Moje články

Fandom: Profesor von Drak
Poznámka: Pokračování Sedmikrásek v řece krve
---
„Stůj! On to zvládne,“ zadržel Daniela stařec.
„A-ale vždyť trpí! C-cítím to, Jos-sefe,“ koktal Daniel. Josef, jak se starý muž jmenoval, se zachmuřil.
„Sakra! S tebou byly vždycky problémy,“ bručel. „Cvičil jsem už pár léčitelů, ale tohle se mi ještě nestalo.“
„Já ti něco neřekl…,“ začal Daniel.
„Tohle vím,“ mávl rukou Josef.
„Víš?!“
„Vím. Jistý vliv to má,“ připustil muž. „Dřepni si konečně!“
Daniel neposlechl. Vrhl se k Jaroslavovi, který se svíjel na lůžku. Sevřel ho a držel, dokud se ten neuklidnil. Potom klesl na kolena.
„Drahý Bože, vím, že má naději,
prosím tě, proveď ho zkouškou.
Věřím v Boha…“

Fandom: Profesor von Drak
Poznámka 1: Tohle je jedna ze zkoušek, které musí absolvovat Jaroslav L., aby se ukázaly jeho schopnosti.
Poznámka 2: Takovýhle patos mi moc nejde, takže doufám, že je to aspoň trochu děsivé.
---
Říkali mi, že se můžu probudit kdekoli, ať se připravím na všechno.
***
Probouzím se na louce plné sedmikrásek. Nic jiné tady neroste. Od obzoru k obzoru jenom sedmikrásky. Slunce ustrnulé napůl cesty k západu. Okruží má z bílých lístků.
*
Kolem krku mi visí řetěz utržených květů. Vine se přes hrudník dolů k břichu, obtáčí nohy i ruce.
Když ucítím pohyb na skráni, vím už, co najdu. A skutečně. Sedmikrásky. Zpanikařím a pokusím se je strhnout. Nejde to. Svírají se víc. Bolí to.
*
Nejdřív ztrácím zrak. Srdce buší jako splašené. Nic neslyším. Zběsile tápu kolem sebe. Nic. Jenom ty kytky. Jemné a drsné zároveň.
Pak přestávám cítit prsty. Bolest sílí. V hlavě vybuchuje oheň. Musí být neuvěřitelně horký, protože je bílý. Bílý, žlutý a růžový. Krvácí.
Vím, že je to má krev. Plavou v ní sedmikrásky s odvrácenými středy. Myslím, že se smějí.
*
Bolí to. Slábnu. Cítím každou kapku. Každou květinu, která si máchá kořínky v rudé kapalině.
*
Teď už vím, že se smějí. Jsou surové.
*
Bože, ne! Kytky neumí plavat!
*
Proč s sebou mají ty šedivé kousky?
Hele! Tahle má červený. Ten znám! Ten nosí kyslík. Daniel mi to ukazoval.
*
Sedmikrásko, na co chce královna mé plíce?!
Já fotosyntézu neumím!

Fandom: Profesor von Drak
Poznámka: Ještě se dnes musím učit na písemku, takže vřelý dík za aktuální téma. ;-)
---
Dobrý den, milí studenti. Rád vás vidím. Dnes máme krásný a klidný den. Ideální na malé soaré v mých sbírkách. Podíváme se do uličky patnáct. Mám tam několik zajímavých exemplářů. Doufám, že máte rádi hady.
Nevadí. I tak se něčemu přiučíte.
Podívejte se na tuto kostru. Připouštím, již se poněkud rozpadá, ale základní znaky jsou stále viditelné.
Jejím majitelem byla dle popisku a uspořádání kostí v oblasti pomyslného krku kobra indická. Charakteristickou brýlovou kresbu vám bohužel neukážu, tato kostra byla do mého království doručena již ve vypreparovaném stavu.
Tento had plive jed …
Během svého úprku, prosím, nekřičte.
Inu, učení…

Fandom: Profesor von Drak
Poznámka: Co se může stát, když nedbáte varování svých učitelů. Tunelové žáby jsou moje.
---
Když si mladík začal v temné uličce zpívat, dívka si vzpomněla na profesorova opakovaná nabádání k tichosti. Ale nic se nestalo. Nikdy se nic nestalo. Ani tenkrát, když shodili tu vycpanou slepici. Přidala se ke kamarádovi. Přestali sledovat okolí.
Když začali znovu vnímat, bylo už pozdě. Všude kolem tekl zelený sliz. Valil se blíž a blíž, jakoby ho něco tlačilo. Zelenou sem tam křižovaly černé tvary.
Volali o pomoc, ale hmota pohltila veškerý zvuk. Byli v pasti.
***
Daniel von Drak věděl, že by neměl, ale když on si nedokázal pomoci. Pohled na studenty zalité pářicí tekutinou tunelových žab, ho rozesmál.

Fandom: Profesor von Drak
Varování: Roztříštěné a smutné
Poznámka: Volné pokračování včerejšího drabble. Pár dalších střípků z Danielova snu. Nebo to nebyl sen?
---
Říkali mu Kubík Nepaměť. Nevěděl, kdo je, uměl jen veršovat. Ale práce se nebál.
*
Kateřina byla krásná. Sedávali spolu u Božích muk, on jí šeptal veršovánky a nebe bylo blíž.
*
Syna pojmenovali Jan. Anička se narodila o rok později.
*
Uměl oživit sny. Každý večer, ať byl jakkoli unavený, brával děti na Cestu sta věží. Žil jejich radostí.
*
Všechno skončilo prozřením. Toho dne ho Jan vyhodil z domu. Snesl to mlčky. Být katolík znamenalo zradu.
*
S pláčem bloudil bitevní vřavou. Hledal, aby odpustil.

