Moje články

Namaluj mi svět, kde mé myšlenky se honí. Nesmíš použít pastelek. Použij slova,
která nejkrásněji malují.
Namaluj mi slovy svět, skálu nad řekou, zastávku na Doubravce.
Namaluj mi vzpomínky, když svými slovy nakreslil jsi život.
Da mihi animas, cetera tolle.
Colle don Bosco, Becchi
Castelnuovo d´Asti
Chieri
Torino
1815-1888
Dej mi duše, ostatní si vezmi.
Fryšták, Staříček
Praha, Ostrava
Anchel
1927-2017
Prosím, Pane, odpověz mi, ať jsou děcka doma v srdci tvém.
České Budějovice, Plzeň, Brno
Žilina
Pavel, Toník, Jan
Ministrant
Svatý Jiří, drakobijce
2002-2018
Historia magistra vitae. To je má odpověď. Slovy jsem maloval.
Nyní nechť kreslí slova tvá.

"Co tady děláš?! Co je s Danielem?" vypálil Jaroslav.
"Pracuji," odpověděl Jindřich. "Co se týká Daniela, bude asi lepší přesunout se do mé kanceláře," usoudil vzápětí. Pokynul na chodbu.
Na konci chodby byly jediné dveře. Na nenápadné jmenovce stálo Jindřich von Drak.
Vešli. Jindřich nabídl svým společníkům židle. Sám usedl za stůl zavalený hromadou složek.
Jaroslav se rozhlédl po místnosti. Viděl police prohýbající se pod tíhou knih a pořadačů, pootevřenou kartotéku, obrovskou nástěnku s nápisem OPERACE TICHO PO PĚŠINĚ a velikánský displej zobrazující síť nervových buněk s nepravidelně rozesetými barevnými body. Při bližším pohledu na obrazec poznal obrys České Republiky.

Daniel von Drak (37), agent aktivní zálohy, správce brány M-sacra, kryptozoolog a pedagog. Zahynul při rutinní misi doprovázení výzkumného pracovníka.
Veterán speciálních misí, který se proslavil větou "Já nic, já muzikant!", kterou pronesl po misi "Zpěv" (ve skutečnosti neuměl hrát na žádný hudební nástroj), skončil život pádem do kvantové anomálie, která se objevila v oblasti, kde se pohybovala skupina doprovázející profesora z Katedry tempolociální fyziky Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity.
Von Drak působil v české provincii jako správce školních sbírek vzniklých v místě brány M-sacra a gymnaziální pedagog. Za výzkum tunelové amphifauny byl oceněn Lochnesskou prémií pro vědce do 35ti let.

Nejsem optimista. Vlastně nikdo z nás. Plujeme si nocí a nikdo o nás neví. Jsme přirození negativisté. Možná proto přinášíme tmu. Jsme vyvolení. Beránci v proudu času.
Kdysi jsme takoví nebývali. Jenže se něco změnilo. Nikdo už neví, čím jsme byli před tím. Ani, co bylo ono TO. Jenom jsme.
Letíme. Pyšní jako pávi, nádhernější než hvězdy. Máme koruny z démantů deště, chocholky z nejjemnějšího peří, těla duhově bílá. Světelné paprsky skrz nás prochází a spojují se v jediný. Jsou bílé, ale vždycky cestou na svět zčernají.
Jsme smutní ptáci. Nikdy neuslyšíš náš smích.
Štěstí, lásku.
I to jsme zapomněli.

