„Sheldone? Nejdeš do laborky?“ vyhrknul překvapeně Leonard.
„Kdepak. Jdu za doktorem Gablehauserem.“
„Eeehh…“ Leonard viditelně znervózněl, „a… proč?“
„Protože jsem pokynů dbalý, vzorný zaměstnanec!“
A do prdele.
„A… jak se to projevuje tentokrát? Zas mu shrneš, o kolik procent mu klesla publikační činnost? A odrecituješ recenze?“
Sheldon sebou cuknul. „Za tím si stále stojím! Ale ne. Tentokrát přesně plním jeho instrukce!“
„Ach bože. Chci to vůbec vědět?“
„Gablehauser psal, že fakulta zaměstnancům jako benefit nabídne odvykací kůru.“
„A?“
„Kůru! S ů!“
„Ale ne…“
„Ale jo. Tak si nesu tašku,“ zamával Sheldon pomstychtivě igelitkou, „ať mi ji té kůry nasype plnou!“

"Snažíš se mi říct, že tě zbouchnul sluneční paprsek?"

Můj přítel vypadal, že zpochybňuje mé duševní zdraví. Upřímně, vůbec jsem se mu nedivila.

"Přesně tak. Obklopilo mě zářivé světlo, cítila jsem teplo v podbřišku a teď jsem těhotná."

"Prostě přiznej, že jsi mě podvedla!" zaryčel a zmizel.

Povzdechla jsem si. "No, pozdrav pánbůh."

***

"Co jsi zase provedl?" protáhl Hermes.

Apollo si prohrábl zlaté vlasy. "Netuším, o čem to mluvíš."

"Vážně?" opáčil Hermes. "Tak vysvětli, kdo ti poslal tenhle balíček."

Apollo zalapal po dechu, když spatřil dítě odložené v krabici. Přiložený vzkaz pravil: Svítil jsi, tak se starej.

"No, pozdrav Zeus."

Přijel jsem dřív. Sejdeme se v biografu. —J.

V potemnělé místnůstce se posadili úplně dozadu. Alexandr Josefovi visel na rtech (doufal, že bude brzy viset méně obrazně), když dával k dobru historku z premiéry filmové verze Prodané nevěsty.
„Adaptace se neuchytí. Copak knihy, ale opera? Slyšel jsi někdy Prodanou nevěstu od ožralých muzikantů v biu?“
Setmělo se. Ožralí muzikanti za zástěnou spustili tklivou melodii.
„To musel být…“
„Pšt!“
Alexandr kamsi vrhnul omluvný pohled a přešel do šeptání. „To musel být úplný prodaný…“
Závěr košilatého vtipu zanikl v polibku. Od té chvíle už o filmech nepromluvili ani slovo. Celých 12 minut.

V autě jezdím rád. Silnice ubíhá. Zatáčky vpravo. Zatáčky vlevo. Stromy podél cesty vrhají stíny. Přejíždíme stíny stromů, ani to nedrncne. Mám rád stromy. Ty jejich chladivé stíny v létě. Jejich zelené koruny. Větve s ptačími hnízdy.
Jedeme, ani nevím kam. Pro cement. Pan Pávek vypráví. Poslouchám. Představuju si. Ale nevím, co říct.
Nad polem krouží káně. Asi vyhlíží hraboše. Hraboši žerou zrní. Pan Pávek mlčí. Asi přemýšlí.
Pole střídají louky a lesy. Cesta pěkně ubíhá. Do lesa peláší dvě srnky.
Sem tam projedeme vesnicí. Teď se ale blížíme k něčemu většímu. Míjíme ceduli. Beroun.
„Beroun.“
Promluvilo mi to samo.

V lukách to zavoní a Vasilův Petro se ženou vyhání krávy na pastvu. Jedna z krav náhle zastaví; Petrova žena odplivne. Napříč cestou leží zmije. Kdesi v dálce si ježibaba mne ruce.

V lukách to zavoní a Petrův Nikola hladí tvář milenčinu. Eržika pojednou vykřikne: kolem kotníků se prosmýkla zmije. Kdesi v dálce se ježibaba chechtá.

V lukách to zavoní a Nikolova Anna utíká. Nad hlavou jí zaburácí sovětské bombardéry, pod nohu se nastaví zmije. Anna došlápne. Zmije uštkne. Kdesi v dálce ježibaba vítězně vykřikne.

V lukách to nevoní, zbyl asfalt. A v dálce? Ticho. Zde není místa pro ježibaby.

Rybník je lehce rozčeřený a zlověstně tmavý. Sedím na břehu. Nerybařím. Jen se dívám. Slunce ještě nenabralo sílu, jen mžourá mezi mraky. Chlad roztřásl tělo i myšlenky. Pocity smutku skomírají. Tíkání ptáka rozhrnulo ticho. Do nitra se snáší klid.
Co to trčí z vody na protější straně rybníka? Je to větev nebo kus ztrouchnivělého pařezu? Kdepak. To je volavka, naprosto nehybný strážce hladiny. Nehýří barvami jako páv. Je nenápadná. Trpělivě vyčkává. Zatím neloví, jen nehnutě číhá, podobně jako kočka poblíž myší díry.
Asociace se daly na pochod. Trpělivost růže přináší. Trpělivost, jedna vlastnost z ovoce ducha. A mně tolik chybí.

