Moje články

Jindřichův příběh z Tajemného města, ale i Adamarův z Aldormského kláštera si můžete stáhnout ZDE
EDIT: Kdo si nechce příběh stahovat, pro ty byl vložen na blog.
Tajemné město
Ve stínu klášterních zdí

Stále si pamatují.
Na příběhy, které vyprávěli svým dětem a poté vnoučatům.
Na slova útěchy zahánějící pláč.
Na radostné výkřiky, když slavili úspěchy svých milovaných.
Stále si pamatují.
Ale okolní svět jako by zapomněl.
Sedí či leží a koukají do zdí a vzpomínají na hlasy milovaných.
Stále si pamatují.
A doufají, že jednoho dne se otevřou dveře a v nich budou stát jejich nejbližší.
Naděje však pozvolna umírá a oni si připadají osamělí.
A pak se jednoho dne dveře opravdu otvírají. Nestojí v nich však nikdo z rodiny, ale neznámý člověk.
Nevadí jim to. S úsměvem poslouchají malebná slova cizincova.

Tajné město uvnitř skryté,
tajemným se leskne třpytem.
Ač je staré, je i mládo,
lid svůj vždycky mělo rádo.
Cink, cink, zvony zvoní,
pokud z města pocházíš.
Máš-li navíc paměť sloní,
historií procházíš.
Pevně zapni pásek kalhot,
Vypravěč ti bude druhem.
Věř tohle bude rachot,
budeš tajným dobrodruhem.
Levně ti však město nedá,
zážitek tvůj životní.
Navždy budeš toužit, běda,
po zbrklé toulce sobotní.
Jako pták ve větvích vrby,
hnízdit budeš pouze zde.
Neposlouchej lidí drby,
prožij život v zdejších zdech.
Tajné město uvnitř skryté,
tajemným se leskne třpytem.
Ač je staré, je i mládo,
lid svůj vždycky mělo rádo.

Pohřební mše již dávno skončila a opatovo tělo bylo odneseno na hřbitov.
Adamar v kapli mlčky klečel. Vzdával úctu muži, kterého nakonec nazýval přítelem.
"Smím se připojit?" ozval se mužský hlas po jeho levici.
"Jistě, vaše veličenstvo," odpověděl.
Král poklekl.
"Přišel jste oznámit, kdo bude novým opatem?" zeptal se Adamar klidným hlasem.
"Pokud jsem byl dobře seznámen, volba již proběhla," podotkl král.
"A vy ji hodláte potvrdit?" odfrkl si Adamar.
"Klášterní volba platí a bude platit i po mém odchodu. Já reprezentuji jen světský zákon," pronesl král pevným hlasem. "Opate Brangane, gratuluji k vaší volbě. Nechť jsou vám draci nakloněni."

Dovyprávěl svůj první příběh. Rozloučil se. Musel najít vrbovou dívku a splnit její přání.
"Jindřichu! vykřikla, když ho spatřila.
"Stále chceš vidět svého Vypravěče?" zeptal se. Salix se celá rozzářila a zmohla se jen na kývnutí.
"Otevřu ti cestu k němu. Ale má to svoji cenu. Staneš se smrtelnou," upozornil ji.
"Otevřeš?" nechápala Salix.
"Jsem novým Vypravěčem," odpověděl s úsměvem.
"Pak ale musím zůstat s tebou!" pronesla pevně Salix. "Vypravěč a jeho věrná společnice."
"Copak je to nějaký zákon?" pousmál se. "Navíc zákony se mění. Jestli chceš být s ním, utíkej."
Otevřel bránu. Salix zaváhala, ale pak do ni vkročila.

Split slib, který dal léčiteli, bylo těžké. Věděl, že v Aldormě i Tristenolu by se na něj dívali skrz prsty. I v Tezárii by byl jeho život složitý. Snad jen v Theosu by jej přivítali s otevřenou náručí.
Chvíli nad Theosem uvažoval. Ale pak museli zasáhnout draci. Putoval Karaminskou vrchovinou aniž by znal cíl své cesty, když narazil na kmen barbarů. Bál se, že přijde o život, ale oni jej ignorovali. Měli větší problém než jednoho cizince. Jejich šamanka bojovala o život.
Nezaváhal ani na vteřinu. Zachránil ji.
S prvním tetováním našel nový domov.
Stal se jedním z nich - Barbarem.

