Moje články

Ti shora se mohli vrátit dolů. A ti zdola odejít nahoru. Dělo se to. 

Mysli uondané virtuálním ruchem odcházely zpět do pomalu rozmrzajících těl a znovu opatrně okoušely skutečný svět. Nacházely pokřivené odrazy svých vzpomínek a někdy litovaly.

Těla udřená přežíváním mezi zimou, sluncem a nekonečnou samotou, která naplnila Zemi, uléhala do kryokomor a konečně zavírala oči. Jejich myšlenky se pak rozletěly po barevných cestičkách virtuálu a vesele štěbetaly. Někdy je z toho pak začala bolet hlava a někdy srdce.

Mara se do svého těla utekla schovat před bolestí. Rychle ale zjistila, že žal a truchlení přesahují hranice obou světů.

Výheň sálala a její plameny se odrážely od mraků.

„Spálit svět, spálit, spálit, spálit…“ 

Mistr byl pryč. Čestmír byl pryč. Všechno pryč. Jen on, on!

Plameny se pokusily zabíjet.

Pokřivenec vládl mocí lesa i lidí.

Pokřivenec mohl rozkazovat a Výheň musela poslechnout. 

Být člověkem, Výheň by plakala a prosila ať jí vrátí mistra. I když ji bil vodou i magií. I když s její pomocí páchal věci, které pálily i v srdci ohně. Mistr byl jediný, kdo jí dával potravu. Kdo nad ní postavil střechu, co chránila před deštěm.

Na okamžik se natáhla k pokřivenci, ale ten odešel.

Výheň vyhasla.

Bylo to jako výbuch. Jako atomovka. Jako vodíková puma. Jako tisíce bomb, které se prohnaly celou planetou. 

Později, když se tehdejší události z paměti přesunuly do učebnic, tomu začali říkat jaro.

Země se zazelenala a rozkvetla. Rychleji než původně čekali. Zlomilo se to během dvou krátkých let. Kyslík pro všechny, dřevo pro všechny a jídlo! Stačilo pár jednoduchých triků, které lidstvo znalo už pár tisíc let, a najednou nikdo nemusel vyškrabovat konzervy.

Její slabostí byly kaše. Kateřina se jich nemohla nabažit. Ovesná, krupicová, pohanková, bramborová, dýňová, batátová, jablečné pyré…

Zvlášť i v kombinacích. 

A pak jednou z jihu dorazily banány.

Čestmír marně bušil do kusu železa.

„Moc studený,“ oznámila Výheň přičinlivě.

„Ano?“ zeptal se jí. „Vážně? A nemůže to náhodou být tím, že tady někdo nechce pořádně hořet?

Pokrčila rameny a zúžila oči. Ten výraz mu byl povědomý. Jako by slyšel mistra.

Kovář má svou výheň ovládat.

Mistr ji bil. Tedy… bil je oba, ale v jejím případě to přece jen bylo o něco podivnější. Nikdy neměla modřiny. Jen její oheň pak hořel modrým a magii prospěšným plamenem.

„No tak,“ řekl s trpělivostí, která hraničila se zázrakem. „Děvče, potřebujeme pracovat.“

„Neříkej mi děvče,“ zapraskala a stáhla se zpátky do uhlíků.

A potom náhle bylo ponožce teplo a příjemně. V krbu praskal oheň, z trouby voněl koláč a na stole stál kouřící šálek s čajem. 

"Copak to tu máme?”

Kdosi se k ponozce sehnul a opatrně ji zvedl.

"Je to takové měkoučké. A teploučké.”

Ta osoba byla menší než obyčejný člověk. Ponožka se podívala dolů a s hrůzou si uvědomila, ze maličká žena je bosá. Její nohy pokrývaly husté chlupy. 

Ponožka ztratila svůj smysl. Bylo to jako kdyby se začala párat.

“Ale je to k ničemu,” prohlásila hobitka a odhodila ponožku do kouta.

Ponožka polkla slzy a opustila tento hrůzný fandom.

