Moje články

Dlouho věřil, že žije v nezaslouženém světě. Dlouho se vyhýbal odpuštění, i když mu ho nabízeli.
Přestal na to myslet, protože jinak by ho to rozkousalo zevnitř.
Zmizely po anglicku. Jedné noci (žlutý měsíc se vyhoupl nad střechy) zjistil, že jsou pryč.
Výčitky.
Rozhlédl se a neviděl je. Zbyl jen on. Peter Pettigrew. Zrádce z hlouposti. Ale už ne zbabělec. Jeho život měl smysl. Dokazovalo to pár jizev a několik lidí, kteří žili díky němu.
Cítil se takhle Regulus, když umíral?
Peter se nadechl a zjistil, že má rád svůj život a sám sebe.
Přál si, aby tu byl Regulus.

Občas to zřejmě myslely dobře.
„Dlážděné ulice tě musí děsit, že?“
Někdy to byly jen nevinné poznámky.
„Tohle je mýdlo, Nšo-či.“
Sem tam došlo i na zcela zamýšlenou krutost.
„Nebudu jíst z talíře, kterého se dotkla ta divoška!“
Bála se, co se stane, až zmizí autorita, která drží dívky na uzdě. Nemohla se však vychovatelkám za sukně schovávat pořád. Poprosila velkého Manitou o sílu a připravila se na nejhorší.
Nestalo se nic.
Vychovatelky nad šikanou nepřivíraly oči, ony ji podporovaly a téměř nařizovaly týrat nechtěnou cizinku.
Uklidnilo ji to. Být zakázaným ovocem může být ve společnosti dospívajících dívek docela výhodné.

Čas se Jáchymovi zapichoval do kůže jako tenoučká jehla. Napřed minuty, pak hodiny, dny, měsíce, roky… staletí. Navenek po nich nezůstávaly stopy. Jen uvnitř se kroutily a protínaly jako cestičky po červotočích.
Byl by rád, kdyby po těch letech, kdy se nedělo žádné velké zlo, kdy nebyl žádný Filip, kdy jen čekal, něco zůstalo. Roky bušily do jeho neexistující kůže jako kapky ocelového deště, a do slov se to vepsat nedalo. Byl duch a duchové se kreslí špatně. Odmítal pózovat v prostěradle. A hrdinskou píseň si zasloužil spíš Filip.
Zbyly jen neviditelné cestičky času, o kterých věděl jen on sám.

Neběží, nejde. Jen klopýtá.
Upadne. Větev se zaryje do žeber.
Položí čelo do bahna.
„Běžec pět,“ zachřestí rádio. „Jsi tam? Nemám příjem, ale třeba… Vtip pro tebe! Víš, co jsou jediný jistoty? Smrt a daně. Blbost, daně už nejsou!“
Má chuť odseknout, že ta smrt to vyrovná. Jenomže takové věci se neříkají, ne Samovi. Projedou jí výčitky svědomí, když uslyší jeho hlas.
„Pětko? Jsi tam?“
Co znamená jeden mrtvý běžec uprostřed apokalypsy?
„Daní jsme se zbavili a ty si poradíš i se smrtí. Vím, že jo.“
Mrtvý běžec znamená hodně. A živý ještě víc.
Zvedne se a udělá další krok.

je na ne dně věž dvojí stojí cloní nezní pod ní chodí jí vyčítají imituje že onu z paříže co první stojí cloní pod ní oni pod ní fotí pod ní krotí instagram co jim všem dává rozličná ta práva být viděni jak živoucí bytosti od kostí ona i ta druhá míň o něco moc více jako slunce slunečnice vábí tuláky hlupáky málo mlčící podvržené skutečné zrcadlící se do pixelů odrážených v krystalech tekoucích celým světem jako jinovatka na pobudoucích oknech do světů uvnitř těch co jsou stejní jako vy a já a oni a ti další co je ještě…

