Moje články

Popravdě řečeno, dlouho si jeho ztrátu vyčítal. Lidé s ním dělali strašně hloupé věci. Začínaly války, vraždili nevinné a sem tam ho i zabodávali do země (což nemá rád ani obyčejný nůž, natož ohnivý meč). Po několika tisíci letech na něj narazil v jedné jeskyni. Už jen poblikával, protože andělské zbraně planou žárem věrných srdcí a toho je ve vzduchu pouze stopové množství.
Crowley navrhoval, že zná v Rybitví šikovné bratrance, co z něj určitě udělají něco užitečného.
Ale Azirafal ho z čirého stihomamu raději snesl do temných hlubin oceánu.
Později toho litoval. Svítící ruchadlo by byla náramě praktická věc.

Poslední záchvat drogové závislosti dohnal Sherlocka zhruba v době, kdy na Rosie přišel první záchvat závislosti na čokoládě. Měla povoleno osm kostiček týdně. Sherlockovi John na jeho zásobu malých plastových ampulek ještě nepřišel, takže zde limity nebyly.
Holčička sledovala svůj týdenní příděl a detektiv měl absťák. Příšerný absťák, ze kterého bolely oči a okolo předmětů se objevovala aura. Třeba okolo čtverečků čokolády. Sedmi. Ten osmý Rosie nadšeně cucala.
Pousmál se na ni.
Přišel čas i na jeho dávku.
Najednou bylo čtverečků zase osm.
Nevěřil vlastním očím. John mu svěřil Rosie a on nemohl věřit vlastním očím.
Spláchl ampulky do záchodu.

Díval se na svého bratra a v momentě, kdy moudrý klobouk vyslovil rozsudek, pochopil, že ho ty dva roky nenávratně změnily. Rodiče Regulovi za tu dobu dokonale vymyli mozek.
„Zmijozel!“
„To se dalo čekat, ne?“ šťouchl James Siria do žeber.
Ukázal mu zdvižený prostředníček.
Díval se na svého bratra a v momentě, kdy moudrý klobouk vyslovil rozsudek, pochopil, že ho ty dva roky nenávratně změnily. Nebelvíři Siria naučili nenávidět vlastní rodinu.
„Zmijozel!“
„Hájíš čest rodu,“ zašeptala až příliš hlasitě Bellatrix.
Opatrně se usmál.
Kdysi se měli rádi. Kdysi. A jednou zase budou. Pokud tedy za závěsem skutečně ještě něco je.

Zlatavá whisky a jiskřivě rudé víno. To teď byly jeho přátelé, jeho společníci, jeho bratři. Noci trávil v jejich společnosti, aby pak vstával o polednách se zarudlýma očima a ústy rozpraskanými do krve.
Někdy Yanez pil s ním. Jindy v sobě nedokázal najít sílu k tomu, aby sledoval přítelův prohlubující se žal.
Oni oba by snad dokázali najít útěchu v náručí milovaného člověka. Jenomže lady Marianna byla mrtvá a do hrobu s sebou stahovala i toho, koho miloval Yanez.
Noc voněla blížící se bouří a ze Sandokanovy kajuty se ozývaly tlumené vzlyky. Lámaly mu srdce. Rozhodl se už víc nečekat.

Byl jednou jeden anonymní účastník DMD a ten se děsně snažil. Každý rok napsal strašně moc drabblů (tedy vlastně 34), měl úplně všechny body, všechny ceny a několik identit, které to úplně perfektně zvládaly taky.
V dubnu moc nespal, nevařil a rozhodně neuklízel.
Takhle to šlo den po dni, téma po tématu, rok za rokem.
Jenomže jak ty roky plynuly, účastník začínal být otrávený. Už ho to nebavilo. Psal jedno bjb za druhým. Až to jednoho roku prasklo. Vybodnul se DMD úplně.
A život šel dál. Roky plynuly.
Až jednou… vrátil se… napsal 29 drabblů. A bylo to děsně fajn.

