Moje články

Něco se dělo. A cítili to i ostatní kožoměnci v aréně. Postupně všichni přestali bojovat a vyčkávali.

A pak propuklo peklo! Někdo zaútočil na jejich věznitele.
Nejprve vyřadili hlavní světla. Zůstal je slabý svit svíček. Jiřímu to však stačilo.

Jiří je poznal ihned!
Václav s Nelou vedli útok.
Filip s Mirkem je chránili zezadu.

A pak najednou vstoupil do klece Tomáš a v Jiřím se vzedmula vlna nenávisti.

Starej se o svého kožoměnce. Pravidlo, které zradil. Možná že pro něj přišel. Ale už bylo pozdě. Nikdy mu neodpustí, že ho v těch lesích nejistil.

Bez váhání mu skočil po krku.

Doufal jsem, že Tomáše zastihneme včas, ale takové štěstí jsem neměl. Když jsme dorazili do jeskyní, našli jsme jen jeho spolužáka, jak stojí u zdi s loučí v ruce a celý se třese.

"Kde je!" vyhrkla na něj Nela. Nebyl schopný slova. Jen ukázal na zeď.

"Dostaň nás dovnitř. Tomáš potřebuje pomoc," prohlásil jsem hlasem nepřipouštějícím námitky.

"Dobrá," vydechl vyděšeně. "Musíte se mě držet," dodal. S Nelou jsme ho uchopili za ramena, Filip s Mirkem mu položili dlaně na záda.

Snažil jsem se nemyslet na to, jak jednou, třeba v dalším století, najdou novou jeskyni a v ní naše kosti.

Další den, další zápas.
Jiří už je přestal počítat. A hlavně se po nich přestal cítit vinný. Nebyla to jeho chyba, že se stal vraždící stvůrou.

Přesto když vstoupil do arény a za zády uslyšel zapadnutí mříží, zaváhal.
Vlčí pohled měl upřený na malé štěně krčící se v koutě a ostražitě se rozhlížející, zda nenajde místo, kde by bylo v bezpečí.

Ne! Tohle nedopustím! pomyslel si.

S vědomím, že tento zápas je zřejmě jeho posledním, se rozhodl. Klidně obětuje svůj život, ale to vystrašené štěně bude chránit do posledního dechu.

Gong oznámil začátek zápasu.
Jiří se rozběhl bránit nevinné mládě.

Vypravěč stál se zavřenýma očima na náměstí. Snažil se neužívat si pocit vítězství.
Vítězství, kterého se dá dosáhnout jednou za věčnost.

Je na čase čelit následkům, pomyslel si, otevřel oči a pokusil se otevřít bránu do roku 2019. Jak předpokládal, vše šlo lehce, tak jako dřív.

Vstoupil do brány a ocitl se před hospodou U Stočesů. Rozhlédl se a spatřil Čestislava sedícího v zadní části zahrádky. Pomalu k němu došel, posadil se a objednal si pivo.

„Cítím, že magie opět proudí svými stezkami,“ pronesl vážně Čestislav. „Vyřešilo se to až moc lehce. Bojím se zeptat, ale musím. Co jste provedl?“

Česťa cítil, jak se magický tok, který doposud kroužil kolem vilky, začíná přibližovat.

„Ne. Teď se nesmí protrhnout hráze magie,“ vydechla zoufale žena a pokoušela se vyčarovat kolem domu štít.

„Jak se mu to povedlo? Vždyť tu vůbec není!“ ječela jak smyslů zbavená.

Česťa neodpovídal. Připravoval se na vlnu magického proudu, která se měla přes ně přehnat.

Křik ženy pomalu utichal. Vzduch se měnil. Česťa cítil, že už není uvnitř místnosti.

„Jste v pořádku?“ promluvil na něj kdosi. Otevřel oči. „Nechcete si přisednout?“ Česťa se rozhlédl a zjistil, že sedí v hospůdce u malého stolku.

„Děkuji, ale chci být sám.“

Česťa se stal nedobrovolným svědkem manželské hádky. Začalo to už příchodem muže domů.

„Co to je za chlapa a proč vypadá, že se nemůže pohnout?“ ptal se překvapeně. Odpověď se mu ani trochu nelíbila.

