Moje články

"Drahý Danieli Jiří, libo-li výlet do černé díry?" nabízel Vraspír.
"Velice libo," odvětil Daniel a dodal: "Někdy přemýšlím, proč mne můj otec pojmenoval právě Daniel Jiří."
"Daniel Jiří," zopakoval Vraspír a znělo to, jako by si Danielova jména vychutnával. "Možná věděl, že budeš bojovat s draky."
"A já proč jsem se stal učitelem," kontroval Daniel cynicky.

S draky však bojoval i jinak. S některými z nich s Vraspírem po boku. Jaroslav říkával, že jsou jako dvě vrány se sebevražednými sklony. Oba měli své démony a oba měli nejlepší výsledky mezi agenty Stráže času, ačkoli k nim Daniel oficiálně již nepatřil.

Dnes večer mělo poruchu traťové vedení a několik linek mhd, včetně té mé, jelo odklonem. Do začátku mše svaté zbývalo třicet čtyři minut.

Pět minut přede mší jsem si oblékla liturgický oděv a upravila vlasy. Nevzpomněla jsem si na tebe, v tu chvíli jsem byla ráda, že zvládám pojmout informace k bohoslužbě.
Na tebe, milý Done Bosco, jsem si vzpomněla až později, když mi došlo, že nevím, o čem bylo evangelium, které kněz právě dočetl.
Tvým liturgickým oděvem byla alba, barokní ornát, "basička", pracovní obuví cokoli, co drželo na noze. Běžně jsi nosil záplatovanou kleriku a byl unavenější než-li já.

Při východu slunce bývaly školní sbírky obvykle opuštěné. Správce většinou býval doma a duchové spali, dokonce i kostlivé tancovačky jen zřídkakdy přetáhly druhou hodinu ranní. Jediným narušitelem klidu tak býval poltergeist Poplašňák.
Toho dne však dopadly sluneční paprsky na Vraspírovu kápi. Muž kráčel tiše přímo ke kabinetu, kde tušil Daniela von Draka.
"Srdce je párový orgán, příteli," řekl místo pozdravu, sotva za sebou zavřel dveře.
"Není," oponoval mu Daniel, který se zrovna zvedal z lůžka.
"A je to podstatné? Černá díra taky není v páru," prohlásil Vraspír poněkud nesouvisle.
"Není. Existenci bílých děr nepotvrdili dokonce ani fyzikové stráže," navázal Daniel.

Probral se. A je u něj Vraspír, ne já..., Jaroslav L. zaťal pěsti. A on si ho dovolí hladit po rameni...
Jaroslav stál za sklem nemocničního pokoje a s tváři ztuhlou na kámen pozoroval přerývaný rozhovor svého kolegy a přítele s Vraspírem. Přál si být u něj.
Josefova ruka na rameni ho donutila odtrhnout oči od scény v pokoji.
"Nežárli," zaznělo mu v hlavě.
"Nežárlím, jen nechápu," ohradil se Jaroslav stejným způsobem. "Daniel si toho prožil dost, a přesto ho vždycky poslechne, i když z toho kouká průšvih."
Josef si povzdechl. "Daniel má své důvody. A teď běž za ním."

Dnes vám budu vyprávět o tom, proč se jednoho dne na cestičce ke studánce pod skalou objevilo varování Úsek častých nehod.
To bylo tak. Lidé chodili do studánky pro vodu už od nepaměti. Asi tak stejně dlouho v té studánce sídlila žába. Někteří tvrdili, že je to pořád ta samá, ale pravdivost této teorie se nikdy nepodařilo potvrdit. Já bych o tom pochyboval, žáby moc dlouho nežijí. Zvláště malí milí skokani.
Jenže tenhle jednou milým být přestal. Začalo to tím, že se zakousl do nosu rychtářovy děvečky. Potom kousl Pepíka, který byl za školou. A pokud neumřel, kouše lidi dodnes.