Opatrně namočila kartáček a pak nanesla pastu. Přitlačila štětiny na sklovinu. Rychlé krouživé pohyby. Každý zoubek zvlášť. Jemně, ale intenzivně. Správný sklon. Nic nevynechat. Ani tu stoličku úplně vzadu.
Jedna řada, druhá, třetí, čtvrtá…
Opláchnout a přidat pastu. Doufala, že až se dostanou na stanici, podaří se jí sehnat elektrický kartáček. Tohle bylo prostě příliš namáhavé.
Teď ještě mezizubní prostory. Zubní nit nebyla optimální, ale naštěstí ji napadlo použít datový kabel z třetí paluby. Měl správnou tloušťku.
Její život byl monotónní a vyčerpávající. Jenomže v této realitě se Elen Ripleyová stala zubní hygienistkou. Její vztah k vetřelcům to zásadně změnilo.

Potýkal se s banánem a potom s čímsi, co nejspíš byla játra. Jáchym viděl uplynout několik set let. Pro Filipa to bylo sotva pár dní. Dní, které budou přibývat. V jiných časech, na jiných místech…
Vzpomněl si na Paříž.
Vzpomněl si na Filipova slova, štiplavá a hořká jako absint, který z něj mluvil.
Věděl, co čeká rytíře, který teď opatrně dloubal do kousku baklavy. Najednou dostal chuť udělat mu pořádnou radost. A přesně věděl čím.
Měli štěstí, velbloudář ještě pořád na Sheraton road byl.
Filipovi se rozsvítily oči. Aby ne, když přímo před ním ožila stránka z jeho milovaného bestiáře.

Jak zhubnout?
Je homosexuální menšina dostatečně reprezentována v médích?
Nedělám ze sebe v práci blbce?
Jak dlouho ještě vydrží zimní boty?
Mám dost komentářů?
Co bude k večeři?
Má mě rád?
Nemohl by už konečně dát pokoj?
Co mi zubařka zas udělá a kolik to bude stát?
Telefonát
Co říct?
Co udělat?
Co nedělat, jak pomoct, jak si pomoct...
Je telefon zapnutý, je tu signál? Nezvonil?
Telefonát
Proč?
Proč my?
Proč dnes?
Proč, sakra, nemůžou pomoct?
Mohl by někdo něco říct? Cokoli?
Mohl by o tom, kurva, přestat mluvit?
Mohla bych si, prosím, zas lámat hlavu s prací a hubnutím?

„Měl bys něco sníst,“ založil si Jáchym poloprůhledné ruce na poloprůhledné hrudi.
„To mi říkáš zrovna ty?“ odsekl Filip. Nepoznával nic z toho, co před ním leželo. Byl rád, že rozliší, co je jídlo a co nádobí.
Budoucnost ho neustále mátla.
„Alespoň banán,“ pokračoval Jáchym. Tentokrát se rozhodl být alespoň trochu nápomocný a ukázal na podlouhlou žlutou věc.
„Je v nich hořčík,“ dodal. „Prevence deprese je v důležitá.“
Filip netušil, co je hořčík, prevence nebo deprese. Jáchymovi ale věřil, a tak vzal žlutou věc do ruky a obezřetně se do ní zakousl.
Duch se škodolibě zachichotal: „Musíš ho napřed oloupat.“

Pokrývalo to oba břehy Vltavy. Jako mraveniště. Jako tapiserie. Jako dětská hračka.
Už viděl velká města. Nebylo to jako tehdy poprvé, kdy mu i pitomé turistické letovisko vyrazilo dech.
Jenomže tohle byla Praha.
Stopy míst, která znával.
Opevnění.
Kostelní věže.
Zákrut řeky spoutané nábřežími, ale přesto povědomé. Filip stál na ostrohu, do kterého se zařezávala už tehdy.
Jiné mosty.
Jiné domy.
Jiní ptáci i jiné stromy.
Teprve teď pochopil, proč mu Jáchym vymlouvá návštěvu Budče.
Teprve teď si uvědomil, že měl domov a že ho nenávratně ztratil.
"Je to jen další místo," řekl Jáchymův obrys, který se rýsoval vedle něj.

