšího přítele, znovu plakal pod dekou s medvídky.

Já píši Vám
O proudu v řece
Který spíš chytit se dá
Než minuta zmarněná
Já píši Vám
Píši Vám o slovech
Co zaznít chtěla
Však nezazní již
Minul jejich čas
Já píši Vám
Píši Vám o chvíli váhavé
Kročejích pomalých
Které zastavit se chtěly
Zastavit vedle vás
Já píši Vám
Píši Vám o touze tiše
Klidně osaměle žít
Dýchat beze strachu
Z dýky zanořené
Já píši Vám
Píši Vám o naději
Iluzi svojí liché
Která brzy snad
Rty trpce křiví
Já píši Vám
Píši Vám o marnosti
A srdci rozechvělém
O zádech odvrácených
Dlani, která nepohladila
Já píši Vám

Surikaty se pásly. Starý vypasený samec stál na zadních a hlídal, zatímco ostatní členové rodiny hledali v savaně kořínky a drobný hmyz. Ostře zaštěkal.
Všichni zmizeli pod zemí. On se však kolébal k vykotlanému pařezu. Žili tam ti nejtučnější brouci.
„Pojď sem, pojď,“ mluvil k němu pařez.
„Už běžím,“ spěchalo zvířátko.
„Dness jssem ti broučka upekl na ssluníčku. Pojď, bude ti chutnat...,“ lákal pařez dál.
Starý surikata chvátal, divže neuklouzl po vlastních slinách.
„Nemussíš sspěchat. Brouček počká, podívej…“ Štěrbinou v pařezu se mihl brouk.
Surikata se po něm natáhl.
Zmije skočila.
„Prý nessmrtelný… SStrýček sse vytahoval, dětičky,“ syčela sytá zmije.

Byla noc. Stádečko jelínků vyšlo se na mýtinu pást. Mladý jelínek se zatoulal od ostatních.
„Neutíkej,“ napomínal ho starý jelen.
„Ale strýčku, co se může stát. Je klid a ty jsi nesmrtelný,“ odpověděl mladý s očima upřenýma na strýcovy jizvy. „Ty jsi unikl Velké kočce.“
Začali se znovu pást. Jelínek přestal hlídat okolí.
Praskla větvička.
Jelínek zdvihl hlavu. Strnul.
Ty oči byly zelené jako tráva po jitřním dešti a on se v nich utopil.
Kočka se mu zakousla do hrdla. Krev pocákala obličej.
„Vzbuď se, Marku!“ třásl Daniel von Drak kolegou. Voda z jeho mokrých vlasů kapala na Markovu tvář.

Nebet byla pomatená stará čarodějnice. To tvrdili všichni. Ona se jen usmívala a mizela do pouště. Jinak se nezachovala, ani když faraon odmítl propustit Židy zpět do jejich země. Pokrčila rameny a odešla do suchých skal. Faraon i celý Egypt jí mohli být ukradení.
Když se vrátila, Egypťany postihly vředy. Stará Nebet měla pleť čistou jako poušť z jitra a úsměv stejně bílý a úplný, jako když odcházela.
Potom přišly kroupy. Ničily obilí. Nebet stála uprostřed běsnění a hleděla k nebi.
Když přiletěly kobylky, byla Nebet první, kdo je začal sbírat. Tahle invaze byla pro chudobnou stařenu darem z nebes.