Některé dny jsou krásné, modré, slunečné a jarní. Někdy se na obloze objeví mraky něžné jako cukrová vata.
„Jsou jako beránci,“ vypískl nadšeně Harry a natáhl k oblakům ruku.
„Vlk a beránek,“ zamumlal Remus.
Obloha byla modrá a hluboká jako propast. Siriovi stačil jediný pohled, aby věděl, že vlkodlak se topí. Někdy to tak bylo. Někdy se Azkaban vracel.
Vzal Rema za ruku a zvedl ji k obloze. Na chvíli to vypadalo, že mráček balancuje na jejich dlaních.
„Dáme jim svobodu?“
Vlkodlak přikývl a pomalu oddálil dlaň. Zafoukal vítr a beránek se rozeběhl oblohou.
Vždycky si s Azkabanem nějak poradili.

Odjakživa ty malé kuličky milovala. Chytaly se šatů i vlasů a dalo se jimi házet po sestrách. Tady sestry nebyly. Ale bylo slunce, modrá obloha, zpívající ptáci a plačící dítě. Její dítě. Trhla sebou. Hodila po něm kuličku. Nezasmálo se. Sestry by se zasmály. Ohrnula ret a hodila ještě jednu. Sklouzla mu po tvářičce a dítě se rozplakalo ještě hlasitěji. Přichytila se k té první. Kdyby jich měla víc…
Rozběhla se po louce. Tančila a zpívala a sbírala bodláčí. Byla krásná a svobodná, jak se na vílu patří.
Na malého Jáchyma si vzpomněla, až když na ni muž začal křičet.

„Zálesák?“ podivila se Katie. „Vždyť bude pořád špinavý. A taky ho věčně nebudeš mít doma a peníze taky nepřinese. To tedy není žádný terno.“
Nšo-či peníze ani špína vůbec netrápily.
„Němec?“ spráskla ruce Adelaide. „Z celé Evropy zrovna Němec? Kdyby to byl Francouz nebo alespoň Angličan. Snad i Rus, ti mají duši složitější, než román. Ale Němec? To už by sis rovnou mohla vzít Američana. Taková exotika není žádný terno.“
Byla ráda, že si nemusí vzít Kajovu.
„Chceš se učit, abys pro něj byla dost dobrá?“ zvedla obočí Sofie. „A jsi si jistá, že on je dost dobrý pro tebe?“

Édith Piaf (1915-1963)
James Marshall Hendrix (1942-1970)
Janis Joplin (1943-1970)
Louis Daniel Armstrong (1901-1971)
James Douglas Morrison (1943-1971)
Elvis Aaron Presley (1935-1977)
John Winston Ono Lennon (1940-1980)
Robert Nesta Marley (1945-1981)
Christa „Nico“ Päffgen (1938-1988)
Freddie Mercury (1946-1991)
Kurt Donald Cobain (1967-1994)
Karel Kryl (1944-1994)
Petr Novák (1945-1997)
George Harrison (1943–2001)
Milan „Mejla“ Hlavsa (1951-2001)
Nina Simon (1933-2003)
John R. Cash (1932-2003)
Roger Keith „Syd“ Barrett (1946-2006)
Leonard Norman Cohen (1934-2016)
David Bowie (1946-2016)
Dolores Mary Eileen O'Riordan (1971-2018)

Myslíte si, že noc je temná? Tak počkejte, oči si zvyknou. Nebo zapalte oheň.
Myslíte si, že obloha je šedá? Tak chvíli vydržte. Bude vycházet slunce. Vynoří se z moře a zalije svět zlatem.
Myslíte si, že obzor je jen poslední místo, kam dohlédnete? Tak se pořádně podívejte. Ale něčeho se chyťte, aby vám nepodtrhl nohy.
Myslíte si, že je to jen hlína? Tak se nadechněte vůně rašeliny a uvědomte si, že čicháte minulost.
Myslíte si, že jód páchne? To ještě neznáte mě.
Víte vy, kdo jsem? Přece whisky. Dcera skotských ostrovů.
V srdci mám vítr a v duši rulu.

