Moje články

Poslyšte příběh o časech dávných, předávných, kdy i prababička vaší prababičky byla pouhým dítětem.
Tenkrát přišli oni. Přišli v noci a nikdo je zprvu nevnímal. Od ostatních obyvatel vísky se ničím nelišili. Nebyli krásní, mocní, ani majetní. Jejich moudrost se dala svázat do uzlíčku a zavěsit do větví staré lípy.
Nejdřív byli tři. Oblečeni v prostých tmavých suknicích pomáhali potřebným, léčili rány, pozvedali smutné na duchu. Přinášeli světlo temným koutům a uměli se modlit v jazyce, který všichni znali. Vydrželi hodiny dovádět s nejmenšími. Největší rošťáci byli jejich přáteli.
Po čase přibyl čtvrtý. Pátý následoval po roce. I přicházeli dál.

Dobrý den, vážení studenti. Velice mě těší, že jste dnes zavítali do mých sbírek.
Výsledky biologické olympiády stále nejsou známy. Rád se však podělím o několik zajímavostí.
Věděli jste, že pijavice má 32 mozků? Pravda, raději bych je nazýval nervovými uzlinami, jelikož pijavice nemá centrální nervovou soustavu. Pokud by však měla a pokud by měla srdce podobné lidskému, potom by pravděpodobně měla srdce větší než kterýkoli mozek.
Větší srdce než mozek má s určitostí plejtvák obrovský s mozkem váhy circa 5 kilogramů a srdcem několikanásobně větším. Větší srdce mohl mít též argentinosaurus, jeho hmotnost se odhaduje na necelé dvě tuny.

Nejkratší cesta do kabinetu správce školních sbírek vedla oddělením kostí, poté obvodovou uličkou kolem oken. Za večerních bouřek se taková cesta stávala dobrodružstvím i pro samotného Daniela von Draka.
Za bouřky tančily v očních důlcích volně stojících koster barevné plameny přidávající vlastní partnery do všeobecného reje stínů. Nadšení kostlivci si užívali šalebných výtrysků tmy a tančili s nimi. Zuřivé blesky odhalovaly nové a nové kreace.
Hry na pomezí světla a stínů kostlivci milovali. Správce sbírek však neměl pro jejich vášeň pochopení. Stínové tance neovládal, navíc mu kostry ve víru zábavy obyčejně zničily některou část oděvu. Časem se naučil chodit jinudy.

"Co mi je, dědečku? Proč nemůžu nic sníst?" ptal se Daniel svého dědy.
Jindřich pohlédl na vnuka sedícího na posteli. Při pohledu na bledou tvář a vyděšené oči se mu vzpříčil knedlík v krku. Musel si odkašlat.
"Nevíme. Alergie to není, tunelový šok se neprojevuje dlouhodobě a DNA sken je v normě," řekl.
"Metabolickou poruchu nemusel prokázat," namítl Daniel.
Jindřich sevřel rty. Jeho vnuk musel rozumovat, i když z něj nezbývalo o moc víc než kost, kůže a žíla pro napíchnutí kapačky.
"Zkusíš kaši?"
"Proč? Stejně půjde ven, jako všechno," prohlásil poraženecky Daniel.
"Třeba ne. Za maminku, za tatínka... Ham!"

Pohlédneš na nebe a vidíš jeho smích. Jako duha klene se přes propast času. Je jasné ráno, pole probouzející se z objetí mrazivé noci se třpytí jako ten smích.
Vzpomínáš. Namáhaná paměť plující tmou uplynulých třinácti let nabízí jen pohled na jeho ruce. Matně snad jeho tvář. Jenomže tenkrát tě on příliš nezajímal, byli tam mladší, hezčí a ty jsi vůbec netušila, že se s ním ještě setkáš.
O některých věcech se nemluví, proto ani ty nic neříkáš. Křivíš rty, smutnou nápodobu úsměvu jen pomalu nahrazuje radost a šibalství.
Úsměv šibalův společný jedné zvláštní rodině klene se nad propastí. Odpouští.

