Moje články

Ráno 

„Fajn,“ vykoukl Doktor opatrně z TARDIS a okamžitě strčil hlavu zase dovnitř. „Pořád tam jsou. A zuří. Dlouho už nevydržíme. Potřebujeme sakra dobrý plán...“

Poledne 

„Rozjedeme to. Marto, připrav všechny květináče, čistič nádrží a kachničku. A ty, Jacku,“ otočil se, „běž. Vmíchej se tam, pozoruj, a hlavně nezapomeň dneska zemřít.“
Jack přikývl a vyklouzl ven.

Večer 

"Sláva!" všichni jásali a objímali se. Byli polomrtví únavou, ale achránili svět i sebe.

"Zato Jack vypadá nějak nabitě," všimnul si Doctor vzápětí.

„Splnil jsem plán na 1200 procent,“ zablýsknul Jack svým dokonalým úsměvem. 

"Jedna epická, pořádná smrt... 

 ... a předtím ještě jedenáct malých."

"Uáááá!" ozval se výkřik z nitra rozvalin. "Moje oči!" 

Daniel se vypotácel ven, od hlavy k patě pokrytý hustý zeleným slizem. "Pálí! Nevidím! Nemůžu dýchat! Nemůžu-" 

"Co to sakra..." přiletěl k němu Jack.

"Musel tam být nějaký ochranný systém," sípal a kuckal Daniel. "Asi jsem ho aktivoval..."

"Neříkej," zavrčel Jack. "Po kolikátý už? Ty se fakt nepoučíš!" 

"Beztak je to tvoje vina!"

"Moje?"

"Řekl jsi, ať tam jdu!"

"Řekl jsem, ať si tam teda jdeš, ale pak se nedivíš!"

"Vidíš? V podstatě přímý rozkaz!"

Jack frustrovaně zavyl a praštil hlavou o zeď. 

"Ještě slovo... A sliz... bude tvůj... nejmenší... problém!" 

„Tři, dva, jedna… lov na vejce zahájen!“

*

„Do toho, Jakeu, určitě budeš nejlepší!“ zajásal Boyle. „A budeš koukat, schoval jsem ti aligátoří, ptakopysčí i varaní!“
Jake zbledl a upustil košík.

*
„Stokrát řikám, na nic na planetě nešahej!“ hulákal Lister. „A on si nacpe kapsu!“
„Copak za to můžu? Bylo to blejskavý!“ bránil se Kocour. „Viděl jsem v tom svou líbeznou tvář! To sem tam nemoh nechat!“
„Tak teď hezky uvidíš, jak tě čerstvě vylíhnutej uslintanej kvazimutant cupuje na kusy! Včetně klobouku a kozaček!“
Kocour zavyl zděšením.

*

Jacku Harknessovi se rozzářily oči a odhalil svůj dokonalý chrup v tom nejšarmantnějším úsměvu.

„Nuda. Nuda. Nuuuudaaaaa!“ zavyl Jack a svalil se do písku. Už tu trčeli třetí týden, zatímco Daniel extaticky prohrabával jakési ruiny.
„Jacku!“ přidusal zničehonic jmenovaný, nikoliv extaticky, ale rozzuřeně. „Co jsi sakra řekl Taiře?“
„Nic. V podstatě.“
„Od začátku mi dělá společnost! Rozumíme si! A najednou je naštvaná a odmítá se mnou mluvit!“
„Eh…“
„Jacku?“ tázavý tón se výhrůžně táhne.
„No… Přišla se na tebe zeptat. Že se jí líbíš… A jestli si myslím, že ona tobě taky. Tak jsem řek, že rozhodně.“
„To je celý?“
„No… možná jsem tak trochu dodal, že tebe jaktěživo ze všeho nejvíc přitahovaly fosílie.“

Test! Jasně, nikdo mě neslyší, vím. Ale když už tu sondu mám… (.)(.)Kozy!

Co to sakra…?

Panebože. Slyšíte mě? Kdo jste? A kde?

Cože? Ty umíš anglicky?

Haha. Jak jste zprovoznili komunikaci?

To je zas nějaká bouda, že jo? Seš slizka. Nebo psiréna.

Cože? Jsem člověk! Kterýmu docházej brambory a brzo natáhne brka!

Bože. Neměl jsem to kari zapíjet pálenkou z ozářený haše. Halucinuju. Aspoň, že nepilotuju.

Co? Máte vesmírnou loď? Jak? A doletíte pro mě včas?

Ale kdo seš?

