Moje články

Karavana vyrazila a i Robin už přestal mít řeči, když viděl, jak se jindy klidný Brett neustále ošívá. Toužili se Sandrikem pochopit, co se děje, ale dohodli se, že nechají Bretta, aby jim to vysvětlit, až uzná za vhodné. A hned večer byla jejich zvědavost ukojena.

„Dostal jsem echo, že je ve městě Kopr,“ pronesl Brett šeptem. „Když jsem byl žoldákem v Gaetském vojsku, patřil do stejné průzkumné skupiny. V Theosu ho zatkli a my dostali zprávu, že byl popravený. Místo toho byl zavřený a mučili ho. A teď si myslí, že jsme ho podrazili a hodlá nás všechny dostat.“

Mirek se vřítil do kanceláře. I kdyby Tomáš s Jirkou nezaslechli třísknutí dveří, z nasupeného pohledu by pochopili, že se něco děje.

„Ještě jednou! Ještě jednou mi ten zmetek řekne, ať zvážím cestu za Orákulem a vyžádání si nového kožoměnce, tak přísahám, že mu uvařím koprovku!“ vyprskl, nalil si panáka vodky a kopl ho do sebe.

„Za prvý, je pracovní doba,“ podotkl Jirka. „Za druhý, vůbec neumíš vařit. A za třetí, říďa je alergickej na kopr.“

„Vždyť říkám. Uvařím toho pár litrů a budu nad ním stát, dokud to všechno nesežere. Bude to dlouhá a nechutná smrt,“ usmál se Mirek.

Když se zbavili papírování, dostali konečně pořádný úkol. Po bitvě stále zbývalo najít a zatknout dost lidí. Úkolem pražských Lovců bylo dohledat Cassidy a její kožoměnkyni.

Cassidy, dívka, která mohla za všechno utrpení, které se jim stalo. To ona jim tehdy poradila, kde se skrývali Prokletí.
Kdo mohl tušit, že její nadáním bylo umění lhát?
To místo opravdu existovalo, ale pravdou bylo, že Cassidy s Prokletými spolupracovala dobrovolně a vlákala je do pasti. To díky ní se střetli s Prokletými. Sice zvítězili, ale cena byla příliš vysoká.

Dříve Lovci svým zdrojům důvěřovali. Po Cassidy už nehodlali udělat tu samou chybu.

Hodlali vyjet o úplňkové noci. Zásoby měli nakoupené. Sandrik odeslal zápisky a nákresy map do Akademie. Robin poslal rodičům slibovaný dopis. A tak jim zbývalo pár dnů na procházení města a nasátí místní atmosféry. Nebo si to alespoň mysleli…

„Balíme. Do dvou hodin vyjíždí karavana, a my jedeme s ní,“ probudil Brett oba své společníky.

„Co blázníš?“ zamručel Robin a pokusil se znovu přikrýt.

„Vysvětlím vám všechno cestou, věřte mi,“ naléhal Brett.

„Zníš ustaraně. S kým jsi mluvil?“ zeptal se Sandrik, zatímco se kvapně oblékal.

„S někým, jehož rady mě párkrát málem stály život. Ale tentokrát mu věřím,“ odvětil Brett.

!HARENŠTÍ V OHROŽENÍ!
ALDORMA SE SNAŽÍ ROZŠÍŘIT SVÁ ÚZEMÍ!

Lid Hareny by se měl sjednotit, neboť Aldorma se opět pokouší rozšířit svá území a okrást Tezárii o celé Harenské území!

Nekupujte žádné zboží dovážené z Aldormy.
VŠECHNO JE OTRÁVENÉ!
Aldormští se nás snaží otrávit, aby poté bez bojů získali naši půdu.

V dávných dobách jsme se s nimi dvakrát utkali a VŽDY ZVÍTĚZILI! Zvítězíme i teď a bude to finální vítězství! My Aldormu nepotřebujeme, Aldorma potřebuje nás!