"Dobré odpoledne, vážení diváci, milí přátelé valu koulí!
Vítám vás na jubilejním dvacátém pátém ročníku prestižního závodu Tlač, co můžeš!
Do závodu se letos kvalifikovalo sedm statečných valibuků.
Nyní, než se naši borci rozcvičí, mi dovolte několik slov.
Nejdříve bych rád poděkoval sponzorům. Za poskytnutí chlévské mrvy na výrobu všech sedmi koulí firmě Kaňourek a syn. Za realizaci a odborný dozor firmě Šuplervál a váleči Prdivojovi.
Válet se bude od vykotlaného pařezu, kolem pěti zvonků, až ke zlomené větvi. Trasa je náročná, plná překážek a nástrah...
Prosím, povzbuzujte své favority ze všech sil!
Koule val! Koule val! Sedmi kulím zdar!"

Název: Poplašňák
Druh: Poltergeist
Stáří: Nezjištěno
Barva: Modrá
Oblíbená podoba: Muž s knírem a licousy
Povaha: Obtížná
Slovní komentář: Potergeist; jméno dostal pravděpodobně dle schopnosti způsobit poplach pouhým objevením se. Toto je téměř pokaždé následováno pohromu mající za následek materiální škody či újmu na zdraví; pro tento účel (mimo jiné) vytvořen Kompenzační fond (viz hesla Následky a Fond, kompenzační).
Původ bytosti nezjistitelný. Pravděpodobně zde již od založení školního depozitáře. Nejspíše zbloudilec z jiného rozměru – atypické znaky (fyzická podoba, zbarvení).
Velmi vzdorovitý, tvrdohlavý a potměšilý. Neschopný řídit se nejjednoduššími příkazy. Zvladatelný jen zmačkáním do kuličky (viz Mačkání, Siegfried a Strážný duch).

Zpátky na místě činu. Před budovou, která by mohla vyprávět víc, než se sluší. Dneska vypadá úplně jinak než při tvé první návštěvě. Tenkrát tu byly schody. Vysoké příkré schody, po kterých jsi stoupala víckrát, než se ti chce počítat. Po rekonstrukci je nahradil pěkný prosklený vchod o pár metrů dál.
Schodům se stejně nevyhneš. Přestěhovali vám laboratoř do druhého patra. Přijímačky jsou v prvním.
Po přijímačkách navštívíš svého vedoucího. Má nějakou práci v laboratoři, a tak tě požádá o pomoc. Jdeš s ním. Pozorně, ale přesto trochu fascinovaná, se navracíš do práce, která už není dusivou klecí, ale požehnáním.

Knihovna je dobrodružství. V tichu zní šustění listů, opatrné žďuchnutí knihy navracené do regálu, ostýchavé ťukání do klávesnice. Knihy mluví. Jejich neslyšná řeč plní prostor napětím. Unavené mozky studentů zahloubaných do tajů vědění se stávají senzitivními k mimosmyslovým poselstvím...
"Jeníku, potřebuji tě," zazní hlas z nebytí. Z bělostných stránek vystoupí muž a chlapec. Putují.
"Chtěl bych uskutečnit misijní výpravu, ale jsem již stár. Kdo bude ten odvážný?" ptá se kněz svých hochů. Přijímá jeho nejmilejší.
Mladý kněz putuje pouští, lesem, roklí i vodou. Padá. Vstane. Jednou ho odnesou.
"Otče, pláčí námořníci rum?" slyší dětský hlas.
Neví. Viděl je jen pít.

"Scapula, clavicula, kost stehenní..."
Vrz! Skříp! Prásk! Třísk!
"Patella, humerus, klouby ramenní!
Táh! Skříp! Vrz! Prsk!
Klouby hlezenní...
Os sacrum pod křížem se nalézá!
U souseda!
Vrz! Prásk! Třísk! Táh!
Raz, dva, tři. Klap...
Nemáš, proč se bát...
Vždyť byls chlap!"
Říkačka se rozléhala sbírkami doprovázená vrzáním, skřípáním a klapáním, ze kterého vstávaly návštěvníkům sbírek vlasy na hlavě. Správce sbírek zůstával v klidu. Dokud se neozvalo tříštění skla.
"A dost!" zařval a vběhl do mraku kostí. "Ty vitríny jsme leštili týden!"
Kosti ustrnuly uprostřed pohybu.
"Seskládáte se sami!" vrčel Daniel. "Běda, jestli nebude mít všechny kosti svoje! Zkontroluju si to!"

