Moje články

Můj milý když padá
V dubnu sníh je to
Jako když řasa Ti
Do oka které pláče

Nemusíš být smutný
Když sníh v dubnu
Snáší se na květy
Meruněk nádherných

Můj milý ve vodě
Řasy taky plavou
Zelené, hnědé a
Rudé taky tak

Krásné dlouhé řasy
Zdobí dívčí zraky
Tvůj něžný obličej
Chrání jasný zrak

Můj milý řasa
Spadla do oka
Každému z nás
Když bolelo

Srdce bolelo
Každého z nás
Jednou nebo
Mnohokrát

Můj milý každý
Jeden z nás to
Zažil tolikrát
A nezapomněl

Nesmíš zapomenout
Na radost smutek
Svůj nebo cizí
Uchovej si milý

Můj milý
Zázraky
Pamatuj

Dobrý den, milí studenti. Omluvte, prosím, mé zpoždění. Odstraňoval jsem si z oka spadlou řasu. Stala se mi inspirací pro naši dnešní práci. Po čase je totiž nutné očistit modely používané během vyučovacích hodin.
Jak s nimi souvisí mé oční řasy? Do určité míry. Řasy, chlupy či vlasy jsou kožní deriváty pokožky. Plastický model průřezu kůží zde máme také.
Samozřejmě, rád vám ukážu i model oka. Budete ho ostatně otírat též.
Víte, že řasa má oko chránit před jemnými nečistotami, například prachem a před poškozením? Platí to však jen u řas přirozených, uměle prodloužené řasy mohou způsobit rychlejší vysychání oka.

Člověk je primitivní biolog
Zajímavá hříčka můj milý
Člověk je hříčkou přírody
Nenaděláme s tím nic

Člověk všechno ví a všude
Všude taky byl je to tak
Na lásku i na rozum názor
Patent na všechno má

Můj milý o hříčce lidství
Přemítat smíme spolu snad
Jsme lidé primitivní tak
Žádostiví a žádoucí snad

Neumíme se vymanit z nich
Z hedvábných lásky okovů
Prý jsou znakem svobody
Dávají v pandemii křídla

Můj milý opravdu netuším
Proč máme být primitivní
Přitom hory přenášet
Láska je znak svobody

Milovat smíme dál
Omezení pomíjí pak
V okovech svobody
My půjdeme dál

Věř milý

Dobrý den, vážení studenti. Vítám vás ve opět ve školním depozitáři. Dnes budeme pracovat v oddělení ptáků.
Co prosím? Ach, ano, dvojzoborožec indický. Je to velmi zajímavý pták, bohužel náš vycpaný exemplář již poněkud vybledl. Obývá tropické pralesy v Indii, na Sumatře, v Indonésii a Malajsii. Jeho masivní zobák s nástavcem vypadá těžký, avšak není tomu tak, je z lehkého porézního materiálu.
Dvojzoborožec má pozoruhodný způsob hnízdění. Samice je zazděná blátem a svými výkaly na hnízdě v dutině stromu až do vylíhnutí mláďat.
Kruté? Pro ni ne. Je v bezpečí před predátory a samec připoutaný řetězem svobody jí zajišťuje potravu.

