Moje články

„Chci ho vidět trpět!“ vybuchla žena v opatově pracovně.
„Vrah vašeho strýce je již po smrti. Sám se zabil,“ pronesl opat.
„Geraldine,“ začal tichým hlasem Adamar. „Strýc vás miloval. Sám neměl potomky, ale ve vás viděl vlastní dceru. Vím, že je to složité. Ale buďte jako on. Zahoďte svoji nenávist a zkuste jít cestou víry. Váš strýc by si to přál.“
Místnost se ponořila do ticha. Opat byl rád, že souhlasil s Adamarovým návrhem být přítomen, až přijede neteř bývalého opata. Ač jej neznal, uměl nalézt ta správná slova.
„Jak nalézt víru, když jej zabil muž víry?“ rozplakala se Geraldine.

Jindřich se vzedl a rozhodl pokračovat. Začal Plzeňskou branou, která byla od kostela vzdálená jen pár kroků.
Všiml si muže nedbale opřeného o bránu, jak jej pozoruje. Jeho úsměv mu byl povědomý. Pomalu k němu došel.
„Děkuji Vám,“ pronesl neznámý, objal Jindřich a předal mu klíč.
„Za co?“ nechápal Jindřich.
„Za dceru. Kdybyste ji neopustil, čekalo by ji těžké rozhodnutí,“ odpověděl cizinec.
„Koho?“ divil se Jindřich.
„Salix. Musela by zvolit, zda žít nesmrtelným životem a být svým způsobem sama. Nebo se stát člověkem. Bojím se, že je až moc po mně a po zbytek věčnosti by si vyčítala svoji volbu.“

Jindřich nakonec opustil zahrádku starého pána bez vrbové dívky.
Cestou zpět k náměstí si pohazoval s šesti klíči a přemýšlel, proč by měl pokračovat. Byla to cesta za Vypravěčem. Salix ho toužila znovu spatřit. Ale ona s ním teď nebyla a Jindřich tedy neměl důvod dál shánět klíče.
Posadil se u kostela Nejsvětější Trojice na lavičku a uvažoval, že by se prostě vrátil ke svému starému životu. Jen by o svém dobrodružství sepsal knihu. Byl by slavný a Katka by se k němu vrátila, protože by pochopila, jak úžasný je.
Jenže něco ho nutilo pokračovat.
Zvědavost!
Toužil poznat toho Vypravěče.

Bratr Hayden vyčkával ve své cele na provedení trestu. Církevní zákon pravil jasně. Smrt za smrt.
Dveře cely se otevřely a dovnitř vešel léčitel. Pozoroval Haydena s neskrývaným odporem.
„Máš být zavěšen v kovovém koši a ponechán k smrti vyhladověním. I když si mi zabil přítele, nehodlám dopustit, abys tak dlouho trpěl. A nemysli si, že ti někdo jiný pomůže. Vím, kdo ti pomáhá,“ prohlásil léčitel, položil na stůl misku s rulíkem a odešel.
Hayden léčiteli uvěřil. Tohle byl konec. Podíval se na misku. Alespoň překazí opatovi radost. Vzhledem k tomu, že stejně zemře, to zase nebyla tak velká výhra.

„Myslíte si, že vám uvěřím?“ zeptal se opat.
„Všechno je chyba vévody!“ opakoval bratr Hayden.
„Máte mě za blázna?“ zvýšil opat hlas. „V době, kdy zemřel opat Matthew, byl bratr Adamar vévodou. Chcete říct, že jeho plánem celou dobu bylo dostat se do kláštera a přijít o veškerý svůj majetek?“
„Vévoda Brangan,“ začal bratr Hayden, ale opat jej zarazil.
„Dost! Za chvíli budete tvrdit, že může za bodláčí rostoucí na bylinných záhonech. U draků! Schovával jste si rulík! Koho jste chtěl zabít?“
Opat nečekal na odpověď. Nechal bratra odvést. Nikdo si nevšiml pohledu, který si Hayden vyměnil s léčitelovým pomocníkem.