Fitz vytahoval Simmonsové z vlasů bodláky a zároveň pravidelně sykal bolestí, jak mu čistila škrábance od ostružin.
May navlékla ponožky na větve a teď je opatrně sušila nad ohněm. Její stoický výraz se samozřejmě nezměnil ani o milimetr, přesto ale vyzařovala znechucení nad tím, že ji zebou nohy.
Daisy si drbala lýtko popálené od kopřiv.
Praskla větvička. Trhli sebou. Phil. Konečně.
"Plán vyšel," usmál se na svůj tým.
"Chceš mi říct," sjela ho pohledem May, "že tohle byl tvůj plán?!"
"No," omluvně si odkašlal. "Plán B. Kdo kdy viděl, abychom použili plán B? Většinou se propracujeme minimálně někam k N."

Vzal sekeru, vykasal si rukávy a našel místo, kde se mezi křovím vypínaly dvě řady dubů. Vytrhal trnky a vysekal břízy. Všechno dřevo ale snesl na jednu hromadu a zapálil. Zatímco hořelo, plakal. I přivandrovalci si zaslouží slušný pohřeb.
Vzal krumpáč a vytrhal plevelné kořeny, co se pletly do nohou. Obnažil staré kameny. Pěkné a ploché. Takové, co dobře poslouží lidem i vozům.
"Oživil jsem mrtvou cestu," řekl, když se ženichovi rodiče přišli ptát na věno.
Vysmáli se mu.
Jeho dcera se vysmála jim a vyrazila hledat štěstí sama.
Měla pravidelný a lehký krok ženy, která má svou vlastní cestu.

Pane místostarosto, projekt Trollové do měst skončil poněkud neslavně. Můžete nám k tomu něco říct?
Buhužel Praha 7 nedisponuje vhodným mostem. Zkusili jsme umístit trolla do průchodů u stanice Vltavská. Ovšem nesnesl se s bezdomovci.
Další pokus byl podniknut v Tróji...
Ano, správně. Trollovi byl vyhražen prostor pod Trojskou lávkou. Nicméně příliš tam foukalo a troll začal být nerudný. Až nám z toho sežral školní výpravu jdoucí do ZOO.
Ale to je hrozné!
Ani ne, jednalo se o dejvickou školu. Ovšem propustit jsme ho museli. Radost nám však dělá jeho kozel. Nelenil a proaktivně se zapojil do budování komunitní zahrady.

Farmářský obchod zklamal. I Vietnamka na Kamenické si ho jen změřila pohrdavým pohledem, když se dožadoval kýžené bulvy. Nervózním pohledem na iphone zjistil, že Dvaadvacítka dole v Mokřadu už bude zavřená. Přece nepůjde do Dejvic! K nepřátelům.
Jeho pohled zavadil o Ni. O místo, kdy jistě byl, ale strážily jej nevýslovné hrůzy. Nadechl se. Nabral dech i odvahu.
Představil si roje vozíků a hradby z poloprázdných krabic.
Představil si frontu.
V uších mu zazněla hrůzná uklidňující hudba.
Rezignovaně zavrtěl hlavou. V jeho srdci není dost kuráže, aby vkročil do obávané Billy.
A tak milé děti, letenský hipster nezvládl koupit celer.

