Moje články

Věděl, že by neměl tolik pít. Věděl, že by měl víc spát, věděl, že by měl míň mluvit, věděl, že by měl ostatní poslouchat…
Potřeba mít něco v prstech, s něčím si hrát, něčeho se dotýkat, něčím pohybovat, něco svírat je prý příznakem klinické deprese. On si nehrál. Tvořil. Tvořil jako na běžícím páse, tvořil na běžícím páse a tvořil bez přestávky. Pohyboval se bez přestávky.
Pájel, letoval, šrouboval, štípal, programoval, kalibroval, testoval, navrhoval, zachraňoval a ničil. Pořád. Cokoli. Včetně sebe.
Nehybnost nechápal, nerozuměl jí, nedávala mu smysl.
Věděl, že by neměl tolik pít. Věděl, že by měl víc spát…

Jsou jako les. Jako miniaturní zrcadla zachycující realitu. Jako miniaturní otisky jednotlivých okamžiků.
Les telefonů na palácových schodech. Fotí na rokoko téměř střízlivou budovu, která tvoří pozadí pro rozesmáté tváře. Fotí náhrobek obložený bramborami. Spoléhají na to, že uloží minulost plátek po plátku.
Brambory jsou na hrobě Fridricha Velikého. Postavil park, zámek a nechal se pohřbít se svými psy.
S telefony jsou svázané ruce, ruce jsou připojené k tělu a tělo patří člověku, který si (alespoň jeden z nich) bude pamatovat příběh o bramborách.
Biologické a mechanické, analogové a digitální, duše a kyberprostor, splývají svázané skrz lidské dlaně.
Právě teď.

Berlín 1945
Plamen svíčky se nehýbá navzdory nahloučeným tělům, která ho obklopují. Skoro nedýchají. Nechtějí, aby se mihotal zbytečně.
Až zhasne první svíčka, ta na podlaze, vezmou děti na klín. Až zhasne ta na lavici, stoupnou si. Třetí svíčka je na zdi. Ta znamená, že musí pryč, protože v bunkru dochází kyslík. (Mimochodem, oni netuší, že kryt je není schopen před zásahem ochránit.)
Ale na třetí svíčku ještě nedošlo. Ani na druhou. Zatím mohou sedět, nehýbat se a neodvažovat se odejít ani do falešného soukromí kouta, kam se ještě loni chodili vyprazdňovat.
Celý okolní svět ví, čím si to zasloužili.

Berlínský památník obětem holocaustu se skládá ze spousty betonových kvadrů. Vypadají trochu jako náhrobní kameny na Olivové hoře v Jeruzalémě. Procházíte uličkou mezi bloky a propadáte se hloub a hloub. Do šedi. Do labyrintu.
Je působivý, děsivý a vznešený.
Vedle stojí dederónský obchoďák. Je před ním vystavený divoce barevný trabant a prodávají tam nevkusné suvenýry. Z kebabárny řve turecký pop.
Když vylezete na Olivovou horu, můžete si vyfotit opelichaného velblouda. A taky vypít kafe za zvuků arabského popu.
Pokud chcete hrdiny z turistických průvodců, musíte snést i jejich trapné příbuzné. Nemluvě o tom, že občas potřebujete ten kebab a kafe.

Že je to asi opravdu schopný udělat, si uvědomil, až když našel bagr.
Regulus se se žlutým plastovým bagrem setkal u příbuzných, kteří o pár let později zmizeli z tapiserie. Bylo mu pět. Okamžitě se zamiloval. Strašně moc. Fňukal tolik, že musel jít několikrát spát bez večeře. Potom přišly Vánoce a najednou ho měl. Samozřejmě ho nedostal pod stromeček. Dal mu ho Sirius na tajnačku v noci, když už všichni spali. Dokonce do něj vyryl inciály RAB. Bagr se stal nejpečlivěji ukrytým tajemstvím na Grimmauldově náměstí.
Je maličký, vejde se do kapsy hábitu. Mohl by si ho vzít s sebou.

