Moje články

Jeden den hrdinou
Mít patnáct minut
Pochybné lidské
Světské slávy

Jeden den hrdinou
Jenomže který
Já už to vzdávám
Láska ubitá

Být hrdinou dnes
To je žít milovat
I když nevíš proč
A nemáš ani koho

Být hrdinou dnes
Zaměstnání je denní
Pro ženy muže děti
Pro táty i mámy

Jeden den být hrdinou
Prý že utrpení posvěcuje
Pamatuj není tomu tak
Jenom bolí můj milý

Jeden den být hrdinou
Když přijdeš o naději
To možné přece není
Ale nechci Ti lhát

Jeden den být hrdinou
Nést kříž nelásky
Bolesti z odmítání
Padat pod tíhou jeho

Jeden den být hrdinou

"Povídej, prosím," požádala Olina Daniela.
"Odpusť, ale ne Já si své pohádky nepamatuji," usmál se rozpačitě Daniel.
"Danieli..."
"On si je vážně moc nepamatuje," zastal se kolegy Jaroslav; jeho manželka si proto Danielovy pohádky zapisovala. "Nikdo ale neumí vyprávět jako Daniel. Podobný pohádkář není. Mohu ji převyprávět, ale nebude to ono."

"To budeš hodný," kývla Olina.

"Bylo nebylo. V jedné daleké zemi žili dva oslíci. Byli to kluci k nerozeznání podobní, dvojčata. Ten o chlup z maminčina ocasu dříve narozený byl divočejší, veselejší. Oba pracovali jako soumaři na solné stezce a milovali soumrak. Čas, kdy hory pozlatí paprsky zapadajícího slunce..."

Ahoj můj milý
Vejce jsou snědená
A dny jeden jako druhý
K uzoufání stejně bolavé

Den za dnem stále stejně plynou
V jakémsi bezčasí odcházejí
Stále stejně vykreslené
Opakují se prostě tak

Jako vejce bez naděje plynou
A mne napadá zda to vejce
Může vůbec mít naději
Nevíš to můj milý

Naděje můj milý
Včera zítra a dnes
Možná se někde skrývá
Pro lásku která je ukrytá

Naděje pro lásku
Když dny jako vejce
Jsou si zkrátka podobné
Nepřináší lidem proměnění

Lásku můj milý
Tahle doba zabíjí
Budem jako vejce vejci
Podobnost v odlidštěném světě

Podobnost v digitálním objetí

Amen

Bylo kolem poledne. Jaroslav L., Marek P. a Olina Z. seděli v kabinetě za školními sbírkami. Hostitel dával právě vařit vodu na čaj. Kolegové si zatím povídali. Od posledního výbuchu poltergeistí kreativity uplynulo již několik týdnů, možná proto se hovor stočil k pohádkám.
"Ten můj vnuk je zvláštní dítě. Když mu vyprávíš pohádku, neusne, musíš mu číst Shakespeara. Ideálně Hamleta," posteskla si Olina. Jejímu vnukovi byl právě rok.
"Zkus pozvat Daniela. Umí skvělé pohádky, tu o tom Jak vodík s kyslíkem ke štěstí přišli moji kluci milují. Nebo jim vyprávěl o soumraku soumarů a měl neskutečný úspěch," doporučoval jí Jaroslav.

Soumrak soumarů souzvuk tají
Soumrak soumarů a jsme v háji
Jako za soumraku soumaři
Jako za soumraku u Samaří

Samařanka setkala se s Ježíšem
Stanula němá v úžasu svém velikém
Ježíš v gestu odpuštění přijal
Ženu již s láskou kdo by objal

I my jsme dnes u Samaří
Já a Ty jsme u Samaří
Kdo z nás stojí u studny
Kdo stojí tu nevinný

Jsme jako dva soumaři
Když život se nám maří
Život jako přetížený
Automobil nákladní

Soumrak soumarů souzvuk
Pády kapek smutný zvuk
Do vody skáčou tu žáby
Neznají vzlety naše pády