Začnete bojkotovat obchod tímto královstvím. Nekupujte od nich nic. A pokud chcete prodávat, tak z nich vytáhněte co nejvíc peněz.

!HARENA PATŘÍ NÁM!

Po návratu do práce čekala na Mirka, Tomáše a Jirku hromada nevyřízené pošty a popisek, že mají dva dny na její zpracování a týden na sepsání hlášení o bitvě.

„Co na tom, že i v šesti by se tyhle termíny nedali zvládnout,“ odfrkl si Tomáš

„A to nejlepší si nechali nakonec,“ prohlásil otráveným hlasem Mirek, zvedl do ruky ručně psaný vzkaz a hlasem, který zněl jako by k nim mluvil ředitel, pronesl: „Termín je nutné bezpodmínečně dodržet, avšak upozorňujeme, že přesčasového hodiny nebudou převedeny, ani propláceny.“

„Tak jo, jdeme na to,“ rozhodl Jirka. „Spát se nejhůř dá i v zasedačce.

Sandrik vyrazil na nákupy. Brett ho chtěl doprovodit, ale Sandrik byl proti. Neustále vyzdvihoval své znalosti, a jak byl vždy vynikající na studium jazyků. Brett se s ním přestal hádat, ale byl rozhodnutý ho sledovat a případně zakročit.

Nemusel čekat dlouho. U prvního stánku si všiml, že se Sandrik dal do smlouvání. Byl si tak jistý, jak mu to jde. Vždyť prodávající se s ním nepřel...

Brett zakročil, vše dojednal, zaplatil a pak se obrátil k Sandrikovi: „Hele, ty Akademiku, když už smlouváš, tak máš jít s cenou dolů.“

Sandrik mlčel, ale bylo mu jasné, že téhle přezdívky se nezbaví.

Víkend utekl jako voda a bylo na čase opustit chatu. Snídani si kluci udělali venku, aby si užili čerstvého vzduchu a načerpali co nejvíc lesního klidu. A pak přišlo na řadu uklízení.

Tomáš se dal do čištění ohniště a rozebírání venkovního stolu a lavic.
Mirek si vzal na starost stažení povlečení a zastlání peřin.
Jirka mezitím posbíral po chatě a okolí všechno nádobí a dal se do jeho umývání.

„Kdyby nás teď Nels viděla,“ usmál se Tomáš.

„Jo, dostala by záchvat smíchu,“ přisadil si Jirka.

„Pořád říkala, že to je údělem žen vychovat nás. A zvládla to skvěle,“ dodal Mirek.

Léčba pacientů probíhala pozvolna.
Sandrik se sice z nastydnutí dostal po dvou dnech v teple s poctivou stravou a v současné době se věnoval dopisování deníku a opravám na mapách, které sebou celou dobu vláčel.
S Robinem to nebylo tak snadné. Do pravého oka se mu dostal zánět. Léčitel předpovídal, že minimálně dva týdny ještě nikam nepůjdou.

Nechtěl být svým společníkům na obtíž a tak trávil celé dny na pokoji sám. Čas si zpříjemňoval snahou svést některou z ošetřovatelek. Ty jeho pokusy snášely s úsměvem. Naštěstí to byl galantní muž, a jakmile mu bylo naznačeno, dál se o nic nepokoušel.

Bylo na čase jet na chatu a připít padlým. Cestovali vlakem. Krápník sice protestoval proti náhubku, ale jak vystoupili v Horním Hradišti, hned mu ho sundali a on nadšeně běhal sem a tam.

Před schody vedoucími k chatě se zarazili a poprvé zavzpomínali na Vaška, jak je chtěl překvapit a pomrkával zpoza dvou malých smrčků. A jak ho tehdy Krápník vítal tak nadšeně, že ho povalil do hromady bláta.

„Přemýšleli jste o tom, kdo vytáhne tu flašku?“ zeptal se Mirek.

„A kdo místo Nely vyndá skleničky,“ dodal tiše Jirka.

