Moje články

Odkaz na první drabble: Anděl v prázdném kostele

Dále provázáno odkazy.

Povrchové teplota Siria B je dvacet pět tisíc Kelvinů, v rentgenovém oboru je tedy jasnější než jeho známější a noblesnější bratříček Sirus A. Většina lidí o něm neví vůbec nic. Většina lidí neví ani o nás. 

Popravdě řečeno bych byl rád, kdyby to tak zůstalo. Kdyby se prostor a čas kolem nás zakřivil natolik, abychom zbyli sami a nedoléhaly k nám žádné bolesti.

Přemýšlím, kolik pochopil otec. Tenhle kněz je velmi chytrý. Má jemné způsoby, jeho matka prý byla šlechtična. Je bystrý. Doufám, že si nevšiml.

Sirius znamená blikotající, jiskřící. Ty jsi jiskra, Danieli. Kdo z nás je tvým průvodcem?

"Tak ho vysyp," dostalo se Vraspírovi milého doporučení. Ten na ně však nedbal.

"Víš, jak dlouho a na jako dlouho mám sbaleno?"

"Takže nás jimi budeš oblažovat celý zbytek života?" řekl s hraným zděšením Jaroslav.

"Kdož ví," prohlásil Vraspír tajuplně. "Já jsem hned tady, hned jinde, jak práce a čas zavolá."

A dělám si, co chci a většinou mi to prochází, ozvalo se mu v mysli Danielovým hlasem.

A bude hůř, konstatoval Vraspír.

Děsíš mě.

Vím. Podle toho, co jsem viděl bude. Tahle operace bude mít ještě následky.

Z Vraspírova sdělení bylo Danielovi úzko. A pod třešní právě  rozkvetly fialky.

Na hoře vysoké medvídek stojí

Smutný je, pohnout snad se bojí

Slunce po obloze pomalu se šine

Měsíc měsíci na dálku již kyne

Hora vysoká je a příkrá dost

Do skály třicet stupňů pro radost

Únava, nadšení, lidská slova

Cesta medvídkova vždy je nová

Na hoře vysoké medvídek stojí

Slunce odívá ho světla zbrojí

 Neúprosně k západu se sklání

Jak uhlíky řeřaví kvítky v stráni

Hora vysoká je a příkrá dost

Ze slov utkaný na ni most

Most ze světla a barev duhy

Pro medvídka ze snů stuhy

Na hoře vysoké medvídek stojí

Sbaleno má, na cestě s růží stojí

"Třeští mi z vás hlava," zabručel Jaroslav.

"Vezmi si špunty," radil dobromyslně Vraspír.

"Vraspíre... Neprovokuj!" varoval Jaroslav pobaveně.

"Nemáš rád dobré rady?" škádlil ho Vraspír dál.

"Ne," přiznal oslovený. "Víš kolik jsem jich už dostal?"

"Asi méně než já," vmísil se do debaty Daniel.

"Možná. Ale tobě zachraňujeme život." Teď už starší učitel nezněl příliš pobaveně.

"Vím a děkuji. Jen... Někdy jsou všechny ty rady břemenem," vzdychl mladší.

"Nechte vážné debaty, bratříčci," přerušil je Vraspír lehce. "Život je krátký a čas je vzácný."

"Máš ještě nějakou druhořadou radu, Vraspíre?"

"Plný pytel!" rozesmál se Vraspír, div mu nespadla z hlavy kápě.

Magdalena se posadila na lavičku u pomníku padlých. Natáhla nohy před sebe a zakroutila palci. 

"Odpočíváte, Vytáčková?" zahlaholil předseda.

"Odpočívám, odpočívám. A co ty tady, neznaboh u kapličky?" kývla Vytáčková hlavou ke svatostánku.

"Jdu si pro radu k Truhlářovum," zabručel předseda.

"Nechoď, starej je zas ožralej," radila Magdalena.

"Jenže tomu jinej nerozumí," vjel si rukama na počínající pleš předseda.

"Nervi si ty vlasy, co ti zbývají a svěř se," vybídla ho Vytáčková.

