DMD č. 5. pro 5. 4. 2019. Téma: Falešná identita

Sotva se Mrs. Burnwood otočila, aby zkusila pro Lizzie a Jane najít jiné dočasné řešení, všimla si, že se k nim blíží postava v uniformě oficíra.
"My o vlku," zabrumlala si. Kanonický voják však mohl situaci spíše zkomplikovat, než zlepšit.
"Madam, dovolte, abych vašim nejmladším svěřenkám nabídl doprovod," uklonil se dvorně a když se narovnal a šibalsky mrknul zeleným okem, Susan málem zaskočilo.
"Myslíš, že na to nepřijdou?" zeptala se opatrně.
"Jsou ve stavu 15-hormony. A cesta do Merytonu trvá půl hodiny. Za ty tři věty, které stihnu pronést, si ani nevšimnou ženskosti hlasu," ujistila ji zpoza bradky Mrs. Meadows.

"Náhodou" seděla u cesty, když šel kolem... nevěstka, které vdovec neodolal, se ukázala být jeho snachou.
Tvářila se věrně a úslužně, když na její dveře zaklepali strážní - kněžka boha, kterému už dávno nevěřila, zachránila nepřátelskou dvojici zvědů.
Pohanka z Moábu sháněla jen živobytí pro sebe a tchyni. Byla věrnější, než židovky.
Věrně čekala, až se manžel vrátí z bitvy. Oslavou úspěchu měl být "podstrčený" potomek.
Její snoubenec ji chtěl uchránit smrti vyhnáním, protože věřil, že je cizoložnice.

Žádná z žen v rodokmenu Spasitele nebyla tím, čím se na první pohled zdála být.
Každá si své místo zasloužila tak trochu přetvářkou.

Procházím dveřmi, které mi pravidelně hýbou se žaludkem. Nemohou za to, ale s psychikou člověk nic neudělá.
Všichni jsou tu milí. I já bych se tu cítila dobře, kdyby mě ze všech stran neotravovalo tolik chemického pachu.
"Promiňte."
Poklepe mi na rameno hezká slečna.
"Omlouvám se, ale chvíli už jdu za Vámi a nemohu se vynadívat na ten váš cop. Máte štěstí, že máte tak krásné vlasy." Usměje se na mne.
Ta slova mě zahřála u srdce:
"Děkuju, ale je to paruka."

Jo, je to na prd, ale co...aspoň mám díky té mrše husté kadeře, i když ne vlastní.

Na koberečku. Zase. Cítila, jak jí projíždí vražedný pohled.

„Porpentino, jste ostuda Kongresu! Jak vás mohlo napadnout…?“

Nadřízený zuřil, krčila se před ním, ale ostrý jazýček se hlásil o slovo. „Ale pane, já…“

„Nepřerušujte mě, Goldsteinová! Máte být jako chameleon! Splynout s davem… stát se jeho součástí! Co jste myslela? Že jsou tak hloupí, že nepoznají, že k nim nepatříte?“

Percival Graves, zkušený bystrozor, věděl, o čem mluví. Tinina zbrklost pokazila vyšetřování. Zapojili ji do sledování Druhých salemistů, dali jí šanci. Měla monitorovat činnost spolku pod falešnou identitou a nechala se vyprovokovat. Měl by nad ní konečně zlomit hůl.

„Vypadněte!“

„Stůj, zlosyne!“
Sherlock Holmes mířil revolverem na svého úhlavního nepřítele.
„Přece mě nezastřelíš,“ odvětil profesor Moriarty.
„Proč by ne?“
„Jsem tvůj bratr.“
Génius zločinu si sundal falešný knír a odhalil širokou tvář Mycrofta Holmse.
„Ale kde je potom Moriarty?“
Zezadu se ozvalo cvaknutí kohoutku revolveru. Doktor Watson si sundal falešný knír a odhalil strhaný profil profesora Moriartyho.
„Co jsi udělal s doktorem Watsonem, ty vrahu!“ vykřikl Mycroft.
„To můžu vysvětlit já,“ Sherlock si nasadil falešný knír. Proměna v usedlého doktora byla dokonalá.
„Ale…“
„Sherlock Holmes nikdy neexistoval.“

Sir Arthur Conan Doyle si potěšeně zamnul ruce, tohle čtenářům dozajista zamotá hlavy.