„Proč si to pro boha udělala?“ ptal se, ale bylo na něm vidět, že odpověď znát snad ani nechce. Česťa poslouchal ženinu obhajobu, ale už ji nedokázal litovat.

„Prosím. Řekni, že si děláš legraci,“ vydechl muž vyděšeně. „To nemůžeš myslet vážně?! Já tě vůbec neznám!“ křičel a rozhazoval rukama.

„Dělám to pro nás!“ bránila se žena.

„Je jen hřích na to pomyslet! Nikdy ti to neodpustím!“

"Tomáš nedorazil do práce," prohlásila Nela ráno místo pozdravu. "Jel napřed, ale není tu."

"Myslíš, že vyrazil na vlastní pěst?" zeptal jsem se, byť jsem dávno znal její myšlenky.

"Proklepla jsem si toho jeho spolužáka z klubu," dodala. "Zrovna čekám na výsledky."

V tu chvíli píplo upozornění na nový e-mail. Nela odběhla k počítači.

"Kurva," zaklela. "Ten zmetek měl plán a nic nám neřekl!"

Mělo mi to být jasné.
Tomáš celou dobu věděl o upírovi, který uměl procházet jakýmkoliv materiálem a byl na cestě do Koněprus.

"Na tohle už sem fakt starej," povzdechl jsem si znaveně. "Vyrážíme za deset minut!"

Jestli mi přišlo Tomášovo chování dosud divné, tentokrát jsem nevycházel z údivu. Měli jsme práce až nad hlavu. Padali jsme na hubu a on se rozhodl večer vyrazit do hudebního klubu. Naštěstí s ním šla Nela a tak jsem se o něj nemusel strachovat.

Po celý večer jsem s Nelou udržoval spojení. Hlásila mi vše, co dělal Tomáš.

Jen jednou s ním nebyla. To ve chvíli, kdy si s ním chtěla promluvit hvězda večera. Nejoblíbenější zpěvák posledních let. A shodou okolností Tomášův bývalý spolužák z gymplu.

V tu chvíli jsem neměl žádné podezření.
O dva týdny později vyšla pravda najevo.

"V první řadě budeme muset vyrazit na prohlídku a zjistit, kde přesně by se měla ta jeskyně nacházet. Ideální se na to hodí noční prohlídka. Nebudeme tak nápadní," začal jsem poradu.

"Zavolám bráchovi, jeho upír dokáže vycítit skryté věci," pronesl Filip. Kývl jsem na něj, aby mu šel zavolat hned teď.

"Nějaké nápady, jak se pak dostat do té jejich skrýše?" hodil jsem do placu otázku, která trápila všechny. Odpovědí mi bylo hrobové ticho. "A nehlaste se všichni," dodal jsem po chvíli.

Všiml jsem si Tomášova zamyšleného pohledu. Byl jsem si jistý, že má nápad. Ale nehodlá nám ho říct.

"Víme, že by se P.A.V.O.U.K. měl skrývat v Koněpruských jeskyních. Ale ty jsou veřejně přístupné. Není možné, aby tam mohli skrývat zadržené kožoměnce. Natož aby tam pořádali tajné zápasy," začala Nela další z výslechů a postavila před zadrženého papírový kelímek s kávou.

"Je tam další jeskyně, o které nikdo neví. Narazili na ní náhodou. Její existence je tajemstvím, které nikomu neříkají," rozhodl se spolupracovat.

"Jak se dostávají dovnitř?"

"Mají upíra, co umí kouzlem vytvořit něco jako dveře. Prostě chvíli tam ta zeď je a pak najednou zmizí."

Zatímco Nela pokračovala s výslechem, svolal jsem poradu.

Vypravěč s mužem konečně dorazil na místo. Vstoupil do starého domu, který se na první pohled zdál neobývaný.

„Co tu chcete!“ ozvalo se najednou zpoza dveří vedoucích do obytných prostor. „A proč sem taháte toho pobudu. Chcete nás nakazit?“

„Chci jen, aby ukončil svůj život jako člověk. Ne jako kus masa hnijícího venku na ulici!“ odsekl mu Vypravěč. „Cožpak se tu nenajde křesťanská duše, která by pomohla bližnímu svému zmírnit utrpení?“

Muž stojící ve dveřích se ani nehnul. Vypravěč si všiml, že za ním vykukují další lidé. Nehlaste se všichni, pomyslel si ironicky.

