Moje články

Sam Elánius, velitel ankh-morporkské Městské hlídky, otevřel oči. V uších mu doznívalo skřípění řítících se cihel. Oklepal se a zjistil, že stojí na městské ulici. Na ulici, na které je něco velmi, velmi podivného. Udělal pár kroků, aby zjistil, kde je. Identifikoval město.
Prázdné město.
Podezřele se podobalo Ankh-Morporku, ale nebyl to Ankh-Morpork, přestože nohy přesvědčovaly Elánia, že stojí v ulici U Hřbitova. To samé říkaly i oči.
Něco bylo špatně. Chyběly hluk a smrad.
Podíval se na trola Navážku, který si sundal svou chladící helmu. Je tu zima, zaznamenal mimoděk.
„Mám dojem, že jsme propadli zdí,“ oznámil trol Elániovi.

Děda Horáček chodil rád na ryby. Sotva se oteplilo, sbalil si fidlátka a už ho nebylo. Babička Horáčková vídala muže pod střechou jenom, pokud přinesl domů kapra nebo o pouti. Důchod mu listonoška nosila pod starou smuteční vrbu u rybníka za nádražím, kde stařeček bivakoval.
Starý pán měl totiž sen. Hýčkal si ho za letních večerů, když babička dávno odnesla kastrůlek od večeře.
Věřil totiž, že jednou uloví JI. Tu, o které se vyprávěly legendy. Rybu dlouhou přes tři metry. Dravou a zubatou, která připravila o udice tolik jeho kolegů…
Snil o ní za nocí.
O své neznámé šupinaté krásce.

V obci Karlíkovice zrušili školu. Dětí bylo totiž ve vsi málo a nevyplatilo se tedy vydržovat učitele. I musela dítka za vzděláním dojíždět.
V bývalé škole otevřel propuštěný učitel hospodu. Na počest zrušeného vzdělávacího ústavu ji nazval Stará škola a zakázal v ní mluvit slušně.
Zaměstnal dobrého kuchaře a na vyřazenou tabuli napsal jídelní lístek. („Přece ji nevyhodím,“ říkával. „Přežila děcka, ochmelkům bude dobrá.“)
Uběhlo pár let a všichni byli spokojení. Hostinský se zbavil nervového tiku, zastupitelům přibývaly penízky do obecní kasičky a děti si měly kde hrát, když kvůli sněhové kalamitě nejel autobus.
Život ve Staré škole pěnil dál.

„Ahój strejdo!“ skočil Toník Danielu von Drakovi do náruče.
„Utíkej zpátky do postele, nebo nebude žádná pohádka,“ vyhrožoval strýc. Malý zajel do postele jako blesk. Daniel začal vyprávět.
„Byly jednou dvě koleje od traktoru na louce plné pomněnek. V těch kolejích bydlely bruslařky. Žily si šťastně. Celé dny klouzaly po hladině a hledaly něco k snědku. O polednách odpočívaly pod blatouchy, kterých tam rostlo požehnaně.
Stará Matka bruslařka z první koleje se jednoho dne rozhodla navštívit sousedy. Vedlejší kolej se jí ovšem vůbec nelíbila. Bylo v ní moc horko, blatouchy málo kvetly, pomněnky byly málo modré…
Raději se vrátila domů.“

„Danieli, můžeš na okamžik?“ zastavila Josefa N. biologa cestou z oběda.
„Samozřejmě, milá nadřízená. Co se stalo?“ ptal se Daniel von Drak ředitelky gymnázia.
„Myslíš kromě rozbitého zámku ve dveřích do ředitelny?“ zabodla do něj pohled. „Hodně.“
Daniel povytáhl obočí. „Kdo vypadl z okna tentokrát?“
„Já! Musela jsem učit. Ještěže je ředitelna v přízemí,“ zavrčela Josefa zdůrazňujíc konce vět.
„Volala jste zámečníka?“ zeptal se Daniel.
„Přijde odpoledne. Zatracený školník. Zrovna dneska musí k zubaři!“ zvolala žena vztekle.
„Mám nápad,“ řekl Daniel. „Půjčíte mi svou krásnou jehlici?“
„Proč?!“
„Nerad se tím chlubím, ale jako dítě jsem odemkl každý zámek na panství.“