*#><*><#*#<>*<#>

A kurva. No… Loď máme. Rádi bysme helfli, fakt. Akorát to vo malej fous nestihnem. Zhruba vo tři miliony let.

„Johne! Okamžitě pojď sem!“ řval Sherlock, jako kdyby hořelo.
Možná, že fakt hořelo.
A víte co? Bylo mi to fuk.
„Nemůžu.“
„Proč?“
„Jsem zaneprázdněnej.“
Nakvašeně přidusal do obýváku a vytrhl mi notebook. „Kvízem ´Jaká jste zelenina´? To myslíš vážně?“
„Smrtelně.“
„Jsi brambora,“ protočil oči. „Vyřešeno. Můžeme?“
„Nemůžeme,“ sebral jsem notebook zpátky. „A nejsem brambora. Ty cibule jedna!“
„Je ti ze mě do breku?“
Chráníš se přehnanou štiplavostí.
Máš milion ochrannejch vrstev, aby se k tobě nikdo nedostal moc blízko.
Oloupal bych tě, až bych brečel.
Žádný jídlo bez tebe není fajn.
„Věčně smrdíš sírou a vyrost z tebe ukázkovej narcis!“

„Copak nevidíš? Bože, ve vašich prázdných hlavách je taková nuda! Kdyby ses podíval na manžetové…“ Sherlock rázoval po pokoji a chrlil ze sebe nepřetržitý proud slov.
Tiše jsem si povzdechl.
Sherlock Holmes, přírodní úkaz. Perpetuum mobile. Nepřetržitý tok řeči, akce, pohybu, myšlenek.
Často mě naprosto vyšťavilo ho jen sledovat. A jindy… jindy se mi z toho pohledu bolestivě svíral hrudník.
Co se snažíš přeřvat, Sherlocku? Čemu utéct?
Výjimečně, když už to nešlo snést, jsem mu zlehka položil dlaň na ruku.
Zastavil se.
Zmlknul.
„Ššššš, Sherlocku,“ zamumlal jsem a bojoval s palčivou touhou ho obejmout. „Všechno je dobrý…“
Nebo bude.
Jednou.

SOL 523
Prachová bouře sílí. Baterie se nechtějí nabít ani do půlky. Nechci mít moc poraženeckej tón, ale jestli to takhle půjde dál… je po mně.
Snažím se o tom moc nepřemejšlet, jenže to je ten problém. Nemám na práci vůbec nic jinýho. Jen přemejšelní. Sakra!
Klid. Jen klid. Nějak to vymyslím. Jako vždycky. Jsem Mark Watney, hustodémonsky krutopřísnej botanik. Inženýr. Definicí uznanej kolonizátor. Vesmírnej pirát – taky uznanej definicí. A navíc bezkonkurenční kanec a svůdník, největší v historii lidstva. Nekecám. Jak to?
Je to jednoduchý jako facka:
Na celý planetě není jediná ženská, kterou jsem nedostal do postele. Ani jediná!

„Co to bylo za fešáka?“ otočila se Amy za neznámým blonďákem.
„Rosin amant,“ zakřenil se Jake a hbitě uhnul letící lampě.
„Co?“
„Týpek, kterýho zachránila před přepadením. A teď sem furt běhá.“
„Dělat mi bordel na stole!“ zavrčela Rosa a obloukem švihla do koše srdíčkovou bonboniéru. „Idiot!“
Nazítří do koše letěl puget růží a popozítří plyšák.
„Romeovi se moc nedaří,“ zaculil se Jake.
Zničehonic vešel orchestr. S blonďákem vyzbrojeným lesním rohem v čele.
„Roso, sladká Roso…“
„A dost!“ skočila po něm a smýkala jím pryč. „Vypadni!“
*
„Ehm… Přežil ten chudák?“
„Málem ne. Ale měl kliku, odnesl to jen frakturou rohu!“

„Sheldone? Nejdeš do laborky?“ vyhrknul překvapeně Leonard.
„Kdepak. Jdu za doktorem Gablehauserem.“
„Eeehh…“ Leonard viditelně znervózněl, „a… proč?“
„Protože jsem pokynů dbalý, vzorný zaměstnanec!“
A do prdele.
„A… jak se to projevuje tentokrát? Zas mu shrneš, o kolik procent mu klesla publikační činnost? A odrecituješ recenze?“
Sheldon sebou cuknul. „Za tím si stále stojím! Ale ne. Tentokrát přesně plním jeho instrukce!“
„Ach bože. Chci to vůbec vědět?“
„Gablehauser psal, že fakulta zaměstnancům jako benefit nabídne odvykací kůru.“
„A?“
„Kůru! S ů!“
„Ale ne…“
„Ale jo. Tak si nesu tašku,“ zamával Sheldon pomstychtivě igelitkou, „ať mi ji té kůry nasype plnou!“

