Moje články

Taky jsem nevydržela a jedno půldrabble jsem si napsala. A neskromně přiznávám, že se mi líbí:-).
Zeď plná prasklin. Jako protkaná písmem.
Vzali mi knihy, vzali mi slova, vzali mi myšlenky.
Dali mi zeď.
Za moje knihy, moje slova, moje myšlenky.
Trest je zrcadlovým obrazem provinění.
Žárovka brzy zhasne a zeď zmizí.
Ve tmě se z prasklin stane písmo.
Nové knihy, nová slova, nové myšlenky.
Brzy.

Letos existuje drabble, které považuji za nejlepší, drabble, které mi leželo v hlavě už přes půl roku a taky pár dalších, co mám vážně ráda. Legrace je, že loni bych naprosto přesně věděla, které sem dát.
Ale nakonec jsem vybrala to, ke kterému mám nejsilnější vztah. I když vlastně vůbec nemá pointu a je to jen taková náladovka.
Vlasy mu cuchal vítr foukající z druhé strany světa. Moře se na obzoru stýkalo s oblohou. Slunce pálilo a kolem voněla sůl. Loď tančila po vlnách a on se křečovitě držel zábradlí, aby se mohl dívat do dálky. Dokud ho nezačaly bolet oči a ještě dlouho potom.
Už pluli. Napřed okolo Afriky a pak ještě dál Indickým oceánem až k zemím s podivnými cizími názvy. Cejlon, Amman, Sumatra, Borneo. A nakonec do přístavu Malaka. Jen ta myšlenka opíjela víc než víno. Nastavil tvář slunci a zavřel oči. Yanez de Gomera vyplouval z Portugalska až na konec světa. Nedokázal se neusmívat.

Tema: Perpetum mobile
Nikdo netušil, kdo vlastně Perpetum Mobile vytvořil. Někteří dokonce tvrdili, že slezlo z Kola štěstěny. Každopádně žádný z našich mágů si ho nevšímal. Byli z něj jaksi nervózní. Víťka Kornějev dokonce přiznal, že na něj zkoušel seslat několik základních kleteb, ale Perpetum prý jen vyčítavě škytlo, půlhodiny zvracelo v koutku prazvláštní světélkující tekutinu a zase odešlo. Víťka vypadl skoro provinile, když mi to říkal.
Ovšem uklízečky jej milovaly. Trpělivě ho přenášely přes vysoké prahy, které samo nedokázalo překročit (vždy se zastavilo a zoufale popiskovalo). Tvrdily, že myje podlahu, a krmily ho chlebovými střídkami, čímž ovšem naprosto popíraly jeho základní podstatu.

V hlubinách Budečské knihovny najdete mnoho kouzel. V jednom zaprášeném svitku se dokonce ukrývá kouzlo lásky. To pravé a skutečné. Přináší opravdovou, nesmrtelnou a zcela nezištnou lásku. Vyžaduje hromadu neobyčejně exotických surovin. Jen příprava samotného lektvaru trvá osmnáct let. Následuje série zaklínání, z nichž tři se musí pronést v průběhu zatmění slunce. A ani nechtějte vědět, co musíte udělat potom.
Do knihovny svitek přinesl postarší chazar, který tvrdil, že jej vynašel ve snu. Po straně ovšem Jáchymovi přiznal, že co se jeho týče, experimentálně ověřil, že obdobného výsledku se dá docílit za použití jednoho červeného karafiátu a smyslu pro humor.

„Tak zpívej už, sakra,“ houkne na ní technik.
Odkašle si a zkusí to znovu. Představuje si moře, štíhlé lodě a opálená těla lodníků. A do toho středomořský žár tlumený jen vodní tříští.
„Aaaa,“ vyloudí jeden tón. Smutnou ozvěnu toho, čím bývala. Jako by měla v krku štěrk. Ale protentokrát to stačí.
„Kdybys tolik nechlastala,“ řekne jí potom Máňa v bufetu nad hnusným kafem. „Celou noc propaříš a pak se divíš, že nemůžeš zpívat.“
Siréna se na ni smutně usměje. Kdysi přinášela smrt králům a teď si sotva udrží job v továrně na špunty do uší. Co dělat jiného než chlastat?

