Moje články

Když mu řekla, že s ním už nechce sdílet stan, byl Robin v šoku. Nechápal, proč se tak po tolika letech rozhodla. Moc dobře však věděl, že nemá cenu ji přesvědčovat. Nebyla tvrdohlavá, jak o ní ostatní z kmene říkali, jen si pevně stála za svým názorem. Právě proto ji miloval. 

Teď ale stál před jejím stanem a v rukou držel prázdný deník, který mu věnovala, aby do něj vepsal novou část svého života. 

"Vím o někom, kdo tě ocení víc," pronesl Robin do ticha, když se rozhodl, že nová etapa může být vlastně staronovou. Zbývalo jen sehnat jelení parůžky. 

Celé roky jsme byly oddělení, na které chodily dohlídky. 
Celé roky jsme dostávaly výtky k práci - tohle jste neudělali, tady jste neobnovili exekuci včas, tady mohl být výjezd...
Celé roky jsme drželi ústa a pracovali, jak to jen šlo.

A teď tu přebíráme spisy po oddělení, které nastoupilo do režimu "Celorepublikového vymáhání".

Složkování písemností - neprovedeno (a tak jsou dokumenty vedené na lidi, co tu nedělají třeba už patnáct let)
Exekuce na účet - když už udělané, tak neobnovované (někdy neudělané vůbec)
Kontroly trvání podmínek odpisů - kdo by to dělal... 
Odepsání pro nedobytnost - na tisícovku jo, na zbytek milionu? Proč to dělat?

"Eillenko, neboj se to pořádně probouchat," radila mi babička při zadělávání těsta.

"Je to těžký, tu vařečku neutáhnu," fňukala jsem. Na moji obranu - bylo mi tehdy devět.

"Tak si to vyndej na linku a pořádně to začni masírovat," navrhla babička a já se s chutí pustila do práce, kterou přerušil až příchod táty.

"Pojď to za Eillen dodělat," usmála se babička a táta bez odmlouvání vrátil těsto do mísy a začal prodělávat. "A nezapomeň, hotové to bude, až bude těsto šoustat."

Trvalo roky než jsem pochopila, co tím myslela...

Do dneška při zadělávání těsta ho pořádně masíruji dokud nezačne šoustat.

Ve chvíli kdy Patrick vstoupil do domu měl pocit, jako by se ocitl zpátky v čase.u.

Služebnictvo kroužilo po chodbách a schodištích v kreacích připomínajících složitý tanec. Tu služebná ukročila stranou, aby uhnula jiné s tácem jídla. V pokojích prováděly dvě služebné otočky při výměně ložního prádla.

Patricka při návratu očekával ticho a plíživý strach, v horším případě smutek. Místo vše vypadalo úplně normálně.

Jen do chvíle, kdy na chodbu vtrhl jeho mladší bratr Lucas. Smál se od ucha k uchu, křepčil, poskakoval a nakonec vzal Patricka kolem ramen v podivném radostném tanci.

"Otec je v pořádku!" smál se.

Začalo to ráno, kdy se Patricku Higginsovi podařilo nevědomky urazit tristenolského šlechtice, který se kdo ví proč ocitl na Žraločích ostrovech. Jak mohl tušit, že ten chlap v ošuntěném obleku je markýzem?

Pokračovalo to odpoledne, kdy nedával pozor při obchodním jednání a odsouhlasil obchod, na kterém rodina prodělá.

To nejhorší na něj však čekalo do večera. Dopis od bratra, který jej nabádal k návratů domů.

Otec měl srdeční příhodu. Doktor má obavy, že mu zbývá jen pár úplňků.

"Chlapče, jestli se vrátíš domů, tak jedině na můj pohřeb," zněla Patrikovi hlavou otcova poslední slova. Modlil se, aby se otec mýlil.

Jedním z nejslabších způsobů uzamčení telefonu, a tedy nejsnazší na prolomení je takzvané gesto. Věděli jste, že praváci jej začínají v pravém horním rohu, zatímco leváci v levém horním rohu? Navíc z osmdesáti procent lidé volí za gesto písmena typu Z, M nebo W.

Přestávám číst z monitoru, beru do ruky mobil a jdu odemknout displej.

Nesprávné gesto.

