Ze života (bohužel mého)

Jako Jedi máváš rukou, staniž se jak pravím, 
hned ráno se se sbaleným kufrem doma zdravím. 
Lednice je vyklizená a dokonce vymytá,
v batozích je oblečení, nikdo bytem nekmitá. 
Andulky si bez klování samy vlezou do přepravky,
nikdo se mě na nic neptá, nemá žádné požadavky. 
Doma všichni zhasli světla, nezůstal tam nelad, 
nereptali: "já tam nechci, co tam budem dělat?!"
Chleba zdárně vezem s sebou, neplesniví ve spíži, 
děti v autě nevyvádí, krajinu si prohlíží. 
Kytky někdo předem zalil, nezůstaly resty, 
kéž by takhle vypadaly všechny naše cesty. 
Balení mé příbuzenstvo bere jako banalitu, 
evidentně nezkusili naši drsnou realitu. 

 
 

Jsou věty, jejichž znění si zapamatujete na celý život: "Srdeční ozvy nula, plod nedefinuji!" 
V tu chvíli se vám zastaví svět. Z počátku žijete od nádechu k nádechu, od minuty k minutě, od hodiny k hodině. Najednou se to překulí a je to měsíc, dva, půl roku. Bohužel se i v této době musíte potkávat se spoustou lidí. 

V lepším případě váš stav nekomentují, v tom horším vás chtějí dobře mířenou radou podpořit. 
"Vždyť to ještě nebylo dítě."
„Jsi mladá, máš ještě čas.“
"Bylo to takhle lepší, příroda ví, co dělá."

Nepomáhají! Naopak, máte sto chutí poslat dotyčného do prdele.
 

Mysleli to se mnou určitě dobře, když mi dávali různé rady. 
Nos košilku, ať nenastydneš (Nesnášela jsem ji, jak jsem mohla, odhodila ji, dodnes žádnou nenosím).
Ponožky, kde máš zase ponožky! Koukej si je vzít, zima od nohou je nejhorší! (Jako u košilky. Ponožky jen do bot, doma letí okamžitě dolů).
Nelítej jak šuspajtl, seš samá modřina, dá se do tebe kostižer! (Babička. Po pravdě, kostižer mě v dětství děsil docela dlouho).
Ale babička mi dala ještě jednu radu do života, a tu si pamatuju dodnes: 
Lhář musí mít dobrou paměť! 
A proto nelžu. Kdo by si to měl pamatovat…

Každého půl roku musím, ač jsem, prosím, introvert,
volat různým cizím lidem a to není žádný žert. 

Preventivky u zubařů a návštěvy praktiků, 
to všechno mám — jako matka — každoročně na triku. 

Moje nervy pracují už při představě anabáze, 
co nastane, až vylovím jejich čísla z databáze. 

Jsou v životě různé tahy, kterým těžko čelí věž, 
chce zbaběle změnit pole, vyslat krále strohým: „běž“. 

Nedá jí to, přežije to — lékaře i třídní schůzky, 
vyčerpaná večer drhne rukáv propocené blůzky. 

Chtělo by to asistenta introvertům k ruce, 
nebo aspoň štítek "nežrat — už jsem po záruce." 

A pak — podle nálady, 
zmizet tahem rošády. 

Jsou mocní, co onemocní pokušením škodit, 
potřebují "své poddané" jako loutky vodit. 

Chtějí vidět podřízené, jak se plazí po břiše, 
komplexy si kompenzují v narcistické poruše.

Klidným hlasem naznačí ti, že se chovat neumíš,
a své vlastní odbornosti celkem prdlajs rozumíš.

Cepují tě - při vší snaze - vždycky najdou vroubek
a potom tě rozeberou na poslední šroubek.  

Přijmeš, že jsi nemorální a pácháš jen škody,
nedůsledně připravená pořád vaříš z vody. 

Vezmeš za svůj věčný chaos, neodborný přístup
a s žaludkem rozbouřeným čekáš další výstup. 

Sebeúcta vzala za své, nervy v háji, člověče, 
řeknu vám to na rovinu, vyhraje, kdo uteče. 

Vstávat do práce po hodině nekvalitního spánku bolí.

