Moje články

„Známky života: nižší savci, hustá vegetace, zejména…“ Kapitán Janewayová se s povzdechem protáhla a protřela si oči. Kdyby nebyla tak pozadu s čtením hlášení o míjených planetách, dávno už by šla spát. Teď ten luxus ovšem nemá. „Mimořádně hustý výskyt krytosemenných cévnatých rostlin z čeledi mořenovité, rodu-“
Rázem byla zcela vzhůru, odhodila PAD a vymrštila se z křesla.
„Změna kurzu!“ zakřičela, jakmile se vřítila na můstek. „Obrat o 180°! Warp 9!“
„Kapitáne?“ zvedl udiveně obočí Tom.
„Připravte se na přistání na planetě M56DK98!“
„Prosím? Přistání?“
„Říkám spustit kotvy! Transportéry ani raketoplány nebudou stačit!“
„Ale…“
„Káva! Na té planetě je káva!“

„Mám vynikající zprávy,“ zahřímala Shax ke shromážděným démonům. Byli tu všichni do posledního, ať už dobrovolně nebo přivlečeni násilím. „Armageddon II! Vypukne přesně za tři dny a tentokrát nám ho nikdo nezkazí!“
Sklepením otřásl jásot.
„Veškerá komunikace se zemí nebo nebem se zakazuje pod trestem smrti! A peklo neopustí ani noha, jasné?“
Démoni přikyvovali a trousili se pryč.
„Crowley,“ zastoupila mu cestu. „Nikam! Přísahej na znak našeho Pána!“ přisunula mu pergamen s krvavou pečetí.
„Přísahám,“ hlesnul Crowley. „Neodejde ani noha!“ slíbil a šel.

Následující noc peklo stále dunělo zmatkem… A nikdo nezaregistroval černého hada, který si nepozorovaně razil cestu ven.

„'ej HumtaH 'ej DechtaH'Iwww…“ Chodbou se rozezněla ryčná klingonská píseň a vzápětí vpadl do dveří potácející se Sheldon s napůl svlečeným trikem. „'ej Doq SoDtaH…“
„Co to sakra-?“ vytřeštil oči Howard
„Ssssi myssslíte, že neumim ffflámovat!“ přejel Sheldon osazenstvo vyčítavým pohledem. „Pche! Sssem to roztočil!“
„Proházel jssssem všechny štítky v laborce! Podlepil děk-kanovi myš izolepou! Změnil mu všechny hesssla a nasstavil sssvahilštinu!“ hystericky se rozesmál. „Rozšrouboval jsssem Kripkemu židli! Nacpal mu pantofle do biohazardovýho kontejneru! Myším jsssem nasssypal kafe! Ssslepil dohromady-“
„Mamlas to je!“ vletěl do bytu zadýchaný Leonard. „Vleču ho až z univerzity… Ten pitomec sežral sekretářce rumový pralinky!“

„Housi!“ zakřičela Cuddyová, když se pokoušel nepozorovaně proklouznout halou. Neúspěšně.
„Co to mělo sakra znamenat?“ doběhla ho. „Nadávat pacientovi?! To vám nestačily dvě žaloby minulý měsíc?“
„Já mu nenadával. Fakt! Možná jsem decentně naznačil, že je oligofrenní prvok…“
Cuddyová ho přetáhla stohem složek: „Srovnala jsem to s ním. Ale vy teď odsloužíte měsíc kliniky navíc, jinak jste bez platu!“ Vrazila mu složky a odsupěla.
„Předevčírem Wilson, včera lékárník, dneska Cuddyová,“ vrčel, když otvíral dveře kanceláře. „Víte, co fakt žeru, Cameronová?“
Cameronová zavrtěla hlavou.
„Tu pestrost.“
„Prosím?“
„To překvápko! Tu nejistou konstantu moderní doby!“
„Jakou-“
„Každej den mě nasere někdo jinej!“

Lady Mary, probuzená hlukem prolétajícího letadla, mlčky zírala do tmy ložnice. Minuty ubíhaly, Downton se ponořil zpět do ticha, ale spánek nepřicházel.

Downton. Její domov. Domov celých generací jejího rodu. Jak dlouho jej budou schopni ještě udržet? Potichu vzdychla.