Soumrak soumarů
Souzvuk
Pro nás
Odpověď

Rozkaz zněl jasně
Uzavřeme kina
Zrovna v den kdy
Chtěli jsme jít

Rozkaz zněl jasně
Uzavřeme hospody
Konec je večeřím
Nejen při svíčkách

Rozkaz zněl jasně
Uzavřeme školy
To zamilované
Někdy také bolí

Rozkaz zněl jasně
Uzavřeme hranice
Láska má křídla
Ale opona spadla

Rozkaz zněl jasně
Sestěhujte se nebo
Buďte spolu sami
A nesmíte se vzít

Rozkaz zněl jasně
Opusťte parky, kostely
Opusťte své zahrady
Opusťte staré zvyky

Rozkaz zněl jasně
Líbejte se jen
A jen přes roušky
Máme respirátory

Rozkaz zněl jasně
Z okresu do okresu
Máte všichni zákaz
Dobře vám pražáci

Rozkaz zněl jasně

Můžeme taky žít?

Marek P. byl malého vzrůstu. Mezi svými přáteli, Daniel von Drak i Jaroslav L. měli oba přes dva metry, vypadal jako dítě. Nejen proto byl pro poltergeista Poplašňáka a jiné obyvatele školního depozitáře snadným cílem. Toho dne se stal již několikátou obětí lazebnické vášně vyšinuté paranormální entity.
"Danieli...," zasténal bezmocně, když v doprovodu sinalého modrovlasého Jaroslava L. dorazil do kabinetu.
Na hlavě nebohého češtináře trůnil obrovský duhově zbarvený kokrhel zjevně syntetického původu. Daniel začal pracovat na jeho odstranění. Jaroslav L. si zatím vymýval barvu z vlasů.

"A dost!" zařval Daniel po chvíli do sbírek. "Rozkaz zněl jasně! Lazebnictví se zakazuje!"

Zavřeli kadeřnictví můj milý
Vlasy na hlavách mužů
Rostou jako dříví v lese
Jako houští rákosové

Měsíc co měsíc kadeřnici
Paní takřka členku rodiny
Manželka zkrátka nenahradí
A tak páni chodí dlouhovlasí

Zavřená jsou kadeřnictví
Můj milý vlasy ti rostou
Nad čelem čupřinu ovčí
Na krku deku punkovou

Můj milý s vlasy za uši
Smutek z loken mít to se
K chlapům přece nehodí
Podívej se na ženský

Možná snazší mají to
Když s hřebenem kouzlí
Účesy z vlasů bohatých
Kadeře dlouhé je zdobí

Ženám jsou vlasy korunou
Pamatuj na to můj milý
Až ve vlasech drátěných
Zlomíš všechny hřebeny

Daniel von Drak měl špatnou náladu. Čtvrťákům se při maturitním semináři podařilo vyhodit do vzduchu chemickou laboratoř. Prý "Pane profesore, my nechtěli..." a po straně "Ty vole. Asi jsme vyrobili TNT."
Kantorovy naštvané myšlenky přetrhlo zaklepání. "Dále!" procedil skrz zuby.

Nezvaný návštěvník vešel a Danielovi spadla brada. Začal se smát.
Jaroslav L. měl na hlavě cosi - později identifikované jako slámu - dlouhého a žlutého, co mu spadalo po zádech v neuspořádaných cancourech a vpředu to bylo nalámáno do slušivé patky.
"C-co se t-ti to stalo?" vyrážel ze sebe Daniel.

"Poplašňák. Ten... sígr paranormální se snad dal na lazebnictví!" vztekal se Jaroslav.