Po třech pokusech musím minutu čekat. Po dalších třech už pět minut. Naštěstí mám na počítači zprovozněný whatsapp a tak píšu Larimovi, ať nakreslí na papír gesto a pošle mi ho.

Na třetí pokus! přijde od něj zpráva spolu s fotkou gesta.

Věděli jste, že na finančáku můžete platit na účet takzvaných dobrovolných plateb? Ne každý o tom tuší. A my to rozhodně nikomu neříkáme, protože převádění peněz z tohoto účtu na účet daně, kam peníze patří, na delší dobu zablokuje možnost pracovat. Na exekučním oddělení, měla bych dodat...

"Už jsou zaúčtované převody?" ptala jsem se dopoledne kolegy.

"Nevím, vydrž. Jo, jsou! Mám připsané peníze," odpověděl a vrátil se ke své práci.

"Ty vole, já ho zabijůůůů!" zaúpěla jsem.

"To už tam máš zase peníze?"

"Patnáct korun," fňukla jsem a dala převést peníze. Nezbývá než čekat, jestli to příští týden konečně vyjde.

Když přišli o svoji domovskou planetu usadil se v jejich srdcích žal. Tak hluboký, že jej cítili i ti, kteří se narodili až později.

Když narazili na své druhy z jiných planet, do jejich života se opět vrátil smysl. Nakonec bylo druhů sedm a každý se vyznačoval jinou barvou.

Když společně nalezli planetu, na které vystavěli chrám, měl si každý rod vybrat místo, které bude jejich domovem.

Dlouho hledali to správné místo, ale nedokázali žádné vybrat. Báli se, že by opět přišli o svůj domov. A tak zvolili místo, které nezanikne, nespadne.

Černý dračí rod si zvolil věčnou hvězdnou oblohu.

Vůbec jsem nemusela znát Harryho Pottera. Vlastně mě štvalo, když s prvními dvěma filmy přišla vlna reklamy, hraček, sladkostí, sešitů... Byla jsem pevně rozhodnutá, že na tohle se nikdy nepodívám.

A pak jsem v roce 2004 dostala angínu. A jako vždy mamka sehnala od kolegyň VHS s gumídky. A k tomu první dva díly Harryho Pottera. Odolávala jsem asi čtyři dny. Pak už byla nuda taková, že jsem vzdala své předsevzetí a filmy zkoukla. A poté i třetí - kinorip sehnaný bratrem.

Pak přišlo na řadu čtení knih, nalezení fanfikcí, pokus nějakou napsat... No a každý ví, jak to pokračovalo dál...

Vždy si přál velkou rodinu. Měl pět sourozenců a vzpomínal na dětství s úsměvem. Jeho žena byla jedináček. V dětství jí scházeli sourozenci, proto byla z představy velké rodiny nadšená.

A pak osud vyložil karty na stůl - rakovina varlat.
Pokud někdy chtěli rodinu, nezbývalo než uschovat sperma a v budoucnu podstoupit umělé oplodnění.

S každým neúspěšným pokusem se objevila nová prasklina na vysněném obraze velké rodiny.
Nakonec zbýval už jen jediný pokus. Uplynul rok, než dostali odvahu.
Dalších pět let trvalo, než se dokázali poprat s bolestí a vztekem.

Jeden sen se zhroutil. Své síly obrátili k plnění těch ostatních.

"Já prostě tvrdím, že daň z nabytí nově postaveného baráku je krádež!" vztekal se pán, který s námi absolvoval poznávací zájezd po Irsku.

"Novostavba podléhá osvobození, spolu s pozemkem, na kterém stojí," pronesla jsem klidně. Po kratším vysvětlení se téma změnilo.

"No a ty exekutoři jsou taky pěkný svině. Zabavovat někomu majetek, i když neví o dluhu," projevil se opět pán.

"Nejdřív to musí projít přes soud, takže o tom musí vědět," dodala jsem.

"V insolvencích se taky vyznáte?" zeptal se ironicky

"Já v nich dělám. S čím poradím?" usmál se Larim.

Za plného vědomí ztrapnění se pán raději odešel.

"Kurva!" vykřikla jsem a odskočila od stolu. Převržená židle vrazila do skříně a následně se mi pomstila zabodnutím jedné z nohou do stehna.

