Ze života báby z finančáku

Celé roky jsme byly oddělení, na které chodily dohlídky. 
Celé roky jsme dostávaly výtky k práci - tohle jste neudělali, tady jste neobnovili exekuci včas, tady mohl být výjezd...
Celé roky jsme drželi ústa a pracovali, jak to jen šlo.

A teď tu přebíráme spisy po oddělení, které nastoupilo do režimu "Celorepublikového vymáhání".

Složkování písemností - neprovedeno (a tak jsou dokumenty vedené na lidi, co tu nedělají třeba už patnáct let)
Exekuce na účet - když už udělané, tak neobnovované (někdy neudělané vůbec)
Kontroly trvání podmínek odpisů - kdo by to dělal... 
Odepsání pro nedobytnost - na tisícovku jo, na zbytek milionu? Proč to dělat?

Jedním z nejslabších způsobů uzamčení telefonu, a tedy nejsnazší na prolomení je takzvané gesto. Věděli jste, že praváci jej začínají v pravém horním rohu, zatímco leváci v levém horním rohu? Navíc z osmdesáti procent lidé volí za gesto písmena typu Z, M nebo W.

Přestávám číst z monitoru, beru do ruky mobil a jdu odemknout displej.

Nesprávné gesto.

Po třech pokusech musím minutu čekat. Po dalších třech už pět minut. Naštěstí mám na počítači zprovozněný whatsapp a tak píšu Larimovi, ať nakreslí na papír gesto a pošle mi ho.

Na třetí pokus! přijde od něj zpráva spolu s fotkou gesta.

Věděli jste, že na finančáku můžete platit na účet takzvaných dobrovolných plateb? Ne každý o tom tuší. A my to rozhodně nikomu neříkáme, protože převádění peněz z tohoto účtu na účet daně, kam peníze patří, na delší dobu zablokuje možnost pracovat. Na exekučním oddělení, měla bych dodat...

"Už jsou zaúčtované převody?" ptala jsem se dopoledne kolegy.

"Nevím, vydrž. Jo, jsou! Mám připsané peníze," odpověděl a vrátil se ke své práci.

"Ty vole, já ho zabijůůůů!" zaúpěla jsem.

"To už tam máš zase peníze?"

"Patnáct korun," fňukla jsem a dala převést peníze. Nezbývá než čekat, jestli to příští týden konečně vyjde.

"Kurva!" vykřikla jsem a odskočila od stolu. Převržená židle vrazila do skříně a následně se mi pomstila zabodnutím jedné z nohou do stehna.

"Co se děje?" lekl se kolega.

"Kafe," hlesla jsem a začala hledat čím ho utřít.

"Jaký kafe?" nechápal.

"Hrnek bum, kafe šplouch," blábolila jsem nesmysly zatím co jsem pozorovala, jak se dvě kávové louže pozvolna rozlévají po stole.

"Sakra, spisy!" vykřikla jsem a hodila na stůl látkovou utěrku, kterou jsem našla kdo ví kde.

"Ser na spisy, počítač!" zaječel kolega. Kávové loužičky se pomalu stékaly do jedné. Ve chvíli, kdy se spojili na nich přistály papírové utěrky.

Zpoza monitoru se ozývalo tiché klení.

"Chceš pomoc?" zeptala jsem se.

"Nechci," zasyčel kolega. Tohle vypadalo na boj, který sváděl už dlouho a hodlal jej vyhrát sám.

"Fakt ti nemůžu nějak poradit?" zkusila jsem to o hodinu později.

"To dám. Ten hajzl si na mě nepřijde," odpověděl kolega.

Uplynula další hodina. Tichá zuřivost dosáhla svého maxima.

"Tak už něco dělej ty křápe pitomej! Ti dám Vyčkejte, pracuji! Já tu asi tancuju makarenu, ne!" vybouchl kolega a naštvaně mlátil do klávesnice.