!!!WANTED!!!
Jsi student bakalářského, magisterského či doktorského studia?
Studuješ přírodovědný či zemědělský obor?
Zajímáš se o ekologii, etologii, evoluční biologii?
Chceš vědět, proč tvůj milovaný pejsánek nesežere svého brášku?
Chceš vědět, jak je možné, že ses vůbec narodil?
Ano?!
Právě TEBE hledáme!!!
PIFKA - Potápkův Institut Fakultativního Komenzálismu Altruistů
Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
- nabízíme atraktivní témata bakalářských, magisterských a doktorských prací
Zabýváme se zejména výzkumem parazitů, parazitoidů a jiných mikroskopických potvor…
Ani obratlovci nám nevadí…
Zkoumáme sex…
- nabízíme poslední volné post-doc pozice v našich laboratřích
Nositelé sobeckého genu vítáni…
Kontakt, info:
MUDr. Milan Engele
e-mail: m.engele@pifka.jcu.cz
tel.: 432 567 052

Přede dveřmi školních sbírek byla vrstva ledu. Marek P. vzal opatrně za kliku. Byla tak studená, že se mu k ní přilepily prsty. Schoval ruce do rukávů. Vydal se uličkou. Pod nohama mu křupal sníh.
První kapky krve si nevšiml. Skrylo ji věčné šero sálu. Cákanec na Matějově lebce už viděl. Zrychlil chůzi.
Tříštící se sklo. Ticho.
Rozběhl se. Sníh pod jeho nohama se změnil v led.
Při pádu si zlomil pravou ruku. Křuplo to.
Dorazil pozdě. Duch, nebo co to bylo, už byl pryč. Daniel von Drak ležel u zdi, nad ním se skláněl Jaroslav L.
„Je…,“ nedořekl Marek.

Dávno
Táhli proti proudu vod. Vždycky na podzim. Byly jich stovky, na jaře o něco míň. Majestátní obři zdolávali řeky poslušní odvěkého volání přírody. Tolik nádherní, když dávali život dalším svého druhu.
Silní a prastaří. Nespoutaní. Vládnoucí. Sibiřští jeseteři.
Řeky se černaly jejich těly. Vzduch těžkl napětím, když pluli. Dál. Dál!
Do vnitrozemí!
Lidem blíž.
Potom začala válka. Majestátní obři dlouho odolávali. Pořád byli silní, pořád dlouho dospívali. Rostli jen o něco míň. Řeky jim stále patřily.
Země ne.
Válka
Osamělí táhnou dál. Třít se, třít v řekách spoutaných.
Lžičky skleněné cinkají.
Řeky rudnou.
Oni stále plují.
Třít se. Třít…

Bylo dusné letní odpoledne. Barva na zábradlí u vesnického obchůdku se tavila horkem. Tiše kapala na chodník. Vincek Kovář chrápal pod nepojízdným fekálním vozem.
Naprostou nehybnost vesnice rušila pouze Magdalena Vytáčková hledající hřiby v trávě u pomníku padlých. Když dospěla k názoru, že slunce stačilo milé houby usmažit dřív než mohla ona, obrátila babka pozornost k Vinckovi.
Přicupitala ke spícímu a mocně ho šťouchla holí.
„Jdu podívat, jestlis pod tím hovnocucem neumřel,“ oznámila nevinně; dobře věděla, kdo jí minulý týden čmajznul ty tulipány.
„Sakra! Ne, nejsem mrtvej! Ženská jedna zatracená!“ nadával Vincek, který se leknutím praštil do hlavy o hřídel.

Bylo pozdní odpoledne začátkem listopadu. Foukal silný vítr a mrholilo. Don Bosco se v doprovodu své matky vracel do oratoře.
„Vítejte Done Bosco! Vítejte paní!“ vítal je nadšeně zrzavý hoch. „Don Bosco se vrátil!“ zvolal vzápětí.
Z domu se vyhrnula záplava hochů.
„Don Bosco je tady!“
„Don Bosco se vrátil!“
„Vítej done Bosco!“
Křičeli radostně.
„Přivezl jsi nám něco?“ ozval se malý hošík.
„Jistě,“ usmál se Don Bosco. „Přivezl jsem vám to nejkrásnější. Svou maminku.“
„Vítejte paní!“
„Ať žije maminka dona Bosca!“
Zdravili kluci maminku Markétu s jásotem.
Dobrý nápad to byl, pomyslel si kněz, když viděl štěstí svých chlapců.