“Už se blížíme,” pravil kapitán lodi Mayflower.
“Bohu díky!” zvolal jeden z mužů. “V Americe nalezneme nový domov a svobodu.”
“Tu jsme měli i v Nizozemí,” zavrčela jeho žena. “Ale tobě se to tam zdálo málo anglické! Teď budeme žít po anglicku v divočině mezi špinavými divochy.”

Kus od pobřeží se objevil oslnivý záblesk, bouře však nepřišla. Loď se jen zhoupla.

Přístavní molo bylo plné divně oblečených lidí, poutníci z Mayflower na ně zírali jak u vytržení.
“Imigrační kontrola,” zahlaholil muž v uniformě. “Doklady! Proč cestujete do Spojených států? Na jak dlouho? Kde budete bydlet? Žádný ilegální přistěhovalce tu nestrpíme!”

Sníh se hustě sype z černého nebe na úzkou venkovskou silnici. Pokrývá rezavou dopravní značku, žalostně zkřivenou, jako by do ní někdo před časem narazil.
U krajnice stojí patník. Žádný plastový ukazatel s odrazkou. Starodávný hranol přitesaný z bílého kamene, jaké se už moc nevidí.
Náhle patník příšerně zaskřípe. S ohlušujícím třesknutím se rozpoltí shora až dolů.
Vyšlehnou oslnivé blesky, zaburácí vichřice. Sněhové vločky zešílí, zběsilý vír změní ledové krůpěje v roztočené dýky. Plechový kotouč zničené značky s řinkotem poskakuje po silnici a zmizí v závěji. Smrky se svíjejí v rytmu posledního tance. Praskot umírajících stromů přebíjí i vytí uragánu.

Za devatero horami a devatero řekami leží šťastné království. Jeho noci osvěcuje záře padajících hvězd. Některé z nich jen plní přání, z jiných se po dopadu na zem stávají lidé.
Nad ránem, v prvních paprscích vycházejícího slunce, mívají jednorožčí kobylky ve zvyku slehnout. Novorozená hříbata mají na čele hvězdu. V podvečer, když slunce zapadá, už běhají po horských lukách se zbytkem stáda.
Draci celý den spí a po nocích spřádají zlaté světlo hvězd. Vytvářejí z něj přenádherné klenoty. S vesničany je směňují za zmrzlinu, kterou hasí svůj vnitřní žár.
Pak přijde ta noc! Noc, kdy se nestane vůbec nic zajímavého…

Allen hledal.
Hledal čistou formu.
Hledal extatické sdílení.
Hledal to vábivé absolutní 'flow'.
Cest volil mnoho.
Drogy.
Masturbace.
Chlast.
Znavení šílenstvím.
Ztrácel se všude na světě.
Na Kubě.
V Peru.
V Indii.
V Japonsku.
Dokonce i v Československu.
Poznal euforii i čisté zoufalství.
Poznal osamění smíchané s naprostým naplněním.
Poznal paranoiu, ztrátu paměti i naprosté pomatení smyslů.
Když ho Neal odkopnul, pozbyl to poslední.
Sebeúctu.
Teprve potom byla jeho mysl konečně čistá.
Psal.
Poezie vznikala divoká a nespoutaná,
netřeba bylo těch prostých výmyslů jako
rytmus, rým či téma.
Myšlenky se vymanily ze svěrací kazajky
a stvořily to nejčistší umění.
Kvílení.

Břeh potoka zarostl, zdivočel a vrací potok zpátky do země.

Tiché vlnky smutku tě na chvíli přemůžou. Prázdné dlaně neudrží čas.
Zavřeš oči, nadechneš se a tok času se otočí, zelená hladina mladšího potoka se zrcadlí létem, jiskřivé střípky slunce tančí kolem tebe, sedíš na schůdcích, voda ti omývá bosé nohy, mhouříš oči nad knihou a chladíš se malinovkou, vzduch voní vypraným prádlem a babiččiným rybízovým koláčem, bzučení čmeláků se mísí s dědovým rádiem a zvuky sekání dřeva.

Otevřeš oči, zpátky teď a tady, všechno je pryč, a přesto zůstává. Napořád a navěky, mraky ustupují slunci a bolest utiší vděk.

Onoho roku jsem měl velkou úrodu švestek a s přítelkyní a její rodinou jsme založili kvas na slivovici. V čas přípravy na pálení bylo třeba přichystat nádobu na produkt. Při nedělní vycházce zajdeme do mé garáže a přítelkyně vybírá demižon, který tam stál řádově deset let nezašpuntovaný.
U přítelkyně v koupelně jej vymýváme. Do vany vypadává mumifikovaná myš. Přítelkyně neváhá a balí ji do reklamního letáku. Vzápětí vypadává druhá taková. Tu zase balím já.
Co nejnenápadněji vyklouzneme z bytu směr popelnice, aby rodiče s babičkou nic nepostřehli.
Zvládnutí incidentu mi dává naději, že moje budoucí žena je děvče do nepohody.

'Hon na vejce' když se řekne,
co se komu vybaví?
Kamenný most starý pražský,
nad vlnami Vltavy.

Do pověstí začtěme se,
kronik a knih dost a dost.
Císař Karel recept nese:
kámen + vejce + tvaroh = most.