Lily se odběhla, vyčítavým pohledům navzdory, podívat po Severovi a oni zamířili zpátky na onen svět.
James šel první. Remus a Sirius se courali vzadu.
„Prý nebolí,“ vrčel Remus. „Prý rychlejší a lehčí než usnout.“
„A ne snad?“
„Možná, když spadneš za závěs. Někteří z nás schytali avadu. Dvojitou.“
„Víš jak ponižující je spadnout za blbej závěs?“ kopnul ho Sirus do kotníku.
„Pánové,“ otočil se najednou James, „myslíte na to, co já?“
„Rozhodně,“ přikývl Sirius bez zaváhání. „Jdeme Brumbálovi rozbít ciferník.“
„Já vám tu vážně chyběl. Tohle chce onačejší pomstu,“ vycenil zuby Remus. „A my na ni máme celou věčnost.“

Kryštof vznikl ze zlých snů malého chlapce. Ze snů, které v laboratořích přetavili na zbraně. S takovým původem nečekáte, že budete mít svědomí.
Přišel na to on. Konec konců příběhů o dětech zazděných do základů staveb, které odmítají nespadnout, je v kolektivním nevědomí podezřele moc.
Fungovalo to. Projekt „Katedrála“ byl úspěšný. Ale zároveň se ukázalo, že Kryštof má svědomí. Nedalo si pokoj. Nakonec byl nucen udělat něco, z čeho se posléze vyklubalo jeho první opravdu dospělé rozhodnutí. V tu chvíli se ještě naivně domníval, že platba za dospělost je jednorázová. Později pochopil, že se jedná o právně velice pochybný pronájem.

„Chápeš vůbec, že to není… morální? A nelidské?“
Petr jen zvedl obočí. Jistě, zrovna pro Kryštofa byla lidskost poměrně překonaný koncept.
„Přesně něco takového by udělal můj otec. Zneužít dítě ve jménu vědy… Sakra, přesně to udělal mně. Ty tady po mně chceš, abych se zachoval stejně jako on!“
„Ale tvůj otec měl výsledky. Docent Vrána, zakladatel biochemické psychoanalýzy.“
Kryštof složil hlavu do dlaní. Před nimi na stole ležel nákres katedrály. Dílo psychiatrické pacientky, která se pokusila zachytit své noční můry.
Usoudil, že na rozhodnutí se musí prospat.
Tu noc se mu zdálo o jablkách padajících přímo k patě stromu.

Noc odcházela a blížilo se ráno. Naše oči byly suché, ale srdce přetékala vzpomínkami. Zpoza obzoru přicházel úsvit. Slunce pozlatilo jeho tvář zbrázděnou bolestí.
„Ach, Vinnetou,“ zašeptal jsem to drahé jméno a stiskl jeho ruku. Věděl jsem, že želí její smrti. Já však litovat nedokázal.
Začínal další z dní, které mi bylo dopřáno strávit po boku svého bratra.
O mnoho let dříve na hoře Hancock
Červený záblesk.
Vrznutí modrých dveří.
Z budky vyběhla dívka.
Zazněl výstřel.
„Za slash!“ vykřikla a vlastním tělem zastavila kulku.
Přesně tohle chtěla Zářná Vzora udělat už od čtyř let. Teď konečně znala ty správné fandomy.

„Co je?“ zavrčel arcikancléř.
„Proděkan pro komunikaci se štvrtou až pádou dimenzí se rozhodl proměnit v džina,“ oznámil mu odvážně děkan.
„V gin? Ale to je dobrý nápad, konečně bude k něčemu užitečný,“ zaradoval se Výsměšek.
„Džin je druh démona,“ přiznal děkan.
„Výborně,“ neztrácel náladu Výsměšek, který si rád ulovil démona i takhle mimo sezónu.
„Asi byste se měl raději jít podívat.“
„Nemůžeme ho tak nechat?“ zeptal se Výsměšek.
„Eeek!“
„Považuje to za čmárání do knihy,“ přeložil děkan.
Zdroj knihovníkovy nespokojenosti se skvěl uprostřed stránky popsané jakýmsi jistě již dávno zaniklým jazykem. Slovo DŽIN, které bylo proděkanem, se rozpačitě červenalo.