"Já se na ty vaše rady, babo..." Nestihl doříci předseda, protože ho cosi přetáhlo po hřbetě. Upadl.

"Mé rady nejsou druhořadé zboží," zabručela Magdalena a šla předsedu zvednout.

"Prosím vás, máte otevřeno?" ozvalo se v podvečer ve ztichlém krámu. Magdalena zvedla hlavu od knihy.

"Samozřejmě. Co potřebujete?" zeptala se.

"Dvě kila buřtů, nebo všechno, co vám zbylo. Pečivo to samé, deset limonád a dvě piva," požádala mladá žena. 

"Děláte večeři pro pionýrský tábor?" vyptávala se zvědavá Magdalena.

"Něco takového," odvětila žena vyhýbavě a hned změnila téma. "Máte zajímavou otevírací dobu."

Magdalena se podívala ke dveřím, na nichž visel nápis: Pokud tu nejsme, tak jsme někde jinde. Ještě nikdy se nestalo, abychom nebyli nikde.

"No jo," prohlásila rozšafně a mrkla na dívku. "Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem."

Jaroslav se natáhl na trávu. Země ho trochu studila, ale sluneční paprsky pronikající bělostnými okvětními plátky hřály. Přivřel oči a přestal poslouchat debatu svých společníků. Štěrbinou přimhouřených víček pozoroval hru světla ve větvích.

Býval by snad usnul, kdyby mu do uší zničehonic nevtrhla věta "Kdybych tady nebyl, tak už tady nejsem!"  

Vytřeštil oči, neschopný utlumeným mozkem rozklíčovat zjevný logický paradox.

"A kdybys tam nebyl, tak nás tu dnes není víc!" přiložil polínko druhý hlas.

"Jenže tu jsme a není moc možností nebýt někde jinde."

"Aspoň víš, že se nikdy nestane, abychom nebyli nikde."

"Jen jsme občas tady i tam zároveň."

Vraspír se ošil. "Já."

Daniel vytřeštil oči. "Ty?! Vždyť mi vůbec nejsi podobný!"

"Pravda," Vraspír natočil hlavu přímo k Danielovi. "Teď jsi hubenější ty..."

"To jsem nemyslel!"

"... barva vlasů se dá vyřešit parukou a oči kontaktními čočkami," pokračoval Vraspír, jakoby mu Daniel neskočil do řeči. "S kápí učit nemůžu, používám mejkap."

"Duchy hlídám já," vmísil se do vysvětlování Jaroslav.

"Se sotva probuzenými schopnostmi?! To je mi rošáda," vrtěl hlavou překvapený biolog.

"Ne však zbabělá," prohlásil Jaroslav. "Ale dost by mne zajímalo, jakou barvu vlasů Vraspír má."

"To je mé tajemství," usmál se Vraspír a stáhl si kápi hlouběji do čela.

Malá Zuzanka se nadechla a spustila: "Žil byl jednou jeden král. Ten král si rád hrál. Ministři ho milovali, děti taky. Rodiče na něj potají nadávali, tak jako táta na předsedu, když ho neslyší...

Jednou ho ministři poslali na velké pytlové závody. a tady začíná naše pohádka! Do pytlů!"

Děti se postavily k pytlům. "Zavřít oči!" nařídila Zuzanka. Začala obcházet řadu a počítat. "Ten nebo ten. Kdo bude? Pepa, Josef, František?"

"Já nechci!" vypískl František, když ucítil čelenku s korunkou. Chtěl utéct, ale spadl.

"Král táhne věží. Na korunku mu sněží!" vykřikly děti a přeskupily se. Zuzanka dala korunku Pepovi.

"Zdravím vás, bratříčci. Jdu navštívit maroda," ozvalo se náhle za stromem.

"Vraspíre!" vyhrkli oba muži překvapeně. Daniel se po chvíli usmál. Jaroslav připojil pozdrav. 

"Jak ti je?" zeptal se příchozí a sedl si na trávu vedle Daniela.

"Už mi bylo lépe," odpověděl ten. 

"Prý už chceš do práce," prohlásil návštěvník.

"Rád bych, ale Josef mě nechce pustit," stěžoval si Daniel.

