Moje články

Když to chtěl zkusit s Aničkou, dala mu matka takovou facku, až to s ním třísklo o zeď. Že prej s dětma se to nesmí. Že tak jí to učila její bába. Nevědecké pověry nevzdělaných ženských.
Kryštůfek spinkal v kočárku. Určitě se mu něco příjemného zdálo.
Vzorek z dětské mysli bude čistší. Navíc bude moci měření periodicky opakovat. Hranice vědeckého poznání se musí posouvat i za cenu osobních obětí.
Za chvíli se pokusný objekt probudí. Otec stočí do zkumavky jeho sny. Neplete se. Skutečně to přinese průlom.
Po zbytek života si ale bude namlouvat, že přece neměl důvod věřit pověrám.

„Odpusťe, miss,“ potřásl jsem hlavou. „Ale je to stejný zmetek jako ti lumpové. Tvářil se, že neslyší jejich urážky, předstíral, že nevidí, jak se vám snaží ublížit. Ani slovem se vás nezastal.“
Odvrátila své překrásné sametově hnědé oči.
„Neznal jste ho před tím, než poprvé okusil ohnivou vodu. Byl to čestný muž. Mohl se stát velkým náčelníkem našeho kmene.“
Pohlédl jsem s odporem na lidskou trosku válející se na slámě. Pomočený a v kaluži vlastních zvratků vyspával whisku, kterou si dnes prolil chřtán. Jen z ohledů na ni jsem si neodplivl.
„Jak říkám, zmetek.“
„Přesto Nšo-Či svého bratra miluje, mister.“

Když ho ti proklatí Šípáci donutili pobít všechny krysy, upadl Štětináč do tenat hluboké melancholie. Jak jen mu scházely ty ubohé myšičky. Jejich něžné holé ocásky a drobné zoubky. Několik dlouhých měsíců jen cedil mezi zuby bezmocné zoufalé kletby.
Pak ale přišel ON. Každý den procházel pod Štětináčovými okny. Jeho jemné vousky tolik připomínaly krysí. A ta drobná korálková očka. Doopravdy ho ale přesvědčil až jeho hlas. Tak něžný, tak pisklavý! Uslyšel ho ve chvíli, kdy do něj čistě náhodou narazil.
"Já sem Milouš," představil se neznámý.
"Těší mě," zamrkal na něj Štětnáč. "Nechcete se podívat na mou sbírku masožravek?"

Tehdy vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.
Ani Syn Boží si nemůže dovolit držkovat na živly, které spořádaně dodržují fyzikální zákony. Tedy… samozřejmě si to může dovolit a ony ho i poslechnou. Jenomže pak si to musí nějak obhájit sám před sebou.*
Ve skutečnosti pochválil vlny za to, jak nádherně tančí, a ony se zapýřily a opadly.
Před větrem jen sklonil hlavu a poprosil. To úplně stačilo.
Jenomže učedníci nerozuměli ani řeči vln ani slovům větru. Takže to celé pochopili úplně jinak.
*Což je – zejména jste-li trojjediná bytost – docela problém.

Lidi v sobě maj touhu. Už vod narození jim něco chybí. Tak dlouho, že to ani nevnímaj. Chtěj, aby svět fungoval, dával smysl a... a ještě něco navíc. A tyhle kreténi to zneužívaj. Tvrděj, že jim spraví život, když se budou mazat vokurkovym krémem a přestanou žrát lepek. A když si poříděj hromadu tabulek, co je zvorganizujou.
Lidi už tak balancujou na tenký hraně naděje a voni do nich ještě mlátěj tohle.
Crowley tam dole nikdy nepřiznal, že reklama je jeho vynález. Občas se ale opil a pak prohlašoval, že si to vyčítá víc než celou tu záležitost s jablkem.

„Když jsem byl... když jsem byl...“
Visela na něm očima.
„Dítě. Byl jsem dítě, hrál jsi, hrál jsem. Hrál. Jsem. Si. Že jsem mrtvý... ne... duch. Hrál jsem si, že jsem...“
„Fitzi...“
„Hrál, hrál...“
„Nesnaž se mluvit. To bude dobré. Uzdravíš se a pak mi to řekneš.“
Chtěl jí to říct teď. Chtěl s ní mluvit. Chtěl s kýmkoli mluvit. Chtěl mluvit.
Pohyboval slovy stejně těžko jako duch předměty.
„Nechám tě odpočinout.“
Jemma zmizela tak rychle, že se nestihla ani falešně usmát.
Strašně dlouho je tehdy přemlouval, aby předtírali, že ho nevidí. Očividně by bývalo bylo stačilo pořídit si afázii.