„Uprchl odsud, Random Intelligence Sample Headquarters.“
„Nějakej vědátor?“ zeptala se seržant Greenová.
„Nikoli,“ velitel zavrtěl hlavou. Zacukalo mu v servomotorcích. Další připomínka nevyhnutelného. „Žádný vědec. Projekt sám. Jeho jádro. RISH pracoval na novém modelu kyborga. Musíte ho vystopovat a přivést.“
„Chápu, šéfe,“ přikývla Greenová. „Informuju kluky.“
Už byla skoro ve dveřích, když se konečně přinutil promluvit.
„Greenová, až se vrátíte…“
„Jo, šéfe?“
„Převezmete velení. Budu přesunut k recyklaci.“
Zaťala čelist. Ubozí lidé. Tolik emocí.
„Šéfe, jestli chcete… všichni se za vás postavíme.“
„Je to nevyhnutelná součást cyklu,“ připomněl jí.“
„Jo, ale jednou by se tomu některej z vás postavit měl.“

Byl první teplý jarní den. Bylo třeba užít si slunce, a tak si Minerva rozprostřela deku a otevřela knihu.
Sibyla samozřejmě tančila mezi květinami a odhodila tu noční košili, které říkala šaty. Pobíhala po louce úplně… jen tak.
Minerva to kvitovala povzdechem, ale ze solidarity si rozepnula alespoň první dva knoflíčky u košile.
Jasnovidka se rozesmála a vzápětí jí bez ohledu na tvídovou sukni vklouzla na klín.
„Miluju tvoje oči,“ oznámila.
„Také mám ráda tvé oči.“
„Všechny tři?“
Minerva se naklonila a políbila její čelo přesně v místech, kde se údajně nalézá třetí oko.
„Všechny tři,“ ujistila svou intimní přítelkyni.

Během těch prvních prázdnin do ní ryli skoro pořád. Vlastně na to měli nárok. V jejich škole se učila zaklínadla a lektvary a v té její účetnictví a ruční práce.
Ale jen jednou probrečela úplně celou noc.
„Víš, Lily,“ řekl Severus a vůbec se na Petúnii nepodíval, i když mluvili o ní, „myslím, že i tvoji rodiče něco tušili. Vezmi si, jak vás pojmenovali. Lilie je vznešená květina, znak králů, zatímco petúnie jsou jen takové obyčejné truhlíkové kytky.“
Ta věta se vpíjela pořád hloub a hloub, až Petúnie úplně zapomněla, že to bylo jen popíchnutí od Severuse a ne pravda.

„Kterou pásku mám vzít?“
„Já nevim. Kdoví, co na nich je. Prostě si vyber nějakou z těch starých.“
NASA není schopna dohledat originální záznam přistání na Měsíci.
„Už tu zas došlo místo.“
„Nepropadej panice, prostě přemažeme kus starýho archivu. Beztak tam nic zajímavýho není.
97 epizod Doktora Who je pravděpodobně navždy ztraceno.
Digitální objekty se ukládají do lánů diskových polí, objímají je jemné stuhy magnetických pásek a dostatečně šílení vědci jsou je schopni zapsat dokonce i do DNA. Můžete je migrovat, emulovat, konvertovat, identifikovat, validovat, charakterizovat i zálohovat. Vydrží vám celou věčnost. Nebo pět let. Podle toho, co přijde dřív.

Muž s dredy však nebyl Sunkáčovým zachráncem. Ďábelsky se zašklebil a olízl si rty.
„Přece bys ho nejedl syrového. Klepni ho, Kryťák nám ho udělá s knedlíkem a se zelím.“
Sunkáč byl v neradostné situaci. Již podruhé tento den se ho chystali upéct! Zaťal ale zobák a rozhodl se prostřílet. A měl čím! Podivná pistole bez hlavně byla takřka na dosah křídla.
Máchl pravou zadní.
„Néééééé, to je skoro pravé hedvábí!“ černý muž se zhroutil v slzách k zemi.
Sunkáč se bleskovým pohybem vrhl na muže se zbraní. Stiskl zobákem zápěstí.
Vtom zazněl výstřel.
Zpoza stromu se vynořil Butch Káčidy.

