Bafometovo oddělení v Ústavu Svatého Munga bzučelo neklidem. U vstupu hlídkovali bystrozoři a pečlivě kontrolovali personál i externisty přicházející na konzilium.
Pacient X se probudil, zasmál se, a bezhůlkově si přivolal snídani z nedaleké kuchyňky. Letící tác cestou srazil tři židle a jednu léčitelku.
Na léčitelském pokoji se pomalu scházely kapacity, správní rada, zástupci sponzorů, delegáti z ministerstva.
Od konce války uplynul rok a ve výzkumném lektvarologickém centru se setkávají Severus Snape a Hermiona Grangerová. Jejich životy spojí objev zásadního významu.
Přístupnost: neomezená
Poznámka: Oproti HP7 nikdo v poslední bitvě nezemřel. (Všichni jsou šťastní a vše je zalité sluncem, ehm ehm.)
Před třemi užaslými páry očí se otevřely dveře do salonu. Vůně zeleného lesa se tu mísila s vůní cukru a hořícího krbu. Stromeček se třpytil duhově měňavými koulemi, zapálené svíčky připomínaly ledové rampouchy a mezi větvemi byla rozvěšená celá kapela dřevěných vyřezávaných hudebníčků. Menší chlapec se nadšeně zajíkl při pohledu na hromadu dárků v barevných obalech. Minimálně třetina měla na jmenovce jeho jméno a v jednom z nich to prostě muselo být!
Byl krásný slunečný zářijový den a Potterovi se chystali na londýnské nádraží King’s Cross. Albus Severus se chystal do sedmého ročníku. Dost ho překvapilo, že teď už sovy nenosí poštu, ale všechno se posílá přes magi-mail. Prý to nebude moc nápadné. Albusův starší bratr James Sirius už pracuje na ministerstvu, takže na nádraží šli s rodiči jen Albus a jeho sestra Lily. Poté, co se nenápadně dostali mezi nástupištěm č. 9 a č. 10 skrz přepážku na nástupiště 9 a ¾, nastoupili Albus s Lily do Bradavického expresu.
Ten zvláštní pocit, když nezapadáte ani mezi ty, co nezapadají.
Rose na něj byla zvyklá. Tátovi ani nevěřila, když jí říkal, že až se dostane mezi ty své, do Bradavic, najde si kamarády. Že už nebude za tu divnou.
Byla, samozřejmě.
A byla tak spokojená.
24.prosince 2000, večer
Sněhové vločky se tiše snášely k zemi. V mezerách mezi stromy probleskovalo zimní nebe plné hvězd.
Klid večerního lesa narušovalo jen křupání sněhu pod nohami. Teplé světlo z Removy hůlky kousek před ním osvětlovalo zapadanou cestu. Sirius se spokojeně usmíval.
Zrzavá poletucha
(Vánoční SOS nadílka pro Alexku)
Zapadající slunce rozzářilo její vlasy měděnými odlesky. Oběma rukama sevřela násadu koštěte. Připozdívalo se a ona si sotva ušetřila dvacet minut před večeří. Podzimní obloha bledla a chladla, vymetená větrem z vysočiny, ve věžích hradu se už rozsvěcela první okna.
Odrazila se od země a koště opsalo široký oblouk těsně kolem tribun. Níž, než by si bývala přála, její koště totiž nebylo nic moc. Vůbec to nebylo závodní koště, nejspíš i leckterý druhák měl lepší než ona.
Název: Šedivá, mokrá, zlatě ozářená ulice
Autor: basketofnovas (originál zde)
Překlad: bedrníka
Přístupnost: cca 18 + (poměrně dospělá témata a na závěr povídky celkem detailně popsaný sex)
Pár: Fleur Delacourová/Nymfadora Tonksová
Shrnutí děje: Fleur Delacourová se po Turnaji tří kouzelnických škol vrací do Británie, aby pracovala u Gringottových a špehovala přitom pro Fénixův řád. Jenže se do své spojky s Řádem zamiluje.
Sibylla Trelawneyová upadla do tranzu. Čajový dýchánek byl u konce, na dně šálku zbyla sedlina z čajových lístků.
Ó dítě osudu, lístky mi šeptají. Vidím stíny, které nejsou tvé, a přesto tě následují.
Ve třetím otočení měsíce nastane chvíle, kdy se rozhodnutí, jež se zdá malé jako prach, rozvine v cosi velkolepého. Dávej si pozor na znamení v zrcadlech a odrazech — ne vše, co ukazují, je pravda.
Cítím přítomnost čísla… ach ano… čísla sedm! Opakuje se, pulzuje, volá po tvé pozornosti. Ignoruj ho a přivoláš neklid, následuj ho a odhalíš skrytou cestu.
A nakonec… slyším kroky… ne, ne za tebou… před tebou. Někdo, koho ještě neznáš, ale kdo už zná tebe. Až se setkáte, svět se nepatrně zachvěje.
Pán Zla měl pro Alectu Carrowovou zvláštní slabost. Představovala kvintesenci smrtijedství. Byla naprosto slepě oddaná, poslouchala bez přemýšlení, neprojevoval se u ní sebemenší náznak empatie. Ideologii čisté krve šířila bez mrknutí oka. Jediné, co se jí dalo vytknout, byl nedostatek trpělivosti.
Věděla, že Potter pátrá po posledním viteálu a chtěla se toho otravného šmejda zbavit hned. Čekat v havraspárské věži a odpočítávat minuty, než se ten nekňuba konečně uráčí dostavit, ji nebavilo.
Když se jeho tupý obličej konečně ukázal, pozvedla hůlku a v dramatické póze ji namířila k obloze.
Luna Láskorádová byla neznámá, která naprosto vypadla z Alectiny jednoduché rovnice.
Aneb kdo viteály hledá, toho si smrtijedi najdou.