„Tyvole, co to zas je? Smrdí to jak bolavá noha. To nebudou žrát ani hipstři.“
„Shnilej žralok, vole. Na Islandu to žerou všichni, hipstři si budou čvachtat. Hulda nám toho sežene dvě bedny.“
„Se to zkazí.“
„Nezkazí, vole. Je ho shnilý, se to už víc zkazit nemůže.“
„A je to alespoň veganský?“
„Je to ryba, vole, živá bytost, vole.“
„Není.“
„A co je jako podle tebe žralok, když né ryba?“
„Paryba, tyvole.“
„A žerou vegani paryby?“
„Jak to mám, tyvole, vědět?! Ale je to ró, jak je to shnilý.“
Crrrr…
„To byla Hulda.“
„Co chtěla?“
„Hele, vole, žerou hipstři tučňáky?“

Zvuk budíku.
Tichý neviditelný hlas: „Ne.“
Zvuk budíku.
Tichý neviditelný hlas: „Prosím, ještě chvilku.“
Kroky.
Přešlapování.
Dívčí hlas (Alena): „Kryštofe, vstávej. Táta říká, že máš vstávat.“
Tichý neviditelný hlas: „Prosím, ne. Pokud neotevřu oči, ještě chvíli budu moct být v tomhle teple a tichu, kde nejsou myšlenky.“
Dívčí hlas (Alena): „Kryštofe, dělej. Táta bude naštvanej.“
Tichý neviditelný hlas: „V tomhle temnu a teple, které přichází po tom, co dozněly noční můry.“
Mužský hlas (otec): „Vypadni z tý postele, nemám na to celej den.“
Tichý neviditelný hlas (Kryštofova mysl): „Chtěl bych, aby nepřišel další den. Nebo noc. Aby zůstala jen temnota.“

Zakázal jim přijít. Jasně, že jim to zakázal. Nebyl idiot. Jako jo, bylo to hezký. A muselo jim to dát šílený práce. Jenomže to na věci nic neměnilo.
Třásl se. Za chvíli bude líp, ale skrz obyčejnou lidskou kůži se zima prokousávala zatraceně snadno.
Teď jsou nahoře ve věži a třeba na něj i myslí. Tak trochu to znamenalo, že není úplně sám. Nebo alespoň, že zítra nebude.
Pomalu přestával být člověkem.
Probuzení zas bude bolet. Jeden by čekal, že v tohle věku už si zvykne.
Velký černý pes vešel jako první. A za ním jelen a krysa.
Probuzení nebolelo.

„Vltavo,“ křikla.
Hladina se rozvlnila.
„Rozmyslela ses?“
Budečská představená se kousla do rtu. Poslední příležitost couvnout. Stál vedle ní klidně a bez pohnutí. Jen v očích a v rýhách kolem rtů se mu vařil vztek.
„Je tvůj,“ popostrčila mladého čaroděje dopředu.
Odplivl si slovo, za které by ho jindy potrestala. Co ho znala, dusil se neklidem vlastních myšlenek.
„Bude připoután k veslu. On nebo jiný čaroděj z Budče,“ řekla řeka. „Od teď až na věčné časy zde bude převozník.“
„Prosím, neopouštěj mě!“
Nevěděl to, ale tohle byla jeho poslední naděje. Klidná hladina řeky a čas. Snad dokážou vyléčit nemocnou mysl.

Azirafal měl s pekelnými zákazníky svoje zkušenosti. Konkrétně v jednom případě by si dokonce troufl použít slova jako “rozsáhlé”, “mnohaleté” a ba dokonce i komplexní. Jenomže tahle dívka zaskočila i jeho.
Když přišla prvně, vypadala nevinně. Zlatavé vlasy, modré oči, přátelský úsměv, zájem o knihy...
Napřed si ani nevšiml, že je to ona. Prostě jen zaslechl útržek melodie, která mu pak několik dní zněla v hlavě.
Jenomže dívka se vracela. Vždy po několika dnech a pokaždé si zpívala to samé.
Jeho svět, který byl vždy plný těch nejnádhernějších skladeb, se smrskl do jedné.
Dívka stále přicházela.
Nadešel čas sehnat Crowleyho.