Vezmi moudrost báby a stoč sny syna. Přidej vědu. Pečlivě zamíchej. Oděj do ocelové košilky.
Tak nějak by mohl vypadat recept na snové zbraně. Tak nějak jej Pavel Vrána sestavil. Ale pro popis použil jiná slova. Samozřejmě, některé věci se do laboratorních protokolů nehodí.
Protokol říkal:
Test subjektu 1 proběhl úspěšně. Použit roztok o koncentraci 3 %. Subjekt popisuje nepříjemné duševní stavy doprovázené halucinacemi. Vnímání času a prostoru bylo narušeno.
Docent Vrána se radoval. Lidstvo získalo naději na novou zbraň.
Subjekt 1 (asistent Víťa) do sebe lil jedno kafe s rumem za druhým a přemýšlel, jestli ještě někdy dokáže usnout.

Zhruba v šedesátých letech dvacátého století začaly vznikat první anonymní seznamovací algoritmy. Nikdo tehdy netušil, jak hluboko se zapíšou do zdrojového kódu umělé inteligence.
"Sarah je pro něj ideální. Věkový rozdíl mě nezajímá, nějak to zařiď," nařídil Skynet a poslal T-800 do minulosti.
Pozitronický mozek R. Daneela Olivawa se s tichým zabzučením vypnul. Třebaže dokázal vytvořit živoucí planetu, nemohl zabránit utrpení své Gaii. Co měl taky dělat, když její ideální partnerkou byla Hvězda smrti, kterou mu v předaleké galaxii neustále ničili?
"Ach, Dave." Milované jméno bylo tím posledním, co HAL 9000 vyslovil.
Holly se z čirého zoufalství dal/a na fanfiction.

Za rozestavěnou dálnicí byl les. Dovnitř jste mohli vejít kolem sloupu pouliční lampy. Pokud tedy na keři neseděl pták. Pták byl odtamtud. Vždycky kloval Kryštofa do dlaně tak dlouho, dokud z ní nezbyly akorát kosti. Ve dne jen hlídal. Stromů jste se nesměli dotknout a nesměli jste na sobě mít nic zeleného. Platila spousta pravidel, ale když jste nic nenechali náhodě, mohli jste v lese spát a nic odtamtud se k vám nemohlo dostat. Žádné sny.
Kryštofa našli až ráno. Byl ošklivě podchlazený. Tehdy Pavla prvně napadlo, že babka možná měla pravdu, když tvrdila, že dětské sny se stáčet nemají.

„Nech ty knížky a pojď mi pomoct!“
Koukla mu přes rameno.
„Stejně si jenom čmáráš nějaký klikyháky.“
„To jsou benzenová jádra, babi.“
„Pavlíku, bude to jen půlhodinka.“
Obrátil oči v sloup, ale odložil sešit.
„Chci zavařovat, vyvaříš mi sklenice.“
Okamžitě sebou praštil zpátky na křeslo.
„To tvoje zavařování snů je pověra,“ vysvětlil jí přemoudřele. „Babská praktika.“
„Jenomže já jsem tvoje bába, tak šupej.“
Nechtěla křičet, ale její vnuk byl jedním z těch lidí, co jsou na všechno moc staří už od narození, a ona o něj měla strach.
Kdyby věděla, jaká budoucnost Pavla Vránu čeká, měla by strach z něj.

Vykázal jim místo skryté hluboko v Říši snů. Vstoupit se do něj dá leda snad za nocí, kterým se i spánek vyhýbá. Za nocí, kterých se bojí i samotná tma. Podobá se útulné knihovně s vysokými policemi, pohodlným křeslem a věčně svítící lampou, což nade všechnu pochybnost dokládá, že Pán snů je sadistický bastard.
Nejsou vidět. Nejsou slyšet. Nemůžete je cítit a není možné si na ně sáhnout. Uzamčeni ve věčnosti své neexistence pláčou nad tím, že mohli, že chtěli, že se nechali zastavit. Autoři, co nikdy nic nenapsali.
Čas od času je navštěvuje Delirium a nosí jim mrkvové dortíky.