V celých Čechách vejce shání,
slepice si kvokají,
že ku Praze vůz za vozem,
plný vajec ke kraji.

Řeknete si, co docílí,
bílek, žloutek, skořápka,
maltu zlepší, most posílí -
jenže je to pohádka.

Z mostu skoro každý kámen
vědci čile zkoumali,
ale bílku, žloutku, vejci
potvrzení nedali.

Našlo se však něco jiné,
možná ještě větší hit:
maltou římskou má prý kámen
ke kameni slepen být.

„Co myslíš, že děláš!“ houkl na Mikaela Elin. Vybudilo to vlnu zmateného třepetání a rozčileného hvízdání! Chtěl se zlobit, ale nějak nemohl. Díval se na hubeného chlapce oblečeného v nehezkých ženských šatech, obloženého roztouženými kosicemi. Měl vypadat směšně! Jenže obličej prozářený štěstím z toho dělal úplně jiný obrázek.
Uvědomil si, že za poslední dva měsíce kluk otročil, zabili mu otce a týrali ho ve vězení. Tohle byla evidentně první chvilka radosti od onoho vystoupení, kterého ho stálo svobodu. Pokud mu pošetilá hra s ptáky pomůže vyškrábat se ze sevření strachu a bolesti, kdo je on, aby mu v tom bránil?

SOL 542:
Nejsem tu sám. Vím to. Myslel jsem si, že je to hra stínů, ale to bylo před tím, než jsem se vzbudil uprostřed noci a spatřil ho ležet na Martinezově posteli. Měl jsem s tím něco udělat? Reagovat víc, než se jen otočit na druhý bok a usnout? Možná. Ale začíná mi to být všechno jedno.

SOL 559:
Je fajn vědět že ať si kde jsi, vždycky máš za ramenem někoho, kdo s tebou půjde v tichosti každý krok. Ať si NASA říká o přeludech co chce.

DEN 10985:
MARK WATTNEY?
"Já to věděl! Naserte si doktorko Chan!"

Je to jak nic, ale dech se ti nad tím může zadrhnout, ruce rozechvět, srdce zlomit.
Je to jak nic, ale přitom všechno, každá vteřina života je v něm.
Je to jak nic, ale úžasem zůstáváš stát, zakletý v chvalozpěvu.
Je ráno. V trávě se leskne jinovatka, nad hlavou ti zpívají ptáci, lehce fouká a potok vytrvale hučí. Večer jsi usínal s praskáním ohně a výhledem na hvězdy, ráno se probouzíš se slunečními paprsky na tváři a zbytky řeřavých uhlíků. Kolem tebe svět, pomíjivý ve své kráse, dokonalý v jedinečnosti. Mlčíš. Díváš se. Jsi. A vše, co dýchá, chválí Hospodina.

Sededěla na hraně střechy, pod nohama desítky pater prázdnoty. Potáhla si z cigára a vyfoukla kouř směrem na slunce zapadající za hraniční zeď. V hlavě si přehrávala, jak poprvé přijela do Night City.

Prý město neomezených možností ... a přitom tak omezené. Za zdí jen prázdnota, poušť a občas opuštěná vesnička. Musíte dobře vědět, kde hledat, aby jste někoho z Nomádů našli. Pokud vás teda vůbec někdo pustí ven ...

V těchto chvílích stále pochybuje, zda sem patří. Město jí dalo hodně ... ale nikdy nenahradí to, co nechala za zdí ... a nesmaže, kdo vlastně kdysi byla. Spíš jí to dá pořádně sežrat.

Jestli ještě někdo řekne, že to byla zázračná noc, tak mu natluču.
Posuďte sami.

To se sejdete s kolegy živnostníky, protože chcete nacvičit hru na počest svatby vašeho vévody Thésea s jeho nevěstou Hippolytou. Během zkoušky na okamžik poodejdete a vrátíte se s oslí hlavou.
Jo, je to příjemné, když se do vás zblázní královna víl a obskakují vás její elfíci a rarášci, jenže co z toho, když ostatní před vámi strachy utíkají. Copak takhle můžete hrát krasavce Pyrama? S Oslí hlavou. Tomu nikdo neuvěří, že se do mě Thisbé zamilovala.
Jasně nakonec vše dobře dopadlo, jen nepříjemné vzpomínky zůstaly.

Množírny psů jsou fuj! To ví dnes každý. Televizní reportáže z občasných zásahů proti nejkřiklavějším případům týrání psů v množírnách nesou ovoce. Osvěta se pomalu prodírá do povědomí lidí. Dnes už nikdo nekoupí zanedbané štěně ze špinavého dvorku, či z klece ve sklepě.
Dnes si ti, co „nepotřebují psa na výstavy“ pořizují své „zaručeně čistokrevné“ miláčky, vykoupané a navoněné, od „takové sympatické straší paní“ případně od „milých lidiček“, kterým zbylo osmé štěně z vrhu, co už nedostalo rodokmen.
Netuší, že jejich štěňátko bylo pro účely prodeje den předem vykoupáno a převezeno k těm „milým lidem“ právě z toho fuj dvorku.