„Slečno, obávám se, že si musíte přesednout do nižší třídy.“
„Mám lístek.“
„Bohužel, rasová…“
„Co to povídáte?“ osopila se na průvodčího dáma sedící u okénka. „Slečna je přece očividně Italka.“
„Ach tak, v tom případě…“
„Nšo-či je dcera kmena Apačů.“
„Indiánům není dovoleno cestovat první třídou.“
„Nšo-či si přesedne.“
„Tak to prrr… Přesedneme si obě. A vy nám hezky vyplatíte rozdíl v ceně lístku.“
„Ženy v tomto světě mají dvě možnosti,“ usmála se dáma, když už seděly v tom „správném“ kupé. „Buď se přetvařují nebo ne. Jakkoli chápu ty první, druhé považuji za výrazně lepší společnice pro mnohahodinovou cestu vlakem.“

Krok za krokem, rok za rokem, mizela jak jinovatka z oken, kterých se dotkne lidská dlaň.
Neměl ani dlaň, ani nebyl člověkem.
Měl mapu a ta ukazovala místa. A místa mizela nahrazena příběhy.
Rok za rokem, krok za krokem, příběh za příběhem.
Smutek za smutkem, hádka za hádkou.
Vítězství za vítězstvím, protože ať už je to stálo cokoli, Filip ještě pořád žil a černá magie ještě pořád neovládla svět. Jáchym byl pořád mrtvý, ale na tom nezáleželo.
Pro ducha plynul čas rok po roce.
Rytíř dlouhými kroky překračoval staletí. Tam a zase zpátky.
Čekal je poslední příběh a poslední místo.

Měl hezké oči, ale o to nešlo. Zajímal se jen trochu. Chápala to. Po tom, co prožil, neměl sílu nějak zvlášť se zajímat.
Ale strašně často se na ni díval.
Všude okolo byla zima a sníh a rozstřílení lidé a krev, ze které se kouřilo, dokud nezmrzla. Tábory rudých, kulky bílých, led v srdci, Sibiř bolavě zakousnutá do morku kostí…
Poprosil ji, aby mu dala dokumenty. Neměla by...
„Bože, netrestej nás za naše viny, protože horší peklo než tohle už by ani nemělo být.“
Skřípala zuby, když se modlila. Neměla mu je dávat. Čert to vem, tady se chyby předplácely.

„Pláč řeže jako guma v lepence,“ hleslo robokuře.
„Má sílu potracených minut z rána,“ hleslo ozubené ne.
„Protíná dny i hodiny, jako péro,“ hleslo přetržené švihadlo. „Z hodin,“ dodalo po krátké úvaze.
„Až se zítra modře vzbudíme, nebude již dní a nebude již času. Jen my půjdeme dál jako slova poztrácená při stisku klávesy delete,“ hřímal nejmocnější z taktilních šroubů držících pohromadě plot.
„Pravda padá jako pěna na pivu,“ hleslo stavení v malebné podhorské krajině.
„Krvácí a tiká. V pravidelných intervalech určených střídavým proudem,“ hleslo svítání v branách poslední naděje.
„Už nikdy víc neskloníme naše šarlatové tóny,“ hleslo přehnané očekávání.