Old Shatterhand stisknul ruku svého pokrevního bratra.
„Bratře,“ zazní ze dvou úst zároveň.
Sedí a napjatě pozoruje obrazovku. Je jí osm. Sotva se naučila číst, naplnila si hlavu příběhy o nesmrtelném přátelství. A o dobrodružství. Moc by chtěla být jejich součástí. Zas a znova vymýšlí, jak to udělat. Čí jen být sestrou, kdo by se do ní mohl zamilovat, kde vzít stroj času… Pořád. Bez přestání. Je to reálnější než život.
Jedné myšlenky se ale nemůže zbavit. A ta ji trápí. Podle všeho se totiž zdá, že velké dobrodružné příběhy, včetně nesmrtelného přátelství, jsou jen pro kluky. Není to fér.

Měla to být ta nejlepší svatební cesta ze všech. Do tropů. Mezi palmy, koktejly s deštníčky a ke kýčovitě modrému moři. To všechno tu bylo. A ona si to užívala. Až na ten časový posun. Zatracených sedm hodin. Nemohla spát. A nemohla být vzhůru. Její tělo si tvrdošíjně trvalo na greenwichém čase. Převalovala se v posteli, poslouchala, jak její novomanžel vedle tiše chrápe a nechtěla nic než usnout.
Pak se to jedné noci zlomilo. Odpoutala se od času. Ovládla ho. Stala se jeho paní. A pak – jakoby se v jediném okamžiku probořila skrze tenký led – se Donně začaly vracet vzpomínky.

Nebylo to jednoduché. Podzemní hnutí jí sem propašovalo chytrý telefon, který ukradli jedné výstřední milionářce. Ani oni nesměli vědět, k čemu ho potřebuje.
K síti se připojila prostřednictvím devatenácti proxy serverů. Tři z nich byly v sousední dimenzi. Jeden nikdy neexistoval.
Neodvážila se nic psát na papír. Ťukala do dotykového displeje. Všechno trvalo strašně dlouho, ale postupně se zlepšovala.
Z mobilu pravidelně mazala paměť. Pofňukávala pokaždé, když zmáčkla delete. Neměla zálohy.
Telefon byl nastavený tak, aby se smazal, když někdo špatně zadá PIN.
Stejně ji jednou odhalí. Věděla to. Jenomže Vzora potřebovala novou identitu. Nedokázala psát, když ji všichni sledovali.

Omluvou mi budiž to, že v mojí hlavě to fakt dojemný bylo.
Všechno v místnosti bylo rozbité napadrť. Zůstala jen jediná židle a na té seděl. Zhroucený a malý. On nikdy nebyl malý! Klouby na rukou mu pokrývala krev.
Její tělo už dávno odnesli. Svíral ji v náručí do poslední chvíle. Pak se vzdal. On, který se nikdy nevzdával.
Přistoupil k němu. Nevěděl, co říct.
„Nezbylo nic. Všechno zemřelo s ní,“ zašeptal Sandokan.
Nebylo, co říct. Yanez mu pouze stisknul ruku. Nedokázal si představit míru Sandokanovy bolesti. Ale chtěl ji cítit místo něj. Vlastní bezmoc ho dusila a svírala mu hrdlo. „Bratříčku,“ Sandokan zvedl smutkem podlité oči. „Jen ty jsi mi zbyl.“

Jednoho dne (roku 1960) se v Anglii narodil chlapec. Odpoledne to ještě bylo zcela obyčejné miminko, ale v noci se nad jeho postýlkou objevily podivné temné postavy. Ale nebojte se, nebyly to zlé příšery. Jen sudičky.
První (nejmladší a idealistická) řekla: „Přisuzuji ti možnost dělat to, co je největším přáním tvého srdce. Tvým osudem budiž tvoření.“
Druhá (odporně racionální) řekla: „Tvým osudem budiž úspěch. Včetně finančního.“
A ta třetí (která bývala zlou královnou v jisté světoznámé pohádce) řekla: „Tvým osudem budiž, že jednoho dne konečně očistíš mé jméno.“
Pak se rozplynuly v temnotách. Na pozadí zvědavě poblikávala modrá policejní budka.
Ano, je to hádanka.