Bez počátku zdál se čas
Voda v lese tekla
A my jsme tam nebyli
Nebyl to náš čas

Voda tekla a já se zeptala
Milý můj, co bude dál
Mlčel jsi, oči zavřené
Bylo to zkrátka tak

Milý můj, voda teče
A co bude v lese dál
Ještě tam budem
Někdy v klidu stát

Ptáci zpívají, voda teče
Bez hodin plyne čas
Jinak jim než nám
Zapomínáme zpívat

Bez času je náš čas
Ještě budeme tam kde
Uschovali ptáci zpěv
Asi se trochu báli

Voda v lese teče
Volně, jak libo je jí
Voda v lese teče
A my usínáme

Viktor W. zazvonil na zvonek u dveřích školního školního depozitáře. Když se po několika minutách nic nedělo, zazvonil znovu. Blížil se však konec přestávky, proto se rozhodl vejít. Jak pomýlené jeho rozhodnutí bylo, zjistil ve chvíli kdy se ocitl uprostřed recitujících koster.

"Duben, ještě tam budem!"
"Březen, do kutny vlezem!"
"Studený máj, ve stodole ráj!
"Komu se nelení, tomu se zelení!

Po poslední větě se kostlivci shlukli kolem Viktora a odmítli ho pustit dál.

"Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají!"
"Na svatého Řehoře, čápi letí přes moře."

"Na svatého Makaria, přichází Daniel von Drak!" vykřikli nakonec, zatleskali a rozestoupili se.

Daniel von Drak seděl ve svém kabinetě za školním depozitářem. Četl knihu a bezmyšlenkovitě si přejížděl po rtech propiskou, kterou si dělal poznámky. Okolní svět vnímal jen málo.
Zazvonění zvonku vedle dveří vytrhlo biologa ze zaujetí. S povzdechem se zvedl od stolu a zamířil do depozitáře.

"Dobrý den, milá nadřízená," pozdravil Daniel Josefu N., ředitelku gymnázia. "Co vás ke mně přivádí?"
"Papíry," odpověděla stručně ředitelka.
Biolog pozvedl obočí.
"Předpisy. Akta stran ochrany osobních údajů," odvětila Josefa poněkud ostře.
"Akta banánového háje?!" Danielovo obočí znovu vylétlo vzhůru.
"Skoro. Vyhláška!" usekávala Josefa N. "Tady. Prostuduj si to," řekla a vrazila Danielovi složku.

Běžel čas
Zima, jaro, léto
Podzim už ne
Nešlo už žít

Vyhnali nás z ráje
Bez mečů plamenných
Neproběhl žádný soud
Museli jsme jít

Běžel čas
Zima, jaro a
Co potom dál
Nejde už žít

Z ráje cesta vedla nás
Do banánového háje
Se slupkou na ústech
Namísto polibků

Běžel čas
Přišla zima
Měla na čase
Nešlo žít

Z ráje tisíc andělů
V maskách vesmírných
Bělostných jako sníh
A stejně studených

Běžel čas
Zima a jaro
Léto snad
Půjde žít

Tajemství pro dva ráj
Zmizel na loňský máj
Ze skladby pro dvě těla
Akta banánová zbyla

Běžel čas
Byla zima

Habitat byl založen přibližně před sedmi stovkami let. Dříve než do prázdných novotou vonících chodeb vešel první člověk, byl vyvolen Správce. Muž, který bude stát za scénou. Bude neviděný, ale vidoucí. Bez práva na rodinu, zato služebníkem všech. S darem, pro který by mnozí obyvatelé Habitatu vraždili, mnozí zemřeli strachem.
Správci patřil Výklenek, maličká vyboulenina na plášti Habitatu. S jediným skutečným oknem a přístupem Ven. Do Parku.
On sám byl sedmnáctým Správcem. Vlastní jméno dávno zapomněl. Stal se nejposlednějším z posledních. Mužem s maskami, se záhonem růží. Bez dětí, které se teď zoufale snažil zachránit. Ve skrytu svého srdce zaplakal.

