DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Dva páry očí zírající na svého soupeře.
Dvě hůlky zaryté do dvou krků.
Čas kolem nich jako by se zastavil.
Bojující postavy, které noc proměnila ve stíny tančící tanec smrti, teď nejsou důležité...
Jsou tu jen oni dva a jejich věčné soupeření.
"Věděl jsem, že tě tu potkám, Srabusi," odplivne si Sirius a odhodí na zem masku, kterou svému protivníkovi strhl z tváře.
"Ty nevíš vůbec nic, Blacku," zasyčí Severus.
Ještě chvíli si jeden druhého měří nepřátelským pohledem a pak se oba najednou otočí a odcházejí si hledat jiného soupeře.
Tohle nejsou Bradavice, ale skutečný život. A ten nebývá černobílý.

Vnitřní temnotu není vidět.
Dokáže škrtit, dusit, svazovat, topit...
Může vystavět zeď, postavit hráz nebo štít.
Tak, aby se nikdo nedostal příliš blízko.
Věříš, že tě brání.
Jenže pak se postaví mezi tebe a světlo.
Víš o něm, protože prosvítá jejími spárami.
A párkrát se mu podaří skoro ji překonat. Skoro ji rozbít. Skoro se tě dotknout...
Stáhneš se a temnota zhoustne, posílená strachem.
Noční můry víří ve zběsilém rytmu jako magické strážkyně na cimbuří.
Ta moc, kterou ti propůjčují, je fosforeskující vějičkou ve tvé ruce.
Že ta hradba není na tvou ochranu zjistíš, až když to světlo téměř vzdá...

Lord Babberley se nad ránem plíží do ložnice.
"Víš, co jsi mi slíbil, když budeš přes míru pít a hrát," ozve se ze tmy. Ela rozsvítí a poklepe podpatkem střevíčku na starou škatuli.
Slib je slib...
A tak si jeho lordstvo oblékne dámské šaty, jeho žena ho stáhne v pase, nalíčí jej a upraví mu paruku a on ji vyzve k tanci, zvláštnímu brazilskému tanci, který tančívají jen dámy. Tančí spolu v modravých stínech počínajícího jitra, sní o tom, že se spolu jednou vypraví do pravlasti opic a dona Lucia zvažuje, co provede příště, aby si zasloužila tento sladký trest.

Prý to pospíchá.
Dobrá.
Rezka vyrazila a balíček si připevňovala už v běhu. Je to týden cesty, ale počítá se každá minuta, říkali.
Týden cesty pro běžného posla.
Prodloužila krok.
Dolů ze svahu to běželo samo a setrvačnost ji vystřelila do roviny.
Nohy dopadají na zem, měkká tráva, tvrdé kameny, nejistá rašelina.
Běží, nepotřebuje odpočívat.
Běží skrz déšť, běží když svítí slunce a skrz větve stromů se míhají jeho paprsky.
Běží ve dne i v noci.
Zásilka je spěšná.
Do Gerasdanu dobíhá uprostřed noci, dýchá ztěžka, plameny pochodní vrhají mihotající se stíny. Vše se točí.
Přinesla zásilku.
Epidemie bude zastavena.

Zbrusu nová identita. Anonymní jméno. Anonymní byt nad městem, odříznutý pozemky botanické zahrady. Odpočívám. Pochopitelně tu nemůžu zůstat napořád – svých „stínů“ jsem se sice zbavil, ale praxe ukazuje, že nikdy nezmizí napořád. Nikdy nemůžete být dost opatrní.
Když musím, proplouvám městem jako turista. Student na prázdninách. Někdo, kdo dokáže perfektně předstírat, že o něm neví. Že ho včera nezahlédl na Náplavce – ztělesněnou vzpomínku, oblečenou v mém tričku. Zvedl oči, já v poslední vteřině zmizel v davu; celé tělo rozklepané šokem a touhou na něj zavolat.
Smrtelně nebezpečné. Alespoň dokud nevymyslím, jak nám zařídit bezpečnější existenci. Dokud neskončí tenhle tanec stínů.