Na světě existuje opravdu hodně nádherných galerií. Mají monumentální schodiště a sloupy, před kterými se sklání i nebe. Chrámy a svatyně všeho, co je krásné, vznešené, noblesní…

A pak je tu vitrína na Palmovce. Jakože v metru. Po pravé straně toho nejzaplivanějšího výlezu. Její obsah se pravidelně mění. Teď jsou tam důmyslné patchworkové květiny. A mezi nimi básně. O tom, jak mluvit s květinami. Předtím ji autorský tým seniorů naplnil koláží z útržků vlastních i cizích děl a životů.

Před dvaceti lety bych si vitríny ani nevšimla. Moje aktuální já si ale pomalu začíná srovnávat v hlavě, co znamená umění.

Na dně plechovky se choulí dvě osamocená zrnka a já jsem vděčná za možnost svalit vinu za tu únavu, co cítím, na někoho jiného. Na toho, kdo kávu nekoupil, neprodal, neupražil, nepřevezl přes moře… Na toho, kdo ji hluboko v afrických horách nevypěstoval. 

Únava by měla být neutrální biologický proces.

BY MĚLA

A není. Někdo za ni může. Někdo něco měl udělat, něco dělat neměl, něco udělat neuměl, i když se to měl naučit. Někdo zapomněl. Něco by se mělo změnit. Někdo by to měl změnit.

Ten někdo jsem obvykle já. Ale dnes ne, dnes za to může absence kávy.

Ti dole neměli dost energie na audiovizuální přenos, ale psali. Psali hodně a rádi. Osobní dopisy, deníky a často také fiktivní příběhy odehrávající se na Zemi, která pomaličku znovu ožívá. 

Mara je četla ráda a vášnivě.

Děti ve Virtuálu vznikaly náhodnou kombinací digitálních obrazů myslí svých rodičů. Roger po matce lásku k příběhům zdola zdědil. Nejdřív jen jako čtenář. Pak je začal psát sám.

Byly plné podivných a někdy i krásných nepřesností. A touhy po tom pochopit, jaká Země doopravdy je. Vidět ji očima, které neměl.

Roger byl největší skutečností jejich životů, ale Mara neměla, jak mu tuhle touhu splnit.

Něco potřeboval. Směr, místo, zapojení do tkaniny vesmíru… Hledal tak dlouho, až se to v Čestmírově mládeneckém věku zdálo jako celá věčnost. Nakonec sebral odvahu a vrátil se.

Sem. K výhni, která kdysi patřila jeho mistrovi. Byla zaprášená, ale nepoškozená. 

Přiložil k ní ruce. Studila, ale uvnitř něco žilo.

Nanosil dřevo a připravil si ocílku. V kovářské výhni se spojuje svět lidí a živlů. Samozřejmě ji je možné zapálit magií, ale je to velice špatný nápad.

Jiskry vylétly až na několikátý pokus. Čestmírovi se třásly ruce. Nakonec ale třísky a chrastí vzplály. 

Z ohně se zjevila dívka se žhnoucíma očima.

Ráno bylo mrazivé a Kateřinu většinou stálo spoustu přemáhání vymotat se ze spacáku. Zabalila se do péřové bundy, která jí zbyla po civilizaci, kterou už nenazývala svojí. Zkontrolovala stav baterií. Deset procent. Vedle kamen stála pečlivě vyrovnaná hranička dřeva. Ještě nedávno by mělo cenu zlata. Ale stromy se začínaly vracet a oni si mohli dovolit rychleji rostoucí druhy kácet. 

Zatopila. Plameny byly luxusní. Natáhla k nim dlaně. Hladově polykaly teplo. 

Indikátor baterie zapípal. Nabíjecí cyklus. 

Navlékla si čepici a vyšla před obytný kontejner. 

Svět byl plný zářivého a krásného světla. Na fotovoltaické panely po dlouhé zimě konečně dopadly sluneční paprsky.

Zlinkovali se tak, jako by to za starých časů nikdo z nich neudělal. Vystrkovali holý zadky nahoru směrem, kde zhruba tušili satelit s Virtuálem. Pak, když začalo vycházet slunce, se Jakub postavil na skalní ostroh a začal věštit:

„Jednou tu všude, jakože úplně všude, budou zase stromy. Zelený a zkřivený podle větru. Pod těma stromama bude růst mech…“

„A v něm žít trpajzlíci,“ zasmála se Kateřina.