Našel Crowleyho v zadní místosti, jak se skelným výrazem klečí na podlaze. V třesoucích se rukou svíral komiksový sešit. Azirafal tiše zaúpěl, když uviděl titul.
„Crowley, pusť to,“ poklepal mu jemně na rameno.
Démon k němu obrátil sinalou tvář.
„To bude v pořádku,“ pohladil ho anděl po vlasech a odstranil komiks z jeho zorného pole.
Crowley se mu zhroutil do náručí.
„Bluhda kurgath'da'sakamt i apada* DUŠÍN!“ zaskřehotal zoufale.
Tři dny pak trvalo, než se mu podařilo vyzvracet všechno to zákonné dobro obsažené v příbězích Rychlých šípů.
*Tisíciletá mezopotámská kletba, která dle jistých výkladů znamená: „Nechť ti tvář odejme nepřítel ginga.“

„Hlásí se rádio Abel. Dnes hledáme odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec – co dostane Jack Holden k narozeninám? Ptáme se Eugena Woodse, jeho životní lásky!“
„Jacku?“
„Ano?“
„Přestaň šaškovat.“
„Ale naše posluchače to zajímá.“
„Pokud na tom trváš, tak...“
„Neee!“
„Co?“
„Nesmíš mi prozradit, co dostanu. Pokazil bys překvapení.“
„Ptal ses.“
„Řečnická otázka, lásko, řečnická otázka.“
„Vážení posluchači, věřím, že si užijete následující song. A pro ty z vás, které to doopravdy zajímá, připomínám, že jediná věc, které je uprostřed postapokalyptické zimy dost a ze které se dá upéct něco jako dort je mrkev.“
„Nesnáším mrkev.“
„Tvůj problém.“

Rodney o Rodovi nemluvil. Nikdy. Ani náhodou. Neměl sebemenší touhu připomínat komukoli jeho existenci. Možná že všichni předstírali spokojenost s Rodnyho verzí Mereditha McKaye, ale rozhodně nebyl důvod dávat jim záminku k tomu, aby začali přemýšlet o jistých… jistých změnách.
Po pěti letech, čtyřech rozmontovaných antických zařízeních, třech impaktovaných článcích a dvou velice ponižujících diskusích s Radkem se mu podařilo identifikovat jednu konkrétní proměnnou, ze které pocházely všechny odlišnosti Rodova vesmíru.
Ne že by to nějak extra pomohlo.
Vážně neměl ponětí, jak mohla mít na jeho povahu tak výrazný vliv skutečnost, že v Rodově vesmíru použil Schrödinger místo kočky psa.

„...a zároveň prohlašuji, že v případě jakékoli změny nebo zhoršení psychického stavu neprodleně navštívím příslušného odborníka.“
Poslušně to po něm odříkala. Byla tu poprvé.
„Tady to musíte podepsat,“ připomněl.
Přikývla a odešla se zařadit k ostatním. Za chvilku ale byla zase u něj.
„A... bude to někdo kontrolovat?“
I v těhle tropických vedrech měla dlouhé rukávy.
„Stáčení snů může mít vedlejší účinky. Uškodíte tím jen sama sobě.“
„Jo, ták,“ ušklíbla se.
Vrátila se zpátky do fronty.
Ti, co prodávají vlastní noční můry, se cvokařům většinou vyhýbají. Nejde ani o strach, ani o nedůvěru. Prostě by jen přišli o zdroj příjmů.