Marek P. procházel uličkou kolem koster. Matěj se mu pokusil nasadit na hlavu svou červenou kšiltovku, ale roztržitý kantor si toho ani nevšiml.
"Vítej, Marku. Slohovky?" kývl Daniel ke složce v Markově levé ruce a sebral ze země Matějovu kšiltovku.
Marek chmurně přisvědčil.
"Mohu?"
"Když chceš."
Daniel otevřel složku.
"Exekuce Mary Sue pro pokročilé... Co to je?" uvažoval.
"Ani ti vlastně nevím," přiznal Marek.
"Jak zabít Mary Sue, příručka pro starší a pokročilé pracovníky ultrakvizice... Nápadité," ocenil autora biolog.
Češtinář pokrčil rameny.
"Praštit ji po hlavě šutreéém!!!" kvílel Poplašnák.
"Hrubé. Lépe ji zazdít," radil Siegfried, zatímco mačkal poltergeista do kuličky.

Zdravím tě, můj milý parťáku. Omlouvám se, že jsem tě tak dlouho nenavštívil. Měl jsem lehký případ tunelové chřipky a oni mě za tebou pak nechtěli dva týdny pustit. Jakobych nemocný nebyl už před tím... Pitomé předpisy.
Říkali mi, že jsi prý pohnul prstem. Doufám, že to znamená, že se už brzy probudíš.
Já pro tebe ale nemám dobré zprávy. Mluvil jsem s Aureliem, co s námi bude, až se probereš. Nepotěšil mne. Zdá se totiž, že budeme postaveni mimo službu. Zatracená podělaná mise. Prý rutinní záležitost...
I Jindřich povídal, že má svázané ruce. Některá pravidla prý mají dobré opodstatnění.

Olina Z. zatáhla za táhlo zvonku visící vedle dveří sbírek. Chvilku poslouchala, zda se neozve rachot, brekot či kvílení označující, že se blíží někdo jiný než její budoucí hodstitel. Neslyšela naštěstí nic.
„Vítám tě, milá kolegyně,“pozdravil ji Daniel. „Pojď dál. Co tě ke mně přivádí?“
„Volná hodina. A chuť zase vidět ten tvůj milý kukuč. Málo chodíš mezi nás ostatní smrtelníky,“ vyčetla hraně mu Olina.
„Vždyť jsem byl nedávno na obědě?!“ podivil se kolega. Olina si odfrkla.
„Musím se omluvit, drahá kolegyně, za menší okliku. Kostlivci měli hravou náladu. Zablokovali několik uliček. Tvá speciální káva však úhony nedošla.“
„Bohudíky.“

„To je trapný!“ rozlehl se jídelnou výkřik. Všichni rázem ztichli a rozhlíželi se po jeho původci. Ten však v tu chvíli již odcházel chodbou, netuše o důsledcích svého projevu.
„Co je trapný?“ zeptal se Tomáš R. s plnými ústy.
„Vnouče, které tě přistihne v soukromé chvilce,“ napovídala Olina Z. s červenými tvářemi.
„Příbuzní,“ zašklebil se Viktor W.
„Písemka z matiky. Promiň, Kamilo,“ kývl Jaroslav L. na kolegyni.
„Hysterická aristokratka na liposukci,“ prohlásil Daniel von Drak.
„C-cože?!“ rozkašlal se Marek P., který se zrovna snažil napít.
„Sestřenka. Chtěla mít pevné boky, aniž by se vzdala posezení s kamarádkami,“ pokrčil Daniel rameny.

Namaluj mi svět,když se s jarem jeho šaty mění...
„Jakou barvou má jaro, stlejdo?“ ptal se malý Toník.
„Světle zelenou. Bílou. Růžovou. Žlutou. Oranžovou. Fialovou...,“ odpověděl Daniel.
„Páni, tolik!!!“ zajíkl se chlapec.
„Ještěže máš hodně pastelek,“ povzbuzoval Jaroslav a pohladil synka po hlavě.
Namaluj mi stráň a na ní jednu ovci zatoulanou
a malou dětskou dlaň, jak svírá hračku okousanou
„Jak mám nakreslit ovci? Fialovou?!“ vyptával se znovu Toník.
„Ovečky nejsou fialové, spíš trochu došeda, některé jsou hnědé,“ opravoval ho otec.
„Ale klávy fialový jsou!“ oponoval hošík.
„Nejsou,“ řekl strýc. „Někdo měl jen špatnou pastelku.“
„Vážně?“ zkoušel to Toník.

