Moje články

V loňském roce jsem přestoupila z jednoho územního pracoviště na druhé. Naštěstí se tou dobou navíc rušilo další z územních pracovišť a tak jsem nebyla jediná přestupující.

Dlouho jsem nechápala, proč si kolegyně nedokázaly navyknout na změnu a neustále se smutným povzdechem vzpomínaly, jaké to bylo dřív. Až ve chvíli, kdy jsem musela do jejich bývalého pracoviště jezdit v úřední dny a poznala jsem to tam.

Ano, je to další úřad. Ale zároveň není. Z těch zdí tam dýchá pocit klidu a pohody. Pocit domova. Taky bych takové místo nerada opouštěla. A už se těším, až tam zase pojedu sloužit.

Pan Drahý byl po příchodu do práce neklidný. Jednání, domluvené již před měsícem, se mělo odehrát právě toho odpoledne. Očekával potíže, neboť pan Zdaňovaný nebyl osobou oplývající vstřícností.

Pan Zdaňovaný dostál své pověsti. Už ve dveřích spustil křik a pan Drahý musel vynaložit veškeré úsilí, aby bitvu - naštěstí pouze slovní - vyhrál.

Když večer pan Drahý upadal do peřin, nedokázal si z uplynulého jednání vybavit jedinou minutu. Ač se snažil sebevíc, v paměti mu z jednání s panem Zdaňovaným nezůstala jediná vzpomínka.

Netušil, že jeho reakce v té chvíli řídil mozkový kmen, a tato událost se mu nezapíše do dlouhodobých vzpomínek.

"Tak jsem se dočetla, že pravidelný půst pomáhá zlepšit zažívání a spolu s přidáním pohybu mi pomůže zhubnout. Takže jsem se rozhodla, že dneska to dám jen o vodě a čaji," pronesla jednoho rána kolegyně z příjmovky.

"Počkej, to nemůžeš!" vykřikl kdosi. "Milena má narozeniny a napekla ty výborný oříškový řezy. To si přeci nenecháš ujít."

"A prý budou i chlebíčky," přidala se další z kolegyň.

"Já to prostě musím dát," snažila se kolegyně bránit své rozhodnutí.

"Hele, já zase četla, že půst se má držet o úplňku."

Tíha argumentů byla neúprosná. Půst byl odložen.
Dodnes ten správný úplněk nenastal.

Že chodí na úřad poplatníci, kteří snědli všechnu moudrost světa, to se stává.

Ale zrovna dnes jsem se vyznamenala já. Jednomu z poplatníků jsem dlouze vysvětlovala, jak je to s pokutami a úroky. Chudák vypadal, že už lituje dotazu, a z tváře se mu dalo vyčíst, že už si není jistý ani svým jménem.

"A teď si počkejte, jak to změnila novela daňového řádu. To vám teprve vlasy zešediví," pronesla kolegyně.

"Já jsem blbec. Promiňte," vydechla jsem a celá zrudla.

"Nic se neděje," zasmál se poplatník. "Víte, ono je to fajn zjištění, že za přepážkou jsou stejní blbci jak my."

"Holky, jak jste na tom s vyměřováním?" vznesla dotaz vedoucí a odpovědí jí bylo mávnutí rukou k hromádkám, které ještě bylo třeba zpracovat.

"No, tak to teď nechte být, za tratí poslali pokyn. Máme převést přeplatky starší šesti let do státního rozpočtu."

"To si dělaj legraci? Vždyť moc dobře ví, že tu máme čtyři popky, ke kterým se musí sepsat elaborát jak kráva," vzteká se jedna z kolegyň.

"Mně to neříkej," snaží se jí uklidnit vedoucí. "Já jim to taky říkala. Ty peníze navíc nikam nezmizí. Ale tak šedá eminence rozhodla a my to zvládneme."

"Jako by bylo na výběr."

Pátá ranní - budík zvoní.
Tělo vzdáleně připomínající člověka se hrabe z postele. O pět minut později má za sebou ranní hygienu a na sobě navléknuté oblečení. Dalších pět minut věnuje krmení křečka. Následuje poslední pětiminutovka - rozdání svačin a obědů.

