DMD č. 1. pro 1. 4. 2015. Téma: Na vlastní nebezpečí

Tohle jsem já. Jsem jaký jsem a jsem na to hrdej. Svět je strašidelný místo plný hnusnejch, zlejch lidí. Já nebudu jeden z nich. Zůstanu svůj, vlastní, originální. Nekoupíte si mě v obchoďáku. A nebudete mi říkat, kdo mám být. Kdo jsem. Co si myslím. A co, že mi nerozumíte? Já se s vámi bavit nechci.
Už mám dost předstírání, nejsem tu pro vaše pobavení. Přestanu si nasazovat masku. A nikdo mě nebude shazovat, nikdo mi nebude vykládat ňáký kecy. Rozumíme si?! Rozumíme? Nelezte mi do mýho světa!

***

Ne, prosím, nenechávejte mě tu. I když někdy koušu. Jsem tak sám...

V sále opery seděla spousta bytostí. Byli tam lidé, trpaslíci, trollové, a dokonce i Noby Nóblhóch.
Pán ze Slova právě končil svou řeč: „Příběhy musí žít dál, nikdo nesmí zastavit slova!“
Další řečník byl stručný: „SOUHLASÍM.“
„Uvědomujete si, že si tím značně zmenšíme manévrovací prostor? Značně?“ ozval se z hlediště Lord Žraloun.
„ANO“
Ze své židle prudce vstal Vzoromil Výsměšek, a upravil klobouk, který se mu svezl do čela. „Musíme starého pána uctít,“ prohlásil vážně.
Jeho slova doprovázelo všeobecné přikyvování. Všem přišlo, že je to ta správná věc.
„Dobrá, ale jen na vlastní nebezpečí,“ ucedil nakonec vévoda Elánius koutkem úst.

Matir byl učedníkem a chtěl se stát rytířem nebo mágem. Selhal. Mnozí s podobným talentem se uchýlili do klidných, pohodlných a hlavně výnosných zaměstnání. Matir si představoval něco podobného, ale místo toho potkal po letech Patulfa, přítele z mládí.
Ve své neprozřetelnosti si Matir myslel, že jeho výnosným zaměstnáním bude žoldák ve společnosti Patulfa, když mu to zmíněný nabídnul. Matirova původní představa byla že sice nepůjde o povolání klidné, nebo pohodlné, ale zato bude zábavné a souhlasil. Spolu čelili mnohým nebezpečím: Trollům, skřetům, banditům, naštvaným zaměstnavatelům nebo dluhům. Největším nebezpečím ovšem vždy byli jeden druhému. Patulf omylem, Matir v sebeobraně.

Clary hledící z okna na spící město vyrušily něčí kroky.

“Isabel?”

“To jsem já, Jace,” jeho hlas zněl napjatě. Clary vycítila, že je něco špatně.

“Děje se něco?”

Jace přišel blíž. Jeho tvář ozářilo čarodějné světlo. “Nemůžu spát. Napadlo mě, že bychom si mohli zacvičit se zbraněmi.”

Chtěla mu vyhovět, vážně. “Nemůžu.”

“Neublížím ti.” Zažertoval chabě Jace.

“O to nejde. Věděla jsem, že můžu počítat s bolestí, když jsem sem na vlastní nebezpečí přišla. Promiň.”

Okamžik na ni hleděl a pak odešel. Clary si povzdechla, obrátila se zpět k oknu, ramena jí poklesla.

“Už jsi mi ublížil,” zašeptala do tmy.

Byla zvyklá toulat se osaměle.
Nepřekvapovaly ji ostré pohledy, kradmá ochranná gesta, šeptané poznámky, které ji provázely, když se náhodou ocitla ve městě.
Cizí jí nebyly přibouchnuté okenice a neústupně zavřené dveře, rychle zaháněný dobytek a odnášené děti na vesnicích.
Přivykla i rytmu volné, nespoutané přírody.
Všemi cestami kráčela beze studu s hlavou vztyčenou, v očích něco jako výzvu.
Překřtili ji na čarodějku a na jméno se už nikdo neptal.
Nevěděla kdy, kde nebo jak získala tu podivnou auru, která ji zároveň omezovala i chránila.
Naučila se na ni spoléhat.
Síla pramenící z polámaného srdce jí byla požehnáním i prokletím.

Horské pásmo magických nestvůr.
Místo kde mocná monstra vydávají produkují dupot a jiné zvuky, aby dali všem najevo svou nadřazenost, jen proto, aby byli v dalším okamžiku zabiti nestvůrami, které jsou ještě silnější, ale místo, aby o tom dávali všem vědět, svou sílu skrývají.
A to samé zde platí i o lidech, kteří se do horského pásma vydají trénovat, či zbothatnout lovem.
Oba druhy, lidé i monstra si zde musí dávat pozor na všechny na které narazí.

Linley se podívá na skupinu lovců bojujících s nestvůrou kousek od něj, a zavrtí hlavou. Každý sem vstupuje na vlastní nebezpečí. Pokračuje dál.

Začalo to, ostatně jako mnoho jiných věcí, pohřbem.
Hranice ještě nevychladla, a objevily se uštěpačné poznámky. Netrvalo dlouho, a vzplanula válka.

Bohové se přidali. Přímo do boje ne, jen pozorovali, a sem tam "zasáhli".

A pochopitelně se sázeli.

"Ještě pořád doufáš, že jí to nevyjde? Podívej se na ně, jsou všichni zpití do němoty."

"On má pořád čistou hlavu."

"Medovina mu jí nepopletla, pravda, ale ta holka ano. A to tvoje zakrákání ani nevnímal."

"Nerad ti kazím radost, ale podíval by ses na tu malou cedulku, co visí na tom rohu?"

"JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ? Tak tohle ti nesežeru, Černý!"