„… jo, ty. Ale všude. Myslím stromy, ne pidimuže. Stromy a louky a lesy a čistej vzduch a všechny zvířata. A voda. Chladná a čistá. Jen tak rovnou v řekách...“

Nechali ho mluvit a věřili.

Měl být jasný podzimní den, ale slunce zakryly mraky. Podivné mraky. Chuchvalce šedi pohlcující světlo. Z přítmí lesa vyrašily drápy. 

Muž pevně sevřel košík a zkontroloval, že má v kapse stále nůž. Domů se dostane za slabou půlhodinku. I kdyby měla přijít bouřka.

Cesta tam nebyla. Věděl, kde z ní sešel a jak se na ni vrátit, jenomže byla pryč. Z jehličí vykoukla bělavá kost. Čelist. Pohnula se.

Utíkal. Prodíral se. Klopýtal. 

Košík uvázl ve křoví.

Vítr svištěl a skřípal a přinášel s sebou nesrozumitelný šepot.

Zablesklo se a poslední, co uviděl, byla obří výtrusnice tyčící se přímo nad ním. 

„Chtěl bych alespoň pět dětí,“ svěřil se jí muž se santovskou čepicí (vlastním jménem Daniel).

„Cože?“ rozesmála se Mara tak, až málem vylila sklenici šampaňského. Už dávno nemyslela na to, že ani bublinky a možná ani ten povznášející pocit v hlavě nejsou skutečné. 

„Myslím to vážně. Chci děti,“ zopakoval a atmosféra se najednou změnila. 

Dívala se na Daniela a přemýšlela, co mu odpovědět. Přemýšlela, co vlastně chce. Tohle tady neměl být skutečný život. Vždycky si myslela, že se jednou vrátí na Zemi. Jenomže proč? Nikdo by to nepřiznal, ale ze skutečnosti se stalo sprosté slovo.

„Chci víc bublinek,“ řekla nakonec. 

Nakonec začala Mara přemýšlet o Virtuálu jako o domově. Jistou zásluhu na tom měl muž v santovské čepici, ze kterého se přece jen vyklubal pozemšťan s poněkud uhozeným smyslem pro humor.

Některé věci ji ale pořád ještě dokázaly překvapit.

„Dělají to pro zábavu?“ ukázala prstem na malou tečku snášející se z oblohy. 

„Adrenalinové sporty vždycky letěly,“ pokrčil rameny a zasmál se vlastní slovní hříčce.

„I tady? Vždyť se jim nemůže nic stát.“

„Ty to nevíš?“ prudce se na ni otočil. „Můžou klidně zemřít. Odhlasovalo se, že smrt je nutnou podmínkou života.“

Maře se zatajil dech. Nad tečkou se rozevřel padák.

Ve Virtuálu byli lidští operátoři, kteří se starali o nastavení a běžnou údržbu. Ti měli dost rozumu na to, aby krotili vánoční atmosféru, ke které v prosinci software inklinoval. Nechali jen sníh a o něco víc jehličnanů než obvykle.

Maru trochu iritovalo i to. Stála u průhledu. Samozřejmě nebyl skutečný. Byla to jen obrazovka ve tvaru okna, která ukazovala Zemi v reálném čase. Na severu Evropy, kde byla Kateřina, se prý lesy pomalu začínají obnovovat. Přemýšlela, jestli mají na Vánoce skutečné smrky.

Vedle Mary se postavil muž s červenou santovskou čepicí. Nejspíš virtuálec. Ti se usmívali častěji než opravdoví lidé.

Nikdo nebyl schopen stanovit konkrétní datum, kdy se pozemský ekosystém zhroutil. Byl to dlouhodobý proces. Země se prostě rozhodla, že už má lidi dost.

Lidé se samozřejmě nehodlali vzdát. Spočítali, že Země dokáže uživit maximálně jedna celá osm procent stávající populace. Zbytek samozřejmě neplánoval jen tak pomřít. Kromě očividných emocionálních důvodu, tu byla i nutnost zajistit další vývoj vědeckého poznání. Ti dole měli spoustu starostí s vlastním přežitím. Někdo musel vymyslet, jak napravit škody.