Zhmotnila se v hlavách Sherlockovy postele. Poznal ji okamžitě, i když neměla ani kosu ani lebku místo tváře. Jen černočernou buřinku a ankh.
Podíval se antropomorfní personofikaci přímo do očí.
Hodlal vyjednávat. Konec konců on byl pro změnu antropomorfní personifikace britské vlády.
Jenomže viděl jen hluboký nekonečný smutek.
„Měla jsem sestru, víš? Vím jaké to je, když se Radost změní v Delirium.”
Dlouhými bledými prsty zajela do Sherlockových vlasů promáčených potem.
„Neber si ho,” zaškemral Mycroft.
„Nevezmu,” přisvědčila.
„Dokážu ho zachránit?” odvážil se zeptat.
Sehnula se a políbila Sherlocka na spánek.
„Neboj, bude v pořádku. Jen ho nezachráníš zrovna ty.”

Povídá se, že jedné temné bouřlivé noci přišel do Budče čert. Vašík ho pozval dál, ke stolu posadil a dobře pohostil. A když vína popili, masa zakousli a ženské pomluvili, řekl čert: "Teď se budeme bavit o obchodech."
A začal vykládat. Rozprávěl o bohatství, moci a slávě. O velkých armádách, nádherných palácích a pytlích zlata.
"Za to všechno chceš jen mou duši?" zeptal se Vašík, když čert domluvil.
"Ano."
A tak mu Vašík svou duši dal. Obnažil ji před ním, nic neskrýval a za nic se nestyděl. Potom se usmál.
"A co mi dáš, když si ji zase vezmu zpátky?"

Jako první ucítili pach vosku. Svíce na jejich hrobech dohořely.
Potom zaslechli slova a ta je probudila ze spánku, který nikdy neměl skončit.
Bolelo to, když zbytky svých pěstí roztříštili víka rakví. Dokázali cítit bolest a dokázali cítit strach.
Postavili se okolo svého pána, okolo toho, který je nechal vstát z mrtvých. Neměli vlastní vůli. Jen jeho. Vašíkovu vůli a svůj vlastní strach.
Vosková garda. Nejmocnější bojovníci Malého Vašíka. Jeho ochránci. Budou zabíjet pro něj a místo něj.
Dívali se jeden druhému do prázdných očních důlků a snažili se v nich najít útěchu. V každém z nich hořela malá jiskřička.

Nechtěl tady být. Ve městě sevřeném kamennými zdmi a pískem. Nechtěl cítit slunce, co praží hůř než rozžhavené uhlí.
Nechtěl pronášet zaklínadlo. Kouzlo, které se rozvine vzduchem skrze hranice času a prostoru. Nechtěl opustit svůj čas a své místo.
Nechtěl tu být sám. Ve městě, které má v srdcích příliš mnoho lidí. Cítil, jak tu samota ztrácí na významu, a on nechtěl, aby přestala být důležitá.
Nechtěl plakat. Skutečným rytířům smí téct slzy. Nechtěl být skutečný.
Mezi hradbami svatého města Jeruzalém je veškerá magie přísně zakázána. Z dobrého důvodu.
Filip nechtěl, ale musel. Vyslovil zaklínadlo a ono stvořilo Černou síť.

Původně (což byl jejich vzdálený bratranec) se Předtím a Potom nesetkávali. Předtím žil v melancholické sépiově zbarvené krajině vzpomínek. Potom obýval fantastický svět snů a nadějí, kde všechno mělo jasné barvy a mlhavé obrysy. Tedy… většinou (sestřenice z druhého kolena, ale znali ji oba). Sem tam klopýtli a propadli se do krajin bolesti, strachu a zoufalství. To měli společné. Temnotu číhající za rohem.
Prvně se zahlédli, když H. G. Wells napsal stroj času. Pousmáli se.
Pak přišel marketing a obrázky zázračně hubnoucích a čerstvě nakadeřených. Náhle co chvíli stáli bok po boku.
Zamilovali se.
A díky tomu se zhroutil časoprostor.