Můj milý víš
Co je to se bát
Mít velký strach
Z otevření dveří

Bát se tak moc
Tak strašně
Strašně moc
Jako se bojím já

Můj milý věz
Ač divné se Ti
To jistě zdá
A je to tak

Strašně se bojím
Vyjít ze dveří
Zavřely se mi
Jak se to stává

Můj milý víš
Něco končí a
Mělo by prý
I začínat

Jenomže dveře se
Zavřely a zamkly
Nechci je otevřít
Jednou to stačilo

Můj milý věz
Život se mi změnil
Zničil a převrátil
Díky téhle době

Tohle Ti nikdy
Nepředám a Ty
Boty moje zkrátka
Jaksi nenosíš

Dobrý den, milí studenti. Vítám vás svých sbírkách. Dnes budeme pracovat v uličce korýšů. Je zapotřebí otřít a zatřídit exponáty se zde nacházející.
Rád bych vaší pozornosti doporučil tuto instalaci. Jedná se o rekonstrukci vzhledu raka poustevníčka ve schránce mořského plže.
Raci poustevníčci zahrnují asi pět set druhů korýšů, kteří mohou být mořští, semiterestričtí, což znamená, že žijí částečně na souši, a suchozemští. Mořští schovávají svá měkká těla do schránek cizích organismů. Schránky mění, když z nich vyrostou, stejně jako když děti vyrůstají z bot. Jsou-li v symbiotickém vztahu se sasankou, stěhují ji ze staré schránky na novou. Šikovné, že?

No, co já Vám budu povídat. Kam čert nemůže, tam strčí babu. Prý mladý může a starý musí. Jenomže co nebohému princi zbývalo. Kam nechodí slunce, tam musí lékař. On byl sice pravdaže pouze medik, ale když ta slečna s čím zacházela, s tím taky sešla. Píchla se a usnula.
No, to Vám bylo drámo. Usnula opředená šípkovými větvemi.
Princ jako poslušný synek vyrazil na hrdinskou misi. S poslušností nejdál dojdeš, říkávala mu maminka. Zapomněl na svůj kmen a statečně odsekával nebezpečné trnoví, bil se pro svou krásku.

No, co vám budu povídat. Musíme tam všichni. Ale oni šli zvesela.

Posti se můj milý
Od zbytečných slov
Posti se od slzí
Stejně Tě to nemrzí

Posti se můj milý
Od hodin v práci
Navíc strávených
Posti se od Musím

Posti se můj milý
Hodin nad knihami
Marných to mučení
Srdce čekajícího

Posti se můj milý
Od slov Nemám čas
To přece pochopíš
Že firma nečeká

Posti se můj milý
Od falešného hájení
Od milosrdných lží
Posti se od Musím

Posti se můj milý
Od vlastního já
Sebelásky bolestné
Posti se od Nevím

Posti se můj milý
Od důležitosti světa
Od falešných důvodů
Proč být bez druhých

Posti se můj milý

Dobrý den, vážení studenti. Doufám, že se neobáváte ryb a jiných vodních obratlovců a nevadí vám organismus naložený v lihu. Budeme se totiž zabývat preparáty v tekutém médiu. Jsou již poněkud zašlé a já bych rád vyřadil ty, které se již nedají použít.
Objevil jsem mezi nimi zajímavé exempláře, například tuto mihuli potoční, odborným názvem Lampetra planeri.
Víte, že mihule potoční v dospělosti nepřijímá potravu? Má zakrnělé trávicí ústrojí. Minoha, larvální stadium mihule, se živí detritem a organickými usazeninami z písčitých naplavenin, v nichž žije.
Ano, máte pravdu. Mihule potoční je jeden z těch druhů, které se rozmnoží a zemřou.

Nastává noc můj milý
Stíny dlouží se a
My sami jsme v ní
Je temná a zlá

Nejhorší a nejtěžší
Přichází právě noc
Noc kdy se vyjeví
Pravda rozum sny

Můj milý bát se
Na to pozdě je
Nastává temná
Nemyslící noc

Můj milý noc je
Nerozumná krása
A já Tobě píšu
Slova podivná

Věř mi můj milý
V této noci se
Může něco stát
Zůstaň bez dechu

Můj milý na rozum
Patentů můžeme mít
Dle svého přání
Bolest je odplaví

Můj milý Kristus
Ležel v hrobě
V noci podobné
Taky se narodil

Můj milý
Nastal čas
Čeká
Na nás

Dobrý den, studenti. Rád vás opět vidím ve školním depozitáři. Dnes budeme mít klidnou práci, výskyt nežádoucích paranormálních jevů se v posledních dnech limitně blížil jednomu poltergeistovi.
Budeme se věnovat hlodavcům. Můj předchůdce zde zanechal několik neúplně roztříděných vitrín s velmi podobnými druhy.
Podívejte se na tento exemplář. Nejedná se o větší morče, jak se domníváte, nýbrž o damana skalního, Procavia capensis, známého též jako daman kapský či daman jihoafrický. Podobá se hlodavcům ale jeho nejbližšími příbuznými jsou sloni a sirény.
Taxonomie a molekulární biologie. Podobnost versus geny. Obě se domnívají, že vlastní patent na rozum. Ostatní potřebují novou klasifikaci.