Jeden z nich nakonec vyšel na chodbu.

Česťa se snažil nepropadat zoufalství. Ale s tělem svázaným pavoučím kouzlem to bylo těžké. Jediné, co mohl dělat, bylo bloudit svojí znavenou myslí. To však zákonitě vedlo k jedněm pomyslným dveřím.

Dveřím, které zamkl a klíče od nich se zbavil.
Dveřím, které zdobil ručně psaný nápis „Přísně tajné“.
Dveřím, za kterými chtěl pohřbít vzpomínku na vodníka, který mu lhal a zklamal jej.
Dveřím, které se pomalu začínaly otevírat.

Kdybys tu jen byl, Karle, pomyslel si. Určitě bys našel způsob, jak mě z té šlamastiky dostat.

„Konečně jste to pochopil,“ vysmála se mu žena. „Buďte hodný a možná to i přežijete.“

"Já už na to nemám. Já to fakt vzdám," pronesla jsem zoufale.

"Ale! Nové téma?" zeptal se pobaveně

"Jo. Přísně tajné," odpověděla jsem.

"Tak si to nech pro sebe," odfrkl si naoko uraženě.

"Ale prd. Přísně tajné je zadání," zamračila jsem se a pak mi došlo, že si ze mě dělá legraci.

"Tak můžeš napsat, že je vlastně přísně tajné, že na mě dolehla únava materiálu, a tak se stal zázrak a dočkala ses prstýnku, ve kterém byla zasazena ta nejzářivější hvězda," pronesl jako by se nechumelilo.

Nuže dobrá. Chce to, má to mít.
Je to tu.
Černé na bílém.

Vypravěč měl co dělat, aby starce udržel na nohou. Věděl, že mu nedokáže pomoc. Od smrti jej dělily už jen hodiny. Tělo pomalu přestávalo poslouchat svého majitele.

„No tak, vydržte. Ještě chvíli a budete v pohodlí,“ mluvil k muži uklidňujícím hlasem. Nezdálo se však, že by stařec něco slyšel.

„Kam ho vedete?“ ptala se neustále dívka, ale Vypravěč odmítal odpovědět. Měl před sebou cíl a musel se k němu dostat co nejdříve.

„Prosím. Ať mě nevidí umírat,“ pronesl znenadání stařec.

„Nebojte. Neuvidí,“ odpověděl Vypravěč.
V tu samou chvíli se za nimi ozvala dutá rána, jak bezvládné tělo dopadlo na zem.

Veškerá slova byla marná. Ač se Česťa snažil sebevíc, odmítala jej poslouchat.

Na jednu stranu ji dokázal chápat. Litoval čím vším si musela projít. Ale pořád nevyzkoušela vše. Pořád tu byla šance. Kdyby jen byla ochotná si nechat pomoc.

Nadechoval se k dalšímu marnému pokusu, ale zarazila jej.

"Už dost! Ještě jedno jediné slovo a buďte si jistý, že víckrát nespatříte hvězdnou oblohu!"

"Myslíte, že až zjistí, co jste provedla, že s vámi zůstane? Bude se vás bát. Ztratíte jo navždy!"

Šlehla po něm pohledem plným nenávisti. V očích se jí odráželo světlo zářivek. Nejjasnější z nich vévodila souhvězdí šílenství.

Určitě znáte ten pocit, kdy vám vůbec nic nejde a ztrácíte optimismus. Kdyby vám v tu dobu někdo řekl, že brzy bude lépe, jen byste se mu vysmáli.

Jenže pak najednou přijde obrat. Jako by svěží vánek čechrající vlasy přinesl příslib lepších dní. A vám jde najednou vše od ruky.

Přesně tak jsme se cítili i my. Den za dnem jsme byli blíž odhalení skrýše P.A.V.O.U.Ka.

A pak přišel ten den. Věděli jsme, kde se ukrývají.
Místo oslav nás však čekala studená sprcha.

"Ty vole, jak se dostaneme dovnitř?" pronesl Filip za nás za všechny.

Vypravěč nerad vcházel do této doby. Bylo to jako vejít na dvůr samotné smrti. Roku 1741 se Rokycanami prohnala morová rána. Předchozím byly ušetřeny, ale tentokrát se jim neštěstí nevyhnulo.

