Moje články

Celý seriál zpětně nazvaný Postýlka z mramoru, naleznete na mých stránkách - http://julieaeliska.blogspot.com/search/label/post%C3%BDlka%20z%20mramo… Tamtéž je možno dohledat i vše ostatní, co bylo k zavařování snů napsáno a zveřejněno.

Ten telefonát jí zmrazil krev v žilách a z mozku udělal nepoužitelnou kaši. Každá máma doufá, že z nemocnice jí nikdy volat nebudou.
Seděla u jeho postele. Vypadal normálně. Až na tu bouli na čele. I ta byla vlastně normální. Vždycky šel do všeho po hlavě. Už od prvních pokusů o plazení.
Pohladila ho po ruce. Doufala, že ji chytne za prst jako to dělal, když byl maličký. Doktoři mluvili o otřesu mozku a možném neurologickém zranění.
Adam náhle otevřel oči.
"Červík na dubu zlatolistém dříme," řekl a široce se usmál, jak by snad to, co vyslovil, dávalo perfektní smysl.

Adam zase spal v její posteli. Ani se neobtěžovala kupovat dětskou postýlku. Nijak zvlášť se k ní netulil ani netiskl, ale sem tam v noci zakňoural a uklidnil se, až když ho podrbala na bříšku.
Ve dne byl pořád v pohybu.
"Ne ne, to je maminčin šuplík," zakývala prstem.
Adam zvedl hlavičku a rošťácky se usmál. Vzápětí šuplík znova otevřel a zakousl se do něj.
"A šmitec," oznámila mu a za hlasitých protestů ho odnesla.
Každý měsíc odesílala do Izraele hlášení a každý měsíc do něj se škodolibým zadostiučiněním psala, že Adam je úplně normální dítě.
Vlastně byla dost šťastná.

Dítě vám zničí život. Roztříští ho na kousky a pak vás donutí sestavit z nich život nový. Jiný. Nikdo neříká, že nemůže být lepší. Jen je to zatraceně velká piplačka. Spousta mravenčí práce.
Františka si nedovedla představit, jak by si s narozením Adama poradila Alena. Jak by snesla ztrátu všech malých rituálů, které strukturovaly její dny. V Praze by byly tak dosažitelné. V Praze by po ztraceném životě musela truchlit. Ale ve Wellingtonu si užívala permanentní změnu a vývoj. Hledání nových rytmů. Učila se znát Františku. Učila se být Františkou. Matkou a příležitostnou donašečkou. A hlavně se učila milovat Adama.

Alena nikdy nebyla ten typ, který si pokrývá zdi fotkami a police má plné alb se vzpomínkami. Měla pár pečlivě zálohovaných adresářů s digitálními fotkami, o které kupodivu nepřišla, protože jednu kopii prozíravě uložila i v cloudu. Jenomže když čekala Adama, všechno se změnilo. Nechala si vytisknout a ukládala si obrázky ze všech ultrazvuků, pravidelně si fotila břicho a dokumentovala dokonce i nákupy miminkovských věcí.
Gréta Majerová už byla po smrti, ale Adam měl (musel mít, ne?) také otce. Alena věřila, že mu jednoho dne tohle všechno ukáže a že ho to bude zajímat.
Jen ty zdi měla pořád prázdné.

Kolektivní nevědomí se napájí z mnoha pramenů, nicméně pohádky, mýty a legendy jsou tím nejsnáze poznatelným. Práce s nimi je pro výzkum snů zásadní.
Alena z toho vyšla ještě dobře. Novozélandský projekt byl vyloženě zajímavý. Kategorizace pohádek ji bavila, kolegové byli laskaví a nadřízení vypadali, že budou mít pochopení pro potřeby matky samoživitelky. Přesto ale stála ve Wellingtonu na pobřežní promenádě, dívala se na šedou neustále se pohybující masu vody a myslela na křišťálové studánky hladké jako zrcadlo. Myslela na vzdálenost a na dveře, které zavřela.
Adam se jí v břiše zavrtěl. Zašeptala mu několik slov, která nedávala žádný smysl.