***
„Dojímavé,“ pronesl jízlivý hlas.
Daniel neodpověděl. Nechal sebou mrštit ke stěně.
Bolelo to, ale on už nebrečel. Platil.

Fandom: Profesor von Drak
Poznámka: Ten příběh není dokončený. Ani nevím, jestli má být.
---
„Znáte příběh o Cestě sta věží?“ zeptal se Viktor W.
„Ne. Vyprávěj.“
„Kdysi dávno bylo jedno město. Neví se už, kdy a kde. Možná, že ani nebylo z tohoto světa.
Vedla jím cesta, kterou strážilo sto věží. Sto mohutných a vysokých bašt, jediných v celém městě. Nejvyšší z nich se říkalo Tatíček.“
***
„Tatínku, já ci k velkým domům…“
„Nenávidím tě, slyšíš!“
Lháři...
„Otče, já nechci umřít… Prosím…“
„Je mi to líto, synku. Věže zmizely.“
***
Daniel von Drak zmateně zamrkal. Během vyprávění se mu podařilo usnout a teď hleděl do ustaraných tváří kolegů. Věděl, že o tomhle snu jim nikdy nepoví.

Rozbřesklo se další krásné ráno. Z plechové budovy se vypotácel muž ve zkrvaveném bílém oblečení. Vzápětí ho následovala skupina stejně oblečených lidí.
„Ách,“ protáhl se Hawkeye, když ho ovanul jižní vítr. „Čtyři dny na sále. A první, co cítím, když vylezu, jsou připálená vejce.“
„Rozbiju kuchaři hubu,“ zívl Trapper John. „Až se otočí vítr, pošlu mu vlaštovku. Na to, abych mu jí rozbil sám, jsem moc unavený.“
„Spááát!“ zasténal černovlasý chirurg. Pokusil se zívnout, ale vánek právě přivanul pach hnijícího masa, proto raději rychle zavřel ústa. Kecl sebou na invalidní vozík.
„Směr Bažinááá!“ zavelel a vozík tlačený Traperem se rozjel.

Poznámka1: Slavte! Daniel von Drak má dnes narozeniny! První drabble z jeho světa spatřilo světlo toho našeho na těchto stránkách 13.4.2010.
Poznámka 2.: Existuje mandlové kapučíno?
---
Od úsvitu věků putujeme nocí.
Mlčenliví a osamělí.
Prokleti posláním strážit chodby času.
Údělem, jež nebere konce.
Údělem, jež ani sama smrt nezmění.
Údělem hořkým nad smutek.
Navždy bloudíme nocí.
***
Daniel sebou házel na lehátku. Marek P. přišel do kabinetu právě včas, aby zachránil kolegu před pádem na podlahu. Pod jeho dotekem Daniel procitl ze snu plného temných stínů a tajemných slov. Prudce lapal po dechu a nechal Marka, aby ho držel.
„Noční můra?“ ptal se Marek.
Daniel přikývl. „Pít,“ zachraptěl. Marek mu podal hrnek.
„Fuj. Co to je?!“ prskal Správce sbírek tmavou tekutinu.
„Cyankáli,“ usmál se kolega. „V kafi.“

Pařezovou chaloupkou proletěl žalud.
„Tohle si musíme vyjasnit!“ Druhý žalud.
„Peřiny roztrhané! Vrzání obrtlíku!“ Znovu žalud. Zaskučení.
„Ř-řeknu kolegům!“ kvikl Vochomůrka. Kolem se sypalo peří.
„Komu?! Ty jsi mi ale Ivan. Rákosníček má volno, Emanuel s námi nemluví, protožes mu svedl ženskou, Karkulka šla s košíčkem k babičce a jelen by tě nejradši nabodl na parohy za to tvoje hlídání. Nikdo nám nepomůže!“ řval Křemílek.
„A co Krychle? T-totiž vlastně Koule,“ zkoušel to Vochomůrka šilhající na Amálku v cárech peřiny.
„Tu mi ani nepřipomínej! Málem mě kvůli tobě sežrala! Mám toho dost. Buď si tuhletu vezmeš, nebo…,“ došel Křemílkovi dech.

Poznámka: Omlouvám se za případné chyby, je to psané hodně narychlo.
---
„Copak se děje, Danieli?“ zajímala se Klára F. „Vypadáš jako kočka, která snědla smetanu.“
„A cítím se jako olympský bůh přejedený lahodnou ambrosií,“ odpověděl Daniel a protáhl se. Potom složil ruce na břiše a s blaženým výrazem se rozhlédl.
„Užil sis víkend?“ vyptávala se zvědavá kolegyně.
„Velice. Byl jsem na crayfish párty. Bylo to opravdu zajímavé. Výtečná společnost a to maso… Stále ho cítím na jazyku,“ rozplýval se Daniel.
„S kýmpak jsi tam byl? Znám někoho?“ vyzvídala znovu Klára.
„Neznáš, drahá kolegyně. To nebyl večírek pro něžné pohlaví,“ ušklíbl se Daniel a mrkl na Marka P., který mu gesto oplatil.

