Moje články

Když to vstoupilo, Velkou síní projelo hlasité zašumění.
„Mulletus Ferus,“ oznámila profesorka McGonagallová.
Už ve vlaku to vzbudilo pozornost, a když se teď potvrdilo, že to vážně je student, propadli příčetnější studenti mírné panice.
Sebejistě to prošlo uličkou mezi stoly. Několik dětí vyjeklo, když na nich přistálo několik třpytek uvolněných z kadeří vlajících v neexistujícím větru.
Moudrý klobouk se potěšeně zavrtěl. Podoba onoho stvoření mu zřejmě byla neobyčejně pohodlná. Chvíli přemýšlel, ale pak promluvil:
„Jiskropšouk!“
Studenti si začali překvapeně šuškat. I profesorský sbor vypadal zmateně. O takové koleji nikdy nikdo neslyšel.
Pouze Sibylla Trelawneyová zbledla, protože její vnitřní zrak VĚDĚL.

V každém závanu větru byla hrst ostrých ledových krystalků. Catherine se po kotníky bořila do černého sopečného prachu. Okraje mraků postříbřilo ukryté sluncem. Někde za obzorem šuměl oceán. V potoce zurčela voda. Všude okolo se tyčily majestátní kužely dřímajících sopek.
Prostě příjemné islandské odpoledne. Klidně by tu stála věčně.
Dříve nebo později se bude muset otočit. Podívat se na jiný tyčící se objekt. Obrovský válec a v něm díky komínovému efektu bezpečně chlazené servery. Napájené geotermální energií.
Catherine byla správkyní obřího epitafu.
Miliardy lidí převedených do digitální podoby.
Když je před lety uploadovali, nikdo nepředpokládal, že tam zůstanou tak dlouho.

Vepřová žebírka. Potřená medem a pálivým kořením. Lesknoucí se tukem. Voňavá a kouřící. Šťouchané brambory se štědrou dávkou slaniny. Kyprý bílý chléb. Čerstvý a voňavý. Na zapití piva, co hrdlo ráčí, a po večeři ještě koblížek. Veselý a kulaťoučký s trochou ovocné marmelády uvnitř.
Těžké jídlo na noc prý způsobuje noční můry. Vědcům v Institutu biochemické psychoanalýzy se to nejdřív zdálo až příliš primitivní.
Stáčitelný číslo Sedmdesát dva si prvních pár měsíců myslel, že z toho oproti svým kolegům ještě vyšel dobře.
Primitivní metody jsou někdy nejúčinnější.
Sedmdesát dvojka polykal maso a v jeho mozku se mísil požitek s odporem.

Nerad to přiznával, ale Sirius tak trochu, do určité míry, maličko měl Regula rád. Nechtěl, aby se mu něco stalo. A hlavně nechtěl, aby se furt choval jako debil.
„A co kdybys mu dal přečíst nějakou vhodnou literaturu?“ nadhodil Remus, když slyšel, jak Sirius už zase nadává na zhoubný vliv rodu Blacků na nejmladší výhonek.
„Blbost,“ prohlásil Sirus, „mudlovský knížky nebude číst ani náhodou.“
Pak si to ale nechal projít hlavou a usoudil, že zkusit by se to mohlo. Vrazil Regovi Sandokana.
Bylo by to možná i fungovalo. Kdyby ovšem Sirus nebyl pitomec a nezapomněl tam to psaníčko od Rema.

Noční můry byly jasnej dýl. Jako jasný, ne? Za něco ty prachy musej bejt. A beztak byl imrvére jednou nohou v krimu, takže bejt celej den zavřenej v tom jejich Institutu ho nějak jako extra netankovalo.
Ale vo tomdle se nic neřikalo! Byl probuzenej, kurva. Ve dne se, ty vole, sny přece nezdaj!
Všichni měli takovej hadr přes ksicht. Doktoři, sestry… Fakt hadr, jakože barevnej. S vobrázkama, vole.
Nevěděli vo tom.
Viděl to jen von.
Kurva, vole, je to zasraně děsivý nevidět lidem ksicht!
Prej se s těma jeho snovejma sračkama stala nějaká nehoda.
Prej už je to na furt.

Vepřová žebírka. Potřená medem a pálivým kořením. Lesknoucí se tukem. Voňavá a kouřící. Šťouchané brambory se štědrou dávkou slaniny. Kyprý bílý chléb. Čerstvý a voňavý. Na zapití piva, co hrdlo ráčí, a po večeři ještě koblížek. Veselý a kulaťoučký s trochou ovocné marmelády uvnitř.
Těžké jídlo na noc prý způsobuje noční můry. Vědcům v Institutu biochemické psychoanalýzy se to nejdřív zdálo až příliš primitivní.
Stáčitelný číslo Sedmdesát dva si prvních pár měsíců myslel, že z toho oproti svým kolegům ještě vyšel dobře.
Primitivní metody jsou někdy nejúčinnější.
Sedmdesát dvojka polykal maso a v jeho mozku se mísil požitek s odporem.