Mycroft dokázal svléknout rybářský převlek, odstranit nalepené vlasy a vousy a obléknout se do svých šatů (Proč měl v Sherinffordu uložený oblek?) během sedmi minut a osmnácti vteřin, které uběhly dřív než Sherlock došel k Eurusině cele.
John nerozeznal lidské kosti od psích.
Sherlock nepoznal sklo od vzduchu!
Nikdo nedokáže takhle dobře manipulovat s lidskou myslí.
Vrtalo mu to hlavou. V pravém slova smyslu. Jako ocelový šroub se to zavrtávalo do mozku.
Chtěl odpověď.
Téměř litoval, že ji nakonec dostal. Bylo jedno, že popřela vše, čemu do té doby věřil. Ale o Rosie se bál. Nějak mu přirostla k srdci.

Schovávala se mámě za sukní. Naštěstí nebrečela, přestože by měla důvod. Sirius si připadal jako hnusnej halzj, ale byl rád, že to protentokrát nemusí poslouchat.
Vyráběla panenky. Z malých ještě nenarozených makových květů.
Vzal jednu do ruky a dostal nápad.
"Uděláš pro mě panenky?" přidřepl k holčičce.
"Zatraceně dobrá bariéra," pochlubil se pak své šéfce. "To mrně se svýho táty bojí tak moc, že ho to udrží venku celý roky."
"Je to jen začátek."
Pokrčil rameny. V Anglii nikoho nenapadlo ani začít podobným rodinám pomáhat.
Svým způsobem mu to přišlo důležitější než boj za čistou krev případně proti jejím milovníkům.

Byla jsem tam. Ucítila jsem, jak se krev mých žilách proměnila ve vazký tuhnoutcí gel a oči se mi zatáhly šedou clonou. Jen na pár okamžiků jsem jako noční můra lákána plamenem proletěla tím zlopověstným místem. Zdrojem vší temnoty, zřídlem zla...
Známe ji. Legendu z temných zákoutí. Světla stadionu Sparta při vyslovení jejího jména potemní, sakury ve Stromovce se zoufale otřesou a shodí květy. Fantom zrozený z krutých záhybů kolektivního nevědomí hipsterské subkultury.
Bludný kořen.
Zbraň hromadného ničení předstírající civilizovanost.
Byla jsem tam a přežila. Již nikdy více nebudu stejná. Projela jsem zastávkou na Štvanici.
A přemýšlela jsem, že vystoupím.

Sherlock žil uzavřen v rovnováze světa, kterým se obklopil. Dokázal eliminovat vše, co by ji mohlo narušit. Pěstoval si pečlivou harmonii vzájemně protikladných vlivů. Bojoval se zločinem, ale necítil k němu nenávist, zachraňovat lidem životy, přestože mu byli zcela lhostejní. Věděl, za co ho považují, a souhlasil s nimi. Neměl vůli ani možnost to měnit.
Vysoce funkční sociopat.
Pak se objevil John Watson.
Zničil harmonii.
Narušil systém.
Jenomže Sherlockův svět místo, aby se zhroutil, zapadl sám do sebe jako ozubená kola. Rozpohyboval se. Kdyby to v kontextu metafory stroje nebylo naprosto nesmyslné, možná by Sherlock dokonce i řekl, že ožil.

Myšlenky se někdy vsunou do hlavy nenápadně a bez vědomí toho, komu patří. Nejspíš tam tedy byla ještě předtím než Drahomířiny vlaštovky začaly pršet z oblohy do popela spáleniště. Tehdy ještě nechápal nic jiného než, že na světě není dost vlaštovek na to, aby jejich smrt pomstila mámu. Plakal, ale hluboko v jeho útrobách cosi počalo růst.
Okamžik zrození byl nádherný. Stalo se to v pravé poledne na Vyšehradě a bylo tam dost kouzelníků na to, aby se nezapomnělo. Jeho bába, Drahomíra, zemřela ještě rychleji než vlaštovky.
Zrodila se smrtící kletba a zrodil se Malý Vašík.
Tentokrát se hlasitě smál.

