Moje články

Na začátku 128. žalmu je prezentován otec jako pracující, který dílem svých rukou může podporovat fyzický blahobyt a poklid své rodiny: „Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře“.
--- Amoris laetitia, z čl. 23---
Živobytí v horských obcích bylo vždy tvrdé. Kamenitá půda nevydávala mnoho plodin, nerada se vzdávala nashromážděných minerálů. Kolonisté, kteří se svými povozy přijeli do brdských lesů, museli vzácné meče překovat do pluhů, sochorů a seker, aby vyrvali přírodě svá políčka.
Možná kvůli jejich námaze byla pole i po letech, kdy je nikdo neobdělával, v krajině stále znát. Poutníci postáli u jednoho z nich.

Učiň mě, Pane nástrojem,
ať zářím, ať zářím, tvým pokojem.
---z modlitby sv. Františka z Asisi---
Hnědá srnčí ouška se skrývala mezi zelenou travou. Jemně se chvěla. Jedno se sklonilo dolů, když na ně usedla moucha. Natáčela se po zvuku lidského hlasu. Zavanul vítr a na okamžik odhalil hluboké oči, k nimž výše položené uši nedílně patřily.
Kněz pozdvihl oči k nebi. V gestu ukázání odhalil Tělo Páně mladým poutníkům i neviděné pozorovatelce. Pozdvihl kalich plný Krve. Poděkoval. Lámal a dával svým přátelům.
Eucharistia.
Sedm dílů jednoho Chleba. Osmý pro mlčenlivého přítele se slzami v očích.
Téměř nepovšimnutý odchod zvířecí.

Louka Kuníkova je zmíněna již roku 1788, kdy žili v Zadní Záběhlé Matouš Kuník, Jan Kuník a Dorota Kuníková. Nedlouho před zlikvidováním obce zde občané Přední Záběhlé vybudovali vodárnu.
---Brdy opět otevřené---
Vydatné prameny polesí Kuníková sytily zemi vláhou. Napojily se z loňských sněhů, které tady v Brdech pokrývaly kraj až do konce května, nyní poskytovaly životodárnou tekutinu rostlinám i zvířatům. Část pramenů se sbíhala do studny, v níž ji spoutávaly betonové kruhy.
Poutníci vděčně ochutnali vody z potůčku tekoucího starou odvodňovací struhou. Voda byla chladná a chutná. Stromy kolem tiše šuměly, vyprávěly příběhy lidí, kteří svou prací studnu hloubili.

Velikonoční ornát je bílý. Zlatě a hnědě je na něm vyšit beránek na pozadí kříže. Kolem hlavy má svatozář vítězství. Ornát je drobnému knězi maličko delší, není totiž jeho. Přesto ladně splývá po těle. Vlaje, když kráčí k ambonu, aby četl evangelium o nevěřícím Tomášovi. Vlní se, když gestikuluje při kázání.
Alba malých ministrantů je bělostná jako nevinnost duše. V lavici sní dívka. Její sny jsou bílé jako sníh. Bílé jako alba, již touží znovu obléknout. Myšlenky bloudí v kruzích. Sní o knězi, jak spolu stojí, přebírají dary obětní. Kazatel pozdrav vyřídí. Dívka tiše odchází. Myšlenky má bílé jako sníh.

Chaloupky vy milé, co z vás asi bude,
až se vystěhujem, kdopak se vás ujme ?
Máme se stěhovat, nemáme však kam,
kam nás osud zavede, ví jen Pán Bůh sám.
---z veršů kolujících mezi obyvateli Kolvína---
Kročeje poutníků vázly. Zastavovaly se a obracely zpět. V horkém letní odpoledni bloudili poutníci po lukách jako ovce, které zapomněly na svého pastýře. Modlili se, ale pastýř nepřicházel. Nikdy totiž od nich neodešel.
Přízraky zbořených chalup vábily jejich zrak. Kobylky hrály svou píseň do uší. Ptáci zapomínali zpívat. Usínali. Vánek rozechvíval listí osik. Točilo se v bludných kruzích jako ti, kdo nechtěli odsud odejít.