Bylo poklidné páteční odpoledne, nedlouho po obědě. Daniel von Drak si ve svém kabinetě za sbírkami četl. Spokojeně trávil.
„Zdravím tě,“ vyrušil ho rozladěný hlas Jaroslava L.
„Stalo se něco?“ zvedl Daniel hlavu.
„Poplašňák asi polil Marka sépiovým barvivem.“
Daniel začichal směrem k nejmladšímu přírůstku profesorského sboru. „Je to sépiové barvivo. To nevypereš,“ oznámil Markovi P. Ten si povzdechl.
„To bude dobré. Půjčím ti tričko, ty se umyješ, a pak se uvidí,“ pokusil se ho povzbudit biolog.
***
„Má slabé nervy,“ poznamenal Jaroslav, když zavřel dveře od kabinetu.
„Všiml jsem si,“ potvrdil správce chmurně.
„Školeníčko?“
„Dlouhodobé. Pro blázinec je ho škoda.“

Malý Toník byl nemocný. Nudil se, protože bráškové běhali venku, ale on musel ležet v posteli.
„Strejdo, prosím, povíš mi pohádku? O zvířátkách… Prosím…,“ škemral.
Daniel von Drak se usmál.
„Dobře. Povím ti pohádku o tom, jak klepetáč Klepetáč ke klepetům přišel.
To byl jednou jeden Klepetáč. Na dolním úseku Račí řeky byl nejvyhlášenějším zlodějem. Byl to velký zbojník, kde mohl, tam kradl.
´Dost!´ řekli jednoho dne staří raci. Měli Klepetáčových šprýmů akorát. Ukradl rybu z hostiny vládce řeky. Přichystali na lupiče past.
Klepetáč miloval pstruží maso. Čerstvě uhynulý pstruh byl jeho zkázou. Za kamenem račí četník klepýtka mu nasadil.“

„Spát, kluci!“ přikázal Jaroslav L. svým třem synům.
„Ale tati…“
„Ještě chvílku…“
„Žádný takový. Zítra jdete do školy.“
„Ty taky,“ reptal Lukáš.
„Ale už. Hybaj!“ popoháněl ho otec. „Možná by pomohlo, kdyby ses mi nesmál,“ šlehl pohledem po Danielu von Drakovi.
„Víte co, kluci? Povím vám pohádku, aby se vám líp usínalo, chcete?“ navrhl Daniel.
„Jó. Strejdo, prosím, povídej,“ škemral Toník.
„Byla nebyla v moři rybička. Ta rybička byla neobyčejná. Narodila se v jednom českém potůčku. Plavala tam každý rok na jaře…“
„Jak ten potůček poznala?“ zajímalo Toníka.
„Jednoduše. Otiskla si do paměti každý kamínek, každou vlnku. To rybičky umějí.“

Božena S. se vždy považovala za poměrně statečnou ženu. Proto se při spatření skupiny duhově zbarvených oblaků vznášejících se k ní nevyděsila hned. Bát se začala, až když v nich rozpoznala lidské tvary.
Přízraky kolem kantorky poletovaly za doprovodu strašlivého kvílení. Že se jedná o zpěv, jí došlo vzápětí. Potom rozeznala slova a její dlouhý těžký cop přestal respektovat gravitační zákony.
„Ktož sú boží bojovníci
a zákona jeho…“
To už ji Daniel von Drak vedl do svého kabinetu.
„Vážně, Danieli,“ prohlásila otřeseně. „Za dvacet let učení hudebky jsem slyšela hodně, ale tihle „husité“ by se dali používat jako smrtící zbraň!“