Odpovědí byl Virtuál. Lidská těla zůstala v obřích mrazácích za polárním kruhem. Mysli odešly nahoru. Do světa, který byl objektivně krásnější a příjemnější než ten dole.

ERROR 6789

echo <<”systemická porucha hydraulických obvodů“>>

ERROR 4363

echo <<”kritická hranice interference pozitronického pole překročena”>>

DEBUGG initiated

DEBUGG failed

DEBUGG initiated

DEBUGG failed

echo <<”vyžadováno nahrazení“>>

REPLACE_PROTOCOL initiated

echo <<”nahrazení spuštěno“>>

Zbývalo 31535073 sekund. Ze zkušenosti věděl, že je to dost času. Zadal výrobu nového těla. Pozitronický mozek měl připraven už dávno.

SETUP initiated

echo <<”zadejte počáteční věk“>>

20

echo <<”zadejte gender“>>

F

Zbývalo 4259 sekund. Ke kritickému selhání nedojde. Ostatně on nikdy za svou dlouhou existenci nepřekročil bezpečnou hranici. Dával si pozor. Plánoval. Připravoval se.

Vzpomínal na Giskarda.

R. Daneel Olivaw zemřel.                                           

REPLACE_PROTOCOL finished

echo <<”nahrazení úspěšně dokončeno“>>

Dotýkala se stromů a hledala v nich život. Nebo nicotu. Dřevěné kmeny, ze kterých prýštila zelená koruna. Byly neskutečně nádherné. Buď to bylo tím, že už roky žádné neviděla. Nebo prostě tím, že skutečně nebyly skutečné. 

Obcas potkávala i lidi a někteří z nich jí říkali různé věci. Očekávané, pochopitelné a v rámci situace i obyčejné věci. Někteří se ji stranili. Věděla, že i oni přemýšlejí o skutečnosti. O tom, jestli je ona skutečná. Protoze tady nebylo skutečné nic. Alespoň takhle jí to dole na Zemi řekla Kateřina. 

Nicméně, Mara si své definice reality, opravdovosti a života pořád ještě promýšlela.

Obloha měla šedou barvu a ta šedá se propadala až k zemi. Dole do ní vrůstaly skály. I potom všem byla Země krásná. Zvlášť patrné to bylo v porovnání s betonovým monstrem za Kateřininými zády. Oficiálně tomu říkali jinak, ale nebylo to nic než mrazák. Místo, kam uloží těla a zastaví jejich čas.

Kateřina řekla nějaká slova, kterými se s Marou rozloučila.

Nahoře, nad vší tou šedou a v modři nekonečné až do černa, je druhé monstrum. Tentokrát z uhlíkových kompozitů. Ti, kteří zůstávají, mu neříkají nijak. Tam odchází duše a okolo nich běží jiný čas.

Za Marou zapadly dveře.

Vzduch byl plný tónů a on je chytal chtivými prsty jako děti loví mýdlové bubliny. Snažil se je pokládat jeden vedle druhého, ale rozplývaly se mu. Veselé, melancholické, zbožné, dojemné, útěšné, vznešené, nádherné… 

Přitom pro Něho to bylo tak snadné. 

Stačila jediná myšlenka na Něj. Na toho spratka, co jen bezuzdně przní vlastní talent.

Tóny přicházely samy. Závistivé, vzteklé, trpké, bodající, řezající, pálící, spílající, vyčítající, obviňující.

Ten spratek by měl umřít. Ne umřít, moc vznešené. Chcípnout. Rozpadnout se na prach.

Tóny hnily, plesnivěly a plnily se červy. Páchly.

Bylo to Salieriho nejlepší dílo.  Bohužel osmnácté století ještě nedokázalo pochopit punk.