Záhada je materiál.
Život je materiál.
Smrt je materiál.
Chladnokrevný prospěch je materiál stejně jako šílenství.
Pravda je materiál, nicméně lež je ještě daleko lepší. A taky zapírání.
Příčinná souvislost je materiál.
Novinové články jsou materiál.
Smítka na podlaze a na oděvu jsou materiál.
Stopy jsou materiál. I jejich absence.
Vyděračské dopisy jsou klasický materiál.
Kokain je materiál. I tabák.
Existují různé druhy materiálu k přemýšlení. Já se snažím směrovat Sherlocka k těm správným. Přestože si nejsem jist, co je pro něj dobré. Často mě straší ve snech skutečnost, že veškerá má referenční zkušenost se vztahuje jen k lidským bytostem.
Poznámka: Zařazuji do dvou fandomů, protože oba jsou relevantní.

Obávám se, že tohle už je vážně těžký případ BJB. Nicméně nahrazuji si téma krev.
Kapku po kapce dopadala na podlahu. Vystříkalo se jí dnes hodně. Ale teď už se všude kolem rozhostilo smrtelné ticho. Ticho a zápach.
V mnoha domovech však začínal pláč. Ženy tiše vzlykaly do polštářů. Muži skřípali zuby a proklínali osud. Děti chápaly jen to, že se přihodilo něco strašného. Všichni se ptali, co bude dál. Jak budou dál žít? Jak budou jejich příběhy pokračovat? Pocit prázdnoty a neukončenosti byl nejhorší. Někteří se v zoufalství uchýlili do ciziny. Jiní věřili ve vzkříšení.
Voda kapala jen chvilku, ale firma se vzpamatovávala dlouho. Požár v nakladatelství Crew zasáhl českou komikovou scénu opravdu silně.

Poznámka: Technicky vzato pokračování Začátku a Rodinné podobenky. Až na to, že v mezidobí se stala velká spousta věcí (a já ke své hrůza zjistila, kde je Gomera).
Stáli tu nastoupení všichni do posledního muže. I ti, které zranil při svém pokusu o útěk. Sandokan je přelétl pohledem stejně vřelým jako plamenným a založil si ruce v bok.
„Tygříci,“ začal, „tomuto muži jsme všichni dlužni život. Zachoval se čestně a odvážně. Odvezeme ho kamkoli jen bude chtít a už nikdy nebude naším nepřítelem.“
Yanez se zadíval na jasně modré moře spalované palčivým sluncem a na okamžik se mu zastesklo po vlídném stínu na dvoře rodného domu v Tomaru, po kvetoucích stromech, po známé kadenci rodného jazyka…
„Ale pokud si to bude přát, může se stát jedním z nás.“

Superego: „ Koupíme si boty a budem každý ráno běhat.“
Id: „Každý?! RÁNO!“
Superego: „Jo. Nemělos přibrat dvě kila.“
Id: „I když ten den půjdem cvičit?“
Superego: „Jo.“
Id: „I když půjdu pěšky do práce?“
Superego: „Jo. Ale když to vydržíš, dostateš něco hezkýho.“
Id: „Co?“
Superego: „Nový tričko na kolo?“
Id: „Na to ti...“
Superego: „Buffy?“
Id: „Buffy jsi sliboval už minule. Chci něco pořádnýho!“
Superego: „Odpustím ti jedno drabble.“
Id: „Joooooooo!
Ego (tiše pláče v koutku a křičí): „Já vím, já vím, tohle je mimo téma, ale oni se včera – když viděli příbuzenskou plemenitbu – naprosto utrhli ze řetězu!“
Poznámka: Tento rozhovor se dnes ráno v mojí hlavě vážně odehrál. A je to přímý důsledek příbuzenské plemenitby, která mě včera málem rozplakala. Ale vím, že je to BJB a zkusím do večera vymyslet něco lepšího.