Vyprávění starých je pro děti a mládež velice užitečné, poněvadž je stavějí do spojitosti s historií rodiny, čtvrti a země. Rodina, která nectí a nepečuje o svoje prarodiče je rodina v rozkladu.
---Amoris laetitia, článek 193---
Cesta se vinula svahy vrchu Palcíře mezi houštinami bříz, obcházela slepencové skalní útvary, tolik typické pro zdejší kraj, míjela přestárlé choulící se ovocné stromy. Stěží patrné odbočky zarostlé travou a černými bezy ukrývaly památky někdejšího osídlení . Tu sloupek vrat s rezivým kováním, tam část kamenného hrazení.
Mladí poutníci procházeli starým časem. Plynul zvolna jako vyprávění starce, který chová vnuka a učí se honit oblaka.

Daleko, předaleko a dost možná ještě dál (ačkoli někteří by možná nesouhlasili) je mokřad Sýrovník. Ve dne jen trochu zapáchá, ale večer, když krajinu přikryje černočerná tma, začnou se dít věci.
Zažbluňká to, zaprská, nad hladinou se objeví bloudivá světýlka... Nakonec se z vody vypotácí vodník Plivajzníček.
Vodník je to stařičký až běda. Postavu má rachitickou, hlavu bez vlasů, ústa bez zubů. Navíc neslyší. Močálu se proto někdy říká Mokřina hluchého vodníka.
O Plivajzníčka se stará víla Emilie. Je stará, prastará, starší než vodník sám. Jenomže víly stárnou pomaleji, některé navíc mají i na endoprotézu kyčelního kloubu a zubní náhrady.

Vrch Kočka je významným evropským nalezištěm fosilií členovce druhu "Kodymirus vagans", objeveny zde byli i druhy "Kockurus grandis" a "Vladicaris subtilis" (rakovec).
---podle knihy Brdy opět otevřené---
Brdské lesy byly hluboké a vlhké, místy dokonce bažinaté. Obyvatelé Brd tedy nacházeli hady spíše na lukách a otevřených místech, než na lesních pěšinách, kam nemohlo slunce. Ty patřily jiným tvorům.
Na slunci se vyhřívala i užovka, již na své cestě spatřili poutníci. Odplazila se, když na ni dopadl stín. Možná, že právě pro tohle letmé setkání nazval Lovec svůj zápisník Bestiářem svatého Jiří, třebaže o hadech do něj téměř nic dalšího nepřipsal.

„Matky jsou nejúčinnější protilék na šířící se sobecký individualismus.“ ... „společnost bez matek by byla nelidská, protože matky dovedou i v nejhorších momentech dosvědčovat něhu, oddanost, mravní sílu.
---Amoris laetitia, článek 174---
Poutníci usedli na zídku vyskládanou z kamení na svazích vrchu Palcíře. Skromně pojedli. Nemluvili, naslouchali.
Kněz vyprávěl příběh o dívce, která se narodila nedaleko odsud. O ženě a matce, která povila děvčátko. O tom, jak je chovala, kolébala, učila prvním krůčkům i prvním modlitbám, o tom, jak vedla dceru k oltáři...
Promlouval o kráse starosti mateřské, o lásce a vděčnosti, jíž tito něžní andělé zasluhují každý, každičký den. Děkoval.