„Píp.“
Běžce 11 ztratili víc než před rokem, ale její vysílačka o sobě sem tam dala vědět. A nejen její. Běžci tomu říkali pohyblivá smrt.
„Jedenáctko, tady Sam.“
Když byl sám, mluvil i na… bývalé běžce. Pro případ… prostě pro případ.
„Jedenáctko, chybíš nám, opakuji, Katy, chybíš…“
„Pomoc!“
Málem spadl ze židle. Dětský hlas.
„Co… Kdo to je? Kde jsi?“
„Katy,“ pípl hlásek. „Ale špatná Katy.“
„To nevadí, jsi v bezpečí?“
„Uhodila jsem zombíka pohrabáčem. Sebrala jsem mu sluchátka.“
„Katy, poslouchej mě! Kde jsi?“
Měl její pozici na obrazovce, jenomže děti se dokázaly schovávat na těch nejnemožnějších místech.
„V kamnech.“

Zůstaly z ní jen cáry stínů omotané okolo kostí. Prázdné prsty, které stále znovu a znovu hladily mříže, aby se dotkly alespoň nějakého kovu. Záštipná slova smíšená se vzlyky. Urážky dávno mrtvých.
Poslední z Devítky. Poražená. Přemožená. Prstenový přízrak bez prstenu. Zasluhovala smrt, ale žádný z jejích soudců jí ji nemohl dát, protože ona už život dávno ztratila.
Prolévala krev, přinášela žal a rozsévala bolest. Zasluhovala tisíce smrtí za všechno utrpení, co způsobila, a nikdo z lidí nepochyboval o její vině.
Nikdo z lidí nestál vedle ní, když si navlékala prsten. Nikdo z lidí nevěděl, že tenkrát neviděla jinou možnost.

Ďáblům nikdo nic neslibuje. Peklo vždy plní své sliby – hlavně proto, že vyplnit přesně to, co slíbíte, bývá docela legrace – ale opačně to nefunguje. Ne dobrovolně, ne s úsměvem na tváři a ne s rukou nataženou k potřesení. Azirafal slíbil, že se za týden určitě sejdou, hodlal to splnit a Crowleyho svět najednou vypadal jinak.
Anděly nikdo neutěšuje. Rozhodně ne v situaci, kdy (na své poměry) velice sprostě nadávají a vztekají se, přestože se jim nic strašného neděje. Azirafala pusa, co dostal na čelo, překvapila tak, že úplně zapomněl, co ho vlastně rozčílilo. A nějak už si znova nedokázal vzpomenout.

Dostaly se až na konec. Překonaly všechny překážky, propletly se příběhem a poslušně vykonaly to, co měly. Smály se a plakaly. Byly dobré i zlé, ale vesměs hlavně lidské. Chápaly, že jejich údělem je prožívat. A tak žily.
Byl to dobře napsaný příběh a dobře napsané postavy. Autor je trápil, házel jim klacky pod nohy, ale neupíral jim vlastní vůli. Až do poslední stránky.
Za poslední stránkou je tlustá cihlová zeď. Není jim ji dovoleno překonat. Někomu patří. Jsou duševním majetkem. Jejich příběh skončil. Autor je odložil a zapomenul a nikdo jiný jim nesmí vdechnout život.
Ta zeď zaslouží zbořit.

„Prosím, mohlo bych?“ vykulilo rudá očka a našpulilo pusinku.
„Už zase,“ zasténala docentka Kůrková. „Kdo jste mu to vlastně dal?“
„Prosím, jen trošku, třeba třikrát.“
„Ne,“ vyštěkla.
Začalo pofňukávat. Z očí se mu odpařovaly slzy jako olověné kruhy rozpouštějící se ve vzduchu.
„Tak mu to dovolte,“ přimluvil se doktor Krobot. „Doktorandi to pak uklidí.“
Přísně se na golemátko zadívala. „Tak dobře, ale jen pro tentokrát. A ne že zase nanosíš celé jezero. Maximálně pět kbelíků. A nebudeš cintat na podlahu.“
Radostně zavýsklo a odběhlo.
„Ale teď už vážně,“ zamračila se docentka na své kolegy. „Kdo jste mu dal tu pumpu?“

Zůstaly z něj jen cáry stínů omotané okolo kostí. Prázdné prsty, které stále znovu a znovu hladily mříže, aby se dotkly alespoň nějakého kovu. Záštipná slova smíšená se vzlyky. Urážky dávno mrtvých.
Poslední z Devítky. Poražený. Přemožený. Prstenový přízrak bez prstenu. Zasluhoval smrt, ale žádný z jeho soudců mu ji nemohl dát, protože on už život dávno ztratil.
Proléval krev, přinášel žal a rozséval bolest. Zasluhoval tisíce smrtí za všechno utrpení, co způsobil, a nikdo z lidí nepochyboval o jeho vině.
Nikdo z lidí nestál vedle něj, když si navlékal prsten. Nikdo z lidí nevěděl, že tenkrát neviděl jinou možnost.