Jaroslav s Vraspírem byli dekontaminováni, vykoupáni, nakrmeni a prohlédnuti. Marka od nich oddělili v první dekontaminační komoře. Znovu ho viděli až po prohlídce v nemocnici. Byl vzhůru, ale lékař ho odmítl propustit s nimi.
Teď čekali v kanceláři, až se jich někdo ujme. Byli oblečeni do hnědých uniforem s kápí, Jaroslav si tu svoji nenasadil, Vraspír ano. Mlčeli.
Konečně se otevřely dveře. Vešel Jindřich. Kápi měl sundanou, jeho ustarané rysy tak lemovaly pouze prameny prošedivělých černých vlasů. A Jaroslav už věděl, proč mu jeho hlas zněl povědomě.
"Situaci znáte," zahájil Jindřich bez okolků. "Nejčerstvější zprávy však dávají důvody k optimismu."

Jindřich hodil dolů lano. Vraspír ho obratně zachytil dřív, než se dotklo hladiny. Uvázal ho Jaroslavovi kolem hrudi, potom k němu připevnil bezvědomého Marka a nakonec se provazu chytil sám. Mávl na Jindřicha.
Lano se vzápětí napjalo, trochu sebou škublo a vzápětí byla trojice mužů z rosolu venku.
Letíme na centrálu, oznámil Jindřich. Pevně se držte.
Centrálu tvořil shluk budov. U nejbližší čekal muž. I on měl nasazenou kápi. Jindřich mu odevzdal desku, na které přiletěl.
"Berane, vezmi je do sklepa na dekontaminaci a do nemocnice." Svůj příkaz Jindřich doplnil plácnutím do zad. Beran se do zmíněného sklepa málem skutálel.

Já jsem Jindřich, zazněl Jaroslavovi v hlavě hlas. Připadal mu povědomý. Patřil muži v kápi, který se o kus dál vznášel nad hladinou rosolu.
Hanibal ante portas, prohlásil Vraspír. Zasalutoval.
Vare, Vare, rede mihi legiones meas! obrátil se na něho Jindřich. Rukou se dotkl okraje své kápě.
To právě nepůjde. Sežrala ho kvantová díra přiznal Vraspír. Jindřich si založil ruce na hrudi.
Kde?
Území ještěřiček a žluťásků, severovýchodní deltakvadrant české provincie, zněla odpověď.
To už je tento týden pátá! Jindřich zaklel. Zatracené améby! Množí se naprosto nepředvídatelně. Dcera od svého otce, syn od matky. Podařená děcka. Vezměte Marka. Mizíme! zavelel.

Jak to, že já tě slyším a Marek ne? napadlo Jaroslava, zatímco šlapal rosol směrem k Markovi.
Není jako my, odpověděl Vraspír, nemá naše nadání. Proto slyší jen, když má fyzické spojení s někým, kdo komunikaci tímto způsobem ovládá.
Jaroslav si odfrkl.
Náhodou, zasmál se Vraspír, skvěle se na to balí holky.
Cože? To jako řekneš ´Hele, já umím číst myšlenky. Nechceš se mnou chodit?´a ona ti padne do náruče? To je tedy vážně terno, komentoval to Jaroslav.
V podstatě. S Danielem jsme byli vážně dobří, než nám to Jindřich zakázal. Tenkrát, uchechtl se Vraspír smutně.
Kdo je Jindřich?
Já.

Mlha je bílá. Bělejší než padlý sníh. Prodlužuje lidem stíny, ale nestává se jimi. Nevíří s každým úderem jejich srdce.
Je hmotná. Ne moc, ale každá její kapička potřebuje nějak vzniknout. Každé krystalizační jádro skrývá maličkou částečku cizorodé hmoty. Třeba sazi z komína. Bílá pohltí její čerň. Rozpustí ji. Amorfní atomová struktura naváže molekuly vody.
Lidské tělo není ze sazí. Jeho atomy tvoří molekuly, molekuly tvoří buňky, buňky tkáně, tkáně orgány. Z orgánů vzniká organismus. Nikdy nevznikne bílá. Třebaže vypreparované nervy bílé být mohou.
Bodláčí je fialové. Vznáší se uprostřed bíla a je naprosto neodvolatelně pevné.
Na rozdíl od Daniela.