Starý pán pozval Jindřicha a vrbovou dívku na návštěvu k sobě domů. Vidina kávy a bábovky byla lákavá a Jindřich bez váhání souhlasil. Salix se omluvila, že by ráda zůstala a pozorovala mladé ráčky.
„Víš, chlapče, nejtěžší je odejít a víckrát se neohlédnout za minulostí,“ prohlásil muž, když odemykal branku na zahradu.
Jindřich si vzpomněl na slova, která vše odstartovala. Až získá šestý klíč, bude muset pokračovat sám.
„Šel bych hned. Jen aby se jí nic nestalo,“ odpověděl tiše Jindřich s pohledem upřeným k vrbové dívce.
„To, co hledáš, najdeš ukryto mezi bělotrny,“ prohlásil starý pán a vstoupil do domu.

Hayden seděl v cele. Na hlídce stáli opatovi nejvěrnější spojenci.
A tak Haydenovi nezbývalo nic jiného, než sedět a přemýšlet, jak to udělat, aby spolu s ním trpěl i Adamar.
Ten chlap ho štval čím dál víc. Ještě když byl vévoda, musel stát v pozoru před králem, který mu přistříhl křidélka. A on si přesto v tom chladném severu našel nový způsob a jen tak vesele prokluzoval vším.
Jenže teď už nebyl na severu. Létat stále nemohl. A čas na přizpůsobení mít nebude. Hayden byl rozhodnut. Pokud má padnout on, tak i Adamar. Však ona ho ta dobrá nálada přejde!

Cestou k Rakováčku Jindřich mlčel. Získání posledních dvou klíčů bylo moc snadné a on netušil, co si o tom má myslet. Navíc z vrásek, které přibyly na tváři vrbové dívky, pochopil, že i ona nad tím přemýšlí.
„A co teď?“ pronesl Jindřich, když dosedl na břeh potůčku, skopl boty a namočil si nohy.
„Vy tam! Neděste mi je!“ křikl chlápek ze zahrádky a houpavým krokem se k nim blížil. Jindřich se nemohl zbavit představy tučňáka v montérkách.
„Chlapče, hlavně nekopni do toho kovového koše,“ pronesl pán s úsměvem. „Víš, chovám tam raky. Choval je i děda, když jsem byl dítě.“

Teď, kdy bylo díky novým smlouvám jisté, že opat nemůže přijít na okrádání kláštera, byl čas přistoupit k radikálnímu opatření. A tak bylo třeba navštívit nemocniční křídlo. Právě tam byly v truhlici na samém dně schovány bylinky, kterými hodlal vyřešit problém, který jej trápil.
Klášter spal. Nemocniční křídlo mělo být prázdné a tak přestal být opatrný. Když zaslechl zavrzání pantů, věděl, že je vše ztraceno.
"Víte, nikdy jsem nevěřil, že úmrtí bývalého opata bylo přirozené," prohlásil léčitel. "Podal jste mu bylinný výluh sám, nebo s vámi někdo spolupracoval, bratře Haydene? A koho jste chtěl otrávit tentokrát?"
Bratr Hayden zarytě mlčel.

"Děkuji za návštěvu. Zaslechl jsem o vás a toužil vás poznat osobně," ozval se hlas mužský hlas vedle Jindřicha.
Kdyby vrbová dívka nezalapala po dechu, asi by se Jindřich neotočil. Muž, který proti němu stál vypadal jako kopie sochy ve vitríně.
Možná dřív, před všemi těmi blesky, topením se, temnotou a ztrátou přítele, by byl překvapený. Ale teď ne. Fyzickými silami byl na dně a jel už jen na setrvačník.
"Doufám, že to není jediná vaše návštěva. Rád bych si vyslechl všechny vaše úchvatné příběhy," dodal muž, stiskl Jindřichovi ruku a zmizel.
Zůstal po něm jen klíč v Jindřichově dlani.