Rozsvítila jsem mobil. Během koncertu jsem měla mobilní data záměrně vypnutá, a tak jsem čekala, že až přijdu domů, naskáčou mi nějaké nové zprávy. Ovšem taková smršť?! Co se proboha děje? Zírám na displej, kde se objevilo asi dvacet zpráv z pěti chatů na whatsappu, šest chatů na instagramu a navrch ještě esemeska. Někomu přeskočilo ne? Vždyť jsem byla offline JENOM pár hodin... Začala jsem postupně otevírat zprávy. Téměř ve všech stálo totéž:

,,Ahoj, ty máš nový účet na instagramu? Nebo to je nějaký fejk?"

Zuřivě jsem naklikala heslo a přihlásila se.
Co to sakra...? Nechápavě zírám na svůj profil.

V poslední době trávili Frank a Alice spoustu času v Doupěti Weasleových. Utíkali z města před paparazzii, kteří si v dotěrnosti nezadali se svými mudlovskými kolegy.

Například v Příčné ulici si pronajali pokoj přímo naproti jejich bytu a s trpělivosti lovců čekali na jakoukoli indiskrétnost.

Longbottomovi ani nemohli navštívit snachu v Děravém kotli, aniž by se strhla mela, která byla podle Harryho Pottera větší než při jeho návratu do kouzelnického světa. A tak na venkově hledali únik před bláznivosti světa.

Nepočítali však s vlezlostí reportérů. Zvláště jeden vykuk neváhal a aby je mohl sledovat přestrojil se za mudlu fotícího ptáky.

Rozverným gestem ukázal průkazku.

„The Doc-tor,“ četl neohrabaně nahlas voják české sekce UNIT. „Sci-enti-fic ad-vi-sor. Ma-xi-mum clear-ance.“

Voják zamžoural na fotku v desítky let starém průkazu. Bělovlasá hlava vypadala jinak než tenhle chlápek s uhlazenými tmavými vlasy, knírem a po stranách prošedivělou bradkou.

„No tak, chlape,“ řekl, než voják zareagoval. „Doktor? Cybermani? Daleci?“

Voják se podrbal na čele a návštěvě došla trpělivost.

„Já jsem Doktor. Jsi o tom dostatečně přesvědčen.“

„Jste Doktor,“ voják zvedl mátožně závoru. „Můžete vstoupit.“

Master se usmál. Rozhlédl se po nejtajnější základně UNIT - prázdném parkovišti. Tak tajné, že na ní všichni zapomněli.

„Další plán v čudu.“

„Konečně jsem tady. Neměla bych, já vím, však musím! Vždyť srdce bez lásky hyne a to mé jen kousek od propasti stojí. Musím ho vidět, ještě dnes!“
Nádvoří zeje prázdnotou.
„Není tu živáčka v tuto hodinu? Dobře tak! Vždyť pod rouškou falše vstupuji dál. Nikdo mě nesmí spatřiti.“
Převlečena v šat panoše krade se tiše podél stěn.
„Já pošetilá. Co jsem si to jen usmyslila? Však teď nemohu couvnout, teď již ne. Co jednou bylo začato, dokonáno musí být.“
V okně věže se mihne postava.
„Toť on, poznala bych ho mezi všemi! Jen láska k němu přivedla mne na Karlštejn.“

Netrvalo dlouho a vyšlo najevo, že Edvinova předchozí obezřetnost nebyla tak docela neopodstatněná – na lodi se totiž skutečně jeden upír nacházel, spící agent, který se tam dostal společně s várkou zachráněných kolonistů. Jediným štěstím posádky bylo, že šlo o náhodu, on s tak velkým štěstím vůbec nepočítal a musel nějakou dobu setrvat v roli špinavého sedláka, než vymyslí, jak své pozice využít.
Edvinovi i jeho dvěma kolegům by jistě zvládl přinejmenším dost pokazit rekreaci.
Naštěstí ale neodmítl pozvání na akvavit, po pár sklenkách se jim ke všemu přiznal a všechno dobře dopadlo, aniž by bylo třeba vyvíjet nějakou nadstandardní aktivitu.