"Hele, Eillí, jak že je ta klávesová zkratka, co to celý zastaví?" vzdá to.

"Alt nula dva osm," poradím mu.

Při jedné z oslav narozenin se na oddělení řešilo i téma výchovy dětí.

"To máš hrozný. Teď jim nemůžeš nic říct, ani dát příkazem, protože je to omezování svobody a ještě se s tebou budou soudit," vztekal se kolega. "Prý musíme respektovat jejich jedinečnost."

"Já je respektuji," odpověděl druhý kolega. "Respektuji, že se jim do ničeho nechce. Respektuji, že mají vlastní názor. Respektuji, že se jim nelíbí podmínky v mém baráku. No, pak ale oni musí respektovat, že vyměním zámky od dveří. A než spustíš, že tohle nemůžu, tak já jim klidně zaplatím kauce na nájem. S tím problém nemám."

Telefon zvoní a tak jej s naučeným pozdravem zvedám.

"Takže, hele, ty krávo, já jsem svobodnej občan, a ty mi nemáš co sahat na moje peníze. Já tomuhle státu nic nedlužím, a ty mi odblokuješ ten účet, jinak nechtěj vědět, co se bude dít dál."

Snažím se dlužníka uklidnit a vysvětlit mu situaci. To že mi tyká přecházím...

"Neser mě, ti říkám! Nebo tam přijdu a na místě tě odprásknu! Nebo ne, to bys měla moc snadný. Vyhodím tě z okna na vidle. A pak si to dojdu vyřídit s tvojí famílijí!"

Takový řev, co jsem předvedla úřad dlouho nepamatoval...

Píšu si na papír pár poznámek a raději tužkou. Na třetím řádku vidím, že jsem udělala dobře. V číselné řadě jsem prohodila dvě čísla. Začínám hledat gumu.

Konečně ji najdu, a vítězoslavně zvednu ruku s gumou do vzduchu. V tu chvíli začne zvonit mobil, do toho vchází vedoucí, a já v šoku skoro převrhnu hrnek s kávou. Rychle jej chytám, ale z ruky mi vylítává guma a padá někam pod stůl.

"Nevidíš moji milovanou gumičku?" ptám se kolegy - zapadla jeho směrem.

"V prachové poušti, které se bojí i vysavač."

Loučím se s gumou a jdu si pro novou na sekretariát.

Kolegyně na sekretu sedí a překvapeně zírá na talíř s rozkrájeným jablkem.

"Co je? Neotrávila jsem ho," reaguji na její výraz.

"Proč?" ptá se

"Co, proč?" nechápu.

"Proč si mi ho nakrájela?" rozšiřuje svoji otázku.

"Protože se mnou chce říďa mluvit, teď tam ale někoho má, já tu musím čekat a nudím se. A zaslechla jsem, že si líná si to krájet, tak tady to máš."

Kolegyně nestihne ani poděkovat, protože se otvírají dveře a ředitel si mě volá.

-*-

O týden později zvoní telefon ze sekretu.

"Ahoj, co bys potřebovala?"

"Nakrájela bys mi jablíčko?" ozývá se kolegyně na druhé straně.

Projíždíme takhle lesy Kralovicka a přilehlého okolí. Už nám zbývá navštívit posledního dlužníka. Kolega se těší, že bude vše za námi a konečně bude moc pustit volant.

Trochu ho lituji, okolí je krásné a on musí koukat na silnici.

"Zastav, zastav!" vykřiknu najednou.

"Až tak plný močák?" ozve se kolega a pomalu zastaví.

Vyrážím z auta a mířím ke kolejím.

"Hele, jestli myslíš, že tu nasedneš na vlak, tak poslední tu jel v minulým tisíciletí," chechtá se kolega a zapaluje si cigaretu.

"Já se jen chtěla pokochat," přiznávám, užívám si pohled na zarostlé koleje a připadám si jako v pohádce.