Poznámka: Po odeslání osmi těch … sčítacích formulářů jsem úplně hotová. A protivně cynická. Tudíž tu málem byla stravitelnost raka kamenáče norkem americkým. Snad se vám tohle bude líbit víc.
---
Bylo pozdní odpoledne, počátek dubna. Sluníčko už mělo sílu, a tak babka Vytáčková seděla na svém obvyklém místě před krámem. Poslouchala ptáčky a pozorovala hnědého voříška, který nedaleko zaléval trs narcisků.
Mladá Milena Korýtková si myslela, že bába spí. Nehybná postava její dojem jen potvrzovala. Dokud nepřišla blíž.
Tehdy dívka spatřila, jak babička vyndává z chladu za lavičkou vaničku rakviček a šlehačku.
„Dáš si se mnou, holka?“ nabídla děvčeti.
„Děkuji, nedám. Musím zhubnout do plavek,“ odmítla dívka. Stařenka očima přelétla Mileninu kyprou postavu.
„Holka zlatá, já myslím, že si se mnou klidně můžeš dát,“ uzavřela s úsměvem Magdalena svůj průzkum.

Dobrý den, vidím, že jste dorazili. Pomůžete mi preparovat žáby.
Prosím? Zajímavé. Pitva ryby při dnešních praktikách vám nevadila, ale žáby ano? Vypadáte, jako byste ponořili obličej do křídové suspenze. Vždyť to není nic těžkého, pouze musíte být opatrní, žáby mají jemnou kůži, lehce byste ji protrhli.
Ano, vím, že jsou žáby chráněné. Dokonce vím, že všichni obojživelníci jsou chránění.
Jeden můj bývalý spolužák mi poskytl několik exemplářů do sbírky. Mohu vás ujistit, že se jedná o jedince uhynulé přirozenou smrtí. Jednoho samce skokana ostronosého jsem právě naložil do lihu.
Prosím, uklidněte se. To byl obyčejný duch. Nekromancii já nepraktikuji.

Poznámka: Inspirováno komentáři k minulém doubledrabble a instrumentálním provedením Růží z Pikardie.
---
Daniel opřel rozpálené čelo o chladivou tabulku. Povzdechl si.
„Mohu dál?“ ozvalo se společně se zdvořilostním zaklepáním.
„Samozřejmě,“ řekl Daniel, aniž zvedl hlavu.
„Děje se něco? Nepřišel jsi na večeři a Lucka říkala, že jsi u rybníka, a teď jsem viděl světlo, tak…,“ nedořekl Jaroslav zaražený Danielovým mlčením. „Mám odejít?“
„Ne. Jen jsem vzpomínal a uvědomil si, jak je to dlouho, co jsem odešel z domova,“ odpověděl Daniel.
„Chybí ti to?“
„Ano i ne.“ Mladší muž zavrtěl hlavou. „Chybí mi bezcílné toulky po lukách, dlouhé hodiny u lesních tůní, kamarádi, ale ne to, co přišlo potom. Zlomená křídla mi neschází.“

***Závist Tomáše R. aneb o Danielově šlechtickém titulu***
Poznámka: Tři dráčkové je jméno zámečku Danielovy rodiny.
---
„Říká člověk, kterej se narodil se stříbrnou lžící v hubě!“ vykřikl Tomáš R.
Daniel von Drak se zasmál, pohodil hlavou jako pyšný hřebeček a uzemnil kolegu jednou ze svých cynických poznámek. Potom za souhlasného potlesku opustil místnost.
Příbližně o hodinu později se v kabinetě za sbírkami sešla obvyklá sestava. Daniel von Drak, který seděl na pohovce s koleny pod bradou, Jaroslav L. a Marek P.
„Nemám rád, když si o sobě někdo myslí, že je víc než ostatní,“ řekl Daniel hrnku čaje, za kterým se schovával.
„A, že já jsem velmi ješitný,“ dodal s úšklebkem.
Jaroslav se pousmál. „To jsi, ale myslím, že o tom jsi mluvit nechtěl.“
„Máš pravdu. Chtěl jsem mluvit o Tomášovi. Proč si ten chlap myslí, že narodit se v sedmdesátých letech do šlechtické kolébky bylo něčím výhodné?“
„Závidí ti majetek,“ pokrčil rameny Marek.
„Mně?! Teď jsi mne pobavil. Většinu majetku stihl prapradědeček propít dřív, než přišli komunisté, ze Tří dráčků byla ruina, na které si dědeček zničil zdraví… Vždyť nám dnes patří jenom několik hektarů polností, les a rybník. My jsme to ale hrabata. Z Nemanic! Nemluvě o tom, že titul přejde po otcově smrti na sestřina syna, já se ho vzdal,“ smál se Daniel.

Poznámka: Za komentáře moc děkuji Bilkis, Kleio s Dangie, ioanně, Esclarte a Peggy. Vážím si vašich reakcí. Jste na mne a Daniela moc hodné.
---
Když se chcete vrátit, nesmíte jít za světlem. To není vtip. Kdybych si z vás chtěl dělat legraci, nenapsal bych tohle. Někteří z vás by z toho mohli mít smrt.
Všechny ty zprávy o tunelu jsou pravdivé. Slyšíte hlasy a nadpozemskou hudbu, která vás vábí k sobě. Je snadné podlehnout, když víte, že bolet pomine.
Stál jsem v naprosté tmě a hleděl na záři, od které jsem se musel odvrátit. Pořád jsem totiž nesplnil své poslání.
Každá Styx má brod. Hledá se těžko a jsou v něm nestvůry. Když nemáte vůli, zůstanete prostě stát. Taková už je smrt. Já přežil.