Dobrý den, vážení studenti. Vítám vás znovu ve svých sbírkách. Dnes budeme pokračovat v práci v oddělení ptactva. Vezměte si obvyklé ochranné pomůcky. Děkuji.
Podívejme se, albinotický Dryocopus martius. Velmi zajímavé, pro datla černého je toto zbarvení vskutku neobvyklé. Poštěstilo se mi ovšem vidět jiného, mnohem podivuhodnějšího albína. Stromového.
Ano, u stromů jsou albíni extrémně vzácní. Bez chlorofylu v listech, který jako albíni pochopitelně postrádají, stromy nepřežijí. Tento byl zjevně výjimka. Šlo o buk lesní. Nebyl nijak veliký, ale prosperoval. Domnívám se, že zde svou roli sehrála i schopnost buků vyživovat se vzájemně kořeny. Nejposlednější z posledních druhů tak přežíval.

Nejposlednější z posledních
Kristus unavených služebník
Denně čeká na ovečky svoje
Nejposlednější z posledních

Ovečky jsme Ty a já
Nezdárné a toulavé
Skály trní známe již
Ovečky jsme Ty a já

Ovečky jsme unavené
Bloudící ve tmách svých
I když lampy svítí nám
Ovečky jsme unavené

Neposlednější z posledních
Včely které květy opylují
Na jabloni za dne bzučí si
Nejposlednější z posledních

Tradice políbení káže nám
Pod třešní právě rozkvetlou
Bohužel odkvetly přesto
Tradice políbení káže nám

Tradice našich předků
Minulost k dnešku váží
Zlatou nití vyprávění
Tradice našich předků

Nejposlednější jsme z posledních

Ty

Já

Nejposlednější jsme z posledních

Harry Potter je GAY!!! hlásaly titulky v Denním věštci. Rita Holoubková znovu roztáhla krovky a vypátrala jedinou schůzku zachránce světa s jiným mužem.
Kouzelníci gaye netolerovali. I proto se vydal do mudlovského gay klubu. Chtěl vlastně jen zjistit, na čem je. Merlin ví, kde to ta ženská vyštrachala. Harrymu to ale bylo jedno. Do pomyslného deníčku si napsal. Totální krach. Zabít moskyta a odstěhovat se.

„Kampak, Pane Pottere,“ zastavil ho sametový hlas.
Harry odvrátil zrak od kořenů Vrby mlátičky a ocitl se lapený v pohledu temnějším než noc.
„Pryč,“ odpověděl.
„Slavný zachránce utíká bez boje…,“ protáhl náhle nesnesitelně sexy hlas.

Trh byl každoroční součástí oslav Příchodu. Byl plný barev a vůní, stánků z nejrůznějším zbožím a lidí. Nechyběly ani různé atrakce. Na závěr se vždy konal holoohňostroj.
Potkal ji u stánku s kořením tisíce vůní. Byla krásná. Vysoká, štíhlá s dlouhými hnědými vlasy a jiskřivým pohledem. Smála se a jemu ten smích pronikal rovnou do srdce.
Dodal si odvahy a oslovil ji. Pozval ji na cukrovou vatu a trochu limonády. Skončili s prsty zamaštěnými od klobás a plechovkou piva za panoptikem hrůzy. Když zazněly petardy holoohňostroje, vůbec se nebáli.

Jejímu synovi bylo právě deset let, dva měsíce a tři dny.

Dobrý den, milí studenti. Dnes se podíváme do oddělení ptáků. Budeme katalogizovat a oprašovat místní kolekci vycpaných opeřenců.
Jako první se nám do ruky dostává jespák bojovný, Philomachus pugnax, z řádu bahňáků. Na našem území se vyskytuje při svém jarním a podzimním tahu. Tento exemplář představuje samce ve svatebním šatě.
Jespáci bojovní jsou pozoruhodní ptáci. Při toku spolu samci svádějí zápasy, většinou si přitom vytrhají nějaké to peří. Samičky je pozorují z okraje tokaniště. Samci se před nimi vystavují, zakrývají přitom své soupeře.
Ano, svým způsobem se jedná o trh. Samičky na něm vybírají ty nejlepší geny pro své potomky.

