Zamotané klubko časových událostí míří do finále. Kam se vrátí Marty? Zvládne to Albert Černý přežít? A kolik sendvičů dokáže sníst jeden Holmes?
Varování: 12+ (sprostá slova)
Část pátá: Kudy z toho ven
Varování: může způsobovat bolení hlavy
Část čtvrtá: Jak si poradit s gordickým uzlem
O den dříve
Černý zamrkal, pak se s dlouhým vzdychnutím promnul kořen nosu, načež se narovnal a prohlásil směrem k Martymu: "Mohu vám říct jediné, tady jste v naprostém bezpečí. Dokud budete zde, v Pátém patře, nebudete se nikam stěhovat. Pojďte, zavedu vás někam, kde se budete cítit jako doma. Od roku 89 tam na to nikdo ani nesáhl.
Varování: 12+ (sprostá slova, náznaky romance)
Část třetí: Co horšího by se asi mohlo stát?
Když už věci vypadají, že dávají smysl, je na čase přidat do nich další chaos (Albert Nachtigaal, 1628)
Toho rána přišla docentka Stehlíková do práce s příšernou kocovinou. Pozdravila Mráčka a mumlala cosi o tom, že šest lahví je moc.
"Hedviko, máš to zapotřebí?" zeptala se sekretářka Lesáková, když jí podávala sklenku s šumivým aspirinem.
Jak se cítíte, když vás vytrhnou ze stránek
Mycroft Holmes otevřel dveře v Diogenově klubu a vstoupil jinam. Prožíval zvláštní pocit zmatenosti a zároveň bylo jasné, že je vše naprosto správně. Prostě tam měl být.
Na sobě měl neobvyklé oblečení, trošku jiný účes a jako by patřil někomu trochu jinému, víc sobě než kdy před tím.
Varování: 12+ (sprostá slova)
Část druhá: Jak to dopadá, když si zahráváte s kontinuem
Život Martyho McFlye stál, řekněme to upřímně, za hovno. Cestování v čase mělo dát jeho mizerný život do kupy, ale někdo měl jemu i Docovi říct jednu důležitou věc: děti, nehrajte si s časoprostorovým kontinuem, pokud nejste připraveni nést následky.
Anomálie paralelních časových linií způsobila, že Martyho začaly pronásledovat tzv. časové bubliny. Jevy, které obsahovaly zbytkový čas, ten, který zůstal nevyužitý po změněných událostech.
Milý Owene,
tvoje přání mě vždycky inspirují k obrovské záplavě nápadů, které se pak, občas trochu marně, snažím všechny ukočírovat a nacpat do jednoho textu. Letos ti posílám dárek na pokračování a doufám, že batole dovolí poslat další části co nejdříve.
Část první: Jak to bylo s Pátým patrem
Bjb. Zas..
Táto scéna tu je.. načo? Dej to nikam neposúva.. možno predstavenie charakteru? Trochu nudné...
Dalo by sa to škrtnúť toto... a toto... a toto...
Áno, teraz je to úderné.. akurát furt netuším, k čomu je to potreba...
Snáď sa to niekde využije neskôr.
....
A toto tu robí čo? Jako sex, chápem. Ale za tridsať stránok majú zachrániť svet, osem ubehlo a na tri si odskočili do ...ehm.. iného žánru. Snáď je to kvôli tomu znamienku na rameni...
...
Aha, teraz ten odstavec s charakterom dáva zmysel.. dobré, dobré...
Záver. Najťažšia časť... koruna príbehu!! Teším!
...
...
Do hája. To už nezachráni ani znamienko...
Karel seděl za klavesnicí svého počítače.
Na sociálních sítích sdílel svůj nový pohled na svět.
O tom jak se má žít, kdo má jakou hodnotu.
Taky si občas s Pavlou ještě vyměnil pár zpráv. Hledal cestu jak napravit promarněné.. Ale vlastně se v obsahu míjeli.
V sobotu odpoledne Karel vstal. Venku svítilo slunce. Ani nevědel jak se to stalo a najednou byl v lese.
Daleko od zpráv na sítích. Daleko od zpráv od lidí. Daleko od knih, jež obsahovaly rádoby moudra světa.
Jen on sám. A jeho myšlenky. Jinak ticho.
A jak tím lesem šel, uvědomoval si, co je důležité.
Navazuje na příběh o Karlovi z předchozích drabble
„Všechno nejlepší k narozeninám!"
„Dej si dort-"
„Počkej, já ti naleju."
„Pamatuješ na Soňu? Nedávno-"
„A co škola?"
„Počkej, zabalím-"
„Co v práci-"
Hlasy zní jeden přes druhý. Desítky konverzací přes sebe v jedné místnosti. Každý mluví a málokdo poslouchá.
Smích. Příliš hlasitý. Skleničky o sebe cinknou, někde zavrže židle.
Sedím tam a snažím se vnímat jen jeden rozhovor. Jen jeden jediný. Prostě něco.
Ale slyším všechno. Všechno a nic. Chvíli bych chtěla jen sedět v tichu. Možná to by bylo to, co by tomuto pomohlo. Chvíle ticha na myšlenky, na které není čas.
Jenom ne chaos jako v kurníku.
„Jestli byste si z dneška měli něco zapamatovat..." Zbytek už neslyším. Zase v myšlenkách uteču k něčemu zajímavějšímu. Nejde ani o to, že by mě to nezajímalo, ale že mezi tím důležitým je tolik naprosto nedůležitých faktů, že je těžké pochopit, o čem vlastně mluvíme.
Ne tak zřídka mě napadne, jestli sem chodím opravdu už jen kvůli docházce. Možná to je důvod, proč čas plním myšlenkami o tom, na kolika lepších místech bych mohla být.
Začnu se soustředit. Po chvíli mi ale dojde, že jsem se tak soustředila na to soustředění, až jsem zapomněla poslouchat. Ach jo
Tohle nemá cenu.