Varování: Smutné
Poznámka 1.: Kdo napsal to drabble s Černým Havranem?
Poznámka 2.: Jsem zvědavá, kdo tohle drabble pochopí.
Poznámka 3.: Omlouvám se za ten tón, nepodařilo se mi nápad zpracovat tak, jak bych chtěla.
---
Nevermore, zakrákal havran na prsou Palladiných a na hrudi mého nejdražšího přítele vykvetl velký rudý květ.
Nevermore, zakrákal havran a má hruď se sevřela krutou bolestí.
Nevermore, zakrákal havran. Ten skřek mi zněl v uších a paralyzoval víc než bolest a strach.
„Danieli!“ snažil jsem se přehlušit tu bestii ve svém nitru.
„Danieli!“ Skočil jsem za ním do zrudlých vln.
Danieli! Ty musíš žít, prosil jsem v duchu a po tvářích mi tekly slzy. Naštěstí se smísily s vodou a já nemusel nic vysvětlovat. I když jsem nebrečel sám.
„Dane,“ šeptal jsem a havran v dálce stále krákal.
Never. More.

Varování: Nejíst při čtení!
Poznámka: Tak každý táhnem tu svou káru dál a někdo ji holt má plnou hříchu. A někdo si zase umí dělat z druhých legraci. Poznejte Magdalenu Vytáčkovou.
---
Sobotním odpolednem spěchala ku kapličce stařenka. Bylo před posvícením, proto místní kněz vyhlásil zpovědní den. Věděl totiž, že některé z jeho oveček jsou osoby charakteru zemitého a pro ostré slůvko nejdou daleko. A také dobře znal paní Magdalenu Vytáčkovou.
Zmíněná dáma zastávala v malé středočeské vísce funkci nekorunované starostky a mravnostní policie v jednom. Neminul den, aby ji nebylo vidět na lavičce před obchůdkem vedeným její dcerou Zuzanou.
„Pozdravpámbu, Vytáčková!“ pozdravil ji předseda místní samosprávy. „Ke zpovědi, ke zpovědi?“
„Tak, tak, Františku,“ odvětila babička. Zamávala rolí toaletního papíru. „Mám to tady sepsané. To víš, moje paměť už není, co dřív.“

Poznámka: Za to mohou ty kurtizány. Díky nim jsem si vzpomněla na svůj dávný nápad s rozmrzelým Danielem.
Aneb dnes trochu vtipně. Daniel je ještě pořád mezi životem a smrtí.
---
Daniel usedl na roh stolu. Bradu si položil na pravé koleno, levou nohou kýval jako znuděná tanečnice. Vlastně tak i zdálky vypadal. S dlouhými vlasy, které zakrývaly jeho skloněnou tvář, připomínal smutnou baletku.
Ve skutečnosti však byl mladý správce pouze rozmrzelý. Důvod jeho rozladěnosti se kroutil před ním v poutech z ektoplasmy.
„Poplašňáku, Poplašňáku. Co mám s tebou dělat?“ vzdychl Daniel. „Že vyhazuješ lidi z okna, mi nijak zvlášť nevadí. Kvílení, skřípání a podobné patří k tvé přirozenosti. Ale s knihami si tady házet nebudeš. Je to jasné?!“ uhodil kantor na poltergeista.
Poplašňák vzpurně blýskl očima.
„Tvá volba. Siegfriede, konej!“

Varování: Nic pro slabší povahy
Poznámka: Vím, že to nejsou drabbles, na která jste s Danielem zvyklí, ale za ten téměř rok od svého vzniku se tento svět rozvinul a ukázal nečekané linie.
---
Stalo se to během posledního kola střelecké soutěže. Danielovým zorným polem se mihl vlkošedý stín. Vzhlédl, ale kolem něho byli pouze soustředění studenti, a tak se znovu sklonil k výsledkové listině.
„Danieli!“ zavolal Jaroslav L. z basketbalového hřiště. „Už jste skončili?“
„Skoro!“
Když uklidil pušky, rozběhl se Daniel po břehu za Jaroslavem, který ho vyhlížel s míčem pod paží.
Uběhl stěží pár metrů, když třeskl výstřel, který tentokrát nemohl být ze školní vzduchovky.
Danielovo modré tričko zbarvila krev.
Druhý zásah muže odhodil vstříc čekající vodní hladině. Vyděšený křik na břehu už neslyšel, přehlušil ho vzduch unikající z rány na hrudi.

O „myšlenkové magii“ nevěděl Daniel von Drak téměř nic, a tak nedokázal kolegovi, u kterého se schopnost náhle projevila, pomoci.
„Proč?“ ptal se ho Jaroslav L. poté, co ve vzteku málem zavinil smrtelnou nehodu. „Proč ze všech lidí na světě musím zrovna já ovládat telekinezi?!“
„To není telekineze,“ opravil ho Daniel. „Nevím, co to je, ale znám někoho, kdo ano.“
„A naučí mne to ovládat?!“ odsekl Jaroslav.
„Nejsem si jistý,“ přiznal neochotně Daniel. „On… Uvidíš sám.“
***
„Ha! Von Problém. To jsem si mohl myslet, že zrovna ty mě vyslídíš. Vesmír není pro nás dva dost velký!“ odplivl si starý muž.