"Co se děje?" lekl se kolega.

"Kafe," hlesla jsem a začala hledat čím ho utřít.

"Jaký kafe?" nechápal.

"Hrnek bum, kafe šplouch," blábolila jsem nesmysly zatím co jsem pozorovala, jak se dvě kávové louže pozvolna rozlévají po stole.

"Sakra, spisy!" vykřikla jsem a hodila na stůl látkovou utěrku, kterou jsem našla kdo ví kde.

"Ser na spisy, počítač!" zaječel kolega. Kávové loužičky se pomalu stékaly do jedné. Ve chvíli, kdy se spojili na nich přistály papírové utěrky.

Zbláznila jsem se. Ale nikoho to v rodině nepřekvapilo.
Když jsem rodině oznámila, že jako odměnu za bakaláře hodlám jít Camino z Porta do Santiaga de Compostela, čekala jsem alespoň lehké překvapení.

"Kolik že to je kilometrů?" byla tátova reakce.

"Jak tě znám, půjdeš tou delší, protože jde podél pobřeží," reagoval bratr.

"Být mladší, tak bych možná taky šla," prohlásila mamka. A přiznávám, že mě tím překvapila.

"Sama to rozhodně nepůjdeš!" pronesl nekompromisním hlasem Larim.

A tak jsem do toho uvrtala další kamarádky a nakonec to půjdeme čtyři.
Nezbývá než začít trénovat. Jen nevím jestli začít portugalským nebo španělským vínem.

Celý život slýchal: "Nenech ji ti viset na ramenou. Skopni ji do prachu. Nech ji tam válet se."

Jako by to bylo tak snadné. Byla s ním od nepaměti. Neuměl si představit jiný život. Bál se představit jiný život...

Uplynulo mnoho let, kdy spolu kráčeli světem bok po boku. Nikdo už mu nic neříkal. Všichni to vzdali.

A pak jednoho deštivého dne přišla změna ve formě nabídky. Nabídky splnit si celoživotní sen. Netušil jak, ale našel v sobě zrnko odvahy. Udělal první krok a cítil, jak ji nechává za sebou.

Život bez panické úzkosti byl jiný. Začínal se mu líbit.

Nemusel jste být pravidelný návštěvník, abyste poznal rozložení osazenstva jakékoliv krčmy. Bídákův hostinec v tom nebyl výjimkou.

I zde bylo jasně poznat, že největší opilci sedí nejblíž baru - to aby náhodou nezvětralo pivo, než jim ho Bídák donese.

Závislí na sázkách a hrách všeho druhu seděli v nejtmavším koutu - aby nikdo neviděl, jak tahají z rukávů schované karty.

Hlouček těch, kteří se chtěli bavit - nahlas a bez zábran - seděl u stolů stojících uprostřed místnosti.

A pak tu byl osamělý stůl stojící pod oknem, kousek od dveří. Když už si tam někdo sedl, znamenalo to jediné. Že má opravdu špatný den...

Výstroj kterou cotasové fasovali před svojí první službou na hradbách, se skládal z jedněch kalhot (do kterých se bylo nutné zavázat), jedné košile (nikdo neví jakého materiálu, ale každý věděl, že neskonale kouše), jedné kožené vesty (která byla horší, než korzet - což ale netušili, protože žádný z nich korzet nikdy nenosil), zimního pláště (který dokázal zahřát, ale jen do chvíle, kdy navlhl - k čemuž stačilo, aby chvíli sněžilo, takže v horách na severu byl mokrý prakticky pořád) a v neposlední řadě pevných bot (které rozšlápnout trvalo skoro půl roku - půl roku plného puchýřů, slezlých nehtů a do krve sedřených pat).

"Hej, Bídáku, co tam tak dlouho klohníš? Sedíme tu už hodinu a zatím nosíš jen pivo," houkl Kruege od stolu.

"Vepřový srdce," odtušil Bídák a postavil před Kruegeho další korbel.

"Samotný není zas tak dobrý," podotkl Maller.

"Přesně, chce ho vařit s parťákem," dodal Poeta.

"Ty vole, jo. Srdce a jazyk, uvařený do měkka. Kurva to by byla slast," povzdechl si Kruege a spolkl sliny.