Cestu z domova do práce jede tělo na autopilota.
Jedenáct trhnutí rozjíždějící tramvaje.
Jedenáct brždění.

Pak už se jen došourat na úřad.

Čtečka karet na průchod funguje rychleji než unavené tělo. Průchozí kolotoč je naštěstí stále rozbitý a jde projít. O pár minut později zničená schránka lidského těla usedá do křesla a do rukou bere šálek kávy. Kofein ji plní životem.

"Holky, tak jsem slyšela, že nejčastěji se lidi dají dohromady s kolegou na pracovišti. Takže já začnu lovit v našich vodách," pronesla jednoho dne kolegyně u oběda.

"No, vzhledem k tomu, že nás je tu tak pět set, z toho maximálně padesát chlapů a z nich budou volní dejme tomu tři až čtyři, tak máš sakra omezený výběr," odpověděla další z kolegyň.

"No dobře, možná by to chtělo změnit pracovní obor. Eillen, kde že ses seznámila se svým mužem?" otočila se kolegyně na mě.

"Pracovali jsme spolu na exekutorském úřadu," přiznávám po pravdě.

"Je to jasný. Jdu lovit k exekutorům!"

Pomozte Martínkovi - pohlaďte ho dotekem, který nebolí!

Martínek je šestiletý vnuk naší dlouholeté kolegyně, který trpí závažným onemocněním Epidermolysis bullosa congenita - známým pod označením Motýlí křídla. Touto nemocí v České republice více než 360 osob.

Dříve zdravotní pojišťovny nehradily materiál na ošetření těchto pacientů. V současné době již k úhradě dochází, avšak nepokrývá vše nutné . Náklady rodin s pacienty trpícími touto nemocí i tak činí až deset tisíc měsíčně.

Příspěvek by rodina využila právě na nákupy všeho potřebného pro spokojený život Martínka.

Příspěvkem pohladíte po duši. A to je dotyk, kterým nezpůsobíte žádnou bolest.

Kasičky na příspěvky naleznete v sekretariátech.

Svého úplně prvního agresivního poplatníka nikdy nezapomenu. Ono, když na vás neustále řve do telefonu, že mu developer řekl, že ho chci okrást a jsem jen neschopná ženská, co dělá na finančáku, protože v reálném světě by neobstála, to se vryje do paměti.

Od prvního konfliktu tehdy uběhlo deset dní a tak dvacet telefonátů. Bylo sobota a s Larimem jsme vyrazili na procházku. A samozřejmě, že jsem toho pána už z dálky poznala.

Mé jediné štěstí bylo, že ten pán trpěl "ztrátou paměti z volného prostoru". Málokterý poplatník totiž mimo zdi úřadu pozná obličej své správkyně daně.

Ještě, že tak...

Vážená paní Soukupová,
tímto reaguji na Oznámení o vyhlášení výběrového řízení na vymáhací oddělení.

O pozici mám zájem a věřím, že bych byla pro finanční správu. Sedm let pracuji na exekutorských úřadech - tedy v oboru vymáhání pohledávek. V současném zaměstnání mám na starosti agendu exekučních příkazů, kdy je mojí povinností protřídit reakce ze součinností a vydání exekučních příkazů postihujících majetek povinného. V rámci své pozice jsem proškolena na veškeré, do dnešního dne vydané, novely exekučního řádu.

Vámi nabízená pozice mne zaujala, jelikož bych ráda získala nové zkušenosti v oboru daňové exekuce. Závěrem chci poděkovat za případné pozvání k osobnímu pohovoru.

Šestá ranní. Na chodbě vedoucí ke kuchyňce se pomalu začíná scházet referát daně z nabytí nemovitých věcí.

"Kafe, nebo umřu. Jsem v noci přes to jeho chrápání nespala," skuhrá jedna.