„Anděl Páně zvěstoval Panně Marii,“ ujal se Daniel von Drak modlitby před jídlem. Oba přítomní kolegové a starý muž v modrém svetru následovali jeho příkladu. Z talířů před nimi stoupal kouř s vůní svíčkové.
„Pane, prosíme, požehnej pokrmy, kterých budeme požívati. Dobrou chuť. Amen,“ zakončil Daniel. S dychtivým výrazem ve tváři sáhl po příboru. Starý muž se nepatrně zamračil.
„Danieli Jiří,“ oslovil vnuka.
„Ano dědečku?“
„Nezdá se ti, že jsi něco vynechal?“ napomínal děda Daniela.
„Nemyslím,“ odporoval mu ten. „Příbor máme všichni.“
Jaroslav L. se rozesmál.
„Víš, Danieli,“ vyrazil ze sebe. „Jedině ty dokážeš zkrátit Anděl Páně na třicet vteřin!“

„Nechoď dcero, nechoď na jezero,“ matka dceru zapřísahá.
Však vodník pohledný sladce líbá. Dívka vlasy splétá, prádlo v uzlík váže.
Šatečky z vodních pěn v den svatby obléká. Samodruhá.
Syn oči matčiny má. Kůži jemně zelenou.
Otec přešťastný rodičce lekníny dává, náhrdelník třpytivý.
***
V kraji nemoc děti kosí. Matka marně o pomoc prosí.
„S vodníkem, dcero, dítě máš. U něho pomoc hledej!“ stará ulevit odmítá.
Dítě umírá. Pohřební zvyk rodový zničí málem vodníkovo manželství.
„Ženo má, odpusť, žádám tebe. Krutý jest rod můj. Lepším ty děláš mne. Lásko má,“ vodník na kolenou žádá. Pláče.
Žena tváře uslzené hladí. Slunce zapadá.

Toho rána se k obvyklým zvukům školních sbírek přidalo odporné vrzání o několika frekvencích. Drásalo uši trojici kantorů.
„Co je to?“ ptal se Marek P.
„Kostlivci,“ odpověděl Daniel von Drak. „Mají konferenci.“
„Zapomněli si promazat klouby,“ poznamenal Jaroslav L.
„Ne. Vržou pantem,“ ušklíbl se Daniel. Z kapsy vytáhl balíčky špuntů do uší. „Půjdeme kolem.“
Pohled na skupinu koster klapající čelistmi nahoru a dolů, sem tam mávajících hnáty, vyvolával mrazení v zádech.
Hlasité lupnutí proniklo spánkovou kostí pedagogům do mozku. Jeden ze skeletů zůstal s mandibulou přitisknutou k páteři. Vyhodil si pant.
Usmívající se Daniel vrátil kostlivá ústa do správné polohy.

Klap, klap. Klapity, klap. Klap, klap. Klapity, klap. A znovu. Klap, klap. Klapity, klap. V pravidelném intervalu. Dokola.
Klap, klap. Klapity, klap.
Modrý duch poletující uličkou. Kostičky.
Klap, klap. Klapity, klap.
Obratle. Lebka. Hnát.
Klap, klap. Klapity, klap.
Kůstky zánártní.
Klap, klap. Klapity, klap.
Kost holenní. Lýtková.
Klap, klap. Klapity, klap.
Noha. Ženská.
Klap, klap. Klapity, klap.
Nic netušící pedagožka kráčící uličkou po boku svého kolegy závistivě pokukující po jeho dlouhých vlasech.
Klap, klap. Klapity, klap.
Otravný rytmus tancujících kostí.
Klap, klap. Klapity, klap.
Pedagogy pokouší migréna.
Klap, klap. Klapity, klap.
Poltergeist nakopnutý vylétá z okna.
Klap, klap. Klapity, klap.

Sněžilo. Veliké vločky se snášely z nebe ve spirálách jako baletky. Přidávaly se ke svým sestrám, které již pokrývaly krajinu. Některé z nich však končily svou pouť v černé dravě proudící vodě.
Z okna klášterní cely pozoroval jejich rej muž. Oči měl zastřené smutkem, mysl pustou a prázdnou. Povzdechl si, když sníh zhoustl, a odvrátil se od okna.
Na jiném místě a v jiném čase tál sníh. Potůčky se sbíhaly do bažiny za zchátralým zámkem. U dřevěného domku v houštině vrb rozkvétaly první sasanky.
Ze zámku vyšel stařec. Smutně pohlédl k domku. Postrádal dítě, které si v něm dříve hrávalo.