O tři hodiny později jim pod nosem přistál tác s vařeným srdcem a jazykem.

"Jako bych ty vaše mlsný huby dávno neznal," pronesl Bídák a podal jim bochník chleba. "Křen si vykopejte na zadním dvorku."

Zpoza monitoru se ozývalo tiché klení.

"Chceš pomoc?" zeptala jsem se.

"Nechci," zasyčel kolega. Tohle vypadalo na boj, který sváděl už dlouho a hodlal jej vyhrát sám.

"Fakt ti nemůžu nějak poradit?" zkusila jsem to o hodinu později.

"To dám. Ten hajzl si na mě nepřijde," odpověděl kolega.

Uplynula další hodina. Tichá zuřivost dosáhla svého maxima.

"Tak už něco dělej ty křápe pitomej! Ti dám Vyčkejte, pracuji! Já tu asi tancuju makarenu, ne!" vybouchl kolega a naštvaně mlátil do klávesnice.

"Hele, Eillí, jak že je ta klávesová zkratka, co to celý zastaví?" vzdá to.

"Alt nula dva osm," poradím mu.

Jít na noční službu od Bídáka skýtalo mnohá úskalí.

Prvním bylo vyjít ze dveří a nepřerazit se o práh. Ten byl sice léty už ochozený, ale stále se o něj dalo lehce zakopnout, když jste nešli přímo prostředkem dveří...

Další se nacházelo o pár uliček dál. Projít vedle přivázaných koní běžně není nic problematického. Ale v podroušeném stavu stačí strčit do jednoho a už do vás začnou kopat.

Poslední úsek byl v samotném cíli. Deset dřevěných schodů, které se viklaly. Problém byl z nich nespadnout i za střízliva.

A pak už nezbývalo, než se modlit, aby při salutování nepozvraceli seržána.

"Takže, vy si v těch krabičkách po každý hře přidáte nebo uberete korálky, podle toho, jestli ta cesta vedla k výhře nebo prohře. Takže pro prohru seberete z každý krabičky korálek, u výhry přidáte tři, a u remízy přidáte třeba jeden, protože to vlastně k něčemu vedlo, byť ne k výhře. Chápeme se?"

Při představě, že se dají naučit krabičky od sirek tak, aby vždy vyhrály piškvorky, jsem nejdřív nechápala, ale začalo to dávat smysl. A tak jsem jen odkývala, že chápu.

"No a pak je tu k zpětnovazebnímu učení příklad robo psa Rosie. Ale to by bylo na dýl."

Adam Reys stál u pootevřených dveří a vyčkával.

Cítil strach Klaudie Doskočilové, jak roste a roste, až se pomalu mění v paniku.

"Proč?" Klaudiin hlas byl skoro nezřetelný.

"Nemám ráda zakrvácené koberce," odpověděla jí klidným hlasem Regina Zinnerová z Vnitřní sekce Vatikánské vyšetřovací komise.

"Prosím. Zřejmě spolu oprášíme pár polních výslechových metod. Horká a ledová koupel udělají s pamětí skutečné divy. A když ne, najdeme nějakou manikúru a kleštičky," pokračovala Regina.

Adam Reys cítil, že Klaudiin strach dosáhl svého vrcholu. Byl čas zakročit.

"No tak... Trochu vychování slečno Doskočilová. Nenuťte mě, abych vás -" Adam vstoupil a Regina nestihla dokončit výhružku.

Slýchávala jsem je ve své hlavě dlouho předtím, než jsem sepsala jejich příběhy. Říkala jsem si, jestli nejsem blázen. Ale ve chvíli, kdy se slova drala na papír, jsem se uklidnila. Neznámé hlasy dostaly svoji tvář, charakter, jméno... A stali se mými přáteli.

Pak na čas jejich hlasy v hlavě utichly. Moji přátelé jako by mi už neměli co říct.

Všimla sis někdy toho dubu, kolem kterého denně chodíš do práce? ozvalo se mi po letech v hlavě.

"Ahoj Samueli," vítala jsem svého přítele zpět a bylo mi jedno, že nahlas. Byl první a ostatní se začali postupně také vracet.

Při jedné z oslav narozenin se na oddělení řešilo i téma výchovy dětí.