Překvapivou událostí bylo, když opat jmenoval Adamara Brangana novým vyjednavačem s kupci z Tezárie.
Stoupenci opata nechápali, proč dává tomu muži takové postavení.
Stoupenci vévody tajně slavili, neboť se jim otvírali další možnosti.
A Adamar? Ten se zhostil svého úkol s vervou sobě vlastní. Kupci od prvního dne pochopili, že jim skončili dny, kdy jim klášter podepsal jakoukoliv smlouvu a neváhali označit Adamara za Barbara. Nastal čas tvrdého vyjednávání.
Nakonec obě strany odcházeli spokojené.
Když Adamar předkládal nové smlouvy opatovi, bylo vidět, že klášter ušetří. Drobná úprava cen opatovi unikla. Část z ušetřených peněz se opatovi do rukou nikdy nedostane.

Jindřich nasupeně svižným krokem opouštěl Borecký rybník. Vrbová dívka měla co dělat, aby ho stíhala. V rukou svírala klíč, který se jí nakonec podařilo získat. Jak Jindřich předpokládal, tak se hned poté tma vytratila.
"Zlatá práce na pokladně," mumlal si Jindřich. "Klidně by mohl přijít i samotný Lucifer a já bych se na něj usmíval."
Salix raději mlčela a nechala svého společníka se vyvztekat.
Když konečně došli k Práchovně, zamířil si to Jindřich k božím mukám. Vztek najednou vystřídal smutek.
"Podívej, Salix. Proč má někdo potřebu to ničit?" zašeptal a dal se do úklidu historického sloupu se sochou trpícího Krista.

Zpěv ptáků utichá.
Vrbová dívka (vyděšeně): Jindro? Jindřichu! Jsi tu? Prosím, ozvi se!
Jindřich (naštvaně): Co to sakra je? Kdo vypnul světlo? Tohle už přestává být vtipné!
Ticho protrhá žabí kvakot.
Jindřich (klidněji): Musíme se dát do hledání. Třeba až najdeme klíč, tak ta tma zmizí. Salix, opatrně si klekni a začni hledat u kořenů stromů kámen. Jen u kořenů! Mluvilo se o patě modřínu.
Vrbová dívka (zoufale): Ale já nic nevidím.
Jindřich (odhodlaně): Najdi kámen. Zvedni ho. Dotkni se místa pod ním. Když tam klíč nebude, posuň se dál. Ničeho se neboj. My dva to spolu zvládneme. Důvěřuj mi.

Zvuk skřípajících dveří.
Mnich (naléhavě): Nechte zhasnuto!
Adamar (klidně): Jak si přejete. Co vás přivádí uprostřed noci?
Mnich (namíchnutě): Vévodo, tohle není hra.
Adamar (pobaveně): Samozřejmě, že je to hra. Hrajeme na život a na smrt. Prohrajeme všichni. Smrti se vyhnout nedá. Otázkou je, kdo prohraje první.
Mnich (rezignovaně): Dobrá. Budeme to hrát podle vašich pravidel. Jak jste na tom? Začal vám důvěřovat? Na veřejnosti už se vás nestranní.
Adamar (zamyšleně): Důvěra? Tu nikdy nezískám. Úcta? Tu snad. Ten plán je nebezpečný. I tak jej však provedu. Dejte signál a spustíme to.
Zvuk skřípajících dveří, zavrzání postele a poklidného oddychování.