Jemný jarní větřík ovíval Vypravěčovu tvář. Cítil, jak mu čechrá vlasy. Jindy by si něco takového užíval. Avšak teď stál v zamořeném vzduchu a hodlal tu strávit co nejkratší dobu.

„Pomozte mi někdo!“ vyrušil ho zoufalý hlas ze zamyšlení.

Vypravěč se otočil za hlasem a všiml si mladé ženy držící v náručí nakaženého starce.
Vypravěč se podíval do budoucnosti ženy a starce. Ani jeden žádnou neměl.
Přesto vyrazil na pomoc.

Poté, co Tomáš zjistil, co se s Jirkou stalo, se snažil držet. V práci by na něm nikdo nepoznal, že se něco děje. Byl, tak jako vždy, precizní a i když se vedení snažilo najít důvod, aby ho mohlo z případu unášených kožoměnců stáhnout, nedával jim záminku.

Horší to ale bylo večer. První noc po poradě vzbudil Nelu telefon. Tomáš ji volal a prosil, aby k němu přijela, jinak to nezvládne.

Tak se k němu Nela nastěhovala. V práci i doma, pořád byla s ním.
Nebylo v tom nic romantického. Byli jen dva kamarádi, kteří si pomáhají v době krize.

Česťa se snažil dostat z magických pout, ale bylo to marné.

„Všechno je marné,“ pronesla žena. „Nepohnete se, dokud z vás nesejmu kouzlo.“

„Pusťte mne a pomohu vám. Nevíte, jaké následky to kouzlo bude mít,“ snažil se ji Česťa přesvědčit.

„Budeme už napořád spolu. Nebude mít důvod utíkat do posilovny, aby tam cvičením zaháněl výčitky svědomí,“ odsekla žena.

„Ale za jakou cenu? Město zanikne. Víte, kolik rodin se zde mohlo usadit? Kolik párů se tu mělo seznámit? Kolik dětí se kvůli vám nenarodí?“ snažil se jí promluvit do duše.

„Kouzlo bylo vyřčeno. Vypravěč odklizen. Vy jste svázán. Nic mě nezastaví!“

"Tohle je mimo záznam. Jinak nás všechny z toho případu stáhnou," převzal jsem slovo od Nely. "Zadržený se při výslechu rozpovídal o nelegálních zápasech kožoměnců."

Filip hodil po Tomášovi ironický pohled jako by mu říkal - Vidíš! Náš zdroj nekecal!

"Zápasy jsou prý na život a na smrt," pokračoval jsem. "Nejlepším bojovníkem je černý vlk s bílými fleky připomínajícími brýle."

Vyděšené pohledy všech dávaly jasně najevo, že pochopili.
Ten vlk byl Jirka.

Pozoroval jsem Tomáše. Jeho tvář vystřídalo mnoho emocí.
Šok.
Strach.
Hrůza.

Ale nakonec, jako poslední, se objevila naděje. Naděje, že Jiřího zachráníme. Naděje, že bude zase všechno v pořádku.

Když byl ještě Jindřichem, měl svůj život naplánovaný do posledního detailu – lukrativní práce s pohodovým kolektivem, dokonalá rodina, domov plný lásky. Vzdušný zámek, o který se sám připravil, když se stal Vypravěčem. A který mu překvapivě ani trochu nescházel.

Kdyby byl stále Jindřichem, asi by se v této situaci zhroutil. Schoval by se do svého pokoje a předstíral by, že se nenarodil. Nyní však byl Vypravěčem a učinit vážné rozhodnutí pro něj bylo stejně přirozené jako dýchat.

Otevřel bránu do minulosti. Otočil se k Čestislavovi a Zuzaně, aby se rozloučil. Poté vstoupil do brány, která jej dovedla do roku 1741.

Výslech zadrženého vedla Nela. Vždy dokázala z lidí dostat potřebné informace.

„Jeho prací bylo typovat kožoměnce, u kterých by se dal provést jednoduchý únos,“ informovala nás na poradě. „Nikoho asi nepřekvapí, když řeknu, že to měl celé v režii P. A. V. O. „U“. K.“

Přední Asociace Válečných Obětí „Umírněných“ Kožoměnců byla skupina, která vznikla po druhé světové. Snažili se pomoc přeživším srovnat se se zvěrstvem, které prováděli někteří kožoměnci. Později chtěli uzákonit, že kožoměnci jsou jen zvěř a mělo by se jim upřít volební právo. Proto ta umírněnost v uvozovkách.