Vraspírův život to nebyl. Na to byl pád příliš krátký. Vlastně by byl býval krátký i na život předškolního dítěte.
A tak tím jediným, co Jaroslav viděl, byl tučňák. Plul na modře svítící hladině a vypadal, že si to opravdu užívá.
O polovinu srdečního tepu později dopadl Jaroslav do rosolovité hmoty. S prskáním se vynořil.
Díky spojeným rukám uslyšel Vraspírovu nadávku. Marka neslyšel, protože ten se vznášel vedle tučňáka a nikoho se nedržel. Jeho tvář začínala ztrácet kontury.
Je bez spojení. Musíme se dostat k němu. Pusť, ty mě uslyšíš, přikázal Vraspír. S Jaroslavem v závěsu se vydal k Markovi.

Půjdeme, rozhodl pak Vraspír. Udělal krok. Jaroslav s Markem se ho pokusili napodobit. Nepodařilo se. Rozdílná výška postav a s ní související délka kroků zapříčinily pád.
Vezmeme se za ruce a půjdeme za sebou , navrhl neochotně Jaroslav, když se zvedli. Jak řekl, tak se stalo.
Pomalu postupovali tunelem, dokud jim nezmizel pod nohama.
Co...? problesklo Markovou myslí.
Propast, odpověděl Vraspír.
A co teď? ptal se jedovatě Jaroslav.
Budeme padat na dno, prohlásil Vraspír, hlavně se nepouštějte a neptejte se, kdy už tam budeme.
Doufám, že se mi před smrtí nepromítne hlavou tvůj život, Vraspíre, narážel Jaroslav na jejich telepatické spojení.

V tunelu byla opravdu tma. Trojice mužů uvyklá na bledý přísvit mechů mžourala náhle osleplýma očima. Marek dýchal zrychleně. Jaroslav nedýchal vůbec. Napínal uši, zda se Vraspír nepokusí utéct. V tom však muže s kápí špatně odhadl.
Vraspír položil ruce na ramena svých společníků. Přitáhl si je těsně k sobě.
Je hubený. Až moc, blesklo Jaroslavovi hlavou. Vzápětí se v ní zabydlel Vraspírův hlas.
"Nemohu mluvit dlouho, bratříčci," sděloval naléhavě Vraspír. "Máme pořádný problém. Náš zákazník se rozhodl si trochu hrát."
"C-co?" ozval se Marek, který nebyl na telepatickou komunikaci nezvyklý.
"Univerzitní profesor, zákazník."
"Odkud?"
"Z pekla, Jaroslave. Z pekla."

Vraspír (soustředěně): Stěna je pevná.
Jaroslav (zaskočeně): Daniel se tudy propadl.
Marek (šeptá): Nemožné...
Jaroslav (naštvaně): Ale stalo se to.
Marek (trochu ukřivděně): Ano, ale... Třešňové květy ti padají do vlasů.
Vraspír (káravě): Bratříči... Na romantiku je času dost. Smeťte smetí z vašich hlav. Tady třešně nekvetou.
Jaroslav (studeně): Jsem rád, že se dobře bavíš, Vraspíre. Já v tom humor nevidím.
Vraspír (klidně): Pokrčil bych rameny, nebýt potřísněný kvantovým prachem.
Marek (hlas se mu trochu chvěje): Co je to kvantový prach?
Vraspír (zadumaně): Tma tmoucí. Nikdo neví. Je tady vážně tma.
Jaroslav (velmi naštvaně): Cože?!!!
Vraspír (poraženě): Světlo bych raději.