Najděte poslední jarní petrklíč. Určitě se tam někde skrývá, v příšeří voňavých lesů, ve křoví, na prosluněné stráni… Je to ten, co vystrčí hlavičku až na samé hranici léta a přežije všechny své bratříčky. Pak vedle něj postavte domek z mechu, kamení a větviček.
Vše trpělivě opakujte po několik let. Nebojte se, poslední petrklíč vždycky roste na stejném místě. To jen lidé se málokdy vrací. A pak jednou, pokud se budete chovat tiše a nebudete dupat, ho snad možná spatříte. Alespoň jednoho z droboučkých obyvatel lesů a pohádek. Skřítka.
Chyťte ho a upečte se šípkovou omáčkou. Je to vyhlášená delikatesa.

Polda: „Mám hlad. Kručí mi v bříšku!“
Polda: „Já taky. Včera v noci jsem vůbec nemohl spát.“
Polda: „Všechnu zeleninu sežere!“
Polda: „A nechává jen košťály.“
Polda: „Ta druhá není o nic lepší. Držej dietu. Prý aby byly krásné, štíhlé a zdravé.“
Polda: „Vzpomněly si na tu brokolici?“
Polda: „Jo, ta druhá ji vyhodila.“
Polda: „Tak ji vytáhneme z koše!“
Polda: „Ehm…“
Polda (podezřívavě): „Co?!!“
Polda (provinile): „Když já měl vážně hlad!“
Polda: „Pch…“
Polda: „Mrzí mě to.“
Polda: „No jo, no.“
Polda (mrk, mrk): „Vážně.“
Polda: „Musíme s tím něco udělat.“
Polda: „A co?“
Polda: „Budeme jim nadlehčovat váhu?“

Poznámka: Snad jsem moc neujela od tématu. Každopádně vyhlašuji soutěž. Kdopak pozná, o kom je v drabblu řeč?
Historie je prý učitelkou národů. Nebo tak něco. Znal hodně učitelek. A zažil ještě víc historie. Nicméně většina učitelek měla větší smysl pro realitu, než „historie“. Alespoň v některých ohledech.
Slyšel, že lidé by se z historie měli učit, aby neopakovali stále stejné chyby. Dlouho o tom přemýšlel. Skoro sto padesát let. Potom začal historikům, kteří za ním často přicházeli konzultovat, některé věci zatajovat. Nevymýšlel si. Jen cenzuroval A taky nechával vzkazy. Moc dobře věděl pro koho.
Jednou se trochu přepočítal a pak s hrůzou zjistil, že z oficiálních psaných dějin vypadlo deset let. Naštěstí se po nich nikdo nesháněl.

Co se týkalo Glorie, byl loňský rok jedním z těch, co vás naučí, že ve všechny ošklivé věci, které vídáte v televizi, zdaleka nejsou tak hnusné jako realita. Rok, co skončí a vy najednou neznáte toho člověka, který chodí světem ve vaší kůži.
Co se týkalo Glorie, byl Sherlock Holmes jediný člověk, ve kterého ten rok stálo za to věřit. Když prohlásili, že lhal, prostě a jednoduše s tím nesouhlasila.
Prvně ten nápis uviděla v metru. Napsaný propiskou na zcela nesouvisejícím letáčku. Červenou fixou. Obtáhla ho černou propiskou. To aby bylo vidět, že v Sherlocka Holmese věří minimálně dva lidé.
Poznámka: Tento drabble věnuji neznámé osobě, která skutečně napsala výše uvedený slogan na zcela nesouvisející letáček nalepený ve vagónu metra kdesi na trase metra A. Modrou propiskou. Já zrovna neměla čím psát, ale slibuji, že při první vhodné příležitosti se přidám.

Poznámka: Má chabá slova nedokážou dostatečně oslavit veliké zadavatelky, ale někdo to prostě napsat musel!
Budiž pochváleny ony dvě, které jsou duší DMD a které rok co rok milostivě sestupují k nám nehodným, aby každý den ve své nekonečné moudrosti vybraly téma a učinily jej viditelným světu.
Nechť slova se jim před očima nemíhají příliš rychle a body ať jsou přístupny spočítání.
Jejich inspirace ať stále sílí a návrhů hodně.
Ať vyplní se jejich vůle a ani sekunda po půlnoci nám není odpuštěna.
Dej ať profesoři jejich hledí na obě milostivým okem po celý duben a v zaměstnání jejich ať internet je rychlý a šéfové slepí.
Budiž KaTužka a Nifredil navěky oslavovány ve všech fandomech!

