Moje články

Podtitul: Lucie M. a poltergeistův neúspěšný pokus
Fandom: originální
Varování: Jisté znevážení všeho ruského
---
Lucie M. procházela pátou uličkou. Z vitrín na ni zírali snad všichni pavouci světa. Tiše šramotili.
Takhle to vždycky začíná, pomyslela si. Ale já svůj strach neukážu.
Začala v duchu recitovat pasáže z Čechova, kterého si tiskla k prsům.
„Ty stará struktůro!“ ozvalo se z příšeří. Uraženě se nadmula. Prsty na knize zbělely.
„Razsvětáli jábloni i grůši…,“ zkusil to dotyčný. Z pavoučích makadel se linuly pramínky kouře.
„Spálili Lenina!“
Rána.
***
Nad nehybným tělem se vznášel blankytně modrý muž.
„Osmnáctý pokus ti nevyšel,“ konstatoval von Drak.
„Náhodou... Je to živý!“ kontroval duch a podnikl neúspěšný pokus pohnout profesorkou směrem k oknu.

Dobrý den, vítám vás opět ve svých sbírkách. Návštěva bývalých studentů vždy potěší. Od doby vašeho studia na této škole v nich přibylo několik exemponátů.
Například zde. Zachovalá kostra ptáka dodo. Uloven přímo na Madagaskaru. Nesmírná vzácnost školních depozitářů. Minulý rok jsem také obohatil uličku devět.
Dveře na konci? Ano, stále tam jsou, nikdo je nezazdil. Jenom na nich přibyl nápis. Láká vás úvod do stínů?
Pořád se bojíte vejít? Ale nic než tma za nimi není. Tma a možná zeď. Celý prostor jsem nikdy neprošel.
Než otevřu dveře prázdnotě, dovolte mi malou poznámku.
Dronte mauricijský nikdy nežil na Madagaskaru.

Fandom: originál - poezie
Varování: Lyrika až to bolí
---
Já chtěla bych být v nedělní ráno
Duhou sedmibarevnou
Mlhou na víčkách
Kterou stíráš ospalý
Já chtěla bych být
Vodou, která líně teče
Potůčkem bublavým
Kamením v toku
Já chtěla bych být v nedělní ráno
Obrazem slepého malíře
Stránku z knihy orvanou
Já chtěla bych být
Člověkem s vlastní představou
Vůli svojí svobodnou
Já chtěla bych být
Tou, která se v nedělní ráno
Probudí po boku Tvém
Já chtěla bych být
V nedělní ráno
Když zvony se rozezní
Ještě nevstávat
V nedělní ráno
Já chtěla bych být
Stromem ošlehaným
Rybou Tobě danou
Já chtěla bych být
V nedělní ráno
Tvou

Fandom: originál
Věnování: Lejdynce, protože jsem jí to slíbila a kvůli jménu (Ty víš.)
---
Jaroslav L. procházel sedmnáctou uličkou, když to uslyšel.
Zpěv. Šílený, falešný zpěv.
„Sedmnáct, sedmnáct. Kdybych já pušku měéél, sedmnáct zářezů bych do pažby udělááál. Sedmnááááct!“
Přímo na něho letěla lahev. Taktak ji zachytil, pamětliv instinktu být potichu. Byla to sedmnáctiletá skotská. Z poloviny vypitá. Zdvihl hlavu. Oblak vznášející se u žárovky podezřele připomínal tvar dvou čísel.
„Sedmnáct!“ ozvalo za uchem. „Sedmnááct! Íchichííí! Sedmnáááct!“
Neznámý rozkošnicky protahoval slabiky.
Jaroslav L. protočil panenky. Prudce se obrátil. Modrý oblak právě mizel za rohem.
„Měl bys mu vysvětlit, že vyhození sedmnáctého člověka z okna, není důvod k radosti,“ doporučil Jaroslav zničeně Danielu von Drakovi.