SKANDÁL!!! MYŠ V TLAČENCE!!!
V kachní tlačence nalezena myš domácí (Mus musculus)!!!
Tlačenka Kačenka kontaminována hlodavci! zjistili ve středočeské vísce.
„Mám slabost pro neobvyklé věci, proto jsem dceru přemluvila, aby do krámu objednala kachní tlačenku,“ svěřila se paní Magdalena Vytáčková (věk neuveden). Svých sklonů k experimentování nyní jistě lituje.
Dcera Zuzana (viz foto) se však na matku nezlobí.
„Maminka bývala vědkyní,“ uvedla. „Asi jsem to experimentování zdědila po ní.“ Usmívá se.
Je to však trpký úsměv. Stále s ní totiž cloumá nevolnost při vzpomínce na pult potřísněný vyhřezlými vnitřnostmi.
O vývoji kauzy budeme dále informovat.
(Nabídka pastí na straně 5.)

„Podívej, synku, motýl,“ ukazoval otec chlapečkovi při odpolední procházce prosluněným lesem. Hošík se za barevným třepotálkem rozběhl.
„Tatííí, co je to za druh?“ ptal se malý s motýlkem v dlaních. Otec pohlédl bezradně na matku.
„Promiň, Danečku, nevím,“ pokrčil rameny.
Daneček se znovu rozběhl. Bylo mu šest a byl tu se svými rodiči. Co mohl chtít víc? Na třepotálka brzy zapomněl.
***
„Že mě nechytíš, Dane!“ zvolala dívka a rozběhla se lesní pěšinou.
„Danieli!“ ucedil pubertální mladík a nadběhl sestře mezi stromy.
Chytil.
***
„Jdu se projít,“ oznámil Daniel. Jaroslav jen přikývl. Daniel zamířil do lesa. Brzy však sešel z hlavních cest.

„Hele kluci! Kdo bude dřív u toho slepence pod dubovým listem?!“ hecoval mladý pulec své kamarády.
„Já!“ „Já!“ „Já!“ vykřikovali jeden přes druhého. Houf černých torpéd s pružnými ocásky se jako jeden muž vrhl kupředu.
„Vítěz!“ „Vítěz!“ „Vítěz!“ pokřikovali jeden přes druhého, ačkoli nikdo nevěděl, kdo doopravdy vyhrál.
Vyzývající pulec se spokojeně drbal zadní nohou u žaberních štěrbin.
„Tak co, komu už rostou přední nohy?“ ozvalo se z houfu.
„Mně!“ „Mně!“ „Mně!“
Až jim upadne ocásek, bude konec pulčím hrám. Budou dospělí, ale dají život novým pulečkům. Pokud je nesežere čáp. Ale i taková už může být cena žabí dospělosti.

Představ si rybníček. Nemusí být velký. Jenom takový, aby se ti vešel do hlavy. Na břehu nech vyrůst dvé starých vrb. Budou důležité. Hlavně jejich kořeny pod břehem. Přidej několik olší a houštinu rákosí. Trošku trávy na požerák. Ten postav nejlépe dvoudlužový. Vezmi několik jív. Nezapomeň na maliní, k severnímu břehu se bude hodit; když nepoznáš sever, nevadí.
Vidíš už rybníček, můj milý? Tak pojď, dáme do něj ryby. Kapříky, okounky, štičky vrbám pod kořeny... Možná sumce... Běličku. Té hodně. Budeš ji potřebovat. Je to dobrá kořist pro dravé druhy, hlavně malá pro okounky. Vlastně i štikám se snadno chytá...

Reverend Barnaby žádný stín nevrhá. Leží totiž u kmene věkovitého juniperu a mezi zuby drtí slova dvaadvacátého žalmu. Nejčastěji opakuje druhý verš. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Samozřejmě ví, že ho Bůh neopustil, jenomže nesnáší poezii. Navíc v podání starého hudravého šamana.
„Ani uši si ucpat nemůžu,“ zasténá, když skončí s recitací, „když jsem svázaný jak kachna na krámě!“
Nemůže zapomenout na ten krocaní smích, pořád mu zní v uších. Je rád, že nemá hudební sluch. Plynule přechází na žalm dvacátý třetí.
„Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází...“
Reverendovi bohužel schází mnoho. A trpajzlík pořád nikde.