„Každý si vezme svou a lahev vyndáme společně,“ rozhodl nakonec Tomáš.

Pochod po poušti si začal vybírat svoji daň. Robin měl oči krvavě rudé z písku, který mu do nich neustále vlétával. Sandrikovi se zase podařilo nastydnout. Měl možná načteno, že noci jsem na poušti studené. Jenže jeden z pochodů byl tak náročný, že neměl sílu postavit si svůj stan...

Naštěstí se před nimi objevily brány pouštního města.

„Harena,“ vydechl úlevně Sandrik.

„Místo pobytu?“ uvítal je u brány strážný.

„Léčitelův dům,“ odpověděl Brett.

„Koukám, že tady Mrkal a Smrkal, potřebují ošetřit,“ zasmál se strážný. „A pak tu budete dělat co?“

„Nakoupíme zásoby a vypadneme z toho pouštního pekla,“ odfrkl si Robin.

Tomáš s Jirkou stáli v nemocnici na chodbě a dodávali si odvahu vstoupit do pokoje.

„Pojďte dovnitř, rád vás uslyší,“ ozval se Mirkův hlas zpoza pootevřených dveří.

„Jak je na tom?“ zeptal se Jirka a zadíval se na Filipovo tělo.

„Pořád ho udržují v umělém spánku. Ty hadičky mu do těla vpravují léky,“ povzdechl si Mirek. „Mám pocit, jako by s každou kapkou léku, které tělo přijme, ty hadičky vysály část Filipovo mysli. Místo myšlenek se mu teď hlavou honí jen nesmyslné obrazy.“

„On to zvládne,“ utěšoval Tomáš Mirka.

„Mám strach,“ zašeptal Mirek. „Něco mi říká, že to nedopadne dobře.“

Cestování pouští bylo únavné a tak pohled na řeku Unu dokázal vyčarovat úsměv na tváři cestovatelů. Úsměv, který zmizel ve chvíli, kdy se dostali blíž k řece. Rázem měli co dělat, aby odháněli krvelačné bestie, které z nich svými nenasytnými sosáky chtěly vysosat poslední kapičku krve.

„Neříkal jsi, že sis dělal legraci? Že žádné bestie nejsou?“ pronesl Robin k Brettovi a rozkašlal se, jak vdechl jednu z těch potvor.

„V Akademii jsem četl, že je odpuzuje smrad z říčního bahna,“ ozval se Sandrik. Brett kývnutím potvrdil jeho slova.

„Budou bahenní lázně!“ zasmál se Robin a rozběhl se k bahnitému břehu.

Kdyby prožili co my, nikdy by nám nedávali takové rady. Prý nemáme propadat depresivním myšlenkám. Máme si najít nějakou radost v životě. Máme žít…

Jirka, ten, který nikdy nemluvil vulgárně, to vystihl dokonale.

„Vyliž mi prdel, kreténe!“ bouchl na posledním sezení a požádal o přidělení jiného psychologa. Ne, že bychom nějakého chtěli. Návštěvy u něj ale byly podmínkou, abychom dál mohli zůstávat Lovci.

Dneska jsem ale měl poprvé pocit, že jsme potkali někoho, kdo nám rozumí. Kdo nás neodsuzuje za to, že žijeme v minulosti. Protože ten panický strach, co nás od té chvíle neopustil, nás jediný drží při životě.

Ve chvíli, kdy opustili Aldormu a vydali se na cestu Harenskou pouští, začal Brett, jinak nemluvný společník, vyprávět o hrůzách, které na ně na poušti čekají.

Sandrik nejdříve odporoval. O polovině tvorů neslyšel. O zbylých se sice psalo, ale nikdo je nespatřil na vlastní oči.

„Draky taky skoro nikdo neviděl. A věříš na ně,“ pokrčil jen Bratt rameny. Sandrik začal o jeho slovech přemýšlet.