Letos panství přejde do Georgeových rukou. Zachová jej pro své děti i on? Pokud… pokud se ovšem z války vrátí. Bolestně zavřela oči.

Hloupá, nesmyslná válka. Už zase. Zuřila a požírala muže, syny a bratry. Copak to nikdy neskončí? Kolik utrpení ještě?

Ztratila toho už tolik, svět kolem ní se proměnil k nepoznání… A jejich způsob života dával stále menší smysl.

„Boyle, můžu na tebe mít asi dost nečekanou prosbu? Měl jsem fakt blbej den a potřebuju ho trochu zlepšit, tak bych byl fakt rád, kdybys mi na tý snobský akci podržel,“ Jakeovu pozornost upoutala Amy ve večerních šatech a omráčeně se odmlčel.

„Jakeu!“ vyjekl Boyle. „Páni! Tak přece! Už jsem pomalu ztrácel naději, že se zeptáš! Ale k tomuhle,“ lascivně si přejel rukama od hrudi až ke kolenům, „jsi chladnej zůstat nemohl, co? To ti nikdo nemůže vyčítat!“ zasmál se. „Jasně, že jo! Obléknu si pod kalhoty černý-“

„Místo,“ hlesnul konsternovaně Jake. „Kdybys mi na tý snobský akci podržel místo.“

Jack Harkness se naposledy labužnicky protáhnul a vyrazil ven z TARDIS. Doktora nemusel hledat dlouho, seděl hned opodál na louce se dvěma děvčaty.

„… a pak Alžběta první…“ vyprávěl a Jack se pousmál. Tuhle historku miloval. A znal nazpaměť.

„Brýtro, dámy,“ obdařil obě zářivým úsměvem, „copak, vypráví vám o Bětce? Všechno je to pravda, můžu potvrdit! Panenská královna! Bejvávalo!“ zasmál se. „A její osobní stráž, to byla taky třída. Všech pět. Jak tihle hoši uměli zacházet s vercajkem…“ smích mu při pohledu na šokované obličeje odumřel na rtech.

Ticho bylo ohlušující.

„Kapitáne Harknessi,“ hlesnul malomyslně Doctor, „slečny Cassandra a Jane Austenovy.“

„Drink…?“ afektovaně protáhla Gina, „Jistě. Ve vesmíru, kde nejseš nudná, trapná šprtka!“
Amy zalapala po dechu, až upustila pořadač s bary vypsanými vzestupně podle vzdálenosti a složitým systémem lepíků označujících jejich nabídku a cenovou kategorii. Šprtka? Však jim ještě ukáže!

Začala zostra. Rozházela si tužky na stole, přicházela jen minutu dopředu, přestala mluvit o pravopisu, a dokonce si zapnula košili šejdrem. Čert vem tikající oko, je přece rebel!

Všeobecné zděšení ovšem nepřicházelo a její zklamání rostlo.

„Santiagová?“ přivolal ji nakonec kapitán Holt. „Prožíváte emoční nepohodu?“
„P-pane?“
„Vyvádíte jako nějaký pankáč. Utržený ze řetězu.“
„Ano, pane,“ rozzářila se pyšně. „Přesně tak!“

„Doktorko,“ zamrkal svůdně Yaphit, „to je náhodička! A když už se vidíme, co takhle sklenička?“
„Vážně náhodička,“ zamručela Claire. „Tenhle týden osmá. A odpověď je stále ne!“

Yaphit zklamaně zplihnul, ale vzdát se nehodlal. To by bylo, aby Claire nezískal! Musí ji něčím překvapit, oslnit…
Zahloubal se do pozemských zvyků a rituálů. Ha! Svátky jara! Báječná příležitost! Zvyk je to, pravda, poněkud morbidní, ale proti gustu…

Příprava mu dala zabrat, následný úklid ještě víc, ale na výsledek byl pyšný. Hezky ho Claire naaranžoval na stůl, přidal bonboniéru a zmizel.

Vzduch prořízlo hlasité zaječení.

Sakra. Že by ty kočičky nařezal špatně?