Ležel bezvládně na posteli. Dýchal mělce a tvář měl nepřirozeně bledou.
„Xandere,“ šťouchla do něj Willow nešťastně prstem. „Co mu je?“ Otočila se bezradně na Gilese.
„Musíte mi říct, co přesně se stalo,“ požádal klidně Giles.
„Našli jsme ho ráno na louce za hřbitovem,“ vysvětlovala chvatně Buffy. „Ještě chvíli byl vzhůru, ale pak omdlel.“
Giles si zamyšleně vyčistil brýle.
„A říkal něco? Naznačil, co se mu přihodilo?“
„Jen,“ Buffy se ušklíbla, „jen něco o perfektním zadku oděném ve stříbrné mlze. Na to nevymyslím vtipnou hlášku ani já.“
„Pak je to ovšem jasné,“ zaradoval se Giles. „Pokusily se ho utancovat víly.“

Je to dobrý plán, připomněl si v duchu (nahlas to říct nemohl, protože měl pusu plnou hřebíků), když se už popáté praštil kladivem. V tesařině nikdy nevynikal a teď už asi bylo pozdě se jí učit. Alespoň, že sehnal dost dřeva. Tedy dřeva… celá pravá strana byla z dřevotřísky a v jednom místě musel dokonce použít i sádrokarton.
Konečně přitloukl (nakřivo) poslední prkno. Poodstoupil. Nevypadalo to moc přesvědčivě, ale doufal, že se to povede. Bez Tardis dovnitř jiná cesta nevedla. Oni se naštěstí o lidské dějiny nikdy nijak zvlášť nezajímali. A obří dřevěný dalek určitě vzbudí zvědavost i u cybermanů.

A/N: Chtěla jsem napsat dalšího Sandokana, ale ani já nedostanu ledovou vodu do tropického moře.
Upozornění: Jestli máte dojem, že je to OOC, tak si přečtěte originál.
Spal a zdálo se mu o vodě. O oceánu plném křišťálově čiré ledové vody. Plaval a plaval a bojoval s proudy, které ho neúprosně stahovaly ke dnu. Zima mu svírala plíce a každý nádech bolel o trochu víc. Už dávno necítil prsty a přál si jen klesnout do hlubin a zemřít. Ukončit tu nekonečnou námahu. Otočil se na záda a zadíval se na oblohu. Někde tam vysoko, mezi šedavými mraky se leskl pár sametově hnědých očí. Sebral poslední síly a bojoval dál.
Karel May, známý spíše pod přezdívkou Old Shatterhand, se probudil s rozhodnutím, že se musí co nejdříve vrátit za oceán.
Ubírala se cestami, které on nikdy nepozná, kterými se nikdy nevydá, kterému zůstanou utajeny. Byl připoután ke své zemi a ke svému lidu. Ledová bystřina stékající ze Skalistých hor zpívala hlasem stříbřitých peřejí, rozradostněna možností vydat se na cestu. Později – až se rozlije po širokých pláních – ztiší svůj krok a bude jen jako něžná matka hladit travnatou prérii. A potom – silná a dospělá – se vlije do moře, aby jednou dorazila i ke břehům země zvané Německo.
Vinnetou se ponořil do mrazivého proudu a pokorně poprosil vodu o to, aby na druhou stranu oceánu zanesla jeho vzkaz psaný steskem.

A/N: Kašlu na umění, píšu Sandokana!
Uprostřed noci ho vzbudily rány a dupot. Vzápětí se ozval krátký a ostrý výkřik. Bolest beze slov. V mžiku byl na nohou.
Paluba byla kluzká krví. Yanez si zachoval chladnokrevnost do poslední chvíle. I když uklouzl a věděl, že další ráně neunikne. I když se jeho oči setkaly s pohledem kapitána malajských pirátů. I když se před ním zalesklo ostří. I když se mu zabodlo do hrudi.
Překvapeně zamrkal, až když se špička protivníkova meče se zabodla do matčiny podobenky, kterou nosil v medalionku na krku.
„Toho nechat na živu,“ vyštěkl kapitán. „Chci vědět, který z ďáblů mu nosí štěstí.“

