Moje články

Poznámka: Inspirací mi byly téma, deprese z nedostatku času a vzpomínka na jedno těžítko s ostrými hranami.
Poznámka 2: Dnes by se mi byli dobře psali svišťové... Dnes jsem si s dětičkami užila zábavy...
---
Dobrý den, drazí studenti, rád vás vidím. Minule jste mi velice pomohli. Dnes bych vás chtěl požádat o asistenci v oddělení mineralogie.
Nemusíte se obávat, nebudu po vás vyžadovat přílišné znalosti nerostů či hornin, mám zde několik soudobých atlasů.
Začneme tímto úlomkem. Nesahat, prosím. Má velmi ostré okraje. Dokázali byste mi říci, co je to za kámen?
Správně. Sopečné sklo neboli obsidián. Výlevná hornina s mnohostranným využitím. Jihoameričtí indiáni mu přisuzovali léčivé a ochranné účinky. Staří Mayové jej používali k obětním obřadům. Dnes se používá na ostří skalpelů v kardiochirurgii, neboť je ostřejší než ocel a umožňuje rychlejší hojení ran.

Dobrý den, vážení hosté, vítám vás ve svých sbírkách. Omluvte, prosím, mé malé zpoždění. Byl jsem nucen uklidit následky drobné potyčky mezi našimi duchy. Od vaší poslední návštěvy jsem rozšířil oddělení kuriozit. Umístil jsem do něho několik pozoruhodných exemplářů.
Oh. To nic. To byl zdejší knihovní šotek, nemusíte se ho obávat.
Raději se podívejte sem. Nádherná mahagonová skříňka. Otevřete ji. Překrásná hudba, že? Bez natahování, bez převodů. Svítí, takže si můžete po nocích číst bez spotřeby elektrické energie. Téměř jakoby hudba živila světlo a světlo hudbu.
Bohužel, není tomu tak. Někdo tam zavřel trojici duchů. Jsou viditelní pod ultrafialovým světlem.

Poznámka: Snad se s nástupem noční můry vejdu do tématu.
---
Jsem strašně unavená. V noci nemůžu spát a ve dne už to také nejde. Vím, že mám převrácený denní rytmus, ale jako student bydlící na koleji, mám na spaní častokrát větší klid za denního světla.
V noci se chodbou rozléhají odrhovačky či neartikulované výkřiky společensky znavených spolubydlících. Ve dne jsou všichni pryč a já se věnuji intenzivnímu studiu rubové strany očních víček.
Je tenká a prokreslená sítí krevních vlásečnic nepatrně pulzujících v rytmu srdce. Bum, bum. Bum, bum. Bum. Krev, krev, krev. Démoni.
Krev a motýli s černými křídly. Proto se bojím spát. Protože sotva zavřu oči, objeví se Oni…

Vločka za vločkou
A tvůj mlžný dech
Na skle se sráží
Vločka za vločkou
S dechem tvým
Vločka za vločkou
Z mlhy tvoří květ
Neviděný lidmi snad
Vločka za vločkou
A na skle zmrzlý květ
Vločka za vločkou
Z nebe se snáší
Na ten z vody květ
Vločka za vločkou
Na okno se snáší
Vločka za vločkou
Na okně zavátém
Dech tvůj kruhy
Vločka za vločkou
Na okně vytváří
Vločka za vločkou
Touhy brána studená
Tabule ta okenní
Vločka za vločkou
Touhy brána skleněná
Vločka za vločkou
K oknu přilétají
Zamženého dechem tvým
Vločka za vločkou
K oknu za tebou

Poznámka: Toto drabble obsahuje nepřesnosti z oblasti genetiky
Poznámka 2: Nebojte, pořád žijou.
---
„Příbuzenská plemenitba bílého jelena měla za následek genetický drift v populaci a také fixaci některých minoritních alel, jejichž přítomnost v populaci znamená zvýšenou pravděpodobnost výskytu geneticky podmíněných chorob, čemuž se říká inbrední deprese,“ přečetl Daniel von Drak úryvek z referátu.
„Dobré, jak to pokračuje?“ ptal se Karel N.
„Heterozí a hnědým jelenem s modrýma ušima a bílou zadnicí," odpověděl Daniel.
„Modré uši?!“ Karel vyprskl smíchy. „Neměly to být náhodou oči?“
„Domnívám se, že ano. Ale pan Jiřík z oktávy se zřejmě zamotal při pokusu o co největší absurditu na téma genetická struktura populace bílých jelenů v Čechách,“ pokrčil rameny Daniel.