„To ne!“ zavrtěla Liv nešťastně hlavou nad hromotlukem na pitevním stole.
„Ale jo,“ zakřenil se škodolibě Ravi.
„Tílko, řetěz a ‚America great again?‘ Neeee!“
„A tetování s hrubkama!“ S gustem jí podal pilku na kosti.

Do baru vpadla klátivým krokem a rozvalila se v křesle s roztaženýma nohama.
„Co čumíš, buzno?“ zahulákala na zírajícího vousáče. „Chceš do držky?“
„Nějaká drzá! Bejt chlap…“
„Seš posranej, co? Tak pojď, dáme páku! No?“
Muž vstal.
„Tak… my půjdeme,“ vyvlekl ji Ravi za ruku ven.
„Hej! Porazila bych ho!“
„Porazila. A vzápětí mu urvala hlavu a posvačila frontální lalok. Což by se blbě vysvětlovalo!“

„Krysa!“ skácel se Howard dramaticky na gauč. „Blbá, tupá krysa!“

„Nesmysl,“ odfrknul Sheldon, „krysy mají vynikající intelekt! Dokonce je vytrénovali na hledání obětí zemětřesení, kterým přivolají záchranáře. Taky umí hledat miny-“

„Na počítači?“

„Proč se s ním vůbec bavíme?“ otočil se Sheldon nevěřícně na Leonarda.

„Protože nás sledoval domů. Ale máš pravdu, krysy jsou fakt machři. Mě fascinuje, že umí diagnostikovat tuberkulózu a další nemoci, ještě mnohem dřív než něco najde laborka, což-“

„Vážně?“ zbystřil okamžitě Sheldon. „Poznají, kdo je nemocný? I předem?“

„No jak co, samozřejmě, ale- Kam letíš?“

„Do laboratoře! Zákaz domácích mazlíčků se s okamžitou platností ruší!“

„Toto klání prověří vaši zdatnost, postřeh i intelekt. Očekávám, že nezklamete,“ pronesl kapitán Holt hrobovým hlasem. „Připraveni?“

„Mám nové kšandy a holky mi nachystaly svačinku,“ nakousnul Tery růžové žužu.

„Jo.“ Rosa nadzvedla bundu a odhalila mačetu, házecí hvězdici, nůž a nervový sprej.

„Já už týden jím jen fermentované nigerijské pijavice,“ pochlubil se Boyle. „Dělají divy!“

„A já se naučila všechny úkoly minulých ročníků,“ vylovila Amy pořadač. „Mám je hezky svázané, označené lepíky a vybarvené fixkou!“

„Název tvýho porno videa,“ zakřenil se Jake, ale oči se mu nesmály. „Tak hrrr na ni!“ zařval. „Teda… na ně.“

Ztěžka polknul. Průser na obzoru.

"Tak, tady je popcorn a můžeš to pustit, Raji!"
"Při Grabtharově kladivu, jdeme na to!"
"Galaxy Quest? Co? Dneska měl bejt První kontakt!"
"Prosím? Jste úplně mimo oba! Jako vždycky. Jasně jsme se posledně domlouvali na Vzpouře!"
"A taky že bude, jestli nás nepřestaneš prudit s dezinfekcí podtácků!"
"Dejte pokoj," zasyčel Leonard. "A prostě něco pusťte."

"Něco? Něco? Copak jsme anarchistická buňka?" upřel na něj Sheldon znechucený pohled a vytáhnul fix. "Takže... První kontakt..." namaloval na tabuli první položku diagramu. Složitého diagramu. Který se každou minutou za vášnivé diskuze rozrůstal.

*

"Tak jak jste si užili filmový večer, hoši?"
"Neptej se."

„Pozemský letci prej odjakživa mívali ocelový ptáky, ale hoši z Hvězdný Flotily… jo, ti tam mají přímo fotonový torpéda! Bez deaktivačních kódů!

Ostatně už v popisu práce mají odvážně se vydávat tam, kam se dosud nikdo nevydal... A že to berou zodpovědně, to potvrdí půlka ženských v kvadrantu!

Jimmy Kirk teda zatvrzele tvrdí, že důsledně dodržuje Základní směrnici… a podle mejch informací je to pravda. Ledaskdy ji prej dodrží i čtyřikrát za noc!