Toho večera Robin nevtipkoval. Sandrik neměl chuť psát zápisky do deníku.
Brett pobaveně sledoval, jak je děsí i vlastní stín. Rozhodl se, že jim řekne pravdu, že si jen dělal legraci.

„Ale až ráno,“ zašeptal pobaveně.

Po hodinách cesty v autě bez klimatizace konečně vylezli na čerstvý vzduch.

"Nepůjdeme na pivo?" pronesl.

"Nejdřív bych postavila stan," odpověděla zničeně.

Neřekl ani slovo, jen otevřel kufr a vyndal pytel se stanem a dali se společně do práce. Vypnout pruty s vnějším pláštěm byla otázka minuty. Na háčky zachytit vnitřní ložnici dalších pět minut.

"Kde jsou kolíčky?" ozvala se po chvíli hledání.

"Došly," odpověděl tiše.

"Jak došly?" nechápala.

"Došly na botník. Tam znavené usnuly a spí," dodal s omluvným úsměvem. "Cestou jsme jeli kolem obchodního centra. Zítra tam dojedu koupit nové."

"Nepůjdeme na pivo?" navrhla.

Neměl jediného slova námitky.

„Kde jsou ty zatracený kolíčky!“ zuřil Robin a vyhazoval ze svého vaku věci na zem.

„Nechceš mu říct, že je ráno hodil do tvého vaku?“ zeptal se Sandrik Bretta.

Ten jen mlčky zavrtěl hlavou a s potuteleným úsměvem sledoval mladého muže, jak v něm narůstá vztek. Sandrik na něj dál nenaléhal a raději se dal do rozdělávání ohně, aby se mohli všichni prohřát.

„Já na to kašlu. Vracíme se zpátky domů!“ vykřikl Robin a odhodil prázdný vak.

„Říkal jsem, že nevydržíš ani týden a budeš chtít zpátky,“ zasmál se Brett, sáhl do svého vaku a hodil Robinovi váček s kolíčky.

1) Začínám tím, co mi udělalo největší radost. Když se objevilo komixové téma, doufala jsem, že se opět ukáží. A Polda a Polda nezklamali.

2) Básnění je pro mě věda. Proto smekám před každým, kdo umí napsat krásnou báseň. Nebo Ódu. A jsem snad vina od Avevy je nádherné dílo.

3) Na krásném modrém Dunaji narazíte na kousky krásné a romantické, ale i smutné. A na jeden takový jen tak nezapomenu. Beatrix mi přišla vždy tvrdá, rázná žena. Teď už trochu chápu proč má někdy Chmurné úsměvy

4) Neustále říkám, že draci existují a lidé se jen špatně dívají. A díky mamut vím, že to je tím, že nemají ta správná Sklíčka

5) Příběhy od Aries mě vždy dokáží vtáhnout do děje. Tentokrát mě nejvíc oslovil tento kousek. Nechtěla bych být v jejich kůži. Taková Kletba je něco opravdu hrozného.

6) Samozřejmě nesmí chybět Bilkis a její Křivdy. Opět svým psaním dokázala nemožné. Je tu krásně vidět, co se může stát, když se člověk cítí Sám.

7) Milujete, když se najednou po dlouhých dnech rozprší? Chce se vám tančit mezi kapkami deště? Pak i vás určitě osloví kousek od striggy a rádi se podíváte Na všechny krásy světa.

8) Připravte si šálek čaje a vstupte do Chalupy na venkově, kde vás uvítá Arenga. A z chaloupky je to jen krůček k dalším úžasným kouskům.

9) Pojďme s Profesorem vstoupit na jeden Den tam, kde kostry tančí. Rozhodně nebudete litovat.

10) A zbývá poslední kousek od Lomeril, které se podařilo popsat přátelství Ryka, Samuela a Camilly. Škoda jen, že jim nikdo neřekl, že byli Nenápadní jak sáňky v létě... Ale tak chybami se člověk učí a později na dvoře už si na ně opravdu nikdo nepřišel.