Ať systém vždy funguje, databáze se nepřeplňuje a aktualizace jsou milosrdné.
Ať všechny maily nakonec dorazí do cíle.
Ať se vždy najde volná chvilka a zaměstnavatel je milosrdný.
Ať počítače fungují, připojení je pevné a elektřina proudí.
Ať slov je vždy přesně sto.
Ať se všechny hádky utiší.
Ať pokoj a mír zavládnou pod tématy.
Ať se dokážeme vyhnout tomu, že bychom někomu ukřivdili.
Ať nám to případně odpustí.
Ať ti, co pokorně čekají, nacházejí nápady.
Ať přichází i k těm, co úpí.
Ať je půlhodina před půlnocí magická.
Ať nás to nikdy nepřestane bavit.
Ať po nás přijdou další.

„Zabil bych je všechny,“ zavrčel Snape. To byl ten problém s posmrtným životem. Pochopili jste, co jste. A zjistili jste, jaká se o vás píše fan fiction.
„Závidíš, že ty moje jsou víc cool,“ zašklebil se Sirius.
„To tedy ne!“
„To tedy jo!“
„Nechte toho,“ ozval se Remus. „Podle mě jsou daň za to, že se o nás vůbec píše.“
„Mluv za sebe,“ ušklíbl se James.
„Já bych se bez nich obešel,“ nakrčil nos Snape.
„Já ne,“ ozval se Peter.
Všech pět jich náhle ztichlo. I fiktivní postavy touží po vykoupení. A někdy jim ho dokáže poskytnout jen fan fiction.

Dorazil v jednu a měl v sobě pět piv (možná šest). Chtěl jen potichu vklouznout do postele, ale očividně neměl šanci.
„Jamie?“ ozvalo se nešťastně.
„Co?“
„Nemůžu spát.“
„Dopsals to?“
„Jo, ale je to úplně blbý. Postavení Siria je závislá proměnná. Toho si všimne každej blbec. A necitoval jsem Romeovou.“
„Tvrdíš, že Romeová je pitomá.“
„Každej jí cituje.“
„Kolik jsi toho vypil?“
„Co?“
„Kolik jsi vypil kafe?“
„Žádný!“
Jamie se zamyslel a přeformuloval otázku.
„Kolik jsi vypil Nescafé?“
„Půl piksly.“
Zavíraly se mu oči. Jenomže nemohl nechat Teddyho zírat do tmy a panikařit z prezentace. Povídali si až do rána.

Harry uspořádal obrovskou párty na rozloučenou. Pozval každého, protože Teddyho měli rádi úplně všichni.
Stál v koupelně a pozoroval zrcadlo. Odrážela se v něm tvář ze starých fotek (až na ty vlasy). Nikdy si nebyl jistý, koho mají vlastně rádi.
Vrzly dveře. James za celý večer vylezl ze svého pokoje sotva na deset minut.
„Promiň,“ zamumlal a pak dodal ještě něco tiššího, čemu Teddy rozuměl, ale nechtěl si to přiznat.
Noční vlak protínal Evropu.
S každou smskou od operátora se vzdaloval domovu.
Když v Dortmundu uprostřed noci čekal na přípoj, poslal jednu do Anglie.
„ja fakt musim vypadnout“
Odpověď nepřišla.

Je jich mnoho. Od těch nejmenších velikosti šnečí ulity až po ty, co se rozpínají mezi galaxiemi. Ovšem naše pověst vypráví jen o jedné. Byla spíše z těch malých. Jen nepatrná skvrnka na povrchu planety. Ukryta v zemi snila svůj nekonečný sen.
Avšak jednoho dne přišel první z nich. Nikdo si nepamatuje jeho jméno, ale ví se, že zapálil oheň a provedl první kouzlo. Potom přišli další. Albis a Moldawa. Libuše, Kazi a Teta. Věnceslav… Dobří i zlí. Stateční i zbabělí. Na žebrech spirály si postavili svou školu. Spirálu samu nazvali chodbou a jejich životy naplnili její bezvěkou existenci barvami.