"Má rozum," zareagoval Vraspír. 

"Jenže já si takovou absenci nemohu dovolit," namítal s obavou nemocný.

"A kdo ti řekl, že chybíš?!" opáčil kupodivu Jaroslav.

Daniel vytřeštil oči. "Kdo mě supluje?! Nemáte právo nevypovídat. Když už jste to nakousli, tak mluvte."

"Máš právo nevypovídat. Cokoli řekneš, bude použito proti tobě. Stejně ti to nepomůže," oznámil Siegfried mrazivě.

"Uštvání člena pedagogického sboru až k pokraji vyčerpání, poškození kostí a majetku slečny Karly, poškození vzácného globusu ze čtrnáctého století. To jsou jenom tvé dnešní přečiny," vypočítával strážný duch.

"Ale já...," chtěl se hájit Poplašňák.

"Řekl jsem nevypovídat!" zahřměl mohutný duch, až zadrnčela skla okolních vitrín.

Poplašňák se přikrčil. Neodvážil se ani otevřít ústa.

"Mocí mě svěřenou od zde přítomného Správce sbírek Daniela von Draka tě odsuzuji k trestu odnětí tvaru na dvanáct dní. Trest započne ihned! Siegfried luskl prsty a Poplašnák se rozplynul

No nazdar. Mám tu mrtvolu.

Správce mě asi někam zavře. Mám se schovat dopředu? Jenže kam? Za sbírek nesmím...

Hodím si globusem.

A sakra. Globus urazil hlavu slečně Karle. Ten její klobouček s fialkami mě sice vždycky štval, ale tu její palici budu muset najít a nějak připevnit. Jinak mě Sigfried zmačká do kuličky. Správce mu to nařídí, už to vidím. Ektoplasma mě bolí už dopředu. Au, au, au. Au.

Hele! Ono se to pohlo! Kňučí to! Že by to bylo živý?!

Já nepůjdu do kuličky?

Exorcismus na mě správce použít nemůže, ale radši to nebudu dobíjet a schovám se.

"Mluvil jsi s Josefem," konstatoval Daniel, když si k němu Jaroslav přisedl. Když ten v odpověď přikývl, Daniel si povzdechl.

"Jsem zvláštní případ. Nikdo ještě nezůstal v minulosti tak dlouho jako já. Stráž času nikdy neměla dlouhodobé rezidenty a ukázalo se, že zakladatelé byli moudří, když to zakázali. Krátkodobý pobyt ano, dlouhodobý ne. Ten je bez návratu," prohlásil tiše.

"Ty ses vrátil," namítl Jaroslav.

"Vrátil. A jsem teď takový chodící kvetoucí korál. Nesmyl, experiment, který přinesl cenné znalosti, ale o kterém nikdo neví, kdy a jak skončí," ušklíbl se mladší muž bolestně.

"Chceš říci, že můžeš žít věčně?" napadlo Jaroslava. 

"Chceš se pobavit?" zeptal se Marek P. Daniela von Draka. Zamával svazkem papírů.

"Nevím. Nemám na slohovky náladu," přiznal Daniel příkře

"Co se stalo?" ptal se Marek.

"Neptej se!" to už správce sbírek vrčel. "Víš co? Radši to přečti. Prosím."

Markovi se do čtení nechtělo. Daniel nebýval naštvaný často -což mu kolega záviděl, jeho studenti štvali často-, ale zato pak bývalo bezpečněji i v srdci hurikánu.

"Kvetoucí koráli," začal češtinář a v duchu si pogratuloval, že se mu netřese hlas. Bouřková mračna v kolegových zelených očích naštěstí neviděl. "Tato chiméra roste v jehličnatých lesích. Opečovávají ji víly kolozubky. Děsivě zapáchá."

"Proč to nejde?" zajímal se Jaroslav.

"Byl mimo svou časovou osu příliš dlouho. Nejdřív v minulosti, potom na základně. Lékařské procedury, které jsme použili, byly, mírně řečeno, velmi experimentální. Musí se zotavit v reálném čase," odpověděl Josef.