Všude bylo bílo. Převalovalo kolem něj. Drželo ho v náručí. Kolébalo ho a šumělo mu do uší. Bušilo.
Bum.
Bum.
Inquietum est cor nostrum, donec requiescat in te.
Bum.
Bum.
Ave crux, spes mea.
Bum.
Bum.
Caritas znělo jako láska. Ale on necítil vlastní tělo. Bílo zářilo. Objímalo. Prostupovalo jím. A on byl bílo.
Bum.
Bum.
Vita mea, classis prima.
Bum.
Bum.
Lidské tělo. Nekonečně mnoho bíla. Tolik přeceňované.
Nepokojné je naše srdce, ale stvořil jsi nás pro sebe, Pane. A my teď musíme žít.
Bum.
Bum.
Natus est. Carpe vitam.
Bum.
Bum.
Veškeré dění pod nebem má svůj čas.

Vraspír stál uprostřed tunelu. Na Jaroslavovy a Markovy pokusy o komunikaci nereagoval.
"Nevím," řekl pak prostě a dál se nehýbal.
"Nevíš?! Hledat ho nebudeš? Nezburcuješ tunelovou polici, strážce nebo kohokoli?" dorážel Jaroslav.
"Takhle to nefunguje," odpověděl Vraspír a ramena pod kápí mu poklesla. Z jeho hlasu se vytratila veškerá škádlivost. "Budu, kurážný bratře."
Bledý přísvit tunelových mechů kreslil stíny do tváří náhle ztichlých mužů. Jaroslav se srovnával se svým vítězstvím. Bylo to poprvé, kdy měl nad Vraspírem navrch. Vraspír se s obnoveným elánem vrhl na zkoumání stěny, ve které Daniel zmizel. Dokonce si při tom prozpěvoval. Znělo to podezřele vesele.

Upřednostňuji lásku
Dostávám nenávist
Upřednostňuji setkání
Komunikuji skrze zdi
Upřednostňuji lásku
A nemám čas
Upřednostňuji setkání
A přece se nesejdem
Upřednostňuji rozum
A stejně dělám chyby
Upřednostňuji naději
Jenže pochybovat baví
Upřednostňuji rozum
Je snazší než cit
Upřednostňuji naději
A koupu se v depresích
Upřednostňuji lásku
V osamělosti dobře se říká
Upřednostňuji setkání
Jen namáhat se mi nechce
Upřednostňuji lásku
Těžko se tomu věří
Upřednostňuji setkání
Tak už mi kruci věř
Upřednostňuji rozum
I když špatně mi radí
Upřednostňuji naději
I když ji vůbec nehledám
Upřednostňuji rozum
I když nikdy nepohladí
Upřednostňuji naději
I když někde je ztracená
Upřednostňuji lásku

"Žabičky pozorujte, ale neodnášejte. Mimo tunely umřou," pronesl Vraspír škádlivě Danielovi přímo do ucha.
"Vím. Jsem kryptozoolog," odpověděl Daniel a opřel se o stěnu. Dotkl se jí jen lehce, aby si pomohl vstát z podřepu.
Jenomže už nevstal.
Ruka mu prošla skrz. Mechová chapadla na okamžik zasvítila na jeho předloktí.
Daniel se propadl skrz stěnu.
"Ups," komentoval to Vraspír.
"Jaký ups?" zeptal se Jaroslav mrazivě.
"Právě jste se osobně setkali s takzvanou H-dírou. Anomálií umožňující pevným objektům procházet zdí ve zrychleném čase," odpověděl Vraspír.
"Osobní setkání mám rád, ale... Kde. Je. Daniel?" odsekával slova Jaroslav.
Jenomže právě to Vraspír nevěděl.

Daniel Vraspírův výklad neposlouchal. Spokojený s poklidným tempem se loudal za svými kolegy a rozhlížel se.
Stěny tunelů zářily slabým zeleným přísvitem vytvářeným místními mechy. Zelenou protkávaly modré žilky a spolu s izolovanými skvrnami červené a žluté vytvářely abstraktní tapiserii. Modré ještěřičky pobíhaly sem a tam. Malí žlutí motýlci se třepotali kolem.
Zhluboka nasál vlhký vzduch; v barevných tunelech, kde žily ještěřičky a tunelové žáby, bylo vždy vlhko.
Neodolal a u jedné žáby se zastavil. Sameček tunelové rosničky energicky nafukoval rezonanční vaky, aby je vzápětí znovu vyprázdnil. Jeho rezonátory vypadaly jako malé bubny a přesně tak i zněly. Vábily samičku.