Můj milý o odpuštění
Pravil v Bibli Pán
Ne sedmkrát Petře
Sedmasedmdesátkrát

Dnes jsme spolu o tom
Mluvili a přemýšleli
Nad odpuštěním lidem
Kteří zhřešili tisíckrát

Můj milý proč asi Pán
Petrovi pravil kolikrát
Když myslel že odpustit
Máme nekonečně krát

Co vězí za odpuštěním
Za spolknoutou výčitkou
Že jsi včera nevolal
A mne to tuze trápilo

Můj milý co je v pozadí
Já nejsem Ježíš ani Petr
A odpustit někdy je těžké
Ty dobře to víš můj milý

Můj milý snad odvážíš
Odvážíš se k hádání
Uhodneš co skrývá
Slovo odpouštění

(Není to těžké
Můj milý
Je to
Láska)

Dobrý den, milí studenti. Vaše návštěva mne velmi těší. Školní kolo biologické olympiády ovšem letos nepřipravuji.
Já o tom nerozhoduji, o tom rozhoduje speciální komise. Mám alespoň více času na své studenty, kteří tolik dychtí po vzdělání, že mi ochotně pomáhají s katalogizací sbírkových fondů, třebaže si o jejich motivech nedělám žádné iluze.
Věřím vám, že vaše motivy jsou pouze ty nejčistší. Bohužel tato sýkora koňadra, Parus major, je celá od prachu díky tunelové bouři.
Koňadra je naše nejběžnější a největší sýkora, může vážit až 23 gramů. Vyskytuje se v celé palearktické oblasti, a dokonce i v Indonésii. Zajímavé, že?

V mrtvé schránce
Necháme si vzkazy
Nikdo je nebude
Za nás číst

Z jedniček a nul
V mrtvé schránce
Máme teď dva vzkazy
Jeden já jeden Ty

V jediném tom vzkazu
Zanechaném ozvěnou
Čteme mezi řádky
Vzkaz který není

Jsme jenom lidé
Slabí a omylní
Odevzdali jsme
Lásku do strojů

Mrtvé je tělo
Člověka bez vady
Mrtvé a nahé
Tělo bez srdce

Jsme jako schránky
Které někdo zabil
Jedničkou a taky
Ubohoučkou nulou

jednička a nula
Ve schránce neživé
Nemají uši což dnes
Jim hodí se velice

Čísla totiž bez uší
Roušku nosit nemusí
Proto mrtvá schrána
Může život zachovat

Dobrý den, studenti, jsem potěšen, že jste v tento sychravý den zavítali do mého depozitáře. Dnes pro vás mám jednoduchý úkol.
Budete pracovat s relativně křehkými exponáty, proto vás žádám, abyste se nechovali jako příslovečný slon v porcelánu.
Nikoli, opravdu netuším, kdo by zaměstnal slona v porcelánce. Zajímají mne však tyto schránky měkkýšů.
Všechny jsou dokonale mrtvé, nemusíte se obávat. Tato ulička je momentálně duchů prostá.
Prosím, věnujte pozornost této ulitě. Jedná se o hlemýždě kropenatého.
Tento se původně vyskytoval pouze ve Středomoří. Díky chovu, ano pro maso, či obchodu s rostlinami je dnes rozšířen po celém světě. Potenciálně invazivní.