Každý den s kůží svojí
Na trh věčný se vydávám
Cestou pustou bez Tebe
Každý den s kůží svojí

Pramáti a Evangelista
V jednotě spolu jsou
Slovu naslouchají
Pramáti a Evangelista

Na trhu nabídka pestrá
Ke spatření tváře Tvojí
Nestačí projekce snů
Na trhu nabídka pestrá

Pramáti a Evangelista
Zrcadlo jarního míru
Oxymorón neskrývají
Pramáti a Evangelista

Nabídka nesdílení
Pestrá je dost a dost
Trh trochu kouzelný
Nabídka nesdílení

Pramáti a Evangelista
Na samotu se neptají
Bůh však ví co myslí
Pramáti a Evangelista

Trh nikdy nezavírá brány
Máme zač mu děkovat
Za život darovaný snad
Trhu co nezavírá brány

Proč vlastně vzal děti Ven a ukázal jim největší tajemství Habitatu? Protože byl sobec a chtěl se o ně s někým rozdělit. Nehleděl přitom na následky. Říkal si sice, že ty děti k němu do Výklenku přišly samy, ale i on chápal, že to je výmluva.
Nevěděl, proč je obrazovka – ve skutečnosti to bylo okno – pustila ven. Měla být naprogramovaná pouze na jeho genetický kód. Zřejmě někdo nahoře zanedbal povinnosti a nekontroloval systém. Správci to nevadilo. Jen těch dětí mu bylo líto.
Chtěl, aby si svůj první a poslední pobyt v Parku užily. Věděl totiž, že tohle bude mít Následky.

Dobrý den, vážení studenti. Připravil jsem pro vás malou exkurzi do světa genetického kódu. Rád bych utřídil publikace, které jsou na nejvyšších policích. Poté můžeme začít s opravou poltergeistího modelu DNA, kterému se rozpadá cukrfosfátová kostra.
Ráno jsem objevil první vydání knihy Sobecký gen podepsané autorem. Richard Dawkins v ní přichází s hypotézou genu jako jednotky přírodního vývoje. Jednotlivé alely genů podle této teorie soupeří o zastoupení v dalších generacích a organismy jsou jenom jejich vehiklem pro lepší šíření.
Organismy jako ohleduplní sobci? Nevím, co by si o této teorii mysleli pánové Darwin s Dawkinsem, já však oceňuji vaši fantazii.

Chtěla jsem Ti poděkovat
Za všechny Tvoje sny
Za to co pro mě děláš
Chtěla jsem Ti poděkovat

Jenomže víš co se říká
Chceš-li Boha rozesmát
Pověz mu o svých plánech
Jenomže víš co se říká

Víš jak toužila jsem
Tvoje sny s Tebou snít
Po Tvých loukách jít
Víš jak toužila jsem

V neměřitelnu času
Skončily naše sny
Narazily na život
V neměřitelnu času

Jeden s druhým snít
Jenomže po našem
Jenom ten svůj sen
Jeden s druhým snít

O ohleduplnosti kázat
Pro Kristův trojí pád
Sama sobec natřikrát
O ohleduplnosti kázat

Chtěla jsem Ti poděkovat
Teď prosím Promiň

Dobrý den, milí studenti. Vítám vás ve svých sbírkách. Dnes budeme pracovat v oddělení drobných savců. Místní paranormální živly tam natropily nepořádek.
Samozřejmě, že tady straší. Jste zde snad poprvé? Ano?!
Potom vězte, že místní poltergeist není vaše nová třídní učitelka. Duchů je zde povícero. Nelze zapomenout ani na dovádění kostlivců.
Nehodlám vám vyprávět historky z gymnaziálního podsvětí. Ve čtvrtém patře žádné nenaleznete. Vzpomněl jsem si však na událost ze života svatého Jana Bosca.
Když byl v semináři, zemřel mu kamarád. Někdy předtím si slíbili, že kdo první zemře, dá tomu druhému zprávu, zda je spasen. Opravdu se tak stalo.

