Moje články

"Nejdeme skrz černou díru," řekl Daniel von Drak mírně naštvaně, zatímco Vraspír se pochechtával, jakoby se ho Jaroslavova narážka ani nedotkla.
"Pohyb je možný pouze okrajem černé díry, a ani tehdy není bez obtíží. V černé díře nefungují zákony času, což zjistili už dávně budoucí stavitelé tunelů," pokračoval biolog.
"Dávně budoucí? Tunely nejsou odjakživa?" podivil se Jaroslav.
"Jsou," odpověděl na jeho námitku Vraspír. "Jenomže stavitelé tunelů pocházeli z dosti daleké budoucnosti. Někteří jim proto přezdívají Hlasy z mělčin času."
Jaroslav vytřeštil oči. "Mělčin?! To jakože z budoucnosti?!"
"Tak jest," přisvědčil Daniel.
"Dočkáš se i těch z hlubin," slíbil Vrapír temně.

"C-co to...," vypravil ze sebe Jaroslav L., když otřesy skončily.
"H-h-vězda," vydechl Daniel poněkud přerývaně.
"Tady umírají hvězdy, bratříčku," neodpustil si rýpavou poznámku Vraspír.
Jaroslav se zamračil. "Kde vlastně jsme?"
"V černé díře," odpověděl Daniel a Jaroslav dlouho mlčel. Tohle mu kolega s Vraspírem nějak zapomněli říct.
"A to jsem si myslel, že problémem týdne bude módní expertka slečna Karla," prohlásil kysele při vzpomínce na své nové tričko a nelibost jedné kostry. "Jenže to by nějaký génius nesměl vymyslet tunel skrz černou díru," dodal s významným pohledem na Vraspíra.
"Já to nebyl!" bránil se ten. "Takový cvok nejsem ani já."

Žádný další záblesk nepřicházel. I teplota v tunelu se velmi rychle snižovala. Oslněné oči si pomalu zvykaly na tmu. Vraspírův ostražitý postoj se uvolnil a i Jaroslav L. přestal hledat díry ve stěnách tunelu. Daniel však v pozornosti nepolevoval. Věděl, že jedním zábleskem to neskončilo.
A opravdu.
Stačili ujít jen několik kroků, když přišel další záblesk. Mnohem větší než ten předchozí. Doprovázely ho otřesy. Jaroslav se neudržel na nohou. Daniel vrávoral, ale nakonec ho následoval k zemi. Vraspír měl štěstí, zůstal stát. Přesto se při dalších otřesech raději sám posadil vedle svých druhů.
"Tahle byla veliká," prohlásil, když otřesy dozněly.

Dobrý den, milí studenti, rád vás opět vidím. Dnes budeme pokračovat v katalogizaci zdejšího sbírkového fondu. Podíváme se do oddělení pavouků.
Ano, i oddělení pavouků je nutno sepsat. Doufám, že netrpíte žádnou fobií. Budete pouze zapisovat, přesto bych neuvítal, kdybyste přitom vydávali hlasitý jekot. Mohl by přilákat entity, které nechcete potkat.
Začneme skákavkou srdnatou, Phidippus audax. Věděli jste, že tento nenápadný pavouk dokáže skočit do vzdálenosti padesátinásobku své délky? Na pavouka, který měří přibližně patnáct milimetrů, je to úctyhodný výkon.
Pokud se vám sedmdesát pět centimetrů zdá málo, pak vězte, že například takový brouk dřepčík dokáže svou délku přeskočit stokrát.

Na horizontu událostí kytky nerostou. Tam, kde umírají hvězdy, bude jen těžko něco růst. I časový tunel tady byl jen holá skála. Vedl rovnou skrz horizont.
Kolem umíraly hvězdy a Vraspír si stále pískal. Daniel tu melodii poznal.
"Řekni, kde ty kytky jsou," zanotoval a ostatní se k němu kupodivu přidali. Jejich zpěv zněl podivnou ozvěnou.
"Kytičky shořely," zabručel si Vraspír pod kápí, když píseň dozněla.
Sotva domluvil, tunel se rozzářil oslepujícím světlem. Trojici mužů bylo náhle horko. Mimoděk se shlukli k sobě. Jaroslav pátral po díře ve stěně tunelu. Daniel si mnul oči. Vraspír oba muže kryl vlastním tělem.