Blankytně modrý přízrak plul nocí. Mihotal se a tetelil. Zavýskl si. Vzápětí zazněl třesk rozbitého skla. Znovu a znovu. Třísk! Třísk! Třísk!
Přízrak udělal kotrmelec. Zahýkal radostí.
"Bum bác! Už to padá! Už to tříská!" spokojeně Poplašňák vříská.
"Bum, řach a bác! Pryč je porcelán!"
A opravdu. Porcelánové hodiny po čísi prababičce se rozpadly na malé kousky.
"Mňauuác!" To byla sbírka sádrových koťátek.
"Cvrliky! Bublíky!"

Poplašňákovo veselí skončilo zhruba o půl hodiny později probuzením strážného ducha Siegfrieda. Poltergeist třískal činely nad jeho hlavou. Skončil zmačkaný do kuličky.
Protože byl-li Poplašňák kapitola sama pro sebe, pak násilím probuzený Siegfried byl legendou.

Čeněk C. se odjakživa bál schizofrenie. Lidé s hlasy v hlavě pro něho byli něčím neskonale odporným a nehodným existence. Nebylo nic, čeho by se bál víc. Ačkoli mnohočetná porucha osobnosti byla na žebříčku hrůzy rovněž dosti vysoko. (Nejvíce se sice bál manželky, což by nikdy nepřiznal, navíc ji nešlo označit za pouhý hlas.)
Teď stál Čeněk uprostřed školního depozitáře. Danielů von Drak zmizel neznámo kam a ze všech koutů depozitáře se ozývaly hlasy. Tlačily se na Čeňkovy ušní bubínky, vábily, hrozily, strašily. Zkusil si zacpat uši, to nejhorší kvílení slyšel i tak.
"Oknáááá!!! Pozóoor! Pochodem vchod! Levá, pravá! Defenestracééé!"

"Respektující výchova je blbost. Děcko má poslouchat, ne mít blbý argumenty," řekl stařec.
Mladá budoucí matka si myslela své.
"Autoritářské výchova vede k nesamostatnosti a ustrašenosti," prohlásila dáma středního věku.
Mladá budoucí matka se zatvářila skepticky.
"Řezat by potřebovali, parchanti!" prohlásil opilec s tetováním.
Mladá budoucí matka s ním duchu nesouhlasila.
"Ti maličcí potřebují hlavně spoustu lášky. Pěkně je poňuňat a zahrnout je tím nejlepším," prohlásila paní s naondulovaným psíčkem.
Mladá budoucí matka v duchu zvracela.
"Já vám nevím. Ono je to různé. Děcko potřebuje hranice, ale my možná taky." prohlásil muž s bílým plnovousem.
Mladá budoucí matka se zamyslela.

Jednoho krásného dubnového podvečera seděli Daniel von Drak, Jaroslav L. a Marek P. v kabinetě za školním depozitářem. Každý z trojice kantorů před sebou měl štos písemných prací na opravu. Daniel testy z chemie 3.C, Jaroslav s Markem maturitní písemky. Otevřeným oknem přinášel vítr vůni kvetoucích stromů.
Dlouho pracovali mlčky, když tu se Jaroslav L. začal smát.
"Co se děje?" zdvihl Daniel hlavu od nukleových kyselin.
"Poslechněte si tohle. Využití babského ucha při recyklaci stříbrných nanočástic z vysloužilých ponožek," řekl Jaroslav vážně přemáhaje však další záchvat smíchu.
"Á, šalvěj přeslenitá!" protáhl Daniel do Markova řehotu. "Čí je to práce?"

Rozměry depozitáře jsou pouze jednou ze záhad této časoprostorové koordináty. Mezi další záhady patří poltergeist Poplašňák, o němž dodnes panují pochybnosti, zda se jedná o poltergeista nebo pouze o mimořádně zlovolnou formu ducha.
Antropomorfní formou se přibližuje duchům, existují však pozorování Poplašňáka jako blankytně modrého světelného oblaku (Pokorný 1980, Lipebský, 1995 a další), lze tedy odvodit přinejmenším fakt, že barva přízraku je konstantní.
Záliby této entity jsou jednoznačně typu poltergeistího. Lomcování a pohazování věcmi, kvílení, zaklínání či prozpěvování patří do základního rejstříku činností entity (Pokorný, 1980), tyto však doplňuje jinými, netypickými, například defenestrací nic netušících návštěvníků depozitáře (von Drak, 2020).