V noci ze 14. na 15. listopadu 1941 se do Brd přihnala větrná smršť. Popadalo asi 1,5 milionu kubíků dřeva. Pro snazší svoz dřeva vybudovala firma W. Fischer, sídlící v Kolvíně, síť železnic.
---podle Brdy opět otevřené---
Cesta se vinula mezi stromy. Zužovala se utiskovaná keři. Zarůstala mechem a travou. Vystupovala nad okolní zem, snad proto, aby lačnému rostlinstvu unikla. Přímo uprostřed ležel banán.
Jen brdský Fabián věděl, jak se plod dostal právě na tuhle zapomenutou cestu. Upoutal však Medvědářovy bystré oči.
Poutník se sklonil. Dotkl se země. Přehlédl podivně známý tvar. Zdálo se, že poutníci narazili na starou trať.

Kolvíne, Kolvíne vesničko má milá,
na tebe vzpomínám, čím jsi ty mě byla.
---z básničky, která kolovala mezi obyvateli zaniklé vesnice Kolvín---
Mudrc uměla hrát na kytaru. Šest strun natažených na dřevě kreslilo obrázky z posmutnělých tónů. Asfaltovou cestu vedoucí k zaniklé vsi přetínalo dvanáct pásů dlážděných kočičími hlavami. Nebyly tak ohlazené, jako ty, které položili Němci, kolvínské babičky tudy nechodily. Těch dvanáct pásů křížilo silnici kvůli tankům. Šinuly se po nich na cvičiště a zpět jako těžkopádní brouci.
Nikdo z poutníků nepřemýšlel nad těžkostmi vojáků, kteří zde cvičili a kteří většinou nikdy neviděli boj. Vylidněné Brdy žalovaly těžší boj.

Tapisérie se zachvěla v hloubi svých vláken. Poznala muže, který ji již pětkrát četl. Nyní se jejími vlákny probíral po šesté. Znovu kvůli ženě. Jenomže tentokrát jeden kousek chyběl. Právě ten, který měl moc vrátit všechno na začátek.
Útržek vykousnutý psem přesto nakonec vrhl všechny na začátek příběhu. Jenomže tentokrát se vše mělo odehrát jinak...
Tapisérie nesnesla, aby jí něco chybělo. Nejmenší kousek nesměl chybět a oni vyrvali takový kus, tolik času, tolik si vzali. Jenže čas nesměl být v rukou jediného člověka.
Lakmé, Libuše, Božetěch, Dušan, Vojtěch... Nikdo. Ani Pepa ne.
Žádný nesměl žádat více, než mu bylo vyměřeno.

Střetly se v divném souboji
život a smrt. Je po boji.
Ten, který zemřel, z mrtvých vstal,
aby nám věčně kraloval.
--- z Velikonoční sekvence---
Střetly se v divém souboji. Představy pánů v Praze daleké s životy lidí, kteří na Prahu blízkou vystupovali po lesních pěšinkách s košíčky hub.
Bylo po boji. Na připomínku muže, který zahynul rukou německé posádky, vztyčili kámen vzatý z náruče zdejších kopců. Nápis uchovávající jméno i původ setřela léta tak, že se podobal spíše mazanici než důstojné vzpomínce.
Život i smrt obyvatel připomínají zarostlé základy a pozůstatky sadů. Tady poutníkům nikdo mazanec nepodá ani o Velikonocích...

Děkuji Bohu zato, že mnohé rodiny, které se vůbec nepovažují za dokonalé, žijí v lásce, uskutečňují své povolání a jdou kupředu, byť po cestě mnohokrát upadnou.
---Amoris laetitia, čl. 57---
Starý dub se pněl nad krajinou obklopený svými menšími příbuznými a naskládanými těly poražených buků.
Kněz pod stromem se připravoval ke mši. Ve slunci procházejícím listovím pableskoval kalich zlatozelenými odlesky. Bělostnou roušku zdobilo slunéčko sedmitečné.
Myšlenky knězovy se podobaly křídlům motýla. Těkaly nad krajinou, podivovaly se nad květy, spřádaly se jemné jako dech, pevné jako síť vztahů v rodinách, které spolu směřují k novým obzorům, když ty původní se promění.