Muž měl dlouhé blond vlasy a ledový pohled v očích té nejnádhernější modré barvy, jakou kdy Daniel viděl. S pohrdavým výrazem vzal z mladíkových rukou černý klobouk, který mu odlétl v prudkém závanu větru. Nepoděkoval. Bez ohlédnutí přešel rychlým krokem nástupiště, divže přitom nesmetl stařenku pod přijíždějící rychlík.
Daniel se otřásl. Nevědomky sevřel ruku v pěst a přitiskl si ji na břicho. Zahlédl záblesk modré, která zůstávala v nadutcových stopách. Málem kvůli němu zmeškal svůj vlak.
Mladík se po podivném setkání necítil dobře a všechna kupé byla obsazená, až na konci vagónu objevil kamarád místo vedle studenta se zlomenou nohou.

Poznámka: Moje spolubydlící děkuje navrhovateli tématu. Profesor si celý včerejší večer zpívala: „Proč bychom se netěšili, když nám Pámbu rybu dal, když nám Pámbu jesetera dal.“
---
Jsou chvíle, kdy se čas zastaví. Chvíle, kdy zapomenu, že mám spoustu práce. Chvíle, kdy si přeji rozplynout se s vodou a odplavat někam pryč.
Takové, jako byl můj poslední volný den. Slunce svítilo, foukal jemný vánek a já mu s úsměvem nastavila tvář.
Nikdo mě neviděl. Všichni už odešli, jenom já se opírala o stříbrnou octavii, dřímala a vzpomínala na nádherné jesetery.
Něžné prsty větru prokluzovaly temnými prameny rozpuštěných vlasů a odlétaly zanechávajíc mne toužící po věcech, které se nevrací.
Voda v rybníčcích odrážela sluneční paprsky, bílé bubliny kyslíku proplouvaly vlnami…
Na líhni výzkumného ústavu vládl klid a mír.

Je velmi těžké vybrat ze záplavy nádherných textů deset, přesto jsem se o to pokusila. Zde je můj seznam.
Jsem Profesor, mám tudíž blízko ke škole, proto mé první místo patří "kantorskému slashi" V kabinetě od Dangerous. Napsat RPS se svými učiteli já nikdy nedokázala.
Omyly z historie aneb, že nezálohovat slovníky se nevyplácí, to je Stručná dějeprava od Rebelky. Tady jsem se dozvěděla, jak mohou vznikat bouřky...
Bible je mi velmi blízkou knihou, proto vybírám i Lejdynčino Nedělní ráno a Velmi starou podobenku od Peggy.
Z Aveviny totality mne hodně mrazí a Diktátořin Nejoblíbenější měsíc od Kleio je vážně povedeným dílkem.
Lehce mrazivým je i dramatické drabble z ioaninna světa Björkhallen. Někdy už je prostě na rozhodování Pozdě...
Mám ráda kostřičky, zvlášť jedny nemrtvé krysí, proto jako další nej volím Mnohomluvný šatník od Avevy.
Přísloví a Saturnin mají své kouzlo, o čemž mne přesvědčila angie77 svým textem Kouzlo přísloví.
Sherlock Holmes je brilantní detektiv, ale některé věci prostě "nechápe" aneb Hlasitý odposlech od levandule.
Doktor přece nemůže chybět. Ani na ISS, a tak zakončuji svých deset nej textem od Lunkvil. Protože máme malý Problém na ISS.

Téma: Nečekaný příchod Garryho Stu do děje
Fandom: Originál – Profesor von Drak
Poznámka: A máme tu poslední drabble ze světa profesora Daniel von Draka.
---
Sbírky byly toho dne neobyčejně tiché. Cestou pro mapu zažívacího ústrojí neslyšeli Daniel von Drak s Lenkou S. nic hrozivějšího než zaskřípění parket pod nohama. Přesto to kantorku neuklidňovalo. Necítila se dobře.
Procházeli kolem pootevřeného okna. Lence se zatmělo před očima. Točila se jí hlava. Rozhodila ruce v marné snaze zachytit Danielovu napřaženou paži. Padala.
Když se probrala z mrákot, kolega se nad ní skláněl s podivným výrazem.
„Kdo tu zpíval?“ ptala se zmateně.
„Nikdo. Kolegyně, vy jste samomodruhá?“ zajímalo Daniela.
„Ne, proč?“
„Protože tohle,“ kývl Daniel k neobyčejně pohlednému stvoření, „si říká Apolinář a zachraňuje to pouze těhotné ženy.“

Téma: Dlouhé vlasy, krátký rozum
Poznámka: Minisérie Z minulosti profesora von Draka 3. – poslední
Může sem napsat více drabblí? Popřípadě, mohou tu zůstat jako nesoutěžní?
---
„Mami, tati, chci vám něco říci,“ začal Daniel.
„Požádal jsi o ruku tu roztomilou dívenku z vánočního večírku?“ jásala matka.
„Nikoli. Odstěhuji se.“
„Co tvé zaměstnání?“ zasténala matka.
„Už mám jiné. Budu učit biologii a chemii, navíc budu správcem školních sbírek,“ chlubil se Daniel.
„Doufám, že je to slušně placené,“ prohodil otec.
„Ano.“
„Peníze, peníze. Co my? Ty si utečeš a nás tu necháš?!“ kvílela matka.
„Budu jezdit na návštěvy.“ Jednou za půl roku. Možná, pomyslel si Daniel.
Matka v odpověď zabublala do kapesníku cosi o dlouhých vlasech a krátkém rozumu.
„Ostříhat se nedám!“ pohodil Daniel hřívou do půli zad.
***
(Nakonec nechal, ale to už je jiný příběh. pozn. aut.)