„No ovšem!“ vykřiknul Sherlock. „Ovšem! Vyhlédne si oběť v uličce za barem, vrazí do ní a bodne jí do krku jehlu! Johne! Jdeme!“
„Volat policii, doufám.“
„To určitě!“ Pohrdlivé odfrknutí. „Jdeme sami!“
„Ani náhodou. Volám Lestradovi.“
„Nuuuuda! Uděláš volavku-“
„Ne.“
„No tak. Nekaz zábavu!“
„Zábavu? Jakože zas skončím omráčenej, zmlácenej-“
„Bůůů-škyt. Pojď.“
„Ne. Žádná volavka. Dost už bylo celýho zvěřince. Končím.“
„Zvěřince?“
„Neustále ti dělám cvičenou vopici, Tohle dones, tamto podej…
Když nedělám vopici, dělám soumara s nákupama a krámama...“
„Se nezblázni.“
„Teď zase volavku.“
„Neděláš.“
„A víš, co dělám nejčastějc? V jednom kuse?"
„Pouč mě.“
"Permanentně ti dělám vola!“

Archanděl Azirafal si nešťastně přeměřil nekonečný bílý stůl, který se prohýbal pod stohy složek čekajícími na vyřízení. Všude jen samé papíry na papírech, žádné kakao, dortík ani sušenka. Žádná podřadná hmota.
Žádné barvy. Žádné teplo.
Kam až oko dohlédlo, všude jen sterilní bílá. Prázdno. Chlad.
A co hůř- žádné zajímavé konverzace. Žádný smích. Žádné propašované víno a pohihňávání nad krakení bujabézou.
Žádné laskavé zlaté oči a hladivý hlas. Žádné laskavé… cokoliv.
Hluboce si povzdechnul a prudce otřel protivně pálící oči.
Jsem v nebi, sakra! V samotném nebi! Mám hlavu doslova v oblacích!
Tak proč…
Proč je to takové strašné peklo?

Plesk!
Na stůl beze slova přistála fotografie, a nevědět, že srdce nemá, Sherlock by přísahal, že se na okamžik zastavilo.
Vteřiny odtikávaly.
„Johne,“ učinil poslední zoufalý pokus, „kdo-?“
„Jak dlouho to víš?“ štěkl doktor.
„Nechápu-“
„Jak dlouho?!“
„Pár měsíců.“
„Takže vlastně hned?“
„No… Ano.“
„A jak rychle jsi poznal, že je moje přítelkyně nájemnej vrah?“
„Víš…“
„Taky hned?“
„Ano.“
„A nepřišlo ti jako dobrej nápad se třeba zmínit?!“
„Byl jsi tak šťastný…“
„Jo. Kurevsky šťastnej. Jako manžel sociopatickýho zabijáka, jako otec cizího děcka. Štěstím bez sebe!“
„Johne…“
„Víš co, Sherlocku?“ hlesnul. „Jděte do hajzlu. Oba.“

Dveře zabouchnul s mrazivou definitivností.

„Jako dezert máme muffiny,“ usmála se Kaylee. „Sice jsem neměla žádný cukr, mouku ani máslo, ale myslím, že se povedly!“ položila na stůl talíř šedých koulí ze zdrclého proteinového prášku.
Simon bolestně zavřel oči. Jak se tohle sakra stalo? Jednu chvíli je oslavovaný doktor, protekční synáček skvělé rodiny a druhou…
„Co tak sklesle, doktůrku?“ zeptal se vyzývavě Jayne a nehtem šťoural kus fazole ze zubů. „Není ti menu dost nóbl? Radši bys humra a šampaňský?“
Simon se zasnil. Takový archivní merlot, výběr z hroznů…
„Žádný strachy. Po muffinech si vaše lordstvo spraví chuť pohárem osvěžující recyklovaný moči. Delikátní pozdní sběr!“