Však si taky uhnal škaredej pracovní úraz. Nedal si bacha… a než ho doktoři zvládli vykurýrovat, strávil měsíc ne s hrdinskejma fanfarama, ale s bubnem. V jináči!"

„Ale no tak, pane Vulkáne,“ uštědřil Neelix Tuvokovi herdu do zad, až se v křesle otřásl, „co tak zasmušile? Čeká nás osm hodin cesty! Musíme se trochu rozptýlit!“
„Co nějaké příběhy?“ mlel dál, neodrazen tichem. „Už jsem vám vyprávěl o své první výpravě za kořenem leoly? Byl pošmourný den…“

Vulkánec pevně semknul víčka.

„…neuvěřitelné, že? A teď si zazpíváme! Naučím vás talaxiánskou…“

Tuvok se zhluboka nadechnul… a otevřel vrata raketoplánu. Ozvalo se zasyčení, talaxianův vřískot a pak nádherné, přenádherné ticho. Blaženě vydechnul.

„Á, vy jste se zasnil!“ vytrhnul ho náhle z pohody mečivý hlas. „Tak teď hezky se mnou: Tralálálá-uáá-lalí…“

„Můžete mi říct, jak se ti hlodavci dostali na palubu?“ kmitala Janewayová očima mezi zpustošeným nákladovým prostorem a velitelem výsadku.
„Asi… byli v bednách zeleniny, co jsme dostali.“
„Prosím? Vy jste je nezkontrolovali?“
„No… eh…“
„Tak se pusťte do odchytu, pánové. Hned!“

*

„Tak snad hotovo,“ vydechnul velitel, když transportoval posledního hlodavce pryč.
„A neměli bychom jí říct…“
„Ne!“
„Jenže co když někde vylezou? Muselo jich bejt aspoň třikrát tolik!“
„Kušuj! Senzory nic nenašly, nejsou tady, čau!“
„Ale…“
„Mlč!“

*

„Mmm, Neelixi, to voní! Co to je?“ nakouknul Tom zvědavě pod pokličku obřího hrnce.
„Specialita šéfkuchaře,“ usmál se Neelix.
„Kdo chce nášup?!“

„Se vší úctou, generále, takhle politika nefunguje,“ potřásl vysoký muž usazený na kraji vyjednávacího stolu hlavou. „Není to pěstní souboj, ale partie šachu, delikátní záležitost inteligence, strategie, psychologie, nenápadného budování těch správných vztahů a přesvědčovacích metod… Nemám pravdu, paní generální tajemnice?“ otočil se na Chrisjen Avasaralu, která právě vstoupila do místnosti. „Co navrhujete vy?“

„Okamžitě tomu mamrdovi zavolejte a řekněte mu, že jestli se jen opováží něco zkusit, tak mu vlastnoručně urvu koule a nacpu mu jednu do řiti a druhou do krku tak hluboko, až se potkají!“ odvětila suše Avasarala.

Následně se na šokovaného muže sladce usmála: „Šach mat.“

Mohlo by to být špinavé tajemství, ale není. Nemluvíme o tom, ale ne cíleně. Naprosto přirozeně. Není to vyhýbání se tématu, jen jeho prostá absence.

Vlastně ani nevím, jestli víš, že vím…

Ach ta ironie, že někoho tak málomluvného prozradil hlas. Ten tón. Nepatrně měkčí. Vyhrazený jen pro mě.
A pak úsměv. Stejný jako pro ostatní, jen šplhá trochu výš k očím.
Osobní prostor. O kousek menší než u zbytku světa.
Gesta. Přejímáš ty moje, aniž by sis to vůbec uvědomil.

Ty jsi zadaný, já taky.

A naše světy se paličatě, s poklidnou nevyhnutelností víc a víc spíjejí do sebe.

„Co myslíš, že bude za pět let, Charlotte?“ zeptala se Elizabeth, pohodlně opřená o kmen starého dubu. „Budeme ještě doma?“
„Kdepak. Ty budeš vévodkyně, já hraběnka a budeme mít nechutně peněz, kočárů a manžely okouzlené naší duchaplností!“
Elizabeth vyprskla smíchy a Charlotte se přidala.