"Nelíbí se mu to." Námitka zněla spíše jako konstatování.

"Ne," pokrčil rameny velitel Stráže času. "Ale ví, že mu nic jiného nezbývá. Jeho tělo momentálně odmítá nanoboty. Bohužel se bez nich dlouhodobě neobejde."

"Jak je to možné?" nechápal Jaroslav.

"Nejsou jeho. Pravděpodobně je tam podobný problém jako u transplantací. Navíc se u Daniela vyvinul podivný metabolický syndrom. Musíme v laboratoři uvařit nové nanoboty."

Josef pozoroval Daniela opřeného o třešeň. Ten ho nemohl vidět. Seděl s nosem zabořeným do pojednání o životním cyklu poltergeistů. 

"Nějak se u toho mračí," komentoval to Jaroslav.

"Nedivím se. Jsou tam samé žvásty," prohlásil Josef. "Za chvíli bude chtít propisku a začne sepisovat errata."

"Mám mu ji dát?" ptal se Jaroslav.

Starší muž vzdychl. "Ale ano. Když bude v klidu, tak ať tu studii o poltergeistech klidně opraví."

Jaroslav se na něho podíval poněkud udiveně.

"Rád bych ho vzal mimo čas. Mohu zařídit, aby se léčil na základně. Jenže tomuhle pokušení musím odolat," řekl smutně velitel základny Stráže času.

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo horké.

Pálila.

Planeta byla horká a měkká. Prvky v jejím jádru se teprve formovaly. Plášť připomínal výtrysk hvězdného plynu. Planetární kůra dosud neexistovala, atmosféru tvořila směs toxických plynů a par.

Ohřívala se.

Blízká hvězda zářila minutu od minuty víc. Bílý trpaslík se měnil v rudého obra. Nekonečně velké síly přitahovaly planetu na její oběžné dráze stále blíž. Nedovolovaly jí utuhnout.

Vařila.

Nestabilita prvků vylučovala zformování pevného jádra. Plášť se tavil čím, dál víc. Atmosféra unikala do volného vesmíru. 

Vypařovala se.

Vesmír byl studený. Vyvrhovaná hmota tuhla a odlétala pryč. Atomová jádra se rozpadala.

Pozoruji tě den, co den. Koukám se moc rád. Mladý, krásný a naivní. Bez sebevědomí, bez opory v rodině. Ani nevíš, jak špatně bys bez mé podpory dopadl. Sežrali by tě tu zaživa.

Co na tom, že si chci vybrat odměnu? To je právo mocných. Pokušení, kterému podléhám rád.

Neboj se ničeho, vždyť cestovat časem taky znáš. Uvidíš věci, které ještě nikdo nespatřil. Hvězdičky, křížky, hroby...

Kolik jen uvidíš křížků a hvězdiček. Který z nich bude tvůj?

Spi sladce, dokud máš čas. Já se jen dívám. Brzy přijde můj čas a já se nakrmím. 

Já mám děs a hrůzu rád.

Jak bezmoc chutná mocným

Těm loutkovým figurkám

Neškodí se občas ptát

Za každým úspěšným mužem

Je úspěšná jeho žena

Nemusí být ani oficiální

Jak bezmoc chutná mocným

Těm, kdo třesou se na místa

Která tolikrát byla prokleta

Já jsem chytřejší, já jsem lepší

Já přece nikomu neškodím

Já chci jen dobro pro lidi

Jak bezmoc chutná mocným

Neškodí se občas ptát

Za scénou pavouk číhá

Dlouhou má loutka nit

Mocí pavouček se nadouvá

Loutka holou má řiť

Jak bezmoc chutná mocným

Jak chutná všem naivkám

Co rozbily si o ideály nos

Tiše v koutku plakaly

V hrobečku studeném

Sobě ustlaly

Jaroslav přišel právě ve chvíli, kdy Josef Daniela zachytil.

"Co se děje?" zajímal se ustaraně.

"Chtěl jít do práce," vysvětlil Josef. "Tak jsem mu doporučil postavit se."

"A já myslela, že tě vezmu na zahradu," obrátil se Jaroslav k pacientovi. Ten se mrzutě zašklebil.