Bylo to absurdní. Původně prospěšná organizace se stala teroristickou.

Česťovi se nakonec podařilo ženu uklidnit natolik, aby byla schopná mu říct, co se stalo.

„Byla jsem zoufalá. Tak moc jsme se snažili, ale nešlo to. Každé další selhání bylo horší a horší,“ pronášela mezi vzlyky a pořád si mnula ruce. Česťa cítil, jak mu z toho leze mráz po zádech.

„Když jsem pak přišla na možnost použít kouzlo, byla jsem už zoufalá. Musela jsem to vyzkoušet,“ hájila se. Česťa se na ni nedokázal soustředit. Měl pocit, jako by mu něco lezlo po nohách.

PAVOUK! došlo mu vzápětí.
Nemnula si ruce.
Kouzlila!

Česťovo tělo obestřelo paralytické víceúčelové osobně umístěné kouzlo.

Uplynuly další dva měsíce. V případu Jířího nedošlo k žádné změně. Tomáš však stále cítil jeho hněv a tak jsme alespoň věděli, že je naživu. Naštěstí došlo alespoň k průlomu v případu unášených kožoměnců.

Doufali jsme, že se nám podaří dopadnout jednoho ze skupiny.

-*-

"Řekni té své rodince vlků, ať se stáhnou, nebo je s tebou ámen," ozvalo se mi za zády a na krku jsem ucítil chladné ostří. Vydal jsem pokyn a tři vlci se stáhli.

"Hodnej." Smích toho prevíta přerušil bolestivý výkřik.

"Tři kožoměnci. Čtyři upíři. Tos nečekal, co? Hajzle," odplivl si Tomáš a kopl do ležícího těla.

Vypravěč si byl jist, že ta žena stojí za vším. Slzy, které prolévala, dokázali obměkčit Čestislava, ne však jeho. Možná ho poslala do minulosti, ale pořád žil.

Soustředil se, aby našel událost, která vše spustila. Obraz v okně se změnil jen lehce. Čestislav zmizel a žena stála nad rozevřenou knihou, ze které nahlas předčítala.

Kouzlo! zděsil se Vypravěč. Uvědomoval si, že tohle je špatné. Jakmile je jednou kouzlo vyřčeno, nejde jej vzít zpět.

Byla tu však jedna možnost.
Vrátí se hlouběji do minulosti, aby ukázal těm proradným vlkům, že Město má stále svého ochránce.
Nikdo si nebude zahrávat s Vypravěčem!

Místo toho, aby bylo vedení rádo, že je Jiří naživu, začali nás popotahovat za pití v pracovní době.

„To si dělají prdel!“ vyprskl Filip, když otevřel mail.

„Vašku, tohle už přehánějí,“ otočila se na mě Nela.

„Jdeme tam najednou. Fakt nemáme tolik času, aby se ztrácel na takové hovadiny,“ rozhodl jsem. Celý tým se zvedl a vyrazili jsme.

V kanceláři na nás čekal upír s kožoměncem. Ten vypadal, že je mu trapně. Zato upír, boreček, si situaci užíval.

Postranním pohledem jsem zahlédl, jak se všem napnuly svaly.
Tentokrát jsem je nehodlal krotit.
Jen ať tomu parchantovi arogantnímu někdo jednu vrazí.

Česťa se marně snažil uklidnit mladou ženu, která se mu zhroutila do náručí. Usedavě plakala a nebyla schopná slova.

„No tak, to bude v pořádku. Všechno bude v pořádku,“ šeptal stále dokola a hladil ji po prořídlých vlasech, zatímco se periferním pohledem rozhlížel po pokoji.

Na krbové římse stály vyskládané fotografie, které zleva doprava ukazovaly běh života této ženy od malé dívenky, ze které vyrostla krásná slečna. Následovaly svatební fotografie, ze kterých doslova sálala láska.

Na zbylých fotografiích manželé postrádali úsměv. S každou další byla žena ztrápenější a muž svalnatější.

Co se v téhle rodině asi stalo? pomyslel si Česťa

Po prvním boji na život a na smrt Jiří prozvracel noc. Následující den odmítal jíst. Nechtěl mít sílu k dalšímu boji. Chtěl zemřít. Podvědomá touha žít ho však donutila zakousnout se do masa.