Ze všeho nejvíc se bála, že jí pravdu neuvěří. Že si ji bude chtít pojistit tím dryjákem. Spletla se. Jen přikývl jako by ho snad její odpověď ani nepřekvapila.
"Výborné, takže v tomhle máme jasno. Další postup je následující - mám pro vás dvě možnosti. Jednu z nich si vyberete."
Ty nabídky se lišily jen zdánlivě - měla by jet domů a odsoudit Adama k životu, který si prožil Kryštof? Nebo odejít daleko daleko za oceán a vykoupit jim svobodu pravidelným hlášením a rizikem, že se izraelští vědci kdykoli mohou přihlásit o svá práva?
Dva konce jedné nitě zamotané v polámaném kolovrátku.

"Slečno Vránová, čí je to dítě?" zeptal se potichu a skoro přátelsky.
"Co vám je do toho!" vzchopila se. "A vůbec, nejmenuji se Vránová."
"Ale no tak," usmál se a na stůl položil průkazku. "Podívejte se na tohle, jsem agent Mosadu, víte, co to je? Samozřejmě, že znám vaši pravou identitu. Je to moje práce."
Zavrtěla hlavou.
"Nenuťte mě k ošklivým věcem. Nechceme přece, aby se někomu něco stalo."
"Chcete mě mučit?" vyjekla.
"Nejsem barbar," ohradil se. "Máme jemnější metody. Třeba jistou chemikálií, která vás prostě přinutí říct pravdu. Bohužel ale nevím," zamyslel se, "jaký vliv může mít na miminko."

Prvně ho zahlédla na chodbě. Zrovna pospíchala na záchod, ale přesto si všimla opáleneho muže neurčitého věku, který procházel chodbou. Byl jiný. Nepodobal se místním vědcům. Žádným vědcům. Měl pružný krok a pozorné oči. Zaklapla za sebou dveře kabinky a vlnu nervozity svedla na těhotenské hormony.
Podruhé seděl v Leviho kanceláři, když tam přinesla kávu a sušenky. Usmál se na ni a ukázal při tom zářivě bílé zuby. Přísahala by, že Adam na jeho přítomnost zareagoval vzteklým kopnutím.
Potřetí přišel přímo za ní.
"Měly bychom si promluvit, slečno Vránová," řekl a ta slova se Aleně zahryzla přímo do krční tepny.

Levimu to vysvětlila zašmodrchaně a se spoustou odboček a návratů. Až zpětně si v hlavě srovnala, jak vlastně vzniká imprint. Jak je možné vyvolat ozvěnu z hlubin nevědomí. Nejdřív potřebujete předobraz, někoho z koho bylo stočeno opravdu hodně snové esence. Kryštofa - syna, pokusného králíka a zdroj úspěchu profesora Vrány. Pak je nutné překročení jisté (doposud nestanovené) kritické hranice dotyčných esencí v kolektivním nevědomí. Třeba, když na nočních můrách onoho králíka založíte průmyslovou výrobu zbraní. Úplně nakonec vám už jen stačí sehnat někoho, kdo předobraz dobře znal. Třeba jeho sestru, která se v úplně špatné chvíli ocitne na zcela nesprávném místě.

V Institutu Alena telefonovala, přesouvala papíry z místa na místo, sháněla na ně správné podpisy, vyplňovala tabulky a v neposlední řadě se starala o to, aby nedošla káva. V Izraeli se jí Levi napřed pokusil zapojit do výzkumu, ale jelikož jí to šlo pořád stejně mizerně jako v Praze, skončila i tady u telefonu. Skrze čísla ve výkazech sledovala, jak se Levi snaží její vyprávění přetavit ve skutečnost. Stáčel, zavařoval a pak vypouštěl sny stále do jednoho místa. S tvrdošíjnou tvrdohlavostí se snažil dosáhnout nadkritického množství. Pro Alenu ta rutina znamenala bezpečí. Jenomže bylo křehké a mohlo každým dnem skončit.