Adamar se kromě vedení tajné skupiny snažil upevnit svoje postavení v klášteře. Nebylo to těžké. Dokázal poznat, jak se chovat k mnichům. Ke každému měl jiný přístup a postupně si je dokázal skoro všechny naklonit.
Samozřejmě, bylo pár mnichů, kteří mu otevřeně dávali najevo svoji nechuť nad jeho přítomností v klášteře. I pro ně však měl vždy připravený úsměv a slova porozumění.
Adamar si byl vědom, že jej opat pozoruje. Nikdy však proti němu nezakročil. Tohle byla vysoká politika klášterního typu a oba dva byli prvotřídními hráči. A protože opat upustil od brojení proti Adamarovi, nastal v klášteře napohled klid.

Jindřich konečně poznal, kde se nacházeli. Byli u Borečáku. V duchu zaúpěl.
Rada, kterou jim Jan poslal po vlnách rybníka, jim byla k ničemu. Jako to, že dokázal poznat modřín ještě než nastoupil do první třídy na Jižňáku.
"Skvělé. Hledej u kořene modřínu v jediném místě, kde je modřínů háj," pronesl nahlas a měl co dělat, aby z hlavy zapudil melodii známé písně. Moc mu nepomáhala představa, že se modříny otáčí za vrbovou dívkou, jako by ji vítali.
"Co asi bude ten malý bratr skály?" zamyslela se Salix.
"Prostě nějaký kámen," odpověděl Jindřich a doufal, že jich tu nebudou mraky.

Od schůzky v knihovně uplynulo již několik týdnů. Adamar se s Haydenem však scházeli minimálně dvakrát týdně. Útočištěm jim bylo nemocniční křídlo. Ty dny se v noci o nemocné staral jeho pomocník, kterého zlákala vidina světského života.
A tak měli Hayden s Adamarem čas a klid na plánování. Hayden netušil, jak by se měl cítit. Adamar postupně přebíral vůdčí pozici a on tomu nedokázal nijak zabránit. Nelíbilo se mu to, Ale Adamar nacházel další způsoby, jak klášter obrat o peníze. Na jednu stranu byl Hayden za větší množství peněz rád. Musel se však smířit s tím, že se stává pěšákem.

Jindřich vyplaval na hladinu. Netušil kde je. Věděl ale, že nesmí panikařit. Rychle doplaval k nejbližšímu břehu, kde už na něj čekala Salix. Veškerá zranění, která jí zvířata způsobila, byla pryč.
U paty modřínu zdvihni malého bratra skály, nesl se vzduchem Janův hlas. Jan však nikde nebyl.
Salix se rozplakala. Jindřich ji objal. Chtěl ji utěšit, ale byl v šoku, že ze sebe nedostal ani slovo.
„Mám klíč,“ fňukla vrbová dívka. Jindřich jej od ní převzal a přidal k ostatním.
Třetinu cesty měl za sebou. Ale za jakou cenu? Přesto že trpěl ztrátou Jana, byl rád, že je Salix zdravá.

Zastavili u studánky kousek pod vrcholem a začali Salix omývat vodou.
„Nevím, kdo vymyslel tohle putování za klíči, ale ještě že tu není,“ zavrčel Jindřich.
„Také upřednostňuji, když mohu jednat s dotyčným osobně. Ale město asi nemá lidskou tvář,“ pokrčil rameny Jan.
„Studánka. Dno,“ zašeptala Salix. Jan se otočil. Všiml si klíče na jejím dně. Vypadalo to jednoduše, jen pro něj sáhnout. Přesto se bál.
„Odteď to bude podle našich pravidel,“ prohlásil Jindřich. „Klíč bereme všichni nebo nikdo.“
Jan vděčně kývl. Vložili ruku do vody. Najednou se zdálo, že je něco táhne ke dnu.
Jindřich měl pocit, že se topí.