Tajně si ovšem dovolila zasnít – hrabě to určitě nebude, ani nechutně bohatý, ale kdyby se tak našel milý mladík s bystrým vtipem a dobrým srdcem, s kterým by si rozuměla! Jak by byla šťastná! Se vším by se poprali, jen mít jeden druhého! Lásku a respekt…

O padesát mil jižněji se právě chrochtavě rozesmál Pan Collins.

„Byla to nehoda, Rimmere!“
„Nehoda? Vyhodil jsi nadřízeného technika z nákladového prostoru!“
„Ale omylem! Nechtěl jsem!“
„Omylem? A jak asi? Jsou tam čtyři různé pojistky!“
„Byla to úplně nevinná kamarádská strkanice! Kočkovali jsme se s Kocourem u ovládacího panelu, jen tak jsme blbli a zničehonic se to otevřelo!“
„Vážně?“
„Vážně. Nejsem přece nezodpovědnej vylízanej mamlas, abych něco takovýho udělal schválně.“
„No dobře. Ale ještě jednou a půjdeš do hlášení, milánku! A budeš- Copak Krytone?“
„Ehm… Promiňte, že ruším, pánové…“
„Tak co je?“
„Pan Kocour si zřejmě v nákladovém prostoru zapomněl kyblík s popcornem, pane. A dalekohled.“
„Díky, Krytone. Fakt díky.“

Jsi…
jako voda, která teče
vestoje i v kleče
MIG, co se jen vleče
když se mu milá svleče

Jsi já.
Jsi jáááko

Šašek, co polyká meče
Střelci jdoucí z polní leče
Ajťák, co má z myši křeče
Beran, běžící beče
odbočkou na Hustopeče

Jsi moje všechno, přitom nejsi nic
Jako když v létě je mi hic
Jsi desky plný skic
Urputnej zápal plic
Pomalu tuhnoucí špric
A já jen baron z Nemanic
Co políbit by chtěl tvou líc
Nebo… víc?

Jsi já.
Jsi jáááko

Vůně pozdní letní seče
Přihrávky na smeče
Mikýřovy skeče
Štrůdl, kterej se peče
ale…
nedopeče.

„Ach, ano, pane Woodhousi, vám nic neunikne,“ zacukrovala paní Eltonová a zvedla z pohovky, jejímž směrem starý pán koukal, vyšívaný polštářek. „Já bych se s ním sama nechlubila, ale když vás tak zaujal…“ začala jej všem přítomným strkat pod nos.

„Moc pěkné.“

„Ano, já bych to o sobě nikdy neřekla, ale moji přátelé jaktěživo tvrdí, že se jemnosti mojí výšivky nic vyrovná! A snad mohu i sama přiznat, že se ježek povedl jako živý! V košíčku s šitím a kytičkami, rozkošné! A přitom to není přezdobené, přezdobenost já naprosto nesnáším!“

Emmě zaskočilo.

Vždyť ta hrůza vypadá jako ježek v peci!

„Stát na ramenou obrů – co je to za krávoviny?“ vzhlédl Lister pohoršeně od komiksu Fajnové filosofické frky. „Obr se pohne a nameleš si rypák! A co když se mu nebude líbit, že po něm někdo rajtuje, co? Jednu ti ubalí a-“

„Ale kdepak, pane Listere, Bernard z Chartres to myslel tak-“

„Spíš nemyslel vůbec. Chtěl balit roštěnky na hluboký řečičky a přitom to byl normální vocas!“

„To je velmi odvážná interpretace, pane.“

„Dyk je to jasný každýmu, kdo má trochu zdravýho rozumu v makovici! Kromě týhle bandy pozérskejch paznechtů!“ pohoršeně knihu zahodil a sáhnul po nové.

Kryton si hluboce povzdechl.

„Otec říkával, že jsem až moc silný,“ zamumlal tehdy v trávě Peter a Phil se rozesmál.
„Moc silný? Ty? To se teda splet!“ vrtěl hlavou. Neduživý, nemluvný Peter, který neumí pořádně vzít za chlapskou práci, šišlá a skládá papírové květiny? Moc silný? Peter, plachá slečinka s laním pohledem? Cha!

Peter se s ním nehádal. Nikdy se s ním nehádal, nekřičel, nepraštil do stolu, což byl pro Phila jen další důkaz slabosti.

