„Ach, Crowley… Nic netrvá věčně.“
Bolest byla ohlušující. Oslepující. Paralyzující. Řítil se městem, aniž by tušil kam, aniž by viděl na cestu, ruce se mu třásly a po tvářích stékaly slzy, které se neobtěžoval utírat.
Poprvé v životě obnažil svoji duši, nabídnul svoje černé, okoralé srdce na dlani… A Azirafal ho popadnul, a ještě tlukoucí rozdupal na bolavou, krvácející kaši.
Jezdil a jezdil, dny míjely, až najednou stál znovu před knihkupectvím. Zaostřil na nejbližší značku.
Úsek častých nehod, stálo na ní. Vysoké riziko zranění, postupujte opatrně!
Světla zhasla a ptáci poplašeně uletěli, jak se celá čtvrť otřásla pekelným, hysterickým smíchem.
Vynikající! Chudáček malý!
Rya
Vynikající! Chudáček malý! Zlý, zlý anděl! (A kvůli vám, co píšete tenhle fandom, jsem si to pustila znovu a už teda nestíhám vůbec nic! ;)).
Sice si tak jako říkám...
Small_CS_Traff…
Sice si tak jako říkám, kde se zrovna v téhle zdánlivě docela klidé části Soho ocitla takováhla cedule, ale pak mě napadá, jestli za jejím umístěním nakonec nestojí jisté Bentley, které si tam neustále drandí, jak se mu zachce.
Každopádně to bylo skvěle napsaný, ta první polovina naprosto syrová, srdceryvná, jako bych tu krvavou kaši z Crowleyho okoralýho srdce měla přímo před sebou. A to "Ach, Crowley..." pořád slyším v uších. A ten peklenej smích si taky dovedu živě představit. A dobrý, když je Crowley jednou za čas opravdu pekelně děsivej.
Však to dopadne dobře, ty
Wolviecat
Však to dopadne dobře, ty neštěstí romantický