"Kvetou třešně. Usadím Tě pod nízké větve a můžeš si plnit plíce libou vůní květů," zkoušel to dál Jaroslav.

Kdyby mohl pohled zabíjet, padl v tu chvíli mrtvý k zemi. Nakonec však Daniel svolil. Návnada v podobě odpočinku pod rozkvetlými stromy zabrala. Možná bude mít čas a dočte pojednání o poltergeistech. Nebo to o oživených skeletech?

Pochybnost mou hlavu svírá

Jaká návnada nejlíp bude využitá?

Na žížalu neberou pstruzi,

na mušku zase ti druzí.

Třešeň má rád tloušť,

úlovků chci mít houšť.

Na kapra použiju boilí,

přesný recept nikdo neví.

Jen já, jen já těsto si míchám,

osvědčenou recepturu mám.

Pochybnost mou hlavu svírá

Jaká návnada nejlíp bude využitá?

Na rybu mám tuze velkou chuť,

večeři chytím si, buď jak buď.

Nastartuju a vyrazím k řece,

rybičku chytím tam přece.

Nejdřív křeslo pěkně složím,

rybičky trochu si zakrmím.

Pak nezbývá mi než čekat,

hrozné rýmy nic se nelekat.

Nakonec, když nechtějí brát,

žížalu ze břehu vyrýpat.

Odpoledne přišel na kontrolu Josef. 

"Jak se cítíš, Danieli?" ptal se.

"Jako moucha s utrženými křídly," zašklebil se Daniel. Vyškrábal se do sedu.

"Tak mi ta tvá křidélka ukaž," pobídl ho Josef a natáhl se po Danielově paži. Změřil mu tep, tlak i obsah kyslíku v krvi. Potom vytáhl malý přístroj, který mu přiložil ke krku.

"Máš málo kyslíku. Budeš muset na vzduch," oznámil pak.

"Tak mě pusť do práce." zkusil to Daniel.

"Ani náhodou. Žádná práce, chlapče. Minimálně týden," zazněl nekompromisní příkaz.

"Ale..."

"Žádné ale. Postav se!" přikazoval Josef dál.

Daniel to zkusil, ale bez opory ještě stát nedokázal.

"Dítě moje nešťastný!" spínala ruce Růžena Vopršálková, když její dcera zakopla na schodech před krámem a upadla. S dítětem upadly i tři jogurty, které nešťastnice zrovna strkala do tašky. Byly jahodové.

"Alenko! Jsi celá?" zajímala se matka. 

"Mám jogurt v koleni!" kvílela dívčina. Z rány na koleni odkapával jogurt smíšený s krví. 

"Magdaleno!" křikla paní Vopršálková. "Prosím vodu a dezinfekci. A kartáček!"

"Kartáček ne!" bránila se Alenka.

"Neboj, bude to bolet jen chvíli," uklidňovala Alenku Magdalena Vytáčková. 

"Drž!" přikázala matka. Z následného řevu by ohluchl i mrtvý.

"Děvče, ty nikdy nepracuj jako prodavačku, Tu bolí nohy pořád," prohlásila matka suše.

Každé ráno jim krásná dívka sypala zrní, vyháněla je na trávu a večer zase zaháněla zpět do kurníku. Slepičky snášely vajíčka se žloutkem žlutějším než slunce. Sedlák se stal výhradním dodavatelem vajec pro hraběcí dvůr. Nikomu nebylo divné, že slepice snáší stále stejné množství vajíček. Bez přestání.

S tím si ale Janek od Draka hlavu nelámal. Pilně dodával vajíčka, rozšiřoval své jmění i rodinu, až byl povýšen do šlechtického stavu a stal se zakladatelem rodu von Draků," zakončil příběh  Vraspír.

"Vraspíre!" rozesmál se Daniel pobouřeně. "Mám díru v hrudi, ne v hlavě. Já jsem z Moravy. V budoucnosti k tomu!"

"Magdalenkó! Magdalenkóóó!" křičel Bohumil Vytáček z domečku se srdíčkem.

"Ano, Bohoušku?" zeptala se sladce Magdalena.