A tak se smál, vesele a bezstarostně – místo, aby mu krev varovně tuhla v žilách. Jeho neomylný instinkt, zvyklý na přímočaré nebezpečí, mlčel.

A Peter to moc dobře věděl.

„Jste pro nás absolutní prioritou, pane velvyslanče,“ vykládal medově Kirk, „pan Spock už na vás-“
Dveře zasedačky zasyčely a Kirk zůstal omráčeně stát.

Vulkán tam sice byl, ale polozhrouceně seděl na stole. Bez trika. S lahví v ruce.
„Co sakra-“
„Omlouvám se, kapitáne,“ špitnul Scotty provinile. „Netušil jsem, jak blbě snáší sladovou-“
„Pane Spocku? Co k tomu řeknete?“ vyjel Kirk, vzteky rudý.
„Kví kví kvíčepu, najdu cestu třeba póóóslepu!“ zapěl první důstojník, říhnul si a rozesmál se. „Pan Scott mě naučil pozemskou-“
Kirk se beze slova otočil, popadnul velvyslance a zmizel.

Ze smlouvy sešlo.
A z popíjení na pracovišti taky.

Simon procitnul s hlavou na stole, obličej i košili zmačkané, v hlavě zběsile bušící permoníky a v ústech nepopsatelnou pachuť. Bolestně zaúpěl, znechucený sám sebou, a začal se pomalu zvedat.

„Ale copak, doktůrku?“ Jayne si ho výsměšně přeměřil od hlavy k patě. „Kde zůstaly nóbl způsoby? Ta vaše snobská úroveň? Vzala v opravdickým světě rychle za svý, co?“

Doktor ho neuznal hodna odpovědi a vratkým krokem opustil jídelnu. Měl vztek na sebe, na celý vesmír, ale nejvíc ho štvalo, že ten nemytý troglodyt měl pravdu.

Cesta od bílé vrány medicínského esa k černé ovci byla trestuhodně krátká... Stačila expozice realitě.

Unaveně stojí u okna, v ruce hrnek s kávou, a zamyšleně hledí do nepřátelské černoty Delta kvadrantu. Další den je u konce. Další den přežili. A stovky jich ještě čekají. Spíš tisíce. Jak dlouho ještě vydrží?
„Kathryn,“ po ramenou jí přejely velké dlaně. Silné prsty promnuly ztuhlé svaly, až vzdychla úlevou.
„Nemusíš na to být sama…“ hlas hladil stejně jako ruce.
Vyprostila se a otočila k muži, v jehož náručí se toužila ztratit.
„Musím. Jsme… jsme neslučitelní se životem. S tímhle životem. Tady a teď,“ čišel z ní všepožírající smutek. „Nechápeš?“
Ztěžka polknul, poraněně se usmál a tiše přikývnul.
Chápal.

„Takže musíme něco vymyslet, než bude průser,“ šelestí mi jeho proslov kolem uší. Slova nevnímám, vnímám jen jeho pohybující se ústa a ten úžasný hlas, který mě obaluje jako hřejivá huňatá deka.
„Páni! Ses zamyslel tak hluboce, že ti normálně vyskočila vráska,“ uchechtne se. A vzápětí mi přejede konečky prstů po čele.
Ztuhnu, neschopen slova. Po páteři se mi rozeběhnou mrazivé jiskřičky. Dlaně se zpotí a tep zběsile duní v uších.
„Opatrně s tím přemýšlením, ať si neublížíš,“ kření se dál a já jen ztěžka polknu.
„Takže? Co bys chtěl udělat?“
Tebe
„Hlavně…“ zaprosím především sám sebe, „hlavně žádnou pitomost.“

Kdo
• Políbil krávu
• Randil s mrtvolou
• Zamiloval se do špatného dvojčete, hologramu a borga
• Po souloži svítil
• Odmítnul výzvu k sexu od největší kočky na palubě
• Málem skončil pod růžovou gilotinou vraždicího klauna
• Poslal Voyager na 15 let pod kytky – tedy pod led
• Si o povýšení může nechat jen zdát
• Co chvíli umřel a stejně od něj nebyl pokoj

Kdo
• Ošukal ještěrku
• Má dost vážné daddy issues
• Přišel na loď rovnou z basy
• Rozmnožil se s kapitánem
• Neustále si v hlavě přehrával, jak někoho zavraždil
• Chtěl randit s dvouletou holkou
• Nechal si ukrást tělo
• Zamiloval se do lodi
• Škrtil kapitána

Dveře do obývacího pokoje se otevřely tak potichu, že to doktor Watson, skloněný nad papírem, ani nezaznamenal.