Nelze tvrdit, že empirické vědy kompletně vysvětlí život vnitřní esenci všech tvorů a celek skutečnosti.
---Encyklika Laudato si, z článku 199---
Nový den vzešel z kapek rosy a bublání potoka. Paprsky životodárné hvězdy požehnaly mýtinu. Pohladily popásající se srnky, i zajíce pohopkávajícího kolem stanů. Proměnili Veveruščiny zlaté vlasy v přelévající se oceán ohně.
Krůčky tišší než soví přelétnutí pohnuly stébly trav. Ušatý návštěvník strnul leknutím. Probouzející se příroda zadržela dech. Mlha zavířila. Vykřikl probuzený pták. Račí klepeto posunulo kámen pod hladinou.
Dívčí ruka nabrala životodárnou tekutinu. Dopadající kapky poplašily zvěř. Rak poprvé spatřil blankytný pohled očí. A potom zmodralo nebe.

Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje, praví Pán.
A kde jsem já, tam bude i můj služebník.
--- Vstupní antifona ke mši ---
Přestalo pršet. Duha jako meč rozťala mraky. Poděkovala slunci, že vysvitlo a dalo jí zazářit. Menší duhové dvojče se dotýkalo země u nohou poutníků. Vybízelo k následování.
Den se klonil k večeru. Poutníci vyšli ze sklepa, užaslými zraky hleděli na umytý kraj. Jejich prsty procházely duhou.
Opuštěná krajina vypadala po dešti divoce a pohádkově zároveň. Zdálo se skoro nemožné uvěřit, že ta dojímavá krása dostala věnem smutný osud obyvatel.
Ministrant první poslechl hlasu krajinu a vykročil dál.

Otče, to vy jste pozval mladé na tuto pouť?
Nikoli, mladí pozvali mne. Je úžasné, že to vymysleli.
Jistě, dnes nebývají mladí lidé takto aktivní, nemyslíte?
Řekl bych, že jim křivdíte. Znám mnoho dobrých a aktivních mladých, někteří jsou moji dobří přátelé. široce se usměje
Lovče, mohu se zeptat vás, kdo je autorem?
Můžete. pokrčí rameny a jde zkontrolovat udici, jelikož mu zrovna bere
Otče, řekl jste mu, že v CHKO (stojíme na hrázi Horního Padrťského rybníka) se pytlačit nesmí?
pokrčení rameny Víte, rybář pytlák u rybníka je tak trochu v pozici onoho příslovečného kozla. Jistě chápete, co tím myslím.

I kdybych vystoupil na nebe, ty jsi tam, i kdybych ulehl v podsvětí, i tady jsi.
---Žalm 139, verš 8---
Nebe se potáhlo těžkými olověně šedými mraky. Jemný vánek ustoupil svému silnějšímu bratru, který svými poryvy ukrádal poutníkům dech. Blížila se bouře.
Poutníci hleděli nalézt místo, které by jim poskytlo úkryt. Záběhelská luka byla přístřešků prosta. Stromoví ohýbající svá těla ve větru útočiště nenabízelo. Les, který se před několika málo okamžiky zdál být blizoučko, jako by ustoupil až za obzor.
Stopařovo uklouznutí odhalilo polozbořený sklep. Klenba vyzývala ke vstupu. Déšť ukončil bouři v myslích poutníků. Uvěřili, že je sklep nepohřbí.

Nedostatek dějinné paměti je vážným defektem naší společnosti. ... Nelze vychovávat bez paměti.
---Amoris laetitia, čl. 193---
Kněz nahlížel do srdcí. Rozvážně kráčel za svými poutníky. Pod vousy ukrýval tajuplný úsměv a oči mu jiskřily odrazem nebe.
Poznával tajemství srdcí i krajiny. Vlákna podhoubí však jako by předla své sítě jinými směry, než kam směřovaly jeho kročeje. Připravovala klopýtání i nečekané objevy.
Les poskytoval mnoho svých darů, mnoho jich též před lidmi ukrýval v mechu a jehličí, až se zdálo, že se spolčil s rozmarným podhoubím, aby obrátil oči služebníka božího do prachu.
Okouzleně zdvihl zašlou a rozlomenou pomůcku na praní.

