DMD č. 01. pro 1. 4. 2025. Téma: Slavná poslední slova

Když Roger MacKenzie přednášel v roce 1969 na Oxfordu o slavných posledních slovech, samozřejmě nemohl tušit, že jednou bude během Bitvy u Alamance čelit výběru svých vlastních. Od onoho dne roku 1771 se mu ve snu i v bdění vracely poslední okamžiky před smrtí. Jak mu přečetli rozsudek, zacpali pusu šátkem, natáhli pytel přes hlavu, na krk dali oprátku a podkopli pod ním prázdný sud. Od té doby, kdy mu odepřeli vyřknout poslední slova a on pak jako zázrakem přežil nepromluvil. Už několik měsíců se utápěl v tichu. Věděl, že i když jsou jeho hlasivky v pořádku, bude jeho hlas slabý a skřehotavý. To nechtěl dopustit. Jeho hlas byl jeho dar, miloval zpěv a svým slovům se vždy snažil dodat váhu. Jedna jeho část toho dne opravdu zemřela a zvláštní bylo, že i když si myslel, že ví, která slova budou jeho poslední, mýlil se. Nezáleželo na nich, historie na něj klidně může zapomenout. To, na čem záleželo, byl poslední obraz, který měl před očima. Tvář jeho ženy. Nastal čas, aby pro ní bojoval. "Brianno."

Treville probodával kardinála pohledem. Kardinál seděl v křesle, pil heřmánkový čaj a pozorně kapitána sledoval.
"Vy jste VĚDĚL, že vás ten chlap chce zabít. A že je napojený na toho idiota králova bratra a stejně jste to nechal dojít až k činu?! Co kdybych tam nebyl?!"
"Byl tam Juscac a Cahousac."
"Richelieu!!!"
"I když králův bratr je idiot, je to idiot královské krve a je lepší ho mít ve Francii než ve vyhnanství třeba v Rakousku."
"!!!"
"Klid, věděl jsem kdy a kde. A měl jsem tam vás. Co se mohlo stát?"
"Mohl se trefit."
"Nemohl. Moji lidé mu vyměnili zbraň."

Je ráno. Protáhnu se a pak se rozletím se sluncem světem. Jsem drak, což ostatně víte. Zlatý, koukněte, jak se třpytím.
Okolo křídla mi zasviští šíp.
Ach jo, někteří vaši soukmenovci jsou tak... nemožní.
"Zabiju tě, ty zlolajný ještěre!"
No ovšem.
"Příšero, obludo! Ďábelský červe!"
Blá, blá, blá... pořád to samé.
"Zhyň stvůro, tvoji kůži daruji své vyvolené!"
Plameny sotva blafnou.
Hele, ty tři borovice byly suché, to jsem nevěděl. Naštěstí stojí osamoceně a několik ran ocasem udusí i poslední plameny.
"Hej, draku! Připrav se k boji! Jménem dobra tě skolím!"
Jistě. Slavná slova. Velmi vhodná jako epitaf na náhrobek.

Asi to nebyla úplně poslední slova, která jí kdy řekl. Přece spolu mluvili ještě potom. Nejspíš.
Vynořil se ze slizké černé vody na dně její paměti, natáhl k ní ruku a zopakoval to.
Každou noc.
Zase je počítala. Čtyřicet devět nocí na kraji světa. Šumění příboje večer za okny uspávalo, kolébalo, zvalo, šeptalo. Budila se ale ještě za tmy a měla strach otevřít oči.
Měla strach, že se probudí tam, že nedodržela slovo, že se jí jen zdá dlouhý, blouznivý sen, zatímco leží umírající, utopená v blátě bojiště.
Moře ale pořád šeptalo.
Slib mi to, řekl. Slib mi, že přežiješ.

Poslední slova, která provází Jana Trojana, než nastoupí stezku vlastního osudu, zní: Velitelství národní bezpečnosti v Klatovech. Propustka do zakázaného pásma.