Dobrý den, vážení studenti. V poslední době vás vídám tak často, až se začínám ptát, zda to nesouvisí s blížícím se školním kolem biologické olympiády. Ale budiž. Kdo z vás správně určí tuto dřevinu?
Nikoli, tůje to vskutku není, ani zerav, natož cykas. Jedná se o jalovec obecný, francouzsky geniévre, od čehož je odvozen název jistého vám dosud nepřístupného moku a také jedné mytologické postavy.
Těžko uvěřitelné, že? A vskutku tomu tak není. Slovo semitského původu džin označující bytosti skrytého rozměru, v jednotném čísle džinni, v angličtině genie, francouzky génie, nikdy nepojmenovávalo žádný nápoj.
Nyní, mladí géniové, navštívíme oddělení pavouků.

„Danieli,“ oslovil Jaroslav L. kolegu. „Víš, že ti ve sbírkách poletují netopýři?“
„Vím. Proč?“ opáčil Daniel von Drak a dál se věnoval krmení své anakondy Julie.
„Někteří návštěvníci sbírek by se mohli cítit dotčeni, pokud by jim netopýr pokálel bibli. Ve dne,“ prohlásil Jaroslav.
Daniel zvedl hlavu od terária. „Promiňte, otče,“ omlouval se učiteli náboženství. „Museli uniknout z tunelů.“
„Naštěstí má moje bible omyvatelné desky. Kde máš umyvadlo?“ zajímalo kněze.
„Venku,“ ukázal Daniel a vzpomněl si na jeden článek. „Nedávno jsem četl, že v nějaké jeskyni našli v netopýřím trusu zkamenělé spermie pravěkých korýšů.“
„Zajímavé uchování stop,“ ucedil nezaujatý kněz.

Viděl jsem kněze. Prolil pro něj tisíc slz.
Viděl jsem kněze. Šikovného mladého kněze ve zdobném ornátu.
Viděl jsem kněze v oku času. Viděl jsem ho a on mě neznal.
Viděl jsem kněze. Kráčeli jsme jeden proti druhému.
Viděl jsem kněze. Držel mě v náručí.
Viděl jsem kněze. Bylo mi zle a on mě znal.
Viděl jsem kněze. I on pro mne plakal.
Viděl jsem kněze. Stál na křižovatce času a pořád nevěděl.
Viděl jsem kněze. Přicházel s bolestí.
Viděl jsem kněze. Stál jsem při něm a on při mně.
Viděl jsem kněze. Plakal jsem, když umíral.
Viděl jsem kněze.

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás dnes ve svých sbírkách. Máme nádherný den s jasnou viditelností, proto se budeme zabývat předměty, které nám umožňují tento fyzikální jev ocenit.
Nikoli, nebudou to čočky fotoaparátů. Objektem našeho zájmu budou modely oka. Budeme je čistit. Příliš vás tím neznavím, modelů použitelných pro výuku vlastní naše škola pouze několik.
Lidské oko je podivuhodný orgán. V minulosti ho někteří vědci pokládali za nejdokonalejší v živočišné říši, a tudíž za jasný důkaz nadřazenosti člověka, i přesto, že komorové oko hlavonožců se již vyvarovalo nedostatků jako je slepá skvrna a nervová vrstva před sítnicí se světločivnými buňkami.