"A myslíte si, že imprint je totožný s původním člověkem? Se svým předobrazem?" zeptal se Levi, když dokončila svůj zmatený výklad o Kryštofově znovuzrození.
Dobrá otázka. Jednou ji položila i Kryštofovi.
"Já to nedokážu posoudit," pokrčil rameny. "Ale vím jednu věc. Opravilo mě to. Povstal jsem z popela a v tom popelu zůstalo všechno, čím mi ty tátovy pokusy se stáčením ublížily. Všechny ty poruchy spánku a paměti. Vzpomínám si na ně, ale teď jsou pryč."
"Myslím, že je totožný," odpověděla Levimu. Neměla pro to přesvědčení žádné důkazy. Jen optimistickou naději, že v tomhle případě se počítají i zbožná přání.

Byla si poměrně jistá, že ji Levi nepozná. A i kdyby… musela doufat, že ji neprodá za dobré vztahy s Institutem.
Nemusela se bát. Stál na nemocniční chodbě a měřil si ji pohledem, ve kterém se zračila nenasytná touha po informacích.
"Považoval jsem povídačky o imprintech za mýtus," řekl se směšně falešnou nedbalostí.
"S jedním jsem se setkala," opáčila Alena.
Levimu se zablesklo v očích.
"Máte pro to nějaký důkaz?"
"Ne," zavrtěla hlavou, "ale i kdybych lhala, nemáte, co ztratit. Nechci po vás na oplátku nic velkého."
"Co chcete?"
"Útočiště," odpověděla a najednou se jí srdce sevřelo steskem po Katedrále.

Alena nikdy nebyla odvážná, asertivní ani proaktivní. Měla ráda svůj klid. Pohodlný kancl, známý hrnek na kafe a věci, které se děly v předvídatelných cyklech. Teď ovšem vytáčela číslo Samuela Leviho a připadalo mi, že se stala majitelkou nějakého úplně jiného a neznámého života. Vlastně to byla pravda.
Telefon zvonil. Jednou, podruhé, potřetí… vždycky zvonění počítala. Tentokrát byla pevně rozhodnuta položit to u devítky.
Posedmé.
"Levi," ozvalo se v telefonu.
Vtáhla do plic trochu vzduchu. Čas na odvahu. Nemůže ten svůj jiný a neznámý život nechat na holičkách.
"Pane doktore, byly by pro vás zajímavé informace o českém výzkumu imprintů?"

Jeruzalém byl jediné místo na světě, kde se opovažovali velice opatrně snít o tom, že ve výzkumu snů budou jednou šlapat Praze na paty. Nějak se jim podařilo sehnat několik stáčitelných a také jistého Samuela Leviho. Alena ho znala jako nenapravitelného rádoby elegána, který si v knihovně pražského Institutu biochemické psychoanalýzy napůjčoval a nevrátil spoustu knih. Celý zkroušený pak přilezl a prosil o odpuštění pokuty.
Tady ovšem dotyčný platil za kapacitu. Studoval u slavného Vrány. Měl reálnou zkušenost se stáčením. Uměl vyrobit snovou konzervu. Jednooký mezi slepými. A také jediná karta, kterou tady Alena, teď už vlastně Františka, mohla zahrát.

Byla to hebrejština a Alena ležela v nemocnici na kraji Jeruzaléma. Byli tu na ni hodní.
"Františka," řekla, když se jí zeptali na jméno. Nestála o to, aby ji kdokoli dokázal najít. Nechtěla vidět nikoho z těch, co by ji mohli hledat.
Mladý doktor se přátelsky a trochu omluvně usmíval.
"Je mi jasné, že to muselo být nepříjemné čekání, ale dokončili jsme testy a definitivně mohu potvrdit, že je všechno v pořádku."
Tupě přikývla. Našli ji ležet na ulici v křesťanské části Starého města.
"Plod je naprosto zdravý," pokračoval lékař, "pokud chcete, můžeme si společně poslechnout, jak mu tluče srdce."

