Moje články

Vždycky jsem věřila, že mám nějaký cíl, kterého musím za svého života dosáhnout. Ano, předpokládala jsem, že to bude v mém světě a ne v Aldormě, ale když už jsem tu byla, proč se tomu bránit?
To, co po mně ale chtěli bylo nemyslitelné. Úkol, který mě čekal, mi přišel neuskutečnitelný. A přesto jsem bez váhání souhlasila. Mohl za to hlavně Creagan. Muž, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala a zapomněla jsem díky němu na svoji minulost. Muž, kvůli kterému bych obětovala všechno. Ano, dnes musím uznat, že láska dokáže člověka zaslepit a on se pak chová tak nesmyslně. I já jsem toho příkladem.
Rozhodla jsem se. I kdyby to stálo můj život, pro něj to udělám. I když mě opustil.
A teď tu sedím v jídelně Dramonského vévodství. Přes stůl se na mě usmívá Lautus a já mu úsměv nuceně opětuji. Přemýšlím, jestli je ještě čas couvnout, ale v hloubi duše vím, že už není cesty zpět. Dějiny jsou již určeny. Mé vlastní srdce je určilo. Ale teď se tím nebudu trápit. Je čas zahnat hlad.
Ach ano. No jistě! Jídlo bude spojencem, kterého jsem potřebovala. S malou pomocí nového přítele, jedu. Proč mě to jen nenapadlo trochu dřív.
AN: Je zajímavé, že poslední rok nedokážu napsat z Aldormy jediný řádek, ale začalo DMD a jde to samo. Kéž by nikdy neskončilo

Pozorovala jsem svatebí obřad, který se v mnohém lišil od mých představ. Předně. Nikdy bych si nenechala dát na hlavu věnec upletený z malinovníku, i kdyby to byla jediná rostlina na světě. Ale nevěsta nevypadala, že by jí to vadilo. Ani ženich si nestěžoval na korunu z ostružiní.
Oba si klekli na zem a muž, který před nimi stál, začal přednášet. Báseň byla nádherná, ale nezapamotavala jsem si jediné slovo. Ve chvíli, kdy začal vyjmenovávat neznámá jména se to stalo.
Poslední, které jsem zaslechla, bylo Frundor. Tehdy z mého těla vytryskl modrý pramen světla. A tím pro mě vše začalo.

Měl za sebou dnešní poslední pitvu. Úklid pitevny mu dnes trval neobvykle dlouho. Mohla za to silná migréna, která se začala hlásit o slovo.
S povzdechem uklidil poslední náčiní a poté se narovnal. Zrak mu padl na kovový stůl. Vypadal tak lákavě. Chlad mu vždycky pomáhal zbavit se bolesti. Neváhal ani vteřinu a hned si na stůl lehl. Kýžený efekt se ale nedostavil. Hlava nadále třeštila.
Smrt. Smrt. Smrt. Rezonovalo mu hlavou s každým přívalem bolesti.
Ano, jak moc by si přál nalézt na pitevním stole smrt. Alespoň by se zbavil té neskonalé bolesti a měl by svatý klid. Snad.
AN: A já si jdu najít svůj pitevní stůl, na kterém bych se zchladila...

Čekala mě návštěva u Lautuse a já přemýšlela, jak se tam dostanu. Hodila by se pořádná kára. Ale o tom jsem si mohla nechat jen zdát.
Naproti mi šel Trivet a vedl černého hřebce. Strachem jsem couvla. Tohle nebyl dopravní prostředek, který bych si vybrala. Hřebec se vzepjal na zadní a hlasitě zaržal. Chtěla jsem se tvářit klidně, ale strachy jsem couvla.
„Rád bych ti představil tvého koně,“ usmál se Trivet, když si všiml mého zděšení. „Můžeš si ho pojmenovat, jak chceš,“ dodal klidně a podal mi otěže.
Sice jsem nebyla originální, ale tohle se vysloveně nabízelo.
„Ferrari,“ vydechla jsem.