Téma: Za třicet stříbrných
Fandom: Originál – Profesor von Drak
Poznámka: Minisérie Z minulosti profesora von Draka 2.
Může sem napsat více drabblí? Popřípadě, mohou tu zůstat jako nesoutěžní?
---
Odpověď na dopis, který byl ve skutečnosti žádostí o zaměstnání na jistém středočeském gymnáziu, dorazila za dva měsíce, když už si Daniel myslel, že se list ztratil.
Měl štěstí. Na gymnáziu, kam žádost posílal, se s platností od nového školního roku uvolnilo místo učitele biologie. Byl pozván na přijímací pohovor příští středu.
„Dobré rozhodnutí, ale…,“ pronesla Danielova sestra, když jí dopis ukázal.
„Proto to říkám nejdřív tobě. Už vidím máti lomit rukama, že jsem pohrdl místem, které mi obstarala díky svým kontaktům,“ ušklíbl se Daniel.
„Zapomněls na slzy a křik,“ připomněla sestra.
„Už teď se cítím zrádcem,“ řekl Daniel klidně.

Téma: Kostky jsou vrženy
Fandom: Originál – Profesor von Drak
Poznámka: Toto drabble zahajuje minisérii z minulosti Daniela von Draka, kdy ještě nebyl správcem sbírek.
---
A je to, pomyslel si mladý Daniel von Drak, když vhazoval dopis do schránky u kostela. Zamával staré paní Lukášové, která mířila na hřbitov v doprovodu voříška Punti. Odhrnul si zpocené vlasy z čela a vyrazil k domovu.
Bylo hrozné horko. Daniel se ploužil po polní cestě a přemýšlel. Už měl dům na dohled, ale pořád nevěděl, zda má rodičům o svém rozhodnutí říci.
V zamyšlení zabočil na lesní cestu vedoucí k malému jezírku. Tam se posadil na své oblíbené místo pod vrbou. Hleděl na vodu.
Nakonec se rozhodl počkat na odpověď. Pokud bude záporná, nemusí rodičům říkat vůbec nic.

Fandom: Originál – Profesor von Drak
Poznámka: Profesor von Drak by se měl časem objevit někde kompletní. Zatím se pokusím sesmolit info.
Věnování: Těm, kteří tuhle soutěž vymysleli, a těm, kteří se jí účastnili.
---
Blankytně modrý muž se s pyšným úsměvem vznášel poblíž okna, když se přímo před ním zjevil mohutný Strážce sbírek.
„Musíme si promluvit!“ zahřměl.
„J-jistě,“ koktal Poplašňák.
„To tvé vyhazování lidí z oken musí přestat! Správce má kvůli tomu problémy!“ přikazoval Strážce poltergeistovi.
„Ale já jsem…,“ začal ten.
„Mně je jedno, co jsi, ty zasmrádlý kuse ektoplasmy. Najdeš si prostě jinou zábavu. Nebo…,“ pohrozil Strážce.
„Nebo co?“ vzpamatoval se Poplašňák a začal provokovat.
„Řekl sis o to,“ prohlásil správce a bez jediného hnutí imaginárním svalem zmačkal poltergeista do kuličky.
Houby svaly nebo čáry, pomyslel si pobaveně Daniel. Basket. S modrým míčem.

Fandom: Originál – Profesor von Drak
Poznámka: Já měla naši paní ředitelku ráda.
---
Josefa N. byla osobou nevysokou, rozhodně však nepřehlédnutelnou. Ačkoli tuto ředitelku gymnázia by možná nejlépe vystihovalo slovo nepřeslechnutelnou. Ztichla jedině, když za sebou v doprovodu Daniela von Draka zavírala dveře sbírek. Tam její slovo neplatilo.
Teprve za zavřenými dveřmi kabinetu promluvila.
„Měl bys něco udělat s těmi svými duchy. Kolikrát jsme za tenhle rok museli vyplácet odškodnění za trauma zaviněné vypadnutím z okna? Sedmnáctkrát,“ domlouvala podřízenému.
Daniel se ušklíbl. „Když ona je to Poplašňákova oblíbená zábava.“
„To není omluva.“
„Vím, ale když nedodržíte pravidla... Potom, holt, co není v hlavě, musí být v nohách. Přitom člověk snadno vypadne z okna.“

Fandom: Originál – Profesor von Drak
Varování: Výskyt Mus musculus
Poznámka: Máme tu osmý díl Sbírek. Rozhodla jsem se si v něm udělat legraci za strachu z hlodavců.
---
Vítejte, děvčata. Dnes máme krásný den. Ptáčkové zpívají, jen vzlétnout kdyby mohli.
Ne, opravdu to nejsou hračky se zabudovanými reproduktory. To jsou skuteční ptáci, byť vycpaní. Působí na ně magie sbírek.
Jste skeptické, jak vidím. Musíte se ještě hodně učit. Jsou věci mezi nebem a zemí, kterým věda nerozumí. Avšak ptačí vitríny nejsou naším cílem. Budeme pracovat s hlodavci.
Zapisujte si. Myš domácí, Mus musculus, chybějící levý horní řezák. Červené oči zřejmě v důsledku nějaké mutace.
Dnešní svítilny nic nevydrží… Podržte tu myš.
Zachovejte klid. Nepištěte, prosím! Copak jste neviděly živou rudookou myš? Nebojte, mám tu hada, ten ji sní.