Třetí den vstal z mrtvých. Byl vzkříšen... Zato on se bude smažit v pekle. Žádné historky svým následovníkům nepoví. Jednak žádné nemá a druhak, on z mrtvých nevstane. Podsvětí Správců bude určitě hodně hluboko. I kdyby jen proto, aby nevyšla najevo Pravda.
Oni nepoužívali kříže. V současné lidské společnosti se sázelo spíše na kradmé a bezbolestné způsoby smrti. Zejména, pokud jste chtěli někoho potají zlikvidovat. V Habitatu sice lidé příliš nemizeli a když už, tak je většinou našli někde u kamaráda po noční pitce. Občas taky policisté řešili útěk manželky od manžela; násilníci se najdou vždycky.
Podsvětí Habitatu neznalo bratra.

Dnes vzpomněla jsem si
Na jednu starou baladu
O košili mrtvému šité
Dnes vzpomněla jsem si

Na nevěstu vzpomněla jsem
Co v hrobě málem tlela a
Historku jak z podsvětí žila
Na nevěstu vzpomněla jsem

Mnoho radosti neužila
Místo pohlazení měla jen
Kostnaté mrtvoly dráp
Mnoho radosti neužila

Noc někdy není temná
Je tmavá tak akorát
Aby detaily skryla
Noc někdy není temná

Něžně hladí moje dlaň
Obrazy maluje na těle
Budí vítr v srdci skrytý
Něžně hladí Tvoje dlaň

Noc někdy není tichá
Když zní v ní Tvůj dech
A ruka po těle se toulá
Noc někdy není tichá

Bylo pět hodin a deset minut. V hospodě U jelita bylo narváno. Servírky se proplétaly mezi hosty s rukama plnýma nádobí. Házely úsměvy na všechny strany, sem tam prohodily pár slov.
V boxu v rohu seděli čtyři muži. Všichni měli nevýrazné tváře, hnědé vlasy a oblečení jak z popelnice. Dokonce páchli. Nikdo se k nim nepřibližoval.
„Správce začíná něco tušit,“ řekl jeden. „Courá se nám Venku.“
„Už jako kluk byl prý moc chytrý,“ odtušil druhý.
„Nahradíme ho?“ na to třetí.
„Nemáme kým,“ odpověděl čtvrtý.
„Takže zbývá přesvědčit ho, aby nechal výklenek zavřený.“
„To dřív začnou prasata tančit,“ uzavřel to první.

Dobrý den, moji milí studenti. Rád vás znovu vidím. Dnes se podíváme do oddělení kostí. Jsou zde nějaké pomíchané exponáty ve vitríně věnované zvířecím zubům. Kostlivci měli karneval a bohužel nevrátili exponáty k jejich popiskům.
Jste schopni poznat zuby prasete divokého? Mělo by tu být několik párů zbraní. Neočekávejte pistole, jedná se o dva páry čtverhranných špičáků, které myslivci nazývají páráky a klektáky. Páráky jsou ve spodní čelisti, klektáky v horní. Měly by tu být zuby dlouhé přes dvacet centimetrů.
Jednou jsem viděl souboj dvou samců divočáka. Tančili kolem sebe a hrabali kopyty. Drny jen létaly. Na výsledek jsem nečekal.

Odloučení má zhoubné účinky
Můj milý je to vážně tak
I když neumíme tancovat
Odloučení má zhoubné účinky

Po dvorku prasátko běhá
Taky tancovat neumí
Čtyři nožičky žádné ruce
Po dvorku prasátko běhá

Prasátko se rádo drbe
Za ušima na rypáčku
I Ty sis ho podrbal
Prasátko se rádo drbe

Děti někdy tančí se psy
Psi taky nemají dlaně
Přesto jsou objímáni
Děti někdy tančí se psy

Odloučení podporuje fantazii
Ale prase tančit nenaučí
Odhalí naše sny a touhy
Odloučení podporuje fantazii

Prasátko ve chlívku chrochtá
Fantazie naše nutí ho k tanci
Objímat však chce člověka
Prasátko ve chlívku chrochtá

Stromy, to byly sloupy, ze kterých odbočovaly větve jako u keřů, jenže ne od země. Koruny některých byly vážně výš než, kde byly děti podvědomě zvyklé vnímat strop Habitatu. Jiné byly o málo větší než keře a celé pokroucené. Děti na ně zkoušely lézt. Brzy se jim to zalíbilo.