Nic ji nebolelo, ale nemohla se zbavit dojmu, že by mělo. Bylo to něčím ve vzduchu. Zápach jódu? Neutrální vůně průmyslově praných peřin? Zvedla hlavu z naducaneho polštáře a otevřela oči.
Bílá, zelená, studené světlo… Kroky na chodbě a postele vyrovnané v řadě.
Jak se sem… V jediném záblesku vzpomínek před ní vyvstala Katedrála a úsměv muže na kříži. Rozbušilo se jí srdce. Takže ji zradil, nestačilo to, Adam je pryč. Krk se jí sevřel a začala se dusit slzami, které nedokázala vyplakat.
Někdo ji oslovil.
Nad její postelí stala zdravotní sestra a mluvila na ni jazykem, který Alena nepoznávala.

Šla tam a podívala se Zrzavci přímo do očí. Žádné klečení. Žádné sklápění zraku. I když vlastně on se dolů díval. Sledoval své zraněné nohy a jako vždy Alenu ignoroval. "Je mi jedno, jestli je člověk, imprint nebo kdoví co. Zachráním ho. Dostanu ho ven a postaram se o něj. Jako o vlastního. Je můj. Jsem ochotná zvládnout všechny tyhle těžké věci. Po tobě chci jen jednu jednoduchou - cestu ven pro nás pro oba."
Cítila jak jí rozhodnutí pulzuje v žilách. Nic jiného neměla. Šero obtáčelo krucifix jako měkký hedvábný šátek. Ježíš zvedl oči a podíval se přímo na ni.

15. 4. 2010
Nechali mě na něj podívat. Je to ON. Chlapec. Nevěřila jsem, že ho vůbec uvidím. Dokonce mě ho nechali i pojmenovat. Celé to bylo vyčerpávající. Když ho konečně dostali ven, celá jsem se třásla a byla jsem tak unavená, že mě ani nic nebolelo. Nechtěla jsem nic. Jen spát. Naposledy bez toho, abych se bála ranního stáčení. Těhotenství mělo i své výhody. Odbočuji. Vzchopila jsem se jen proto, že mi ho chtěli ukázat! Další možnost podívat se na něj nedostanu.
Je to takhle lepší. S celou tou mou historii bych byla strašná matka.
Pojmenovala jsem ho Adam.

Nebylo to tak, že by Alena nikdy nedostala květiny. V práci si dávali záležet, aby nikdy nezapomněli na její narozeniny, a jeden bývalý jí je fakt chtěl koupit, jenomže si zrovna zapomněl peněženku a ona si ty fialky musela zaplatit sama. Jenomže pro ni vždycky absence květin symbolizovala absenci vztahu. Pouta, které se jí kdoví proč vyhýbalo. Pouta, které mohlo vést k dalším… druhům pout.
Na hlavním oltáři se pokaždé, když se vzbudila, objevila váza s čerstvými květinami.
Špičkami prstů si prohrávala s jejich lístky a stejně opatrně se dotýkala i myšlenek na možné životy, kterých se už dávno vzdala.

Usoudila, že se ještě nebude vzdávat. Zkusila nový přístup. Ze všech koutů Katedrály nanosila před krucifix svíčky. Nebylo jich moc, ale přesto je sestavila do malé hraničky a jednu po druhé začala zapalovat:
"Prosím, dej Adamovi nový život. Je to dítě, nezalouží si…"
Odmlčela se.
"Zaslouží si šanci."
Další chvíle ticha a další svíce.
"Prosím, ukaž mi cestu ven. Takovou, kterou bych mohla vzít Adama s sebou, ale která nepovede k nám."
Další sirky už neměla, a tak poslední svíčku přiložila k té předchozí.
Plamínek přeskočil.
"Prosím, dej mi i odvahu pak tou cestou jít."
Ticho pokračovalo. Zázrak se nedostavil.

Alena potřebovala vědět. Potřebovala víc než jen tušený příběh. Potřebovala odpovědi. Jenomže pro získání odpovědí potřebovala pokládat otázky a tadyy nebylo komu.
Chvíli trvalo než si uvědomila svůj omyl. Je přece v Katedrále, tady se neptá, ale modlí.
Neodvážila se k hlavnímu oltáři. Jeho spletitá velikost ji děsila. Místo toho našla v jedné z kaplí obyčejný železný krucifix. Zadívala se na muže zrzavého rzí, klekla si a rozpačitě začala mluvit:
"Otčenáš, řekni mi, kdo je Adam? Je člověk? Je to doopravdy dítě Gréty Majerové? Je naživu? Můžu ho nějak zachránit? Můžu… je správné, že k němu něco cítím?"
Krucifix mlčel.