Vraspír vzdor svému předchozímu spěchu vedl kantory pomalu a tiše. Zdálo se, že nevnímá Markovu nejistotu, ani vzrůstající nevoli Jaroslavovu.
"Omnia tempus habent. Kniha Kazatel, třetí kapitola, první verš. Veškeré dění pod nebem má svůj čas," promluvil a navázal tak na Danielovu předchozí řeč.
"Západní civilizace vnímá čas lineárně, Mayové dávali přednost cyklickému pojetí.
Určitou linearitu dějin samozřejmě pozorovat můžeme, přesto výzkumy naznačují, že čas je mnohem pravděpodobněji zamotaný jako chumel vyčesaných vlasů. Nevýhodou tohoto pojetí jsou ovšem bílá místa na mapě času. Události, které se stanou zdánlivě mimo něj. Někteří filosofové proto připomínají čas k cibuli a její slupce."

V hrobě dítě spinká, zpívej
V hrobě dítě spinká, zpívej dál
V hrobě dítě spinká, zpívej
Dokud hudba zní, matko spanilá
Jaké mělo vlásky, zpívej
Jaké mělo vlásky, zpívej dál
Jaké mělo vlásky, zpívej
Dokud slunce svítí, matko spanilá
V hrobě dítě spinká, zpívej
V hrobě dítě spinká, zpívej dál
V hrobě dítě spinká, zpívej
Dokud ještě dýcháš, matko spanilá
Kde si rádo hrálo, zpívej,
Kde si rádo hrálo, zpívej dál,
Kde si rádo hrálo, zpívej,
Dokud lidé mlčí, matko spanilá
Nad hrobem svítá, zpívej,
Nad hrobem svítá, zpívej dál,
Nad hrobem svítá, zpívej,
Syn má tě rád, matko spanilá

Věděl to už v okamžiku, kdy Daniel Vraspíra přivítal. Už v tu chvíli bylo Jaroslavovi jasné, že půjdou do tunelů.
Povzdechl si. Zvolna se postavil. Mikinu si neoblékal, jen si ji uvázal kolem pasu. Sledoval Daniela, který si kolem pasu připnul pás s příruční lékárničkou; reakční doba nanobotů v krvi strážců a jejich potomků způsobovala, že i jejich rány krátkou chvíli krvácely, zejména byla-li porušená tepna.
Vraspír stál ve dveřích.
"Bratříčci, čas sice neutíká, ale vy se vypravujete jak vrabci z Čech," pokáral osazenstvo kabinetu.
"Nejsme už děti!" zavrčel Daniel. "Provádíme bezpečnostní opatření, babi."
"Helmu si nevezmete?" reagoval sarkasticky Vraspír.

"Děkuji za milé přivítání." Hlas postavy v kápi zvonil smíchem. "Velice rád vás znovu vidím, bratříčci."
"Buď zdráv, Vraspíre," pozdravil Jaroslav chladně.
"A-ahoj," řekl Marek.
Vraspír se uchechtl. Rozporuplné přivítání se ho nijak nedotklo. Nabídl si židli.
"Co si od nás žádáš?" oslovil ho Daniel.
"Přináším nabídku, o které jste dosud jen snili. Vyhlídkovou cestu rozkvetlými tunely času. Nenáročnou a pohodovou procházku říší modrých ještěřiček a žlutých motýlkůůů," protáhl Vraspír.
Jaroslav si založil ruce. Marek pobledl. Daniel se rozesmál. Potom ale zvážněl.
"Jaká bude cena tvé nabídky? Zlomeniny, krvácení? Doživotní zjizvení?"
"Omnia potestas est," pokrčil rameny Vraspír.
"Nu což. Přijímáme."