Ač se mu to hnusilo, stal se mistrem v sklepní kukani vytesané do devonských vápenců. Nikdo se k němu neodvážil přiblížit. Všichni vězni se ho báli.

S každým dalším zápasem Jiří ztrácel na lidskosti. Držel se jediné emoce - nenávisti.
Nejdříve nenáviděl své věznitele, ale postupně svoji nenávist směřoval k jediné osobě - Tomášovi.

Jiří byl odhodlaný přežít. Tomáš musí zaplatit za to, že ho nechal napospas těm zrůdám.

Vypravěč oslovil Čestislava a jeho paní. Nebyl čas chodit kolem horké kaše. Vysvětlil mu, co se děje a požádal jej o pomoc. Sledoval, jak se pokouší napojit na magický zdroj Města a vyčkával.

„Jako by všechno ukazovalo na tam toho kluka,“ prohlásil Česťa a ukázal na mladíka pod branou.

„Ale vždyť to je Pepík. Jeho děda dělá sklepmistra v Prazdroji,“ ozvala se Zuzana.

Vypravěč se otočil k chlapci a pokusil se otevřít okno, kterým by nahlédl do budoucnosti na jeho potomky.

Činnost, která by jindy zabrala necelou vteřinu, teď trvala minuty.
Nakonec však spatřil ženu plačící starému Čestislavovi v náručí.

Magie vedla Česťu přes náměstí, podchodem pod vlakovým nádražím a stáčela se k Rašínovu. Česťu překvapilo, že i po tolika letech si pamatuje místní názvy.

Magický tok končil na rohu ulic Poděbradova a Štefánikova, kde se obtáčel kolem vilky. Česťa cítil, jak se část magie vsakuje do země a snaží se vrátit zpět tam, kam patří.

Česťa měl chuť se magického toku dotknout. Ten však před ním uhýbal.

"Zajímavé," pronesl a rozhlédl se kolem sebe.
Všiml si, že kolem vrátek je rozvěšený pelyněk a další trsy visí nad vchodovými dveřmi.

"Že by v Rokycanech byli zlí duchové?" pronesl zamyšleně Česťa.

Nela odvedla Tomáše do zasedačky a snažila se ho uklidnit.

„Přineste mu něco na nervy,“ houkla na Filipa s Mirkem.

„Máme tu gin, vodku, absinth nebo slívu,“ hlásil Filip od baru.

„Vodku!“ zavelela Nela a Filip jí podal rovnou celou lahev.

Po dvou panácích byl Tomáš schopný konečně promluvit.

„Něco se stalo,“ vydechl. „Jirka. On děsně trpí.“

Muselo se stát něco strašného, pronesla Nela v mé mysli.

„Jsou to jen emoce,“ pokračoval Tomáš a kopl do sebe dalšího panáka. „Hrůza, odpor, znechucení, nenávist,“ sypal ze sebe. „Nels, pomoz mi. Pomoz mi ho zachránit,“ rozbrečel se.

Nela ho sevřela v náručí.

Jsou témata, o kterých nechcete mluvit. Mezi ně patří návštěva Orákula. Jednou vám určilo vašeho životního parťáka a vy chcete věřit, že je to napořád.

Vedení mě tlačilo, abych dal Tomášovi ultimátum - Orákulum nebo výpověď. Na práci za stolem ho nikdo nepotřeboval.

Mám mu to radši říct já? pronesla Nela v mé mysli.

Ne, tohle je moje práce, dodal jsem smutně.

Došel jsem za Tomášem do kanceláře. Jak říct svému kolegovi, že jeho kožoměnce odepsali a považují ho za mrtvého?

Nakonec jsem nemusel nic řešit. Stačil pohled na Tomáše. Rukama drtil desku stolu a celý se třásl.

"Jirka!" vydechl jen.

Vypravěč se rozhlížel kolem a hledal mladší verzi Čestislava. Potřeboval jej, aby mu pomohl. Nebo si to alespoň myslel. Jeho pohled však neustále sklouzával k Plzeňské bráně. Bráně, která byla vstupem do města již od středověku. Bráně, která již brzy nebude.

„Někdy mám pocit, že lidé už umí věci jenom ničit,“ povzdechl si Vypravěč se vzpomínkou na protestní telegram Antonína Zápotockého, který však nic nezměnil.