Můj milý rozmilý
Anděli spanilý
Nápověda třídní
Ve sborovně bídní
Anděli spanilý
On není rozmilý
Na konci času
Nehledej spásu

Můj milý rozmilý
Posečkej chvíli
Král usíná
A je tma
Můj milý rozmilý
Co jen rozbili
Atacama poušť
Přináší spoušť

Můj milý rozmilý
Obrazy se rozpily
Napověz nový den
Začít znovu sen
Můj milý rozmilý
Někdo jest otylý
Otylý a opilý
Bude za chvíli

Můj milý rozmilý
Máme činčily
Nápověda zaspí
Lidé nejsou krásní
Afrikán na vartě
Erb v paspartě
Trojice hloupých sov
Kolik padne slov

Můj milý rozmilý
Kočky vodu rozlily
Úkoly sežral pes
Teď babo napověz

Co dál?

Dobrý den, vážení studenti, mám pro vás dobrou zprávu. V opravném testu z reprodukční biologie člověka jste uspěli.
Dnes vám ukážu několik chimér nikoli bájných. Jsou to mořské panny sešité z ocasní části kapra a přední části opice nebo kočky. Kdysi bývaly oblíbených lákadlem různých obludárií.
Malým otráveným jablkem pro genetiky je chimérismus u člověka. Může zpochybnit i úsloví, že matka je vždy jistá. Paní Karen Keegan potřebovala transplantaci ledviny. Synové se nabídli jako dárci. Při genetických testech se však zjistilo, že pouze jeden ze synů je její.
Paní Keegan totiž měla jeden vaječník svůj a jeden své nenarozené sestry.

Na základě studia archivů gymnázia se von Drakovi podařilo vypátrat, že k rozhodnutí využít půdu jako školní depozitář a "...sklad harampádí nepotřebného" došlo v roce 1904, tedy krátce po založení ústavu (von Drak, 2015). Dále však správce depozitáře k problematice původu časoprostorové anomálie nepřispěl, jelikož se dokumentace sbírkového fondu zdála být důležitějším úkolem.
Snahu zdokumentovat předměty nacházející se v depozitáři provázejí od samého počátky značné obtíže. Jako první lze jmenovat fakt, že se nepodařilo přesně určit hranice místnosti, ve které se depozitář nachází (Vraspír, von Drak., L., 2016). Vraspír (2016a) problém popsal jak hledání gumičky do vlasů v saharské poušti.

Uličky školního depozitáře se táhnou do nedohledna. Lze sice dojít na konec kterékoli uličky, nelze však nalézt poslední uličku. Nikdo neví, zda se školní depozitář rozpíná či tvoří vlastní universum. Většina výzkumníků se kloní spíše k variantě univerza uzavřeného vnějšími hranicemi posledního patra gymnaziální budovy. Nikdo neví, co zde bylo postavením gymnázia.
Ze zápisků Vogencrafta (1841) čekajícího na poslední vlak do domovské Vídně vyplývá, že časoprostorová anomálie zde musela být odedávna. Obdobného názoru je i Trauenterk (1900) a Hlinovský (1933).
Současný správce depozitáře problematiku popsal vzhledem k historii budovy, která na tomto místě stojí od roku 1900 (von Drak, 2015).