Něco se zlomilo, když mu prvně řekla jménem. Zašla moc daleko. Přestal být nespecifikované archetypální dítě. Přestal být nová forma imprintu. Začala vidět, co má rád. Co ho rozesměje. Kdy pláče. Jak usne.
Měla skoro hotovo. Už brzy bude čas vydat se zpátky a předat dokumentaci.
Usínal v jejím náručí. Vždycky ho pak opatrně sešoupla na zem a stočila se okolo něj. Probouzela se celá rozlámaná, ale ráda ho v noci cítila. Jeho dech byl rychlý a občas ze spánku vykřikl. Občas se smál.
Nechtěla odejít a nechat ho tady. Nechtěla ho vzít s sebou do Institutu a k Mojmírovi.

V Katedrále panovala příjemná teplota přizpůsobená kojencům plazícím se po podlaze a ženám vybaveným pouze plavkami a neoprénem, což ani jedno není oděv vhodný k dlouhodobému použití.
Stejně tak tu nebyl ani hlad. Jídlo sice chybělo, ale její tělo o něj nežádalo. Dokonale bezpečné a dokonale děsivé místo.
Alena si s chlapcem hrála ve středu labyrintu z růžového a černého mramoru. Rozpačitě před ním plácala rukama a připadala si jako první žena v historii, která se kdy snažila zabavit dítě. Myslela na Grétu Majerovou. Její noční můry stvořily Katedrálu. Naštěstí se nikdy nedozvěděla, k čemu "vědci" použili jejího synka Adama.

Nedala panice zas tak moc času. Měla tu práci. Začala Katedrálu dokumentovat. Pomalu, systematicky a detailně. A slepě. Nebyla psychoanalytik ani folklorista. Nevěděla, co hledá. Doufala, že venku se na její záznamy podívá někdo kvalifikovaný.
Chlapce našla v jedné z bočních lodi. Z dálky vypadal jako malé bílé vajíčko.
Přišla blíž. Jakmile si jí všiml, začal se k ní plazit. Když zachytil její pohled, zářivě se usmál. Neměla s dětmi zkušenosti a neměla je ráda, přesto ji ale instinkt donutil, aby se sehnula a vzala ho do náruče. Nezkušeně se k ní přitiskl. Jako někdo, kdo takovou věc dělá poprvé.

Když byla malá, vubec bratra neznala. Po té, co se "vrátil", jí Kryštof vyprávěl o svém dětství. O tom, co s ním většinu rán dělal otec, zatímco ona dlabala krupicovou kaši. Nevyčítal jí nic, ale jeho strach se příběh po příběhu přesouval do Aleniných žil, tepen a srdce. Jednou řekl, že se doma vždycky ze všeho nejvíc bál probuzení.
Alena měla pevně zavřené oči. Zaklapla víčka jakmile zahlédla lomené oblouky a píšťaly varhan. Věděla, kde je, a věděla, že by měla mít strach. Bát se usnout i probudit. Místo toho se ale po strašně dlouhé době cítila v naprostém bezpečí.

Začaly se rýmovat. Myšlenky. Ty nevyřčené, ještě předtím než se zformovaly do slov. Skládaly se ze záchvěvů, z emocí, z vůní, z chuti a z toho, jak se jí studená voda zařezávala do tváří. V houpavém rytmu ji tlačily vpřed.
Napřed k bělavému schodišti třpytícímu se ve tmě. K tomu Alenu zvedla vlna naděje.
K dvoukřídlým dveřím ze dřeva s kresbou tak krásnou, že ji vhrkly slzy do očí, ji doneslo zhoupnutí děsu.
Přes práh, skrz rozhraní vody a vzduchu provoněného kadidlem ji podstrčil rychlý rytmus rozhodnutí.
Až nakonec se jí pod lomenými oblouky sakrálního prostoru všemi kostmi rozezněla úleva.