"Došel papír! Přineseš mi z domu?" škemral Bohouš.

"Nemáme," odvětila manželka.

"Krám je vedle," nedal se Bohouš.

"Přijde zítra. Zuza zapomněla objednat," zněla odpověď jeho ženy.

"A to si mám kvůli děravé hlavě naší Zuzy utírat pr... zadek," opravil se Bohumil, "rukou?"

"Utři se mechem. Listím, trávou, jehličím," dostalo se mu vlídného doporučení.

"Nedělej si ze mě legraci," kňoural Bohuš.

"Nedělám. Tuhle jsem četla knížku, kde o tom psali. Jak jen to tam... Už vím. Utírali se levou rukou. Proto si dnes podáváme čistou pravici."

Daniel se krátce probudil, když Jaroslav odcházel. 

"Spi, řekl mu. "Vraspír je tady." 

"Spi," zopakoval Vraspír, když za Jaroslavem zaklaply dveře. Nepochodil však.

"Já chci pohádku," zašklebil se Daniel, který se cítil lépe než včera. Z pod Vraspírovy kápě bleskl úsměv. 

Pohádku? Dobře. Povím ti tu o kurníku, řekl Vraspír v myšlenkách.

"Nahlas nebo ti neusnu," provokoval Daniel.

"Ty se nudíš?" zeptal se Vraspír.

"Ne. Nezvládnu soustředit," přiznal Daniel.

"Bylo nebylo. V jedné malé vesničce ztracené v hloubi lesů žil byl sedlák. Sedlák měl krávu, kozu, ovce, prase a slepice. Slepice žily v nádherném světlém kurníku. Žilo se jim dobře."

Magdalena Vytáčková byla na procházce. V líném letním odpoledni odmítala dělat těžší práci než načumování přes plot sousedům. Velice inspirativní a poučné rovněž bylo obrátit oči k nebesům a počítat oblaka.

"Dnes nebude pršet," zabrblala nespokojeně, když byla s prohlídkou nebeské báně hotová.

V tom se to stalo.

Hromová rána. Po ní menší dřevěné rány dopadajících prken korunované jedním "Kurník šopa!" 

Magdalena otočila hlavou. Zaposlouchala se do proudu nadávek. Vyrazila. 

Zdroj hluku objevila záhy.

Starý Vomáčka se hrabal z trosek kurníku a nadával, až se hory červenaly.

"Kurník v prdeli, babo!" nadával, když si všiml sousedky pohodlně opřené o vrata.

Když dorazili domů, pomohli Vraspír s Jaroslavem Danielovi na lůžko.

"Vzbuď mě, prosím, asi přeslechnu budík a nechci přijít pozdě do práce," prosil Daniel.

"Ty zítra nikam nepůjdeš!" prohlásil Jaroslav ostře.

"Ale...."

"Žádné ale!" utnul Jaroslav Danielovu zbytečnou větu hned v zárodku. "Josef ti zařídí neschopenku."

Daniel neprotestoval. Usnul. Propadl se do spánku plného neklidných a nepříjemných snů.

Probudil se s křikem. 

"Něco se ti zdálo. Jsem tady," pronikl k němu Jaroslavův hlas. "Zůstanu s tebou až do rána. Potom přijde Vraspír."

Jaroslav položil dlaň na Danielovo rozpálené čelo. Jemný dotek Daniela uklidnil a on odplul do spánku beze snů.

A potom si Severus Snape svlékl ponožku. Odložil ji do koše na prádlo. Dál se o ni nestaral, protože o prádlo se přece starali domácí skřítkové.

Jenže o tuhle ponožku se starat měl, i kdyby jen proto aby mu skřítkové nazítří nevrátili její sestřičku úplně osamělou. 

Jeho černá, špinavá, a po celém dni v kožených botách, nikterak libě vonící ponožka (Páchla lektvarem!) se propadla červí dírou do jiné dimenze.

Letěla, letěla, točila se kolem dokola, až se obrátila naruby a zase zpátky. Potom znova. A znova. Nevěděla ani kolikrát.