Netušil, kde se v něm vzala síla opustit oba muže a vrátit se do Města. Přitom to bylo jednoduché. Stačilo jen pomyslet na místo a čas a ve vzduchu se objevila brána, kterou prošel.
Netušil, co znamená být Vypravěčem. Měl snad vyprávět příběhy lidí z města? Pokud to tak má být, začne svým.
Posadil se na náměstí vedle malého chlapce.
"Chceš slyšet příběh tajemný jako město samo?" zeptal se. Chlapec mlčky kývl.
"Dobrá. Ale každý příběh něco stojí," pousmál se Jindřich. "Čárku za příběh," pronesl s úsměvem a nastavil ruku. Chlapec vytáhl barevnou křídu a udělal čáru na hřeb dlaně.

Adamar z opatovy pracovny zamířil rovnou do nemocničního křídla.
"Vypadáte překvapeně," podotkl léčitel.
"Opat přednesl nabídku míru," pronesl Adamar a posadil se.
"Měl byste jej přijmout," prohlásil léčitel pevným hlasem. Adamarovi došlo, že jde o příkaz.
"Co když o příměří nestojím?" zeptal se poťouchle.
"Zapomínáte, že i poté, co budou čtyři mniši rozvezeni do různých koutů Novie, zůstane tu jeden, co ví o vaši spoluúčasti v oné tajné skupině," připomněl mu léčitel.
"Ach, to by byl opat překvapen," zasmál se Adamar. "Mohu vám jen prozradit, že jsem uvažoval o jeho sesazení. Nakonec jsem přišel s mnohem ambicioznějším plánem," prohlásil Adamar.

"Co když se na to vykašlu?" prohlásil Jindřich.
"Zvolil si cestu k nalezení Vypravěče. Jen sis to vyložil chybně. Prošel jsi několika úkoly. V prvním jsi byl ochoten obětovat pro Město život. Druhý prověřil víru společníků v tebe. Salix věřila, že přežije, protože jsi tam byl. Třetím úkolem si potvrdil, že se nebojíš ve vypjaté chvíli rozhodovat. Čtvrtý byl zkouškou logiky. Pátým si prošel díky soucitu a lásce k minulosti. Šestým si prokázal nejpodstatnější. Dokážeš kráčet sám. Umíš nechat společníky za sebou, když to je nutné. Zbylé tři dostane jen Vypravěč. Jsi strážcem devíti klíčů, jsi Vypravěčem."
Jindřich si povzdechl.

Léčitel s Adamarem se zvedli, aby opustili opatovu pracovnu.
„Adamare, mohl bych s vámi mluvit o samotě?“ ozval se opat. Adamar se zarazil. Léčitel odešel.
„Chtěl bych vám projevit vděk za záchranu svého života,“ pronesl opat. „Příkazy, které jsem dostal, stále platí. Veškerou poštu pro vás musím spálit. Vaše žena vám nepřestala psát. Každý úplněk přichází jeden dopis. Nabízím vám možnost jej před spálením přečíst.“
Adamar překvapeně zamrkal. Poprvé v životě netušil jak reagovat.
„Od toku informací jste byl odříznut více než rok. Nemusíte to brát jako nabídku smíru. Stále mne můžete nenávidět,“ dodal opat a podal Adamarovi zapečetěný dopis.

Když se Jindřich dokázal uklidnit, pozvali ho bratři ke stolu, aby jim o sobě vyprávěl. Neskákali mu do řeči, pochopili, že když jej jednou zarazí, nebude schopen pokračovat.
„Nerad to říkám, ale žádný z nás není tím mužem, kterého hledáš,“ prohlásil jeden z bratrů.
„Jeden z nás jím býval. Ale už jím není,“ dodal druhý.
„Ale,“ nadechl se Jindřich k protestu. Zarazil jej zdvihnutý prst.
„Dřív jsme byli připojeni na magické proudění města. Bratr s požehnáním města, já násilně. Ale oba jsme se toho vzdali,“ vysvětlil stařec.
„Ani jeden z nás není Vypravěčem. Přesto sedí u tohoto stolu,“ dodal bratr.

„O tom, že byl předchozí opat zavražděn, jsem nepochyboval,“ pronesl opat znaveně. „Jen jsem čekal, že to byl akt jednotlivce. Adamare, jste si jist?“
„Hayden mi nabídl, abych se přidal k němu a jeho skupině. Sešli jsme se v knihovně. Bylo jich tam šest,“ zopakoval Adamar, co již jednou řekl. „Znal jsem Haydena z vyprávění jeho otce. Pes, který štěká, ale nekouše. Jeho nabídku jsem odmítl.“
„Nedával jste dobrý pozor. Tenhle pes kousat uměl,“ podotkl léčitel.
„Předpokládám, že rulík měl být trestem za mé odmítnutí,“ souhlasil Adamar.
„Dobrá. Zbylé čtyři bratry rozešleme do jiných klášterů,“ rozhodl opat a ukončil schůzku.