„Kam to bude?“
Změřil si ho nedůvěřivým pohledem. Asi nečekal, že mánička v kožené bundě bude mít na letenku.
Sirius položil na pult svazek bankovek.
„San Francisko,“ plácnul první místo, které ho napadlo.
Tak úplně si nevěřil, že do letadla nastoupí.
Jenomže když se pak odlepili od země, musel svírat pěsti, aby se nezačal smát nahlas.
Najednou to všechno zůstalo dole. Nutnost mít názor na problematiku čisté krve. Rodinné dědictví, černá magie, všechny čtyři koleje. Všechny ty holky, co si je nehodlal vzít.
Regulus.
Sevřel ruce ještě pevněji.
Regulus si poradí.
Letadlo se vyhouplo nad mraky. Tady nahoře svítilo slunce.

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se Teddy.
James Sirius Potter seděl zkroucený v křesle a patou okopával područku.
„Al udělal svůj velkej coming out. Normálně přišel a řekl našim, že je gay. A oni ho objali a řekli, že ho milujou. Já čekal, že ho vyrazej z domu, že řeknou, že už není jejich syn…“
Zvedl podezřele lesklé oči.
„Přitom já se celý roky klepal, že když se to dozvěděj...“
„A?“
„Tak jsem jim to řekl. Jako o sobě.“
„Jamie?“
„Teddy… oni… vynadali mi, že je to Alův velkej den a že mu ho nemám brát. Normálně mi to neuvěřili.“

Jsme elitní škola a podle toho také ke studentům přistupujeme.
Zajímá se víc o módu než o matematiku? Okořeňte výklad o posměšky.
Na lyžáku se zabývejte těmi, kteří lyžovat umí, na ostatních nezáleží. Neměli lézt na elitní školu, když nejsou dobří ve sportu.
Jizvy na zápěstí ignorujte. I to, že přibývají. Žáci si to vyřeší sami. Ve třeťáku mají výběrovou psychologii.
Netrapte se tím, že se při vyučování občas sama od sebe rozpláče. Není ostuda, že to protentokrát není vaše práce.
Klidně si dělejte legraci z teploušů. Diskriminace je opovrženíhodná a my ji odsuzujeme. Ale jsme elitní škola, tady nejsou.

Po zdi se plazily ostré stíny vykrojené tančícími plameny. Litinové pláty rozpálené do běla. Sedačka, opěradlo…
Železný trůn polstrovaný žárem.
Oheň vysoušel slzy, ale vzlyky zadusit nedokázal.
„Ublíží jí to. Nechci, aby jí to ublížilo. Bude mrtvá, úplně mrtvá,“ štkalo a prosebně obracelo své obsidiánově černé oči k těm, kteří ho sem přivedli. Ramínka se mu třásla pláčem.
Matyáš si povzdechl. Ještě donedávna se golemátko ve své sedací pícce cachtalo stejně nadšeně jako lidské dítě ve vaničce. Jenomže pak si oblíbilo gumovou kachničku.
Problém vyřešil pan Koloc ze Zákolan. Sehnal pískově žlutou tvárnici a majzlíkem ji přitesal do správného tvaru.

Říkali mu Whispers. Byl to jeho nápad. Ironie. Možná přiznání. Tajil to i sám před sebou (protože v jeho případě byla hranice šílenství vždy tenká). Skládal se z šepotajících ozvěn svého klastru, které mu vyčítaly, že pro ně netruchlí. Byli součástí jeho samého a zemřeli. Mělo by to znamenat víc bolesti, než je vnímající bytost schopna snést. On to snesl a dál se pohyboval časem a prostorem. Občas zneužíval jejich jména – Matheson, Friendman…
Pokaždé, když někoho dohnal k tomu, aby si do úst vložil hlaveň pistole a polkl smrt, bylo to na počest jednoho z nich. Pak alespoň někdo truchlil.