Fandom: Strach nad Bobří řekou (pokračování Hochů nad Bobří řekou)
Varováni: lehce AU, preslash
Poznámka: 1) Druhá světová válka. Spolky typu Hochů byly rozpouštěny a zakazovány. Mladí lidé museli na nucené práce do Říše. Stejný osud hrozil i Rikitanovi.
2) Vím, že mé pojetí tématu je poněkud temné, ale budoucnost také může ťukat na dveře.
---
Jirka měl o Rikitana obavy. V jeho okně se stále neobjevovala červená kvítka, proto se rozhodl neuposlechnout přítelovy prosby.
***
Rikitanova matka ho přivítala mlčky. Její tvář odrážela strach o syna.
***
Stál u okna. Když Jirka vešel, otočil se. Chlapce vyděsila mrtvolná bledost přítelova obličeje. Mdlý úsměv, na který se mladý muž zmohl, ho nemohl uklidnit. Ano, věděl, že má starosti, ale na schůzkách jejich míru příliš maskoval.
„Nepřišel,“ zašeptal Rikitan a Jirka okamžitě věděl.
„Rikitane,“ špitl a přistoupil k němu. Váhavě vztáhl ruce a objal ho.
Rikitan mu položil hlavu na hruď. Těžce se nadechl.
„Zůstaň tu se mnou,“ zaprosil.

Věnování: Danae, jejíž komentář mne inspiroval k zalidňování páně von Drakova světa a Rebelce s Kleio za jejich pomoc při seznámení s novým fandomem.
---
Tereza K. si nikdy nevšimla, jaká je v království jejího kolegy tma. Světlo do uliček nezasahovalo. Jen tu a tam visela zaprášená žárovka nad vitrínou se zajímavým, a tudíž i děsivým exemplářem.
Připadalo jí, že bloudí celé hodiny. Polkla rostoucím strachem.
Nepatrně zrychlila krok. Za jejími zády cosi zašramotilo. Prudce bušící srdce cítila až v krku.
Znovu. Tichý smích.
Rozběhla se, ale šum ji pronásledoval. Ulička byla nekonečná. Plíce ji pálily.
„Danieli!“zakřičela zoufale. Nikdo se neozval.
„Danieli!“ zkusila to znovu. Marně. Bez naděje běžela dál. Přímo k otevřenému oknu.
Nestačila zastavit.
***
„Ženská přes palubu!“ uslyšel profesor von Drak pobavený hlas.

Varování: Trocha termodynamiky (fyzikální chemie)
---
Dnes se setkáme v laboratoři. Jděte uličkou C 3 k oknu. Pokračujte po obvodu místnosti k laboratorním plášťům. Cestou nedělejte žádný hluk. Není to bezpečné.
Daniel von Drak
***
Vítám vás. Podívejte se, prosím, do těchto Petriho misek.
Spirály v nich naprosto popírají zákony fyziky. Nejdříve máte pouhou tečku jako zde. Ta se brzy změní v kruh plný amébovitých útvarů.
Ano, mění barvy, také jsem si všiml. Kromě toho je jejich pohyb dočista nahodilý. Kdežto zde. Spirály.
Uspořádaná soustava bez nejmenšího pohybu. Neroste, nesvětélkuje, agar nežere, prostě nic.
Ano, vím, že v uzavřené soustavě entropie vzrůstá, tudíž máme problém. Vědecký problém.

Varování: Výskyt hadů
---
Vítám vás opět ve školních sbírkách. Vidím, že se vám mé kostry líbily. Rád bych vás s nimi seznámil více, bohužel se mi dnes poněkud nedostává času. Je totiž den pravidelného krmení mého domácího mazlíčka. Můžete se dívat, pokud chcete.
Ne, nebojte se, nepůjdeme ke mně domů. Mám ji tady. Je jedním z několika živých exponátů mé sbírky. Žádám vás, žádné prudké pohyby, je trochu bázlivá.
Seznamte se, prosím. Jmenuje se Julie. Stará přesně tři roky. Vskutku krásný had, že?
Zatím je malinká, ale počkejte až vyroste. To může mít k deseti metrům.
Nebojte se, Julinka vás neuštkne. Anakondy škrtí.

Varování: Podivínské, mírně nechutné
Poznámka: 1) Achondroplázie je geneticky podmíněná porucha růstu. Postižení jsou velmi malé postavy (průměrně 125 cm).
2) Inspiraci známým profesorem nepopírám, ale skutečný předobraz je jinde.
---
Vítejte, vážení. Jmenuji se Daniel von Drak. Jsem učitel a neobyčejnou souhrou náhod také správce školních sbírek jednoho středočeského gymnázia, kteroužto nevděčnou funkci zastávám od svého nástupu do zdejšího ústavu.
Dovolte mi, prosím, abych vás provedl po svých sbírkách.
Doufám pouze, že nejste takové stádo paviánů, jaké musím obvykle učit a budete se chovat tiše. K mým exponátům je potřeba mít úctu.
Tady je první z nich. Prosklená vitrína plná kostí. Nebojte se, tyhle jsou zvířecí. Zatím.
Podívejte se na tu nádhernou hraboší lebku. Mám vám ji vyndat k detailnějšímu náhledu?
Nebo zde. Přímo klenot sbírky. Muž s achonroplázií. Skvostné.