Sprcha vás dá dokupy. Uděláte kotel kafe.

Kafe je klíčové. Redbully z noční seance pomalu dojíždějí, takže musíte udržovat hladinku. Je to jak s kocovinou, oddálíte ji jedině pozvolným odbouráváním a dobře načasovaným doplňováním...

První dvě hodiny jste jako na extázi. Zvuky a barvy vnímáte zvýrazněně a cítíte zvláštní optimismus. "Pane učiteli, vy jste dneska nějakej nadšenej," zoufají si žáci při matematice. 

O velký přestávce musíte udělat víc kafe. Průser je, když dojde. 

Uklízečka mě odpoledne našla chrápat na gauči v kabinetě. Poslední hodinu si moc nepamatuju, snad jsem na ní byl.

Při otvírání zpětné vazby od vedoucího diplomky jsem čuchal průser. Ale abych nepřeskakoval kapitoly.

***

Místo psaní jsem do osmi koukal na telku, četl, pařil hry, šel se psem... Člověk by hrál i podělanej golf, aby nemusel sedhnout k wordu. 

O půl devátý jsem do sebe kopnul dva redbully, což nedělám. Takže fungovaly...

V šest ráno jsem vedoucímu poslal pokrok a v zombie módu šel spát.

***

"Příklady s procenty, které o procentech vlastně nejsou..." Málem jsem si vypíchl oči červenou propiskou. Sám sobě bych vzkázal "uřízni si prsty a prohoď notebook oknem". 

Ale veduoucí je frajer.

"Prosím o revizi tohoto vyjádření."

Co by podle Vás přispělo k významnému zvýšení spokojenosti zaměstnanců?
Kdyby nemuseli vyplňovat tento a podobné dotazníky.

Jaké máte kariérní a osobní cíle pro tento kalendářní rok?
Nezabít nikoho z kolegů, zejména autora tohoto dotazníku.

Jak se v tomto roce plánujte osobně improvovat? Kam se chcete posunout?
Neplánuji. Ale velmi ráda pomohu s posunutím zadavatelů dotazníků k lepšímu používání cizích výrazů a jejich českých protějšků (v newspeeku ekvivalentů).

„Ef! Proboha! Nemůžeš aspoň jednou vyplnit ten dotazník normálně? Kdo to má na HR furt vysvětlovat?“
„Já tam ráda dojdu.“ 
„Jenom to ne!“

„Tak si to žehli sama, když se bojíš.“

Naši pečovatelé mají naprosto převrácený denní režim. Je to nezdravé. 
Starají se o nás každou zimu, vyprávěla máma. Tak jsem se rozhodl postarat já o ně. 
Krmičce jsem odebral jídlo, ztuhl, přitáhl nožičky k tělu, schoval hlavu mezi křídla a ocáskem si zakryl bříško. 
Červa jsem NEPUSTIL. 
Za dvacet minut jsem ho dojedl. Podala mi dalšího. Ztuhnout, sbalit se, červa NEPUSTIT. 
Opakovat postup. 
V půl třetí ráno jsem dojedl třicátého, prý „Konečně!” a putoval jsem do boxu. 
Druhý den mě předala jiné krmičce, abych pomohl i jí. 
Za týden mě s jásáním odlezli do zimoviště. 
Myslím, že jsem byl úspěšný. 

Potkala jsem ji v uličkách Českého Krumlova v dobách, kdy domy byly ošuntělé, ulice špinavé a zámek oprýskaný. Nežádala jsem věštbu. To ona natáhla ruku. Dotkla se přívěsku na mém hrdle.
„Rybička…“ Pohlédla mi do očí. „Pluješ proti proudu. Pozor na neznámé vody, děvče.“ Pohled sjel níže. „Dvakrát se zaleskne zlato na tvé ruce. První ponese chlad ledu, druhé žár ohně.“
Ustoupila jsem o krok. „Ale…“
Usmála se. „Neboj se. Máš hezké oči a něžnou duši. Střez se však dvojí tváře. Nejdříve tě políbí, potom tě zradí.  Bude to bolet. Svěř se vodě, ta rybkám vždy pomůže.“
Odešla bez rozloučení.