Nad horami slunce září, stoupá výš a výš.
Práce volá, hospodáři a ty spíš.
--- nápis na hrobě rodiny Voříškovy ze Záběhlé ---
Setkání s minulostí zanechalo poutníky v mlčení. Ještě několik chvil setrvali pohnuti na místě, kde záběhelská kaple stávala. Strnuli okamžik zakleti v čase. Náhle jako by se ochladilo. Snad to byl jen závan větru, snad opravdu dotek těch, kteří se do svatostánku chodili modlit.
Potom promluvil kněz.
Mluvil dlouho a tiše. Připomněl mrtvé, pamatoval na ně v krátké modlitbě. Obrátil mysl poutníků k živým. Věděl, že mrtví mohou kráčet ve vzpomínkách, živí že jsou povinni nést jejich odkaz dál.

V každém člověku, „i když je dospělý nebo starý anebo se také stane rodičem či zaujímá nějaké zodpovědné místo, přesto přese všecko zůstává synovská identita. Všichni jsme syny a dcerami.“
--- Amoris laetitia, z článku 188---
Lovec kráčíval někdy sám. Toulal se okolím a hlavu mu plnily chmury. Bolest zděděných rysů jako nejsprostší zloděj kradla dobrý cit. Lámala člověka v půli, ohýbala do prachu, kde zubožené leželo dobré dvojče špatných vlastností.
Oči sklopené k zemi objevovaly trsy borůvčí i rudé drahokamy jahod posazených v mechu. Pozdravení od malého hříbku bylo svátečním požehnáním, když chmury nechtěly odejít, rozplynout se v náruči boží.

Dne 19. října 1930 byla vysvěcena nová kaple římsko-katolické církve nákladem pražského arcibiskupství. Stavba mimo dřeva a povozů stála 90.000 Kč.
--- Střední Brdy, krajina neznámá; Jan Čáka ---
Planinou vanul vítr. Ochlazoval čela poutníků. Pohrával si se štólou kněze. Zdvihal mu ji ke tváři. Vypadalo to, jako by ho hladil Bůh. Kněz se usmíval. Jemně. Posmutněle. Zdvihl ruku a pohybem obkreslil rovinu, kde se nacházeli.
Stáli na okraji bývalé vsi. Před časy nikoli dávnými se tady mohli Pánu uklonit před kaplí. Dnes hleděli na rovnou pláň. Nevěděli ani, komu byla kaple zasvěcena. Knihy uváděly jen, za kolik svůj svatostánek záběhelští vystavěli.

Lovec byl tichý a zádumčivý. Během putování promlouval jen málokdy. Skrze přírodu kontemploval svět.
Stopař si všímal cest. Studoval mapu a dohlížel, aby poutníci dorazili ke svému cíli. Byl nedostižný v nalézání studánek.
Medvědář se ostatních občas stranil. Byl poněkud těžkopádný. Ze všech nejlépe se vyznal v rostlinách.
Mudrc byla tak trochu snílek. Milovala lidi a příběh, kterým procházeli se jí dotýkal nejhlouběji.
Veveruška byla mladá a zvídavá. Ráda se toulala a objevovala nová zákoutí.
Ministrant dovedl pomoci v každé situaci. Byl hloubavý a povzbuzoval.
Kněz byl moudrý přítel všech. Nahlížel do srdcí.
Putovali spolu. Střípky mozaiky. Jeden svorný tým.