"Předpokládám, že teď přijde vyhrožování," podotkl Adamar.
"Samozřejmě musíte pochopit, že pokud jste proti nám, nemohu vás jen tak jít," pousmál se kněz.
"Jistě. A vyřešíte tím i opatův problém. Bude vám vděčný a nebude vás z ničeho podezírat," odpověděl Adamar klidně.
"Takže, jak jsme na tom?" dotázal se kněz netrpělivě.
"Za určitých podmínek bych s vámi mohl spolupracovat. Když si stanovíte vyšší cíle," tentokrát to byl Adamar, kdo se usmíval. "Mimochodem, nedělejte víckrát stejnou chybu a jednejte raději přes prostředníka," dodal.
"Nedůvěřuji prostředníkům. Raději mluvím s každým osobně. Vaše podmínky probereme později," rozloučil se kněz a odešel z knihovny.

„Neříkejte, že vám peníze a moc neschází?“ zasmál se mladý kněz.
„To netvrdím. Jen říkám, že riskujete pro nic,“ odpověděl Adamar. „Až vám na to opat přijde, co myslíte, že udělá? Poděkuje vám, že se snažíte přivést klášter na buben?“
„Opat je slepý,“ odfrkl si kněz. „Dva roky vede klášter a ještě na nic nepřišel. A i kdyby, nehody se přeci stávají, ne?“
Adamar si všiml pobavených jiskřiček v očích svého společníka. Poznal narážku. Předchozí opat zemřel nečekaně. Na dvůr se tehdy donesla zpráva, že odešel pokojně ve spánku a stal se hvězdou. Adamar pochopil, že mluví s opatovým vrahem.

Při stoupání do vrchu se musel Jan s Jindřichem střídat v nesení vrbové dívky častěji. Kopec sice nebyl prudký, ale to vynahrazoval ve své délce.
Jindřich byl zpocený a tak uvítal, když začalo mrholit. Zaklonil hlavou, zavřel oči, nechal deštík dopadat na svoji tvář, zaposlouchán do zvuku kapek narážejících na listy stromů. Lehké bubnování ho vrátilo do dětství. Do doby, kdy mu dědeček vyprávěl, že to matka příroda hraje zvířatům na listové bubínky, aby je potěšila.
„Jindřichu, podívej!“ vyrušil ho Jan. Jindřich se otočil a překvapeně zamrkal. V místech, kde kapky dopadaly na Salix, se kúra jejího těla začínala hojit.

Adamar poslouchal vůdce rebelující skupiny. S každým dalším slovem se utvrzoval, že dosud měli neskonalé štěstí.
„Abych to shrnul,“ začal Adamar poté, co dostal prosto se vyjádřit. „Ty mi tvrdíš, že jedině, o co vám jde, jsou peníze a z nich plynoucí potěšení, které je vám jako mnichům odpíráno?“
„Byl jsem synem hraběte. Odmítám žít jako chuďas,“ odfrkl jeho společník.
„U všech draků. V každém království jsou místa, kam ani králova moc nesahá. Dalo by se říct, že jsou to prázdná místa na politické mapě! Takových příležitostí! A tobě jde jen o peníze na děvky a chlast,“ rozesmál se Adamar.

Jindřich s vrbovou dívkou v náručí pospíchal k poslednímu vrchu.
Jan jej neochotně následoval.
Měl strach.
Nepřiznal to nahlas, ale ten vrch ho od mala děsil a nikdy k němu nešel. Možná za to mohl ten název - Kotel. Vyvolával v něm představu pekla.
Jan toužil utéct a předstírat, že nikdy nevstoupil do skrytého města a cesta za klíči byla jen sen.
Jenže nemohl. Ne po tom, čím si prošla Salix.
A tak se zhluboka nadechl, zrychlil krok, došel Jindřicha a opatrně od něj převzal vrbovou dívku. S jejím tělem v náručí našel odvahu postavit se strachu a probádat neznámé území.