Vždycky ke své sestře Monice vzhlížela. Nejspíš proto se před lety nechala pokřtít. Na stadionu. V kulatém plastovém bazénku. Tehdy asi tu víru i měla.
Už na shromáždění nechodila. Ukazovala se na Památné. Neslavila Vánoce, ale když v práci dostala dárek k narozeninám, nevracela ho. Občas četla Bibli.
Klára byla lesba a říkala to pořádně nahlas. Taky měla ty nejkrásnější zelené oči. Najednou tu byla naděje.
Monika při každé návštěvě „zapomínala“ na nočním stolku Probuďte se!.
„Homosexualita – co o ní říká Bible?“
Nemusela článek ani číst. Sexuální nemravnost, smilstvo...
Švagr byl starší. Nemohla se nechat vyloučit. Nechtěla ztratit sestřinu lásku.

Nikdo nevěděl, kdy ta tradice začala, ale dělávali to každoročně. Pokaždé v jinou noc.
Nebylo to ani logické, ani racionální a on se tomu vyhýbal. Po celé studium.
„Někdy je dobré pořádně se na cestu, kterou se chystáš vydat, podívat.“
„Optimální přístrojové vybavení poskytne výrazně víc informací, matko.“
Jednou ročně v San Francisku zhasla všechna světla.
„Vážně ses nikdy nepřidal?“
„Ne, Jime, neviděl jsem důvod.“
Spock už dávno nebyl kadet, ale jeho kapitán nedal jinak. A tak teď se zakloněnou hlavou pouhýma očima pozoroval Mléčnou dráhu. Místa, kde byl a kam se ještě vydá. Bylo to nelogické, iracionální a krásné.

„Margo!“
„Co? Filori je prakticky středověk. Nehodlám pít vodu.“
„Chápu, ale tohle je evokace.“
„Amdusias?“
„Ano, Bambi. A teď musím nalít znova.“
„Neplýtvejme vodkou,“ pokrčila Margo rameny a v dokonalé shodě do sebe hodili zbývající dva panáky.
„Q!“
„Promiň, Eliote, že utápím…“
„Amdusias,“ zvedla obočí Margo.
„Sakra, promiň.“
„No nic,“ povzdechl si Eliot. „Tak na zdraví.“
„Penny!“
„Promiň, že nežiju!“
„Alice!“
„Nechte mě všichni na pokoji!“
„Julie! Kady!“
„Opravdu nám to chceš vyčítat?!“
„Pane děkane…“
„Zkurvený víly!“
„Zajíci pijí vodku?“
„Bambi,“ zašermoval Eliot prstem, protože devět vodek bylo hodně i na něj. „Myslím, že rituál vyžadující tři netknuté panáky nevzládneme.“

Rodily se v hejnech, jako když přilétají na jaře ptáci.
Nejdřív podpíraly strop mešity, ale pak se nad nimi náhle klenula katedrála.
Pořád se mezi nimi modlili, ztráceli, trápili, velice tiše smáli a na nic nemysleli lidé. Za zdí byl pořád dvůr porostlý pomerančovníky.
Jejich stíny, dlouhé a tančící ve světle ohňů hořících v mísách zavěšených pod stropem, k nepoznání zkřivily Kristovu tvář.
Filip se hádal, škemral, stěžoval si, žaloval, vyčítal a prosil. Za toho s kým se radoval, pošťuchoval a sdílel tajemství.
Jenomže byl moc malý a jeho hlas se ztratil mezi sloupy.
Pak ho poslali pryč. Do Budče.

Vítr se plazil nad vodní hladinou, kterou mohla každou chvíli prorazit špička meče. Obloha se zbarvila do popelava přicházející bouří. Vyhlížel hořící kříž. Boží znamení.
Bůh mu požehná a on získá všechno. Dobude Svaté město a klíče od jeho bran položí k nohám… koho? Krále, co opustil vlastní zemi? Císaře, co si pořídil vlastního papeže? Papeže, co se bojí vkročit do Říma? Ke svým?
Zalykal se výčitkami svědomí, které v něm jen posilovaly vztek. Protože on už jeden kouzelný meč dostal. Od muže, jehož vzpomínky utopil ve Vltavě.
Nemohl zpět. Kdyby se ohlédl, viděl by jen černočernou tmu.
Znamení nepřicházelo.

test