„Co jste vlastně zač?“ udeřil na muže nejstarší. Visel přitom za nohy z větve.
„Nikdo. Spravuji, řídím, hraji na varhany v kostele,“ odpověděl muž. A taky rozhoduji, skrývám se ve stínech, odsuzuji lidi k smrti. Jsem prostě děvka na špinavou práci.
„Někdy jen tak sedím a dívám se na záhon růží.“

Dobrý den, vážení studenti. Máte rádi mravence? Místní poltergeist bohužel ne, proto je důsledně hubí. Tyto kosmopolitní tvory obývající lesy, louky i lidská sídla tedy v depozitáři nenaleznete.
Mravence jsem tu za dobu svého působení viděl pouze několikrát. Jeden takový se snažil odnést list možná čtyřicetkrát větší než on, to mravenci dovedou, když na něj spadla cihla.
Snad každý student našeho gymnázia zná Ferdu mravence. Červený šátek s puntíky a práce všeho druhu. Málokterý však ví, že jim kniha může být užitečná i při studiu biologie. Na vysoké škole nám ji profesor doporučoval jako studijní materiál. A myslel to vážně.

Jaký byl Tvůj den
Denně se na to ptáme
Tak pojďme si povědět
Jaký byl můj den

Byl delší než se zdál
Ráno jsem vstala
A ještě nejdu spát
Byl delší než se zdál

Devatero řemesel a desátá bída
Ferda mravenec telefonista
Chovatel básník zahradník
Devatero řemesel a desátá bída

Ferda ráno vstal brzičko
Pomodlil se a vyšel ven
Rybičky ve vodě se dusily
Ferda ráno vstal brzičko

Co dělal Ferda dál
Zachraňoval ryby přece
Potom jiná zvířata obstaral
Co dělal Ferda dál

Ferda trochu fotografoval
Světlo bylo prazvláštní a
Za vesnicí kvetla řepka
Ferda trochu fotografoval

Ferda půjde spát

Dobrý den, milí studenti. Dnes jsem si pro vás připravil opravdovou lahůdku. V uličce devět se objevila bedna s archeologickými nálezy. Mám dojem, že jsem zde viděl krabici obsahující pylová zrna z pravěku.
Ano, archeologové jsou schopni nalézt na pravěkých sídlištích semínka rostlin, zrnka obilí i zrníčka pylu. Odebrané vzorky půd promývají na sítech a stereoskopickou lupou vyberou rostlinné makrozbytky. Touto činností se zabývají archeobotanikové.
Když už jsme u té půdy, napadá mne ještě něco Víte, že archeologové pomocí analýzy půdy, zejména jejího prvkového složení dokáží i po stoletích objevit, kam jste zakopali svého psa? Vaši mrtvolu by zjistili též.

„Neublíží nám to?“ zeptalo se děvče.
„Neudusíme se?“ přidal otázku desetiletý.
„Atmosféra je tu dýchatelná, vzduch je svěží a voní,“ odpověděl muž a nadechl se. „Ách...“
„Doma to někdy voní jako pes,“ prohlásil čtyřletý.
„Protože ho zakopali na dvorku za buňkou,“ zareagoval jeho bratr.
„Nikdo nikoho nezakopával,“ odporoval jim muž. „To je vada klimatizace. Rodiče by si měli zažádat o opravu.“
„Řeknu jim to,“ na to blonďáček.
Muž zavřel oči. Několik úderů srdce neříkal nic. „Pojďte se projít. Park jste v Habitatu ještě nikdy neviděly.“
„Pl-róč?“ ptal se čtyřletý.
„Stromy jsou moc vysoké. Světelná výška Habitatu je pouze deset metrů.“

Dneska jsme vykopali psa
Tak dobře si v zemi hnil
Přemýšlím zda není škoda že
Dneska jsme vykopali psa