Poutníci nebyli na své cestě sami. Potkávali jiné lidi. Většinou se jen pozdravili a šli dál. Někdy spolu putovali až k dalšímu rozcestí. Tmavovlasý muž v zelené jim v polovině odpoledne ukázal cestu ke studánce. Společně se napili.
Lovec se na pár chvil ztratil mezi stromy. Když se vrátil, měl prsty trochu fialové a úsměv ve tváři.
Kněz se dal s neznámým do řeči. Jen Bůh ví, proč je zaujalo právě letadlo kreslící čáru nad jejich hlavami a proč se původně filosofická disputace o kráse a kontrastu změnila v rozmluvu o bezpečnosti letového provozu. Prolétající vážky si přitom ani nevšimli.

Na obzoru lásky, který je podstatný v křesťanské zkušenosti manželství a rodiny, vystupuje také jedna další ctnost, poněkud přehlížená v těchto dobách uspěchaných a povrchních vztahů: něha.
--- Apoštolská exhortace Amoris laetitia, článek 28 ---
Poutníci kráčeli letním odpolednem. Měkká tráva tlumila jejich kroky. Tam, kde se voda shromažďovala v mechových prohlubeninkách, to čvachtalo. Stromy rozvážně pohupovaly větvemi skrývajíce utajený život. Po nebi plula něžná oblaka.
Bledé předivo minulých vztahů obepínalo krajinu jako neviditelný plášť. Se slovy kněze ožívaly obrazy matek a jejich dětí, které z lásky donesly květ, i otců, jimž se šťastné před tím změnilo jediným podpisem v zhořklé potom.

Dělostřelecká střelnice v Brdech byla založena roku 1925. Obyvatelé Padrtě byli poprvé vysídleni Němci v roce 1941. Definitivní odchod přišel roku 1952.
--- podle webu Svazu vyhnanců z Brd ---
Asfalt staré armádní silnice byl rozpálený sluncem. Na rozcestí se silnice spojovala s dlážděnou cestou. Léty ohlazené šedivé kočičí hlavy němě vyprávěly příběhy rázných kroků vojáků, těžkých, pomalých krůčků stařenek i běhu lehkonohých dětí.
Poutníci se ubírali dál. Rozjímali. Snad se snažili vysvětlit něhu matky sklánějící se k dítěti, snad barvy křídel motýlích a netušili, že právě tam, kde prochází, stával kdysi dům, v němž otec neuměl dětem vysvětlit, proč musí odejít.

Zrnka času se sypala z nebe jako z blankytné makovice. Vteřina za vteřinou klouzaly pod hladinu Padrťského rybníka. Modrala se poledním klidem.
Poutníci podřimovali na břehu. Barevná šmouha se mihla z rákosí na břehu. Na starém dubu zakřičela sojka. Žalovala však zbytečně. Tam, kde kdysi bývaly domy, byly dnes jen mokřady a luka spásaná lesní zvěří, nikdo ji neslyšel. Mokřadní porost ukrýval lovce snícího o dávných dnech.
Zraky poutníkovy směřovaly tam, kde kdysi stála vesnice. Na hladině se pohupoval malý duhový květ. Poutník prosíval čas. Protékal mu mezi prsty jako zrníčka máku z dozrálé makovice. Rákosí šumělo do uší. Uspávalo.

Na tomto místě stával statek č.p. 19, kde rod Krátkých více než tři staletí hospodařil a r. 1941 byl přinucen svůj domov opustit.
--- pamětní nápis na kameni v místě bývalé vsi Kolvín ---
Poutníci zvolna přicházejí k Padrťským rybníkům. Je horko, sem tam zafouká svěží větřík s vůni vody. Blíží se poledne.
Přicházejí od jihu. Jdou pomalu, co noha nohu mine. Rozjímají nad otázkou ze mše svaté. Kam chodili místní obyvatelé na nedělní bohoslužby tehdy předtím, než je zbraně československé armády vyhnaly z domovů?
Přemítají. Píseň kobylek uspává myšlenky. Prst pohladí spoušť. Zbraň civilizovanější doby zachytí krajinu na paměť budoucím.