Bylo těsně po půlnoci a chodby zely prázdnotou. Adamar vyrazil na tajnou schůzku. Když konečně došel ke dveřím vedoucím do knihovny, čekali na něj oba bratři z večerní mše.
"Jste očekáván," zašeptal jeden a ustoupil, aby mohl Adamar vejít.
"Ale, ale," pousmál se Adamar. "Kdo by čekal, že tu narazím na chlapečka hraběte Walfara."
"Nemluvte se mnou jako s dítětem!" vyprskl muž naštvaně. "Mimochodem, teď jsme si oba rovni," dodal.
"Chlapče, ty si navázal kontakt se mnou," začal Adamar pevným hlasem. "Ty zřejmě potřebuješ mě. Ne já tebe. Takže ne, nejsme si rovni," dodal. "Tak povídej, co po mně chceš?"

Jindřich opatrně objímal pokousané tělo vrbové dívky.
"Jsem v pořádku," zašeptala Salix a pokusila se vstát.
"Jen odpočívej," odpovídal stejně tiše Jan a hladil ji po zlámaných vlasech.
"Budeš v pořádku," pronesla Salix a zadívala se Janovi do očí. Nemusela nic říkat. Janovi to bylo dávno jasné. Získat klíče nebylo nic snadného a tentokrát pro něj bude muset jít on.
"Nemusíš mě utěšovat. Už dávno nejsem ten vystrašený chlapec," pousmál se, ale úsměv mu nedošel do očí.
"Vím. Ale dokud tě utěšuji, nemusím myslet na bolest," přiznala Salix.
"Jak ti můžeme pomoc?" zeptal se Jindřich.
"Netuším," rozbrečela se vrbová dívka.

Adamar dále nacházel vzkazy. Některé dokonce ve vlastní cele. Stále však dělal, že o ničem neví. Trvalo to dva týdny, než tajemnému pisateli došla trpělivost.
"Uvědomujete si, co děláte?" pronesl jednoho večera při mši bratr sedící po Adamarově pravici.
"Nabídka, kterou jste dostal se nedá odmítnout," pokračoval muž sedící po levici.
"Měli byste vědět jednu věc. Branganové neskáčí, jak někdo píská. Vy máte zájem o mě. Tak si pro mě musíte dojít," odpověděl klidně Adamar.
"Dnes v noci je schůze v knihovně. Byl byste tak laskav a poctil nás svojí přítomností?" zeptal se bratr.
Adamar s úsměvem kývl na souhlas.

"Půjdu já," prohlásila Salix. "Nemohu zemřít. Vy dva ano," dodala, a ač byli Jan s Jindřichem proti, neměli argument, kterým by změnili její názor.
Salix prošla brankou a mířila k hájence. Zvířata ještě chvíli pozorovala, zda se k ní přidají i oba muži. Nakonec však šla za ní. S každým dalším krokem do vrbové dívky kousali a odtrhávali z ní lísteček po lístečku.
Jindřichovi bylo do pláče. Viděl, jak sebou Salix pokaždé cukne bolestí. Přesto nevydala ani hlásek.
Když už se konečně vracela s klíčem v ruce, díval se jí do očí.
Ve chvíli, kdy za ní zaklapla vrátka, omdlela.

Jak Adamar čekal, opat brzy přišel na jeho dodatky v kronice. Očekával přesun na jinou práci. Jenže opat jako by rezignoval. Ponechal Adamara v knihovně. Jen ho požádal, aby neničil více knih a svá moudra svěřoval jen do té jedné kroniky.
Toto vítězství neušlo ostatním bratrům. A tak Adamar v rozpracované kronice začínal nacházet krátké vzkazy.
Víra spasí duši. Kdo však nakrmí tělo?
Půlnoc nepřeje pilným včelkám, leč na schůzku je nejlepší.
To a mnohá jiná hesla nacházel den co den a dělal, že je nevidí. Tušil, že se s ním někdo chce spojit. On však nebude chodit na zavolání.