„Víš, Zuzi, jsou věci, nad kterými by se mělo zakázat byť jen přemýšlet,“ ozval se za Vypravěčem povědomý hlas. Rychle se otočil, aby si potvrdil, že je to opravdu Čestislav.
S úsměvem mu vyšel vstříc.

Kolik uplynulo času? Týden? Měsíc? Rok?
Netušil. Ze začátku ho zfetovali. Byl spoutaný do doby než mu vypěstovali závislost.

Pak ho poprvé přivedli do arény. Měl bojovat proti jiným kožoměncům. Zbytky příčetnosti ho nutily odmítnout. Ale vítěz měl získat drogu. Jiří úplně cítil úlevu, kterou mu přinese.

Toho dne poprvé vyhrál.

Dnes však bylo všechno jinak. První krev se dávno vsákla do koberce. Signal oznamující konec boje však nezazněl.
Jiří hned pochopil. Nic jiného než smrt jim stačit nebude.
Byla to pro něj příliš vysoká cena za drogu.
Byla to cena, kterou musí zaplatit.
Nechce! Musí však zabít, aby přežil.

Česťa měl celou dobu pocit, že tu něco nehraje. Nedokázal však přijít na to, co by to mělo být. Až ve chvíli, kdy prošel Vypravěč dveřmi, které po chvíli zmizely, pochopil. Ve stejnou chvíli tok magie vedoucí do minulosti změnil svůj směr a připojil se k druhému.

Vypravěč vstoupil do pasti a Česťa neměl možnost mu jít na pomoc.

Jindy by Česťa strávil čas přípravami. Pokusil by se předvídat všechny situace, které mohou nastat. Ale teď věděl, že si takový luxus nemůže dovolit. Vyrazil podél toku magie a snažil se nemyslet na to, že je Vypravěčův osud v jeho rukách.

Vypravěč se zadíval na dveře, které se zhmotnily uprostřed ničeho. Netušil, kde začít. Jeho společník nedokázal určit přesnou dobu, do které by se měl vydat. Něco však Vypravěči říkalo, že by se jej měl nadále držet.

„Pamatujete si, kdy jste mě poprvé potkal?“ zeptal se Čestislava, který bez zaváhání odpověděl přesný datum. Vypravěč kývnutím poděkoval a vstoupil do dveří.

Prošel do roku 1950 a ocitl se pod Plzeňskou branou.
Branou, která bude toho dne zbourána.

Zběžně se prohlédl a v duchu poděkoval Městu za oblečení padnoucí do dané doby. Jen kdyby se nemusel vzdát identity Vypravěče.
Nelíbilo se mu to.

Ačkoliv jsme chtěli dělat jen na případu záchrany Jirky, chápali jsme, že to prostě nejde. Krom případu únosů kožoměnců se objevil další problém.

„Sehnal jsem svůj zdroj,“ vzal si Mirek na poradě slovo. „Pamatujete si na ten ambiciózní plán na lék pro Ztracené?“

„Neměl vedlejší účinky? Agresivita? Závislost na něm?“ zeptala se Nela.

„Údajně přesunuli výrobu z Francie k nám. Tajně vyrábí drogu. Používají ji při nelegálních zápasech,“ dodal Mirek.

„Zdroj, co nám řekl o předání kožoměnců?“ pronesl ironicky Tomáš.

„Byli jsme na správném místě? Byli!“ hájil svého upíra Filip. „Jasně, neznáme jeho jméno, ale stejně mu s Mirkem věříme.“

Pamatuji si, jak jsem bojoval proti kožoměnci, v podobě rysa. Na chvíli mě tím překvapil - s takovým jsem se setkal poprvé. Těch pár vteřin stačilo. Zaútočil jako první a zasekl mně drápy do boku.

Vztekle jsem zavrčel, popadl ho do zubů a trhnutím ho od sebe dostal.

Seš v pohodě? houkl na mě Tomáš a já se zmohl jen zavrčení. Vždyť to měla být snadná operace, pokračoval naštvaně. Fakt by mi zajímalo, kdo si tohle odskáče!

Chtěl jsem mu odpovědět, že to bude jako vždycky, a hodí to na nás všechny. Ale v tu chvíli mě někdo praštil po hlavě.