Toho roku bylo jaro v údolí krátké. Sotva roztály poslední sněhy, z údolí zavanul ledový vítr. Ve vzduchu bylo cítit sníh, proto Ealdwulf se synem a Stephen s Jackem znovu zabezpečili vilu.
Potom napadl sníh. Se sněhem zmizely květiny a přijeli Jaguthové. Přijížděli zdaleka a bylo jich jen pět. Ve vlasech měli zaschlé listí a na tvářích krev. Usedli s Guiwenneth k ohni a do noci tiše rokovali. Stephen s obavami pozoroval manželčinu stále smutnější tvář.
Ráno chyběl u stolu Jack. Chlapec vyrazil brzy. Vedený svou zelenou stránkou nalezl petrklíč. Přikradl se k matce a vtiskl jí kytičku do dlaně.

Varování: Mučeníčko, mučení
Poznámka: Navazuje na drabble V zajetí
----
Čepel ze sopečného skla odrážela plameny voskovic. Jak se blížila k odhalené paži, odlesky se vytrácely. Pomalu, téměř laskavě se přivítala s bledou kůží. Prořízla ji stejně snadno jako předtím vzduch. Nechávala za sebou ránu s hladkými okraji a potůček temně rudé krve.
Když se první kapka Markovy krve dotkla okraje kamenné misky, Jaroslav sykl. Střelil pohledem po Danielově kamenné tváři zborcené pramínky krve z čela posetého ranami od čepelí koruny z žiletkového drátu. I on upíral své oči na bezvědomého druha ve zbrani.
Za bezvýraznou maskou muže korunovaného stejně jako před tisíciletími ukřižovaného Syna božího nyní rostla touha zabíjet.

Po skončení porady zůstal Daniel von Drak sedět na svém místě. Pročetl si poznámky, potom si půjčil noviny od Jaroslava L. Při procházení zpráv stále jedním uchem poslouchal okolní ruch, na což si zvykl ve sbírkách.
„Jiřko, podívej!“ zaslechl říkat angličtinářku Janu S.
„To jsou krásné šaty!“ odpověděl nadšený hlas Jiřiny N., který pokračoval: „Ty sis koupila?“
„Ráda bych. Jenomže se na mě podívej. Boky jak autobus, stehna jak dva kmeny… Chtělo by to zpevnit,“ vzdychla smutně Jana.
Milé dámy, pomyslel si Daniel von Drak. Podle mého potřebují pevné boky jenom loď a chlívek pro prase. Vám to sluší takhle.

Poznámka: Obsahuje množství chyb z oblasti botaniky. Jsou ryze záměrné.
---
„Rostlinná pletiva dělíme na meristémy a pletiva trvalá. Meristémy umožňují růst rostlin. Existují dělivé a nedělivé.“
„Alespoň, že ten začátek byl správně,“ řekl Daniel von Drak studentovi kroutícímu se před tabulí. „Pletiva umožňující růst rostlin musí být z definice jaká?“
„Dělivá,“ odpověděl student.
„Výtečně. Pokračujte. Jak dělíme dělivé meristémy?“
„Na rhizodermis, sklerenchym a kadmium.“
„Prosím?“
„No… Já to mám takhle v sešitě,“ odpovídal hoch nešťastně.
Vyučující si povzdechl. „Co je psáno, to je dáno, ale studentské sešity by z této zásady měly být vyjmuty. Opravte si to. A uvědomte si laskavě, že pro datum příští pedagogické porady ona zásada platí.“