Jindřich se probouzel z mdlob. Stále měl pocit, že se s ním točí celý svět.
"No, bratříčku, koukám, že město vyslalo svého nového mazlíčka," zaslechl posměšný hlas.
"Zbavíš se někdy té nenávisti k městu?" povzdechl si druhý hlas.
"Upálilo by mě za živa, kdybys mu nevyhrožoval," podotkl první hlas.
"Myslíš si, že nás přišel zabít?"
Zmínka o smrti Jindřicha vyděsila. Prudce vstal a mlátil rukama všemi směry. Staré ruce ho pevně semkly. Jindřich nechápal, kde se v někom tak starém bere tolik síly. Pokusil se dupnout svému vězniteli na nohu.
"Mazlíček umí i kousat," zasmál se stařec, ale sevření nepovolil.

„Po zbytek života si budu vyčítat, že jsem tě nezastavil,“ povzdechl si léčitel.
„Vy? Vy jste to věděl?“ vydechl překvapeně bývalý učedník.
„Tušil. Jak jinak by mohl mít bratr Hayden schovaný rulík v truhle v nemocničním křídle?“ pokrčil léčitel rameny.
„Nejvíc mne mrzí, že jsem vás zklamal,“ zašeptal mladík.
„Jestli to chceš odčinit, snaž se nežít jako poustevník. Máš mé znalosti, dokážeš si ve světě vydobýt uznání,“ odpověděl léčitel.
„S tímhle?“ dotkl se mladý muž jizvy. „Nemám šanci.“
„Právě proto! Bude ti připomínat, že nechceš být sobcem sedícím na zadku.“
Ani jeden netušil co víc říct. Mlčky se navždy rozloučili.

Jindřich se zmateně díval kolem sebe. Stál na dvorku rodinného domku. Všiml si dvou mužů sedících na zápraží.
„Nečekej, že se vrátím, bratříčku,“ prohlásil jeden z nich ironicky.
„Nikdo se nebude vracet,“ prohlásil klidným hlasem druhý.
Jindřich cítil, že je na místě, které hledal. Vykročil, aby pozdravil oba starce. Zvládl ale udělat jediný krok. Poté se s ním celý svět začal točit a srdce mu bušilo jako splašené. Padl na kolena a zoufalým pohledem prosil oba muže o pomoc.
Já tu umírám a jim je to jedno. Hlavně, že jim zadky pohodlně sedí na měkkém, pomyslel si Jindřich, než omdlel.

Ťuk, ťuk.
DÁLE.
- Vím, že není úřední den, ale já nevím jak na to přiznání.
A evidentně ani pozdravit. To nevadí, já vám s tím pomůžu. Posaďte se.
- Víte, já jsem na to úplně levý. Netuším vůbec nic.
Navíc tohle normálně řeší manželka...
- Navíc, tohle normálně řeší manželka. Znáte to. Chlapi a papíry. Natož daně.
Leni, to dáš. Tak úvodní stránku určitě zvládnete sám.
- Já vážně nic nevím.
Klid. Nezabiješ ho. Jdeme na to. Určitě víte jak se jmenujete.
- Jo, to zase jo. Takže. Příjmení. To jako moje?
Ne asi! Dalajlámovo! Podáváte přiznání vy, tak ano, vaše.
- No jo vlastně!

„Stálo to za všechny ty peníze?“ zeptal se léčitel Adamara, když mu převazoval ruce. „Vše mi řekl,“ dodal a kývl směrem k posteli, kde spal jeho, teď již bývalý, učeň.
„Nebyl to můj plán,“ podotkl Adamar tiše.
„Přesto jste se rád zapojil. Je jednodušší okrádat o peníze klášter, že?“ popíchl jej léčitel. „Vím o všem, ale jsem ochoten mlčet,“ pokračoval léčitel ve svém proslovu. „Dva mrtví, jeden nadějný život zničený, mnoho jizev na těle a duši bratří. Myslím, že je to dostatečná daň.“
„Budu potřebovat vaši pomoc,“ podotkl Adamar. „Bude nutné přesvědčit opata o přesunu jistých bratří do různých klášterů.“

Město pozorovalo Jindřicha, jak odemyká zámek za zámkem Saské brány. Pokud Jindřich nezaváhá, naplní se plán, který spřádalo po celé ty dlouhé měsíce. Dosud vše šlo přesně podle plánu, ale Město stále nemělo vyhráno.
Jindřich odemkl poslední zámek a brána před ním se rozzářila. Město napjatě vyčkávalo. Nemohlo ho nutit. Volba musela být jeho. Taková byla pravidla. Měl veškeré informace, které potřeboval vědět. Stačilo jen nad těmi slovy uvažovat.
Jindřich však nad ničím nepřemýšlel. Vkročil do zářící brány a vynesl tak nad sebou rozsudek. Již nebylo cesty zpět. Aniž by to tušil, zaplatil cenu nejvyšší. Životem i smrtí propadl Městu.