Neděle Zmrtvýchvstání Páně
Každý je jen tak starý, jak se cítí.
Pondělí velikonoční
Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem.
Úterý velikonoční
Nesni, žij svůj sen!
Středa velikonoční
Trpělivost přináší růže!
Čtvrtek velikonoční
Nemusíš mít všechno, co vidíš.
Pátek velikonoční
Je pozdě plakat nad rozlitým mlékem.
Sobota velikonoční
Historie je učitelkou života.
2. neděle velikonoční - Neděle Božího milosrdenství
Milosrdenství chci a ne oběť.
Raduj se a vesel, nebes královno, aleluja! Raduj se a vesel Danieli, aleluja!
Daniel stojí u okna ve svém pokoji. V ruce drží skleničku vína a pozoruje déšť. Je rád, že je konečně jaro, přesto se neubrání vzpomínkám.

"Čas. Ve sbírkách je to relativní pojem," začal Daniel své vyprávění. Jaroslav L. a Marek P. tiše naslouchali.
"Musíte si uvědomit, že nemluvím o lineárním pojetí času, ani o tom cyklickém. Čas, jak plyne ve sbírkách, je zakonzervovaný. Prostor a doba okolo se mění, budovy vznikají a zanikají... Nejsou vůbec potřebné. Jde tu o uzlový bod v časoprostoru. Výchozí stanici." Daniel se odmlčel, aby se napil. Pak pokračoval.
"Kdysi existovala odnož našeho řádu, starající se o poutníky na cestách času. Posléze se z ní vyvinuli časoví poustevníci. I ti téměř vymřeli. Dnes existuje jeden jediný....
... Vraspíre, vítej," dokončil Daniel nečekaně.

Stmívá se. Místností se vlní tóny klavíru. Jsou tiché, ale stačí, aby překryly zvuky doléhající sem zvenčí.
Daniel spí. Leží na zádech, hlavu natočenou k levé straně. Na tváři mu spočívá pramen vlasů temnějších než večer za oknem. Uklidňující hudbu doplňuje jeho dech.
Klapky klavíru ukrajují poezii večera. Slunce za horizontem již vysílá své poslední paprsky, ale kantor na lůžku to nevnímá. Neslyší ani tiché skřípnutí dveří, které se pootevřou.
Úzkou skulinou se protáhne postava. Zavře. Měkkými neslyšnými kroky přejde k lůžku. Vztáhne dlaň v pohlazení.
Klavír je vystřídán houslemi. Lehounce, přesto se nálada místnosti promění.
"Jsem vzhůru," zavrčí Daniel.

Dobrý den, vážení studenti, vážím si toho, že jste opět zavítali do školních sbírek.
Dnes bych vás rád požádal o pomoc. Před letošním ročníkem biologické olympiády bude nutné vyčistit modely DNA, které zde máme. Využiji je jako dekoraci.
Model dvoušroubovice je opravdu nádherná věc. Jak jste správně podotkli, vskutku poněkud připomíná cestu. Avšak nikoli lineární, jak je znázorněno na modelu. Nukleová kyselina je v jádře buňky smotaná v mnoha kličkách a záhybech. Nabízí se zde tedy pozoruhodná analogie s lidským životem.
Je také možné brát DNA jako nejvyšší ze všech cest, po které putují mikroskopické armády, aby sestavily naše tělo.