„Tady je Tvé místo!“
Text vizuálně křičel na pozadí nové budovy Institutu biochemické psychoanalýzy.
„Jsi naší nadějí, Tvá země Tě prosí!“
Gréta byla (celkem) svobodná, (až moc) samostatná a v bezpečí (tedy bez otce).
Plakát křičel, ale existovaly i letáky, které přemlouvaly. Nabízely ubytování, stravu a kapesné. Šeptaly cosi o službě vlasti.
Mezi lidmi se povídalo, že stáčení bude beztak brzy povinné.
Otec by chtěl, aby se vládnímu stáčení vyhýbala co nejdéle. Nevěřil autoritám.
To ji nakonec přesvědčilo, aby si podala přihlášku. Gréta Majerová totiž zase pro změnu nevěřila otci.
I když na mrtvé se má myslet jen v dobrém.

Darina Vránová byla moderní a uvědomělou ženou. Inteligentní a vzdělanou. Záleželo jí na kariéře i na všestranném rozvoji osobnosti. Dokonce se angažovala ve Svazu žen.
Dětská doktorka ji ujišťovala, že Kryštof se vyvíjí úplně normálně. Jenomže on měl občas v očích… něco…
Stará Vránová byla pánbíčkářská, pověrčivá a funkčně negramotná. Vychovala tři děti a dvě pochovala. Sousedkám rozdávala (zadarmo!) „mazání“, „čajíky“ a nevědecké rady. Jejím řečem nemohla moderní žena přikládat sebemenší váhu.
Darina si byla naprosto jistá, že bába je jen zblblá pověrami, stáčení nemůže Kryštofovi ani jinému dítěti ublížit.
Vždycky když se na ni z postýlky zadíval, ucukla pohledem.

Jen spinkejte, miláčkové. Je to vaše poslední noc. Už zítra, už zítra! Jen spěte a nasávejte do sebe sladkost večerního odpočinku, příjemnou hořkost únavy po naplněném dni, svíravou kyselost příliš brzkých probuzení i chuť pálivou jako slunce o polednách.
Už zítra zažehnu oheň a nastanou vaše poslední chvíle.
Ještě naposledy dřímejte ve studených útrobách. V přátelské temnotě si nechte zdát o zítřcích, které již nikdy nepřijdou.
Už zítra. Žárem a železem!
Teď ještě sajte, ať do vás přejdou všechny chutě. V misce… V lednici…
Už zítra. S žitným chlebem a možná s trochou salátu.
Už zítra, mé milé kuřecí paličky!

Vzora se zoufale vrhla po hrníčku. Jediným mocným srkem vypila všechnu kávu.
“Blbý malý pressa,” zanadávala.
“Nefňukej a vem si,” prostrčila jí Diktátora mřížemi polovinu mrkvového dortíku.
“Nějaký bílkoviny by nebyly?”
“Máš psát a ne hubnout!”
Vzora si srdceryvně povzdechla.
“Nevzdychej, nebo dostaneš rajčata!”
“To je mučení! Slyšelas někdy o Ženevský konvenci?”
“Slyšela, ale nepodepsala. A vůbec, máš ideální podmínky, jaktože nepíšeš?”
“Chybí mi svoboda, copak nechápeš, že pták, kterého držíš zavřeného...”
“Tak tohle jsi zkoušela už někdy v prvním DMD.”
“První jsem taky pěkně zazdila.”
“Jsi prostě flákač.”
“Já jo? A kdo se tu vybavuje místo toho, aby panoval?”

“Co to má znamenat?” zamračila se babička.
Kryštof jen pokrčil rameny.
“Co jste si provedli?” vyptávala se. Poznámka v žákovské knížce nebyla moc informativní.
“Nadával mi,” pípl Kryštof.
To, co o něm Láďa řekl, bylo vážně hnusné. Sice to byla pravda, ale to přece neznamená, že to jen tak může vykřikovat. Stejně jako všichni věděli, že Katčina máma je fuchtle, ale nahlas to nikdo neříkal.
“Co ti řekl?”
“Že jsem snílek.”
Každou noc Kryštof snil děsivé sny plné strachu a bolesti, aby je z něj ráno otec vytahal tenkou trubičkou. Bylo to děsivé a odporné. Nedokázal si představit horší nadávku.