31. února

Kdo by to byl řek, že poltergeistí ektoplasma může spálit papír? Já to taky nevěděl, dokud se mě jeden učitelskej mládeneček nepokusil umlátit mapou. Asi ho kapku bolely popálené prstíky.
Když upustil mapu, smál jsem se tak, že jsem prolétl zavřeným oknem. Sklo nehoří. Ani jsem ho nestihl trochu natavit. Navíc mám pocit, že by to ten ras, co tu dělá správce, asi nevzal úplně dobře. Staral se víc o toho blázínka, co se mi pokusil udělat bebí, než o klenot svého depozitáře.
A já jsem klenot, jen neumím psát. K existenci to nepotřebuji.

Tak.

Jedenatřicátý únor exystuje!

Jestli zbohatneš, nepřekročím práh tvého domu. Při vzpomínce na slova, která pronesla ke svému synovi na počátku jeho kněžské kariéry, se Markéta usměje. Vzhlédne od necek, v nichž pere skromné svršky Janových hochů, a spočine očima na muži u stolu. Ve světle lampy sepisuje další knížku z Lidového čtení.
Její syn je všechno, jen ne bohatý velebníček. Kleriku má prošoupanou, zašívanou tolikrát, že by to Markéta ani nespočítala. Nezbohatl a ona s ním zůstala.
Markétin syn vzhlédne od psaní. Promne si unavené oči a usměje se na matku. Ve své lásce byla tou největší lidskou oporou, jakou si mohl přát.

Horizont událostí je plocha v časoprostoru tvořící hranici, za kterou události nemohou ovlivnit pozorovatele.
A nebo taky hranice okolo černé díry, která pro pozorovatele vymezuje oblast, z níž nemůže uniknout žádné elektromagnetické záření, totiž světlo. Rovněž hranice, zpoza které neunikne z dosahu černé díry žádná hmota. Časové tunely ji tedy obyčejně míjí v uctivé vzdálenosti.
Existuje však tunel, který vede skrz tuto hranici. Je to tunel nebezpečný a nestabilní. Nikdy není jisté, kde se z něho člověk vynoří. Většina soudných chodců časem se mu proto vyhne.
Oba kantoři však pod vedením Vraspíra mířili právě sem. Na hranici. Vraspír si pískal.

Cesta ke kořenům Země byla dlouhá a Daniel von Drak se zatoulal myšlenkami daleko od cíle mise. Vraspír je zatím vedl po známých stezkách, které byly v podstatě bezpečné. Pomalu sice nastávala sezóna rozmnožování tunelových žab, jejich zelený pářicí sliz však světélkoval, nehrozilo tedy, že by Vraspír navedl své pomocníky doprostřed bojů o samičky. Nehledě na to, že samci tunelových žab vytvářeli při námluvách značný hluk.
Biologovi před očima defilovaly výjevy z jeho časově roztříštěného života. Dominoval jim vysoký muž s dlouhými zrzavými vlasy. Ve všech obrazech, které Danielovi jeho mozek nabízel, se zrzek smál. Jen v tom posledním plakal.

Jaroslav L. napínal zrak do temného tunelu a přemýšlel, jak je možné, že už zase následuje Vraspíra tunely času na nějaké pochybné misi. Nuž v kápi jim totiž mnoho neřekl. Sdělil jim pouze, že se cestou zahřejí. Jak Jaroslav Vraspíra znal, očekával čarodějnické procesy nebo období kolem Velkém třesku.
Jsi blízko, bratříčku, ozval se mu v hlavě Vraspír. K narušení přediva času došlo v době zhruba před čtyřmi miliardami let.
"Co chtěl kdo změnit na vznikající planetě?" podivil se Daniel von Drak nahlas.
Vraspír pokrčil rameny. "Jeho hloupost se zjevně nebála rozkvést. My teď jdeme otrhat květy," zasmál se pak.

Ve školním depozitáři vládla tma, jeho správce však procházel uličkami bez jediného zaškobrtnutí. Vyhnul se kostlivé paži natažené přes uličku.
Kdyby vás tak ty hnáty někdy bolely, pomyslel si, když se shýbal. Byl unavený, ale na rozmary sbírek již zvyklý.
Na co si však dosud nezvykl byla náhlá zjevení se muže v kápi. Dnes bylo o to překvapivější, že se objevil ve společnosti Jaroslava L.
"Rád tě znovu vidím, Danieli," řekl muž v kápi.
"Vraspíre," kývl na pozdrav Daniel. "Já též."

"Potřeboval bych pomoci," začal Vraspír. "Bude to nepříjemná práce a v tunelech se dostaneme mnohem dál, než jsme chtěli."