Proplítáme se spolu
Jak v uranovým dolu
U kulatýho stolu
Na pampelišky stvolu

Při plným vědomí
Já a ty budem my
Nikdy nás nezlomí
Kafkovský svědomí

Nahoru a pak dolu
Jak pojít na ebolu
Tvý vlasy do drdolu
Prosím vás, ještě colu

Při plným vědomí
Dávám ti srdce mý
Stokrát odsvěcený
Najemno drcený

Na starým slizkým molu
Líbali jsme se spolu
A pak v bezbřehým bolu
Neutekli jsme trollu

Při plným vědomí
Jsme jak dvě pohromy
Vždycky mě ohromí
Jak je to pitomý

Při plným vědomí
Strach duši ochromí
Tříští se kolo mý
Řádky se zalomí

A pak už…
Bezvědomí

"Nový obraz?" zeptal se Holmes, jakmile vešel do obývacího pokoje.
"Ano."
"Moc hezký soutok. Podle fantazie, že?"
"Ano. Děkuji," odpověděl jsem a doufal, že tím je téma vyčerpáno. Že si nevšimne...

Soutok.

Jedna řeka útlá, prudká, dravá. Druhá širší, poklidná, tichá voda, co břehy mele.
Jedna plná vírů, proudů a dramatických zvratů, druhá jednoduše přímočará.
Jedna ledová bystřina, druhá vyhřátá laskavým sluncem.
Tak různé, tak protikladné... A přece je jakási nepostihnutelná, prudká přírodní síla neodvratně přitahuje k sobě.
Váhavě se jedna druhé dotknou, sladí krok a vzájemně se přivítají ve svém náručí. Až nakonec...

Splynutí.

Holmes se pousmál... A mlčel.

„Panebože,“ zapotácel se House, jakmile pacient otevřel ústa. „To je normální, nebo jste si právě vykloktal obsahem hajzlu?“
„Cože?“
„Bolest v krku čert ber, horší je bojkot zubního kartáčku, zánět dásní, neboli poukaz na infarkt, a zanášející manželka.“
„Co? Manželka…“
„Štrejchnul jste si v poslední době snad? Leda ve skafandru!“
„No dovolte! Tohle si vypijete!“ sesunul se z lehátka a oddusal.

„Housi, kroť se,“ zkoušel mu vzápětí domluvit Wilson. „Forman je pořád naštvaný, Cameronová kvůli tobě včera brečela-“
„Jojo, jen do mě! Jsem kripl a nemám žádný kamarády!“
„Máš mě.“
House mlčel, jen významně zvedl obočí a beze slova odešel.

„Vyspal ses, Jakeu?“ zašveholil Boyle, očividně ve skvělé náladě. „Odpočatý na noční šichtu?“
„Jde to,“ protřel si Jake oči. „Jen do sebe hodím nějaký jídlo. Někde mám pytlík medvídků…“
„Ale fuj! Ochutnej něco ode mě. Mám nadívaný nigerijský pijavice, býčí varlata, paštiku z hryzců… prvotřídní kvalita!“
„Ne, díky,“ snažil se Jake zadržet dávicí reflex. „Medvídci budou stačit.“
„Anebo chceš něco teplýho? Mám tu čerstvý vývar, celý odpoledne jsem ho táhnul…“
„Vývar? Tak ten bych snad mohl- Panebože, proč z něj kouká pařát?!?“
„Však jsi sám říkal…“
„Kristepane, Vrána k vráně sedá mělo bejt neškodný přísloví, ne kuchařskej tip na večeři!“

„Copak po nich chci tolik?“ zalkal Mal do půllitru. „Je mi fuk, co si oblékají. Naprosto. Jen použitelný boty po nich chci. A jak mě poslouchají? Až na nás zaútočí Aliance, budou utíkat v tomhle,“ vrhnul zničený pohled na Kayleeiny růžové huňaté papučky s králičími oušky.
„Nebo v tamtom,“ ukázal Jaynovy ušmudlané kecky držící pohromadě jen silou vůle.
„Bláznivka je pro jistotu úplně bosa… a Inara…“ otočil se. „Inaro, sakra, co jsem ti říkal o pracovní obuvi?“
„Však tohle je pracovní obuv, zlato,“ mrkla na něj Inara a svůdně natáhla štíhlou nohu v dlouhatánských jehlách. „A za pěkně mastný příplatek.“