Všechno se to dělo v poklusu. Někdo mi vrazil do ruky desky s nápisem Project Greenshoot. Jen tak tak jsem stihla proběhnout jejich obsah. Klopýtala jsem za šéfem a nadávala si za ty zatraceně hezký lodičky, ve kterých jsem sem před pěti dny přišla a už neodešla.
“Vrtulník čeká na střeše,” houkl na mě.
Proběhla jsem chodbou. Ležely pod schody na střechu. Maryiny tenisky. Vždycky o polední pauze třikrát vyběhla do desátého patra a zpátky.
Stejně jim neutekla.
Vyklouzla jsem z lodiček. Mary už nikam nepoběží. Greg jí prostřelil mozek dřív, než se stihla proměnit. Mně se třeba budou hodit.

Kdyby Pavla nebyla přesvědčena, že otec má pravdu a že nevhodní přátelé mohou ctižádostivou dívku jen stahovat ke dnu, tvrdila by zřejmě, že Ferda je její přítel. Znali se dlouho. O tom, kým je, věděl dřív, než kdokoli jiný. Nikdy ji za to neodsoudil.
Ona to o něm nevěděla. Možná ani on sám netušil, že je možné přitisknout k jeho kůži snovačku a stočit to, co se mu předchozí noc zdálo. Když se dozvěděla, že je na seznamu, váhala, jestli ho nemá varovat. Váhala dlouho.
“Nebudu utíkat,” zavrtěl hlavou, když mu to konečně řekla. “Stejně si pro mě přijdou kamkoli.”

Stará Krejčová šetřila, šuplíky měla plné starých pytlíků a nikdy nerozsvěcela zbytečně. Jenomže v druhém sklepě, v tom hlubším zapuštěném do skály, se muselo svítit i v pravé poledne.
Ten den ji kyčel bolela jako čert. Jenomže zavařeniny, ty speciální, co je nikdy nedávala vnoučatům, se do sklepa odnést musely. Za lesem zvonili druhou hodinu a ona si je naskládala do košíku. Jen je uloží a pak si uvaří kafe.
Tupá ráda a tříštění skla.
Když odzvonili desátou, ve druhém sklepě se ještě svítilo.
Po tom, co se stalo mužům, kteří našli její tělo, se už do chalupy nikdo neodvážil.

Každé ráno vstala a podívala se sama sobě do tváře. Každé ráno zrcadlo ukazovalo někoho, kým být nechtěla. Někoho, koho se musela zbavit. Nanesla na něj vrstvu šminek, zkrotila ho lakem a ukryla pod kvalitní a elegantní oblečení.
Každou svou první myšlenku napřed otočila v hlavě, než si ji doopravdy dovolila přijmout. Často patřila někomu, kým hodlala pohrdat. Zavírala ho za hradbu z chladné logiky a racionálních rozhodnutí.
Žádnou, ale absolutně žádnou, emoci si nedovolila prožít. Emoce byly zrádci. Emoce patřily někomu, koho už dávno odsoudila k smrti.
Žilo se jí tak velice dobře. Byla přesně tím, kým být chtěla.

Dav se rozestoupil, když Diktátora přicházela. Po dlouhých měsících to bylo její první veřejné vystoupení. Stáhla se do ústraní a mezi lidem kolovaly temné pověsti o důvodech. Špitaly si To babky na pavlačích i dědci na zápražích, psalo se To na papírky kolující školními lavicemi i na dveře záchodků. Nahlas se To ale nikdo vyslovit neodvážit. Kdo by si také troufl veřejně říct, že Diktátora se prachsprostě flákala?
Nyní však majestátně pokynula davu a odkašlala si.
Rozhostilo se ticho.
“Vyhlašuji kolektivní nevinu!”
Hlas přenášený stovkami reproduktorů se rozletěl davem. Lidé se po sobě zmateně podívali. Na tohle Totalita nebyla připravená.

“Je to jen taková malá kráva.”
“Ale hezká je.”
“Hezká? Myslíš tvářičky jako jablíčka, vlasy jako havraní peří? Je to vulgární. Na to stačí laciný šminky.”
“Nemaluje se. A ta barva je taky přírodní.”
Královna nervózně poposedla.
“Co ty o tom víš?”
“Dost,” ušklíblo se zrcadlo.
“Styl nemá, ani eleganci. Ty si poletováním po lese nepořídíš.”
“Smiř se s tím, uvadáš, drahá.”
“Já? Já jsem královna.”
“Královna matka. Vedle ní určitě.”
“A co s tím jako podle tebe mám dělat?
“Je to jen taková malá kráva,” usmálo se zrcadlo a polámalo světlo do černoruda. “Nikomu se po ní nebude stýskat.”

testetste
dsgfdsg

sdgsg