"To máš hrozný. Teď jim nemůžeš nic říct, ani dát příkazem, protože je to omezování svobody a ještě se s tebou budou soudit," vztekal se kolega. "Prý musíme respektovat jejich jedinečnost."

"Já je respektuji," odpověděl druhý kolega. "Respektuji, že se jim do ničeho nechce. Respektuji, že mají vlastní názor. Respektuji, že se jim nelíbí podmínky v mém baráku. No, pak ale oni musí respektovat, že vyměním zámky od dveří. A než spustíš, že tohle nemůžu, tak já jim klidně zaplatím kauce na nájem. S tím problém nemám."

"Prosím tě, co je to za ty hnusný chlupatý listy v kuchyni?" zeptal se Larim hned jak přišel z práce.

"Je to ve sklenici s rozmarýnem, tymiánem a dobromyslem, tak to asi bude bylinka," odpovídám a snažím se neprotočit oči ke stropu.

"Jestli myslíš, že to budu jíst, tak si na omylu," odpovídá Larim, podává mi kávu a odchází si číst.

"Najdi si na apetitu recept na kuřecí saltimboccu. Měla jsem jí v plánu udělat k večeři, ale když nechceš...," odcházím do obýváku nakrmit křečandu.

Po chvíli se z ložnice ozve překvapené zamručení.
"To vypadá dobře. Já tu šalvěj risknu."

První noční záchvat kašle trval necelých deset minut.
Druhou noc to bylo lepší. Jen pět minut, a usnout se povedlo během chvíle.
V noci na pondělí to bylo nejhorší. Hodinový záchvat a klid jen v pozici, ve které by si i jogín zlámal všechny kosti v těle.

Ráno u doktorky odběry krve a předepsaný kodein na noc, ať se vyspím.
A dnes v jedenáct telefonát. Už ve chvíli, kdy se na displeji objevilo jméno doktorky mi to bylo jasné.

Černý kašel, nová antibiotika a bohužel zákaz kodeinu, který se s nimi nesnese.
Stojím na balkoně, ječím a vyhazuji vztek oknem.

Telefon zvoní a tak jej s naučeným pozdravem zvedám.

"Takže, hele, ty krávo, já jsem svobodnej občan, a ty mi nemáš co sahat na moje peníze. Já tomuhle státu nic nedlužím, a ty mi odblokuješ ten účet, jinak nechtěj vědět, co se bude dít dál."

Snažím se dlužníka uklidnit a vysvětlit mu situaci. To že mi tyká přecházím...

"Neser mě, ti říkám! Nebo tam přijdu a na místě tě odprásknu! Nebo ne, to bys měla moc snadný. Vyhodím tě z okna na vidle. A pak si to dojdu vyřídit s tvojí famílijí!"

Takový řev, co jsem předvedla úřad dlouho nepamatoval...

Píšu si na papír pár poznámek a raději tužkou. Na třetím řádku vidím, že jsem udělala dobře. V číselné řadě jsem prohodila dvě čísla. Začínám hledat gumu.

Konečně ji najdu, a vítězoslavně zvednu ruku s gumou do vzduchu. V tu chvíli začne zvonit mobil, do toho vchází vedoucí, a já v šoku skoro převrhnu hrnek s kávou. Rychle jej chytám, ale z ruky mi vylítává guma a padá někam pod stůl.

"Nevidíš moji milovanou gumičku?" ptám se kolegy - zapadla jeho směrem.

"V prachové poušti, které se bojí i vysavač."

Loučím se s gumou a jdu si pro novou na sekretariát.

Kolegyně na sekretu sedí a překvapeně zírá na talíř s rozkrájeným jablkem.

"Co je? Neotrávila jsem ho," reaguji na její výraz.

"Proč?" ptá se

"Co, proč?" nechápu.

"Proč si mi ho nakrájela?" rozšiřuje svoji otázku.

"Protože se mnou chce říďa mluvit, teď tam ale někoho má, já tu musím čekat a nudím se. A zaslechla jsem, že si líná si to krájet, tak tady to máš."

Kolegyně nestihne ani poděkovat, protože se otvírají dveře a ředitel si mě volá.

-*-

O týden později zvoní telefon ze sekretu.