„Ahoj tatííííí,“ vyjekl malý Samík a skočil otci do náruče.
Elánius se ozbrojil trpělivostí a připravil se se zájmem naslouchat všemu, co bude řečeno.
„Lovíme svištíky,“ prohlásil Samík zaujatě.
Elánius se usmál. Tohle se mu líbilo. Lov krys v kanálech ho pro dospělost naučil spoustu užitečných věcí. Možná trola Malachita, který vedl Ankh-Morporský dětský oddíl, podcenil.
„Už mám svištíka strachu,“ pochlubil se Samík.
„To se tě svištík tolik bál?“ zeptal se opatrně.
„Ale tatíííí,“ ušklíbl se Samík, „to musíš jít po setmění na hřbitov.“
Elánius se rozhodl, že si s Malachitem vážně promluví. Konec konců i zombie měly svá práva.

 
Téma: Zprava dobrý
 
Proplétala se temnými zákoutími vesmíru. Žvýkala planety a vyplivovala rozdrcené drobty mrtvých civilizací. Bytosti umíraly pod jejím dotekem a ona je bez milosti odevzdávala do spárů věčné temnoty. Byla děsivým přízrakem z okraje kolektivního nevědomí. Jen myšlenka na ni vyvolávala smrtící hrůzu (a proto ji vlastně nikdo neznal).
 
Teď se blížila. Pomalu a krutě. Přilétala a v jejích stopách šla smrt.
 
Zahlédla kosmickou loď. Kdyby byla znala úsměv, radostně by se ušklíbla. Vstoupila a rozhlédla se.
 
„Zprava dobrý,“ zadíval se Kocour zálibně do zrcadla. „Zleva ještě lepší!“
 
Z čiré radosti předvedl oslavný taneček po místnosti. Vraždící entita v hrůze prchla.

Vlasy mu cuchal vítr foukající z druhé strany světa. Moře se na obzoru stýkalo s oblohou. Slunce pálilo a kolem voněla sůl. Loď tančila po vlnách a on se křečovitě držel zábradlí, aby se mohl dívat do dálky. Dokud ho nezačaly bolet oči a ještě dlouho potom.
Už pluli. Napřed okolo Afriky a pak ještě dál Indickým oceánem až k zemím s podivnými cizími názvy. Cejlon, Amman, Sumatra, Borneo. A nakonec do přístavu Malaka. Jen ta myšlenka opíjela víc než víno. Nastavil tvář slunci a zavřel oči. Yanez de Gomera vyplouval z Portugalska až na konec světa. Nedokázal se neusmívat.

Nad horkým mořem běsnily barvy. Obloha hořela barvami ušlechtilých kovů a drahokamů. A také krvavě rudou, které pro jednou nebyla zaplacena lidskými životy. Temně zlatavé vody se vlnily a každým svým pohybem lákaly lodníky do smrtících ale přesto nádherných hlubin.
Západ slunce běsnil víc než tropická bouře.
Sandokan stál na palubě a pozoroval tu divokou krásu s mírným úsměvem ve tváři. Usmíval se, protože věděl, že je pánem těchto moří, oblohy i vzdálených černých linek pevniny na obzoru.
Yanez de Gomera mu stál po boku a také se usmíval, protože věděl, že moře, nebe i země jsou v dobrých rukách.

Totalitní nejvyšší státní obviňovatel se zhluboka nadechl a začal přednášet:
„Za zločin reptání proti nejmilostivější Diktátoře, za zločin hanění fialové barvy, za zločin stýskání si na deštivé počasí před nejmilostivějším Garym, za zločin týrání brontosaurů, za zločin stát podrývajícího sušení ponožek, za krádež toaletního papíru a v neposlední řadě za strašlivý čin rozptylování Zářné Vzory při psaní odsuzuje se k smrti.“
Odsouzenec zoufale svěsil hlavu.
„Máš jenom provaz,“ šťouchl do odsouzeného povzbudivě žalářník. „Tuhle jednoho za zneuznání díla Vzorný Zářivky upálili. A navíc vod tý doby, co nejmilostivější Diktátora místo posledních mouder rozdává bonbony, nejsou popravy už zdaleka tak strašný.“

