Moje články

- Přístavy I. (https://www.sosaci.net/node/61989) od Ellušky. Dokonalá atmosféra vyvážila fakt, že nerozumím souvislostem.

- Kleio a její Útěky, za všechny uvádím ten, na který jsem se chytla tak, že už jsem nemohla přestat číst Čím jsi mi? (https://www.sosaci.net/node/62191)

- Aflézie (https://www.sosaci.net/node/62218) od N.Elly. Silná a smrtící.

- Strix a Snad i snít (https://www.sosaci.net/node/62500), protože báseň, která funguje pro dva lidi zároveň si to zaslouží.

- Všechno od Lady Peahen pro autenticky drsnou atmosféru divokého západu, úplně nejvíc asi Terms & Conditions (https://www.sosaci.net/node/62767)

- Madlin manžel není žádný mluvka (https://www.sosaci.net/node/62879) od Smrtijedky. Tenhle drabble má sílu.

- Chaos Prince a Jednou určitě (https://www.sosaci.net/node/62912). Smutek, nostalgie a naděje v jednom balíčku.

- Hrdina ze 3.B (https://www.sosaci.net/node/64522)od Kytky. Smutně veselé a vesele smutné.

Můj velký obdiv všem, kteří psali seriál, co má hlavu a patu! Aries, Tora, Terda, Dirk, Ef 77, Zirafice... Díky za krásné čtení.

Sklání se nad mapou, prstem hladí zakreslené čáry cest. Rudná, Úhonice… Cože?! La Souris de Bonne Espérance? Tady?!

Barevný kožíšek, uši lehce ohryzané kočičími zuby, dlouhé hedvábné vousky. Sedí na terase a mhouří oči. Dívá se na slepé rameno. Pozoruje tlustou vrstvu nehybného žabince. Je namazaný na vodě jako máslo na čerstvém chlebu. V másle zabublá. Na hladinu vyletí žlutá housata. Křídla veselých můr rozvíří vzduch. Zavoní pudinkem. Začínají kvést lekníny. Jsou krásné a silné. Stoupá z nich teplo a klid.

Sbalí si věci. Vyrazí na cestu. Nakonec nebude tak těžké ho najít.
Místo, kde všechno začíná. Myš Dobré naděje.

Slunce ztrácí sílu. U cesty svítí jeřabiny. Nad stromy poletují babí léta. Je konec. Krista se vysmrká a předstírá sama před sebou, že nebrečí.

Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe… Zamyslí se. Ta věta je zbytečná. Jinak než nejlépe slibovat neumí.
Milovati… Usměje se. Tohle zvládne! Tátu nemusí, ale mámu má ráda. Nejradši! A Dáňu. A ostatní holky. Možná, že i Mílu.
Plniti povinnosti vlastní… Vyděsí se. Něco takového slíbila?! No potěš! Máma bude mít radost.
Pomáhati bližnímu… Bude se muset snažit.

Kristina vzdychne a vykrouží velikou závěrečnou tečku. Zaklapne deník a pověsí krojovku do skříně.
Zase za rok!

„Jiný konec, prosím.”
Klapot psacího stroje ztichne. Sedíme u stolu. Díváme se na sebe.
„Vážně?”
Cvakání kláves mi odměřuje čas.
„Ale, takhle to má být.”
Konec řádky. Cinkcink.

Všechno jde do háje, barevný svět se hroutí. Zůstává jen to ošklivé.
Vianovy prsty tančí mezi písmeny. Vzduchem víří obrazy. Tmavnou.
Hudba zvážní. Trubka se zasekne uprostřed nápěvu. Chloé je mrtvá, na vodě plave Leknín. Colin přechází úzkou lávku nad řekou. Ještě krok a ... Myš sama strká kočce hlavu do tlamy.
Spisovatel zdvihne hlavu: „Jiný konec? Napiš si ho.”

Nemůžu. Je to jeho svět.
Občas, schovaná pod peřinou, o něm budu snít.

„Jen do toho! Určitě ho sbalíš!“
Kristina zrudne. Otočí se k … němu. „Půjdeš se mnou?“ Sklopí oči. „Jen krátké rande. Nabízím ti svou ruku.“
„Jdeš na to moc rychle,“ zarazí ji Dáňa. „Podívej, musíš takhle.“
„Dobrovolně?!“ vyštěkne. „Jestli ne, vlez mi na záda!“
„Hustý!“ Krista zatleská. „Funguje to!“
Dáňa nahodí obrovský batoh: „Teď ty.“
Krista se vrhne na kufr. „Budu tě na rukou nosit!“

Vzít do náruče, přenést přes rozpálenou louku. Naložit na náklaďák. Vyrazit na další žhavou schůzku.
Složit plachty, rozebrat konstrukce, zbourat kuchyň, zasypat sklípek, latrínu i odpadovku. Rychlost je důležitá. Zbývá tolik práce.

Zítra bude louka prázdná.

Colin vzdychne. Jen černobílá. Na kolorování mu po pohřbu nezbyly peníze. Z barevné veselé Chloé je šedá myš. Vezme fotografii. Opatrně ji vloží do ošoupaného rámečku. Bude se na ni dívat, čekat, až ožije.
Domácí myška se rozpláče. Definitivně se zbláznil. Mrskne fousky a zmizí v díře.