Mnohé věci se dnes dějí
Seznámení co komplikují
Máme respirátory roušky
Omezení moře taky zákazy

Do práce a domů smíme
Taky jídlo si nakoupit
Hlady neumřeme někteří
Slušet nám však nebude

Je to kruté můj milý
Když seznámit se chceš
Honit v poli ženicha
Když mrzne nám a sněží

Někdy je život vtip
A lov na ženicha jen
Pohádka je neskutečná
Kterou nikdo nenapsal

Je to smutné že ti kdo
Byli sami před tím než
Proměnil se celý svět
Zůstávají osamělí dál

Úzko je mi u srdce
Z lidské samoty
Můj milý pověz mi
Prosím Tě pověz

Proč jsou sami

Mariana T. si Daniela von Draka všimla hned při svém nástupu na gymnáziu. Tedy, všimla si hlavně jeho dlouhých tmavých vlasů a zelených očí za brýlemi. Když promluvil, rozlétlo se jí v břiše hejno motýlků.
"Oli, prosím Tě, kdo seděl vedle Jaroslava L.?" zkoušela něco zjistit od kolegyně.
"Daniel von Drak, učí biologii a chemii," zněla odpověď. Mariana v duchu zaúpěla. Ona přece chtěla vědět, zda je svobodný a nezadaný!
Otázka Danielova stavu ji mučila dlouhé týdny. Když zjistila, že v jídelně biologa nepotká, zkoušela ho jakoby náhodou potkat po příchodu do školy. Marně. Na chodbě ho potkala snad jednou.

Motýlci v břiše
Křídly duši hladí
Poletují nezbední
Motýlci očekávání

Motýlci s křídly
Třepotálci maličcí
Tichouncí a
Bezbarví

Motýlci kteří čekají
Zrovna na nás dva
Myslíš že mají roušky
Nebo nosí respirátory

Máme sbírku motýlků
Není komu ji ukázat
Smíme být sami dva
Jenom ale to nevadí

Schováme si motýlky
Někdy na později
Vždyť jsou naši
Naši soukromí

Motýlích křídel rej
Střežíme si žárlivě
Jenom náš můj milý
Náš malý soukromý

Jako rej motýlků
jsou moje slova
Milá a krásná
Pevně doufám

Motýlci jsou pro nás
Ostatní mají svoje
A tak to má být víš
Motýlky má každý z nás

Olina Z, kráčela v doprovodu Daniela von Draka školním depozitářem. Byla zvědavá, protože správce školních sbírek se celou cestu potutelně usmíval. Také ji vedl jinou cestou než obyčejně.
Na křižovatce uliček se biolog zastavil.
"Zavři oči, prosím," požádal kolegyni. Ta zaváhala.
"Nic se ti nestane," uklidňoval ji Daniel, ale v očích mu poskakovaly jiskry.
Olina nakonec poslechla. Daniel ji vzal za ruku a vedl za roh.
Uslyšela tichounký zvuk a o tvář se jí otřelo cosi jemného a ostrého zároveň.
"Podívej se," vybídl ji Daniel.
Olina otevřela oči a užasle vydechla. Před očima jí vířil nespočet motýlů s pestrobarevnými křídly.

Mám špatnou náladu
Bručím a vzdychám
Dnešek je otrava
Navíc je ošklivo

Mám se dobře víš
Jsem milá a krásná
Chytrá a vtipná
Slyším Tvůj smích

Je to vážně otrava
Ve věku digitálním
Právo být zapomenut
Má každý jeden z nás

Právo být zapomenut
Navždy ze sítě vymazán
Mně to jde i v reálu
Jsem opravdu šikovná

Celé dny sama
Jen se zvířaty
Která nemluví
Ještěže Tě mám

Být zapomenut
Není těžké tak
Jak si lidé
Možná myslí

Chceš být ze života
Počítačem vymazán
Tu možnost teď máš
Ještěže ze srdce ne

Můj milý
Ještěže ze srdce
Vymazáni být
Nesmíme

Školním depozitářem se rozléhal zlý škodolibý smích. Blankytně modrý poltergeist tančil polku s kostlivcem s achondroplázií. Skočnou.
Kostlivec šlápl na nohu zástupci ředitelky. Jenže kantor nebyl právě nejlépe naložen. Praštil kostlivce tak, že ten strhl k zemi i nehmotného poltergeista. Bohužel si nehlídal záda.
Na odkryty učitelský hřbet se snesla slečna Karla s kloboučkem na holé lebce. Kostnatými kotníky kopla kantora do boků a zaklapala mu čelistmi u ucha.
"Soumare! Soumare!" vysmíval se Poplašňák.