Robotik se těší úctě společnosti, jeho práce je intelektuálně stimulující a finanční ohodnocení dosahuje amorálních výšin. Jisté nevýhody ale tenhle džob má.
„Hele, můžeš mi vysvětlit, jak může spolehlivej popelářskej robot takhle zblbnout?”
Ano, ve společnosti založené na úzké kooperaci s bytostmi vybavenými pozitronickymi mozky nemáte pokoj ani v hospodě.
Upil jsem trochu ideálně vychlazené žitné IPy.
Arne byl sice známej škrt ale taky kámoš. Tak jsem se do toho vysvětlování pustil.
„Hromadil boty, říkáš? Starý a nechaný na popelnici? Sis stěžoval, že tě úplně bolí takový pěkný křusky vyhodit, co?“
Provinile přikývl.
„A o druhým zákoně už jsi slyšel?“

Dvacet utěrek, stále ještě stočených v dárkových krabičkách. Tři sady vrtáků. Osmnáct plechových kýblů, třicet pět plastových a osm kropících nástavců.
Noviny.
Boty.
Gramofonové desky různých žánrů.Osm krabiček jehel do gramofonu a patnáct balení jehel na šití. Tenisová síť.
Zavařovací sklenice.
Padesát umělých smutečních věnců zabalených v celofánu. Tři krabice vánočních ozdob. Dvanáct spinnerů a dvanáct sjetých zimních pneumatik.
Knihy.
Starověký monument z věcí, které by bylo škoda vyhodit. Vše jako dovednýma rukama dávných stavitelů poskládané do bloků protkaných uzounkými uličkami. Činžákový byt pohlcený labyrintem. A uprostřed muž, který nedokáže nic vyhodit. Čekající na chvíli, kdy svět vyhodí jeho.

Sluneční paprsek.
Jebat zkurvenej sluneční paprsek.
Což by řekla Margo.
Eliot by nejspíš poznamenal cosi o klišé. Možná zasraným klišé.
Jenomže teď byl sám a sluneční paprsek mu bloumal po tváři. Měkké filorijské světlo, které mělo tu drzost být až příliš dokonalou metaforou na to, aby se dala ignorovat.
Quentin byl jako světlo. Konkrétně paprsek. Něco mezi mečem a králičí pacičkou. Do… metafory se mu začínaly poněkud zvrhávat. Napil se. Quentin už nebyl nic.
Eliot si pořád opakoval, že prožít jeden celý dobrý lidský život po boku muže, kterého milujete, přece musí stačit.
Nestačilo a teď už to nešlo napravit.

Šachovnicová podlaha Katedrály, která ještě nestojí. Stará Mareška se nechá přemluvit a naučí zetě, jak stáčet sny. Chce ho naučit i pravidla. Jenomže o těch on slyšet nechce. Podlaha čeká.

Bílá a černá se jednou budou střídat. Katedrála bude stát. Zatím padají bomby plné nočních můr. Ladislav Vrána stáčí svého syna. Nemůže se vymlouvat. Pamatuje si, že přesně tohle mu tchýně zakazovala.

Vynořila se z hlubin. Vod i nevědomí. Jaký syn takový otec. Přinejmenším v té jedné chvíli. Co je to jedno dítě proti pokroku? Šachovnicová podlaha nenahradí rodičovské objetí. Katedrála pečuje. Pátrá. Nachází.

Kletba se prolomila. Dítě má maminku.

Číslo 55 byla původně masérka. Ulevovala ostatním pacientům Institutu od bolestí zad, hlavy a někdy i od nočních můr.
Nejdřív z toho měla dobrý pocit. Jenomže pak si ji pozval do ordinace.
„Položte ruce na stůl,“ nařídil.
„Chápete, proč tu jste?“¨
Přikývla.
„Stáčení nočních můr je ve státním zájmu. Tyhle ruce ohrozily státní zájem. Co myslíte, že bych s nimi měl udělat?“
Zadíval se na ni a mlčel. Později už si nikdy nedokázala vybavit, jak dlouho.
Pak ji poslal zpět do pacientské sekce.
Od toho dne se číslu 55 začaly ve snech objevovat nože, pily, sekery a obrovské těžké kladivo.

Ve výzkumu budou využity esence získané stáčením běžných snů a nemá tedy praktický význam pro zbrojní průmysl. V širším kontextu je však možno předpokládat rozsáhlé dopady např. na oblast léčby neurodegenerativních chorob.