Každá žíla, kterou proudila otcova krev, Wolfganga svírala jako ocelový drát rozžhavený do běla. Klec z pomsty, vzteku a z touhy ublížit stejně jako bylo ublíženo jemu. Když už to nemohl snášet, šel za Sun. Do opravdové klece.
Opřeli se o stejnou betonovou zeď a beze slov se shodli na tom, že nenávidí vlastní myšlenky.
Když už se nedalo snášet ani to, objevili se ostatní. Kala jako paprsek slunce, Riley a vůně moře, Capheus a s ním horká africká noc, Willova síla, Litova něha a Nomi, která už v bitvě s vlastním tělem i rodiči dokázala zvítězit.
Miloval je všechny.

Snové struktury – fyzické manifestace objektů nacházejících se v kolektivním nevědomí. Jejich vznik umožnilo zvýšené užití zbraní založených na principu konzervace snů. Známe tři faktory, které musí být při vzniku první instance daného typu snové struktury přítomny (dále je již možný samovolný vznik): zvýšená frekvence případů zasažení lidského vědomí bází obsahující sny s vazbou na danou strukturu (např. konkrétní šarží snových zbraní); přítomnost subjektu interagujícího s fyzickým předobrazem dané struktury; katalyzátor. Charakter katalyzátoru není jednoznačně definován. Např. v případě Katedrály je zmiňována možnost využití dítěte, které je usmrceno („zazděno“) na požadované lokalitě.
Aktuálně jsou známy tři typy: Katedrála, Loď a Most.

Hodil dovnitř kamínek. Žbluňknul a udělal kolečko v žabinci. Nad propastí stál mrňavý kluk s usopleným nosem a zbytečně velkýma očima.
Zašustila křídla. Zvedl oči. Kroužily nad ním. V jeho tváři (a možná to bylo naposled v historii) se objevil strach. Hořící krovy, noc, křik a tělo, které bylo máma, překryté starým pytlem.
Švihl po vlaštovkách kouzlem, protože mu konečně bylo jedno, že ho objeví. Malá tělíčka padala s oblohy. Dal si tu práci a na každé z nich šlápnul.
Pak skočil do propasti. Plaval hloub a hloub.
V srdci sídla černých mágů se objevil usoplený kluk připravený se učit.

Remus dost litoval, že je kuličky naučil. Po počátečním pohrdání („Ony se kutálí po zemi?!“) se do nich zažrali.
James nedokázal snést prohru.
Sirius soustavně podváděl, a to i po té, co mu zabavili hůlku.
Peter byl přirozený talent a měl z toho víc problémů než užitku.
Všichni čtyři se neustále hádali o skleněnky.
Těsně po Tom dni (den, kdy mu řekli, že vědí) následoval úplněk a pak ráno. Neměl sílu na nic. Věděl, že usne v okamžiku, kdy zavře oči.
Jenomže najednou něco ucítil v dlani a bylo to všech sedm skleněnek, které mu do ní opatrně vtiskl Sirius.

Vyšvihla se na hladinu, jako když se rozvíjí květ. Jen mnohonásobně rychleji. Elegantní křivka zbrázděná jizvou. Roztržená plachta zašmodrchaná do ráhnoví.
Vydechli překvapením i úlevou. Stvořili Loď.
Umírající loď. Co také jiného čekali od noční můry?
Na palubě stály mlčenlivé postavy a právě od nich se šířil. Oheň. Stékal po tvářích a pod nohama tvořil pulzující jezírka.
Loď se pohupovala na vlnách a zářila do tmy.
První z těch, kteří ji stvořili, zvedla dalekohled a zaostřila. Uviděla pukající puchýře na tvářích námořníků.
„Jsou to sny. Stejně jako my,“ řekla druhému.
„Ne,“ zavrtěl hlavou s rozhodností, kterou necítil, „ne jako my.“