Lucius Malfoy. Zatraceně návykový chlapík!

Vloni jsem se ho pokoušela zlidštit a přitom úplně nezmršit. I po skončení drabblového šílenství mi ležel v hlavě a pořád jsem přemýšlela, jak jeho příběh rozpracovat a zavést někam dál.

Dívá se na mě tím svým povýšeným pohledem a já málem zapomínám, že blonďáci se mi nikdy moc nelíbili…

Mumlá něco o prašivých mudlech a já si říkám, že toho bude litovat.

DMD je opět zde, což hodlám využít co nejlépe.

Lucius nemá moc na výběr, to on bude hlavním hrdinou smýkaným osudem/šílenou autorkou. Pro všechny ostatní platí – vstup jen na vlastní nebezpečí…

Ta cedule byla tak velká, že se nedala přehlédnout. To je ale vůl, pomyslela si a přemýšlela, co má teď dělat. Jít za ním se bála a čekat, až se rozhodne vrátit, taky neměla v úmyslu. Zkusila promyslet pár možností, jako třeba zavolat mobilem, ale jako naschvál ho měl vypnutý.

Už ji nebavilo ho pořád tahat z bryndy, jenže stále ho milovala.

Možná by ceduli Na vlastní nebezpečí potřebovaly ženy, aby se špatně nezamilovávaly. Ale pochybovala, že by to většinu odradilo, protože doufají, že svým vlivem muže změní.

Bude se muset změnit sama. Otočila se a šla začít bez něj.

Poklidné ráno v Hobitíně narušilo hlasité Buch a zděšený křik z Dna Pytle.

"Bilbo, cos to udělal otci?" Beladona Pytlíková rozhořčeně vrtěla hlavou nad svým synem.
"Nic," vykulil Bilbo nevinně očka.
"Podpálil jsi mu chlupy na noze," nesouhlasila Beladona.
"Já mu neříkal, ať sem chodí," děl vzdorovitě mladý hobitek a ručkou ukázal na nápis Vstup na vlastní nebezpečí pečlivě vyškrábaný do rámu dveří jeho pokoje.
Beladona bezradně otevřela a zase zavřela ústa.
"A co to máš vůbec na sobě," vzchopila se k dalšímu hubování.
"To je čarodějnický hábit," nafoukl se pyšně Bilbo a popotáhl si špinavý hadr uvázaný kolem krku.

Chrrr...!
"Po říká ahoj!"
"Dipsy zdraví!"
Co se to děje?! S hrůzou se probudím a všechno kolem mě je barevné, úchylně barevné! A ty... ehm... lidi s anténkama? To asi nebudou Andoriani na maškarním.
A mluví jak strejda google!
"Po zdraví, ty se Po líbíš."
"Já, cože? A kde to jsem?"
"V Teletubbylandu."
"V Tele... čem? Tady se mi nelíbí, chci pryč!"
Teletubbies však byli neodbytní a s přemírou nadšení návštěvníkovi ukazovali svůj svět.
"A tady je..."
Vžum!
Kde to... doma! Uf! To byl hnusnej sen!

V práci...
"A upozorňuju, že jestli dneska někdo zmíní Teletubbies, tak ho asi zabiju!"

Imperiální křižník Na Vlastní Nebezpečí se řítil hyperprostorem.

„Jak jsme na tom?“ zeptal se kapitán.

„Máme trochu zdržení oproti plánu,“ odpověděl první důstojník. „Dorazíme na seřadiště zhruba za dvanáct hodin.“

„To je moc pozdě! Musíme tam být dřív, nebo propásneme bitvu.“ Kapitán ukázal na holomapu. „Co si to zkrátit tudy?“ dotkl se místa na mapě a přečetl popisek: „´Shluk červích děr – průlet na vlastní nebezpečí´.“ Vesele se zašklebil.

První důstojník v duchu znovu proklel lodní správu za to, že jejich loď tak pojmenovali. Kdyby aspoň nepřitahovala do posádky šílence stejného ražení! „Nadporučíku,“ otočil se k navigátorovi, „nastavte kurz na průlet!“

DMD - Rozhodnutí... na vlastní nebezpečí

Cestování s Doctorem bylo vždy jen na vlastní nebezpečí. Clara to věděla a naprosto jí to vyhovovalo. Zachraňovat lidstvo za risk vlastního života rozhodně stálo. A na adrenalinu, který se jí při každém dobrodružství vlil do žil, se neúmyslně stala závislou. Začala lhát a tajně si dopřávala svoji zapovězenou dávku stejně, jako kdyby to byl heroin. Ale samozřejmě, že na to Danny přišel. Nebyl to úplný hlupák.
Ani poté však Clara neplánovala s těmi výlety skončit. Jen vysvětlit. Omluvit se. Pořád to ještě byla zábava.
Ale pak si neuvědomila, na čem jí skutečně záleží nejvíc. Když Dannyho srazilo projíždějící auto.

Ani nevěděla, proč se na tu cestu vydala. Z vděčnosti? Z nostalgie? Z pocitu povinnosti? Ze zvědavosti?
Mapa byla stará, špatně čitelná a některá místa už vypadala úplně jinak.
Cesta byla dlouhá, únavná a nudná.
Počasí nestálo za nic. Nejprve déšť a zima, později naopak nesnesitelné vedro.
Občas potkávala lidi. Připadali jí otravní.
Měla zkrátka všeho po krk.
Jeskyně byla temná a nevlídná. Přesto vstoupila dovnitř bez váhání. Vždyť je skoro u cíle.
Varování pod obrázkem lebky se zkříženými hnáty ani nečetla. Nebezpečí se nebojí, má kouzla. A i kdyby ta selhala, tak ať. Stejně už jí na ničem nezáleží.