Ve školních sbírkách je toho na pěst docela dost. Na první dobrou každého napadne Poplašňák. Blankytně modrý poltergeist je příčinou těžkých snů mnohých návštěvníků sbírek, příčinou bolestí hlavy správce depozitáře a ředitelky gymnázia, která dokonce zřídila speciální fond na odškodnění obětí.
Obvykle stačí lahev vína, doplněná ve zvláště těžkých případech o kvalitní čokoládu. Obojí může být nahrazeno tvrdým alkoholem dle domluvy s poškozeným. Do účetnictví jsou pak zahrnuty jako výdaje na konzervační pomůcky a nástrahy na potkany.
Daniela von Draka sice z blankytného přízraku bolívá hlava a někdy se naštve, největší noční můrou je pro něj však něco zcela jiného.

Dobrý den, vážení studenti. Dnes jsem objevil, že napříč oddělením genetiky vede ulička s minerály. Bude nutné kameny z této uličky přenést do oddělení mineralogie, což bude naším dnešním úkolem.
Ulička není uspořádána abecedně, začneme tedy na kraji, kde se nachází sulfidy. A hned zde máme jeden pěkný kámen. Jedná se o disulfid železnatý neboli pyrit.
Pyrit můžete znát rovněž pod přezdívkou kočičí zlato. Nazývá se tak kvůli své mosazně žluté barvě a vysokému lesku, kterým onen kov připomíná. Často doprovází hnědé uhlí a používá se k výrobě oxidu siřičitého a kyseliny sírové. Jeho ložiska naleznete na Plzeňsku a Pardubicku.

Vítám vás, milí studenti. Dnes opět zavítáme do oddělení genetiky. Modely karyotypů září novotou, máme tedy příležitost podívat se do krabic s knihami. Doporučuji vám ochranu dýchacích cest a rukavice, nevím totiž, jak dlouho zde knihy jsou a zda neobsahují spory plísní.
Podívejte. První svazek a hned Richard Dawkins a jeho Sobecký gen. Tato kniha popisuje teorii, že geny jsou hybateli evoluce a těla jim slouží pouze jako prostředek k dosažení vlastních cílů.
Poněkud nepříjemné, že? Sobci, kteří nejsou vypovězeni z evoluční obce. I proto má tato teorie své kritiky, ačkoli může vysvětlit malé množství genetické informace v mitochondriální DNA.

Dobrý den, vážení studenti, rád vás vidím ve svých sbírkách. Dnes mi pomůžete s opravou modelů buňky. Začneme s buňkou živočišnou. Na tomto bude potřeba přilepit Golgiho aparát a endoplasmatické retikulum. Prosím, vezměte si jako pomůcku tento obrázek.
Znáte onen citát, že vše živé pochází z buňky? Omnis cellula e cellula. Tento výrok bývá připisován německému lékaři a politikovi Rudolfu Ludvigu Karlu Virchowovi a jde o jednu z nejdůležitějších premis buněčné teorie.
Základy této teorie vymyslel již Jan Evangelista Purkyně, ale některé jeho názory nebyly správné, proto za otce buněčné teorie považován není. Tato čest náleží pánům Schleidenovi a Schwannovi.

Dobrý den, milí studenti. Těší mne, že berete přípravu na opravný test vážně. Rovněž i vaše ochota pomoci mi ve sbírkách.
Dnes nás čeká nesnadná práce. Jistý nekalý paranormální živel nám protřepal a nezamíchal chromozomy v modelech karyotypů.
Karyotyp je soubor všech chromozomů v jádře dané buňky. My zde máme několik karyotypů lidských a několik zvířecích. Odlišit chromozomy bude na delší dobu. Naštěstí měly tyto modely odlišné barevné odstíny.
U člověka dochází k mísení genů v procesu zvaném crossing-over. Tento proces probíhá během profáze jedna při meióze neboli buněčném dělení. Tehdy si chromatidové tetrády vymění části genetického materiálu. Neprotřepají, míchají.

