Miki se vyklonil z koše. Ječící dav, kameny i zuhelnatělé město zmizely. Pod nimi trčely špičky skal a v dálce se modralo moře.
„Jak to, že letíme?“
Tomek zdvihl oči od knih: „Slunce zahřívá vzduch v balónu a ten nás nese vzhůru.“
„Je protržený.“
„Jestli se díra nezvětší, budeme v pohodě.“
„I v noci?“
„Před soumrakem přistaneme na Pávovi.“
„Slibuješ?“
„Na to, že umím číst!“
Slunce pálilo a v koši panovalo čím dál větší vedro. Vzducholoď nabírala výšku. Mari přestala brečet. Hleděla před sebe a obě ruce měla zaťaté v pěst. Andulka si rozložila peří na zlatých titulcích mezi Dádou a Mikim. Kluci se nudili.
„Přiznejte to!“ Dáda zatahal Andulku za pírka: „Můj lup je největší!“
„Když myslíš!“ Tomek se nenamáhal zvednout hlavu. Znovu přeskládal zachráněné knihy.
Andulka nespokojeně pípla.
„Nehádej se,“ přerušil ji Dáda. „Nic nemáš! Uznej, že jsem vyhrál!“
„Jo,“ Miki schoval zlatý chochol do kapsy a podíval se na Mari. „Tohle zlatíčko je bez konkurence!“
„Klidně se přidáš na jeho stranu?“ Andulka protáhla zobák.
Miki se zakřenil.
Začala se lísat: „Dobře víš, že jsem lepší!“ Načepýřila se: „Kdybyste viděli, co jsem ukradla, přecházel by vám zrak. Kam se hrabe holka!“
„Bohyně!“ opravila ji Mari.
„Pšt!“ Andulka mávla poraněným křídlem tak prudce, až to zabolelo a zdvihla bradu „Sebrala jsem náhrdelník! Musel být vzácný, když ho drželi pod zámky!“
„A to ti mám věřit?“ Dáda bouchnul do papíru.
„Odložila jsem ho na pleš, než zaútočily sovy.“
Mari sebou trhla a vrazila ruce do kapes.
Tiše to zachřestilo.
Obzor zrůžověl. Vzducholoď začala klesat. Andulka si opatrně protahovala poraněné křídlo, Mari už zase brečela a Miki usnul.
„Tomku,“ Dáda se naklonil k bratrovi. „Opravdu víš, jak se dostaneme zpátky?“
Neodpověděl. Předstíral, že luští útržky textu z papírového dna.
Andulka zpozorněla.
„Říkala jsem ti, že letíme špatným směrem!“ vypískla rozčileně.
Dáda vyskočil na nohy tak prudce, až se vzducholoď rozhoupala, a ukázal na Tomka.
„Zase jsi lhal?!“
Obloha zrudla.
Mari zdvihla oči a vysmrkala se do pavích brk. Miki se probudil.
„Chcete pravdu?“ Tomek se vztyčil. „Nevím, kde jsme. Netuším, kam letíme. Díra se zvětšuje a bez slunce brzy spadneme!“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Žjová:)
medvedpolarni
Spousta emocí v beznadějné situaci. Těším na co dál. Brum
Emoce jsou moje parketa :)
Banepa
Emoce jsou moje parketa :)