DMD č. 28 pro 28. 4. 2024. Téma: Při plném vědomí

„Jistě by se našli vhodnější kandidáti," pochyboval Važuzel.
„Například?"
„Kapitán Rudykopalsson."
Zajímavé. Všeobecně se očekávalo, že bude zvolen právě Karotka.*
Jenže to byl trpaslík. Dbalý zákonů. Skvělý policista. Ale vládnout musí zločinec.
„Pane! To myslíte vážně?"
„Naprosto," přikývl. „Potřebuje představivost, pevné nervy a neotřesitelný žaludek."
„Vy sám přece..."
On? „Kromě různého vydírání, podvodů a několika neautorizovaných vražd jsem se opakovaně dopustil velezrady. Nepokoušejte se mě obhajovat."
„Městu jste prospěl," namítl Važuzel.
„On také, uvidíte. A ještě ho to bude bavit."

*Havelock nehlasoval. Za čtyři století, kdy Oddělení posmrtné komunikace odmítalo ve věci vypomáhat, vznikla tradice, že starý Patricij se neúčastní.

Drazí pokušitelé Sporotoči, Jeduzábel, Pochlívníku a Mrvosilo,

mnozí pokušitelé trpí představou, že pacienta k nám musí přivést co nejdříve. Přeloženo do lidské řeči, že jejich pacient musí co nejdřív ve vhodném rozpoložení umřít. To není správná cesta. Takové pacienty často ztratíme, protože mladická zbrklost, přes kterou k nám byli nasměrováni, jim na tu neposlednější chvíli pomůže obrátit se k Nepříteli.
Pro nás pekelníky je výhodnější, když se pacient dožije vysokého věku. Naše filozofie v něm stačí pevně zakorenit a nakonec si naši stranu zvolí zdánlivě zcela vědomě - aniž by si všiml, že jeho vědomí je vlastně naše.

Váš konzultant Zmarchrob

Buďto posmrtný život nestojí za nic, nebo, a to se Regulus neodvažoval doufat, dostal novou šanci. Tvrdý gauč a pálení v hrudi naznačovalo spíš to druhé.
Namáhavě se posadil a rozkašlal se.
"V klidu, hlavně dýchej." Na zádech ucítil konejšivý dotyk. A ten hlas...
Bylo to dlouho, co naposledy viděl svého bratra.

Čekal hněv, křik a výčitky. Ticho bylo svým způsobem horší.
Nechtěl slyšet obvinění, o kterých věděl, že na ně Sirius má právo.

Polkl všechny pocity. Snad přijde čas na vysvětlení... ale ne teď.
Odkašlal si a snažil se přimět hlasivky ke spolupráci.
"Sežeňte veritasérum," zašeptal. "Chci učinit prohlášení."

Mladík na stoličce za zástěnou zařval a cuknul sebou.
„Drž, nebo ti tou jehlou vypíchnu oko,“ zavrčel Sirius, který právě provlékl Vicryl roztrženým obočím.
„Šít rány bez umrtvení je protizákonný!“
„Hovno.“
„Budu si na tebe stěžovat, ty parchante! Poženu tě před komisi! Můj strejda je tajemník ministra! Skončíš na dlažbě, ty sráči!“
Sirius dokončil první steh, zastřihl nit a odložil jehelec.
„Fajn,“ řekl ledovým hlasem. „Chceš anestézii? Beze všeho. Zavolám tátu tý holky, cos ji chtěl znásilnit. On je totiž taky doktor. A víš, co tu dělá? Anesteziologa. Uspává lidi. Jde mu to skvěle. Garantuju ti, že tebe uspí nadobro.“

Astrální pláně byly plné ... ticha. Ony byly pryč. Nic nového, ale pro Lucase to stále ještě byl nezvyklý pocit. Mohl se spojit s Obludou, ale na její osobitý styl měl teď příliš melancholickou náladu.

Střih.