To ráno vypadalo stejně jako kterékoli jiné. Vstala, obstarala těch několik zvířat, která měli. Spolu s rodiči a sourozenci zasedla ke snídani. Nejmladší pak vyhnal stádečko na pastvu, ona poklízela. Později začala matce pomáhat s obědem.
Šero v domku bylo ten den větší než obvykle. Venku na nebi se honily těžké černé mraky. Co chvíli pohlédly ona nebo matka na oblohu. Měly strach, v tuto roční dobu nebyly bouřky obvyklé.
Záblesk přišel, když byla sama. Podivuhodný záblesk následovaný jasným „Chairé, Maria! Pán s tebou!“ a zářícím mužem s věky na očích.
„Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“

Moje žena Magdalena pěstuje květiny. Pěstuje jich hodně. Tvrdí totiž, že se v důchodu nudí. Já si myslím, že kecá, protože jsme se s chlapama shodli, že vnoučata a lavička před obchodem poskytují zábavy dost.
Já si jednou zkusil na té lavičce schrupnout; Magdalena obstarávala nějaké háklivé kytičky, a tak mě vyhnala z domu. Nejsem holt kytka.
V tom snu byly kytky. Magdaleniny mořské sasanky, co je chová v akváriu u slepic, podbílek šupinatý, ozdobná kapusta, rana carnivora, rafflesia arnoldi, welwitschie podivná, svatojánský chléb, mandragora, žabí vlas, pěnišník, akát, violka psí, zerav východní, židle pro tchýni...
... a Magdalena je zalévala.

"Dobré poledne, Danieli," přivítal Jindřich D. kolegu u oběda. "Je milé, že jsi mezi nás opět zavítal."
"Dobré odpoledne, Jindřichu," odpověděl slušně Daniel. "Vždyť já přece na obědy chodím." Dvakrát... Někdy třikrát týdně...," dodal v duchu. "A na poradě jsem taky byl." "Snad si nevzpomene, že to bylo minulý rok..."
"Ano, jenže to bylo loni," zklamal von Drakovu naději kolega.
"Ještěže se známky posílají elektronicky, že?" komentoval to Jaroslav pobaveně. Daniel přikývl s tvářemi lehce zrudlými.
"Ano, ale mým škodolibým kolegům chyběly sbírkové statistiky. Kdo byl tentokrát neopatrný a vyletěl z okna ven," přiznal s potměšilými ohýnky v očích Jindřich.

Dobrý večer, můj bratře, jak se cítíš? Zdáš se být skleslý.
Jsem šťastný. Jen se mi stýská.
Všiml jsem si, příteli. Pomoci ti však nedovedu. Mohu jen naslouchat.
Bratře Jene, otče, potřebuji se vyzpovídat... Příliš se bojím, abych nezneuctil roucho, které jsem přijal.
Rád posloužím, můj bratře. Chápu tvou úzkost, avšak pamatuj, není dobrým rádcem. I nejsi-li si jist časem, který ti zbývá, musíš stále hledět kupředu.
Jenomže já chyboval.
Dáváš si za vinu mnohé.
Přiznávám. To však, že jsem neoblékl ocelovou košili nikoli. Má mnišská kutna je mi milejší. Ocel oblékl můj syn, a proto zemřel. Já chci žít.

„Já ti nevím,“ prohlásila mladá Košťálka a zasekla sekáček do špalíku vedle kostí, které prodávala Zuzana na polévku.
„Co nevíš, Drahuno?“ zeptal se opatrně Karel.
„Co s těma mýma klukama. Jeden je za kopečkama, druhej furt študuje a pořád nemá slečnu,“ stěžovala si Drahuna.
„Třeba se ženit nechce.“
„Já chci vnoučata!“ pokračovala Košťálka, jakoby to neslyšela. „Přihlásila jsem ho do anonymní seznamky. Málem mě zamordoval pohledem...“
„Tam nechoď,“ varovala podřimující Magdalena mladého muže s batohem na zádech.
„Mamka?“ pochopil hned. „Tak já si holt něco koupím na nádraží.“
Magdalena sáhla za lavičku. „Na. Třicet deka prémiové šunky, půl chleba, limonáda.“

Dobrý den, milí studenti, rád vás opět vidím ve svých sbírkách. Jsem potěšen vaším zájmem, s takovou z vás brzy budou nejlepší biologové na této škole. Musím kolegovi P. poděkovat, že vás uvolnil z výuky...
Dnes budeme vykonávat činnost velmi snadnou, v podstatě nezkazitelnou. Vzhledem k vašemu nadšení pro biologické preparáty spolu dnes protřídíme krabici s histologickými řezy rostlinných orgánů. Všiml jsem si, že u některých z nich nejsou popisky, proto s sebou vezmeme nějaké učebnice, abychom je mohli doplnit.
Ah, ten zkamenělý les...
Ten vás vskutku nemusí znepokojovat. Jedná se o pouhý řetězec zhmotnělých a čirou náhodou zkamenělých náhod.