Již třetí rok byly otevřeny brány Města moře a železa.
Město v loňském roce získalo nového Vypravěče. Namísto zaslouženého klidu se však objevuje nečekaná hrozba. Vypravěče čeká nelehký úkol...

Soubor ke stažení naleznete zde.

Jsem jedno a jsem zároveň dvojí. Veřejné i tajné. Vítající i bránící. Milující a snad i milované. Od mého vzniku jsem tu bylo pro svůj lid. Ať jste mnou procházeli v běžném světě, či měli možnost nahlédnout pod závoje tajemství a bylo vám zpřístupněno tajemné město, vždy šlo o mne.

Svůj lid hodlám bránit a vždy se budou moci spolehnout na mé ochranitelské zdi. Protože bez nich bych bylo pustou nehostinnou zemí. Musím se o své lidi starat. A právě od toho mám jeho. Vládce nad pořádkem. Ochranitele nevinných. Nesmrtelného muže, kterému však zůstala duše smrtelníka.

Vypravěče. Pána města Rokycany.

Jsem jedno a jsem zároveň dvojí. Veřejné i tajné. Vítající i bránící. Milující a snad i milované. Od mého vzniku jsem tu bylo pro svůj lid. Ať jste mnou procházeli v běžném světě, či měli možnost nahlédnout pod závoje tajemství a bylo vám zpřístupněno tajemné město, vždy šlo o mne.

Svůj lid hodlám bránit a vždy se budou moci spolehnout na mé ochranitelské zdi. Protože bez nich bych bylo pustou nehostinnou zemí. Musím se o své lidi starat. A právě od toho mám jeho. Vládce nad pořádkem. Ochranitele nevinných. Nesmrtelného muže, kterému však zůstala duše smrtelníka.

Vypravěče. Pána města Rokycany.

Každý z nás si nesl jizvy na duši, které bylo třeba postupně zahladit, pokud to bylo možné. Nebo se s nimi naučit žít.

S každým dalším krmením nám to docházelo víc. Oba jsme měli v nitru démony, se kterými jsme se museli poprat. Ale nebyli jsme na ně sami. Byť jsme stále byli dva na stejný počet hrůz, díky společnému sdílení se zdálo, jako by bolest z nich byla poloviční.

Postupně jsme se zase stávali pány svých životů. Museli jsme si opět projít výběrovým řízením, abychom obhájili pozice u Lovců.

Společně jsme loňský rok zvládli.
Společně vždy vše zvládneme.
Společně!

Je úřední den. Dveře se netrhnou. Začínám být ráda za poplatníky, kteří nemají nic vyplněné. Je jednodušší nadiktovat, co kam zakřížkovat, než jim to před očima celé předělávat. Mám pak pocit, jako bych z lidí dělala pitomce.

Nejhorší jsou poplatníci s titulem. Nic proti vám všem, kteří jste normální. Ale koncentrace namyšlených idiotů mě až děsí. Až devadesát procent z nich se na mě dívá z patra jen proto, že mám obyčejnou maturitu. A oni chudáci musí mluvit s takovým póvlem...

V takovou chvíli mohu doufat v jediné. Že ten chlap, když už to bude chlap, bude alespoň trochu okouzlující.

Každá skupina Lovců má své tradice a zvyky, které mají spojené s každou akcí. Naše měla přípitek koňakem na chatě, když jeden z nás padl v boji.

I když jsme byli všichni, měla Nela pocit, že ten přípitek je nutný. Jirka se sice vrátil, ale něco v něm i Tomášovi umřelo. Už to nebyli ti smíšci, které jsme znali.

Pozoroval jsem je přicházet chatovou osadou až k nám. Krápník jim nadšeně skákal kolem nohou.

Je mi záhadou, jak to zvládli. Jak to, že jsou pořád spolu? zaslechl jsem Neliny myšlenky.

"Je to stejná záhada jako vznik vesmíru," odpověděl jsem nahlas.

Vypravěč zůstal sám. Přesto stále ve svém nitru měl za společníky ty, kterým sebral existenci.