Petr Pan chmurně pozoroval zeď. Jeho stín přecházel sem a tam, pak se zarazil, utrhl stín květiny ze stínu květináče – a začal oškubávat stínové okvětní lístky.
Pan se kousl do rtu. Možná by ho měl popadnout a přivázat hezky k noze – jenže s tímhle stínovým chováním...
„A pak se ten krokodýl rozběhl, přímo přes propast, jenže…“
„Petře?“ přerušila Wendy jeho vyprávění.
„Teď ti nepovím ten zbytek, ve kterém možná byl, možná nebyl jednorožec,“ nafoukl se Pan.
„Petře. Naše stíny… Ony… Tančí?“
Pan se podrbal rozpačitě ve vlasech.
„Jo. No… Myslím, že mi na stín leze to… puberta,“ ztěžka si povzdechl.

Peggy je spokojená se svým předchozím životem.
Pravda, problémy se mu nevyhnuly. Peggy ale vždycky byla bojovnice. Teď už nebojuje, jen vzpomíná.
Znovu jí vyvstane v mysli Danielův úsměv. Zemřel před pěti roky. Seděla u něj do poslední chvíle, ani na okamžik neodvrátila zrak. Příliš dobře totiž věděla, jaké to je ztratit z dohledu vašeho milovaného… a víckrát ho nespatřit.
Vybaví si jinou tvář a srdce se jí bolestivě stáhne. Nikdy nedostala šanci si se Stevem zatančit. A nyní už je příliš pozdě a Peggy nezbývá nic jiného, než si aspoň vysnít jejich tanec dřív, než ji definitivně pohltí stíny.

Jindy ztemnělou učebnu lektvarů ozařovalo jasné světlo. Snape procházel třídou a pozoroval studenty, kterak se snaží poskládat ruce do správného tvaru a vrhnout na hladinu lektvaru předepsaný stín.
„Tanec stínů je hlavní přísadou do půlnočního séra, správné provedení je proto naprosto klíčové.“
Zastavil se u Harryho a chvilku sledoval jeho chabé pokusy.
„Pottere, vaše nešikovnost opět předčila všechna má očekávání. Je s podivem, že si nasadíte brýle, aniž byste si vypíchl oko.“
Harry mu ukázal zdvižený prostředníček.
„Hezky provedený kolibřík. Nebelvír přichází o dvacet bodů.“
„Dvacet bodů? Proč?“ zeptal se Harry dotčeně.
Snape se ušklíbl.
„Kolibřík do půlnočního séra nepatří.“

Ha! Tančit chceš s námi, ty mrzký smrtelníku,
ký stvořil nás perem, a duši spolkl vmžiku?
*
Krásná jsem byla, než zošklivil's mi zradu,
A dýkou poranil! Já nechtěla, než žít!
Snad příčinou nejsem hrdého Maura pádu!
Však zoufale bloudím, a nenacházím klid!
Já nikdy nebyl nenávistný a žalný!
Nu, dobře, semtam jsem zabil lidí pár...
Což můžu za to, že, v uchu lektvar kalný,
senilní staroch si nechal dánský cár?
*
Tu stíny hrrrrr! Vpřed! A v obavách a hrůze,
kvílely vzteky, a zdupaly svět v prach.
Shakespeare, sic spící, přec' zalitoval tuze,
že vdechl život všem vrahům ve svých hrách.

Prchal. Potácel se polem a běžel, utíkal, utíkal přede všemi, před Bohem, před světem a hlavně sám před sebou.
Brzy mu na čele vyvstaly krůpěje potu a slunce pálilo, žhnulo, propalovalo mu do hlavy černou díru a vše kolem pohltilo.
Rychle ho začalo dohánět šílenství, jemuž vlastně nikdy neutekl.
Větve stromů, natahující se jako pařáty šibenice, svíraly a skřípěly jako houpající se režná oprátka.
Keř temných bobulí jako stovka Esmeraldiných očí hledících vyčítavě a prázdně.
Bodláčí křupající pod nohama jako kosti mrtvých budoucích.
Trýznivá ozvěna jejího smíchu rezonující krutou oblohou.
Oprátka. Oprátka. Šíj. Vlasy. Smrt.
Den však ještě zdaleka neskončil.