„Někdy se mi zdá tohle město tak maličký,“ povzdechl si Justin.
Kdysi dávno věřil, že Pittsburgh je celý svět. Všechna ta dramata, co se zdála být větší než život. Všechna ta láska. Všechna bolest. Tehdy měl vážně pocit, že nikde jinde se nemůže dít tolik věcí. A že už nikdy nic nebude tak podstatné jako to, co prožíval tady.
Jenomže pak přišel New York. A po něm dva semestry v Tokyu, stáž v L'Association a celý další život, který se neodehrával v Pittsbughu.
„Chápu,“ přikývl vedle něj Brian. „Je to zapadákov. Do Tokya jsem odsud musel létat se dvěma přestupy.“

Varování: Obsahuje skutečně ohavný zločin, někteří lidí (zejména Doktor) by tento drabble raději neměli vůbec číst.
„Ale tatínku, alkohol je přece tyranem, který ovládá celý tvůj život. Nedovolí ti volně se radovat, zotročuje tě, znemožňuje ti jasně myslet. Alkoholismus je horší, než otroctví...“
Pan Dušín bezmocně zíral na střepy, které se rozlétly po celé kuchyňské podlaze. Zlatavá tekutina se leskla v měkkém slunečním světle pronikajícím pečlivě vypranými záclonami a místností se šířilo opojné aroma. Na linoleu tu ležely smutné trosky toho, co zbylo z jeho patnáctileté single malt whisky. Měl ve zvyku dát si vždy v neděli jednu sklenku, aby oslavil sváteční den.
„Víš, Mirku,“ vydechl nakonec zoufale, „v některých případech je vražda na tyranu zločinem.“

Být duchem má svoje výhody. Například se můžete rozplynout ve vzduchu, když vám někdo vypočítává vaše hrdinské činy.
Jáchym byl duchem už dlouho, ale pořád ještě si na obdivovatele (zblblé připitomělou romantickou literaturou a mizerným výkladem historie) nemohl zvyknout. Hledal útěchu v knihách. Někde musel být návod, jak odkapávat ektoplazmu. Jen si nebyl jistý, nakolik je vhodné dělat to v knihovně.
Co se jeho týkalo, věšel by hrdiny za uši do průvanu. Byli s nimi jen problémy. Poletovali kolem s mečem a dobrými úmysly. Vražedná kombinace. Nemluvě o tom, že jakmile o nich začal přemýšlet, postihl ho vtíravý záchvat melancholie.

Přemek měl strašný hlad. Už před pěti minutami měla být svačinová přestávka. Místo toho tu stála ta holka. Nová spolužačka.
„Řekněte nám něco o sobě, slečno Grangerová-Weasleyová,“ požádala ji paní učitelka.
Přemek se přinutil soustředit. V břiše mu už kručelo úplně nahlas.
„Jmenuji se Rose,“ usmála se holka. „Moji rodiče byli děsně stateční a bojovali s Voldemortem. A jsem zvěromág.“
Přemek byl z rodu liščích mágů. Nějaká proměna ve zvíře ho nemohla rozhodit.
„A v co se měníš?“ zeptala se šprtka Fraňková z první lavice.
„Ve slepici,“ pípla Rose a zčervenala.
Přemek pochopil, proč má dnes větší hlad než jindy.

Zdi byly vyprahlé a pomalu začínal mít žízeň. Když zvedl hlavu, viděl tenký proužek oblohy. Jak tu mohlo být takové vedro, když sem ani slunce nedokázalo dosvítit? Mrtvola začínala nepříjemně páchnout. Jen doufal, že tu nejsou škorpióni.
Nevzdával se a šel dál. Musí se přece nějak dostat ven. Ruce se mu potily a vlákno se najednou zdálo být nepříjemně tenounké. Kdyby alespoň nezakopával o ten zatracený meč.
Ariadna to nejspíš myslela dobře. Zatracená ženská. To přece není práce pro chlapa, držet nějaké nitě! Pořád se trhala a zamotávala. A hlavně měla dva konce. Théseus už třikrát skončil na tom nesprávném.