O nekonečnou dobu později se vyčerpaný Miroslav dovlekl ke správcově kabinetu.
"Žádám o právo být zapomenut...," sípěl.
"To tady bohužel neplatí," zklamal ho Daniel von Dak.

Dobrý den, vážení,
píšu Vám v odpověď na pozici malého úpa inzerovanou na stránkách Společnosti pro osvětu spisovatelů.

Jsem velmi zodpovědný a zkušený úp s organizačním talentem a vysokou flexibilitou. Mohu úpět od rána až do večera, v mimořádné oblibě mám čas mezi desátou večer a druhou ranní, to bývám nejčilejší.

Mezi mé záliby patří úpění při měsíčku, sbírání prastarých úpěvníků a moderní úp-op.

Na své předchozí pracovní pozici jsem vyúpěl změnu hlídací doby jedné staré dámy, lízátko pro její vnoučata a seno pro kozla Karla.

Doufám, že Vás poskytnuté informace zaujaly a těším se na společné úpění.

Božetěch Úpěnlivý

Můj milý pokud chceš
Budu Ti příběh vyprávět
Který se kdysi stal
Možná nebyl jediný

Příběh o dvou dívkách
O zlatovlásce jako sen
Něžné krásce a její
Družce přesmutné

Bylo to dávno věř
Kdy dvě přítelkyně
S ostatními byly
Smály se a žily

Příběh smutný o lásce
Kterou jedna nechtěla
Druhá marně se soužila
Tobě nyní tu vyprávím

Muži všichni jako sběř
Divá hořeli pro jednu
Plameny jeden i druhý
Třetí čtvrtý nejinak

Co myslíš milý bylo pak
Jedna utíkala a druhá
Věrně při ní stála
Věděla víc než ostatní

Jedna sama stála
Druhá s ní
Teď sami jsou
Všichni

"Tohle je práce pro Sklepmistra a jeho partu," prohlásil Vraspír, když obhlédl situaci. "Je to sice sběř, která žere lidi.."
"Pouze mrtvoly a pouze, když jim to dovolí!" zavrčel Daniel. "Kromě toho jsou to skvělí likvidátoři."

"Zatracená práce!" zanadával Sklepmistr, když dorazil a plivl na podlahu. "Hnusná svoloč, tyhle tunelky!"
Daniel von Drak by elektromagnetická tornáda svoločí nenazýval. Tyto elektromagnetické bouře vznikaly v místech křížení časových tunelů, především tam, kde se tunelů potkávalo několik. Nebývaly velké, kumulovaly však nesmírné množství uvolněné časové energie, proto se jen velmi obtížně likvidovaly. Postižená místa zůstávala kvůli vzniklé časoprostorové nestabilitě uzavřená i několik dní.

Ten den nezačal pro Daniela von Draka dobře. Vzbudil se s hlavou jako střep. Nesnídal, jenom se napil vody a spěchal do školy. Tušil, že ho tam bude zapotřebí.
Nemýlil se. Sbírky vypadaly, jako by se jimi prohnalo tornádo.
Vitríny byly popadané, exponáty se válely ve změti třísek a střepů.
Vzduchem, přilétl Siegfried. Obvykle šedivý strážný duch byl bledý jako stěna.
"Co se stalo?" zeptal se správce.
"Tunelová bouře. Docela malá," odpověděl muž v kápi, který se zjevil odnikud.
"Vraspíre," pokývl Daniel. "Až bude tunelová bouře zase malá, nezdemoluje depozitář"
"Poplašňák je stále tadýýý!" zavřeštěl blankytný přízrak. Biologova migréna zesílila.