Můj milý, Knihu knih
Znovu začínáme psát
Pámbu nějak nenapsal
Že Eva měla roušku

Přes ústa

Představ si milý
Jak v knize Genesis
Adam Evě roušku dá
Asi aby nemohla jíst

To jablko

Můj milý, v roušce
Skryla nikoli klín
Jen svou krásnou tvář
Eva mírně zadrdělá

Adam ne

Můj milý, kniha Genesis
Nové stránky získala
Církev je asi neuzná
Taky s nimi nepočítala

Jen se spásou

Můj milý v roušce Evině
U skleničky vína rudého
Které rozlijeme náhodou
A prstem na desku báseň

Napíšem

Bůh knihu Genesis dávno
Na křivé řádky nechal psát
Pro všechny budoucí
Aby nezapomněli

Amen

Dobrý den, vážení studenti. Máme dnes opravdu příjemný jarní den, otevřel jsem tedy okna, abych umožnil čerstvému vzduchu přístup do depozitáře. Vzhledem k tomu se radši vyhneme oblasti v blízkosti oken. Půjdeme uličkou číslo dvacet tři.
V této uličce vyrostlo minulý týden mraveniště. Můžete vidět, že se jedná o poměrně robustní stavbu. Přesně jako v lese ji kryje vrstva jehličí odolná proti dešti a sněhu. Věděli jste, že se část mraveniště nachází pod povrchem? Je mi vskutku záhadou, jak se tito mravenci, kteří evidentně patří k druhu mravenec lesní, Formica rufa, dokázali postavit mraveniště v podlaze depozitáře.
Mravenčí prací? Pravděpodobné.

Ve školním depozitáři bylo chladno a šero. Ticho zde nevládlo, ale Aleš Z. byl na podivné zvuky, či dokonce výkřiky v království Daniela von Draka zvyklý. Se zvýšenou opatrností však sledoval změny světla.

Modrý záblesk se ukázal v okamžiku, kdy zeměpisář přebíral od kolegy historickou mapu království českého.
Poltergeist Poplašňák hučel, sténal a vytvářel takové světelné efekty, až z nich bolela hlava. Nakonec se pokusil vystrčit Aleše z okna.

Kantor neměl na poltergeistí vtípky náladu. Přetáhl poltergeista mapou. Nedbaje jeho nepříliš hmotné ektopasmatické podstaty, mlátil poltergeista tak dlouho, až ten propadl zavřeným oknem.
"Kdo jinému, jámu kopá...!" vrčel přitom vztekle.

"Ahoj Marku, co mi neseš?" zeptal se Daniel von Drak mladšího kolegy, který čekal přede dveřmi školního depozitáře.
"Sebe a slohovky na opravu," usmál se trochu plaše Marek P.
"A mne!" ozval se od schodiště Jaroslav L. Ten se neusmíval. Do kolegova království to byla tři patra.
"Jaké téma?" ptal se Jaroslav, když s Markem následovali Daniela do jeho kabinetu.
"Místo, kde bych se nechtěl probudit, líčení," odpověděl kolega.
"Kolik jich psalo o sbírkách?" zajímalo Daniela.
"Čtyři."
"Jenom?!" Správce školního depozitáře se zatvářil dotčeně.
"Zřejmě existují i jiná místa, kde se není dobré probouzet," řekl Jaroslav, načež se Daniel ušklíbl.

Dobrý den, vážení studenti. Jsem velmi potěšen, že jste dnes zavítali do školního depozitáře. Mám pro vás snadnou, byť poněkud nebezpečnou práci. Pomůžete mi s úklidem listí v uličce číslo devět.
Chtěl jsem dnes pokračovat v katalogizování sbírkových fondů, avšak místní paranormální entity se rozhodly očesat snad všechny duby v okolí a jejich listí nacpat do deváté uličky. Musíme pracovat opatrně. Dveře na jejím konci bohužel zůstaly pootevřené.
Co to máte? Ach ano. To je hálka žlabatky dubové. Nejedná se o nějakého červa napadajícího duby, nýbrž o blanokřídlý hmyz, který saje mízu z jejich listů. Tím způsobuje vznik onoho novotvaru.

"Dobrý den, Danieli, mohl bys...?" zeptala se Josefa N. biologa.
"Jistě, milá nadřízená," přikývl Daniel von Drak. "Musím vás však upozornit, že poltergeist má dnes poetickou náladu."
Ředitelka gymnázia si povzdechla.
"Cestou do kabinetu to uslyšíte."
Slyšela.