Místo, kde stával benediktinský klášter, označovala malá, nenápadná cedule s textem od Jana Čáky.
Poutníče, postůj a pomni dnů minulých....
Poutníci stanuli v klínu brdských lesů. Stanuli v pokorném mlčení. Na paměť mnichů, kteří zde žili a modlili se před téměř tisíciletím, odsloužil kněz mši svatou tam, kde býval kostel svatého Jana Křtitele.
V posvátné atmosféře proměnil hostii s vínem v Tělo a Krev Pána Ježíše Krista. Paprsek slunce požehnal shromážděné. Vítr zavanul. V nedalekém rybníce se vymrštila ryba. Zrcadlovou hladinu zvlnily kruhy.
Les ztěžkl tichem. Zdi vyrostly z ničeho. Zdály se být jako kruh.
Kruh modlitby, kterou nikdo nerušil.

Čas nula mínus čtyři. Chvatné pozdravení, pracovní oděv.
„Zdravím, jak?“
„Kluci pouštějí, holky ještě ne. Zkusíme to za hodinu.“
Čekání.
„Pouštějí. Začínáme.“
Čas nula mínus tři. Chvatné pohyby. První ryba. Jemná masáž břicha.
„No tak, holka. Buď hodná. Drž!“
...
„No vidíš, že to šlo.“
Čas nula. Aktivace. Oplození.
„Mléko?“
„Ne, jsem alergik.“
„Myslel jsem na jikry, ne k pití.“
„Velmi vtipné.“
„Nežvaňte nebo se vám to slepí.“
„Hm.“
Čas nula plus tři. Jikry odlepkovány.
„Jdeme na flašky. Pojď mi pomoc.“
Čas nula plus sto čtyři. Embryonální vývoj završen.
„Tak už se nám kulí.“
„Prima. Stejně jsou krásný.“
„To opravdu jsou.“

Představte si, prosím, následující situaci.
Třicátého prvního března odpoledne. Sluníčko svítí, ve větví borovice poskakují ptáci, pod okny bečí ovce s jehňaty. Druhý den začíná DMD. Zkrátka idylické jarní odpoledne.
Jenomže.
Chcete si napsat zkušební drabble. O kachnách. Jenomže na klávesnici nefunguje písmeno „k“! Další katastrofa následuje. Kachničky zmutovaly!!! Nebudou!!! Co teď?!
Vyčistěte klávesnici. Při snaze přijít na to, jak dostat zatrolené písmenko zpátky, vyndejte měkké „i“. Následující hodinu se pokoušejte přijít na to, jak dostat písmenka zpět. Odejděte, jelikož vaše práce nepočká. Zapomeňte, na co jste již stačili přijít. Proces několikrát opakujte; s různými písmenky.
Zamávejte kachnám, nevražděte je.

Jeřabina a její Sibiřský příběh jsou melancholie a dramatu plné. Za všechny uvádím alespoň stoslůvku A potom promluvil
Alasdair MacColla mne dojal zejména stoslůvkami Stínohra a Na výletě
Bilkis a její Křivdy z hlubin brdských hvozdů. Česťa a Karl ve stoslůvce Zamětřas
Rozloučení bolí, pochopení ještě víc. akai a její Marnost
eliade a její vzpomínková stoslůvka Kameny nerostou na stromech
Stařena bez šedivého vlasu a její strach od ioanniny Stále příliš mladá
Aveva a její Příběhy slz. Krásně melancholické moře na tvářích...
kytka a její poklidné lesní drabble s překvapivým závěrem, které zanechalo trpkou melancholii Ve stínu kapradiny
Peggy a její hraběnka, která splnila svůj slib Splněný slib

Pohlédneš na nebe a vidíš jeho smích. Jako duha klene se přes propast času. Je jasné ráno, pole probouzející se z objetí mrazivé noci se třpytí jako ten smích.
Vzpomínáš. Namáhaná paměť plující tmou uplynulých třinácti let nabízí jen pohled na jeho ruce. Matně snad jeho tvář. Jenomže tenkrát tě on příliš nezajímal, byli tam mladší, hezčí a ty jsi vůbec netušila, že se s ním ještě setkáš.
O některých věcech se nemluví, proto ani ty nic neříkáš. Křivíš rty, smutnou nápodobu úsměvu jen pomalu nahrazuje radost a šibalství.
Úsměv šibalův společný jedné zvláštní rodině klene se nad propastí. Odpouští.