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás ve školním depozitáři. Vaše písemná práce nedopadla nejlépe a vy doufáte, že vám umožním si ji vylepšit?
Velmi rád, pokud se budete svědomitě připravovat na hodiny. Mít pětku z reprodukční soustavy člověka je totiž vskutku obdivuhodný kousek.
Člověk je z hlediska reprodukce poměrně nekomplikovaný tvor. Má dvě sady chromozomů, je tedy diploidní, haploidní jsou pouze vajíčka a spermie. Vznikají meiózou.
Naprostá většina mnohobuněčných organismů, samozřejmě, člověk je mnohobuněčný, je diploidních. Existuje ale výjimka, roztoč Brevipalpus phoenicis blue, kde se haploidní samice množí partenogeneticky. U tohoto tvora má věta Já sama! úplně jiný smysl, že?

Dobrý den, vážení studenti, rád vás znovu vidím. Naše dnešní práce se ponese v duchu mezidruhového křížení a jeho následků.
Zde je vycpaný liger, kříženec samce lva a samice tygra, který se nedávno objevil v deváté uličce. Jeho přesun do oddělení šelem svěřím nejspíše některému z duchů, jelikož za života mohla tato šelma vážit přes čtyři sta kilogramů.
Mimochodem, liger je plodný. Hybrid ligeří samice a lva je liliger.
Mezidruhové známosti jsou v přírodě poměrně bezpečné, jelikož potomstvo bývá neplodné. Nebývají časté ani evolučně výhodné. Mohl bych vám sice uvést mnoho výjimek, například mezidruhové hybridy jeseterů, dnes ale půjdeme pracovat.

Ptačí muž je podvodník a na zemi leží tělo. Jeden z nich je milenec a druhý vrah. Ani jeden z nich není manžel. Královnu zavřeli ve skříni. Sarkastická plující lebka bliká v rohu zeleně.

Kdo je podvodník?

Metafora pro nepoctivého hráče nebo pro pannu, která se tváří jako děvka?

Hrdina není podvodník. Hrdina je mrtvola. Pirát podvádí, ale ten to má v popisu práce.

Kdo je anděl?

Nikdo.

Každý z nich má své bolestné tajemství. Každý skrývá temný fakt.

Jen tulák se toulá. Hledá magickou krávu. Prý mu utekla, když ji pásl a čarodějnice se zlobí. Asi ho zabije minotaur.

Dobrý den, vážení studenti. Doufám, že jste si při tělesné výchově protáhli svaly. Dnes totiž budeme vyklízet staré železo.
Bohužel se stalo, že jistý poltergeist zde spustil kotvu. Rozdrtil tím několik vycpaných opeřenců. Byly to sice staré a notné vypelichané exempláře kura domácího, avšak s inventárním číslem, musel jsem je tedy vyjmout z evidenčních seznamů.
Vzhledem k proměnlivosti sbírkového fondu jsou tyto seznamy noční můrou každého systematika. Pokusil jsem se je převést do digitální podoby.
Ano, tu kotvu musíme opravdu odnést. Ačkoli má mnoho metafor v přírodě, například rostliny jsou ukotveny kořeny, jak jste správně poznamenali, tak do depozitáře nepatří.

Dobrý den, milí studenti, vítám vás opět v oddělení ptáků. Ulička hrabavých je momentálně uzavřena z důvodu rekonstrukce, navštívíme vedlejší uličku. Nachází se zde několik zachovalých exemplářů z řádů tučňáků.
Podívejte se na tyto vycpaniny. Samec tučňáka císařského a jeho mládě, kteří čekají na návrat samice z lovu.
Kýčovité, avšak pravdivé. Samice tučňáka císařského předá po nakladení vejce samci, který ho na svých nohou inkubuje ve speciálním kožním vaku. Samice poté vyrazí na lov. Vrací se zhruba za dva měsíce, kdy už je mládě vylíhnuté.
Ano, s trochou fantazie to lze považovat za velký flám. Jenomže tučňákům jde o přežití.