"První strofa je nevinná,
protože nemůže pít.
Ale to nevadí.
Já si vystačím!

Druhá strofa kostry věstí
Kostřičky a Poplašňáka
Protože mně všichni milují
Už je to prostě tak

Třetí strofa to jsem já
Poltergeist jménem Poplašňák
Jsem modrý, jsem krásný
A z okna vyhazuji tuze rád

Čtvrtá strofa je úvod
Do katastrofy jakou svět
Ještě si nezažil, nevadí
Teď jsem tu já!"

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás ve svých sbírkách. Máme dnes poněkud pošmourné počasí, ideální čas pro práci v uličce číslo pět.
Vy jste tu poprvé, že? V uličce číslo pět jsou umístěny exempláře z kmene členovců, třídy pavoukovců a řádu pavouků.
Prosím, nekřičte. Pavouci nekoušou. Duchové by však mohli.
Všichni známí pavouci jsou suchozemští, kromě jediného. Je jím vodouch stříbřitý, který žije i na našem území. Tento pavouk si tká pavučinový zvon, který plní vzduchem. Když utká zvon, tak vystrčí zadeček z vody, zachytí vzduchovou bublinu a donese ji do pavučiny. Vytvoří si tak svou vlastní bublinu k dýchání.

Za Tvých mladých let
Příteli
Je Ti sotva dvacet pět
Starče

V ústech slova těch
Co svět
Křížků osmdesát jim
Naložil

Nech mne se Ti smát
Do syta
Příliš málo radosti
Teď mám

Když mládě odrostlé
Počítá
Roky jako babička má
Stařičká

Drahý příteli pořád ještě
Na řasách dětské sny máš
I když svět chce je vzít
A Ty rád mu s tím pomáháš

Příteli ještě nejsi stoletý
Snad čeká Tě ještě dlouhý věk
Kdy to Tvoje myšlení dost času
A příležitostí stárnout bude mít

Můj nejdražší příteli
Není Ti ještě ani dvacet pět
Doufám, že jednou mi
Krásně zestárneš

Kostlivci stáli v kroužku v uličce. Ve středu kostlivého kruhu bylo vidět sedící postavu. Blankytně modrý oblak, svítící přímo do její tváře, odhaloval, že jde o ženu. Byla to Mariana T. a měla strach.
Kostlivec s červenou kšiltovkou na lebce se nad ní sklonil, mávaje čímsi v pravé ruce. Otevíral a zavíral ústa, což doprovázely zvuky, ze kterých se ženě se rozšířily oči naprostou hrůzou.

Daniel von Drak se souhrou podivuhodných náhod zahrnujících kozu, párek krys a orangutana nacházel o dvě uličky dále, skřípání kostnatých pantů proto zaslechl.
"Matěji!" křikl ostře na kostlivce. "Výslech skončil. Vrať Edovi jeho křížovou kost!"

Po hlavě do průseru řítí se svět
Pokousali jsme špatného psa
Vážení, je to hajzl, vím
Jenomže my nemáme na výběr

Politiky nikdo se nenají
Tak už přestaňte strkat
Hlavy do písku, vládci
Protože lid máte... No přesně tam

Po hlavě do průseru řítí se svět
Škrábe, vrčí, kouše do všech stran
I vzteklý pes šel by radši žrát
A ovce hloupá může se jít pást

Politiky nikdo se nenají
Tak přestaňte si hrát
Že máte alternativy lhát
Když nemáte vůbec nic

Po hlavě do průseru řítí se svět
Jenže my občané žijeme v něm
Politici, bojujte za nás
Doopravdicky

"Bylo nebylo," začal s vyprávěním Daniel von Drak. "Jednoho krásného jarního dne jsem učil v tercii dýchací soustavu. Rozhodl jsem se, že se žáky vytvořím funkční model plic. Terciáni byli nadšení."
Bylo pozdě odpoledne a Jaroslav L. s Markem P. seděli v kabinetě za sbírkami. Poslouchali kolegův hlas a oči se jim zavíraly. Daniel mluvil dál.
"Model bylo velmi jednoduché sestavit. Já zvolil jako materiál pet lahev, brčka, balonky a modelínu.
Žáky to bavilo. Pouze jeden hyperaktivní hoch se poněkud nudil. Chtěl posvačit židli. Tomášku, prosím Tě, nejez tu židli! napomenul jsem ho," dopověděl Daniel a kolegové s trhnutím procitli.