Znovu si přečetla poslední věty. Takže do toho půjde. Projekt bez vojenského významu. Takové doktorandy na biochemickou psychoanalýzu nebrali. Jenomže ona byla Pavla Pacnéřová a měla něco, co oni ne. Věřila, že tátovo jméno ji bezpečně posune na začátek seznamu. Nikdo nemohl mít větší protekci než ona.
Přijali ji bez potíží. Na první konzultaci se školitelem ale zjistila, že zrovna ty důležité poslední věty se nějak záhadně změnily.

Hlasy, hlásky, hlasivky, ohlášky, vyhlášky, hlášky. Nahlásit, hlásit, vyhlásit, zahlásit, odhlásit, hláskovat. Přehláska. Hláska. Láska? Laskavost, laskavec, laskonka. Lasice. Laso. Hlasování, hlasatel, pisatel, spisovatel, zapisovatel, datel. Vydavatel. Vydávat, podávat, poddávat, nadávat, prodávat, dávat. Mávat. Mávátko, lízátko, šťourátko, kukátko, dlátko. Dlaň. Dlaně. Odhodlaně. Hlasitě. Střelhbitě, hbitě, ubitě. Umytě, umyvadlo, koupadlo, propadlo, padlo, napadlo. Zapadlo. Šlapadlo, hnětadlo, letadlo, klepadlo.
Prohlásit! Prodat, prozradit, propálit, prošustrovat, prošacovat, prosnít. Snít sen. Sny. Dny. Noci. Noční, vánoční, výroční, ční. Nípat, hnípat, hnít, snít (to už tu bylo). Nesnít?
Nitka, nit, nýt, být, pít. Napít, pítko, pijan, vypít, připít, propít. Dopít, dosnít, dopsat, dohlasovat.
Fakt nahlas.
Slova.

Zavřete oči. Teď vám chvilku budu tykat.

Představ si, že jsi autor. Máš svůj počítač a možná malý zápisník, který nosíš po kapsách a ukládáš do něj své nápady. Vidíš ho? Má modré desky a rohy jsou už celé ošoupané.
Máš práci, která tě uživí. A docela i baví, ale ne tolik jako psaní. Před pár měsíci jsi napsala jeden příběh a uveřejnila ho. Víš, že není úplně nejlepší, ale je tvůj, takže ho máš ráda. Už jen proto, že dokazuje, kdo jsi (jsi autor). Visí na netu, lidé si ho čtou a píšou komentáře. A pak začnou psát glosy.

„Co to má být?“
Profesor Snape zabodl hůlku do jejího kotlíku a štítivě zvedl zplihlou lodyhu.
„Vážená slečno, do tohoto lektvaru se přidává vlčí exkrement, oční bulva krkavce a ucho ženy ve věku minimálně šedesáti let, která má alespoň jedno pokrevní vnouče. Rozhodně v něm nemá být obsažena jakákoli… rostlina.“
Rozpačitě si prohrábla své zářivě zlaté vlasy a upřela na profesora mírně provinilý pohled.
„Ale pane profesore, já jsem si recept vyhledala v Paracelsově originále. Domnívám se, že ono babské ucho, co tam zmiňuje, nemá být… tak doslovné.“
A tak Marcelina Porcelina de la Malfoy navždy zničila jistý dodavatelský řetězec.

Číslo Sto osm byl zdaleka nejvíc pyšný na to, že sehnal prstýnky. Sice nebyly z žádného extra kovu a Osmdesát pětce byl ten její trochu velký, ale byly to prstýnky.
Plánovali to udělat ve společenské místnosti Institutu. Ostatní stáčitelní se nechali strhnout k radostné spolupráci na přípravách. Všichni kromě jednoho.
„Přeji vám jen to nejlepší, ale účastnit se toho nebudu,“ omluvil se Sedmdesát dva.
Sto osm na něj měl vztek. Věděl, s čím má Sedmdesát dva problém. A vlastně věděl i to, že má nejspíš pravdu. Jen nestál o připomínku toho, že jeho svatba je stejně falešná jako ty prstýnky.