Mířím domů, blížím se už k našim dveřím.
Otevírám první dveře a připravuji se na otevření druhých.
Obrňuji se a začínám se soustředit na maximum, za těmito dveřmi totiž čeká bestie.
Strkám klíč do zámku a už to začíná.
„vrrr, baf, baf!“ už o sobě dává najevo.
Otočila jsem klíčem, já i bestie slyšíme jasné cvak.
„baf, baf!“ zvyšuje intenzitu a vydává zvuky ještě hlasitěji.
Otáčím klíčem podruhé.
Bestie se teď snaží ke mně dostat ještě intenzivněji, začíná skákat na dveře.
Otevírám druhé dveře připravená se bránit...
„Né moji tvář ne! Nechci ani žádnou hubičku!“ vítám se s naším psem.

Cesario nejistě přešlapuje před Orsinovou pracovnou.
„Můj pane, musím vám něco říct. Chci se vám k něčemu přiznat. Asi byste měl něco vědět. Ne, takhle ne. Bože, co mám dělat?!“
Dveře se rozlétnou, vévoda Orsino vyjde ven, ve tváři romanticky rozervaný výraz trpícího milovníka.
„Můj pane,“ chytá Cesario řeč, „chtěl jsem s vámi mluvit.“
„Pojď, povíš mi to cestou.“
„Chtěl jsem… o samotě.“
„Jestli se mi nechystáš říct, že sis vzal Olívii, chvilku to počká,“ pousměje se vévoda. „Teď jdeme za ní. Spolu. Vyznám jí lásku tak, že neodolá.“
Cesario si povzdechne a následuje pána svého srdce. Stále ji nevidí.

„Nejprv krádež celé kartotéky, ztráta elektronických dat a den na to požár. Nikdo mi nevymluví, že to spolu nesouvisí,“ tvrdil Alan.
Jack byl otrávený. Rande se nevyvíjelo podle jeho představ a ta skotská mu taky nechutnala. Z Alana, toho krásného kusu chlapa, se vyklubal konspirátor a republikán, a tak místo jeho teorií raději poslouchal televizi nad barem a zprávy o masivním požáru v baltimorské nemocnici.
Až když se v pokročilou hodinu začali pokradmu dotýkat prsty, náhle zázračně vstřícní jeden k druhému, a Alan ho jemně, ale rázně políbil svými zarostlými ústy, přestal Jack litovat úspor, které mu pořídily falešnou občanku.

Ruce umouněné šedivým prachem, kolena děravá na povrchu látky i pod ní, kůže na rukou rozdrásaná, krvácející, při každém pohybu katův šleh.
Není kam se schovat. Ať je krok sebeopatrnější, závan vzduchu sebenepatrnější, všechno slyší, všechno vidí, cítí, není úniku.
Oči černočerné, pichlavé, nelidské, nic v nich nevyčteš, nic nevíš.
Kdy to přijde?
Jak kapky vody na hlavu mučeného... jenže ostny.
sek.
sek.
sek.
sek.
A pak - to, co ti je milé, kácí se a padá...

Tohle, vážení, naprosto rozhodně není kotě, které mi nejdřív zdrápalo ruce do krve a pak mi okousalo drahou italskou koženou kabelku, ale jaderná katastrofa!

„Někdy mám pocit,“ najde si král Verence II. chvilku času na rozhovor s manželkou, „že se možná spletly. Prosím, hlavně jim to neříkej!“ vyděsí se. Představa, že by se lancreským čarodějkám doneslo, že si dovolil je nařknout z omylu, je hrozivá, král nekrál.
„Říkám si, celý život jsem byl šašek a teď, nedělám já si blázny z těch ubohých lidí? Jestli jsem Verencův syn, proč se tak necítím? Co o tom řekly Stařenka s Bábi tobě?“
Magráta neumí lhát. Ale pro svého milovaného muže to zkusí, co nejpřesvědčivěji. A když mluví o tom, jak skvělý je král, už lhát nemusí.