Toho odpoledne se Daniel von Drak, Jaroslav L. a Marek P. sešli v kabinetě za školním depozitářem ve společnosti ředitelky gymnázia Josefy N. Správce sbírek měl na čele šmouhu a ve vlasech pavučiny.
"Kterou uličku jsi evidoval dnes?" zajímalo Marka.
"Slepičí," odvětil Daniel nepříliš nadšeně.
"Eviduješ, doufám, každou slepici," řekla důrazně ředitelka, ale oči se jí usmívaly. "Pořádek musí být."
"Každou. Bohužel jsem měl pomocníka," odpověděl správce.
"Poplašňáka?" ujišťoval se Jaroslav.
"Tak jest!" zavrčel Daniel a začal si vyčesávat z vlasů pavučiny.
"Jo, jo. Na něj se můžeš spolehnout. Nikdy nevíš, co provede, ale něco provede vždycky," uzavřela téma ředitelka.

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás opět ve svých sbírkách. Dnes navštívíme uličku dvacet sedm. Tuším, že jste zde dosud nebyli.
Co se v ní skrývá? Nechte se překvapit.
Ano, ano. Ulička je věnována ptákům z čeledi hrabaví. Naleznete zde převážně příslušníky a příslušnice rodu Gallus; zejména pak zástupce jeho domestikované formy.
Správně, jedná se o kura domácího neboli slepici. Tento byl vyšlechtěn pravděpodobně z kura bankivského žijícího v jihovýchodní Asii, kde ostatně byly slepice domestikovány.
V Evropě je chov kura domácího doložen již v sedmém století před Kristem. Možná i on si po svém zmrtvýchvstání mohl dát míchaná vajíčka.

Můj milý mozku,
píšu Ti tento dopis, jelikož bych s Tebou ráda provedla zúčtování.

V poslední době mi připadá, že svou funkci neplníš úplně adekvátně, v mnoha ohledech dosti selháváš.
Můžeš namítnout, že se najím, obleču, domů trefím a moč ještě udržím, takže co bych chtěla, že.

Několik věcí by se našlo. Například funkce vypnutí myšlení v čase určeném pro spánek a naopak funkce zapnutí myšlení v zaměstnání. Tam by se mi schopnost pohotového a jasného přemýšlení hodila. Taky bys mohl méně zapomínat a více dbát na prezentaci mé milé a vlídné osoby.

Prosím, zapracuj na sobě. Děkuji.

Tvá majitelka

Poslední zhasne
A budu to já
Protančím nocí
Noty posbírám

Tmu pohladím
Do šátku svážu ji
Poklad svůj
Nejdražší

Poslední zhasne
A budu to já
Protančím nocí
Noty posbírám

Jako stín tichý
Kytice pohladím
Němé svědky štěstí
Po lístcích okvětních

Poslední zhasne
A budu to já
Protančím nocí
Noty posbírám

Pak svíce dohoří
A motýli v tmách
K spánku se uloží
Sny sklouznou k nim

Poslední zhasne
A budu to já
Protančím nocí
Noty posbírám

Vděčná projdu nocí
Do duše si uschovám
Úsměv, dotek, srdce tep
I tanec náš poslední

Poslední zhasne
A budu to já
Protančím nocí
Noty posbírám

Všechno začalo nevinně. Měl hlad. Taky se ten den nepohodl s mistrem. Potom se ve
rvačce zaleskl nůž. Prašnou turínskou ulici zbarvila unikající krev. S ní bohužel unikl lidský život.
Proto teď seděl v cele a čekal, až ho odvezou na šibenici. Hlad už nevnímal, najednou jakoby neměl prázdný žaludek vůbec žádný význam. Jediné, na čem záleželo, byla ruka, kterou svíral ve svých dlaních.
Už se vyzpovídal. Pomodlil se za duši muže, kterého usmrtil, i za tu svoji. Prosil za odpuštění a za blízkost Boží. Snad Pán pochopí, že zabít nechtěl.
"Držte mě, done Bosco," prosil mladík před cestou poslední.

Bylo dvacátého sedmého dubna devatenáct set sedmdesát osm. Čtyři děti si udělaly ohníček u svatohorských schodů. Byla jim zima. Jenže oheň hořel trochu víc. Lekly se a utekly. Oheň pohltil křoví, šindelovou střechu a jako nenasytný jedlík začal pohlcovat podlážky lešení.