"... vy, Pinkertino Wardová, berete si za plného vědomí přítomného Paula Langera..."

Lucas se zadíval na Pinky a měl pocit, že mu pohled krátce opětovala. Nemožné, přece je pořád v nenápadnosti.

Co tady vlastně dělá? Promluvit, nebo mlčet navěky? Zjistit, jaké pocity v něm tohle formální zpečetění vyvolá? Je tohle skutečná realita a jeho tiché pláně pouhé urrümaë, nebo naopak? Co je tady ta důležitá otázka?

Pri plnom vedomí prijímam trest exkomunikácie.
Nemal som vieru Syna Božieho, podľahol som fyzickej bolesti. Prezradil neprelomiteľné spovedné tajomstvo. Vkladám do dlaní Hospodina všetky tajomstvá, ktoré zaťažia moju dušu.
Porušil som celibát, spájal, čo Boh nechcel spojiť, legitimoval smrteľné hriechy. Videl modlárstvo, ale ospevoval plný nedeľný kostol. Prijal som Svár za vlastný.
Ja som poslal Katu, nech prichytí Števa s Ančou. Jej mŕtve telo nevložil do zeme.
Skončilo u starého Bencúra. Rovnako ju, ako telo svojej ženy, rozpustil v alkohole. A vy ste ju pili.
Mňa si berú brány pekelné, ale vás nič nečaká.
Svet Vás zabudol, exkomunikoval zo Sveta.

Klubovnu hluboko v lesích jsme chtěli, abychom se vyhnuli návštěvníkům, kteří ji ve skutečnosti nehledají. Vesměs se nám to povedlo, zcela ne. Občas dorazí tací, kteří nehledají nás, nýbrž klid, mír a samotu.
Na loučku kousek pod naší začala jezdit skupinka z jedné nadace zaměřená na praktikování jógy. O naši společnost nestojí, tak je necháváme být. Mikeš nicméně nabyl názoru, že k dosažení správné míry zenu je nezbytná jeho asistence.
Vzali to sportovně. Někteří dokonce Mikeše zapojili.
Při zcela náhodné ranní procházce správným směrem lze tak vidět variaci na Pozdrav Slunci s kocourem balancujícím od ramen po zadnici cvičící osoby.

Byl ještě příliš mladý na to, aby rozuměl všem nuancím rodinných vztahů.
Chtěl rozumět, potřeboval vysvětlení a povzbuzení.
Možná i ujištění, že je přece jen zvláštní.
Místo toho ve spánku vykopal mezi sebou a bratry ještě hlubší příkop. Ostřejší válečnou sekeru, která na chvíli hrozila přetnout i pouto lásky jeho otce.
Zprávy z nevědomí ho budou provázet zbytek života.
Naučí se jimi provázet ty sotva probuzené, zmatené a vyděšené, jako býval sám.
Stanou se nástrojem záchrany pro ně všechny.
Poté, co se naučí se probudit, a plně vnímat Toho, kdo odkrývá tajemství.
Vědomí vlastní bezmocnosti otevře pokorou bránu pro jedinečnost.

„To nebylo pominutí smyslů,“ shrnuje Jestřáb výsledky jejich vyšetřování pro místní policisty.
Celý případ se přesunul z hranice honby za přeludy zcela mimo kompetence Přeměněných.
„Byla to práce na objednávku. Dva klienti, dvě platby, dva různé požadavky. On si zvolil ten lépe placený.“
Jména, data, částky. Teď už si to převezmou vyšší místa.
„A co uděláte s pachatelem?“
„Utratit ho jako vzteklého psa, démoni stejně nic jiného nejsou...“ vyhrknul přísedící.
Rezku prohlášení nepřekvapilo. Liška se zaškaredila a Jestřáb si odkašlal.
„Pardon, s výjimkou přítomných.“
„Odvedeme ho do Chrámu. Musí zjistit, kde je chyba.“
Bejček by radši zvolil smrt.
Má smůlu.