Až budu zase malá
Možná někdo znovu
Sevře mě v náručí
Jen tak bez řečí

Milý možná všiml sis
Že láska dospělých
Klade si podmínky
Na rozdíl od dětí

Až budeš zase malá
Můžeš se mi usmívat
Když dobře to víš
Že já malá nebyla

Až budeš zase malý
Ty který jsi dlouhý
Snad už u maminky
V jejím břiše byl

Narodit se znovu
Z Ducha však ne
Ze spojení muže
A milované ženy

Jenom Duch a děti
Nemají pro lásku
Překážky podmínky
Stačí jim že jsi

Až budeme zase malí
Pochopíme snad že
Jeden druhého vždy
Věrně máme milovat

Žijeme v divných časech
Někdy nevíme co dál
Obklopeni výdobytky
Techniky moderní

Vidíme se tváří v tvář
Však kilometry dělí nás
Cesty nacházíme nové
K lidem vzdáleným

Nejmodernější vynález
Je stejně jenom vrak
Proti srdci lidskému
Odpusť ale je to tak

Staromódní asi se zdám
Tobě i lidem ostatním
Nejsem moderní vynález
Navíc nemám některé ráda

Můj milý kolik ještě slov
O družicích jež navždy
Znetvořily zemskou oblohu
O beznadějích

Můj milý přemítáme
Nejsme vůbec andělé
Máme se rádi oba dva
Přesto si ubližujeme

Na vesmír i mikroskopy
Mázor máme každý svůj
Snad nikomu to nevadí
Čas stejně to zahladí

"Danieli," oslovila Josefa N. biologa po poradě. "Nehlásil ses, když jsem nabízela možnost čerpat nějaké peníze z grantu."
"Milá nadřízená," usmál se Daniel. "Skenovací elektronový mikroskop mi nekoupíš a ostatní má přání ti leží na stole."
Ředitelka se zamračila. "Danieli! Co na tom elektronovém mikroskopu máš?"
"Co?" rozzářil se Daniel. "Je to užitečná pomůcka! Nabízí obrovské rozlišení, díky čemuž dostaneš komplexní informaci o mikrostruktuře, složení a dalších vlastnostech vzorku. Pokud máš dostatečně velkou vakuovou komoru, můžeš pozorovat i větší vzorky."
"To je hezké, ale nepochybně drahé," podotkla ředitelka.
"Lze ho pořídit i zhruba za tři miliony," podsouval jí zanícený biolog.

Myslíš můj milý
Že umučení Krista
Přihlížely děti
Spolu s rodiči

Můj milý je čas
Doba velikonoční
Čas příhodný
Netřeba čekat

Velikonoce můj milý
Jsou svátky života
I když umřel Kristus
Protože potom vstal

Myslíš můj milý
Že byly malé děti
Byly s Ním
Po Vzkříšení

Můj milý snad
Ty děti si breptaly
Jak to jen ony umí
Breptaly o tajemství

Velikonoce můj milý
Jsou jedinečný Boží dar
Láska za časů korony
Vigilie v respirátoru

Můj milý tahle báseň
Je jen málo o lásce
Pokud jsi člověk zlý
Ne tak když máš rád

Můj milý
O lásce dospělých
Breptají
Děti

Bylo už pozdní odpoledne, Daniel von Drak ve svém kabinetě za sbírkami právě dokončil opravy písemných prací, když se ozvalo zaklepání na dveře. Na vyzvání vešel Jaroslav L. doprovázený svým nejmladším synem a ředitelkou gymnázia Josefou N.
"Taky máme slepičky," vyprávěl zrovna malý Toník. Ředitelka přikyvovala a hoch pokračoval. "Hrabou ve hnojišti. Tlošku moc. Je tam děr jako na Měsíci. Strejda žíkal, že to pšipomíná endoplasmatické retikulum."
"Endo co? "podivila se ředitelka.
"Endolasmatické retikulum," vyslovil hošík důrazně a čistě biologický termín, zatímco jindy si občas šlápl na jazyk. "Strejda žíkal, že je to továrna, kde ši buňky vylábí, čo potřebují."