Stále si pamatují.
Na příběhy, které vyprávěli svým dětem a poté vnoučatům.
Na slova útěchy zahánějící pláč.
Na radostné výkřiky, když slavili úspěchy svých milovaných.
Stále si pamatují.
Ale okolní svět jako by zapomněl.
Sedí či leží a koukají do zdí a vzpomínají na hlasy milovaných.
Stále si pamatují.
A doufají, že jednoho dne se otevřou dveře a v nich budou stát jejich nejbližší.
Naděje však pozvolna umírá a oni si připadají osamělí.
A pak se jednoho dne dveře opravdu otvírají. Nestojí v nich však nikdo z rodiny, ale neznámý člověk.
Nevadí jim to. S úsměvem poslouchají malebná slova cizincova.

Život se pozvolna vrátil do starých kolejí. Avšak léčitelův pomocník stále mlčky trpěl. Viditelné jizvy na rukou a tváří bratří mu nedali spát. Nakonec to nedokázal snést. Na ranní mši vystoupil. Poklekl před sedmero dračích soch.
„Doznávám se ke svým hříchům. Já, nehodný služebník dračí, nemám právo žít v těchto zdech poté, co jsem způsobil bolest bratrům. Nevymlouvám se. Za své činy mohu pouze já sám. Nežádám o odpuštění! Mojí povinností je trpět!“
S posledními slovy roztrhl kutnu.
Kaple se ponořila do ticha.
Mniši v šoku přihlíželi, jak muž bere do rukou rozžhavený dračí spár a přikládá jej k tváři.

Šťáhlavská brána se rozzářila tajemným světlem. Jindřich vyskočil a všiml si, že v zámku se třpytí klíč. Rychle jej popadl. Záře se přesunula a obestírala Jindřichovo tělo.
„Držiteli devatera klíčů, slyš. Čtvrtá brána toto město stráží. V té devatero zámků jest. Odemčením brány přístup do dob veškerých sobě zpřístupníš. Poté procházet mnou budeš smět. Lid můj poznávat a chránit. Poslední brána a život tvůj se bude ubírat cestami, o nichž se nikomu nezdálo.“
Jindřich se zatajeným dechem naslouchal slovům města. Byl unavený, proto nedával pozor nad líbivými slovy Města. Jediné, co si z nich odnesl, byla potřeba najít Saskou bránu.

Jindřich pomalu procházel prázdným náměstím. Zatočil do Palackého ulice a spatřil Šťáhlavskou bránu. Musel se nutit, aby se k ní nerozběhl. Těch pár metrů pro něj byla najednou nepřekonatelná dálka.
Když konečně došel k bráně, zjistil, že je zamčená. Jindřich netušil, co by měl dělat. Scházela mu Janova inteligence a Salixin vnitřní klid. Rezignovaně si sedl na zem a rozhodl se počkat. Určitě se někdo objeví a předá mu poslední klíč. Seděl přes hodinu. Pozoroval slunce zapadat. Ale nikdo nepřicházel.
No tak, pomyslel si naštvaně. Přestaň si se mnou hrát a prostě mi ten klíč dej, oslovil v duchu Město.

Léčitelův učeň začal litovat činu, který provedl. Původně mělo jít jen o menší požár, kterým by zakryl útěk bratra Haydena. Ale po jeho smrti se ho zmocnila zuřivost. Chtěl se pomstít opatovi za rozsudek, který nad jeho přítelem vynesl. Netušil, že byl Hayden ušetřen mnohem většího utrpení.
Jenže když teď pozoroval následky svých činů, pochopil, že chyboval. Viděl bratry, jak pracují na opravách konventu nedbaje na bolest z popálenin, které nedávno utržili.
Život v klášteře se vracel do normálu. Nikdo se ani slůvkem nezmiňoval o neštěstí, které je postihlo.
Jen ohořelé kameny byly připomínkou děsivé noci.
Ony a jeho svědomí.