„Ale? Pustil jste se do malování, příteli?“ pronesl zničehonic sytý baryton a doktor leknutím nadskočil.
„Holmesi! Nečekal jsem vás tak brzy!“ rázně odložil štětec. „Ano, konečně jsem zase oprášil barvy.“
„A co malujete?“ naklonil se detektiv ke svému příteli blíž, ale doktor napůl hotovou malbu chvatně uklízel.
„Tak různě. Svět.“
„Celý svět?“ věnoval mu Holmes jeden ze svých vzácných úsměvů.
„Vlastně ano,“ usmál se Watson zpátky. Celý můj svět…

Který, jistě jen náhodou, vypadal skoro jako ostře řezaná tvář s dýmkou v ústech.

„Samice hrabáče! Cha!“ mumlal si Kryton cestou do prádelny. „Škoda, že nemůžu… prostě nedokážu… jsem jen droid…“
Ale pan Lister ve mě věří! uvědomil si vzápětí. Věří, že můžu!
„Dokážu to!“ rozhodl se. „Překročím svoje programování, budu lhát, urážet a dělat výtržnosti! A začnu hned!“

Když skončil, na chvíli znejistěl.
To jsem přehnal. Musím jít všechno napravit! A omluvit se!
Otočil se.
Kdepak!
Znovu se otočil.
Jenže…
Další otočka.
Ne! Jsem rebel! Byť jsem pouhý droid, můj duch je svobodný!

Zamnul si ruce. To bude mela, až to zjistí…

K pruhovanému polštáři kytičkovaná peřina! Neslýcháno! A na povlaku nechal faldík!

„Teal’cu, hlídej vchod!“ vyštěkl Jack, jakmile se zatarasili v polorozpadlé pyramidě. Snad je udrží naživu, než dorazí posily... „Danieli, prozkoumej-“
„To je úžasné!“ Danielovy modré oči i v šeru zářily nadšením. „Na tohle bych potřeboval roky!“ svítil na zdi. „Je tu kompletní místní historie, podívej! Od prvního osidlování. Celá staletí! „A mytologie, tohle je bohyně plodnosti a její děti, támhle je bůh války a tady… ach! Fascinující!“
„Hrozně.“
„Přesně ten samý nápis, jako nacházíme na Zemi v latině!“
„Uhm.“
„Ve válce múzy mlčí. Chápeš? Válečné trauma je univerzální lidská-“
Venku zaduněl výstřel.
„Danieli?“
„Ano?“
„Vem si z nich laskavě příklad.“

„Klucí, tohle bude hroznej průser!“ ozvalo se z hloučku natěsnaného kolem zdobené kamenné mísy.
„Srabe!“
„Stejně to zase bude nějakej trapnej proslov jako minule!“
„Tahle byla dobře schovaná, třeba bude zajímavější,“ vytáhl George z hábitu malou lahvičku.
Měl pravdu.

Před očima vyjevených studentů zpoza futer vykoukla noha profesora Brumbála. A pak zbytek. V růžových šatech s volány. Tančící kankán. A do rytmu posílající vzdušné polibky zpoza vějíře z růžového peří.

V místnosti se rozhostilo hrobové ticho.
„Čí to sakra-“
Fred spolužáka umlčel autoritativním pohledem, beze slova vzpomínku vrátil a studenti se mlčky rozešli.

Myslánce se už navždycky vyhýbali uctivým obloukem.

„Dneska si uděláme marakujovej dezert, abysme to měli ázijský!“ popotáhne hlasitě Mistr a utře si baňatý nos do rukávu.

„Marakůja, to je vlastně taková jako papája, Američani jí říkají pešnfrujt, jakože vášnivý ovoce, chápete,“ lascivně mrkne do objektivu, až se kameramanka opotí. „A u nás se jí říká taky mučenka, protože ji ve středověku používali na mučení lidí!“ mohutně si přihne ze sklenice, která nevypadá, že je v ní jen čaj.