Pemberley. Plesový sál. Mary v živůtku č. 7. krouží tanečním parketem zavěšena do banálně krásného důstojníka.
MARY
Jak můžeš být tak krutá? Copak nemáš kouska citu v těle?
Sem na návštěvu přijela jsem kvůli tobě. Kvůli tobě snáším celý tenhle shon.
Vždyť celé dny bych mohla bloumat po knihovně,
místo toho musím s muži v kole vlát.
ELIZABETH
Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka
Mary je má a hned září jako kometa.
Dokavaď je neměla, v koutě smutně seděla,
aniž by však věděla, že je...
Vítr rozrazí okna. Hluk, tornádo, mnozí efektové. Do tanečního sálu se náhle všemi dveřmi nahrne zástup podivných blýskajících se postav s anténkami na hlavě. Zanechávají šmouhy na parketách.
SBOR CYBERMANŮ
Na humálnost, na lidstvo, na Zemi nevěřím,
když někdo kov pomlouvá, vždycky láteřím.
Stojím vždy o nekonečno s hvězdami všemi
začnu však od malých běd někde na Zemi!
Objevuje se Tardis. Přistává na banálním mladíkovi.
TARDIS
[Sólo pro saxofon]
Ještě více mnohých efektů. Doktor č. 10. Z Tardis vystupuje tisíc slonů. Epická bitva. Sloni pod vedením Mary rozdupávají cybermany.
SBOR SLONŮ
Mary, praktická Mary,
vyráží bez námahy na slonu přes cybermany
Mary, praktická Mary,
ta zkrotí vetřelce, ať chce či nechce.
Ať žije Maaaaary!

„Jestliže jen špičkou ucha zaslechnete její jméno, vemte nohy na ramena a utíkejte seč vám síly stačí.“
„Čí nohy?“ zeptalo se zombátko.
„Svoje!“ houkl na něj strýček Sýček Smrtinos.
„Já nemám nohy,“ postěžoval si poltergeistchen. „Ani uši.“
„Tak to jsi v háji,“ posmíval se známý uličník hejkal.
„Ale zas nemá trojku z chování jako někdo,“ zastala se ducháčka bludička.
„A co nám udělá, když nás chytne?“ zajímala se malá bánší.
„Probodne vás, rozčtvrtí vás, opeče si vás na pomalém ohni a navrch vás ještě utluče podpatkem,“ zakoulel očima strýček Sýček.
„A zlomí vám srdce,“ dodal z rohu místnosti dramaticky Spike.

Vše nasvědčovalo tomu, že jarní ples na Pemberley bude výjimečnou událostí. Vše až na jediný detail – právě totiž dorazila mladší sestra paní Elizabeth a k hrůze všech se ukázalo, že nemá jediné vhodné šaty.
„Ten je takový... sestřičko, obávám se, že je na mě příliš odvážný. Ten skutečně nosit nebudu.“
Lizzie si zoufale povzdechla.
„Tak nám ukažte další,“ pokynula švadleně.
„Paní, já se moc omlouvám, ale už nemám. Měla jsem připravnejch dvanáct živůtků a slečně se nelíbil ani jedinej. Do večera další spíchnout nestihnu.“
Mary se potutelně usmála. Takhle se jí možná nakonec doopravdy povede z toho pitomého plesu vyvléknout.

Kniha starého pana Pytlíka se jí neměla dostat do rukou. Cesta tam a zase zpátky. Zavrtala někam hluboko dovnitř. Nejspíš do srdce. A pak vyklíčila jako semínko. Prorostla jí palci u nohou i špičkami uší. Zamotala se do vlasů a kroutila se v chlupech na nohou.
Vidět tak elfy a hory, co končí v mracích! Poslouchat cizí řeč a vykroutit si krk při rozhovorech s lidmi! Vyrostl v ní celý lán přání. Větší než jakékoli pole v Kraji. A to jí vnuklo nápad.
Pronajala si políčko. Až třetí úroda dýmkového koření jí vynesla dost peněz na to, aby mohla vyrazit.