Starých bardů písně
O lásce nám vypravují
O pannách rozmarných
Krutých a vrtošivých

Dnes o rouškách bardi
Písně tklivé nám pějí
Panny přece nevymřely
Ni jinoši jejich milí

Žije jedna krásná panna
Ctnostná pěkně oblékaná
Milého má jako květ
Radost na něj pohledět

Dnes o rouškách bardi
Písně tklivé nám pějí
Panny přesto nevymřely
Ni jinoši jejich milí

Tahle krásná panna
Krutá strojí rána
Milý potom vzdychá
Rána že jsou lichá

Dnes o rouškách bardi
Písně tklivé nám pějí
Panny přece nevymřely
Ni jinoši jejich milí

Rouška roušku provází
Smutek těžko přechází
Dívka je pak trochu zlá
Protože je nešťastná

Cestování s pěti malými vnoučaty je náročná věc. Zvolit místo, které by nájezd takové hordy ustálo, je těžké. Tentokrát měl tu smůlu les. Chtěla jsem navštívit naše malé mariánské poutní místečko.
Víte, kolik je na cestě k Panně Marii mravenišť? Bylo jich tam pět, přežila možná tři. Dvě byla zcela zdemolována nájezdem mravencožravých sígrů. Ve školce prý říkali, že mravenci jsou hrozně zdraví.
A z petrklíčů se dělá salát. A pod lípou u hájovny rostou fialky pro maminku do voňavky. Šišky ze smrku nad ní poslouží jako projektil...

U Panenky Marie roste kapradí. V nouzi se dá použít místo rákosky.

Tomáš R. setřel z obličeje mimořádně lepivou pavučinu a mimoděk se rozhlédl. Ve sbírkách vládl podezřelý klid, dokonce i obvyklé zvuky, které v depozitáři slýchal zněly tlumeně. Potřásl hlavou a uviděl Ji.

Královnu.

Stála asi pět metrů od něho. Nehýbala se a v očích jí svítilo překvapení a zlý smích. To však Tomáš neviděl.
Stáli proti sobě. On nebyl schopný udělat krok, ona se hýbat nepotřebovala. On strnulý jako kolouch ve světlech kamionu, ona nehybná jako žulový blok. On odmítal uvěřit, že je skutečná, ona v to věřit nepotřebovala.
Do pohybu se dali ve stejný okamžik. Krok, dva, stále sladění.

Tomáš R. kráčel uličkou číslo osm. Zaprášená skla vitrín, ani pavučiny visící napříč uličkou ho neděsily. Záclony, které si musel neustále odstraňovat z obličeje, ho sice štvaly, ale už si zvykl. Ve školním depozitáři nikdy nic nefungovalo, jak by mělo. Systematické uspořádání exponátů a katalog přinejmenším papírový Danielu von Drakovi zjevně nic neříkaly.
Mimosvětská podstata gymnaziálních sbírek nebyla pro Tomáše žádným argumentem. Nikdy nepochopil, proč ředitelka roztržitého učitele biologie a chemie hájí.
O Tomášovi R. někteří kolegové říkali, že je optimista, jiní, že je čekatel na rakev. Poplašňákovi to bylo jedno. Pro něho byl kantor čekatel optimista s dubovou rakví.

Čekatel optimista
Dostal do vazu ránu
Tohle už se nespraví
Láska nebo přátelství

Pesimistický král
Pravdu krutou zná
Přesto doufá když
Přišel o naději

Spí už hvězda zářivá
Světlo které pohaslo
Sílu má přátelství
Samotu ale nezažene

Naděje pro básníky
Na život se nehodí
Nakonec stejně
Nic nezbývá už

Čekatel optimista
Děkoval svému Pánu
Třebaže dobře ví
Liché je čekání

Andělé zpívali z kůru
A měsíc zářil na nebi
Aprílové bylo počasí
A bylo docela hezky