Poznámka: Snad se vejdu do tématu.
---
Daniel von Drak stál přivázaný ke sloupu uprostřed téměř prázdného sálu. Nacházel se v kruhu ohraničeném úzkou stružkou, do které stékala krev z hlubokých ran na jeho těle. Po stranách byli u podobných sloupů Jaroslav s Markem, který v poutech spíše visel, neboť byl v bezvědomí.
Na mramorovém oltáři hned vedle leželo několik nožů z leštěného obsidiánu. Na černém povrchu se ve světle svící blyštěla jasně červená krev. Stejná krev, která se srážela v rýze u nohou zajatců.
„Dobré odpoledne, moji milí hosté. Připraveni na další malé soaré?“ ozval se sametový hlas zpoza sloupu. Černé oči přetékaly touhou po krvi.

Daniel má dnes druhé narozeniny. Slavme a oslavujme ho.
---
„Danieli Jiří, já tě křtím ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého,“ pronesl kněz a pokropil dítěti hlavu několika kapkami svěcené vody.
K prvním narozeninám dostal Daniel Jiří, prvorozený potomek hraběte Jiřího von Draka, plyšová zvířátka a chrastítko.
K pátým narozeninám dostal aktovku a stavebnici Merkur. Plně funkčním vozítkem děsil kuchařku.
Ve dvanácti dostal sadu Malý chemik. Ty pokoje ve východním křídle bylo stejně potřeba zrekonstruovat.
V den svých šestadvacátých narozenin málem umřel. Od té doby už nikdy nedosáhl své původní váhy.
Ke třicátým sedmým narozeninám mu Jaroslav s Markem přečetli oslavnou báseň jedné studentky. Tmavovlasý zelenooký bůh soptil.

Poznámka: Je to blbé, zoufale blbé, ale když mně se ten nápad tak líbil.;-)
---
Hajný František se kráčel nočním lesem po boku svého koně Tondy. Měl poněkud nakoupeno, protože se bratrovi narodil syn. Kluk po třech holkách, to se přeciž musí zapít, aby byl prcek zdravej.
Chlapi zapíjeli dlouho. Malej už se v peřince pokakal, když se František konečně ubíral přes les k hájovně.
Byla mlha. Parádní pentle v koňské hřívě zplihly vlhkým vzduchem. Hajného bujný vous zdobily kapky mlhy.
Noc se dala krájet. Muž, ani kůň neviděli dál než na špičku svých nosů. Zvíře však mělo výhodu výborného čichu a nevědomé paměti, hajný proto kráčel s rukou položenou na zadku svého nejlepšího přítele.

Poznámka: Děj drabble je situovaný do doby, kdy Daniel von Drak pracoval ve sbírkách teprve krátce.
---
„Danajský dar jest upomínkou trojské války, kdy chrabrý Odysseus své spolubojovníky do města propašoval a pokořil tak jeho pýchu,“ předříkával zvučný hlas, před kterým se i pavučiny zachvívaly.
Ve stejnou chvíli kráčel sálem unavený muž. Předměty v policích už ho neděsily, vždyť šlo jen o vycpaniny a haraburdí, zvykl si i na bludičky u stropu, výrony magie ho nechávaly lhostejným. Viděl, i zažil horší věci.
Jenomže právě propustil studenty o půl hodiny dříve, protože na jeho bolest hlavy prášky nezabíraly.
Ze stínů vylétl poltergeist. Zakvílel. Skončil v kouli u stropu.
„Tuhle práci mi byl čert dlužen,“ zasténal Daniel von Drak.