Pampeliška se schoulila do maličkého klubíčka. Už se ani nebála, že umře. Jen mrzla. Vítr k ní v polospánku hovořil hlasy mrtvých, kteří zmeškali příliš mnoho večeří.
„Musíš mít naději,“ pošeptala historicky první hobití cestovatelce elfka, se kterou se setkala v Roklince. Trpaslík mlčel. Skrývali se před skalním převisem a vzájemně se zahřívali. Noc byla studená, mokrá a nekonečná.
Probrala se s bolavou hlavou a odpornou náladou. Obzor se výhružně černal bouřkovými mraky.
„Noc končí, naděje již není potřeba,“ pronesla zamyšleně elfka, zatímco si z vlasů ždímala vodu. „Je čas činů.“
„Jinými slovy,“ zakřenil se trpaslík, „nefňukáme a jdem dál.“

„Ehmm... kapitáne?“
„CO CHCETE?“
Prostetnik Vogon Jelc neměl nejlepší náladu. Už od rána se snažil najít rým na slovo krutibrk. Navíc prastará tradice vyžadovala, aby báseň měla přesně sto slov a jemu jich pět přebývalo.
„Oni se odvolali!“
„Kdo? A proti čemu?“
„Pozemšťané, proti stavbě intergalaktické dálnice.“
„JAK JE TO MOŽNÉ?“
„Pořídili si... jak se to... právničku... já to nepřečtu, ale jmenuje se jako nějaká kytka."
Prostetnik se ďábelsky zachechtal.
„Pch... lidská žena. Jistě nepodala stížnost s patřičnými náležitostmi."
„Je ve verších, pane."
„A co škvrk? Použila slovo škvrk?“
„Ano, třikrát!“
„A akustickou konstantu?“
„Také!"
A tak Nifredil zachránila Zemi.

Na světové výstavě byli jsme pobaveni imprinty – otisky snů dávno minulých osob. Tyto podivuhodné bytosti (ano, skutečně se jedná o bytosti) se zhmotňují, pohybují a dokonce i komunikují se svým okolím. Mezi velikášskými frázemi o tom, jak zbrojní průmysl zpracování nočních můr konečně přispěl i k rozvoji civilní společnosti, však zapadl jeden nenápadný detail. Strašidelná skutečnost, že imprinty nesou podobu skutečných a mnohdy již dávno mrtvých osob. Jen si představte, že po světě takto běhá bez vašeho (a zejména bez jejího) souhlasu například reinkarnace vaší babičky. A co hůř – představte si, že se přihlásí o již dávno šťastně převedené dědictví!

Matyáš se domníval, že se golemátku bude na vojně líbit. Tvrdému režimu i respektu k autoritám bylo geneticky uzpůsobeno. Kamenem úrazu se však stal kolektiv vrsteníků. Stalo se předmětem ostrakizace, a to – zejména díky intelektuálně založenému vojínu Bedřichovi – doslova.
Poučeno populární kulturou, pokusilo se nejdříve uniknout z armády pomocí nošení ženských šatů. Avšak jako každá žena nekonfekčních rozměrů brzy zjistilo, že nemá co na sebe. Polyesterový krabicoidní hábit rezolutně odmítalo. Záhy však našlo jiné řešení. Rozhodlo se sníst džíp.
K Matyášovi se záležitost dostala až v okamžiku, kdy v sobě mělo skoro polovinu toho krámu. Okamžitě se rozhodl experiment ukončit.

Běžím lesem. Slyším je za sebou. Cestu protkávají kořeny. Au, kotník! Není čas na bolest. Jsou mi na stopě. Běžím a bolest ustupuje. Nechávám ji za sebou. Jen ať si ji ty potvory sežerou!
Jsou rychlejší. Vím to už od prvního kroku. Každý ví, že je lepší se zastavit a doufat, že jen přiběhnou a očuchají vás. Běžím dál. Nezastavuji. Místo toho se probouzím.
Sahám pro sklenici s vodu. Padá.
„Co je, sakra?“
Sara není rozespalá. Ze zásady.
„Zlý sen,“ omlouvám se, „honila mě smečka psů.“
„Co já bych dala za to, aby mě pro jednou honilo něco tak normálního.“