Stařeček nasadí speciální brýle. Z plazmové obrazovky na něj hledí známá tvář. Chloé se nemění. Jen rysy má ostřejší. Tváře dostaly barvu, je jako živá. Stiskne tlačítko.
„Dobrý večer, Coline!“ hologram se usměje. Vystoupí z rámu.
Šedá myška je pryč.
Z díry vyjede blyštivý robot a mrskne kovovým fouskem. Svět je v pořádku.

Leknín se protáhne. Napije se čerstvé krve. Srdce se rozeběhne rychleji.
„To kvůli mně,“ usměje se květ a vypne listy.
„Jsem silný, nádherně voním.“
Chloé se rozkašle.
„Pro ni. Chci, aby byla šťastná, že mě má!“

„Prosím,“ slova se odráží od ohořelých sloupů. „Dám všechno!“
Peníze cinkají o podlahu zhroucené katedrály. Kutálí se pod oltář. Ježíš souhlasně přikyvuje. Pak zavře oči. Svět ztmavne.
Colin naposledy zdvihne hlavu: „Pomůžeš?“
Už není kde brát. Zaplatí vlastním srdcem.

Chloé sleduje svět za sklem. Těžce dýchá. Stíny hladí bledou tvář.
„Miluj mě,“ zašeptá. „Až do konce.“

Tři. Splnit se může jen jediné.
To poslední.

Kristina se směje a běží k lesu. Zakopne. Spadne do trávy. Z odřeného kolena stéká krev. Je jí to jedno.
Dáňa se zarazí. Vrátí se a natáhne ruku. Zdvihne ji na nohy. Dobíhá Terezka s Kájou. Začnou se pošťuchovat. Nastává nefalšovaný holčičí zmatek. Všechny se svalí na jednu velikou uhihňanou hromadu. Dokonce i Míla na chvilku odhodí strojenou důstojnost a vnoří se do ječícího klubka.

Na vyhřáté mezi se snadno zapomíná. Kolem voní mateřídouška a suché jehličí, kvetou slzičky Panny Marie.
Krista zakloní hlavu. Podívá se do nebe.
Tady je doma. Chráněná. V bezpečí. Nic zlého se jí nemůže stát.

Šátek je nepříjemný. Stejně jako slepota. Kristina podvádí. Snaží se koukat úzkou škvírou. Zaslechne chřestění. Hřebíky v plechovce nepříjemně rachtají.
„Trifidi!“
„Utíkejte!“
Skupina holek se zavázanýma očima se dá do běhu. Ruce se rozpojují.
„Kristo, pozor! Strom!“
Rána. Série zelených záblesků. Černo.

Strhne si šátek a otevře oči do tmy. Nevidí louku ani stromy. Zmizelo všechno, i obrysy.
Zoufale šmátrá rukama. Uhodí se. Sedře si kůži. Nahmatá strom. Přitiskne se k popraskané kůře.
Něco se blíží. Cítí, jak se temnota hýbe. Tiše chřestí.
Nesmí se prozradit. Nemůže křičet. Kousne se do rtu. Po bradě jí stéká krev.
Slyší.
Jsou tady.

Colin se zadíval na zkrvavené dlaně. V pravé uvízl šípkový trn. Vytrhnul ho. Zašlapal do bahna.

V lásce nebyl žádný nováček. Zamilovat se stihl třikrát za sezónu. Absolvoval pětkrát tolik schůzek. Tančil jako bůh. Peníze mu propůjčovaly stín svatozáře.
Uhladil si módně sestříhané vlasy, otřel krev do čerstvě vyžehlených kalhot.
Zakládal si na jemných rysech i pěkně vykroužené bradě. Ani příjemně vykrojené rty nebyly k zahození. Líbat uměl už jako kluk.

„Jsi doma?“ Chloé nazdvihla hlavu z polštáře.
Colin ji pohladil po tváři. Voněla stojatou vodou v zátoce.
Zavřel oči.

Sledovat manželku, jak se trápí, se bude muset teprve naučit.

„Teda, Kristino, to jsem si nemyslela!“ Milena si vychutnává každé slovo. „Přece nejsi žádný nováček!“
Krista spolkne nadávku.

Je tady další přednáška! Zase. Měla by to umět. Musí! Vždyť už její drazí oddíloví rodiče věděli jak…“ Ušklíbne se. Tak určitě! Táta dobře věděl, jak se stát neviditelným. Nekomunikuje. Zřejmě drží dlouhodobého bobříka mlčení. Máma…
Krista se zarazí. Kousne se do rtu. Pak ji dožene vztek.
Máma ji na tábor tahala od malička. Neforemnou holčičku nacpanou do ručně pleteného svetru. Zelené tepláky s vytahanými koleny. Tlusté nožičky obalené igelitovými pytlíky místo holínek.

Kopne do jehličí. Milena ty fotky už určitě viděla!

Ten plán byl jasný. Přepadnout. Pomazat lavice v kuchyni zubní pastou. Vytáhnout na stožár ponožky!

Kristina se plíží lesem. Pomalu. Suché větve chřoupou pod nohama. Nechce se prozradit.
„Dáňo?“
Tma neodpovídá.
Mezi ostrými větvičkami prosvítá louka. Kolem klučičího tábora obchází baterka. Světlo se kýve. Kristina se přikrčí. Nenechá se chytit!
Křoví je husté a škrábe až do krve. Zatraceně! Bude to muset podlézt. Spouští se na břicho. Tiše se sune vpřed. Slyší kroky. Blíží se. Přitiskne se k zemi. Zaboří obličej do mechu. Je měkký a voní jehličím. Kristě se klíží oči.

Ten plán byl jasný. Neusnout za žádnou cenu!