„Tak, jak to vypadá?“ ptal se s nadějí v hlase.
„To bude ona,“ vzal do ruky dolní čelist. „Ty zubní záznamy jsem si dopředu nastudoval, jen jedna plomba na šestce – kdo z nás to má?“
„Fajn. A příčina smrti?“
Pokrčil rameny: „Nemám tušení. Kosti lebky neporušené, žebra i obratle v pořádku.“
„Takže jsme ji sice našli, ale tomu syčákovi tu vraždu nedokážem?“
„Jedině by nás mohla zachránit zlomenina velkého rohu, tak jsem si dovolil tady trochu zaměstnat vaše kolegy.“
…
„Slyšel´s to?“ nevrle se opřel o lopatu. „Prej velkej roh! Když velkej, tak proč se ta hlína musí žejbrovat přes sejto!“

Nedobrá doba. Neúroda, drahota, tíseň … snad proto, když na ulici spatřila toho zachmuřeného pištce v barevné suknici (prý přišel odněkud z Hameln), požádala jej, aby zahrál něco veselého.
Takovou hudbu nikdy neslyšela. Její tělo se dalo do tance … byly to neznámé, nové melodie … postupně se přidávali další … z portálu katedrály sestoupilo pět panen moudrých, jejichž škodolibé pohledy se změnily ve fascinované, a začalo vířit … nakonec dnem nocí tančilo kolem čtyřset obyvatel.
Asi po týdnu, zrovna když hráli „já chci žít nonstop“, se přidal nový tanečník – není to moc známo, ale tančí rád a je v tom velice dobrý -
„SMÍM PROSIT?“

Dvacet utěrek, stále ještě stočených v dárkových krabičkách. Tři sady vrtáků. Osmnáct plechových kýblů, třicet pět plastových a osm kropících nástavců.
Noviny.
Boty.
Gramofonové desky různých žánrů.Osm krabiček jehel do gramofonu a patnáct balení jehel na šití. Tenisová síť.
Zavařovací sklenice.
Padesát umělých smutečních věnců zabalených v celofánu. Tři krabice vánočních ozdob. Dvanáct spinnerů a dvanáct sjetých zimních pneumatik.
Knihy.
Starověký monument z věcí, které by bylo škoda vyhodit. Vše jako dovednýma rukama dávných stavitelů poskládané do bloků protkaných uzounkými uličkami. Činžákový byt pohlcený labyrintem. A uprostřed muž, který nedokáže nic vyhodit. Čekající na chvíli, kdy svět vyhodí jeho.

„Takže poslední, co tvůj děd řekl bylo ´Bacha medvěd?´“
„Je to tak, pane. Nic velkolepého jako váš ctěný předek zakladatel,“ zavlnila se Miltrana zatímco si hledala svršky.
„Ono do knih se to tak píše, aby to znělo vznešeně. Ve skutečnosti ale slavný prapředek, jsa v bitvě u Noghusellu beznadějně obklíčen, naposledy řekl ´Do prdele!´“ plácl jí po zadnici mladý hrabě.
„Co byste chtěl naposledy říci jednou vy,“ smyslně se předklonila.
„To nevím, ale raději bych zemřel spíše tak nějak jako můj děd Enwallus, ve vysokém věku při hromadné souloži. Jeho poslední slova byla, což se nikde nepíše ´Do prdele ne´.“

Slza bohyně skanula na seschlý list a z něj ovlažila zem, suchou a popraskanou, neúrodnou a vyžitou, zem, jež mrtvo hleděla na nebesa bez kousku zeleně, bez špetky života, bez naděje, jen bezútěšnou, vyprahlou svou netečností.

Za ní následovala další a další, celý proud slz a země pila a pila, nenasytně, jako by celá staletí ji trápila nesnesitelná žízeň po probuzení a po nalezení své staré síly.

To, co nestihla vypít, tvořilo tůně a tůňky a říčky proměnivše se v řeky klokotaly, bublaly a zurčely, že to až vzkřísilo moc bující přírody, rostlin a stromů.

I země se konečně zazelenala.

"To je naprosto absurdní," zařve Radek a mrskne šroubovákem o zem. Z čirého zoufalství otáčí návod k použití vzhůru nohama, jestli se nestane zázrak. Nestane.
Série nadávek se snáší na sbírku švédských šroubků, matic, dřevěných špalíků. Prkna trpělivě vyčkávají v koutě.
Zvonek přeruší celé to budovatelské martyrium.
"Vezu matraci," hlaholí v intercomu Helena.
Radek zavyje a pouští ji nahoru.
Když Helena vidí celou tu spoušť, nehne brvou.
"Uhni, bráško," zavelí.
Chopí se návodu a pustí se do díla.
Radek se na součástky dívá s jednoznačným opovržením. Jasně, že jeho sestru poslouchají.
"I ty, vrute?" zašeptá, když Helena utáhne poslední díl.

Smáli se jeho buřince, jeho třem kufrům, hedvábný kravatě, přízvuku i vznešenejm cizím slovíčkám. Smáli se, že nemá u boku šestiranný železo, ale Bowieho zabiják. Smáli se, jak se pořád ošívá.
Jenomže mně tím neklidem připomínal Billa Hickoka.
Už se nesmáli, když mu zkřížili cestu.
Nepotřeboval kvér. Když přišlo na věc, nikdo nesebral odvahu zmáčknout spoušť. Když on vytáhl nůž, trápilo ho jenom, aby si neumazal tu fajnovou kravatu.
Všichni se přestali smát, když ve starejch novinách objevili jeho nekrolog.
Nebyl to žádnej zelenáč. Prostě se rozhod, že si život střihne znovu, a ani Satanáš neměl koule říct mu ne.