„Sherlocku, přestaň!“ zařval John, aby utnul detektivův začínající výstup hned v zárodku. „Přestaň vyvádět, přestaň dedukovat a smiř se s tím, že odcházím. Na rande.“
„Nechápu, proč chceš radši sedět nad předraženým steakem s nějakou nudnou slepicí, když-“
„Protože na rozdíl od tebe jsem lidská bytost. A nechci zůstat navěky sám.“
„A já jsem vzduch?“
„To je trochu něco jinýho, nemyslíš?“
„Právě. Mnohem lepšího.“
„Prokrista, srdce je párovej orgán, chápeš?“
„Vážně? To vás učili na medicíně?“
„Víš, jak to mys-“
„Udělej mi laskavost.“
„Ano?“
„Při příštím maléru mi připomeň, že už si od tebe nemám nechat ošetřit ani zadřenou třísku.“

„Podle kapitána potřebujete víc kontaktu se svojí lidskou stránkou,“ postavil se Neelix k Sedmé tak blízko, že měla sotva prostor ovládat konzoli. „Tak jsem naplánoval pár cvičení. Nejdřív tu mám piknik! Stará pozemská tradice!“ zamával proutěným košem. „Pak si zazpíváme! Naučím-“

„Děkuji, ale ne,“ odpověděla ledovým hlasem a poodstoupila. „Mám práci.“

„Ještě nesu knihu! Klasický pozemský příbě-“

„Ne.“

„Ale no tak! Přece to nevzdáte předem! Nebo se bojíte?“

„Nebojím. Nemám zájem.“

„Pak si zatancuje-“

„Vlastně existuje jedna pozemská tradice, kterou bych právě teď velmi ráda vyzkoušela,“ přejela pohledem od Talaxiana k ovládání vrat nákladového prostoru.

„Máte ji mít! Jaká?“

„Defenestrace.“

„Ach, Crowley… Nic netrvá věčně.“

Bolest byla ohlušující. Oslepující. Paralyzující. Řítil se městem, aniž by tušil kam, aniž by viděl na cestu, ruce se mu třásly a po tvářích stékaly slzy, které se neobtěžoval utírat.
Poprvé v životě obnažil svoji duši, nabídnul svoje černé, okoralé srdce na dlani… A Azirafal ho popadnul, a ještě tlukoucí rozdupal na bolavou, krvácející kaši.

Jezdil a jezdil, dny míjely, až najednou stál znovu před knihkupectvím. Zaostřil na nejbližší značku.

Úsek častých nehod, stálo na ní. Vysoké riziko zranění, postupujte opatrně!

Světla zhasla a ptáci poplašeně uletěli, jak se celá čtvrť otřásla pekelným, hysterickým smíchem.

„Šušká se, že jsi změknul, Crowley,“ pronesla výhrůžně Belzebub. „Že si tě lidi omotali kolem prstu!“
„Vážně? A kdopak to šušká? Hastur? Však já se už postarám, aby-“
„Dobře, dobře. Ale věz, že jestli zklameš, budeš litovat!“

„Měknu! Omotali!“ prskal Crowley cestou zpátky do bytu. „Mě! Jak by mohli? Nemám žádný city! Mít něco rád! Nikdy! Ble!“ otřásl se tou myšlenkou.
Zazvonil telefon.
„Eeeh… Zdravíčko,“ pronesl andělský hlas. „Dlouho jsme se neviděli, tak jsem si říkal…“
V démonově hrudníku se cosi zatřepotalo.
„Sklapni!“ zařval vzápětí na telefon i na vlastní hruď.

Azira… anděl se nepočítá. To je úplně jiná kapitola.

„Být, či nebýt, toť otázka!“

„Ehm… hele, kámo…“

„Je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy?“

„Jo, navždycky. To si myslíš… a pak přijde nějakej blbec a začne s tebou mávat.“

„Zemřít, spát… Spát… a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co si můžeme přát víc?“

„Třeba… aby nás nikdo nevyhrabával?“

„Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby…“

„Odpočívej v pokoji se tomu říká.“

„…znesvěcenou lásku, nadutost úřadů, ústrky…“

„Ty budeš trochu histrijón, co?“

„Kdo chtěl by nést to břímě…“

„Proboha zabte mě někdo znova!“

„Budoucnost lidstva spočívá na našich bedrech!“ řečnil Holden tak zapáleně, že byly takřka vidět vlající vlajky a slyšet vyhrávající hymna. „Odložme své rozpory stranou, udělejme správnou věc…“
„Ehhm… Bude to ještě na dlouho?“ zvedl Prax obočí.
„Si piš,“ pokýval Amos.
„V nelehké době, vzdor všem výzvám…“
„No potěš.“

Holden dořečnil, nenápadně otřel oči, jak sám sebe dojal, a odešel.
Kdoví, kolik času zbývá, než ho molekula zničí? přemýšlel. Nikomu to neřekl, ale podivné hlasy slýchal častěji a častěji… A už tu byly zas.