Jack obecně považoval za daleko jednodušší umřít, než se oženit. Druhou variantu zvolil celkem třikrát. Jednou z lásky, jednou pro peníze a potřetí, protože byl přesvědčen (právem), že nevěsta je ve skutečnosti černá vdova ze systému Kudlankie. Na méně fatální způsob, jak odradit vdavek chtivé dámy (a pány) ovšem nikdy nepřišel.
Ianto byl vynalézavější. Posadil dotyčného/dotyčnou do zasedačky. Uvařil jí/mu kávu. Mile se usmíval. A pak začal.
„Budu potřebovat, abyste vyplnil/a formulář X18-v3/b, fG-15-21-8, 215-ii-4788523 – ten v sedmi kopiích, prosím. 45a-15/XD8, 151515-qd doplňte prosím potvrzení od obvodního lékaře, že jste člověk. XC-15/542455, MC-45-49-4, pětkrát 15-FL-4785145, S-3-19, 159-SL-159/n, stará dobrá dvaadvacítka…

Poněkud ostražitě ji pozorovali. Seděla u počítače a dělala to, v čem byla nejnebezpečnější.
„Pochop, je to pro ni jako puzení… volání přírody.“
„Ale píše o nás, Azirafale. Chápeš, co nám může udělat? Já se jednou potkal se Siriem Blackem. Jak ten nadával… Nemohli bychom…“
„Crowley, nemůžu ti dovolit…“
„Myslel jsem něco neškodného. Co třeba božské vytržení? Proti tomu přece nemůžeš nic namítat.“
„Dovedeš si představit, co by mohla napsat v božském vytržení?“
Oba zmlkli. Tahle představa byla opravdu děsivá.
„A co takhle autorský blok?“ zeptal se Azirafal.
„Fuj,“ ohradil se Crowley, „to je moc velký svinstvo i na nás.“

„Je tam Katedrála.“
Poslal jí dalekohled.
Poslední dobou měla pocit, že pořád jen znovu a znovu padají na držku. Katedrála byla ze snových struktur nejhorší.
„Uprostřed jezera?“
„Je to přehrada. Tam dole je zatopenej kostel.“
„Kterej kretén si sakra nechal zdát o zatopeným kostele?“
Katedrála je pevnost i bludiště zároveň. Když ji náhodou dobydete, už se nedostanete ven.
„Potápěč? A v tomhle kraji zavařování vzniklo. Klidně můžou existovat i nějaký starý zásoby ze zatopený vesnice.“
„Co na to plukovník?“
„Máme držet pozice.“
„Když je hodně mladá, dá se prej katedrála ještě zničit. Musíme zaútočit.“
„Rozkaz je rozkaz, poručíku.“
„Zatracenej přizdisráč!“

Naši mě šoupli k tetě na celé prázdniny a já se příšerně nudila. Byla jsem holka z Prahy, vesnici jsem nesnášela. Když jsem si ale začínala myslet, že hůř ani být nemůže, objevilo se vysvobození. Pravá nefalšovaná záhada.
Celá jedna police v tetině špajzu byla plná zavařenin s nápisem „Strýc Rudolf.“ Když jsem se zeptala, teta se jen tajuplně zasmála a poznamenala něco o tom, že si tam zavařuje sny na horší časy. Jednoznačný zastírací manévr. Nezbylo mi, než se do jedné ze zavařenin podívat.
Ze špajzu jsem vylezla celá rudá. Zas tak moc jsem ze strýce vážně vidět nechtěla.

Napřed si stáhni vlasy, aby se nám nepletly do cesty.
Použij podkladový krém.
Doufám, že máš pleť řádně vyčištěnou!
Korektor. Na ten ošklivý pupínek a trochu i pod oči.
Make-up. Nezapomeň ho řádně rozetřít. Nejlépe štětcem.
Oční stíny. Jedna barva, druhá.
Linky. Opatrně, nechceš mít přece červené oči!
Řasenka. Trochu zamrkat.
A pudr. Oblaka jemného pudru.
Druhá vrstva řasenky.
Konturka na rty. Hlavně zvolit stejnou barvu jako rtěnka!
Teď ta rtěnka. Obtisknout do kapesníku, aby nezůstávala na zubech!
Ještě zdravíčko.
A teď třináctkrát vyslov moje jméno
Otoč se.
Nemám ráda, když jsou neupravené. Na dokonalém make-upu vypadá krev vždycky lépe.