Poznámka: Snad jsem příliš nezprznila reálie.
Varování: Smutné
---
Osmého listopadu šestnáct set dvacet pršelo. Provazce vody bičovaly zem. Odplavovaly zbytky sněhu zrudlého krví. Ledová voda se hromadila v prohlubních, stékala po mrtvých tělech a mísila se se slzami živých.
Bojištěm klopýtal muž. Zakopával o ležící těla, zoufale prohlížel obličeje padlých. Hledal a studený déšť pronikal do jeho srdce.
Hledal a nalezl. U zdi letohrádku ležel mladík s otevřenýma očima. Dosud žil. Nemilosrdný déšť máčel jeho rozpálenou skráň.
„Synu!“ vykřikl muž. Poklekl a sevřel mladíka v náručí. „Synku, jsem u tebe,“ spolkl pár studených slz.
„Otče…,“ zasípal hoch. „Odpusť mi, prosím. Já…“
„Odpouštím,“ řekl muž a pohladil synovu tvář.
„Já… Nechtěl jsem tě vyhnat… Tolik to bolí…,“ šeptal mladík přerývaně do hučení deště.
„Já vím, synku. Nemluv, nevysiluj se. Odpustil jsem ti a náš Pán ví, proč jsi tak jednal,“ pronášel horečně otec.
Déšť sílil. Proudy vody bičovaly otce s umírajícím synem. Chladily chlapcovy rány a srdce muže měnily v led.
„Mám rád déšť,“ řekl mladík najednou. „Líbí se mi, když prší do našeho rybníka. Otče, doma taky prší?“
„Nevím, synku. Možná tam padá sníh,“ odpovídal otec. Snažil se udržet konejšivý úsměv, ale voda mu ho smývala z obličeje.
Synáčku můj!
Když opouštěl Prahu, déšť se změnil v sníh.

Album bylo otevřené na zvětšenině snímku dlouhovlasého mladíka v rychlíkovém kupé.
„Pěkný snímek,“ řekl muž s dlouhými černými vlasy, jehož podoba s mladíkem na fotografii se nedala přehlédnout.
„Dík. Tenkrát jsme jeli z Moravy. Usnul jsem a kamarád mě vyfotil,“ usmál se druhý muž, kterého obrázek ve skutečnosti zpodobňoval. „Dneska by nikdo neřekl, že jsem to já, hádali by tebe.“
„Nezapřeme se. Mimochodem, já v tom vlaku tenkrát jel taky,“ prohlásil mladší. „Seděli jsme ve stejném kupé.“
„Počkej. Nejsi ten kluk, který…“
„Tě málem pozvracel? Jsem.“
„Panebože,“ vrtěl hlavou starší. „A já se teď dozvím, že jsi můj mladší bratr.“

Věnováno Kleio a Dangie. Díky za pomoc. Větu jsem bohužel nestačila rozebrat.
---
„Zločin a trest, nic jiného,“ vydechl Marek P. a klesl na pohovku.
„Copak? Čteš Dostojevského?“ ptal se Jaroslav L.
„Ne. Učím. Tercii,“ odpověděl Marek zničeně.
„Ráno jsem tam suploval, to ještě byli hodní. Co se stalo?“ divil se Daniel von Drak.
„Probudili se,“ konstatoval Marek kysele. „První, co mi přistálo na hlavě, byla Příručka mladých svištů. Kluci si házeli.“
„Měli špatnou mušku,“ bručel Daniel.
„Jak dopadl Dostojevský?“ vrátil se Jaroslav k probírané látce.
„Na podlahu. Napsal Bratry kalamáry a běsnou Marmeládovou šlapku,“ vzdychl Marek, ale koutky mu cukaly. Daniel vyprskl smíchy.
„Cože?!“
Marek pokrčil rameny. „Ještěže větný rozbor jsem nestihl.“

Poznámka: Upraveno dle Janových pašijí.
---
Ženy stály u paty kříže a plakaly, protože jejich nevinný Mistr a Pán umíral.
„Tohle se nemělo stát!“ křičel v duchu Jan a zatínal pěsti při pohledu na slzy Ježíšovy matky. Toužil vztáhnout ruku a přivinout ji k sobě.
Janovi se chtělo řvát, rvát si vlasy smutkem, vzlykat do umdlení, jenomže nechtěl zvyšovat Mariinu bolest.
Slyšel namáhavý dech Ježíšův. A potom jeho hlas, jak říká: „Ženo, hle, tvůj syn!“
Cítil upřený pohled. Zvedl zrak a setkal se s Pánovýma očima plnýma utrpení.
„Hle, tvá matka!“
V tu hodinu ji přijal k sobě, protože víc už pro svého Mistra udělat nemohl.