*

O dvacet metrů dál Amos blaženě vydechl. Co začal poslouchat experimentální divadlo, čelilo se realitě mnohem líp.

„Velmi pěkné,“ vrhla hraběnka-vdova štítivý pohled na umolousané cosi, co jí Marigold strkala pod nos. „Mimochodem, drahá, neletí ten čas nějak?“ upřela oči významně na hodiny.
„Ale babičko!“ pousmála se Edith. „Jsem ráda, že je tu Marigold s námi. Nechtěla bych ji vidět denně jen hodinu,“ vzala holčičku do náručí. „Dnes už to tak stejně skoro nikdo nedělá!“
„Věru báječný pokrok,“ ucedila Violet tónem, jako kdyby právě spolkla švába. „Chůvy už jsou také z módy?“
„Chůva má volno. A my praktikujeme respektující výchovu.“
„Tu jsme praktikovali také,“ odtušila Violet.
„Vážně?“
„Zajisté. My jsme respektovali nejvybranější aristokratické mravy… a vy rákosku.“

„Vraní oko, babské ucho…“ mhouřil Clive znechuceně oči na zažloutlý papír. „Ta bába byla nějaká šáhlá rádobyčarodejnice, nebo co?“
„Kdepak rádoby, panáčku,“ zaskřípěla Liv hlasem náhle o desítky let starším. „Mocná čarodějka! Velmi mocná!“
„Jasně. Tak mocná, že ji vzal šutrem první feťák, kterýmu se připletla do rány,“ opáčil detektiv. „A jestli jedla babský uši, tak šáhlá byla pořádně!“
„To se má Liv ohledně svačin na co těšit,“ zakřenil se Ravi.
„No dovol,“ vystartovala, tentokrát už hlasem vlastním. „Za co mě máš?! Žádný babský uši jíst nebudu, fuj! Nic babskýho!“

„Leda mozek,“ připustila vzápětí. „A to je něco úplně jinýho.“

„…byl to úplně cizí chlap!“ rozesmál se nakažlivým smíchem, který mě tradičně zabolel v oblasti hrudní.
Papíry ležely na stole už dvě hodiny bez povšimnutí a večer značně pokročil. Tenhle měsíc potřetí – nejdřív práce, pak pití a klábosení… A já se v tom beznadějně plácal.
Tak rád bych věřil, že nejde jen o deadline… Jenže k tomu mi nedal jediný důvod.
„Jestli nepoklušu, ujede mi poslední vlak,“ začal vstávat.
„Tak… utíkej.“ Chabě jsem se usmál.
„Tak jo.“

U dveří se otočil.
„To… měla být nápověda, víš?“ hlesnul.
„C-co?“
„Že… můžu neklusat.“
„Aha.“

Chvíli jsem zkoprněle zíral… a pak ho políbil.

„Tohle vám posílá pan Crowley,“ zaťukal na dveře neznámý chlapec. „Prý už budete vědět proč.“
Azirafal sáhnul do sáčku… a vytáhnul jablko. Kulaté, červené jablko, dokonalé, jako umělá atrapa.
Polknul. Sotva mu Crowley mohl poslat něco výmluvnějšího. Celá jejich společná historie začala jablkem a pak jablko hýbalo dějinami. Zapříčinilo trojské války, pomohlo pochopit gravitaci, otrávilo nejednu nepohodlnou osobu…
Jablko, pozvání k hříchu. Odvážnému kroku do neznáma. K novému začátku.

Ano, byl si okamžitě jistý. Ano.

„Ano,“ hlesnul, než Crowleymu skočil kolem krku a konečně ho políbil.

Crowley vytřeštil oči. Co…? Proč…?

Koho to zajímá, rozhodl vzápětí. A polibek hladově opětoval.