Ticho modlitby nahradil řev plamenů, který byl slyšet už zdálky. Výkřiky hasičů. Praskání hroutících se krovů. Vzrušení hovor přihlížejících. Mlčení a slzy.
Živel se podařilo úplně zkoti až třicétého dubna v ranních hodinách.

Následovalo ticho. Ohlušující ticho, které se vznášelo nad těžce poničenou památkou. Zvony ke mši nezvonily. Nemohly. Oheň je umlčel.

Všichni přemýšleli, co bude dál. Ticho sílilo.

Školní depozitář byl toho dne nezvykle tichý. Poplašňák se někam ztratil, kostlivci neskřípali pantem. Zmizel obvyklý šum i podprahově vnímané zvuky vydávané tisícovkami drobných nožek putujícího hmyzu i červotočů chroupajících ve svých chodbičkách.
Ticho bylo ohlušující. Útočilo na ušní bubínky Daniela von Draka. V první chvíli ho napadlo začít dýchat hlasitěji, aby nahradil chybějící zvuky, ale raději od toho upustil. Naopak dech zadržel. Ve vzduchu se mohlo vznášet cokoli.
Potom začal slyšet šum. Rozhlédl se okolo, neviděl však nic. Nepohnula se ani pavučinka, jenom krev v jeho žilách proudila jako burácející řeka. Kyslík v plicích syčel, jak pronikal do krve.

Poltergeist Poplašňák zezelenal. Jaroslav L. si toho všiml okamžitě po vstupu do sbírek. Neuniklo mu ani pestrobarevné číro, které zdobilo poltergeistovu hlavu namísto obvyklého uhlazeného účesu.
"Proč je Poplašňák zelený?" zeptal se bez většího zájmu Daniela von Draka.
"Asi je mu špatně," pokrčil rameny tázaný. "Nebo ho časová skluzavka zanesla do Británie v době vzniku punku. Nevystopovali jsme ho hned."
"Aha."
Poplašňák poletoval kolem a tvářil se nanejvýš nevinně, což vybičovalo smysly pedagogů k pohotovosti.
Najednou začalo cosi vířit vzduchem. Vypadalo to jako malé papírové vločky. Potom si Jaroslav všiml, že jsou to známky. Na všech stálo Punk is med!

Exklusivně v Cinestaru!

"Představ si, Danieli, že moji primáni přišli na to, že i učitel se učí," oznámil Marek P. cestou do kabinetu za sbírkami.
Daniel von Drak se usmál. "To je pravda. Já jsem například zjistil, že všechno to harampádí okolo nejsou exponáty, ale muzejní předměty. Exponáty to budou, pokud ho vystavíme. Jestli to platí i v případě výuky, ale nevím."
"No... Poplašňáka si na výstavě představit nedokážu," otřásl se Marek.
Daniel se ušklíbl. On si to naopak představil velmi živě.
"A Danieli? Tyhle kočičky jsou co?" zeptal se Marek po chvíli mlčení.
"Čerstvě nařezané kočičky z roku 1942. Přinesl je Vraspír."

Ta skluzavka byla vážně strašná. Po bitvě u Thermopyl nás seždímala a vyhodila na svatbě. Na regulérní židovské svatbě, která už byla v plném proudu. Na regulérní židovské svatbě, na které došlo víno.
Viděl jsem Ježíše, jak posílá služebníky pro vodu a věděl, že v jedné z nádob k očišťování se schoval Poplašňák. Nevím, jestli to Ježíš věděl, ale asi ano, když věděl všechno.
Dobře, já vím, že to věděl, ale pořád nechápu, proč ho nevyhnal. Zlovolný je ten poltergeist až až. Každopádně se ale Ježíšovo víno stalo pákou na to, jak Poplašňáka chytit.
Zázračné víno mu zkrátka neodolatelně vonělo.