Vypadla na kachlíčkovanou podlahu neznámé koupelny a točila se jí pata. 

"Nekupuj si ty deskovky. Nekupuj si ty deskovky, nebo se z toho zblázníš!"

Na Brnohraní si vezmu jen dva tisíce. Ušetřím a budu mít místo v pokoji.

Do toho knihkupectví se půjdu jen podívat. Maximálně si koupím pátého Dobrodruha.

***

Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Ta má naštěstí vedla jen do brněnského Bobycentra, přesto dokázala proměnit mé dobré úmysly v kupu zbytečných vět.

Už v knihkupectví v "Té velké přestupní stanici v srdci Čech" jsem nechala jeden a půl tisíce. Knih jsem si koupila pět. Na Brnohraní jsem nechala půl výplaty. Kallax nestačí už od Vánoc.

V roce šestnáct set dvacet se v Českých zemích káva nepila, třebaže Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic již měl to potěšení se s kávou setkat. Pil ji na cestách po Blízkém Východě. První kávovník v Českých zemích vykvetl ve skleníku pražské jezuitské koleje roku šestnáct set devadesát osm.

Daniel to kdysi kdesi četl a teď se mu to vybavilo, když se po obřadu pomazání nemocných za pomoci Vraspíra s Jaroslavem postavil na nohy a ucítil závan kávy následovaný měkkým žuchnutím spadlého balíčku kávy.

"Došlo mi kafe," vysvětlil kněz, když balíček sbíral. "Dnes je všude zavřeno, zachránila mě paní kostelnice."

"Dobrý den, Magdalenko," pozdravil pan František Zlatohlávek a tiše za sebou zavřel dveře.

"Dobrý den, Františku. Jak vám mohu pomoci?" zeptala se s úsměvem Magdalena Vytáčková.

"Boženka mě k vám poslala, protože doma došla káva. Potřebuje ještě nějaké jiné drobnosti, tady mi to napsala," podával František Magdaleně lístek.

"Je mi líto, Františku, kafe došlo i nám. Ostatní tu mám," řekla Magdalena omluvně.

"Co se dá dělat," pokrčil František rameny. "Budu muset k Židovi." 

Oči bělovlasého pána zajiskřily pobavením. Šibalsky se usmál. "Cikorku máte?"

"Samozřejmě. Speciálně pro vás. Vnučka vám na ni nakreslila kytičku," podala mu Magdalena plechovku s namalovaným tulipánem.

Jaroslav si při obřadu všiml, že Daniel pohybuje rty, jakoby opakoval slova spolu s knězem. 

On už to někdy zažil! blesklo mu hlavou.

Nezažil, četl. V latině, ozval se mu v myšlenkách Danielův hlas. Jaroslav sebou trhl. Stále ještě nebyl zvyklý na myšlenkový způsob komunikace. Vytřeštil na mladšího muže oči. Ten se však znovu soustředil na obřad. Ozval se, až když ho kněz pomazal olejem.

Když nemůžeš dělat nic jiného, přečteš bibli, misál i pohřební obřady. Četl jsem svatého Augustina, Tomáše Akvinského, regule řádu,...  Samozřejmě v latině, vyprávěl v duchu.

Jaroslav se zamračil. Tys do toho byl zažraný.

Musel jsem.

Daniel von Drak zdvihl polyakrylamidový gel z pufračního roztoku. Opatrně ho vložil do roztoku barviva coomassie blue a čekal. Ve vzniklé pauze odečítal hodnoty z počítače. Soustředěně vraštil obočí, občas si udělal poznámku do tabulkového procesoru.

Když do laboratoře vešel Josef, Daniel sebou trhl, divže neshodil kupičku materiálů vedle počítače.

"Omlouvám se," řekl Josef. "Jak to jde?" 

"Vůbec. Na polyakrylamidovém gelu mi vychází neprůkazné hodnoty. Vzorek je buď kontaminovaný nebo jsem v některém z předchozích kroků udělal chybu," odpověděl Daniel.

"Zkontroluj gel. Měli jsme tu vadnou šarži," doporučil Josef.

"Podívám se na to," řekl Daniel a vrátil se k práci.