"Tiše, mám migrénu a prášky nezabírají," odpovídá zničeně druhá. "A co se stalo tobě?" otáčí se na mě.

"Jsem byla běhat v lese a sjela mi noha po mokrém kořenu," odpovídám a sedám si na židli.

"Holky! Už jste to slyšeli? Vedoucí nedorazí. Prý včerejší večeře byla romantická, ale tělu nesedla," hlásí další z kolegyň.

"Bože, my jsme ale skvadra," konstatuje nevyspalá kolegyně. "Jediné štěstí, že dneska není úřední den."

Po odchodu jednoho milého poplatníka, který mi jako dárek věnoval obrovskou šišku ze stromu zasazeného jeho dědečkem, jsem měla úžasnou náladu. Ten pán byl životní optimista - ještě větší, než jsem já - a přála bych každému, aby ho poznal.

"Až se tu někdy objeví poplatník, co si na mě bude vyskakovat, připomeň mi dnešek," pronesla jsem kolegyni.

"Žádný problém, až si budeš připadat maličká, jen se podívej" usmála se, popadla šišku a postavila ji doprostřed stolu, u kterého jednáme s poplatníky.

Funguje to skvěle. I když je sebehorší jednání, stačí se podívat na šišku a víme, že bude brzy zase lépe.

Půl hodinový telefonát s poplatníkem pomalu končí. Domluvili jsme se, že zjistím veškeré informace a zavolám mu zpátky. Je čas na trapné ukončení telefonátu.

"Mohla bych vás požádat o vaše telefonní číslo?" ptám s propiskou připravenou, protože někdy to poplatník vychrlí tak rychle, že je třeba být vždy připraven.

"To si ho nemůžete opsat z displeje?" ptá se překvapený poplatník.

"Víte, ještě nedávno jsem měla telefon, který neměl displej," dávám se do vysvětlení. "Teď už displej má, číslo ukazuje, ale jakmile hovor zvednu, tak číslo zmizí a už se neukáže."

"Tak alespoň, že už nemá točící číselník," směje se poplatník.

S poplatníkem se dostáváme do fáze popisu zařízení nového bytu.

"Takže. V koupelně máte sprchový kout nebo vanu?" ptám pána, který ale nemá šanci odpovědět.

"Vanu. A maminka mi do ní dává bublinky a můžu si tam hrát s hračkami, ale nesmím moc cákat. To se nelíbí tatínkovi. Že jo, tati?" brebentí malá princezna. Její otec se na mě jen omluvně usmívá.

Zaškrtávám v příslušenství - vana - a chci se posunout dál.

"A z pokojíčku vidím na les. A v tom lese žijou skřítci a já jim nosím dobrůtky," vesele pokračuje dívenka.

"To víš, že jo ty brepto," směje se tatínek.

Jsou chvíle, kdy poplatník má jiný názor na výklad zákona. Probíhat to může jak v napjaté atmosféře, tak v klidu. Obojí jsem už zažila.

Překvapivé bylo, že ten "agresivnější" poplatník nakonec uznal, že máme pravdu (respektive, že nemá jak právně podložit, že má pravdu on) a nakonec se vše dořešilo.

Zato s "pohodovým" poplatníkem to bylo na delší dobu. Věděl, že já za nic nemohu, omlouval se mi, ale přesto vše dotáhl přes veškerá odvolací řízení až k soudu. Po třech letech se konečně dočkal výsledku.

A soud potvrdil, že v zákoně se tento případ zapomněl zohlednit.
Překvapuje to někoho?

Dveře se bez klepání otvírají a dovnitř vchází asi padesátiletý muž. Bez pozdravu po mně doslova hodí kupní smlouvu a jen pronáší: "Tak mi to přiznání vyplň."

"Co vás vede k tomu, že jsem tu od toho, abych vám přiznání sepsala?"

"Že si tě, paninko, platím ze svých daní," odpovídá naštvaně.

"Tak to asi platíte málo, protože já jsem tu od toho, abych přiznání zpracovala, ne vypracovala," odpovídám s úsměvem na tváři a vracím kupní smlouvu i s formuláři.