Poznámka: Jedná se o variaci z mého oboru. Tou nymfou myslím druh muškařské nástrahy ne hlavní postavu.
Varování: Dnes jsem měla zkoušku, tak je to značně infantilní a zavání to školou, omlouvám se.
---
Zívla. Jarní únava si konečně vybrala svou daň. Nebo spíše probdělá noc, kdy se učila na zkoušku? Popravdě jí to bylo dost jedno. Letmo mrkla na přednášejícího, potom znovu sklonila hlavu k sešitu.
Přibližně o půl hodiny později došlo k výměně vyučujících. A sešit se octl kdesi zapomenut. Ostatně na něj pro muškařské pruty a nezbytný vazačský bordel na lavici ani nezbylo místo.
Konečně jednou udržela pozornost celou přednášku. Poprvé se nenudila. Srkala nos pomalu k háčku. Ještěže ryby nemají lidské vlasy v lásce.
Ona se ovšem na lidské vlasy chytala velmi dobře. Na brýle a modré oči ještě líp.

Poznámka: Právě jsem v polovině knihy, ale když jsem viděla zadání, napadlo mne, že by se dala použít. Původně měl být obětí Čeněk, ale když jsem si přečetla konec, vyhrála Zuzana.
---
„To bylo pořád, Vezmi si doktora. Doktor, ten má hodně peněz. Budeš vážená členka společnosti. Budeš bydlet v přepychové vile. Jezdit v luxusním bouráku. A co mám teď?!“ křičela Zuzana kdysi Dobešová na svou matku.
„Já, já…,“ koktala Marie Košvancová.
„Co já, matko?! Říkalas, Vezmi si tohohle, to je ňouma, snadno ho převychováme. A podívej, co mám teď!“ lomila rukama Zuzana.
Matka mlčela.
„Ten blb se teď culí na pitomou letušku. A tys mu pomohla! Vážně mám pocit, že ti tenkrát vůbec nešlo o moje dobro. Šlo ti jenom o sebe. Spokojená, žes obětovala moje nejlepší léta úplně zbytečně?! Spokojená?!“

„Já nevím, co jste to vy Angličané za národ,“ vrtěl Hercule Poirot hlavou. Právě vyřešil další případ a odpočíval u šálku čokolády.
„Netuším, co vám na nás vadí, drahý příteli,“ ohradil se kapitán Hastings s lehkým úsměvem.
„Tak například vůbec neumíte horkou čokoládu!“ odsekl malý detektiv popuzeně.
„Ale příteli, já jsem vás varoval. Jsme přeci národ studených čumáků,“ mírně se vysmíval Hastings.
„Musím připustit, že jste poněkud suchaři, ale najdou se mezi vámi i jisté výjimky,“ připustil Hercule neochotně.
„A ty výjimky vás živí, milý Hercule,“ podotkl Hastings.
„Přesně tak,“ samolibě se usmál Pirot. „Čaj o páté, vražda o půlnoci.“

Poznámka: Vtipy o Ch.N. byly u nás na gymplu jeden čas hodně populární a tohle téma si o to přímo říkalo.
Varování: Pohádkové
---
„Běž už spát!“
„Maminko, já nechci. Já se bojím,“ kňourá malý bubák.
„Čeho?!“ zasténá matka. „Já ti přečtu pohádku, chceš?“
„M-možná.“
Matka si povzdechla. Čeho se její nejmladší tolik bojí?
***
Konečně synka uložila. Úlevně si sedla k šití. Její manžel včera přišel ze strašení s natrženou pelerínou a zlomeným nosem.
„Co jsi to jen dělal?“ zeptala se manžela, který ležel na kanapi s kusem ledu na nose.
„Já… Vždyť víš, že mne převeleli do Severní Ameriky. No, a… Připletl jsem se tam k jednomu natáčení… Akčního seriálu…,“ soukal ze sebe ten.
***
„Mamí, pod mou postelí je Chuck Norrííís! Mááámííí! Pomóc!“