Stojím na břehu a hledím na rychle uplývající hladinu.
Pregel. Řeka mého dětství. Sem jsem chodíval s bratry a sestrou, když nás propustili z domácího vyučování. Tady jsem sedával, když jsem nechtěl, aby mě někdo viděl rozzlobeného. Zažil jsem tu i první krátké milostné vzplanutí.
A tam, na konci cesty zpět, se rozkládá hrob mé dospělosti. Rozpačití duchové dávných svazků, které jsem svou mlčenlivostí zpřetrhal.
Po tváři mi stékají krvavé slzy ran, které jsem dostal i dal. Tok vzpomínek je jako nezadržitelný příval.
Domov, který již není domovem.
Kostel, ve kterém pro mě není místo.
Láska bližních, kterou jsem zahodil.

„Vincente, fakt se budeš stěhovat?“
„Jo. A potřeboval bych pomoct přebrat pár krámů.“
„V tom nevidim problém.“
Obsah šuplíku skončil na zemi. Lékařské zprávy, účty za elektřinu, fotografie. Vincentův kumpán jednu z nich zvedl a zakřenil se.
„Divný pyžamo.“
Vincent mu nakoukl přes rameno a v duchu zaúpěl. „Normální košile, akorát zastrčená do kalhot. Bejval jsem jeden z nejlepších tanečníků disco, abys věděl.“
„To mi jako chceš říct, že ses v nějakym pochybnym klubu vrtěl a svíjel na parketu jak nějaká holka?“
„Jdi se bodnout, Julesi! A jdi od tý hromady!“
„Zlatý voči, negře! Chci najít ještě nějaký teplý hadry!“

Václav 1888, dědoušek.
Byl úžasný, měl bílé vlasy, bílý knír. V kuchyni běhal po čtyřech, aby mi dělal koníčka. Voněl krásně vanilkou a pekl ty nejlepší rohlíčky.
Vladimír 1927, táta.
Prototyp Hrabalových pábitelů. Rozuměl snad všemu a uměl o tom krásně vyprávět. Sedávali jsme dlouhé hodiny spolu a on mi vysvětloval izolátory vysokého napětí nebo naopak, jak se rozmnožují mloci. Můj vzor pro všechny muže.
Daník 2020, vnouček.
Nevidíme se často, dělí nás 360 kilometrů, ale pak to stojí zato. Zpíváme, povídáme, čteme pohádky, stavíme hrady z písku, lítáme jak éra.
"Babi! A já pšijedu na Velikonoce, bajvit vajíška. Jo!"

„K lesu zády, ke mně čelem!“

„K lesu vchod, k Ivanovi zády!“

Chaloupka na kuřích nožkách se točila dokolečka, když v tom ji obalil světelný paprsek. Celá chaloupka se za zoufalého hrabání nožkami zvedla do vzduchu a zmizela v oblacích. U lesa zůstal stát jen překvapený Ivan.

---

Kapitán vesmírné lodi mimozemšťanů oslovil vědeckého důstojníka:

„Na co nám bude pohyblivý dům?“

„Je v něm stvoření, které si podmanilo veškeré osoby na této planetě. Musíme zjistit jak, s tak skromnými prostředky…“

„Myslíš tu starou, ošklivou osobu vevnitř, nadanou jakousi nevysvětlitelnou mocí?“

„Ne, myslím toho černého…“ vědec nahlédl do slovníku pozemšťanů…

„Černého kocoura!“

"Fyzikové mají místo chiméry kompozit. Materiál složený z více různých materiálů tak, aby výsledek předčil vlastnosti jednotlivých složek.
Víte, mě zajímá nejen fyzika lukostřelby, ale i ochrany proti ní. Co myslíte, dokáže sportovní šíp prorazit brnění?"
Fyzik odstoupí, namíří, tětiva zadrnčí. Špice šípu projde hluboko skrz plech.
"A dřevo?"
Dřevěná deska se po zásahu rozštípne, šíp zůstane lehce zabodnut v podkladu. Fyzik se ni pátravě zahledí.
"Dřevo je kompozit sám o sobě. Vidíte? V jednom směru má viditelně vyšší houževnatost než v druhém."
Položí luk a vítězoslavně prohlásí: "Takže, když chcete zvýšit pravděpodobnost, že štít vydrží, zkombinujete kov a dřevo."

"Ve jménu krále Jiříka, stůj!"

Václav Nebojsa nestihl ani vyrvat osikový kůl z dodělávající čarodějnice. Tohle by drábům nevysvětlil, takže raději zmizel v postranní uličce.

Políbil křížek na řetízku a prsty přejel po vytetovaném kalichu. Ani tohle by drábům nevysvětlil, ale král Jiří by určitě byl pyšný.
***

Fridrich Nebojsa vzhlédl k uřícenému klukovi.

"Pane Nebojso, přišli výběrčí! Rychle!"