Tentokrát to byla Salix, kdo je vedl k druhému vrchu - Čilině. Jestli měl předtím Jindřich tušení, kde by se mohl nacházet první klíč, Salix vypadala, že jde na jistotu.
Oproti Žďáru byla cesta pozvolnější, ale delší. A tak, ve chvíli, kdy došli na místo, byl Jindřich rád, že popadá dech.
"Páni, úplně jsem na hájenku zapomněl," pronesl po chvíli. "A asi zase rád zapomenu," dodal, když si všiml zahrady plné zvěře, která se na ně dívala jako by byli potrava. Snažil se nevšímat si, jak se mlsně olizují.
"Blesk. Krvelačná zvěř. Sakra, kdy nastane čas na obyčejná hesla?" prohlásil zoufale.

V klášteře Adamar pobýval už celý měsíc. Za tu dobu prošel snad každou prací, kterou si opat dokázal vymyslet.
Začalo to lehce. Sloužil v kuchyni, kde měl na starost mytí nádobí.
Přesunuli ho poté, co zjistili, že přes den ujídá ze zásob.
Poslední prací bylo zalévání zeleninových záhonů.
Část jemu svěřených rostlin zaschla, další pro změnu uhnívala z přebytku vody.
Ale teď to vypadalo, že konečně někdo přišel za opatem a zřejmě na něj zařval: "Probuď se, máš tu učence, tak toho využij!"
Tak Adamar skončil v knihovně, kde měl přepisovat kroniky.
Nedokázal se udržet - do textu vepisoval své názory.

"Prosím, prober se!" slyšel Jindřich zoufalý hlas vrbové dívky.
Pokusil se pohnout, ale tělo ho neposlouchalo. Cítil se strašně slabý.
"Klíč. Máme ho?" zašeptal a pomalu otevřel oči.
"Ano. Ale to není podstatné," prohlásil Jan a pomohl mu na nohy. "Jsi v pořádku?"
Jindřich nechápal, proč se jeho společníci tváří tak vystrašeně
A pak si vzpomněl...
Měl ruku uvězněnou v kmeni stromu. V dlani cítil klíč, ale ruka byla zaseklá. Jakoby vrostla do kmene.
A poté, ač byla blankytně modrá obloha, do stromu udeřil blesk.
Jindřich nechápal, jak to přežil. Jedním si ale byl jistý. Další klíč vyndá někdo jiný.

Adamar měl klášter skoro celý prozkoumaný.
Kuchyň byla zamčená. Což očekával.
I tak doufal, že se mu podaří sehnat něco k snědku.
Zbývalo už jen projít jediné křídlo. Pomalu vystoupal po samonosném schodišti a vešel do patra, kde byli ubytováni nemocní bratři.
"Čekal jsem, že dorazíte dřív, bratře," ozval z pootevřených dveří léčitelův hlas. Adamar vstoupil a zavřel za sebou.
"Je o mně známo, že nepodporuji opatův názor na hladovku za trest," dodal léčitel a odvedl Adamara do své pracovny.
Na stole ležel krajíc chleba se sýrem.
"Jste asi jediný, kdo se mu odváží otevřeně vzdorovat," podotkl Adamar.
"Byl jsem."

Naposledy byl na Žďáru jako kluk. Tehdy hráli s kamarády hru na hrdiny. A on byl posledním udatným bojovníkem chránícím brány města před nájezdem nepřátelských vojsk. Jak byl tehdy jeho život jednoduchý.
„Kde začneme hledat? Přímo na vrcholu?“ zeptal se Jan.
„Za mě je u jedné skalní vyhlídky kmen stromu zničeného bouří. Já bych začal tam,“ navrhl Jindřich.
„Proč tam?“ zeptala se vrbová dívka překvapeně.
„Mám pocit, že je to dobré místo,“ pokrčil Jindřich rameny. Tvářil se, že neví, ale pravdou bylo, že právě tam jako chlapec svedl boj s lítou příšerou a zachránil město. Přišlo mu symbolické začít tam.