Dobré odpoledne, studenti. Vítám vás ve svých sbírkách. Jsem velice rád, že jste se výjimečně dostavili včas. Objevili jste ve svých mobilních přístrojích funkci Organizér s možností nastavení upomínky?
Připravil jsem vám nenáročný úkol. Nebudete potřebovat žádné pomůcky kromě propisovací tužky. Půjdeme do uličky šestnáct. Laskavě mne, prosím, následujte.
Nikoli. V uličce šestnáct nejsou pavouci, nýbrž hadi.
Stůjte, prosím. Milí studenti, věřte mi, že upozornění na absolutní bezhlučnost nemám na dveřích bezdůvodně. Zdejší duchové jsou velmi nepokojní. Pokuste se jít tiše. Velice tiše.
Omezte své pohyby. Klátíte se jako zmije před hluchoněmým zaklínačem. Dnešní úkol je pro vás jako stvořený.

Dobrý den, drazí návštěvníci. Vítám vás po dlouhé době ve svých sbírkách. Velice se omlouvám, že jsem musel zrušit naše minulé setkání, vyklízel jsem oddělení koster kvůli menší nehodě se saharskými písky.
Dnes půjdeme do oddělení ryb. Je poměrně rozsáhlé. Soudím, že některý z mých předchůdců byl vášnivým rybářem.
Podívejte se například zde. Sbírka požerákových kostí kapra obecného. Ty výstupky na nich jsou zuby.
Ano, oblíbená vánoční ryba má zuby. Nemá je však v čelistech, nýbrž těsně před vstupem do jícnu. Navíc to ani nejsou zuby v pravém slova smyslu. Netřeba se tedy bát, že by vás štědrovečerní večeře pokousala.

Večer
Těším se na zítra. Máme cvičení se šéfem.
Ráno
Městská jela včas. Spolužák doběhl.
Šéfovi to dnes sluší. Tmavé barvy mu jdou k pleti. Má dobrou náladu.
Dopoledne
„Pane šéf, kdo se těšil?!“
„Já to nebyl.“
Hm.
Formaldehyd v obličeji. Blíže neurčený počet kožních buněk destruován žiletkou. Animální pól ovocytu nenalezen.
Spolužáci objevili kouzlo inzulinových stříkaček. Ještěže střičku máme jenom jednu, víc zkrápí.
Přestávka
Bez nálady, bez síly. S koblihou.
Po přestávce
Stmívání.
Objeven přechodový článek mezi hrabětem Drákulou a Edwardem. Drákula měl aspoň noblesu. Tenhle jenom pije krev. A snáší slunce.
Dominantní savec s pověstí upíra.
Alfasavec, Stephanie.

De profundis clamavi ad Te
De profundis clamavi ad Te, Domine
Mrtvé tělo kleslo do hrobu.
Z hlubin volám k Tobě, Pane
Modlitbu mou slyš
Já se příliš bál
Odpusť mu, Pane
Res divinae
Monachus secundus
Výstřel ukončil život jeho.
Amicus meus
Vita aeterna
Deus Rex
Ave Maria Mater Dei
Ora pro eum
In hora mortis
Hlína zaduněla na prknech
Dokonáno jest
Srdce žalem utichá
Hodina třetí právě odbila
Svět se rozdělil, opona roztrhla
Andělé vyšli do větru
S květy ve dlaních
Stromy bolesti lidské naslouchaly.
De profundis clamavi ad Te, Jene
Křičel do větru.
Misericordia Domini
Spero spero aeterne

Věc: Výkaz činnosti za první čtvrtletí
Jméno: Poplašňák
Funkce: Poltergeist
Objekt působení: Gymnaziální školní sbírky
Správce objektu: Mgr. Daniel von Drak, Ph.D.
Text zprávy:
Dvacet dva vyhozených z okna v období prvního první až třetího třetí. Patnáct žen, sedm mužů. Dlouhé vlasy, krátké vlasy. Kontingenční tabulka v příloze.
Průměrný věk vyhozených z okna 35 let. Minimum sedmnáct, maximum šedesát pět. Směrodatná odchylka… Rozptyl… Modus. Hnědé vlasy. Medián… Fialová. Anova.
Oneway… Viz příloha.
Poznámka: Von Drak, Daniel. Pětatřicetkrát mi stihl zabránit v dokonání díla. Dlouhé vlasy. Černé. Do statistiky nezahrnut.
Podepsán: Poplašnák, poltergeist.
Zpracováno pod dohledem: Mgr. Daniela von Draka, Ph.D.