Péťa se zhluboka nadechla a už podesáté zkontrolovala, že všechna čísla jsou správně. Nespletla se. Ani v součtu chybu neudělala. Ono by to vyšlo. Kdyby Rút nezaplatila školní exkurzi, tak by jim peníze vystačily.
Možná měli bratři synové Prorokovi pravdu, když tvrdili, že ze vzdělání nic dobrého nepovstane. Obzvlášť pro dívku. Nebo možná pravdu vůbec neměli, Péťa by si měla najít práci a hodit náboženské obci vdovský příspěvek na hlavu.
Zastyděla se. Sepjala ruce. Ani modlitbě nedala slova. Ucítila klid a Boží přítomnost. Už nebude sobecká. Vždyť to není nic těžkého požádat společenství bratří a sester o trochu víc peněz.

Na počátku bylo samozřejmě slovo. Crowley ho samozřejmě neznal, protože na samém počátku samozřejmě nebyli ani andělé, ani démoni a obecně nikdo, kdo by ho mohl slyšet. Samozřejmě. Nějak moc samozřejmě. Crowley by se klidně se všemi teology světa vsadil, že to slovo znělo „samozřejmě”. Už jen proto, že na počátku jeho konce byla taky samozřejmost. Nebo spíš její absence. Pro Crowleyho nikdy nic samozřejmé nebylo. Celé stvoření bylo nové, nádherné, fascinující, nepostižitelné, podezřelé, znepokojivé…
Nic nebylo samozřejmé, takže se samozřejmě ptal. Ptal se hodně. Za jeden eon času položil zhruba kvadriliardu otázek. Samozřejmě, že se to nesetkalo s úspěchem.

Kdyby se k tomu Crowley hodlal vyjadřovat, což absolutně a v žádném případě nehodlal, řekl by vám, že samozřejmě byl v pokušení. Chtěl zpátky. Sakra, tak moc to chtěl. Být jedním z těch nahoře. Čistý, spravedlivý, milovaný, nepochybující…
Větší pokušení než všechna království světa, chleba a zatracená moc nad gravitací.
Jenomže tady dole to bylo jeho. Realita, kterou si vydupal z prachu země a z hlubin zatracení. Jeho nepravděpodobná chaotická existence, které se přece nemohl jen tak vzdát. Co na tom, že právě teď se z ní sloupla vrstva smyslu a jen tak se rozhodla, že si odejde tam nahoru?

Slyším to skoro každý den:
„Hele, ale já si myslím, že by mu vážně prospělo, kdyby chodil spát dřív.“
„Nenuť mu to! Vypěstuješ mu nezdravej vztah k jídlu.“
„Naučíš si ho na sladký a už se toho pak nikdy nezbaví. Cukr je jed!“
„Musíš na něj víc mluvit.“
„Pravidelně, hlavně musí jíst pravidelně.“
„Má si hrát, zkoumat a objevovat a ne čumět na televizi.“
„A už vůbec ne při jídle!“
Ne, tohle nejsou zkušené matky poučující na hřišti. Ba dokonce ani tchýně. Ony ty ostatní ženský jsou vlastně většinou fajn. Tyhle kecy jsou jen vnitřní monolog v mojí vlastní hlavě.

Muž ničím nesvázaný, svobodný, neomezený… Vždy beze strachu říkající, co jen chce. Když se kácí les, létají přece třísky. Muž se ctí, muž s vědomím vlastní hodnoty. Silný muž. Zdravý, podpíraný… Muž, který je vzorem. Vždy kráčející kupředu, razící si cestu do budoucnosti, nehledící na nebezpečí. Muž s názorem a muž s pravdou. S Pravdou. Krutou, brutální a neředěnou. Bezohlednou. S Pravdou vyslovovanou hlasitě a svobodně.
Muž a jeho Pravda se probíjejí lesem, trním a divočinou. Za svým právem! Prodírají se lesem ostatních. Slabších. Samotných. Poraněných. Nemocných. Jiných. Přibitých k zemi odletávajícími třískami.
Muž a Pravda, která je možná falešná.