„Deset prutů zlatem raženého latinia.“
„Za tuhle cenu bych si nekoupil ani vlastní matku.“
„Devět.“
„Ani náhodou.“
„Osm, ale to je poslední nabídka.“
„Tři.“
„Nikdy, bratr by se obrátil v hrobě.“
„Tvůj bratr se může obracet leda tak v plastikové krabičce. V mnoha krabičkách.“
„To prr, Odo, tohle je prvotřídní křišťál. Pro rodinu jen to nejlepší.“
„Pět.“
„Pět.“
Popravdě řečeno, v první chvíli se rozhodl, že popel ukradne. Bylo by to až směšně jednoduché. Nicméně rychle si uvědomil, že tato možnost popírá smysl celého rituálu. Cena byla rozhodně přemrštěná.
Lépe snad ani Quarkovu památku uctít nemohl.
Dal by i víc.

… on to byl kněz. Takový vodporně propracovaný kázání měl. Jenže von se ti rád napil. Nic tvrdýho, to zas ne, ale pivo mu jelo. Tak jsem našeptal sládkovi pivovaru, co byl kousek vod jeho kostela, že to chce tu přidat trochu chmele, tady fermentaci protáhnout, no a vzniknul z toho parádní ale. Ten kněžour po něm byl jak divej. Jenomže von pokaždý, když se tý orosený nádhery napil, propadl děsnýmu božskýmu vytržení a ještě vylepšil ty svý kázání. Samý krásy světa. Jeden by se z toho to… tento…
Tasemník si povzdechl. Dopisy psal jeho strýc krásné, ale jakmile se napil…

„Tak co, už o nás vědí?” zvědavě do ní šťouchnul holí.
„Jistě, že o vás ví,” odpověděla blahosklonně. „Pokud se alespoň trochu zajímají, ví o vás už dávno.
„Tak proč si nás nevšímají?”
„Sám víš dobře, jak těžko se s vámi zachází.”
„Zas tak těžko ne,” zamračil se, „a vůbec jaktože v cizině to jde? Máme bratrance v Anglii a ten je pořád v jednom kole. Proč to tady nemůže být stejné? Proč si nemůžeme najít práci?”
Rysy jí ztvrdly, rozhodla se být krutá.
„Jste moc staří.”
„Připadáme si neužitečně,” špitl tiše Přechodník.
„Tak už to chodí,” pokrčila rameny Gramatika.

Zrozeni bezbranní v chladivé hlíně,
v hemžení.
Jak lačně se vrhli na skořápky svých vajec!
Plně nasycení,
váhavými růžky ohmatávali nový svět.
Pod kvetoucí hrušní,
radostná chvíle, zhořklá zármutkem.
Květy spadaly
do bahna jemného jako hedvábí z Dalatu,
Strženy větrem
jak sníh hynou pod paprsky slunce.
Bolavé srdce
vzpomíná na vznešené záhyby ulit.
Zemřeli všichni,
poslední šeptá modlitbu za mrtvé.
Jen jeden zůstal
a něžné jarní květy stále padají
nespočetné jako vzpomínky.
Lavice, na které ho zastihly smutné úvahy, zapraštěla. To si vedle něj sedl věrný přítel Čára.
Lumír pomalu napřímil smutně svěšené růžky. Možná byl poslední, ale nebyl sám.

Květiny obstará sama. Půjde ven a koupí je, pak se vrátí, uvaří oběd a na stole bude mít vázu s čerstvými květinami.
Umýt vlasy. Budou tam lidé. Namalovat se. Moc výrazný make-up. Smýt. Tolik lidí.
Obstará květiny.
Na schodech slyší sousedku. Vezme si jinou kabelku. Čeká. Poslouchá. Schody jsou jako z gumy.
Jedenáct, už měla začít vařit.
Stojí před vchodovými dveřmi. Otevře je. Stiskne kliku a vyjde ven. Obstará květiny.
Stojí před vchodovými dveřmi. Otevře je.
Přejde ulici. Vstoupí do obchodu. Obstará květiny.
Poprvé tenhle měsíc se jí podařilo vyjít z domu.
Olověné kruhy se rozplývají ve vzduchu. Odbilo poledne.

