33. Vylodění

Ptačí kolonií se šířila panika.
“Přistáli!”
Andulky i vlaštovky rázem našly společnou řeč. Peří objalo papír. Třásly se v jednotném rytmu.
Nad přeplněnými hnízdy poletovaly nespokojené hlasy.
„Na co čekáš?”
„Loupily jsme pro tebe, chraň naše hnízda!“
„Mávni křídly! Stačí jednou a setřeseš je jako první sníh!“
Paví ostrov neslyšel.
„Nedokáže to!“ vzduch rozrazilo zelené peří. „Nezvládne vytáhnout hlavu z kráteru.“
„Zasekl se?“ Ptáčci se zavrtěli a zaklapali zobáčky: „Pomůžeme mu!“
Andulka svěsila křídla: „Je zamrzlý hrůzou. Dospělé lidi vidí zblízka poprvé.“

Starosta vysunul bradu a pánovitě se rozhlédl po pláži: „Tak co? Přisune mi někdo můstek?“
„Stačí?“ Artur se sehnul a hodil Starostovi pod nohy prkno.
„Počkejte! Nevystupujte!“ zabublal Rejnok. „Musíte splnit slib! Zdvihněte mě z vody! Nechte mě proletět.“
Nevnímali ho.
Knihovník se prodral před bratry a s rozpaženýma rukama rychle balancoval ke břehu.
„Růžové brýle!“ vykřikoval. „Nepotřebuji!“
Roztočil brýle nad hlavou. Gumička zadrnčela a vystřelila vpřed. Růžová skla udeřila Rejnoka do čumáku. Zmizeli v pavích vodách.
Knihovník se odrazil a skočil šipku doprostřed nadýchané pláže.
„Konečně mám všechno! Jsem boháč!“
Hubenými prsty pročesával modré peří a vybíral ukryté poklady. Hladil je, mazlil se s nimi a vršil je na hromady. Nejdražší kusy házel rovnou do lodi.
„Stůj!“ Artur se obratně vyhnul bohatě zdobené váze. „Kvůli tomu jsme nepřijeli!“
„Mluv za sebe, samaritáne! Každý ať zachraňuje podle vlastního přesvědčení! Knihovník políbil lesklou sošku a přeleštil ji rukávem. „Kromě zlata tu nikdo zachránit nepotřebuje!“
„Má pravdu!“
Starosta se vrhnul za bratrem. Zabořil obličej do náhrdelníků, které lemovaly břeh. Nadechl se a přimhouřil oči. Perly omamně voněly.
Artur přešel prkno a zamířil ke klukům: „Jste v pořádku?“

Tomek, Dáda, Miki i koník se krčili za rozevřeným vějířem pavích brk. Mari ježila jemné peří a hrabala pařátem. Poplašeně pípala.
„Pssst!“ okřikl ji Tomek. „Jsi holka a ne alarm.“
Klovla ho do ucha.
„Žádná holka,“ opravil ho Miki. „Pávice.“
Dáda přimhouřil oči „Ptačí bohyně!“
Cizí námořník vykročil.
Andulky ztichly jako mořská pěna. Papírové vlaštovky si nervózně oklovávaly záhyby. Ostrov mlčel a tiše se chvěl. Vyčkávali.
Božské pípání zesílilo.
Artur natáhl ruku.