Název práce:
Teorie n-rozměrného prostoru v aplikaci na časoprostor školních sbírek středočeského gymnázia
Název práce v anglickém jazyce:
The theory of n-dimensional space in application to the middle-bohemian grammar-school depository time-space
Jméno vedoucího práce:
Hynek, František, prof., doc., RNDr., Ing., Ph.D.,
Zásady pro vypracování práce:
- charakteristika lokality (včetně paranormálních jevů)
- stručný úvod do problematiky časoprostoru
- zpracování údajů o časoprostorové diskontinuitě lokality
- vytvoření 4-n modelu lokality
- zpracování modelů v n+1 prostorech
Prameny:
Hawking, S., Stručná historie času
Hynek, F., N-dimensional space in time travelling
---
Poslední učitel schopný spravovat školní sbírky bez větší újmy na zdraví právě odeslal zadání disertační práce.

Dobrý den, vážení studenti. Vítám vás opět ve školních sbírkách. Jsem rád, že jste v tento krásný den zavítali do mého království.
Mám rád jaro. Životní procesy v přírodě probouzející se do rychlého tempa.
Přenos signálu v nervových buňkách některých vašich nejmenovaných spolužáků z nižšího ročníku za těmito pochody naneštěstí poněkud zaostává.
Modely buňky ostatně naleznete po své pravé ruce.
Víte, že jeden z mechanismů komunikace mezi buňkami je umožněn díky adhezním receptorům? Pro jejich funkci je nezbytná RGD-sekvence, kterou tvoří trojice aminokyselin, argininu, glycinu a aspartátu. Tyto tři aminokyseliny kóduje trojice kodonů tvořených třemi písmeny genetického kódu.
Vskutku kouzelné.

Brdy změnily se
Opona nad krajinou
Smutně zatáhla se
Nad skálou nevinnou
Šero vniklo do domů
Šero a tichý hořký smích
Červená vnikla do snů
Červená a každý ztich
Srdce sevřelo se
Srdce odmítlo tlouct
Srdce sevřelo se
Srdce chtělo zahynout
Poklonil se velikán
Na kolena sražený
Dobrý totiž pelikán
Seděl ve vězení
Brdy změnily se
V jarním dešti
Stromy chvěly se
Nepršelo štěstí
Slunce slzy ronilo
Slunce v kalužích
Bez naděje zářilo
Bez naděje trpících
Prach šedivý byl
Prach zkrápěný krví
Prach všude lepil
Prach zkrápěný krví
Nečekaly na zázrak
Slepence Bílé skály
Na poslední odpaďák
Němé smutné skály

Daniel již ministroval zřídkakdy. Tvrdil totiž, že je na to příliš starý. Letos však malí ministranti slavili Vzkříšení Páně v posteli, neboť o večerní vigilii prochladli, proto se i on oblékl do liturgického šatu.
Zahoupal kadidelnicí, aby řetízky zazvonily o sebe.
V tom zazněl tichý povel a on v čele průvodu "odolných" ministrantů vyrazil. Všiml si přitom synovce, který s novým fotoaparátem slavnost dokumentoval. Myslí mu probleskla vzpomínka na jiné Velikonoce, které ještě nikdo nefotil.
Danielův úsměv se rozšířil. Nemůžu mít všechno, pomyslel si, ale nikdy nemám nic.
Všechno nebo nic.
Hop!
Vonný dým se kroutil ve paprscích ranních slunce.

Utečte z bublin
Básníkům snadno se radí
Každý pravdu svoji hýčká
Tolik sebestřednosti
Bezhlavý prázdný dav
Na dvoře povykuje
Neviňátek šťastný dav
Utečte z bublin
Slova zvolna plynou
Kázání jsou z olova
Kněz hlavu sklání
Při posledním pomazání
Poslední zpovědi a
Pláče, když oddává
Utečte z bublin
Kde nevěsta po svatbě
Osmdesátiletá umírá
Čtyři stěny kanceláří
Rakví s okny do ulic
Pro osamělé pouhou klecí
Čtyři stěny nad zastávkou
Utečte z bublin
Vlastních příběhů
Otevřete dveře dokořán
Láska ukrytá dává
A zeď plná snů
Utvrzuje v hledání
Není to beznaděj
Utečte z bublin
Není snad tolik zle
Utečte a věřte