Poznámka: Pokračování drabble Pomíjivost, ale není přímé, patří sem ještě jedna stoslůvka. Stejně tak je možné pokračování.
Poznámka 2: V textu jsou použity citace z knihy Kazatel (Kaz 4,7 a Kaz 7,8)
Varování: Nasládlé až běda
---
Cesta mezi rybníky je temná. Nejbližší lampa svítí až za rozlehlou vodní hladinou. Noc útočí na naše smysly křikem žab, šustěním rákosu, vrzáním kobylek v trávě podél stezky. Kráčíme tím vším bez jediného slova.
***
„A znovu jsem pohleděl, jak všechno pod sluncem je pomíjivé,“ pronáší můj společník, když docházíme k autu pod pouliční lucernou a pohlédne na mě.
„Možná. Avšak lepší je zakončení věci než její počátek, lepší je trpělivost nežli povýšenost,“ zareaguji s úšklebkem.
Cesta do města je krátká a tichá. V zajetí vlastních myšlenek zaregistruji až poslední křižovatku.
„Zprava dobrý,“ říkám automaticky a on se na mne usměje.

Bod čtvrtý Pravidel pohybu ve školních sbírkách: Po sále se pohybujte pouze v doprovodu správce. Nikdy sami.
***
Pravidla byla vyvěšená na nástěnce sborovny. Na dveřích sálu ve čtvrtém patře byla ve výšce očí. Největším písmem, který školní verze programu Word nabízela. Pro kolegy menšího vzrůstu o něco níže nalepil Daniel von Drak ještě jeden exemplář.
***
Lukáš N. za to opravdu nemohl. Jeho návštěva byla ohlášená. Mejdan, který si uspořádaly kostry už ne.
Kantor vlezl doprostřed bitky s duchy. Cáry ektoplazmy létaly vzduchem. Fyzikář marně hledal úkryt před sprškami slizu. Potom ho chytil kostlivec s červenou čepicí. Donutil ho tančit polku.

Do čtvrtečního poledne chybělo několik minut. Jon Arbuckle vytáhl z trouby pekáč lasaní. Odložil ho na parapet, aby vychladl. Spokojeně si pískal. Garfield zrovna trápil sousedova rotvajlera.
Jon se zašklebil. Tak… Teď půjde do své tajné skrýše a vezme si jeden z těch máminých výtečných bonbonů, které se mu podařilo před Garfieldem zatajit. Zamířil ke skříňce s kočičími léky.
Otevřel krabičku inzerující na obálce prostředek proti tasemnicím a zařval. Uprostřed jeho supertajné skrýše zbýval jediný bonbon.
„Garfielde!“ zaburácel Jon. „Jaks mohl?! Bonbony od mámy?!“
Kocour zvedl hlavu od prázdného pekáče. Upřel na Jona udivený pohled. Vždyť mu nechal poslední bonbon!

„Danieli, můžu se zeptat?“ šeptala Klára F., když v doprovodu Jaroslava L. dorazila do kabinetu za sbírkami.
„Jistě. Dokonce nahlas,“ vybídl ji Daniel von Drak.
„Já jen… No, to nevadí. Proč je Poplašnák fialový?!“ vyhrkla žena.
Daniel se rozesmál. Trvalo dlouho, než byl schopný promluvit.
„On se z-zamiloval,“ koktal mezi výbuchy smíchu.
„Cože?!“
„No, však. A teď se červená, protože ho nechala. Že radši půjde do Petrohradu, než zůstávat s omezeným školním duchem,“ vyprávěl Daniel.
„A on se teď kvůli tomu červená?“ divila se Klára.
„Ne. On ji prohodil oknem.“
„Počkej… Říkal jsi, že ji miloval…“
„Zřejmě se to nevylučuje.“

„Stejně mě nezabiješ..,“ posmíval se muž. Vyslal jasně červený paprsek.
Daniel von Drak uskočil. „Jseš si jistý?!“
„Ten tvůj pámbíček by ti to nedovolil,“ odporoval muž. „Přece nezatížíš svou nesmrtelnou duši…“
Daniel neodpověděl. Skočil za obětní oltář.
„Neschovávej se za kámen. Bojuj jako muž!“ poroučel protivník.
„Neschovávám se,“ řekl Daniel. Jeho útočný paprsek byl modrý. „Chci tě zabít.“
Nepřítel se rozesmál. „Nezabiješ.“
„Zabiju,“ ukázal Daniel černý nůž. Bičován smrští rudých paprsků přeskočil kámen. Vyslal modrý proud. Vrhl se po protivníkovi.
„Tělo, duši zlomil jsi, tyrane. Kdo ublížil mnohokrát, smrti propadá. Málos mě znal,“ pronesl, když zabořil nůž do srdce nepřítele.