Nebojsa zatnul zuby. Tohle nebude legrace. Popadl glejt a po krátkém zaváhání i mušketu. Počítat neuměl, ale sousloví padesát na padesát chápal až moc dobře.

***

Sebastián Mateo Nebojsa zlostně třískl pěstí o kapotu. Další flastr. Tohle měšťákům nedaruje. A poví to tátovi!

Plukovník si uvykl, že přátelé prochází jeho životem jako komety, zjeví se, prozáří jeho dny novou jiskrou a pak už jen smířeně sleduje, jak pomalu vyhasínají, až zmizí za obzorem vezdejšího světa. Přátelství proto nebral méně vážně, ale z ohledů k sobě samému se mezery mezi odchodem jednoho přítele a nalezením nového prodlužovaly. Sedával však stále s rozkoší mezi sousedy a naslouchal. Většinu toho, co se lidem může přihodit, už prožil, většinu slov už řekl, oč je možné se přít, o to už se přel a čemu se smát, tomu se smál mnohokrát. Teď mohl konečně poslouchat a skutečně slyšet.

Doma nám visí obraz. Jeho svěží zelené tóny a světlo zachycené impresionistickým okem se líbí nám všem. Ačkoliv zobrazuje osamělý strom, samota z něj rozhodně nečiší. Naopak, když je smutno, stačí zvednout hlavu a na okamžik se přenést do jeho stínu na šťavnatě zelenou louku.
Ledňáčkovi se obraz zalíbil natolik, až mě poprosil, jestli bychom tam mohli zajet. Některá dětská přání jsou možná nesplnitelná, ale tohle mezi ně náhodou nepatří.
Vím, kde jemná ženská ruka ten obraz malovala, a učinil jsem slib.
Dnes jsem jej Ledňáčkovi splnil.
Chvíli to trvalo, ale našli jsme ho.
Byl zelený přesně jako na obraze.

Vodní toky milujeme. Vodní plochy taky.
Ve vodě se totiž líhne hmyz. Okolo vodstva pak poletuje spousta jídla. Proletíte rojem hmyzu a ani se nemusíte moc snažit. Lidem se to stává taky a někteří kvůli tomu běhají a jezdí na kole okolo řeky s kuckáním nebo šátkem přes nos a ústa.
Jiní zase sedí na zadnicích a loví na hmyz ryby.
My netopýři naopak lovíme na lidi. Ti se totiž můžou snadno dostat na dno potravního řetězce.
Když vám tedy za setmění poletuje okolo hlavy drobný netopýr, pak vězte, že si pochutnává na hmyzu, který si chtěl pochutnat na vás.

Haigur pochází ze staletí starého rodu. Když byl svět ještě mladý a pustý, sestoupili praotec Lal a pramáti Aza, děti Stvořitele. Kde jsou dnes solné pánve, vytvořili jezera plná života, kde je dnes poušť, zasadili zeleň. Dali tvar lidem a zvířatům a život dvěma dětem, které uzavřely sňatek a založily královskou dynastii Alhsis, když Lal a Aza vystoupili zpátky na nebesa.
Výjimečně byla připuštěna cizí krev. Haigurův pradědeček se oženil s cizí princeznou. Jejich prvorození byla po mnoha generacích posvátná dvojčata, chlapec a dívka.
Haigur byl však jejich jediné dítě. Do tří let bez deformit.
Další generace už se nenarodí.

Sirius si odmalička vybíral hračky, které vydávaly zvuky. Později je vyměnil za televizi, přehrávače hudby a řvoucí šestiválec motocyklu.
Edward jako malý preferoval knihy, hlavolamy a šachy.
Sirius neustále brebentil, ptal se, komentoval a všude ho bylo plno. Na tom se nic nezměnilo. Když operoval, rád si přitom povídal.
Edward naproti tomu ustavičně přemýšlel, pozoroval a pokud něco potřeboval vědět, informace si vyhledával. Za ideálních podmínek na sále jedinkrát nepromluvil.
Zatímco Sirius byl při sexu divoký a hlasitý, Edward se navenek příliš neprojevoval. O to silněji všechno prožíval.
„Líbilo se ti to, zlato?“
Místo odpovědi ho křečovitě sevřely Edwardovy paže.

Velitel Elánius zoufale pozoroval zástupy golemů hasících muzeum, ve kterém se ten večer konala výstava za účasti Patricije. Kterého nikdo neviděl vyjít.
Najednou uviděl pohyb, ale to jen myš se svými mláďaty opouštěla ohnivé peklo sklepním okénkem. Takže je naděje, že tam jsou ještě živí?
Vtom se ze sklepního okénka vysoukal Lord Vetinari. Elánius se rozběhl a bez rozmyslu ho sevřel do náruče.
„Řekli nám, že jste tam,“ mumlal. „Myslel jsem, že jste m…mr…mrrrt…“
Vetinari opětoval Samovo pevné objetí.
„Pššš,“ řekl skoro něžně. „Jsem v pořádku.“
A nechal Elánia ještě chvíli poslouchat svůj tep. K antagonismu se mohou vrátit zítra.