"Ahoj, co bys potřebovala?"

"Nakrájela bys mi jablíčko?" ozývá se kolegyně na druhé straně.

.

Projíždíme takhle lesy Kralovicka a přilehlého okolí. Už nám zbývá navštívit posledního dlužníka. Kolega se těší, že bude vše za námi a konečně bude moc pustit volant.

Trochu ho lituji, okolí je krásné a on musí koukat na silnici.

"Zastav, zastav!" vykřiknu najednou.

"Až tak plný močák?" ozve se kolega a pomalu zastaví.

Vyrážím z auta a mířím ke kolejím.

"Hele, jestli myslíš, že tu nasedneš na vlak, tak poslední tu jel v minulým tisíciletí," chechtá se kolega a zapaluje si cigaretu.

"Já se jen chtěla pokochat," přiznávám, užívám si pohled na zarostlé koleje a připadám si jako v pohádce.

Začalo to v pondělí slabým kašlem.
V úterý se přidala zadní rýma.
Ve středu nastoupilo kýchání...
Dnešní ráno přivedlo na návštěvu chrapot a skoro nefungující hlasivky.

To už volalo po doktorovi. Vyrazila jsem brzy, abych se v čekárně nedusila v respirátoru déle, než je nezbytně nutné.

Výsledek?
Slabý zánět krku, který uvažoval o tom, že navštíví i hlasivky. Naštěstí se zatím neodhodlal... K tomu čepy a hrozící angína.

S neschopenkou a recepty vyrážím do lékárny. Je půl osmé a otvírají samozřejmě až v osm. Přeposílám e-recepty Larimovi a jdu domů. Aby mi došlo, že tu není vůbec nic k jídlu.

"Tati, tati, hele co jsem našla! Zlato v kameni!" hnala jsem se za tátou s kamenem v ruce. V mých pěti letech jsem netušila, že je to jen obyčejný pyrit.

"Ale ten je! Ten si musím schovat," usmál se táta a vložil malý černo zlatý kámen kapsy.

-*-

O třicet let později jsme u rodičů vyklízeli starou šatní skříň. V předposledním šuplíku pod hromadou kapesníku ležel malý černo zlatý kamínek.

"Vyhoď to, kdo ví, kde se tam vzal," pronesla mamka, když šla kolem.

"Dej mi ho," dodal tiše taťka. "Najdu mu novou skrýš," usmál se a schoval kočičí zlato do kapsy.

Když se zrušila daň z nabytí nemovitostí, bylo nás pět, které bylo třeba umístit jinam. Dočasně jsme dostaly příděl daně z nemovitosti (vedoucí chytře chtěla mít v ruce argument, proč si nás nechat).

Když se úřadem začalo nést, že bude třeba propustit určitý počet lidí, zatrnulo nám všem. Nejvíc ale mně. Byla jsem kariérně nejmladší... Vedoucí mě uklidnila, že se nemusím bát.

A pak si mě zavolal ředitel.

"Řeknu to na rovinu. Z nabytí musím propustit tři lidi. Vás můžu přesunout na exekuce. Propuštění vám nebude hrozit. Ale neovlivní to počet na propuštění. Máte zájem?"

Váhala jsem asi jen minutu.

Nebylo zbytí. Odkládali jsme to až do poslední chvíle. A že jsme ji dokázaly posouvat přibližně dva a půl týdne.

"Zítra přijdou vaši, v neděli naši, prostě už musíme," pronesl Larim a vytahal svoji část. Já si mezitím zapnula youtube, pustila relaxační hudbu a doufala, že mi to nezabere celý zbytek odpoledne.

Po hodině měl Larim hotovo. Po hodině a půl jsem se blížila do konce.

Přede mnou konečně ležela ona košile. Ta, ke které mi tehdy scházelo ramínko. Ta, na kterou se kupila jedna várka prádla za druhou. Ta, u které jsem pronesla tu prokletou větu: "Vyžehlím ji později."

Zkouška z analytické filozofie se pomalu blíží. Wittgenstein, Searle, Frege, Austin, Grice - ještě před dvěma měsíci neznámá jména se začínají spojovat s myšlenkami.