„Pršelo. Stál jsem po kolena v bahně a krvi,“ začal Luboš.
„A to ses nebál?“ zajímalo Alenu.
„Ne,“ odpověděl hoch.
„Co bylo dál?“ vyptávala se Klára.
„Objevil se tam hnusný velký pavouk. Vrhl se po mně!“ ztišil Luboš dramaticky hlas. Dívky napětím zapomněly dýchat.
„A vy, pane Krátký, jste ho přemohl a zabil,“ ozvalo se za studenty.
„Nevím,“ přiznal Luboš a zrudl. „Pak jsem se probudil.“
„To je nevýhoda podobných snů. Nevíte, zda jste přežil či nikoli. Cestu do sbírek pro pomůcky na hodinu biologie ovšem přežijete určitě. Vezmete kostru,“ oznámil Daniel von Drak právě zrekrutovanému dobrovolníkovi s pobledlou tváří.

Štěně se třáslo vzrušením a nervozitou. Dnes byl velký den. Starý pes Ron, se kterým sdílelo dvorek, mu slíbil hon na slepice.
Štěně se velkých ptáků bálo. Z prvního domova je neznalo a kuři, jakoby to vycítili, mu ubližovali, kde mohli.
Štěně se připlížilo k Ronovi.
„Můžeme?“ zeptal se starý pes. Štěně přikývlo. Pes se rozběhl. Hejno slepic se rozprchlo do všech světových stran. Pes si vybral slépku s černým peřím. Plácl ji po hřbetě, až se prohnula.
„Takhle se na ně musí,“ sdělil štěněti. „Jenom si musíš dávat pozor, aby tě neviděl nikdo z páníčků. Nemají rádi naši hru.“

Je večer. Hladinu rybníka, u kterého sedím ztracená v myšlenkách, zalévá záře zapadajícího slunce. Žáby rozehrávají svůj koncert, jejich hlasy sílí, dokud o hladinu nepleskne rybí tělo. Svět na okamžik utichne.
„Pomíjivost, vše je pomíjivost,“ poruší ticho známý hlas.
„Jak…,“ nedokončím.
„… vím, na co myslíte, nebo jak jsem vás našel?“ naváže on. „Mohu si přisednou?“
„Klidně. Obojí.“
„Nebylo to těžké. Je pátek večer, zítra odjíždíte a vím, že nechcete. Našel jsem vás náhodou, ale nepřekvapilo mne to. Vaše zvyky jsou lehce předvídatelné.“
„Konec skrývání,“ usměju se smutně.
„Opravdu vás to tak mrzí?“
„A víte, že ani ne?“ odpovídám mu otázkou.

Parodie na spisovatelskou krizi.
---
Zhrzený amatérský spisovatel seděl u psacího stolu. Znechuceně odhodil tužku. Zařval. Zaúpěl. Záviděl všem těm dokonalým a brilantním spisovatelům s milióny na kontě. Záviděl, oh, jak jen jim záviděl.
Zašklebil se. Zívl. Znavený odsunul židli a shýbl se, aby zvedl tužku. Zalezl pod stůl. Zaslechl hluk. Zvedl hlavu. Zaúpěl strašnou bolestí.
Z hlavy mu crčela krev. Zapomněl na poličku pod klávesnici. Za dobu, kdy ji nepoužíval, to bylo snadné.
Z pod stolu se soukal opravdu velice pomalu. Zasténal. Zachytil se židle, aby mohl vstát. Zatočila se mu hlava. Za zády mu zamňoukala kočka. Zabolelo to. Zasténal. Zvedl ruce k hlavě.