Hned, jak vešel do místnosti, věděl, že se od včerejšího dne nic nezměnilo. Do nosu mu vnikl těžký pach nemoci a zoufalství. Pod jeho silou se skoro zapotácel. Dveře však za sebou zavřel stejně potichu, jako je otevřel. Přešel místnost. Položil ruku na rameno muže bdícího u přítelova lůžka.
„Pořád stejné,“ hlásil ten.
„Vím,“ povzdechl si ztěžka příchozí. „Prognózy u takových případů jsou extrémně špatné, to sám víš.“
Mladšímu muž se nadechl k protestům. Starší ho gestem umlčel. Na uklidňování příbuzných a přátel si v tu chvíli připadal příliš starý. Ačkoli, napadlo ho, který věk je pro to vlastně optimální?

Gloria in excelsis Deo...
Seděl na posteli s hlavou ve dlaních. V paprscích ranního slunce, pronikajících oknem do místnosti, se vznášela zrnka prachu. Jako zázrakem míjela bělostný zlatě vyšívaný ornát pověšený na dveřích od skříně.
Velebné ticho místnosti porušil nepříjemný zvuk. Muž se otřásl. Rozvážně zdvihl hlavu a natáhl levou ruku na noční stolek. S výrazem zadostiučinění zmáčkl klávesu mobilního telefonu a zrušil tím signál budíku. Podíval se na ornát, potom na polštář a nakonec obrátil oči k nebi skrytému kdesi nad střechou fary.
... pax hominibus bonea voluntaris.
„Pane, až dnes přiletí zvony z Říma, nemohl by tam tenhle zůstat?“

Bylo pondělí odpoledne a my se nacházeli na kopci Superga nad Turínem. Seděli jsme na lavičce za bazilikou v příjemném stinném hájku. Já mluvila, můj společník naslouchal, sbíral slova, kterými by mi mohl poradit.
Ta černá kočka předcházela plácek před námi. Příliš pozornosti jsme jí nevěnovali. Vím jen, že měla roztomilou velkou hlavu, asi ještě nebyla moc stará. Hlavou mi problesklo dnešní téma. Napadlo mě, že don Bosco, když byl malý, asi kočku neměl. Jeho maminka rozhodně neměla automatku. Takže u Bosců se kočky nejspíš nepraly.
Ani já jsem ještě kočku nevyprala. Vůni vyprané kočky tedy neznám. Naštěstí, říkám si.

"Dobrý den, Danieli, posaďte se, prosím," přivítal stařičký profesor Daniela von Draka.
"Dobrý den, pane profesore. Děkuji." Daniel přijal nabízené místo před profesorovým stolem. "O čem jste se mnou chtěl mluvit?"
Pořád stejně nedočkavý, usmál se profesor.
"O vaší práci, Danieli. Jsem s ní velmi spokojen," pochválil profesor mladšího muže.
Ten se skromně usmál. "Děkuji."
"Netřeba být tak skromný," napomenul ho profesor. "Zvláště, když jste navržen na cenu za nejlepší publikaci vědce do třiceti pěti let."
Daniel oněměl.
"J-já?" vysoukal ze sebe, když nalezl hlas. "Vždyť jsem za poslední dva roky nic významného nenapsal..."
"To je váš názor. Gratuluji, Danieli."

Po modrém nebi plula bílá oblaka. Svěže zelené lístky břízy šuměly ve vánku. Žáby namáhaly hlasivky, jakoby pořádaly turnaj ve sborovém skřehotání.
Magdalena seděla u jezírka. Obdivovala žluté květy leknínu. Letos ho zkoušela poprvé. Přemýšlela proto, kdo se první odváží riskovat souboj s masožravými žábami, aby utrhl květ. Skoro viděla, jak bere nohy na ramena. Usmála se a zavrtěla prsty zamotanými v srsti na plecích fenky bernského salašnického psa. Zasnila se.
Magdalenina představivost byla vskutku veliká. Nikdy by ji ovšem nenapadlo, že první bude mít nohy na ramenou Vracák. Kocour o lekníny nestál, jenže ta vodní myš ho pěkně naštvala.