Věděla jsem co mi chce říct, ještě než zavřel dveře. V Samuelově tváři se dalo číst jako v otevřené knize.
„Takže si to vážně myslí?“ zeptala jsem se a snažila se znít klidně. Odpovědí mi bylo přikývnutí. Nečekala jsem, že to bude tak bolet. Lidé, které jsem považovala za přátele, považovali mě za kurtizánu.
„Neboj, změníš jejich názor. Jsem si tím jistý,“ pousmál se Samuel a objal mě.
„Ne!“ vymanila jsem se z jeho náručí a dupla si. „Nehodlám jim nic vysvětlovat. Jestli mě mají za kurtizánu, tak dobrá. Ale ukážu jim, že i lehká děva může mít svůj styl.“

Sálem se ozval poslední výstřel. Vzduchem se neslo dunění padnutého těla.
„Už nás nebudeš ohrožovat,“ ozvala se Helen potichu. Byla to ona, kdo držel v rukou zbraň. Pomalým krokem došla k ležícímu tělu a klekla si.
„Omlouvám se, ale musela jsem,“ pronesla smutně.
„Víš kolik stojí oblek šitý na míru?“ odpověděl ji muž, kterého považovala za mrtvého.
„Nikolo?“ vydechla Helen překvapeně.
„Helen, myslel jsem, že minule ti to došlo. Tak snadno se mě nezbavíš,“ odpověděl ji s úsměvem Nikola Tesla a zvedl se ze země. Upravil si oblek, otočil se a chtěl odejít. „Mimochodem, dlužíš mi oblek. Šedý bude ideální.“

„Dobrá Leni, vždycky jsi tušila, že jsi blázen, ale tohle je trochu moc,“ snažím se uklidnit, ale to moc dobře nejde, když mi v hlavě zní dračí hlas.
Všechno bude v pořádku. Věř mi. Ten klidný hlas mě vytáčí.
Kde to vlastně jsem? Ptám se v duchu.
V Aldormě.
Tak tu fakt neznám. Odpovídám ironicky a doufám, že si ze mě dělá legraci mé vlastní podvědomí.
Protože se nenachází na tvé planetě. Dodává trpělivě drak.
„Skvělé. Že je vesmír nekonečný, to jsem věděla už dávno, ale tohle je i na mě dost silné kafe,“ odpovídám nahlas a ukončuji nepříjemný rozhovor.

Seděla u ohně, poslouchala písně na oslavu Dračí noci a v rukou žmoulala starý potrhaný klobouk. Přemýšlela, jak dlouho je už v Aldormě a uvědomila si, že to je více než rok.
Rok nového života, který si ale nedokázala užít, protože ji dodnes trápily vzpomínky na ten minulý.
Copak tě trápí, maličká? Ozval se drak v její mysli.
Přemýšlím nad minulostí. Odpověděla mu myšlenkou.
Stále tě trápí? Cítila, jak se jí snaží utěšit, ačkoliv to nepotřebovala.
Překvapivě už ne. Zareagovala, usmála se a zahodila klobouk do křoví. Spolu s ním odhodila i svoji minulost a rozhodla se konečně žít naplno.

Blížil se velký den. Zítra si měla vzít Lautuse. Co na tom, že je to uchvatitel trůnu, kterého k smrti nenáviděla. Koho zajímalo, že si představovala svojí svatbu úplně jinak.
Na ničem teď nezáleželo. Prohlížela si svatební šaty. Vypadaly opravdu kouzelně. Alespoň něco krásného.
„Jsi v pořádku?“ ozval se od dveří starostlivý hlas. Otočila se a donutila se k úsměvu.
„No jasně. Proč bych neměla být?“ odpověděla otázkou.
„Nechápu tě. Myslel jsem, že to bude tvůj nejhorší den a ty vypadáš jako by ses na něj těšila,“ pronesl nevěřícně.
„Proč bychom se netěšily?“ použila královský plurál a smutně se pousmála.
AN: Ačkoliv Aldormu tu asi nikdo znát nebude, neodolala jsem. A pokud se najde někdo, kdo by ji znal, snad i pozná do které povídky by to mělo patřit. Nic lepšího mě bohužel nenapadlo :)