„Je jich tam hromada a mají zbraně,“ nakouknul Doctor bleskově za roh. „Neutečeme. Ale jak s nimi vyjednávat, to teda nevím.“
„Pusť tam mě,“ navrhnul Jack. „Já je přesvědčím natošup.“
„Moc riskantní. Navíc v tomhle množství…“
„Jen mě podceňuj,“ blýsknul kapitán zářivým úsměvem. „Při troše kreativity si poradím i s pořádným-“
„Ne. Potřebujeme setsakra dobrý nápad, nějaký fígl…“
„Pro podobný příležitosti znám fíglů hromadu,“ mrknul na něj Jack. „Třeba okružní jízdu, zvídavou chobotnici, hadí klubko, gumičku na poušti, štafetový kolík-“
„Co proboha je gumička na poušti?“ vyvalila oči Martha.
„Neptej se,“ hlesl malomyslně doktor. „Na kolenou tě prosím, neptej se.“

„Ale vydařilo se," pronesl do ticha zešeřelého kupé George. "Dobře jsme prodali. Nejlíp za pět let."
Phil neviděl důvod s jeho dokonalou pamětí na čísla polemizovat, a tak mlčel.
"Taky dobře nakoupili. Zásoby vystačej půl roku," zkusil to George za čtvrt hodiny znovu. Bezvýsledně.
"Konzervy ještě víc, ty se nezkazej."
Phil v duchu podrážděně zaskučel. Proč sakra George odjakživa nedokáže říct nic zajímavého? Chytrého? Zábavného?
"Stihli jsme poslední vlak domů..."
"Sklapni konečně!" vyštěknul, až George nadskočil.

Idiot. Poslední vlak domů odjel před jednadvaceti lety. Toho léta, kdy zemřel Bronco Henry...

Od té doby jezdil už jen vlak zpátky na farmu.

„Co je to tu sakra za smrad?“ rozkašlal se John ve dveřích bytu.
„Pokus. Zjišťuju rychlost tavení polyesterových vláke-“
„To jsou moje svetry!“
„Svět mi poděkuje. A ty bys měl taky,“ vrátil Sherlock pohled k hořáku a dál soptícího Johna ignoroval.

*

„Kam zmizely všechny sušenky?“
„To je řečnická otázka, nebo na odpověď doopravdy intelektuálně nestačíš?“
„Koupil jsem osmery!“
„Nebylo tu nic k jídlu. Kromě toho rizota.“
„To byl můj oběd!“
„Máš si ho líp schovávávat.“

*

„Je nesnesitelnej!“ praštil John půllitrem. „Ničí mi věci, nikdy nenakoupí, terorizuje-“
„Jak malej harant,“ přikývnul Greg.
„Přesně.“
„A hádej, pročpak tě asi tahá za culíky?“

„Rozdělíme se, ať to pročešeme rychlejc,“ vyhlásil Lister, jakmile se vlámali do obrovského vraku. „Kdo najde něco cennýho, zavolá.“
Rozešli se do temných útrob lodi, jejichž hrobové ticho narušovalo jen zlověstné skřípání a vlastní dech…
„Uáááá! Íííííí! Juéééé!“ rozlehl se z vysílačky Kocourův vřískot, až Lister nadskočil.
„Kocoure! Seš zraněnej?“
„Uííííí!“
„Kocoure!“
„Ne, něco jsem našel!“
„Jídlo?“
„Něco lepšího!“
„Antihmotu?“
„Lepšího!“
„Nadsvětelnej pohon?“
„Objev století! Má cenu týhle kocábky ve zlatě!“
„Všichni za Kocourem!“
„Ó, Štěstěno! Dvanáct napěchovanejch skladů! Jeden ohoz lepší než druhej! Jen kravat tu je osm kontejnerů a košil-“

„Žádám o povolení k fyzickému násilí, pane.“
„Uděleno.“

„Ranní ptáče dál doskáče!“ škubla teta Kateřina závěsem a zaplavila ložnici jasným světlem. „Mladí ležáci, staří žebráci!“
Jiří si útrpně povzdychl – tetina návštěva se táhla a nic nenasvědčovalo jejímu brzkému konci.
„Jiří,“ potvrdila vzápětí jeho obavy, „měl bys přenechat ložnici Miloušovi. S jeho zdravím-“
„Nepřichází v úvahu,“ okamžitě zasáhnul Saturnin. „Navíc to na tu chvíli nemá cenu…“ významně se na tetu podíval.
„Jsi-li sobec, opusť obec!“ zasyčela na něj.
„Moudrá slova,“ přikývnul Saturnin. „Stejně jako ‚Nenech moudrost ležet ladem, směle vykroč, jdi příkladem!“ výmluvně přejel pohledem od tety k dveřím.
Kateřina pohoršeně vykvikla, otočila se a vyběhla ven.
Chytrému napověz…

Rok 1900. Tehdy potkal vnímavý, citlivý a inteligentní mladík Phil Bronca Henryho. Svůj vzor, učitele, muže, jak má být.
Muže, jehož drsné ruce dodnes cítí na svém těle. Tehdy tak mladém, dychtivém, schopném spalující slasti…
Bronco mu byl vším. A najednou nebyl. Byl mrtvý, udupaný, a ta oslepující, ohlušující bolest, která Phila ovládla, nikdy nepřestala.
Bronco byl mrtvý. A s ním i Philův smích a tělo, kterého už se nikdy nikdo nedotknul. Vyschlo, okoralo a zatvrdlo, stejně jako jeho duše, rozleptaná nenávistí. Nenávistí k životu, který mu Bronca vzal, ke světu i k sobě samému.
Nic jiného už cítit nedokázal.