Fandom: Originál – Profesor von Drak
Poznámka: Domnívám se, že nastal čas, říci něco o našem milém profesorovi, proto je tento krátký text poněkud civilnější než ostatní.
---
Zprvu nevěděl, kde je. Okolí se mu rozmazávalo před očima. Dezorientovaně se posadil. Pokusil se zaostřit. Stále neviděl dobře, ale přinejmenším už poznával okolí. Mimo jeho zorné pole se ozval šramot. Otočil hlavu po směru zvuku.
Na židli seděla postava s rozmazanými konturami. Přesto poznal, že jde o muže.
„Zase jsi usnul v práci,“ konstatoval muž hlasem Jaroslava L. Podával kolegovi jeho brýle. Daniel von Drak zamumlal poděkování a nasadil si je.
„Zapomněl jsem na čas,“ odvětil prostě.
„A taky na posledně,“ připomněl Jaroslav historii, ve které figuroval duch, Melantrichův výtisk Matioliho herbáře a nemocnice. „Víš Dane, komu není rady…“

Fandom: Originál – Profesor von Drak
Poznámka: 1) Začátek inspirován písní Sovy v mazutu – k poslechu například zde, dále několika písněmi z mého depresivního mixu.
2) Přiznejte se, kdo to téma vymyslel?
Věnování: Osobě z poznámky dva.
---
Všechno začalo už strašně dávno. Tenkrát plakal strom stejně jako dnes. To ale roztřesení primáni nemohli vědět. Stáli sami u dveří ve školních sbírkách a třásli se. Kapky stékající po veřejích je děsily.
Najednou zmizelo světlo. Zbyly jenom fosforeskující slzy a modrý oblak. I ten však zmizel v dáli. Nastalo ticho. Dech jim zmíral v plicích.
V prázdných očních důlcích lebek se žlutě zablesklo. Kosti zachřestily. Dítě zaplakalo. Hamletovský přízrak pronesl svou proslulou repliku. Ze tmy přilétl zkrvavený nůž. Někde blízko recitoval ženský hlas Shakespearovy verše. Varhany zahřímaly. Soví houkání zaniklo v jejich dunění. Chlapec se počůral.
Strážce sbírek přicházel.

Fandom: originál –Profesor von Drak
---
„Chceš se pobavit?“ ptal se Jaroslav L. profesora von Draka.
„Rád. Zase primáni?“ zajímalo Daniela.
„Ne. Čtvrtá A.“
„Čti, udělám mezitím kafe,“ vybídl Daniel kolegu.
„Dobrý den, jmenuji se Karel S. Momentálně studuji na gymnáziu. Chytám se na VŠ technického směru. Rád bych pracoval na částečný úvazek ve vaší firmě. Co mohu nabídnout? Schopnost rychle se zorientovat v kolektivu, odhadnout člověka podle vzhledu, schopnost do týdne vědět o každém vše. Svěřená tajemství neroznáším, sděluji je pouze vedení podniku. S úctou váš Karel S.“
„Pěkný sloh. O co žádal?“ chtěl vědět Daniel.
„O místo vyhazovače v nočním klubu,“ uculil se Jaroslav.

Varování: Mírně nechutné
Poznámka: Inspirováno dávnou návštěvou Hrdličkova muzea
---
Ach, Markovi primáni. Pojďte dál, hoši, pomůžete mi s katalogizací. Neloudejte se, prosím, a buďte potichu. Dnes je divný den, raději se podíváme do oddělení map. Tam bude bezpečněji. Moc se neušklíbejte, bezpečno tady není nikde.
Zaujaly vás kostřičky? To jsou předčasně narozené lidské plody. Čtyři měsíce, ostatní jsou od sebe vždy asi týden. Tady máme novorozence. Pokračujeme.
Píše vám propiska? Výborně. Tady máte desky, budete zapisovat. Vy budete držet tyhle přístroje.
Číslo jedna, mapa světa, pravděpodobně osmnácté století. Bílou krabičku, prosím. Číslo dvě, opět svět, ruční práce,…
Duch? Ale jistě. Poltergeist nebo mapy, co je doma, to se počítá.