„Listere, můžeš mi vysvětlit, proč Kocour lítá po palubě D, jak zběsilá střela? Už pozotvíral všechny dveře a vykramařil skříně posádky.“ Rimmer pozoroval počínání jejich dalšího člena na kamerách.
„Paluba D? Vždyť tam pořádně nic…“ zarazil se uprostřed věty, začaly mu cukat koutky.
„Listy, cos mu řekl?“
Zase to bude nějaká ptákovina, který se Kocour obratem chytil.
„No… asi podniká hon na velikonoční vejce,“ přiznal neochotně.
„Cože?! Kde by se asi tak v kosmu vzaly vejce?“
„Říkal jsem mu o Velikonocích… a o zvycích, který k nim patří… o velikonočním zajíci.“
„Začni se modlit, ať se nebarví tam dole, rozumíš?!“

Kde: klzisko
Kedy: posledný deň otváračky, jak inak
Cieľ: vyskúšať korčuľovanie
Počiatočný stav: veľmi neuspokojivý
Navrhnutá technika: odrážanie sa od mantinelov
Vyhodnotenie: Obchádzanie klábosiacich zevlujúcich Lúdí neefektívne a frustrujúce!
Navrhnutá technika: Použitie hrazdičiek pre deti
Zápory:
- je trošku malá
- vyzerám jak zhrbený dôchodca po operácii kolien
- hrdosť je v ťahu
Klady:
- som schopná stáť, rozbehnúť sa aj zastaviť
- nepadám

"Hele, jestli ti to nejde, vem si hrazdičku. Podívej na tu paní, když může ona, můžeš taky!" praví tatinko uslzenému hačiacemu dítku. Dítko skúmavo zaostrí mojím smerom a váhavo sa vyberie k hrazdičkám.

Klady:
- vyzerám jak idiot, ale SOM SAKRA MÚZA!!

Admirál Bossack zavřel program s povinnými školeními pro nadřízené důstojíky a zamyslel se.

„Poslyšte,“ obrátil se na svého pobočníka, „nevšiml jste si, že by měl kapitán Caledri nějaké nevhodné sexuální narážky směrem k podřízeným?“

Pobočník pokrčil rameny. „Nic takového jsem nezaznamenal, pane.“

„A co Linkatta,“ vyzvídal Bossack dál, „neobtěžuje tu novou operátorku systémů elektronické obrany?“

„Kdepak, vždyť víte, že komandér Linkatta není na holky, pane.“

„Takže nemáme na lodi žádné nepřátelské pracovní prostředí?“ ujišťoval se Bossack.

„Ne, pane,“ pobočník zavrtěl hlavou. „Celá posádka je úplně normální.“

„Tak nevím, jestli mi to školení prevence sexuálního obtěžování k něčemu bude,“ odtušil Bossack.

Ashlyn protahovala chystání do postele, jak jen mohla. Její matka už ale začínala být netrpělivá, co chvíli kradmo kontrolovala hodinky. Musela chtě nechtě jít spát.
Noční lampička přívětivě mrkala, ale Ashlyn, s peřinou až u brady, se už třetí noc před spaním třásla strachy.
„Mami, prosím, zůstaň se mnou.“
Povzdech. „Už jsme o tom mluvily…“
„Paní Coppeliová říkala, že když třetí noc nemůžeš spát…“
„Nechápu, proč vám říkala takové věci…“
„…přijde Sandman a ukradne ti oči!“
„Miláčku, je to nesmysl.“
Pusa, zhasnutí světla, zašustění matčiných šatů.
Ashlyn, paralyzovaná strachy, sleduje dál muže stojícího v rohu pokojíčku.
Mezi prsty přesívá písek.

Kdysi kdesi na Slovácku žila jedna teta,
chcete-li znát její jméno, říkejme jí Běta.
Bylo zrovna Mikuláša, po vsi chodil čert
a ten jeden rozhodl se ztropit z drbny žert.
V masce s rohy dlouhán Fero až dva metry měří,
zmerčil starou Kelišovou sísat zpoza dveří.
Nenápadně připlížil se, vyskočil a vzpažil,
následoval babský tanec, nejlepší, co zažil.
Tetka není zelenáč, co vystrašit se nechá,
po zjevení satana však přes dvůr rychle spěchá.
Čertisko se láme smíchy kam sa tetka "loudá",
cílem běhu napříč dvorem byla kadibouda.
František se netajil před posluchačů hejnem,
že se ještě za úprku potřísnila lejnem.

Madlin manžel nebyl nikdy žádný mluvka. Pořádný chlap od fochu rukama totiž řekne víc, než by jiný dovedl slovy. Slovník není potřeba, rozumějí si dokonale. Třeba dvě facky ode zdi ke zdi znamenají, že polívka je málo slaná. Natržené ucho, že se program přepne až po fotbale. Pěst do obličeje, že se moc maluje, jako kurva.

Madla zase věci ráda říká jídlem. Jed na krysy v každé porci tento týden znamená chcípni, chcípni natřikrát, ty svině, zkus na mě sáhnout teď, ty zavšivenej hajzle.

Madlin manžel není žádný mluvka. Hlavně od té doby, co z něj co rok kvetou růže.