„Ahoj Járo. Prosím tě, mohl bys…? Byla jsem s Danielem domluvená a on ještě nedorazil,“ zastavila Diana Z. Jaroslava L.
„Ach, promiň. Řeší drobnou nehodu,“ vysvětloval Jaroslav.
„Nehodu. Samozřejmě,“ zacvrlikala žena. Pyšně pohodila blonďatou hřívou a nechala si podržet dveře.
Daniela von Draka nalezli v oddělení koster. Seděl u hromady písku. Když kolegové dorazili, právě očišťoval nadočnicové oblouky neandrtálce Pepy.
„Co se stalo?“ zjišťoval Jaroslav.
„Troška písku ze Sahary. Poplašnák si hrál,“ odpověděl Daniel von Drak, aniž by zdvihl hlavu od práce. Diana ve fialkovém kostýmku s hlubokým výstřihem vztekle dupla. Vzápětí přistála v hromadě písku.
„Zkrášlovánííííí! Zdarmááááá!“ zavyl poltergeist.

Pozdravena buď Matka Peřina
Bulánek zkrvavenou zbraň třímá
Do noci smích temně zní
Přivítej partu bulánčí
Palouk, diskotéka, hala
Továrna je malá
Bulánci nové zbraně mají
Za chvíli už budeš v ráji
Bulánci nové zbraně mají
Do ráje pošlou tě hned
To jim bude patřit svět
Marně plány, kule chystáš
Bulánkovi na mušce blikáš
Bulík noktovizor má
Marně kořist uhýbá
Bulánci nové stroje mají
Ty dokonale ovládají
Bulánci nové stroje mají
Brífink se večer konal
Ráno bulánek přivítal
V letounu stíhacím
K nebi stoupá s ním
Ke strojům, bulánci
Motory ať burácí
Řežba lítá začíná
Pozdravena buď Peřina
Ke strojům

Uličky školních sbírek byly toho rána tiché, velice tiché. Mezi vitrínami s exponáty visely od stropu šedivé záclony pavučin. Pohlcovaly kroky dvojice mužů. Nepřítomnost jakéhokoli zvuku nutila napínat sluch takřka k bolesti.
Martin K. byl praktikant a ten den měl poprvé učit. S žaludkem zkrouceným nervozitou následoval pokyny ruky na předloktí. Navzdory podivné situaci vnímal teplo, které z dlaně Daniela von Draka sálalo. Poněkud ho uklidňovalo.
Dokud ho Daniel nestrhl k zemi.
Nárazem na podlahu si Martin bolestivě potloukl žebra. Uslyšel hučení ohně následované puchem škvířících se pavučin.
Daniel von Drak přišel o další tričko. Toho roku už o čtvrté.

Budliky, budliky. Mikroskopy.
Použijeme-li jednostupňovou metodu bez ověření, zda nám ona jedovatá věc bude fungovat, experiment se nepodaří. Vedoucí tudíž bude velmi zlý. Zvlášť, když zjistí, že jsme špatně navážili roztoky, protože jsme u nich usnuli. Což vážně hrozí, proto si raději zopakujeme látku a seženeme někoho, kdo umí převádět okounky na štiky.
Uvaříme velmi silný čaj.
Budeme-li se tísnit v malé laboratoři těsně před stěhováním, experiment se s největší pravděpodobností nepodaří. Ideální podmínky tudíž zřejmě nebudou ideální. To už dobře známe. Následně strávíme den hledáním chybného kroku.
Ztracené protokoly nám valně nepomohou.
---
Už víte, o čem budu letos psát?