Jedna rodina přestala existovat. Jiné však byla dána možnost žití. Jako by se vesmír snažil uhladit hluboké brázdy, které na ose času Vypravěč zanechal.

Opustil tajemné město a vystoupal opět na Žďárské vyhlídky. Shlížel na město a procházel pohledem minulostí, aby se seznámil s novým rodem, který dříve neexistoval. Nestačil se divit. Osudy těch lidí byli totožné s těmi minulými. Jen jména se lišila.

Nedokázal tu záhadu rozluštit.
Vlastně ani o to nestál.
Věděl jen, že ona jména bude navždy nosit vrytá do svého srdce.

Pro Jirku i mě bylo první krmení od jeho návratu divné. Opět jsem si připadal jako to dítě, které se bojí, že tomu klukovi ublíží. Z Jirkovo pohledu jsem poznal, že i on má strach.

Když jsem se mu jemně zakousl do krku, lehce sebou cukl, ale zůstal stát. Zaplavila mě vlna jeho pocitů - strach, nenávist, bolest, zrada. Naopak z mé strany k němu připlouval smutek, zoufalství a pocit bezmocnosti.

Naštěstí jsme měli Krápníka. Stačilo aby si před nás sedl, naklonil hlavu do strany a nechápavě nás sledoval. Byl to okouzlující pohled přitroublého štěněte. Pokaždé nám tím dokázal zvednout náladu.

Česťa se rozloučil s Vypravěčem a opustil Tajemné město. Stále seděl v hospodě, a byť utekla dlouhá doba, pivo, které před ním stálo, bylo stále vychlazené.

Pozvolna upíjel a sledoval lidi kolem sebe. Zaujal ho jeden pán. Mohl být tak v jeho věku, ale duchem evidentně nedospěl. Přesto měl krásný život. Stačilo mu najít kulatý oblázek a hned se rozesmál.

Česťa při pohledu na pána přemýšlel nad rozhovorem s Vypravěčem, ale myslí neustále sklouzával ke Karlovi.

Možná že nastal čas přestat poslouchat rozjitřenou duši. Možná je čas o všem si promluvit, pomyslel si a rozhodl se, že zkusí Karla najít.

Když mi Tomáš navrhl, že si zažádá o nového Kožoměnce, zarazilo mě, že jsem hned nesouhlasil. Požádal jsem o čas na rozmyšlenou.

Jenže rozhodnutí nešlo odkládat donekonečna. Vyrazil jsem do našeho bytu přesvědčen, že si sbalím své věci a odstěhuji se. Odemkl jsem dveře a přivítal mě nadšený štěkot.

"Krápníku, ztichni. Víš, že sousedi nesnášejí, když štěkáš!" ozval se Tomáš, jen co vešel na chodbu.

"Krápníku?" zeptal jsem se.

"Je z Koněpruských jeskyní. Nela říkala, že se tě držel jak klíště," pronesl Tomáš. "Přeci bych ho nedal do útulku."

"My máme psa?" zeptal jsem se. Najednou se mi nechtělo odejít.

Vypravěč se už nedokázal tvářit klidně.

„Je po všem,“ hlesl tiše a oči se mu zalily slzami. „Můžete se vrátit zpět,“ dodal a zvedl se. Všiml si překvapeného pohledu svého společníka.

„Řekl jsem, že bych bez váhání chránil město,“ vysvětlil mu. „Nemluvil jsem však o tom, že jsem hrdý na to, co jsem provedl. Ta bolest a nenávist k sobě samému tu bude napořád. Jako toulavá kočka, kterou pohladíte, dáte ji trochu najíst a nemůžete se jí pak zbavit.“

„A chtěl byste se té bolesti zbavit?“ zeptal se Čestislav.

„Ne. Nechtěl. Ta bolest mě nutí nikdy na své činy nezapomenout!“

Několik měsíců jsem musel chodit na sezení. Prý abych se vypořádal s posttraumatickým stresem. A vyléčil se ze závislosti na drogách. Celou dobu jsem si myslel, že to zvládnu. Ale pak přišlo na řadu sezení v páru.