Celou noc s léčitelem ošetřoval zraněné. Ve chvíli, kdy jej opat poslal pro Adamara, pocítil strach.
Ne, nemůže přeci tušit, že jsem zapálil knihovnu, pomyslel a došel pro vévodu a cestou vymýšlel jak to udělat, aby mohl být jejich rozhovoru přítomen. Nakonec stačilo říct, že oběma potřebuje převázat obvazy.
"Proč jste mne zachraňoval?" zeptal se opat.
"Chtěl jít léčitel, ale toho bylo potřeba jinde," vysvětloval Adamar. "Navíc, jen draci vědí, koho by zvolili za příštího opata, kdybyste zemřel."
"Jedna zapomenutá svíce v knihovně a já vám odteď budu navždy dlužen," zašeptal opat.
Léčitelův pomocník se uklidnil. Nikdy na něho nepřijdou.

Když dorazili k penzionovanému železničáři, Gabčík s Kubišem mu poděkovali a rychle se schovali dovnitř.
"Tušil jsem, že by se jim mohlo dostat pomoci. Jen jsem nečekal, že to bude přímo od vás," pronesl Stehlík s úsměvem na tváři. "Vydržte chvilku, hned to bude," dodal a zmizel v domku.
Když se vrátil, v ruce svíral klíč. Jindřich netušil, jak k němu Stehlík přišel, ale s radostí jej převzal.
Když poté odcházel směrem k Šťáhlavské bráně, začal věřit, že získání posledního klíče bude stejně snadné jako u těch posledních. Město kolem něj se začalo měnit a opět se ocitl ve středověku.

Opat stál ve dveřích svých komnat a vyděšeně sledoval plameny pohlcující schodiště.
„Co tu stojíte jak sloup!“ ozval se hlas, ale opat přes kouř nikoho neviděl. Po chvíli se před ním objevil Adamar ve společnosti knihovníka a dalších dvou mnichů. „Jdeme!“ prohlásil, ale opat vyděšeně zavrtěl hlavou.
„U draků! Na tohle nemáme čas. Ta prokletá beranní tvrdohlavost vás přivede do hrobu. Ale ne dnes!“ Naštvaně přiběhl k opatovi a strčil ho ze schodů. Mniši zachytili kutálejícího se opata, pomohli mu na nohy a společně utíkali pryč od vražedných plamenů.
Na nádvoří je ihned odchytil léčitel a začal jim ošetřovat popáleniny.

Jindřich pomalým krokem přešel náměstí a ocitl se v místě, kde měla být Pražská brány. Přemýšlel, kdy se prostředí kolem něj změnilo, a opustil středověk. Možná prošel mezi časy a nevšiml si toho. Rozhlédl se. Všiml si muže v nacistické uniformě sledující dva muže. Přestal uvažovat nad bránou a rozběhl se.
„Wer bist du?“ křičel nacista s puškou namířenou na toho z dvojice, který nekulhal.
Jindřich do něj v rozběhu vrazil. Skopčák spadl a skutálel se do řeky.
„Honem, pomůžu vám!“ houkl na dvojici a podepřel kulhajícího z druhé strany.
„Musíme ke Stehlíkovi. Přinášíme pozdrav od Hradeckého.“
Jindřich oněměl úžasem.

Do srdcí nás všech se zapsal nesmazatelnou stopou a nikdy na něho nezapomeneme.
Muž, který pocházel ze skrovných poměrů a při studiích se nestyděl přivydělávat si žebráním.
Muž, který byl vyslán za pražské mistry na Basilejský koncil, kde hrdě stál v čele českého poselstva.
Muž, který byl českým sněmem zvolen arcibiskupem a snažil se o smíření všech stran pod obojí.
Muž, se kterým si dopisovali dva papežové.
Muž, který kázal podporovat zvolení krále, byť ten se snažil snížit vliv kněžstva.
Muž, který měl mnoho možností otočit se zády. Nestarat se o utrpení jiných. Což však odmítal!
Jan Rokycana, syn kovářův.

Draci si mohou oddechnout, neboť na věčnost byla prokleta duše muže, jenž neznal slitování a vždy jen tužby své uspokojoval. Za svého krátkého života ničeho významného nedosáhl a vzhledem ke svému postavení třetího syna hraběcího domovem se mu klášter stal. Zde zášť svoji pěstoval, a tak jako ve světském životě, prohřešky své duše prohnilé na druhé svaloval. Nebude nadále na něho vzpomínáno pro jeho odporné činy, kdy se neštítil snížit ke krádežím, smilnění a v poslední řadě též úkladnému zavraždění muže, jenž mu byl ochoten otevřít otcovskou náruč. Jeho jméno nechť je navěky zapomenuto.
nejmenovaný bratr, prachsprostý vrah, 136 - 156