Kříž nesl na ramenou
Krutost katů snášel
Krysy výsměch okolí
Kristus stejně tak

Ježíš byl optimista
Jiný srdce má půl
Jako minulost
Je pohřbený

Je podzim, druhá polovina října. Markéta Bosco sedí u stolu a pozoruje svého nejmladšího syna.
"Maminko," promluví nakonec Jan. "Nechtěla byste dělat matku mým chudým chlapcům?"
Markéta chvíli mlčí. Je jí padesát osm let. Tady v Becchi je ctěná a milovaná matka, babička. Na stěhování se cítí stará. Přemýšlí, nakonec přikývne.
Netuší, co ji čeká. Kolik odříkání a ústrků bude muset se svým nejmladším vytrpět. Neví, že se nakonec rozloučí i se svou tolik střeženou svatební výbavou, ještě neví, že jí rozjívení kluci podupou zeleninovou zahrádku.
Neví ani, že ač stará, bude mistryní všedního dne ještě dávno po své smrti.

Láska za časů korony
Je jinak prožívaná
Plná tajů záhadných
Také svitu modrého

Plnost odloučení
Kdy i krajina se
Loučí s milovanými
Zebe a bolí nás

Krajina odloučení
Mistryně stará stará
Jako voda v modlitbě
Krajina stará stará

Ve stínu hrůzy
Děti se rodí
A je jich víc
Lidé mají čas

Plození volnost
Je možná podmínkou
Času plodnost
Je stará stará

Lidé doma zavření
Obětují času část
Taky zbytek života
Nebudou sami pak

Moudrost života
Mistryně stará stará
Vlasy bílé ztrácí
Mění je v slzy

Moudrost života
Je stará stará
Jako žena
Nechtěná

Stará stará
Alžběta
Ne Marie
Stará stará

Můj milý, ten pocit znáš
Když jako veverka drápky
Po ledovci dolů
Kloužeš níž níž

Padáš můj milý a nic Tě
Nic Tě před ní neochrání
Modrý je led modřejší
Čím hloub v srdci jseš

Padáš-li můj milý
Do ledovce který
V bolesti svírá
Nejen veverky

Koncepce vztahů nejen
Pro lidi zrzavé zdá se
Nyní vskutku pochybnou
Pochybenou s ochrannou

Pochybenou ochrannou
Pochybnou obranou
Proti lásce nám jsou
Roušky a respirátory

Můj milý snad můžu se
Hloupěji než hloupě ptát
Může někdo přes počítač
Do druhého se zamilovat

Jsem ze staré školy
Kdy chlapec dívku
Sobě namluvil
Tváří v tvář

Julie S. vešla do školního depozitáře s zrzavými vlasy splývajícími jí do půl zad. O pět minut později připomínala její uhlazená hříva veverčí hnízdo. Na vině byli místní kostlivci, kteří se rozhodli uspořádat taneční zábavu. Poltergeist Poplašňák nemohl chybět, a tak kostrám vytvářel "hudební" doprovod.
Kostlivec Matěj měl veselou náladu. Chytil Julii do náruče a jal se s ní kroužit uličkou za poltergeistova nadšeného, leč falešného zpěvu.
"Á dva tři, á dva tři, á dva tři. Veverko, kolem se toč!" kvílel blankytný přízrak a poletoval okolo.
"Veveřičko, veverčátka nechceš-li míti,
nechceš-li míti.
Veveřičko, veverčáka musíš nechat býti,
musíš nechat býti."

"Toho večera vyšli První a Druhý, majitel byl vtipálek, za soumraku na pastvinu nad srázem. Pásli se a honili, když tu zaslechli volání o pomoc.
"Slyšíš to?" ptal se První. Druhý přikývl.
"Jde to tamhle od jeskyně. Jdeme tam!" rozhodl.

Rozběhli se k jeskyni. První u vstupu zaváhal, bál se tmy. Druhý vběhl dovnitř. První za ním. Volání zesilovala ozvěna.
V nitru hory našli cosi malého chlupatého. Kňučelo to a pískalo. Opatrně to vystrkali ven.

Objevil se před nimi kamzík s poraněnou nohou. Spadl do jeskyně a nebýt Druhého, asi by zahynul. Druhý se tak stal na jeden den hrdinou."