      Jedinec se pokoušel komunikovat. Chvilku vrčel, potom skřehotal, vzápětí syčel a pak zase troubil.
      „Řekl, že je žába," zamumlal Vlouk nejistě. Na obrazovce si vyvolal přehled místní fauny a zmateně hleděl na snímky tvorů zvaných žáby, od ropuch po pralesničky.
      Funkil nesouhlasil a ukázal na položku nadepsanou Člověk (inteligentní druh).
      „Vypadá tak," přisvědčil Vlouk. „Jen nám říkali, že zdejší kultura vyžaduje nošení oděvu vždy, nejen pro ochranu."
      „Nebyla by to první nepřesnost."
      „A pak se mi translátor už úplně zasekl. Zvuky jsou zjevně různé, ale ten křáp mi pořád opakuje stejnou větu."
      Přístroj překládal: „Jsme jedné krve, vy i já."

Ztělesněná temnota, známá též jako Myrkr, seděla ve svém Temném doupěti plném Temných kněží a chystala se provádět Temnou magii.
Aby ne; konečně získala nejdůležitější přísadu ze všech. Lstí připravila o krev samotné Dračí jezdce. Teď je bude moci posednout zlem!
Vítězoslavně otevřela první lahvičku, přičichla si -
Fuj! To smrdělo jako palírna!
Znechuceně lahvičku zahodila a otevřela druhý vzorek.
Lihovar!
Třetí vzorek byl cítit jako pivnice, čtvrtý jako vinný sklep. Pátý měl v sobě tolik alkoholu, že byl napůl průhledný.
Někdy u devátého se Myrkr vzdala. Sáhla po štůsku formulářů a místo temných kouzel začala vypisovat žádanky do protialkoholní léčebny.

Narodila se jako nejstarší z pěti dětí. Její život byl prostý kouzel a přece v zajetí pověr starších než dub za vesnicí. Jedinou hrou byla ta o přežití. Dospělosti se dožila jen ona a její bratr.

První v rodině se naučil číst a psát. Když oblékal důstojnickou uniformu rovnalo se to téměř zázraku. Vlastní pílí se vyšvihl nad poměry. Matka to nikdy nepřijala. On si neosvojil partie boháčů.

V rodné vsi se o ní šuškalo, že ji očarovaly víly. Ona na čáry nevěřila a věděla, že na šachovnici mocných je bezvýznamným pěšákem. Ale moře bylo její život. Jinak žít neuměla.

“Vidíš támhle toho maníka?”
“Vsadím boty, že...
“Že mu čouhá sláma z bot.”
“Jako v té písničce, já dál slámu v botách mám.”
“Ale snad brzo zjistí, kde ho bota tlačí, ne?”
“To by měl, jinak mu brzo poteče do bot.”
“Nakonec mu třeba nezbude nic jiného, než do těch bot prásknout.”
“Asi to tak nakonec dopadne. Takové jako on znám jako svý boty.”
“Mrkej na ty lodě, co má na nohách.”
“Černé jako bota.”
“Hehe.”
“Boty do roboty.”
“Spíš bych řekl, že by se to dalo použít místo botičky.”
“Sakryš, jde sem!”
“Jestli jsme těma řečma neudělali pěknou botu...”

Polámal se kur na kůru,
ví to celý kurníček
třikrát hřbet má přeražený
pípá, pípá, chudáček.

Donesli mu vodu zdáli
kur ji tvrdě odmítá
dej sem whisky, ruma, cígo,
ty slepice bláznivá!
Nevíš ty, že čím se zničíš,
druhý den ti prospívá?

Slípka jenom kroutí hlavou,
tohle není její král!
Kdysi sportovec on býval,
co se za ní naběhal!

To ta krůta, ta je vinna,
natřásala před ním brk!
Pak mu zmizla, prý do tepla
od té doby je s ním prd!

Vyléčím ho kůrou z vrby,
spřádá slípka naděje,
než mi zas sroste, do té doby
náramně se poměje!

Nelíbilo se mu to slovo. Ne že by mu rozuměl, ale... O svůj domov se staral. Velkýma, zahradnickýma nůžkama. Ne, teď už by to o něm neřekli. Svedl by i jiné tvary, třeba čápa. Lítají sem na zimu. Nebo o kousek dál. Ale takhle se mu to líbí. Upravený tvar. Vleze dovnitř a schoulí se. Připadá si jako živý plod.

***

Ozvou se rána. Probudí se a nahmatá vedle sebe něco. Něco z nebe padlé skrz všudypřítomné větvičky. Podrbe se na hlavě a prohlédne si to. Je to průhledné, červené, baňaté, duté. Zamlaská s otazníkem.

Předmět vzdušně zaduje: "Ehje ašer ehje."

Kdyby nestudovala rodokmeny, musela by si myslet, že James místo v jedné z nejstarších kouzelnických rodin v Británii vyrostl mezi mudly. Jeho reakce na Dracovu potenciální domluvenou manželku byla až roztomilá.
„Je to naprosto neformální. Žádné závazky, žádné smlouvy,“ ujišťovala ho s lehkým úsměvem, zatímco se rozhořčoval.
„Moji rodiče by nikdy nic takového neudělali! Je to barbarské. Hnusné! Feudální! Nemůžu uvěřit, že ho prodáváš – jako kus masa!“
Zarazil se a vrhl na ni vyplašený pohled. „Tebe taky…?“
Zasmála se a pocítila touhu ho celého zulíbat. „Lichotíš mi, miláčku. Já byla jenom třetí Blacková. Ale na Malfoyova dědice se stála fronta.“