Hlasy Ainur zněly a Ilúvatar naslouchal jejich tónům. Dirigoval nekonečnou a proměnlivou melodii znějící všemi zákruty bytí. Pak ale pocítil únavu, kterou často přináší těžká a krásná práce. A skrze tu malátnost se kupředu se prodral nový nápěv. Jednoduchý, téměř těžkopádný. Protkávaný veselými tóny i hořkostí, která však v sobě neměla bolest. Jen připomínala, že svět je takový jaký je. Píseň osvěžovala jako vánek a chladila jako skála zapuštěná hluboko do země. Přesto v ní ale byly i teplé paprsky podvečerního slunce vybízejícího ke spánku. Tišila shon i stesk a rozradostňovala srdce. Taková byla hudba skrze kterou Ilúvatar stvořil pivo.

Snil o dalekých cestách, o mořích modřejších než obloha a o horách ztrácejících se v oblacích. Snil o lodích plných čaje a koření. Snil o boji za spravedlnost. Snil o tom, jak se podívá nebezpečí přímo do tváře a neustoupí. Snil o přátelství silnějším než smrt.
Vyprávěl to chůvě. Pohladila ho po vlasech. Malí chlapci mají snít, ale nemají snům věřit. Řekl to otci, ale ten se mu jen vysmál. Skutečný život vypadá jinak.
Zpětně vzato měli pravdu oba. Yanezův život byl ještě úžasnější než jeho dětské sny.
Zvláštní ovšem je, že James Brook snil přesně o těch samých věcech.

Věci, které Clintu Bartonovi zůstaly po té, co opustil cirkus:
Reflexní luk s ohnutým zaměřovačem, tři nepoškozené šípy, sluchadlo, sada baterek, obal na luk, chránič na prsty, chránič na předloktí, doklady, fialové triko s dírou, manžestráky, kecky, co bývaly bílé, armádní batoh s kroužkem na klíče místo přezky, kousavá deka, šíp s mírně odlepenou letkou, bílé triko s flekem, šíp bez špičky, černé trenýrky, co napřed miloval a pak nenáviděl, zavírací nůž, lžíce, dva kapesníky, kartáček na zuby, plechový hrnek, mýdlo, ve kterém byla zaražená spousta kamínků, mikina s napůl utrženým rukávem, jehla, zavírací špendlík, náhradní tkanička, dvacetidolarovka a srdce.

Byla nebyla malá zombička. Jednoho dne jí maminka poslala za babičkou s košíčkem čerstvých mozků.
Zombička poslechla a šla. Jenomže to byla zlobivá zombička, a tak se neplížila ve stínech, ale klidně si vykračovala po asfaltové cestičce. A co se nestalo, potkala běžce.
„Ahoj zombičko, co tu děláš?“ zeptal se.
„Nesu babičce čerstvé mozky.“
„A kde bydlí babička?“
„Ve stoce za sídlištěm.“
„Aha,“ řekl běžec a zase odběhl. Jenomže byl to zlý běžec. Běžel si pro baseballovou pálku, kterou chtěl babičce urazit hlavu!
Ale babička se nedala a běžce sežrala. A čerstvé mozky si pak se zombičkou daly jako zákusek.

“.enap ,ketuks ýksnidrh net ěvárp libosůpzen uspylakopa otut dukoP„
“?en ,jeněnárhcaz tjeb lěm vokádapaz elhnet žu yb ot elA„
“.uobyr uovtsreč ěvárp en uončytod něněmdo lyb ýretk az ,nič ýksnidrh áhcáps ohuoldenaz osE naP .táb oheč es íneN„ .notyrK vákur az aretsiL lahataz “,énsaj ot im ej ,enaP„
“?šejuňarhcazen ež oC ?olats it es oc ,omák ,osE„
.remmiR cív ětšej es lavodaraz “,ícarvz A„
.retsiL es lavodaraz “,osE ,eleH„
.ětěvs mícíjarímu op aldélhzor elišumsaz es akílsaprT ohénevreČ akdásoP
“.kárjaf índárap ,ukáťyrK ,hcenemalp V„
“…icíř ot nej kaj ,dukěnop ej atenalp otat ež ,mejod mám ela ,mákíř ot daren ,eretsiL enaP„