Byla hluboká noc, ale Adamar stále nespal. Vyčkával. Měl v plánu si v noci projít klášter, aby v dalších dnech nebloudil. Jen ať se všichni diví, jak se může orientovat v místě, které nezná.
Sice byl zákaz nočního vycházení. Ale to Adamara nezajímalo. Vždyť přeci dračí kněží vždy tvrdili, že cesta víry je tou jedinou správnou. Adamar s nimi bezvýhradně souhlasil. Sám po takové cestě šel.
Měl víru.
Věřil v sebe samého!
Navíc, i když zradil království, draci, kteří byli jeho zradě přítomni, ho nepotrestali.
Co jiného si mohl myslet, než že tím mlčky souhlasí s cestou, kterou si zvolil?

Děsivý hlas utichl. Salix se začala třást potlačovanými vzlyky.
Jindřich, ač byl naštvaný, do čeho ho zatáhla, se na ni nedokázal v tu chvíli zlobit. Přistoupil k ní a objal ji.
„To bude v pořádku. Najdeme klíče. Dojdeme pro Vypravěče. Všechno bude jako dřív,“ utěšoval Salix. O tom, že ho na konci bude hledat zřejmě sám, se nezmiňoval. Odmítal si to připustit.
„Vrbová královno, ty která strážíš cesty do skrytého města, pověz. Kudy se vydat pro první klíč?“ pronesl vesele Jan. Salix se přestala třást. Odstoupila od Jindřicha a plaše se usmála
„Tři vrchy, tři potoky, tři brány,“ naznačila nesměle.

Jindřich se pomalu uklidňoval. Co jiného mu také zbývalo.
"Takže bez Vypravěče se odsud nedostanu," pronesl unaveným hlasem.
"Netuším, ale myslím si, že to tak bude," odpověděl Jan Rokycana zatímco mu pomáhal vstát.
"Hele, děvče, proč mám pocit, že ty něco tušíš," otočil se Jindřich na Salix.
Zelené duhovky vrbové dívky zbělely a z jejího hrdla se ozval prastarý hlas: "Při hledání Prvního tři býti musí. Společně započnou pátrání a tří klíčů naleznou. Druhou trojici klíčů již jen dva hledati budou. Poslední trojici klíčů však vypátrat může pouze ten, který Tajemné město jako poslední odhalil. To on Vypravěče nalézti smí."

Díky soukromé audienci u opata zmeškal Adamar večeři. Tak nějak měl pocit, že to byl opatův záměr. Hlad sice měl, naštěstí jeho žaludek odmítal, tak jako on sám, dát najevo svoji nespokojenost nahlas.
Následoval jednoho z bratrů, který jej měl odvést k jeho cele.
Uvězněn v klášteře v soukromé cele. Jak ironické, pomyslel si.
"Vaše komnaty," pronesl bratr a poodstoupil. Adamar dělal, že jeho úšklebek nevidí a raději se rozhlédl po pokoji.
Byl čtvercového tvaru a odhadoval jej na maximálně tři na tři metry. Jediným nábytkem byla dřevěná pryčna a klekátko.
"Mohlo to být horší," pronesl, čímž zkazil bratrovi náladu.

Plameny v opatově pracovně pohlcovaly dopis. Poslední list zmizel v nenávratnu. Adamar vše mlčky pozoroval.
"Aby jste nezapomněl, že součástí trestu byl zákaz komunikace s okolním světem," pousmál se opat Caleb.
"Dopis byl od mé ženy," podotkl klidně Adamar.
"I ona byla poučena. Nikdo jí nemůže zabránit v psaní dopisů. Já však králův rozkaz hodlám plnit. Jak už jsem jednou řekl. Veškeré dopisy budou spáleny," prohlásil klidným hlasem opat.
"Calebe, udělal jste největší chybu svého života," pousmál se Adamar.
"Draci jsou mi svědky, že jsem neměl jinou možnost," odpověděl opat a zadíval se na sedm dřevěných dračích hlav nad futrama.