Neudělal palačinky. Koupil mu pizzu a pivo, protože se shodli, že je to jídlo, které přináší nejvíc vzpomínek. Zavedl ho do malého hotelu, kde smrděla rybina a sůl, protože byl jen kousek od moře.
„Máš na to odvahu?“ zeptal se anděl.
„Ne,“ řekl voják. „Ale mluv.“
Bylo to jako negativ zpovědi. Azirafal vyprávěl Buckymu o tom, co prováděl Winter Soldier. Shrnul všechny kousky života, které potřeboval znát, ale nemusel si na ně pamatovat.
Zhruba v polovině začal Bucky zvracet.
Z krátkodobého hlediska by asi bylo rozumnější, kdyby dostal palačinky a milosrdnou lež. Jenomže andělům přijdou krátké časové okamžiky strašně matoucí.

„... a proto si myslím, že vynález pana Stephensona změní život celého lidstva.“
„Ale napřed je třeba vybudovat železnou dráhu,“ namítla Emma, kterou sice strojírenství moc nezajímalo, ale moc dobře si všimla, jak panu Knightleymu svítí oči. Navíc ji těšilo, že se zamlklá slečna Bennetová konečně trochu rozveselila.
„Ekonomické a sociální důsledky...“
„Myslím, že hovory o těžbě uhlí jsou dobrým způsobem, jak se stát nevítanou návštěvou,“ skočila jí do řeči paní Darcyová.
Slečna Mary zaraženě ztichla.
Emma svraštila obočí. V tu chvíli se definitivně rozhodla. Vtluče Mary do hlavy, že je chytrá a zajímavá. Navzdory tomu, co si myslí její sestry.

Dokončoval přehláskovou transkripci – svatý grál všech lingvistů za posledí tři dekády. Dětské hlasy na pozadí skoro nevnímal.
„Nééé,“ zaječel Lucas.
Giles chtě nechtě zvedl oči.
Sofie rozšlápla jeden z origami parníků, kterými pokryl celou podlahu.
„To nesmíš,“ vyčetl jí Lucas. „To je moje království. Říše Lodí, jež jsou služebnicemi nekonečného spánku živícího temnotu.“
To je poprvé, co vyslovil ř bez zaváhání, pomyslel si pyšně Giles. Jenomže pak si uvědomil, že lidský foném nezazněl. Jako by mu jednu každou cévu v těle zaškrtila stříbrná smyčka.
Sklonil se zpět ke svému životnímu dílu, které se právě posunulo na samý konec žebříčku priorit.

„Pořád skáčeš, jak píská ta tvoje?“
„Kdokoli v Budči cokoli sní nebo vypije, bude stižen kletbou,“ oznámila klidně a důstojně čarodějům.
Jarošovi té noci, kdy měla sen, vyjmenovala, co všechno nesmí jíst. Napřed hystericky křičela. Pak jen šeptala, zatímco ji držel v náručí.
Zprvu chodili jíst do Zákolan všichni. Dvakrát, třikrát denně.
Pak pohodlnost zvítězila nad kletbou. První se napil vody a další se rychle přidali. Nic se nestalo.
„Kristýna by si nevzala někoho, koho by nemohla držet pod pantoflem.“
Teď už jí věřil jen on. Ne kvůli tomu, že se s ní oženil. Ale byla Sudička, sakra. Nebyl idiot.

Azirafal nesnášel návody, ale složku, kterou dostal od Zuzany, si pozorně přečetl. Leccos mu objasnila. Nikdy těm hloupým obrázkovým knížkám moc nepropadl, ale v tomhle pomateném století byla znalost komiksů pro bibliofila nutností (nemluvě o tom, že trpěl nevysvětlitelnou slabostí pro Hellboye).
„Mohl bych ti udělat palačinky,“ navrhl svému svěřenci přepaden náhlou inspirací.
Muž zvedl oči. Tvář mu rámovaly pramínky vlasů slepené deštěm přefiltrovaným skrz betonové panely. Lidskou rukou si je odhrnul z tváře.
„Palačinky,“ zopakoval. „malej a ošklivej… měl rád… Já…“
Azirafal potřásl hlavou. Doufal, že Winter Soldier si vybavuje Buckyho minulost. Přestože popis by seděl i na Hellboye.

