Sherlockuum mobile

„Copak nevidíš? Bože, ve vašich prázdných hlavách je taková nuda! Kdyby ses podíval na manžetové…“ Sherlock rázoval po pokoji a chrlil ze sebe nepřetržitý proud slov.
Tiše jsem si povzdechl.
Sherlock Holmes, přírodní úkaz. Perpetuum mobile. Nepřetržitý tok řeči, akce, pohybu, myšlenek.
Často mě naprosto vyšťavilo ho jen sledovat. A jindy… jindy se mi z toho pohledu bolestivě svíral hrudník.
Co se snažíš přeřvat, Sherlocku? Čemu utéct?
Výjimečně, když už to nešlo snést, jsem mu zlehka položil dlaň na ruku.
Zastavil se.
Zmlknul.
„Ššššš, Sherlocku,“ zamumlal jsem a bojoval s palčivou touhou ho obejmout. „Všechno je dobrý…“
Nebo bude.
Jednou.