„Takže vezmete šlehačku,“ popadne bílou tubu, „a když nemáte šlehačku, tak tam dejte sojovou omáčku! Nebo kečup! Nebo sardinky!“ oči se mu maniakálně lesknou. „A nešetřit! Chachachá!“

Zásah, umučena.

„Můžeme už jít?“
„Ne.“
„Nudím se!“
„Ještě chvíli. Pak už bude společensky únosný-“
„Ty se nudíš taky!“
„Jo.“
„Zato Mary,“ ukázal Sherlock k rozesmátému hloučku, „očividně zbožňuje celá klinika. A vůbec,“ rozhodl se pobavit po svém, „vidíš toho chlapa?“
„Doktor Ferguson.“
„Je na plyšáky.“
„Kecáš!“
„Kdepak. A ten vedle něj...“ Sherlock vršil dedukci za dedukcí a John slzel smíchy.

„Johne! Jsem rád, že se bavíš!“ počastoval je pronikavým, bystrým pohledem trochu zamračený čtyřicátník. „A Mary taky!“

„Rozhodně. Je tak vytížená, že na mě vůbec nemá čas!“

„Pravda! Všichni milujeme tvoji ženu!“ zasmál se neupřímně.
Všichni kromě tebe, ty pokryteckej hajzle!

Tohle je už ale vážně trochu divný, špitnul slabý hlásek kdesi v Johnově hlavě, když doktor zabořil obě ruce do kudrnatých vlasů spícího detektiva a začal se jimi slastně probírat. To není úplně kamarádský. Fakt.

John, plně zaujatý hebkými prameny pod svými prsty, ho ignoroval.

Nejsem gay! Jsme jen kámoši! Kdo to furt omílá?

„Jsme kámoši!“ naštval se. „A divný to není! Kdybych to dělal jen z plezíru, tak možná, ale Sherlock líp spí. A odpočatý ten případ vyřeší rychleji! Případ od Mycrofta, takže nejvyšší národní zájem. Já tu sloužím vlasti! Samotné královně!“ zařičel, načež smíchy vzlykající hlásek umlčel definitivně.

Kajutou se linula ambientní hudba a šachovnici ozařovalo měkké světlo svíček. James Kirk odehrál a vrhnul na svého spoluhráče vítězoslavný úsměv. Ve Spockových očích zazářily pobavené jiskřičky, jaké si dovolil jen před ním… a v Jimovi se cosi zlomilo.
Natáhnul ruku a opatrně, jakoby mimoděk, se svými prsty dotknul Spockových. Vulkán zatajil dech. Jim s bušícím srdcem dotek zopakoval, tentokrát důrazněji, tmavé oči se zavřely-
Trrrůůů-tudutu-chr-ch-chrkchůůůůíííííí!
Kapitán leknutím nadskočil a Spockovy dlaně vyletěly k uším.
Když ho pohladil znovu, Vulkán se pousmál-
Trů-dudu-kchr-chr-kchrkchůůíííííááá!

*

„Krádež trubky? Vážně?“ zamával hlášením. A vzpomínal, jak krásně ten krám v záři transportéru mizel do vakua.

„Kam sakra letíme?“ zaprskal udýchaně John, když se prodírali hustým trnitým roštím. „Proč ženeme někam do prdele, když-“
„Copak to není jasné?“ počastoval ho Sherlock nevěřícným pohledem. „Zloděj zpanikařil. Hodil sošku do bedny se zeleninou a chtěl si ji pak zase vyzvednout, jenže… No, však uvidíš. Prostě ji najdi a já mezitím vyslechnu místní,“ chvatně se otočil a zmizel.
„Skvělý,“ zahudral John. Největší opruz zbyde zase na něj. „Prostě skvělý!“
Konečně se vynořil z roští… a strnul.
Já. Toho. Zmetka. Zabiju.
Omráčeně zíral na vykolejený, rozmlácený vagón, kolem kterého se ve dvacetimetrovém okruhu vršily slizké, smradlavé kupy hnijící zeleniny.
Zabiju!