Jaroslav L. se vzbudil před svítáním. Byla mu zima a věděl, že znovu neusne. Rozhodl se tedy jít projít. Cestou ven ze zvyku pohlédl na Danielovu postel. Byla prázdná.
Předjitřní polotmou došel na ostroh oddělující slepé rameno od zbytku toku. Nepřekvapilo ho, když tam našel pohřešovaného kolegu sedícího u stromu.
„Svítá,“ zašeptal Daniel. Ukázal na tenký pruh světla nad lesem za řekou.
„Vidím. Spal jsi vůbec?“ zeptal se Jaroslav.
Daniel zavrtěl hlavou.
Jaroslav usedl vedle něj. Společně sledovali vycházející slunce. Právě, když se ukázalo v celé své kráse, dostihly Daniela noci plné nočních můr. Hlava mu klesla na Jaroslavovo rameno.

Nejčastěji chodila v zelené. Jen někdy ji kombinovala s černou. S bílou ne. Na bílou neměla právo. Nesměla ji mísit se žádnou z barev. Proto ji oblékla čistou. Dvakrát. Jenomže k bílé se černá také hodila. I když v ní bylo horko. Přesto směla projít uličkou. Bílá s černou.
Rozpuštěné vlasy se k nesmrtelné kombinaci hodily víc než svázané. Zakryly úsměv radosti a pýchy. Nervozitu i strach.
Kráčela samojediná v zástupu mužů. Všichni byli oblečeni ve stejných barvách, ačkoli oděv některých zdobila zlatá. Tančily plamínky svic. Vrhaly stíny do tváří.
Kráčeli dál.
Před oltářem se uklonila s pokorou a hrdostí.

Budete mými svědky až na konec země…
Poprvé se jeho nohy dotkly indické půdy dvacátého druhého listopadu 1935. Na pevné zemi bombajského přístavu stanul po téměř dvoutýdenní plavbě z italských Benátek. On sám však Ital nebyl. Byl osmnáctiletý český mladík, který opustil rodnou zemi, aby se vydal na konec světa…
Očima přelétl pestrobarevný dav. Snažil se nalézt muže v prostém bílém oděvu, který měl jeho i ostatní spolubratry odvést do nového domova.
„Vítejte, bratři,“ pozdravil je dohněda opálený muž.
Teprve později, když poprvé přišel do vesnice v assámských horách, pochopil, jak se mýlil, když považoval rušnou Bombaj za konec světa.

„Magdalenko…,“ začal opatrně Bohouš poté, co vytáhl ze skříně čisté trenky a podnikl pokus je obléci.
„Ano, Bohoušku?“ zeptala se sladce Magdalena dopínající poslední knoflíčky slavnostní halenky. „Copak tě trápí?“
„Jsou nějaký volný,“ stěžoval si Bohouš a zatočil trenkami na prstě. „Asi praskla guma.“
„A co s tím mám dělat?!“ opáčila Magdalena poněkud jedovatým tónem. „Já ti říkala, že to praskne. Nevěřils mi? Nevěřil.“
„Když to jsou moje šťastný trenýrky…,“ vykrucoval se Bohouš.
„Šťastný, nešťastný. Obnošený a proprděný. Vyhoď je a vem si jiný. A dělej, nebo přídeme pozdě. To by potom mohlo prasknout i něco jinýho…,“ protáhla zlověstně manželka.