Neležel moc hluboko
Každý náš rozhovor
Obsahoval jeho chlupy
Neležel moc hluboko

Náš pejsek to byl hafan
Nemrtvý a nesmrtelný
Pod povrchem doutnal
Náš pejsek to byl hafan

Vypustili jsme bestii
Dlouho se o to snažila
Vrčí, kouše, sténá a my
Vypustili jsme bestii

Možná dobře že běhá
Pes se srstí heboučkou
Se zuby trošku ostrými
Možná dobře že běhá

Pozdě je litovat
Nejde znovu ho zakopat
Má nohy a chce běhat
Pozdě je litovat

Otázka však je
Zda chceme

Litovat

Muž zavřel oči a napočítal do deseti. Pak se rozhodl. „Pojďte se mnou,“ vybídl děti.
„Kam?!“ ptal se nedůvěřivě desetiletý. Stál před svými kamarády jako stráž.
„Ven,“ odpověděl muž. Dětem spadly brady. Ven?! Myslel tím opravdu Ven?
„Není v tom nějakej švindl?!“ udeřil na muže blonďatý chlapec.
Muž zavrtěl hlavou. Stiskl několik tlačítek a obrazovka zmizela. Prošel prázdným rámem. „Tak pojďte!“
Blonďáček vyběhl za bráškou. Ostatní se však ani nehnuli.

Muž se jim nedivil. Neměli důvod mu věřit. Navíc se mu zdálo, že dvě nejstarší děti prohlédly jeho dobráckou masku. Jenomže netušily, že k jeho povolání jich patří celá řada.

Dobrý den, vážení studenti, rád vás znovu vidím. Máme dnes poněkud teplé počasí, připravil jsem nám tedy práci v uličce věnované vodním obratlovcům. Budeme třídit a čistit modely ryb.
Prosím, buďte opatrní na karasy zlaté, Carassius auratus. Máme zde několik barevných variant, včetně ryb s vějířovitými ocasy a závojnatek s podivnými hrbolatými výrůstky na hlavách.
Ano, karas zlatý by mohl na karneval a jednotliví příslušníci druhu by se ani bez masek nepoznali. Napadá mne však jeden zástupce bezobratlých, který si svoji masku nosí v těle bez zásahu člověka. Jedná se o sépii, která je schopna změnit své zbarvení podle okolí.

Před Boží tváří
V divadle života
Jsme jenom herci
Před Boží tváří

V divadle života
Střídáme masky
Podle potřeby
V divadle života

Maska první nese štěstí
Tu často nepotřebujem
Navíc nemá se lhát
Maska první nese štěstí

Maska druhá těla se dotýká
Se skepsí nasazujem ji
Mění se podle nálady
Maska druhá těla se dotýká

Maska třetí mluví o toleranci
Na kolik je vlastně pravdivá
Když tolerujeme co vadí
Maska třetí mluví o toleranci

Maska čtvrtá Rád Ti zavolám
Nelže jenom nestačí
Když po pohlazení touží
Maska čtvrtá Rád Ti zavolám

Masky vyprávějí příběhy
A jenom Bůh vidí do srdce

Z nadšeného výskotu se rázem stal řev. Zvlášť, když děti zjistily, že nejmladší nemůže zpátky. Nejstarší udeřil na muže, který se zrovna zvedal od počítače.
„Dostaňte ho dovnitř!“ zakřičel a po krátkém zaváhání přidal. „Prosím!“
Muž zavřel oči. Ne snad, že by nemohl dětem přání splnit, ale obával se následků, které by to mělo. Jeho zrádná mysl mu podstrčila rozhovor, který vedl před několika týdny.

„Populace Habitatu vymírá,“ oznámil lékař.
„Jaké jsou podle vás příčiny?“ zajímalo muže s křeslem.
„Jednou z nich je přílišná regulace porodnosti. Je nutné zavést opatření na její podporu,“ odpověděl lékař.
„Potom ale hrozí Habitatu přelidnění.“