Seděl jsem u cvokaře a čekal, až Tomáš dorazí. Ozvalo se tiché zaklepání a najednou byl uvnitř. Letmo jsem po něm hodil pohled a hned ho stočil zpět k podlaze.

"Pánové, je na čase, abyste si promluvili," pronesl cvokař.

"Nikdo neví, žes to byl ty," začal Tomáš. "Ale jestli se mě chceš zbavit, požádám o nového kožoměnce. Řekni si a dám ti svobodu."

Česťa musel v duchu přiznat, že má Vypravěč pravdu. Kdyby tehdy, když umřel jeho syn, měl možnost jej zachránit, udělal by pro jeho záchranu cokoliv. A tak mlčky pozoroval Vypravěče, jak z jedné z kapes vytahuje papír s tužkou. Dokud psal, nerušil jej.

„Co tedy po mně chcete?“ zeptal se ve chvíli, kdy Vypravěč odložil tužku.

„Chci, abyste je odnesl do normálního světa,“ pronesl Vypravěč a podal Česťovi papír.

Písmo bylo drobné a tak si musel Česťa vzít brýle na čtení. Byl to seznam jmen. Zadíval se přes brýle na Vypravěče.

„Ať existuje alespoň jedna zmínka, že ti lidé žili.“

Nevěřil jsem tomu, že Mirek bude mít dostatek sil. Celou cestu jsem si říkal, že v další minutě omdlí, Tomáš vykrvácí.

Filip se ale řítil po dálnici a jak jsme vjeli do Prahy, spustil houkačku. Jindy bych mu za takový styl jízdy vynadal, ale teď jsem ho pobízel, aby přidal.

Když jsme konečně dojeli na Hradčanské náměstí, dovolil jsem si oddychnout. Začal jsem věřit, že má Tomáš naději.

V klášteře si Tomáše převzaly karmelitky a daly se do práce. Nám se jejich počínání zdálo zmatečné, ale evidentně věděly, co dělají.

"Bude v pořádku," pronesl jsem nahlas a sám tomu věřil.

Když Nela vystřelila, nedokázal jsem uvěřit vlastním očím. V tu chvíli jsem ani nebyl schopný pochytit její myšlenky. Pochopil jsem ve chvíli, kdy Tomáš vlivem nárazu střely zakolísal a Jiřího útok se tak minul cílem.

Jiří se však nevzdával.
Nela vyrazila, aby Tomáše zachránila. Bez zaváhání udeřila Jiřího do hlavy. Ozvalo se zakňučení a pád těla na zem.

Doufal jsem, že bude po všem. V tu chvíli mě zasáhla Nelina panika.

"MIRKU!" ječela zatímco se snažila Tomášovi zastavit krvácení.

Během chvíle byl u ní a vyměnil si s ní místo. Pomocí magie spoutal čas. Krev nadále tekla. Ale velice pomalu.

Tomáš stál a měl pocit jako by se zpomalil čas. Věděl, že Mirek tu schopnost ovládá. Ale ten bojoval.

Jiří ve své vlčí podobě vycenil zuby, zavrčel a připravil se ke skoku.

Tomášovi došlo, že hodlá zaútočit. Aby přežil, musí se bránit. Ale to mohl jedině tak, když Jiřímu ublíží. Raději by se sám postavil zbylým kožoměncům, než aby vztáhl ruku na svého přítele.

Jiří skočil a Tomáš poznal, že mu jde po krku. Odmítl se bránit. Zůstal stát a jen se Jiřímu díval do očí.

V tu chvíli ho zasáhla do ramene kulka a trhla s ním do strany.

Pivo již dávno zvětralo, ale tichá hádka nepřestávala. Vypravěč si stále pevně stál za svým rozhodnutím.