Seděli pod hradbami a schovávali se. Poslední dobou se Karlštejn opravdu změnil.
„Jsou všude,“ postěžoval si kuchtík Honzík.
„To mi povídej,“ přikývl kovářský tovaryš Arnošt. „U nás by pořád chtěly zametat. Já chápu, že zametat se musí, ale snad to zvládnu sám, ne?“
„Ty máš alespoň chlapskou práci,“ povzdechl si Honzík.
„Tvoje koláče jsou ze všech nejlepší,“ prohlásil kovář a položil mu svalnatou paži kolem ramen.
„Díky,“ pípl Honzík. „A co… co ona?“
„Je tady zas,“ svěsil hlavu kovář. „A mistr mi chce předat kovárnu. Už dlouho se tomu vyhýbat nedokážu.“
Dlouze se podívali jeden druhému do očí.
Zatracený ženský.

„Koho jsi naštval, že ti přidělili zrovna Barnese?“ zeptala se Zuzana, když mu předávala složku. Azirafal věděl, že naštval úplně všechny.
Jeho svěřenec se ukrýval ve stoce.
„Dal mi všechno, co potřebuju,“ sdělil prázdnému vzduchu, jako by v něm dokázal Azirafala vidět, „ale ne zadarmo.“
V ústech se mu zaleskly žluté zuby. Hydra nikdy moc nedbala na ústní hygienu.
„Ztratil jsem přátele."
„Jaký přátele? Nemám šajn.“
Stočil se do klubíčka jako mokrá myš.
„Ztratil jsem vzpomínky. Moje mysl? Támhle vzadu,“ pohodil hlavou k hromadě odpadků hemžící se krysami.
„Nedokážu vidět jasně.“
„Muž, co se stará, abych nebyl sám,“ řekl potichu.

Démoni rozhodně nemají v popisu práce záchranu andělů a Crowley se to vážně snažil nedělat. Jenže někdy musel.
Nejdřív tu knihu odsoudil jako bezvýznamný spisek o tom, jak si intouš zařizuje barák. Jenomže ono to mrcha mělo esteticko-filozofický přesahy. Až pozdě mu došlo, že tohle se Azirafalovi nesmí dostat do rukou.
Bylo to špatný. Hodně špatný. Azirafal se zadumaně díval do dálky a unylým hlasem citoval Sartera, který se ještě ani nenarodil. Měl na sobě hedvábný župan. Okolo opojně voněly tuberózy.
Crowley ho chvíli zoufale pozoroval. Pak mu jednu vrazil. Kognitivní rekalibrace. I on se uměl inspirovat velkými díly budoucnosti.

Stál na křižovatce dvou cest. Možná tří. Ta třetí byla jednosměrná a končila uprostřed křižovatky. Právě po ní přišel.
Clint Barton, bývalý agent SHIELDu, bývalý poskok Lokiho, bývalý… Býval leccos. Teď nebyl nic. Proto stál na křižovatce a odříkával slova, v jejichž účinnost moc nevěřil.
„Takže ty chceš obětovat svoji duší?“ zeptal se překvapivě civilně vypadající démon.
Clint mlčky přikývl.
„A co za ní chceš?“
„Umíš vrátit čas?“
„Ne.“
„Oživit mrtvé?“
„Ani náhodou.“
„A co vlastně umíš?“
„Jak tak na tebe koukám,“ zamyslel se Crowley. „Tak vůbec nepotřebuješ mě. Asi tě seznámím s jedním andělem. A pak zajedem na Tahity.“

„Co že potřebuješ?“
„Vtip, Crowley.“
„Panu strážnému andělovi už asi hodně teče do bot, když přišel pro pomoc za mnou.“
„Crowley! Když ji nerozesměje, setnou mu hlavu.“
„Tak ať to nezkouší!“
„Ale on ji miluje.“
„Ach ta láska. Že jsi to ty: Šli dva a prostřední upad.“
„A to má být vtipné?“
„Nejlepší, co znám.“
~
„Jsem ti vděčný, ale vážně nechápu, čemu se smála.“
„A ty sis myslel, že jsem ti vrazil kudlu do zad.“
„Ne… dobře, myslel, ale byl to opravdu špatný vtip.“
Byl to naprosto příšerný vtip. Však taky musel Crowley princeznu podplatit briliantovými náušnicemi, aby se zasmála.