"Stačí mi, že jste mladí, abych vás měl rád," řekl svatý Jan Bosco. Svou láskou dokázal zázraky. Byl dobrý učitel i pro život. A já si zrovna včera večer vzpomněla právě na tento jeho citát.
Přemýšlím, jak dlouho by svatý Jan Bosco přežil dnes. Igor Hnízdo by prý na dnešní škole přežil tři dny. Svatý Jan Bosco by možná přežil déle. Měl děti rád, ale nebyl naivní.

V devítce si na světcův citát ještě vzpomenu. Jsou to sice sígři první kategorie, ale moji nejoblíbenější.

Omičce odejde třídní. Doufám, že říďa ty omyly moderní drezury nedá mně. Nejsem svatý Jan Bosco.

Bitva u Thermopyl. Poplašňák se vyřítil ze soutěsky a řval "Hrr na ně!" Kolem zuřila bitva a on poletoval sem a tam a řval. Potom někde splašil koně.
Ten kůň musel být pominutý z bitvy, když snesl, aby na něm poletovala modrá ektoplasmatická potvora. Pokud vím, tak zvířata tyto entity nemusí. Poplašňák dál řval to své "Hrr na ně!"
Do bitevní vřavy jsme nezasahovali, jelikož jsme na rozdíl od poltergeista smrtelní a nechtěli jsme přijít k úrazu.
Viděl jsem vojáky, kteří se pokoušel Poplašňáka probodnout. Jiní na něj stříleli z luku. Padl pouze kůň.
Poplašňák dál křičel "Hrr na ně!"

Skluzavka byla bohužel jedna z těch vzácných multitemporálních skluzavek, které školenému strážci nabízí průchod do více časových rovin. Poltergeist Poplašňák však zůstal zcela věren své nátuře a prostě se sklouznul. Žádná paralýza výběrem.
První zastávkou byl starověký Řím. Ti nebozí křesťané, kterým spadl rovnou do Večeře Páně si nejdřív mysleli, že je to Panna Maria. Svůj omyl si uvědomili velmi rychle.
Císař Nero byl stejně šílený, takže ho modrý chlápek v paláci nikterak nepřekvapil. Dobře si popovídali. Na oslavu seznámení se rozhodli pro pořádný táborák...
Co k tomu dodat. Velký požár Říma je historicky doloženým faktem, ačkoli původně vznikl jinak.

Jak jsem již uvedl, nakonec jsme tam strávili měsíc. Všichni víme, že čas v tunelech běží jinak, takže vnější čas v těch chvílích stál. Možná to bylo štěstí, protože pak následoval víkend a učitelé se mohli trochu vyspat.
Poplašňák je známý kazisvět a potížista. Poletování časovými tunely bylo něco pro něj. Následná honička ho spíše pobavila. Naštěstí pro nás byl poltergeist v tunelech pravděpodobně poprvé a ještě neznal své možnosti. Unikal nám tedy klasickým způsobem.
Problémy nastaly poblíž Karpatské brány.
Měsíc v jiném světě nabral na obrátkách. Poplašňák objevil časoprostorovou zkratku. Bohužel byla typu skluzavka. A Poplašňák se rád klouže...

Dveře na konci deváté uličky byly pootevřené. Škvírou se do školního depozitáře vkrádala tma a zima. Příšeří v uličce houstlo. Strážný duch Siegfried znepokojeně nasál vzduch. Okamžik postál, rozhlédl se, a pak se rozplynul.
Znovu se zformoval až v kabinetě správce přímo před zraky Daniela von Draka, Jaroslava L., Marka P. a Vraspíra.
"Dobré odpoledne přeji, vážení pánové," pozdravil.
"Dobré odpoledne," odpověděl správce. "Děje se něco, Siegfriede?"
"Dveře prázdnoty se otevřely. Studí mne ektoplasma a poltergeist zmizel," oznámil Siegfried.
"Chutě do prázdna," zamnul si ruce Vraspír.
Marek se otřásl. "Nestačilo by zavřít?"
Daniel zavrtěl hlavou. "Uděláme si výlet do prázdna."