„Přijde mi, že si hrajete na boha. Považujete se za toho jedinečného, který má pocit, že je na všechno a na všechny sám,“ pronesl Čestislav znechuceně. Vypravěč se cítil dotčeně.

„Víte, jste neskonalý sobec,“ pronesl chladně Vypravěč. „Tu ženu, mimochodem jmenovala se Simona, jste byl ochoten pochopit. Dle vás byla matkou dítěte, které neměla. Já se považuji za rodiče města, které budu bránit do poslední kapky krve. Neříkejte mi, že vy byste pro záchranu svého dítěte neudělal cokoliv.“

Ticho, které zavládlo, bylo výmluvnou odpovědí.

„Byla zoufalá,“ začal Česťa s vysvětlováním. „Celé roky se s manželem snažila počít dítě, ale nedařilo se jim. Ani umělé oplodnění nebylo úspěšné. A to ho podstoupili pětkrát.“

„A to má být nějaká omluva?“ pokrčil Vypravěč rameny.

„Nedokázala už logicky přemýšlet. Zoufalá žena prostě udělala chybu. Vnitřně byla matka. Matka dítěte, které neměla,“ pokračoval Česťa.

„Hájíte ji, jako by jen zazmatkovala. Její čin byl úmyslný. Věděla, co dělá. Věděla jaká je cena. Přesto ji byla ochotna zaplatit!“ pronesl prudce Vypravěč. „Spoutala vás a věřte tomu, že by vás i zabila, kdybyste stál v její cestě. Jak ji můžete stále bránit?“

„Přivedl jsem vás sem, abyste se stal mým svědomím,“ prohlásil Vypravěč a na chvíli se zarazil. Jeho společník jej pobídl k dalším slovům svým mlčením.

„Minulost byla změněna. Motýlí efekt začíná působit. Za pár chvil nebude nikdo, kdo by si pamatoval. Jen ti, kteří stihli vstoupit do tajemného města. Vy a já. Spoutáni časem, který nenastal. Odsouzeni nezapomenout na životy těch, kteří neexistovali.“

„Jak jste mohl!“ pronesl zděšeně Čestislav.

„Hodlala zničit město. Neměl jsem jinou možnost.“
Nehájil se. Jen konstatoval holý fakt.

„Víte vůbec, proč to provedla?“ zeptal se Čestislav.

„Netuším. Ale vy mi to jistě řeknete,“ odpověděl popravdě Vypravěč.

Zpětně musím uznat, že to byl blbý nápad jít na vlastní pěst. Nakonec jsem byl rád, že mě Lovci dohnali a vyrazili jsme společně do útoku. Vašek s Nelou a Filip s Mirkem se postarali o "obecenstvo". Na mě tak zbyla klec s bojujícími kožoměnci.

Hned jak jsem vstoupil, poznal jsem ho. Stačil jediný pohled na jeho čumák a já si hned pomyslel, že bude všechno jako dřív. Zase se budeme smát maličkostem a budeme si nejlepšími kamarády. Tak jak by to mělo být.

Pak se otočil a všechny mé naděje pohasly. Ten pohled plný nenávisti mě bude navždy strašit.

Česťa pozoroval svého společníka, jak se hraje s půllitrem.
Nepoznával ho. Ten tam byl onen snílek, se kterým se setkal na Žďárských vyhlídkách. Vzhledem byl stále stejným mladým mužem. V očích se mu ale zrcadlil staletý žal.

„Nemůžeme zde zůstat,“ pronesl Vypravěč po chvíli tichým hlasem. „Ne, pokud si máte vše pamatovat. A já potřebuji, abyste nezapomněl.“

Česťa mlčel. Začínal chápat, že Vypravěč provedl něco děsivého.

„Kam musíme odejít?“ zeptal se nakonec. Vypravěč se smutně pousmál a mávl rukou. Ocitli se ve středověku. Stále seděli u dubového stolu, jen skleněné půllitry nahradila keramika.

„Vítejte v tajemném městě,“ povzdychl si Vypravěč.