Pomalu se blížím ke konci vypracovaných otázek a mám pocit, že už hlava víc informací nepobere. Už jsem tak zoufalá, že zkouším metodu Protřepat hlavu a sesypat informace na menší hromadu.

"Jak to jde?" ptá se Larim a pokládá přede mě kávu.

"Krom toho, že nesnáším Wittgensteina, tak docela dobře. Toho jediného asi nezvládnu. No a ještě bych byla ráda, abych pořád nemíchala definice konverzační a konvenční implikatury od Grice."

Odpovědí je zmatený výraz. Docela ho chápu.

Šestá večerní se blíží. Sedím na gauči a zadávám v mobilu číslo. Není to na mě znát, ale celá se klepu, a srdce mi buší jak splašené.

Larim mě lehce pohladí po noze, aby mi dodal odvahy, a jeho rodiče mě upřeně pozorují.

"Zbytečně se tím netrap," pronese tchán. "Doteď si s nima komunikovala bez problémů."

Má sice pravdu, ale mail si člověk může zformulovat v klidu.

Zmáčknu zelené tlačítko...

"Hello, this is Eillen. I am calling on behalf of Mrs...," začínám poté, co mi někdo zvedne hovor.

V obýváku sedíme čtyři, přesto jsem na hovor do Ameriky jsem sama.

"Nevíte o někom, kdo by mi poradil nejkratší cestu do jedné osídlené díře po granátu?" vtrhla k nám kolegyně a dodala jméno vesnice, do které se potřebuje dodat.

"Tady Eillen je fajnej navigátor," pronesl kolega a mně bylo jasné, na co naráží.

"Jé, to se tam dostanu určitě bezpečně," usmívá se kolegyně.

"Jo, počkat!" zarazil jí kolega. "Tys chtěla bezpečně? Tak to Eillen nebrat. Nebo teda, pokud máš ráda drámo, vzrůšo a pocit strachu z neznáma. Pak jo, pak je to ta pravá osoba."

"Jednou jsem si zapomněla přepnout mapy z turistických na auta, a ty z toho máš Vánoce..."

Patrick utekl na Žraločí ostrovy předtím, než se ho rodiče pokusí oženit. Ani po několika letech neměl stále na svatbu pomyšlení.

A pak na ostrovy připlula ona. Ta tam byla ta zlomená žena, kterou si pamatoval. Ne, nesmála se, a pokud ano, smích ji nedošel do očí. Ale žila, a život si užívala.

Nejprve společně trávili čas při obchodních schůzkách. Postupem času se jejich rozhovory týkaly všeho možného, jen ne obchodu.

Najednou začal chápat, co mysleli staří námořníci tím, když se zmiňovali, že s tou správnou osobou není pro žádného námořníka těžké navždy spustit kotvu a prožít šťastný přístavní život.

"Hele, máš tu oznámení od soudu. Ten Král, co jsme u něj byli na šetření, zemřel. Tak mám pocit, že ta vaše dohoda, že to přijde do konce měsíce asi padla," předávám kolegovi dokument určující notáře k vedení dědického řízení.

"Zmetek jeden podvodnická," pronese kolega a převezme papír. "Ani smrt ho neuchrání před hněvem pracovníka finanční správy! Teď abych vytáhl lopatu, jinak bude ADIS řvát, že nepovolí přihlášku do dědickýho," dodává otráveným hlasem, zvedá telefon a volá na registr. "Zdar, když si vykopu jednoho subjekta z hrobu, která z vás mi ho oživí? Ty, tak super, takže rodný číslo je..."

Dne 2. září 1955 došlo k navržení projektu Johnem McCarthym, Marvinem Minskym, Nathanielem Rochesterem a Claudem Shannonem.

Společně žádali o grant na letní seminář. O letních prázdninách roku 1956 chtěli v Dartmouth College v Hanoveru ve státě New Hampshire uskutečnit dvouměsíční studii.

Na danou studii mělo stačit deset mužů, kteří by dokázali popsat každý aspekt rysu lidské inteligence tak, aby jej bylo možné simulovat strojem, který by dokázal používat přirozený jazyk, řešit problémy, které zatím umí pouze lidé a zdokonalovat se.

Grant jim byl překvapivě udělen. A přestože se jim nepodařilo daný stroj sestavit, byl jimi založen obor umělé inteligence.