Pán s nadávkami odchází a nezapomíná třísknout dveřmi.

"Optimista, jestli čekal, že s takovým přístupem mu to projde," komentuje událost kolegyně.

Pondělí půl pátá ráno budíček. Oblékám se, beru do ruky kufr a vyrážím na tramvaj.
Před úřadem jsem za deset minut půl šesté. Po půl šesté odjezd do Luhačovic.

Cestou dvě přestávky, příjezd ve dvanáct.
První dva dny temno - přehršel informací způsobuje černo před očima.
Třetí den setkání s chřipkou. Zbylé dny mi dělá společníka paralen.
Páteční odjezd vítám jako smilování. Víkend trávím v posteli.

Pondělí půl pátá ráno budíček. Oblékám se, beru do ruky kufr (kdosi vyměnil obsah za čisté prádlo) a vyrážím na tramvaj.
Před úřadem jsem za deset minut půl šesté. Po půl šesté odjezd do Luhačovic.

Telefon zvoní - volá ředitel.

"Dobrý den, Eillen, mohla byste prosím nahoru?"

"Hned letím," odpovídám a se staženými půlkami vybíhám do prvního patra.

"To byla rychlost. Tak já to taky vezmu rychle. Tímto se stávám asi jediným mužem, který vám může říct, že jste stará a budete z toho mít radost."

Beru do ruky podávaný papír a ostražitě si ho čtu.

Oznámení o zařazení do vyššího platového stupně

Začínám se usmívat a nervozita odplouvá.

"No neříkal jsem to?" usmívá se ředitel. "To víte, my si ty své mistryně umíme ocenit. Sice jen jednou za čas, ale čtyři roky utečou jak voda."

"Hele, hele, podívej. To jste ještě neviděly!" směje se kolegyně a podává nám daňové přiznání.

Příjmení: Michal
Rodné: Nemám
Jméno: Veverka
Titul: obráběč

Adresa
Ulice: Prskolety 38521
Město: Potoční 254

Kontakty
Telefon: mám jen mobil
E-mail: ten nemám

"Tak ten je dobrej," smějeme se všichni.

"Volala jsem mu. Víte, co mi řekl?" ptá se kolegyně a my vyčkáváme. "Prej, že naštval maminku, tak mu řekla, ať si podá daně sám, když je teda ten dospělák."

"Co s ním uděláš?"

"Pozítří přijde, celé to opravíme."

"Zkus mu naznačit, že tenhle rod veverek by se neměl dál rozmnožovat," směje se celá kancelář.

Pro určité typy daní jsou známé "krizové" měsíce. Daň z nemovitosti to má v lednu - v ten měsíc musí každý, kdo něco koupil nebo prodal podat přiznání.

A právě ten měsíc se "holky z nemovitostí" nezastaví. Za dveřmi má každá frontu minimálně dvaceti lidí. Jedou od rána do večera. A když si chtějí dojít na záchod, skoro aby se lidem omlouvali, že budou čekat o dvě minuty déle...

Problém je i v tom, že se pořádně nestíhají ani najíst. A tak, když jim nakrájíte ovoce, co si ráno donesli do práce a uvaříte kávu, jste pro ně ten den hrdinou.

"Dobrý den, přišel jsem podat přiznání. Zkouknete mi ho, prosím?"

Tak slušný člověk se nikdy neodmítá, tak se zvedám ze židle a beru do ruky podávané přiznání.

"Ale vy máte špatný formulář," usmívám se a sahám za sebe pro správný.

"Jak špatný?" směje se rozpačitě pán. "Podívejte, rodné číslo, jméno, adresa, kontakt. Vždyť je to nemlich to samý."

"Tak teď jste mě dostal," směju se. "Jenže já vážně nemám ráda růžovou barvu, ale takovou modrozelenou."

"No a co s tím teda uděláme?" ptá se poplatník.

"Já vám s tím pomůžu," ukazuji na židli, sedám si naproti a začínám pročítat podklady.