„Myslí, že jsem idiot,“ nadával Jayne, když se vracel k raketoplánu s veledůležitou krabičkou obsahující složitě vyhandlovanou ampuli. „Co je na palubě přechytralej doktůrek, tak s Malem není k vydržení! Ani raketoplán nechce pučit, jako kdybych nezvlád dovízt jednu blbou ampuli! Prej nech to radši na Zoe! Pche!“
Podíval se do krabičky. „Jak to ten chlap říkal? Před převozem netřepat, zamíchat. Jasný jak facka.“ Odšrouboval uzávěr, který držel dvě látky v ampuli oddělené, a krabičku položil na sedadlo. Pak vyběhl ven, zadřepl opodál do křoví…

Zemí otřásla exploze a kolem hlavy mu proplachtily kusy raketoplánu.

Nebo že by "protřepat, nemíchat"?

„Chlape,“ zahřímal z obrazovky vystajlovaný vousáč, „chybí ti v životě něco? Tápeš co dál? Ženský na tebe neletěj? Nezoufej! Za pouhejch vosumnáct tisíc ti nabízím jedinečnej Víkend vopravdovýho chlapáka, kde to všechno změníme!
Se mnou:
• Odemkneš svůj potenciál
• Najdeš ztracený mužství
• Nastoupíš cestu pravýho chlapa
A navíc vlastníma rukama z nuly vybuduješ soběstačnej mikroekosystém z udržitelnýho lokálního materiálu, co ti denně hodí nadupanej zdroj proteinů s tím nejlepším složením aminokyselin v bio kvalitě! Stačí správná vize, kladivo, svaly a pot! Neváh-“
„Hustý,“ vzdychnul obdivně Martin. „Hned bych jel. Ale nechápu to budování…“
„Kurník, vole,“ ucedil kolega programátor. „Budeš stavět slepičárnu.“

SOL 122

Tak jo. Žiju. Přežil jsem výbuch Habu. Přežil jsem taky písečnou bouři, probodnutí anténou, výbuch hydrazinu, rozbitej skafandr i příšerný disco kapitánky Lewisové.
Nepřežily ovšem moje brambory, bez kterejch co? Nepřežiju já.
Jsem v hajzlu. Absolutně v hajzlu. Mám hlad, všechno bolí a člověka jsem neviděl už 116 dní. Marsovskejch dní. Začíná mi z toho hrabat. Fest.
V roveru zbyla poslední flashka. Martinezova, takže ne disco. Snad mě povzbudí, abych chvíli nemyslel na tu podělanou samotu… Martinezi, spoléhám na tebe!

All by myself, don't wanna live
Don't wanna be all by myself anymoooore!

No to si děláš prdel.

„Zítra mám rande!“ vtančil John do bytu. „Konečně!“
„Alkoholička,“ ucedil Sherlock, aniž by zvednul hlavu od mikroskopu.
„Cože?“
„Je to alkoholička.“
„Kecáš! Ani jsi ji neviděl!“
„Stačí tón hlasu v telefonu, časy, kdy se ozývá, překlepy…“
„Nenávidím tě.“
„Není zač.“

*

„Dneska jdu-“
„Žárlivá hysterka. Udělá ti ze života peklo.“
„Blbost!“
„Zeptej se jejího bývalého. Číslo máš na stole.“

*

„Zítra-“
„Skvělé. Škoda, že už připravuje ‚selhání antikoncepce‘.“
„Nene.“
„Tak běž, přesvědčíš se sám!“
„Možná… ani ne.“

*

„Odpoledne-“
„Promiskuitní, šňupe-“
„Panebože, Sherlocku! Přestaň! Ty prostě nechceš, abych-“
„Jen tě chráním, Johne.“
„Bezpečný známosti, jasně.“

Jako kdybych tu nejnebezpečnější známost už dávno neměl.