Je to tiskopis na pískově žlutém papíře, perem doplněný o jeho nacionále. Jan potvrzení přeloží a schová do kapsy. Pracuje jako lesní dělník, nezajímá se o svět ani politiku. K jeho smůle, politika se právě zajímá o lesní dělníky…

Poslední slova, která si vyslechne u soudu, o šest měsíců později: Odsouzen k pěti letům odnětí svobody a ztrátě majetku za napomáhání k neoprávněnému opuštění republiky.

Je-li v těch časech darování čtvrtky chleba a neohlášení rodiny uprchlíků zločinem, je vinen.

Vějička bouchnul kalamářem o stůl. "Tak co?! Podepíšeš?"

Ten chlap byl jak mermolez. Když jel na pole, i když jel z pole, dokonce i když zasedl ke stolu, všude měl Vějičku za zády a pořád jen podepiš, podepiš!

"Vy tomu nerozumíte, sousede. Ty pole nejsou moje."

"Nedělej ze mě blbce, Jarouši! My dobře víme, čí jsou!"

"Nejsou moje. Jsou našeho rodu, nemůžu je svěřit jiným."

"A to je tvoje poslední slovo?"

"Poslední."

Vějička zlostně shrábnul lejstra, ve dveřích se ale ještě otočil, aby plivnul poslední jedovatou slinu.

"Však ty ještě rád přilezeš! Jenže to už bude pozdě."

Zítra přijde zas.

"A v případě že vás už neuvidím... dobré odpoledne, dobrý večer a dobrou noc!"

Poklona, opona. A za miliony obrazovek, potlesk.

---

Během několika týdnů vyšla v uznávaném filozofickém časopise esej analyzující Trumanova poslední slova a jejich literární význam. Ano, vyšlo pár článků polemizujících o tom, co se s Trumanem Burbankem stalo, ale rychle byly přehlušeny lavinou obsahu jako "Top 10 scén z Trumanova života". Všichni přeci věděli, co se stalo, to jste se nedívali? Vždyť poté co spadne opona tak se neptáte, co bude dál – příběh skončil. Žádné dál není. Ale šušká se něco o tom, že možná bude spin-off-

Svět se konečně zastavil a mlha rozplynula.
"Vítejte, pane kolego," ozvalo se za ním.
Otočil hlavu a uviděl upraveného muže s knírkem.
"Ale vy jste... Tesla? Vy žijete?"
"Ne. Vy jste mrtvý," ozval se někdo jiný.
"Ruhmkorffe," pronesl Tesla káravě, "nevybíjejte si na něm špatnou náladu. Vždyť úplně ztratí jiskru."
"Nebo mu vstanou vlasy hrůzou. K ničemu jinému jeho generátor beztak není."
"Pane Teslo," ozval se příchozí, Van de Graaff. "Kde to jsme?"
"Ve vědeckém nebi. Jste povolán inspirovat a radit. Protože vývoj vašich generátorů ještě není ukončen. Jako zdroje ionizace jsou velmi dobré. A ještě neřekly své poslední slovo."

Dokud má sílu pozvednout meč a povolat moc Světla, dokud v jeho hrudi plane byť jen jiskra naděje- nemůže přestat. Nesmí.

A tak Anduin Wrynn stojí před vězeňskou celou. Má těžké srdce mladíka, jehož tíží nebývalá zodpovědnost, ale odhodlaný pohled krále, který nepřestane bojovat za nevinné.

A Varok Saurfang mu pohled oplácí.

"V Lordaeronu jsi ušetřil můj život," řekne Anduin, a v rukou mu zachřestí svazek klíčů. "Proč?"
"Doufal jsem, že zastavíš Sylvanas."

Nastane ticho, pak cvakne zámek.
"To nemohu," tak zní strohá, nekompromisní odpověď.

Anduin se otočí k východu. "Ne, pokud budu sám."
Odchází. A dveře cely nechá otevřené.