Fandom: originál – Profesor von Drak
Poznámka: Smutné na tomhle textu je, že se z části zakládá na pravdě.
---
„Zeptal jsem se na oblíbenou hračku. Víš, co odpověděli?! Primáni!“ sténal Marek P. zničeně.
„Povídej. Kávu?“ nabízel profesor von Drak.
„Čaj. Tlak mám vysoký i bez kafe.“
Zatímco vařila voda, přemýšlel Daniel, z čeho je mladý učitel vyděšenější. O svých sbírkách tentokrát pochyboval.
„Nejmírnější odpověď byla 'Kozy, vole'. Dokonce i holčičky…,“ Schoval hlavu do dlaní.
„Hlavně jim neukazuj, že tě ničí. A vůbec, pošli pár těch výtečníků ke mně,“ řekl Daniel.
Marek na něj pohlédl přes okraj hrnku.
„Pomůže to?“
„Stoprocentně,“ Daniel se nehezky usmál. „A bylinkový čaj ti uvařím vždycky.“
***
„Jaká byla tvoje oblíbená hračka?“
Úšklebek se rozšířil. „Mikroskop.“

Fandom: originál
Poznámka: Za ty králíky může bráška, který rozvedl mou hlášku Pro srandu králíkům profesora von Draka.
---
Dobrý den. Posílá vás kolega L.? Vzpomínám si, něco mi říkal...
Vy jste ještě v mých sbírkách nebyli, že? Dobrá, tedy něco málo k pravidlům.
Za všech okolností buďte potichu. Držte se poblíž mne. Nesahejte na nic bez dovolení. Poslouchejte mne na slovo. Jakákoli nerozvážnost může mít nedozírné následky. Těch koster si nešímejte, chrastí z nudy. Jsou jak malí.
Budeme pracovat v uličce osmnáct. Cestou se zastavíme v kabinetě pro pomůcky.
***
Copak? Ty rány? Nevšímejte si jich. Pokud uslyšíme kničení, budu vás muset na chvíli opustit. Teď vezměte rukavice, hadr a následujte mne.
Vaší úkolem bude setřít prach z těchto plazů. Důkladně ždímejte hadřík, až ho budete prát. Některé tyto exponáty stály víc, než činí můj čtvrtletní plat, rodiče by jistě neradi platili plesnivou ještěrku.
***
Copak? Králíci? Bílí, že? Víte, že do školy nesmíte pod vlivem alkoholu? Ještě mi tvrďte, že kníkají v a-mol. Pokračujte v práci.
***
Ano, dějí se tu podivné věci, ale aby králík v hadí vitríně říkal přísloví, to je poprvé. Odnesu ho do kabinetu. Zůstaňte tady bez pohybu. Vitrína vás ochrání. Za okamžik budu zpět.
***
Co říkáte? Že tu se šoural stařec s kačerem na provázku? Víte, starý člověk je podruhé dítětem, duch chovatele králíků potřetí.

Fandom: originální
Poznámka: Jubilejní desáté drabble s profesorem Danielem von Drakem. Věnováno všem, kteří sem píší a komentují.
---
„Měl byste se oženit,“ prohlásila Milena S.
„Samozřejmě, drahá kolegyně, hned po obědě,“ odpověděl Daniel von Drak nepřítomně a odešel.
Profesorka osaměla v kabinetě. Polkla. Došlo jí, že bude muset sama přes celý sál.
Stejně ji neposlouchal.
Dodala si odvahy. Vyšla.
Za dveřmi nebyl kbelík vody. Byla tam kniha. Libreto. Vznášelo se ve výšce očí.
Zaječela. Její první chyba.
Pak už to bylo jedno.
Tu árii znala.
Zpíval hezky.
Ji děsil.
Křičela. Falešně.
To nesnášel.
Zpíval o dukátech a chalupě.
Utíkala.
Záblesky střídal hrom.
Vždycky měl rád operu.
***
O tři patra níž si Daniel v klidu pochutnával na pečeném kuřeti.

Fandom: originál
---
Blankytně modrý přízrak prolétl muži kolem hlavy. Jaroslav L. si ani nevšiml, že na sebe vzal svoji oblíbenou podobu. Kniha mu vylétla z prstů.
„Nech toho, Poplašňáku. Víš, kolik je hodin?“ vyjel na ducha.
„Nejlépe všech. Jsou však tací…,“ odmlčel se blankytný muž.
Jaroslav vzdychl. „Vrať mi tu knihu.“
Duch kupodivu poslechl.
Zaklepání na dveře.
„Danieli, tys tu pořád?“ Hlas příchozího zněl rezignovaně.
„Ty máš co mluvit,“ zvedl oslovený hlavu od knihy.
„Já se před chvílí vrátil. Přinesl jsem ti Dávné proso.“
Profesor von Drak se usmál. „Děkuji.“
Jaroslav mlčel.
„Žádná poslední hodinka v práci. Pojď domů, Dane,“ řekl tiše.

Fandom: originál
Poznámka: Má oblíbená daguerrotypie
---
Dobrý den, dnes mám pro vás specialitu. Lapače duší.
Ano, černobílé snímky mají své kouzlo. Toto však nejsou fotografie, nýbrž daguerrotypie.
Nádhera, že? Kdysi někdo řekl, že dobrá daguerrotypie má díky dlouhé době expozice tak něžný a měkký charakter, jaký podle mého názoru pozdější fotografie už nikdy neskýtala. Ano, ano. Daguerrotypové byli umělci.
Vidím, že vám připadají jenom jako stěna plná ozdobných paspart. To je ovšem závažný omyl.
Techniku vynalezl Luis Daguerre v devatenáctém století. Jako záznamové médium použil vysoce lesklou stříbrnou destičku, následně ji zcitlivěl a exponoval. Pokud máte zájem, ve školní knihovně mají o počátcích daguerrotypie zdařilou monografii.
---
Zdroj citátu: wiki