Poznámka: Omlouvám se za nižší kvalitu textu. Tohle drabble ke mně dlouho nechtělo přijít a já už jsem velmi unavená.
---
„Mám o ni starost. Již dva dny nepozřela sousta,“ řekl Raoul de Chagne. Znepokojeně sledoval svou manželku, která seděla v houpacím křesle u okna a nevidoucím zrakem zírala ven. Tváře měla zrudlé.
„V noci křičela ze spaní.“
„Možná ji ten incident v divadle zranil víc než tvrdila,“ přemýšlel jeho bratr. „Možná ji straší jeho přízrak.“
***
Toho večera dostala Christina horečku. Lékaři si u ní podávali dveře. Raoul se od ní téměř nehnul. Dokonce ani nečetl noviny. Všechno bylo marné. Zemřela.
***
O pár dnů později vyklízela služka salonek. Ze zvědavosti otevřela noviny.
ERIK JE MRTEV. Stálo tam. Týden před Christininou smrtí.

Tuláček běžel lesem. Zrovna se najedl, a teď rozpustile poskakoval po mechových polštářcích. Honil sluneční paprsky a vůbec mu nevadilo, že na něho křičí naštvaná straka. Prostě běžel stinným lesem užívaje si krásného dne.
Náhle před sebou zahlédl pohyb. Jakoby se tam mihlo něco lesklého. Zaslechl tiché žduchnutí. Zvědavě se rozběhl směrem, odkud se ozvalo.
Ta věc voněla divně. Co je to? pomyslel si. Kde se to tu vzalo?
„Hej, sojko!“ zavolal na ptáka, který letěl kolem. „Co je to?“
Sojka mrzutě slétla k zemi. Opatrně se zobákem dotkla pokrouceného předmět.
„Klíč, ale žádné dveře s ním v lese neodemkneš.“

Chtěl bys vědět, proč je jich sedm? Proč ne třináct, když víš, že tohle číslo mám rád? Vždyť bobříků je právě třináct. Ulovil jsem všechny, přesto mám na rukávu stále jen sedm knoflíků.
Víš, ono je strašně těžké najít knoflík s duší. Na bobříky přeci nemohu mít obyčejný knoflík za pár haléřů od vetešníka. Ani ten se zlatým lemováním nebo z perleti. Třpytí se nádherně, ale já mám stejně nejraději ty oblýskané.
Třeba ten tmavozelený. Podívej, Jarko. Zajímá tě, kde jsem ho sehnal. Našel jsem ho. Ve Stínadlech. Tam, kde jsme tenkrát chytili Širokka. Možná ho ztratil on.
Nemluv, vzpomínám.

Poznámka: Mám doma tuhle knihu jako komiks. Široko se mi vždy líbil a část, kterou jsem zpracovala zde obzvlášť.
---
Vše je ztraceno. Nedoskočil jsem. Chyběl kousek. Snad jenom metr. O jeden jediný metr byla ta mezera širší.
Ztraceny jsou týdny, kdy jsem v městských stokách hledal. Kdy jsem se vracel domů v páchnoucích šatech. Kdy jsem ponocoval kvůli tradici. Má věrnost byla marná.
Nemůžu dál. Dopadl jsem nešikovně. Nohu mám zkroucenou pod sebou a nemůžu vstát. A i kdybych mohl, stejně bych neunikl. Bolí to. Strašně moc. Maska, která dobře posloužila, začíná dusit.
„Prohrál jsi, Široko.“ Maska tlumí můj šepot.
Ježek padne do rukou uchvatitelů. Zahanbeně skláním hlavu.
Kdy už přijdou? Vždyť mně to z té střechy trvalo rychle.

Fandom: Napůl originál - značná inspirace písní Jirka a čert (Plavci)
---
„Život je hra.“ řekl mladík.
„Tak si tedy zahrajeme. Já jsem pro,“ ušklíbl se čert a vytáhl housle.
Jirka kulil oči. Takové housle mít! Pravé stradivárky…
„Jestli vyhraješ, přidám i ty housle,“ oznámil Jirkovi čert, který si dobře všiml chlapcova chtivého pohledu.
„A když ne?“ Jirka se začal třást.
Pekelník se místo odpovědi pouze usmál. V duchu si mnul ruce nad tou krásnou duší, kterou získá pro svého mistra. Ohnivé tóny stradivárek rozpalovaly krev.
Potom začal hrát Jirka. Jeho ošuntělé skřipky vydaly tak nádherný zvuk, že zaplakali i andělé.
„Vyhrál si,“ uznal čert a podal Jirkovi měšec dukátů i housle.