Adresáti: Nepojmenované ÚzP

Předmět: Fasování kancelářského papíru

Ahoj a dobrý den,
od devíti hodin se na dvoře u archivu vydává kancelářský papír. Prosím kolegy A, B a C, aby odnesli každý po dvou krabicích do podatelny, kopírky a na sekret (pro jistotou - šest krabic na každé z míst).

A protože chrabrých a svalnatých mužů na našem úřadu pozvolna ubývá, poprosím dámy, aby si každá došla pro dva balíčky. Nebojte, když vám dojde, vydáme vám další. A ne že jako minule každá popadne dvě krabice!!! Podle hygienických předpisů nesmíte tahat nic těžkého a nám jde o vaše zdraví.

Podepsán ředitel

"Počkej, proč pořád děláš ty úřední záznamy?" zeptala se kolegyně zmateně.

"Vždyť to bylo v metodickém pokynu. Při rušení do košilky spisu napsat "zrušení daně" a pak udělat úřední záznam podle kterého bodu se to zastavovalo," odpověděla jsem unaveně.

"No to jo. Ale když nemáš založený spis, tak nemusíš úřeďák dělat, ne?"

"Ale já je mám založené," odpověděla jsem a snažila se neznít naštvaně.

"Proč je nevymažeš?"

Místo odpovědi jsem se tvářila nechápavě.

"No, pokyn byl, že úřeďák, když máš spis. Není spis, není úřeďák," dodala kolegyně.

Po hodině jsem od zbylých kolegyň zjistila, že úřeďáky jsem dělala jen já.

Osobní jednání s poplatníky bývá náročné. Nebo bývalo, než se uzavřel úřad pro veřejnost. Ale někdy to bylo i zajímavé...

To takhle jeden poplatník přišel a omlouval se, že nerozumí daním. "To víte, účetní marod a já jsem na papíry debil. Jo, kdybyste potřebovala voplodnit krávu nebo vod bejka odebrat sperma. To bych byl váš člověk."

Následný podrobný popis odebírání býčího spermatu s kolegyní jen tak nezapomeneme. Zvlášť názornou ukázku, jak to probíhá. Poplatníkovi lítalo háro všemi směry a udržet vážnou tvář bylo na Oscara.

"Jarda Jágr odebírající sperma bejkům. To tu ještě nebylo," rozesmála se po jeho odchodu kolegyně.

"Já ten Adis nesnáším!" bouchla jsem pěstí do stolu. "Nefunguje mi zarovnávání do bloku. A zrovna dneska dělám odůvodnění na plaťák na čtyři stránky. To bude super, dělat zarovnávání mezerníkem u každého řádku."

Kolegyně odchází a po pár minutách přináší oběma čerstvou kávu.

"Dík," pípnu a dávám se do práce. Po třech hodinách mám hotovo a předávám vedoucí ke kontrole. Následnou úpravu podle pokynů už dělám na autopilota.

"Tak, konečně hotovo," oddychnu si.

"Chvátáš domů?" ozve se vedoucí od dveří. "Petře se to nezdá a ještě tam budem něco dopisovat a měnit pořadí odstavců."

"Další kávu nebo panáka?" navrhne kolegyně.

„Tohle je úplněj banánistán. Napíšu stížnost! Půjdu s tím do televize!“

Poplatník práskl dveřmi a odešel. Jediné štěstí bylo, že podepsal protokol.

„Pustím rádio. Zlepšíme si náladu,“ prohlásila kolegyně a z rádia začalo hrát.

Jdu a nevím kudy kam.
A jedno vím, že unikám.
Tam, kde jsou volně padaný.
Jó na férovku banány.

A pohoda a klid je tam.
A ve znaku žlutej banán.
A maj tam jenom jediný
Jó banánový dějiny.

„Proč já?“ vydechla jsem zoufale. „Jdu si do kantýny pro sladký. Chceš něco?“

„Banánky v čokoládě,“ smála se kolegyně.
Její smích je nakažlivý a mně bylo hned lépe.