"Chci sedět!" prohlásil Daniel a začal se zvedat. Byl však velmi slabý a nedokázal se zdvihnout ani na lokty. Vraspír ho zachytil dřív, než se udeřil o podlahu.

"Opřeš se o mne," řekl. S Jaroslavovou pomocí docílil toho, že Daniel napůl seděl, napůl ležel opřený o jeho hruď. 

"Můžeme?" zeptal se kněz.

Daniel přikývl. Smrt na něj z dáli mávala kandidátní listinou. On věděl, že z kandidátky na nebožtíka už vymazán nebude, věděl však také, že přijetí svátosti nemocných ho posune o nějaké preferenční hlasy níž.

"Bratři, dříve než se budeme modlit nad tímto nemocným...," zahájil kněz obřad úkonem kajícnosti.

Dobrý den, milí studenti. Jsem rád, že jste dnes zavítali do mých sbírek. Noční bouře přivála do depozitáře množství poněkud neobvyklých předmětů. Naším úkolem bude pokus o jejich určení či jejich vyřazení. Vezměme první exemplář.

Nikoli, toto není plachta. To je velrybí kůže. Náhodou jsem ji kdysi viděl. Domnívám se, že je to plejtvák obrovský.

Věděli jste, že plejtvák komunikuje na frekvencích 10-12 hertzů? Existuje velryba, mezi romanticky založenými jedinci považovaná za kandidátku na nejosamělejší velrybu světa. Ta zpívá na frekvenci padesát dva hertzů. Je to velmi vysoká frekvence a ostatní velryby ji možná vůbec neslyší. Zaznamenána byla roku 1989.

Povrchové teplota Siria B je dvacet pět tisíc Kelvinů, v rentgenovém oboru je tedy jasnější než jeho známější a noblesnější bratříček Sirus A. Většina lidí o něm neví vůbec nic. Většina lidí neví ani o nás. 

Popravdě řečeno bych byl rád, kdyby to tak zůstalo. Kdyby se prostor a čas kolem nás zakřivil natolik, abychom zbyli sami a nedoléhaly k nám žádné bolesti.

Přemýšlím, kolik pochopil otec. Tenhle kněz je velmi chytrý. Má jemné způsoby, jeho matka prý byla šlechtična. Je bystrý. Doufám, že si nevšiml.

Sirius znamená blikotající, jiskřící. Ty jsi jiskra, Danieli. Kdo z nás je tvým průvodcem?

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás ve svém depozitáři. Dnes máme velmi horský den, doufám proto, že vám přijde vhod malý výlet mezi antarktické ptactvo. Budeme katalogizovat sbírku vycpaných tučňáků.

Jistě, tučňáci jsou velmi elegantní ptáci. Svůj frak s noblesou vynášejí den co den. Černá a bílá jsou velmi důstojné barvy. Podívejte se zde na tohoto tučňáka uzdičkového, na jeho proužek připomínající motýlka.

Tento pták má jeden zajímavý zvyk. Krade oblázky z okolních hnízd. Jeho rodové jméno Pygoscelis může být odvozeno z latinského scelis, což znamená zločin, krádež. Rovněž může jít o odkaz na způsob pohybu ve významu Opatřený smetákem.

Viktor W. potřeboval mluvit s Danielem von Drakem. U dveří sbírek nezazvonil. Nikdy to nedělal.

Ránu do hlavy dostal hned za dveřmi. Následně se stal součástí obrazu, který se vpálil správci sbírek rovnou do nejhlubších vrstev mozku.

Daniel spatřil Viliama ležícího na žehlicím prkně. Kolem něho poletoval Poplašnák v naškrobené bílé zástěrce a čepečku s krajkou. Mával napařovací žehličkou.

"Vyžehlit! Musím to vyžehlit! Má bouli!" křičel. 

"A kdo mu jí udělal?" zeptal se Daniel. Oči mu tentokrát nejiskřily vztekem, nýbrž pobavením. Poplašňák v oblečku pokojské byl nepopsatelný.

"Vyžehli také tohle!" křikl správce na Poplašňáka a hodil mu svůj laboratorní plášť.