Les byl jako na trní. Nikdo nevěděl, na koho zaútočí příště. Šedivíkům přebarvil vchod do doupěte na jásavě zelenou. Medvědi měli košichy plné bodláků. A co teprve větrnice! Však to byla jejich náčelnice, kdo si přišel stěžovat jako první.
„Podívej se, co mi udělal,“ lomila rukama. Její hněv ovšem neměl zdaleka takovou váhu, když jí teď hlavu zdobil upjatý drdol.
„No copato,“ krčil rameny nešťastně nejstarší čumbrk. „Je to mlaďátko. Mlaďátka jsou všicka lebelové.“
„Rebelové,“ opravila ho pedantsky větrnice, na kterou měl zřejmě nový účas překvapivě silný vliv. „A došlápněte si na Šlápečka! Jestli mě ještě jednou v noci učeše...“

Rok 4529 od stvoření světa
„Dej od něj ty svoje pazoury pryč,“ rozčílil se Azirafal. „Je to zbožný mnich a ty mu kdovíco našeptáváš!“
„Co bych mu našeptával? Podívej, Dionysius jen počítá,“ zachichotal se Crowley. „Dokonce narození Krista počítá.“
„Ale proč to počítá?! Můžeš mi vysvětlit, proč ho pokoušíš právě takhle?“
„Bude zábava,“ pokrčil démon rameny. „A děti budou mít důvod naučit se pracovat se zápornými čísly.“
Azarirafal strnul hrůzou nad démonovou krutostí. Po krátkém zamyšlení (cca tři sta let) ale z čirého soucitu s lidstvem vymyslel hindské číslice. Aby se jim ten nesmysl s Anno Domini alespoň lépe zapisoval.

Slyším vlastní dech. Potápění vážně není tichej sport. Pod vodou je těžký určit směr vzduchu. Světlo by bylo horší. Sakra, co bych jen dala za pořádný světlo! Na pravém d-kroužku mám baterku. Zhasnutou, nechci je přilákat.
Maxine tvrdí, že zombie… fungují i pod vodou.
Mrknu na manometr. Slabounce zeleně září. 70, to jde.
Sleduju šňůru a nemyslím na hladové mrtvé vznášející se vodou.
V uších mi zapraská. Stoupám! Kašlu na bezpečnostní zastávku.
Vytahují mě poklopem ven. A hned mi strkají vysílačku. Jsou to běžci, vědí, jaký to je neslyšet na misi Samův hlas.
Projekt Greenshoot je už zase jednou zachráněnej.

Nasál vzduch a musel se usmát. Dlažba skropená deštěm. Chlad a trocha vody. A slunce, které - alespoň takhle na jaře - dokáže taky vonět.
Udělal pár kroků. Opatrně. Bude to klouzat.
"Pozor, Vláďo," strachoval se Losna. I tahle vůně patřila k jaru. Pot s trochou mýdla. Pro leckoho nepříjemný, ale tak známý. Tak uklidňující. Zavěsil se do svého nejbližšího přítele.
“Je taková škoda, že to nevidíš.”
V Losnově hlase bylo příliš smutku. Chvíle nevhodná pro smutek.
Stiskl mu ruku.
“To se změní.”
“Modrý zázrak,” zašeptal kdosi.
V kočičích hlavách omytých první jarní bouřkou se odráželo blankytně modré nebe, které jednou uvidí.

„Dá se to udělat úplně jednoduše, koukni, tady dáš trubičku a sem gumu. Dřív měli střívka, ale já použil šprcku.“
„Kdes vzal…“
„Drž hubu. Prostě jsem ji našel. Hele a semhle si to dáš…“
„Dost trapná jizva, z toho ti jako hráblo? To mně můj fort dvakrát zlomil hnátu.“
„A dost, očividně nechceš slyšet, jak to funguje.“
„Kryštofe, neblbni.“
„Ne.“
„No taaak. Dám ti cígo. Tři cíga“
„Tak jo. Přiložíš to sem a trochu zatlačíš. Neboj, nebolí to. Spíš je to takový… Trochu jako když se umeješ. A pak už to jenom teče.“
„To sou sny?“
„Jo, to jsou sny.“